EDITORIAL

ROUDNICE NAD LABEM: "Na základě rozkazu ministryně obrany č. 13 ze dne 18. dubna 2008 bude dnem 31. srpna 2008 Vojenská konzervatoř v Roudnici nad Labem zrušena". To je strohý verdikt nad školou, která by letos oslavila 85 let od svého vzniku. Za dobu své existence vychovala přes 4000 hudebníků a poslední absolventi složili zkoušky letos v červnu. 

Tento smutný osud, který škole připravila "zpívající" ministryně obrany Vlasta Parkanová, se naplnil bez většího mediálního zájmu na rozdíl od záměru zrušit soubor Ondráš, který - jak se zdá - dostane šanci.

Měla ji dostat i vojenská hudební konzervatoř!

Myšlenka na livkvidaci školy se objevila v souvislosti s reorganizací armády, které se soustava vojenských škol musela přizpůsobit. Snížil se údajně počet vojenských hudeb, a tím pádem se zhoršila šance na uplatnění  profesionálních vojenských hudebníků.  

Další důvody, které vedly k zániku byly údajně ekonomické. Ovšem v současnosti, kdy jsou zveřejňovány informace o pochybném hospodaření armády s veřejnými penězi a výše částek, které jsou ve hře,  se jeví jako málo pádné.

Ministerstvo obrany má na svých webových stránkách sekci "Na pravou míru", kde poskytuje pracovníkům sdělovacích prostředků podklady pro objektivní informování veřejnosti o událostech vztahujících se k rezortu obrany. Prezentované materiály mají vysvětlovat jednotlivá témata v širších souvislostech. Je zde zveřejněna také tisková zpráva týkající se roudnické konzervatoře.  Kupodivu v ní nenajdete důvody, které vedly ministerstvo obrany jako zřizovatele k vynesení   likvidačního ortelu nad školou, ani to, kolik se ušetří. Nedozvíte se také, zda byl učiněn pokus o její zachování, např. převedením  pod jiný rezort (školství či kultura).

Paradoxně zpráva nabízí kromě faktických a historických údajů týkajících se školy výčet jejích úspěchů:

 ...Závěrečné absolventské koncerty byly vždy ukázkou vynikajícího umění mladých vojenských hudebníků. Dechový orchestr školy sklízel velké úspěchy při koncertech na Slovensku, ve Spolkové republice Německo, a zejména ve francouzských Lurdech. Také v soutěžích konzervatoří doma i na mezinárodní scéně se žáci školy umísťovali na předních místech. Řada z absolventů školy se prosadila v různých sférách hudební činnosti - ve funkcích velitelů školy, inspektorů hudeb, vynikajících sólistů, rektorů, ředitelů a profesorů akademií múzických umění, konzervatoří i ředitelů a učitelů základních uměleckých škol, ve skladatelské činnosti, za dirigentským pultem, v rolích operních pěvců, členů špičkových orchestrů i v jiných oblastech života společnosti. A byla tu i celá řada orchestrálních hráčů, jejichž jména se neobjevovala na plakátech, v dokumentech, knihách, stránkách odborných i populárních časopisů, ale kteří tvořili a tvoří základ všech vojenských a velmi často i civilních orchestrů.

Už vloni jsem v článku "Konzervatoř oslavy nechystá", zveřejněném v Místní kultuře č. 4 napsala, že je dobré v tomto případě mít na mysli osvědčené přísloví "Dvakrát měř  a jednou řež". Dnes mám dojem, že se neměřilo vůbec.

Ludmila Kučerová

Ve dnech 26. – 27. 8. 2008 proběhl v Českém Krumlově Národní sněm regionů soudržnosti na téma  „Potenciál kultury a cestovního ruchu pro rozvoj lokalit a regionů". Pořadatelem byl  REGIONPARTNER, od kterého dostala redakce časopisu Místní kultura pozvání a žádost, aby přispěla svými zkušenostmi k danému tématu. (Náš příspěvek s názvem "Různé podoby místní kultury a její trendy" najdete v příloze.)

Lokální kultuře se náš časopis věnuje, zřejmě jako jediný v ČR, již osmnáctým rokem. Během této dlouhé doby svobodného "podnikání" v kultuře jsme se snažili zachytit vše podstatné od  prvních nesmělých krůčků po dnešní stav.

