Co se děje

Po dokončené rekonstrukci Englerových varhan se festival vrací zpět do kostela sv. Mořice, kde proběhnou čtyři z pěti koncertů. Jeden koncert se pak uskuteční v katedrále sv. Václava. „Mezinárodní varhanní festival Olomouc patří ke stěžejním kulturním a společenským událostem naší i mezinárodní hudební scény. I v letošním ročníku nabídne mezinárodní zastoupení umělců a špičkové interpretační výkony. Pro Moravskou filharmonii Olomouc coby pořadatele je festival nepostradatelnou součástí koncertní sezony, kterou tradičně otevírá.“ říká ředitel filharmonie Jonáš Harman.

Hvězdy z Francie, Maďarska a Německa
Slavnostní zahajovací koncert v podání Kateřiny Málkové obohatí vystoupení jednoho z nejvýraznějších žesťových souborů u nás, Moravia Brass Bandu. Také zbývající čtyři koncerty nabídnou špičkové interprety a nevšední hudební zážitky. „Největšími letošními hvězdami budou David Cassan z Francie a Balázs Szabó z Maďarska. Vynikající německý varhaník Axel Flierl provede stěžejní díla francouzských a německých skladatelů. Velkým zpestřením bude koncert pro dvoje varhany a dva varhaníky, který se uskuteční v olomoucké katedrále. Rád bych vyzvednul fakt, že právě olomoucký “dóm” poskytl hlavní zázemí varhannímu festivalu v době rekonstrukce svatomořických varhan. Tento koncert tak je jakýmsi poděkováním za možnost udržet linii varhanního festivalu v Olomouci bez jediného přerušení.“ dodává k programu dramaturg festivalu Karel Martínek.

Vstupné se nemění
Koncerty se konají tradičně v pondělky a čtvrtky, vždy od 19 hodin. Vstupenky v ceně 200 Kč (zlevněná 100 Kč) lze zakoupit na webu Moravské filharmonie Olomouc, v Informačním centru v budově olomoucké radnice na Horním náměstí, anebo hodinu před začátkem přímo na místě koncertu.

O historii festivalu
Mezinárodní varhanní festival Olomouc je nejstarším a nejvýznamnějším varhaním festivalem u nás a také významnou událostí svého druhu v celosvětovém měřítku. Festival založil varhaník, a organolog Antonín Schindler (1925–2010). Koná se v Olomouci bez přerušení již od r. 1969. Domovským kostelem, resp. nástrojem varhanního festivalu jsou Englerovy varhany v kostele svatého Mořice v Olomouci. Tento nástroj je se svými pěti manuály, 95 rejstříky a bezmála osmi tisíci píšťalami největšími varhanami v ČR. V minulosti se na festivalu představily interpretační špičky z celého světa a Mezinárodní varhanní festival Olomouc tak patří k pevným kulturním a společenským událostem města Olomouce i české hudební kultury.

Bližší informace k festivalu a vstupenkám jsou k dispozici na webu Moravské filharmonie Olomouc www.mfo.cz.

Návštěvnost středních Čech se v průběhu prvního pololetí meziměsíčně zvyšovala, a to od minima v lednu (54,9 tis. hostů) po maximum v červnu (137,6 tis. hostů). „Střední Čechy mají jednoznačně co nabídnout. Těší mě, že to potvrzují i poslední čísla návštěvnosti. Ve spolupráci s partnery budeme nadále pracovat na tom, aby náš kraj patřil mezi zajímavé lokality, kam nejen zahraniční, ale i tuzemští návštěvníci míří,“ uvedl Václav Švenda, radní pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu Středočeského kraje.”

Počet hostů i přenocování se vrátil nad úroveň dosahovanou v předcovidovém období. „Oproti lednu až červnu roku 2019 to bylo o 9,9 % více. V prvních šesti měsících vzrostl letos počet hostů v ubytovacích zařízeních meziročně o 20,6 % a počet přenocování o 17,8 %. V posledním případě se jednalo o třetí nejvyšší meziroční nárůst mezi kraji,“ upřesnil Jakub Kulhánek, ředitel Středočeské centrály cestovního ruchu.

