Je to už několik dní, co jsme se pohřebním obřadem v kostele sv. Markéty v Kašperských Horách důstojně rozloučili s panem učitelem Kintzlem, přesto se nám stále a naléhavě vracejí vzpomínky na tuto jedinečnou osobnost našeho kraje. Ani já nedokážu ty vzpomínky od sebe odehnat. Před více než šesti desítkami let jsem přecházel na druhý stupeň kašperskohorské základky. Mezi žáky se tenkrát jako lavina šířila zpráva plná zvědavého očekávání, že na školu nastupuje nový skvělý učitel tělesné výchovy a zeměpisu – Emil Kintzl. Očekávání opravdu nebyla lichá a škola brzy ožila nebývalým sportovním děním. Pan učitel dokázal pro pohyb nadchnout snad každého, nakonec i mne, přestože sport pro mne nikdy nebyl tím hlavním koníčkem. Snažil jsem se ze všech sil, abych doskočil co nejvýše a nejdále, běhal jsem, abych nebyl za „pomalíka“. Ještě teď slyším to Emilovo: „Láďo, přidej, přidej…!“
V tělocvičně a na školním hřišti to v oněch časných šedesátých letech opravdu neustále žilo, stopky cvakaly, závodilo se, stupně vítězů byly každou chvíli obsazené, rozdávaly se krásně graficky vyvedené diplomy, kdekdo chodil nadšeně do Tatranu…Zakrátko se v Kašperkách vylíhla řada mladých sportovních talentů, které školu i město reprezentovaly i daleko za jejich hranicemi. Vznikla také tradice oblíbených cyklistických závodů krajem Karla Klostermanna. I já jsem zatoužil po jízdě na kole a závodění, a tak mi tatínek u sousedů sehnal jedno starší, zvláštně vyhlížející „vojenské“ kolo. Účast na závodech s tímto podivným, těžkým, černým, historickým velocipédem mi však mé okolí včas rozmluvilo… Doslova senzací pro místo a okolní Šumavu byla v té době výstavba lyžařských vleků na Liščím vrchu – jedinečný počin, za kterým stál opět náš pan učitel Emil Kintzl se svými přáteli. Ani tenkrát já nesportovec jsem ani chvíli neváhal a s půdy jsem snesl staré oprýskané lyže s neobvykle vytaženými špičkami (opět prý něco po výzbroji německých vojáků ještě z války), nechal jsem si na ně rychle přišroubovat nové vázání a pak hurá na novou sjezdovku, na Lišák!
Emila s jeho komediálním talentem samozřejmě okamžitě a s velkým nadšením uvítali divadelní ochotníci, ale i v jiných směrech se pan učitel zapojoval do místního kulturního života. Například nezapomenutelné bylo jeho vtipné moderování dětských maškarních karnevalů nebo každoroční vystupování v roli „kašperskohorského svatého Mikuláše“.
Emil dobře věděl o mé zálibě v historii a starožitnostech, a tak mne, tehdy žáka sedmé třídy, vyzval, abych ze školní půdy před chystanou stavební rekonstrukcí zachránil před zničením alespoň některé ze zde uložených odlitků historických soch, pocházejících z kreslířského kabinetu bývalé německé reálky. Odlitky soch antických bohyň i triforiových byst Karla IV. a Anny Pomořanské u mne přežily dlouhá léta, a teprve po čase připutovaly slavně k nám do sbírek Muzea Šumavy.
Emila jsme vždy obdivovali pro jeho nezměrnou vitalitu a akčnost, pro jeho velikou lásku k přírodě, krajině a historii Šumavy. Pamatujeme si ho jako skvělého sportovce, turistu, cyklistu a lyžaře, tvůrce a značkaře turistických cest, znalce Šumavy a jejích příběhů, neúnavného popularizátora našeho kraje, sběratele historických fotografií... Strhující byly jeho přednášky o Šumavě a historii lyžování, širokou veřejnost zaujal jeho seriál videopořadů a bohatě obrazově vybavené knihy s názvem Zmizelá Šumava, které vytvářel s redaktorem Janem Fischerem …
Emil zůstával nezdolným optimistou i poté, když jej potkaly těžké rány osudu, zvláště ztráta milovaného syna, nebo když mu politická zvůle po roce 1968 na dlouhá léta vzala možnost působení v jeho životním poslání učitele.
S Emilem jsem se znal a přátelil přes šest desítek let – a to už něco znamená! Vzpomínám na chvíle, kdy mně osobně dodával odvahu v mých nelehkých chvílích: Říkal mi, že při cestě i tím nejtemnějším údolím života se nemám ničeho bát, mám jít s hlavou vztyčenou.
V poslední době se Emil s velkým zápalem věnoval obnově křížů a křížků v krajině. Tento projekt budil sympatie a podporu, ale také odpor několika anonymních vandalů. Spolu s Emilem jsme se snažili vnímat kříž jako znamení našeho šumavského domova, znak křesťanské civilizace, symbol lásky až do krajnosti. Pod jedním křížem jsem kdysi přečetl nápis zlatými písmeny, který mi utkvěl v mysli: „Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás…“ (Jan 13,34)
Pozn. autora:
Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil z kdysi slavného britského filmu šedesátých let ze školního prostředí.
Zcela na závěr se svěřím se záměrem Emilových přátel postavit Emilovi na památku zvláštní „Emilovu lavičku“ u „jeho“ kříže na Šibeničním vrchu u Kašperských Hor. Je to nyní právě rok, co byl tento kříž na Velký pátek slavnostně požehnán a předán veřejnosti.