Přípravu materiálu jsme zahájili velmi zeširoka, ale záhy nám došlo, že prezentovat vše, co se stalo v místní kultuře v posledním období, není možné během 30 minut, které jsme měli k dispozici. Z některých oblastí, které sledujeme, jsme shromáždili z našeho pohledu důležité  postřehy. Ty jednotlivě mohou působit jako úplná samozřejmost, ale  svůj smysl mají ve svém úhrnu. Je totiž možné lépe si uvědomit, co všechno se odehrává v rámci místních kulturních aktivit, kdo všechno na nich participuje a jakým přínosem jsou nejen pro cestovní ruch, ale také např. pro sebevědomí místních občanů.

Tento text není, a ani nemůže být analytickým materiálem, ale doufám, že z něho vyplývá,  k jakému pozitivnímu posunu došlo. Takový pocit já mám  na základě velkého množství  informací, které do naší redakce docházejí. A nemyslím, že je nutné mít o českou kuluturu obavy ve smyslu jejího zániku, když přežila období zejména od druhé světové války do roku 1989 a několik nejistých let po revoluci.

Jistě, existují legislativní a finanční překážky, problémy jako  jsou např. dokonané pokusy o likvidaci některých subjektů a institucí v kultuře, nedostatek prostor a přebytek nekompetentních politiků, ale jsou to v pravém slova smyslu těžkosti dočasné, tedy pomíjivé. Zdroj inicitaivy a nápadů nevysychá a lidé nejsou lhostejní, což dokládají občanské protesty a petice.

Mám pocit, že po roce 1989 svou pozitivní roli sehrává osvěta. Používám toto slovo s vědomím, že působí zastarale a navíc, že bylo v době komunistické zneužito pro politickou agitaci.  Původní obsah ale přesně odpovídá tomu, co se v nás i okolo nás už několik let děje.

Ludmila Kučerová

P.S. Pokud máte pocit, že v domentu něco důležitého chybí, nebo máte-li k němu jakékoli připomínky, připojte svůj komentář. Případně nás informujte o tom, jak se daří kultuře v místě vašeho bydliště prostřednictvím ankety: Jaké je kulturní klima vaší obci?

Uplynulo čtyřicet let od přepadení Československa vojáky přátelských, resp. spřátelených zemí. Od té doby bylo mnohé řečeno, a mohlo by se zdát, že už nic nepřekvapí. Mě ale ohromila informace, že  21. srpna 1968 za kuropění vstoupilo  na naše území údajně 750 tisíc ozbrojených "přátel".  Překvapila mě také zpráva v TV o vesnici (zapomněla jsem její jméno), kde se  tenkrát všichni  radovali z  očekávaného osvobození, zatímco většina z nás truchlila nad ztrátou naděje na svobodu. 

Měřeno délkou lidského života je 40 let velmi dlouhá doba,  která určitě pomohla všem pozůstalým zahojit rány ze ztráty blízkých. My ostatní bychom  měli vzpomínky záměrně vyvolávat, ti mladší se o ně zajímat.

Svoboda nikdy nezíská definitivu, pokud o ni přestaneme usilovat, necháme-li věci veřejné bez povšimnutí a nenaučíme-li se čelit nebezpečí.  Myslím, že některá se dají tušit i dnes, a rok 1968, stejně jako období před i po roce 1989, nás může varovat. Jsme sice součástí demokratických struktur, ale to nás neopravňuje být lhostejnými k nedemokratickým postupům, mafiánským způsobům a k projevům násilí, arogance a nadřazenosti. 

Řada měst a obcí připravila ke smutnému 40. výročí okupace v roce 1968 výstavy a další vzpomínkové akce, které si nenechte ujít. Přes všechnu hrůzu a jednotlivé osobní tragédie,  mají i úsměvný prvek. 

Mám na mysli zejména lidovou výtvarnou tvořivost, která téměř v jeden okamžik vyvřela jako gejzír a zaplavila veřejný prostor. Dění kometovaly sarkastické slogany, plakáty  s ironií vyzývaly "rudé bratry" k odchodu a vtipné směrovky je navigovaly.   I po těch dlouhých letech vám vyvolají  úsměv na tváři.

Dnes se v Senátu ČR konala  Mezinárodní konference "40 let po okupaci", kterou pořádal předseda Senátu MUDr. Přemysl Sobotka. Ve Valdštejnské zahradě právě probíhá setkání s občany „U příležitosti 40. výročí okupace v srpnu 1968“, rovněž pod gescí předsedy Senátu, a zahájení výstavy dobových plakátů a fotografií ze srpna 1968.

                                                                                                               Ludmila Kučerová

Vážení přátelé,

přijměte, prosím, omluvu za nepřístupnost těchto webových stránek ve dnech 14. a 15. 8. 2008, která byla způsobena technickými  potížemi.