Posílení zimní a jarní sezóny

První čtvrtletí patřilo z hlediska turismu ve středních Čechách vždy k nejslabším z celého roku. Vyšší návštěvnost v zimní sezóně se projevila v letošním roce, kdy region zaznamenal rekordní návštěvnost za posledních 12 let. Tento trend pokračoval i v jarní sezóně. Meziročně se letos na jaře ubytovalo o 10,3 % hostů více, což bylo zároveň nejvíce od roku 2012. Meziročně se zvýšil i celkový počet přenocování, a to o 9,6 %. Průměrná délka pobytu jednoho hosta ve středních Čechách představovala ve druhém čtvrtletí 2,13 nocí.

Hostů přijíždějících ze zahraničí přijelo na jaře o 21,7 tis. více než v loňském roce, což představuje 37,7 % meziroční nárůst. Na návštěvnosti se ze 78 % podíleli domácí hosté, kterých se ubytovalo o 4,3 % více než ve stejném období předchozího roku. Nejvíce zahraničních hostů přijelo tradičně z Německa, Slovenska a Polska. Tvořili 55 % ze všech zahraničních hostů. Na dalších místech se umístili hosté z Rakouska a Ukrajiny.

Středočeská centrála cestovního ruchu dlouhodobě cílí na tuzemské a zahraniční návštěvníky. „V průběhu června jsme představili turistické cíle a aktivity v rámci Víkendové Snídaně na TV Nova. Prezentace středních Čech se objevila v průběhu jara a léta na Slovensku a v Polsku, a to formou inzerce, reklamy na slovenských autobusech nebo digitální reklamy na letišti ve Varšavě. Na podzim plánujeme dílčí kampaň v metru, příměstských vlacích mezi Prahou a Středočeským krajem nebo ve vlacích SC Pendolino. V září bude o středních Čechách slyšet také na rádiu Blaník. V rámci letošních press tripů kraj navíc vítá novináře z 15 zemí světa,“ dodal Jakub Kulhánek.

Pozn. Data o návštěvnosti hromadných ubytovacích zařízení pocházejí z plošného šetření ČSÚ a nezahrnují účastníky cestovního ruchu, kteří se ubytovali jinde než v hromadném ubytovacím zařízení. Do celkových výsledků návštěvnosti jsou započítány údaje týkající se ukrajinských státních příslušníků, kteří si ubytování hradili sami. Vzhledem k válečnému konfliktu na Ukrajině však nebylo ve všech případech možné na straně provozovatelů ubytovacích zařízení rozlišit, zda jde o turistu či uprchlíka. Do počtu návštěvníků tak mohly být započítány i osoby, které nelze objektivně považovat za účastníka cestovního ruchu dle mezinárodních doporučení.

www.sccr.cz

www.strednicechy.cz

Dirigent Jan Kučera o programu koncertu říká: „Na skvělé skladatele měl štěstí nejen český film, ale i pohádky, seriály a večerníčky, je až neuvěřitelné, jaké množství originální a nápadité hudby pro dětské diváky vzniklo. Skladatelé Skoumal, Uhlíř, Fišer, Svoboda a mnoho dalších vytvořilo hudbu, která každého vždy potěší.“

Na pódiu se sejdou tři sbory: Carmina Bohemica, Dětská opera Praha a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, který se na tento koncert bude připravovat na letním soustředění. „Myslím, že děti bude bavit připomínat si oblíbené pohádky. Vždyť všichni si jen podle hudebního motivu dokážeme vybavit příběh nebo pohádkovou postavu. Pohádkové melodie patří ke klenotům české tvorby,“ řekla sbormistryně Věra Hrdinová.