Děkuji

Ludmila Kučerová

Dnešních nemnoho slov věnuji věcem takříkajíc provozním. Chtěla bych vás upozornit na skutečnost, že  jsme na stránkách našeho časopisu zveřejnili návod jak se registrovat, přihlásit a vkládat  příspěvky (v levém sloupci nahoře "Jak na to") a potěší nás, když možnosti ovlivnit obsah těchto webových stránek budete hojněji využívat. Na náš mail totiž chodí obrovské množství informací, a jejich počet stále přibývá. Snažíme se všechny zveřejnit, ale čím dál častěji se nám stává, že to nestihneme včas. Zkuste proto, alespoň ty akce a zprávy, které referují o něčem významném, na čem vám záleží, vkládat sami. Pokud budete mít v té souvislosti nejasnost či setkáte-li se s nějakými obtížemi, neváhejte a pište na mail: redakce@mistnikultura.cz. 

Další novinkou je možnost objednat si e-mailové zasílání informací. Pakliže si k jejich odběru přihlásíte, obdržíte od nás víceméně v pravidelných intervalech informace o tom, co je na webu nového.

S nastupujícím létem přeji krásný oddechový čas

Ludmila Kučerová 

Státní fond kultury se už několik let nachází v pozici  mrtvého brouka. Problémy s ním související chtěl řešit už ministr kultury Pavel Dostál, který měl v úmyslu jej  revitalizovat (jak to sám nazval). Naplánoval to na konec roku 2004, ale už to nestihl. 

Na začátku problémů fondu stála zřejmě loterie, obvykle velmi úspěšný byznys. Nejspíš byl výnosný i v tomto případě, ovšem nikoli pro stát a kulturu. Fond se nedávno stal tématem jednání ministrů  kultury a financí. A v minulých dnech se v tisku objevila zpráva o přípravách na jeho zrušení za všeobecného souhlasu či přinejmenším bez protestů. 

Jeden z argumentů na podporu jeho likvidace zní:  poslanci nenominovali členy rady. Ten však není možné  brát vážně, protože pokud "by se chtělo", tak není důvod, aby to trvalo roky.

Vážnější problém je jeho zadluženost, ale také ztráta důvěryhodnosti v souvislosti s aktivitami loterií. Je všeobecně známo, že po České lotynce a Eurolottu zůstaly dluhy, ale úplně se zapomnělo na loterii stíracích losů T-mobil RENTA, díky níž sice stát nepřišel o peníze, rozhodně je ale nezískaly památky, kvůli kterým loterie vznikla a v jejíž prospěch se vahou své osobnosti a postu ministra kultury, který tehdy zastával, angažoval zesnulý Pavel Dostál.

Zrušit je poměrně snadné cokoli,  ale často je předtím dobré dvakrát měřit. V případě fondu kultury by se mělo "poměřovat" třikrát. Za prvé zjistit, proč obdobné státní fondy fungují, a to u nás i v zahraničí. Za druhé zmapovat, proč tuzemské loterie,  zřizované  s cílem pdopořit kulturu, krachují a nechávají po sobě dluhy.  Ve prospěch sportu to přitom funguje: prosperující SAZKA, která tvoří miliardové zisky, dotuje sport astronomickými částkami. (Sazka a.s. byla jedním z provozovatelů loterie T-mobil Renta.)  A např. ve Velké Británii jde do kultury největší část dotací právě z Národní loterie.

Fond měl být financován kromě zisků z loterií také z pozůstalostí, darů, výnosů z drobného podnikání, dotacemi ze státního rozpočtu a z poněkud záhadných „zdrojů stanovených zvláštními právními předpisy“. Za třetí by tedy bylo namístě překontrolovat, zda se vyčerpaly všechny možnosti, jak fond kultury naplňovat. 

Ludmila Kučerová

Informativní článek na téma rušení Státního fondu kultury najdete na:

http://www.novinky.cz/clanek/139865-fond-kultury-ktery-vlastni-dum-u-cerne-matky-bozi-ma-byt-zrusen.html

Otázkou ochrany a uchování krajových nářečí se Místní kultura zabývá již delší dobu. V čísle 1-2/07 jsme zveřejnili článek Ireny Kouškové "Nářečí jako kulturní fenomén?" a od té doby jsme tuto problematiku nepustili ze zřetele. Víme, že existují snahy nadšenců podchytit a zachovat nářečí té které oblasti či lokality, někdy vydávají slovníky místních dialektů v tištěné podobě, jindy je zveřejňují na internetu. Najdete zde "Slovník nářečí obce Kobylí a okolí", rozšířený o místopis obce a některé studie ze života občanů. Ovšem rozhodnete-li se hledat, najdete příkladů mnohem víc. 

Nepoeticky řečeno je dialekt nespisovný jazyk omezený teritoriálně. Původní nářečí se utvářela v době, kdy lidé byli víceméně uzavřeni ve svých komunitách a téměř necestovali. Dnes tuto mluvu ovládají převážně jen nejstarší  pamětníci  a je  otázka, jak dokážou odolat stávajcím globalizačním tlakům. Doufejme, že už je pryč doba, kdy se lidé za svůj dialekt styděli (viz již zmiňovaný článek), protože pak by to bylo největší ohrožení, jaké si je možné představit. 

Dobrý signál dává a svým způsobem osvětu přináší módní vlna "world music", kdy některé kapely středního proudu používají při tvorbě svých písňových textů nářečí, a i jinak se obsahem pokoušejí přiblížit ke svým kořenům. Jsou rovněž známy  literární snahy s použitím  dialektu (např. Ostravak bloguje),  a tak se chce věřit, že kromě toho, že jsou nářečí dobře zmapována, mohla by se se systematickou podporou dočkat i zvovuoživení. To je také jeden z cílů  Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, přijaté v říjnu 2003 organizací  UNESCO. 

K této právní normě se Česká republika zatím nepřipojila, přitom její přijetí by určitě vedlo k systematičtějším  opatřením, která by sledovala další cíle Úmluvy: zachování nemateriálního kulturní dědictví, zajištění úcty k němu, zvýšení místní, národní a mezinárodní úrovně vědomí o jeho důležitosti a nastolení mezinárodní spolupráce a pomoci.

Pod pojmem „Nemateriální kulturní dědictví“ se rozumí také zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti. Toto vše se předává z pokolení na pokolení ústní tradicí a jazyk při tom sehrává důležitou roli. Uchování tradičních jazykových projevů je důležité nejen proto, že představují naše kořeny a jejich používání je na poslech lahodné, nabízejí také tolik ceněnou rozmanitost. Navíc tradiční lidová řemesla jsou popisována tradiční lidovou mluvou, přičemž  za některé výrazy ani neexistují ekvivalenty.  

Problematiku nářečí a jejich ochrany znovu uchopila kolegyně M. Uhrinová s tím, že oslovila Dr. Jarmilu Bachmannovou z Ústavu pro jazyk český, AV ČR, který se údajně už od svého vzniku,  tedy od roku 1947,  věnuje mapování a výzkumu našich nářečí. 

Zajímalo ji, jaký má současná česká společnost vztah k nářečím, má-li tendence je uchovávat jako součást lidové kultury.  Ptala se na postoj škol k nářečovým projevům dětí a jsou-li podchyceny aktivity tzv. amatérských sběratelů. Zjišťovala, jakou roli v uchovávání a popularizaci nářečí má Ústav pro jazyk český AV, která pracoviště se touto činností zabývají a jaké techniky používá jazykovědní historiografie k zachycení vymírajících jazykových jevů. Zeptala se také na zkušenosti ze zahraničí, kde existují tzv. jazyková muzea.

Pokud vás tato problematika zajímá, přečtětě si  článek  J. Bachmannové s názvem "Nářečí českého národního jazyka jako kulturní dědictví", který je zařazen mezi odborné texty.  

Ludmila Kučerová 

Pražská grantová politika a hlavně její uplatňování v praxi vyvolává stále bouřlivější negativní emoce. Nespokojenost kulturní veřejnosti se traduje nejméně od roku 2000, v roce 2004 vrcholila a mimo jiné podnítila vznik sdružení právních subjektů „Iniciativa pro kulturu“, které je platformou občanského odporu, organizátorem protestních akcí a petic. Hlavnímu městu ani jejím představitelům přitom není podle mě možné vytknout, že by na kulturu vyčlenili málo peněz a nesnažili se situaci stabilizovat. S obecnými tezemi pro rozdělování grantů je možné se ztotožnit:

– Umělecký přínos projektu, objevnost a schopnost realizace

– Potenciál projektu s ohledem na mezinárodní přesah

– Přínos projektu z hlediska zachování a rozvíjení umělecké různorodosti, tradic a podpory alternativ

– Začleňování znevýhodněných osob do kultury pasivní i aktivní

– Zvyšování kulturního a intelektuálního přínosu z hlediska vzdělanosti

– Dostupnost kulturních služeb obyvatelům

Jenže semínko nespokojenosti, které vzklíčilo při uplatňování těchto zásad v praxi, se chytlo a rostlo. V následných letech se v hlavním městě vždy při rozdělování grantů konaly demonstrace a primátor Pavel Bém byl vyzván, aby se osobně zasadil o zvrat správným směrem. Pokusil se o to a pořádal diskuse a workshopy, radil se s nespokojenými umělci, inicioval veřejná slyšení a výměnu členů grantové komise. Grantová politika prošla úpravami a navíc každé rozhodnutí o penězích bylo zveřejněno.

Rok 2006 byl rokem volebním a (staro)nová reprezentace ve svém programovém prohlášení avizovala, že:

– Do konce roku 2007 zaktualizuje Koncepci kulturní a grantové politiky HMP 

– Pomůže rozvoji multikulturních tradic Prahy grantovou a dotační podporou širokého spektra programů a projektů s akcentem na různorodost, živost a pestrost a kvalitu kulturní nabídky

– Zavázala se také, že dokončí transformaci příspěvkových organizací pražských divadel na samostatné ekonomické subjekty s termínem dokončení 31. 12. 2008.

Na začátku loňského roku se vzbouřili někteří podnikatelé – vlastníci soukromých divadel – a hlasitě dávali najevo svou nespokojenost. Praha totiž nedodržovala nařízení Komise Evropského společenství, které určuje, že z peněz daňových poplatníků lze financovat převážně neziskové kulturní projekty, komerční pouze výjimečně, maximálně však 200 tis. eur na období tří let. Petr Kratochvíl, vlastník divadla Ta Fantastika, dokonce podal žalobu u evropského soudu s tím, že Praha udělováním grantů vytváří nerovné podnikatelské podmínky. Nakonec ji po jednáních stáhl a mohlo se zdát, že dojde ke smíru. Yvona Kreuzmannová (mimo jiné poradkyně ministra a představitelka Iniciativy pro kulturu) vloni v létě na dotaz z Místní kultury jak se toho času dívá na pražskou grantovou politiku uvedla, že stávající systém je kompromisem odpovídajícím složení Poradního sboru primátora, ale každopádně je důležitým krokem dál. Kompromis ale vydržel pouze do nové vlny udílení grantů.

Názory se pohybují v široké škále. Jeden, který vloni vyslovil senátor a zároveň principál divadla Tomáš Töpfer, možná v určité nadsázce, ale jistě má své stoupence, zní: nejspravedlivější by bylo, kdyby nedostal nikdo nic. Ředitel společnosti s ručením omezeným – Divadla na Fidlovačce, T. Töpfer, ale nemalé dotace od města dostává... Producent Lichtenberg soudí, že město by mělo přidělování příspěvků na delší dobu, třeba deseti let, stopnout, a udělovat je pak jen subjektům, které přežijí.

Problém kultury je specifický tím, že je možné shodnout se na obecných tezích, ale jakmile se začnou uplatňovat v praxi, co člověk, to jiný názor. Zdá se, že čím více lidí se aktivně angažuje, zvláště těch, kteří mají svůj názor za jediný správný, tím hůře pro věc samu. Úplně ideální také není, když ovlivňují rozhodování volené reprezentace jedinci, na grantech existenčně i jinak závislí.

Zatímco jedni brojí proti dotaci na prodanou vstupenku (její zavedení veřejně deklaroval radní Milan Richter už vloni, narozdíl od současnosti bez protestů), např. podle producenta Lichtenberga se přístup magistrátu ke grantům letos zlepšil zavedením právě této, na subjektivním hodnocení nezávislé dotace. Ovšem neshoda panuje i ve výkladu samotného principu a podmínek, za kterých je možné ji přidělit.

Členové grantové komise jsou podezříváni z toho, že plné divadlo je pro ně znakem úpadkové kultury a že muzikálové scény pokládají za „McDonaldy v kultuře“. Na to reagovalo Divadlo Broadway, které si údajně nechalo u Střediska empirických výzkumů zpracovat průzkum, podle kterého tento názor nezastává 63 procent lidí a 70 procent si myslí, že muzikálová divadla si zaslouží stejnou podporu jako ostatní scény.

Vedení pražské radnice nedávno oznámilo, že přistoupí k transformaci příspěvkových organizací. A má nejvyšší čas, když tento plánovaný záměr chce realizovat do konce letošního roku. Ovšem v současné rozbouřené situaci opět nepochodilo, když se setkalo s vlnou nevole těch, kterých se týká.

Pražská situace kolem grantů je zvláštní tím, že všichni pomalu ztrácíme přehled kdo a s čím je vlastně nespokojen. Motá se dohromady grantová podpora s běžným financováním příspěvkových organizací, to, co jeden má za spravedlivé, druhý cítí jako příkoří, uniká smysl grantů. Zajímavé je také, že subjekty, které jsou ve středu tohoto dění a udávají mu tón, jsou převážně divadla. Jako by se problematika financování jiných druhů umění netýkala.

Zcela legitimní spor o grantový systém ztrácí glanc, když se ctihodní politikové, renomovaní odborníci a vážení představitelé pražských kulturních institucí hašteří stylem „já nelžu, ty lžeš“, koření své výroky urážkami a vážnými podezřeními, a když se ke slovu dostávají advokáti.

A jak na celou situaci reagují Pražané? Kromě toho, že se někteří připojují k peticím a výzvám, je poměrně klid (zatím). Jediný (mně) známý výzkum kulturních zájmů a potřeb občanů Prahy proběhl na konci roku 2005. Šetření provedla agentura STEM na vzorku 850 respondentů starších 15 let o kulturu se zajímajících, ale i těch, kterým nic neříká. Ve stručné zprávě z výzkumu je uvedeno, že z hlediska priorit není kultura něčím, co je v popředí potřeb veřejnosti. Nicméně lid pražský si považuje široké kulturní nabídky a oceňuje tuto skutečnost jako prestižní záležitost.

Kvůli finančním úsporám ohlásilo vloni záměr transformovat příspěvkové organizace také ministerstvo kultury. Ministr za tímto účelem zřídil komisi, která se problematice věnuje už cca od poloviny loňského roku a do dnešních dnů nejsou známy žádné konkrétní výstupy. Přitom se předpokládalo, že návrhy řešení budou k dispozici už koncem minulého roku. Je možné z toho vyvodit, že najít řešení není jednoduché. Možná by stálo za to, zamyslet se nad problematikou transformace PO napříč orgány veřejné správy, protože tyto tendence se objevují vedle Prahy také v některých dalších obcích. A mohou přibývat další, takže určitý návod by jim nejen usnadnil práci, ale všichni, kterých se transformace bude týkat, by věděli, co je čeká.

Václav Jehlička formuloval svůj argument pro změnu PO vloni v pořadu ČT24 následovně: „Každý, kdo má ekonomickou jistotu, po čase ztloustne a zleniví.“ Takový výrok si pražská reprezentace v současnosti dovolit nemůže, ale nejspíš to vnímá stejně. Velmi významně by k řešení této problematiky přispěla definice veřejné kulturní služby.

Aby se předešlo „kulturní revoluci“ (i když představa, že prostý lid povstane kvůli kultuře je povzbudivá), je nutné přijmout společenský  koncenzus, protože náhlé přerušení zvykových práv, totální ztráta jistoty nebo permanentní nejistota,  mohou být nesystematicky likvidační. Ať už patříte k těm, kteří si myslí, že na poli kulturním se dá nebo má podnikat bez podpor a kultura přitom neutrpí žádnou újmu, nebo jste na jedné lodi s těmi, kteří cítí obchod s kulturou jako něco nemravného a myslí si, že bez dotací se zásadně sníží její kvalita, je snad možné se shodnout na tom, že rozprášit divadlo není to samé, jako zrušit pekárnu.

Připomeňme si tedy ještě, že přes angažovanost všech poradců, komisí a výborů leží odpovědnost za nakládání s veřejnými prostředky, tedy i za rozdělování grantů, na volených funkcionářích. Ti se mohou postavit proti většinovému veřejnému mínění, ale za předpokladu, že ze směsi nejistot, motivací a podpor připraví pro kulturu léčivý elixír a nikoli prudký jed s vůní mandlí.

Je také dobré podotknout, že jsme si odpovědné funkcionáře zvolili, a že až budeme volit příště, měli bychom se kandidátů ptát důrazněji, jak chtějí problémy řešit.

Z určitého pohledu by se spravedlnosti docílilo, kdyby se nedalo nikomu nic, nebo všem stejně, ale to bychom mohli volby zrušit, stanovit výkonné administrátory a starat se maximálně o to, aby si procvičovali sčítání a násobilku.

Ludmila Kučerová

V petici z dubna 2008, kterou najdete na adrese: http://www.ruo.cz/navrhy-praze/, požadují signatáři mimo jiné odložit transformaci kulturních organizací, dokud nebude jasný právní rámec. Domnívají se, že hrozí likvidace kulturního života nejen v centru Prahy.

Projednání petice „Za Prahu kulturní“ zastupitelstvem hl. města je umístěno na:

 http://magistrat.praha-mesto.cz/76423_Projednani-petice-Za-Prahu-kulturni.

Milan Richter na tomto jednání mimo jiné argumentoval:

Rozpočet na pražskou kulturu je 1,5 mld. Kč na rok, z toho 660 mil. dostávají kulturní subjekty všech žánrů. V Praze funguje 98 divadel. Do divadel dává město ročně 427 mil. Kč. Víte ale, kolik z těch 98 divadel je dotováno? Osmnáct! Osmdesát divadel nikdy nedostalo ani korunu. Těch osmnáct čerpá 60 % všech peněz na kulturu, a osmdesát divadel nedostalo nikdy nic. Jak mohou existovat, když nedostávají žádnou podporu? Máme 1200 tis. obyvatel? Praha má 81 divadel na milion obyvatel, Vídeň 42 divadel, Bratislava 47 divadel, Budapešť 26, Paříž – Mekka umění – 13 divadel na milion obyvatel, pokládal pražský radní Milan Richter argumenty „na stůl“ při projednávání petice „Za prahu kulturní“ na jednání zastupitelstva hl. m. Prahy dne 24. 4. 2008.

Formulované návrhy občanské iniciativy:

http://www.ruo.cz/navrhy-praze/doc/chceme-prahu-kulturni.pdf

Žijeme v čase, kdy nejen školy, média, ale také informační technologie chrlí směrem ke svým  cílovým skupinám obrovské množství informací. Jejich tok už nejde zastavit a času je málo. Ať chceme nebo ne, informace hýbou světem a musíme se jimi zabývat. Proto záleží na tom, jak jsou zpracovány a podány.

Nebudu na tomto místě mluvit o nekulturnosti vyjadřování, ať už v mluvené nebo písemné formě ani o zacházení s rodným jazykem, a to i ze strany těch nejpovolanějších, tedy moderátorů, politiků či jiných veřejně se projevujících osob. Chci se zmínit o vypovídací hodnotě tiskových zpráv a sdělení. Přestože jsou počítače na takové úrovni, že dokážou automaticky korigovat pravopis textu, člověka ještě úplně nenahradí. Zato se lidé přizpůsobují vyjadřování počítačů; některé tiskové zprávy, i když jsou výplodem lidského ducha, vypadají spíše jak počítačový překlad z korejštiny.

Naše redakce s nimi pracuje denně a v hojné míře a takových, které bychom mohli přetisknout bez pravopisných korektur a bez zásahu do stylistky či formulací se vyskytuje málo. Setkáváme se i s tak nešťastně formulovanými texty, že dedukujeme, co chtěl autor říci.

Co se  pravopisu týče, úporně se opakují stejné chyby, až  mám někdy pocit, že se mýlí Pravidla českého pravopisu, nebo že by je měli lingvisté přepsat. Je to např. é místo e ve slově tematický, nebo shlédnout místo zhlédnout, pokud se jedná o výstavu a nikoli pohled z rozhledny. Často se také plete standarta se standardem a o mezerách za interpunkcí radši nemluvit.  Ovšem opravit drobné pravopisné „překlepy“ je snadnější, i když to zdržuje.

Mnohem větší problém nastane, když musíme zjišťovat např. z jaké obce zpráva pochází pokud, není toho jména v ČR jediná. Je pravda, že bývá uvedeno směrovací číslo, jenže podle něj se dobře orientuje pošťák, návštěvník festivalu potřebuje lokalizovat místo podle okresu nebo nejbližšího většího města. Často obdržíme informaci o zahájení akce – vernisáží a slavnostně – ale už se nedovíme neméně důležitý fakt, dokdy potrvá, nebo najdeme tento základní údaj až na konci rozsáhlého textu. Některá sdělení jsou zmatená, jiná až humorná a občas vypadají, jako když je jejich původce honorován od slova; jedna informační linka či výrazy se donekonečna opakují, takže text, který mohl být krátký, stručný a jasný se rozmělní v záplavě slov.

Pozoruhodné je, že to není výhradně problém amatérů, tedy nadšenců, kteří vedle toho, že se živí prací, věnují volný čas svým kulturním zálibám a ještě se snaží dát o nich vědět. Stejný, ale spíš častější  (vzhledem ke kvantitě) výskyt těchto neduhů je u profesionálních zpráv, tedy u těch, které připravují tiskoví mluvčí v rámci svého placeného zaměstnání. Je smutné, když hodnotnou kulturní aktivitu, promiňte mi následné slovo, „zazdí“ tiskovou zprávou.

S těmi zprávami které, obsahují všechny nutné údaje ke splnění účelu, je možno pracovat, odstranit přebytečný a nesmyslně se opakující slovní balast, vyměnit nadužívaná slova, zejména bude, byli, byla, bylo, a zprávu použít či předat dál. S ostatními, ze kterých se smysl sdělení úplně vytratil, nelze dělat nic jiného, než zjistit potřebné údaje a zpracovat ji znova nebo zahodit.

Ale je to přece duševní „výrobek“ pracovní síly, na který lze nahlížet stejně jako na zmetek dělníka či špatné manažerské rozhodnutí.

Ludmila Kučerová

P.S. Několik kuriózních až humorných zpráv mám uložených a stala jsem se jejich sběratelkou. Čím méně získám exponátů, tím lépe.

Internetový časopis Místní kultura, tedy webové stránky, na kterých se právě nacházíte,  je téměř hotov. Zbývá nám pouze dotáhnout některé drobnosti, zejména pak doladit grafiku. Dovolte, abych vás upozornila na několik novinek přidaných v poslední době.

Jednou z nich je Fórum, ke kterému není co dodat, leda snad povzbudit vás, abyste tento prostor v hojné míře využívali.

Pro letošní rok je naším hlavním tématem sledování projektů, jejichž nositelé a realizátoři dokázali získat podporu z evropských a norských fondů. S tím souvisí prostor „Přidej svůj projekt“, o němž jsem se zmínila už minule. Je připraven, a vy do něj můžete vkládat informace o vašem projektu. Představíte-li jej veřejnosti, upozorníte nejen na projekt samotný, ale i na místo, kde se realizuje. 

Další novinkou je v podstatě anketa Ptáme se vás, prostřednictvím které se snažíme zjistit, jaké je kulturní klima v místě vašeho bydliště. Tato anketa má dlouhodobější charakter, vyplnit či vynechat v ní můžete kteroukoli otázku a rovněž nám můžete poslat náměty a poznatky další. Po čase odpovědi vyhodnotíme a předložíme vám je.

Druhé letošní téma pro letošní rok je Kroniky a kronikářství. Při této příležitosti musím zmínit, že  Mgr. Eva Veselá, která v naší redakci měla kromě dalšího tuto problematiku  na starosti a systematicky ji sledovala, odchází koncem března do důchodu. Za redakci ji přejeme, aby si té seniorské volnosti užila co nejdéle a ve zdraví, ale zároveň trochu doufáme, že lavička v parku ani luštění křížovek nebude pro ni to pravé ořechové, a že s námi bude i nadále spolupracovat. Kronikářské téma neopustíme, ale v souvislosti s tímto personálním oslabením, uvítáme od vás náměty a příspěvky ještě ve větší míře než dosud.

Chceme také najít nejstarší kroniku v ČR. V tomto případě se už bez vás neobejdeme vůbec. Pokud obec, ale i spolek, rodina či škola, zkrátka kdokoli vlastní pamětní knihu z předminulého století, případně starší, napište nám o ní a uveďte základní údaje: komu patří a co sleduje, od kdy je vedena, kolik má dílů a zajímavosti (např. velikost, váhu, případně druh vazby aj.). Pokud připojíte i fotografii (formát jpg), vystavíme ji na stránkách Místní kultury.

Děkuji nejen za vaše návštěvy, ale i za dosavadní spolupráci a za  zprávy, které nám zasíláte, protože zejména díky jim vytváříme denně informační balík toho, co se v ČR na kulturních prknech děje. Dovolte mi v této souvislosti znovu připomenout, že stránky jsou koncipovány tak, že zprávy, náměty, úvahy i avíza může na ně zaslat každý sám. Je to nejrychlejší a nejjistější cesta, zejména pokud chcete upozornit na kulturní akci, která v nejbližší době propukne, nebo už je v běhu.

Závěrem ještě informuji, že připravujeme možnost přihlásit se k odběru informací, které vás upozorní na nově přidané články. Tato služba se na stránkách objeví v brzké době.  

Pokud máte s naším webem  nějaký problém, např. při přihlašování a vkládání svých zpráv, dejte nám vědět na e-mail: redakce@mistnikultura.cz.

Pěkné jaro

Ludmila Kučerová