Na tento mimořádný dětský koncert navazuje FOK cyklem rodinných koncertů Orchestr na dotek, který začíná v sobotu 21. října od 11 hodin ve Smetanově síni Obecního domu. Tématem letošního Orchestru na dotek bude putování křížem krážem po celém světě. V každém z koncertů se vydáme z našeho domova na jinou světovou stranu. Pro děti, které chtějí do hudby proniknout hlouběji, vytvořil FOK Hudební klub Fík, který se aktivně zapojuje do představení Orchestr na dotek. Pro rodiny s dětmi je vhodný také koncert Karneval zvířat v kostele sv. Šimona a Judy a ve vánočním období vhodná Kouzelná Rybovka Matěje Formana, kterou FOK nabízí v několika termínech, a to i v odpoledním či podvečerním čase. Vedle toho FOK připravuje pro děti celou řadu edukativních pořadů, které jsou určené pro dětské kolektivy od mateřských školek až po střední školy.

„Oslavou a dárkem k prvnímu školnímu dni bude znovu mimořádný koncert v nádherné Smetanově síni Obecního domu. Tentokrát malým i velkým posluchačům představí Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Jana Kučery hudbu z večerníčků a pohádek. Navážeme tedy na minulý rok, kdy si ve Smetanově síni hrál Krtek v rytmu hudby Vadima Petrova. Tentokrát si poslechneme jeho laskavou hudbu ke Krkonošským pohádkám, ale i hudbu jiných skladatelů, kteří to nejlepší ze sebe vydali dětem: Luboš Fišer a Arabela, Petr Skoumal a Maxipes Fík či Bob a Bobek... prostě samé hity v kouzelném plášti symfonického orchestru.“

HUDBA Z VEČERNÍČKŮ A POHÁDEK 4. září 2023 od 14:00, Obecní dům

Krkonošské pohádky

Maxipes Fík

Bob a Bobek

S čerty nejsou žerty

Arabela

Návštěvníci

Cirkus Humberto

Pan Tau

Michaela GEMROTOVÁ, Zdeněk PIŠKULA | zpěv

DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR ČESKÉHO ROZHLASU

Věra HRDINKOVÁ | sbormistryně

CARMINA BOHEMICA

Věra HRDINKOVÁ | sbormistryně

DĚTSKÁ OPERA PRAHA

Jiřina MARKOVÁ-KRYSTLÍKOVÁ | umělecká vedoucí

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

Jan KUČERA | dirigent, mluvené slovo

Samostatné publikace, četné stati o odborné literatuře, mnoho článků a množství přednášek vytvořil za svůj život nedávno zesnulý, z mnoha akcí známý člen a předseda Vlastivědného spolku Českolipska. Obsáhlost jeho práce potvrzují nejen vědecko-historická díla, ale také četné populární stati i přednášky a organizace odborných historických seminářů. Nejen že zajišťoval akce pro historiky, ale působil také při organizování společenských akcí. Seznamoval i s historií Horní Lužice v oblasti Německa a Polska. Pořádal i poznávací zájezdy do těchto oblastí. Ve vědecké práci přinášel popularizaci české, německé i polské historie. Jako dlouholetý občan České Lípy se věnoval především historii svého města.

K uctění jeho památky byla letos v červenci uskutečněna venkovní výstava, kterou uspořádalo město Česká Lípa prostřednictvím Regionálního turistického informačního centra Česká Lípa ve spolupráci s Vlastivědným muzeem a galerií v České Lípě, Vlastivědným spolkem Českolipska a grafikem a fotografem Rudolfem Živcem. Dílo koncipované na 38 panelech vychází z knihy Ladislava Smejkala Česká Lípa krok za krokem.

Několik otázek k výstavě nám zodpověděla koordinátorka celého projektu, Mgr. Květa Menclová, vedoucí RTIC:

Kdy a kde se zrodil nápad využít knihu Ladislava Smejkala k vytvoření výstavy?

S informačním centrem pořádáme již počtvrté výstavu v ulicích města. Snažíme se pravidelně střídat výstavy výtvarné s výstavami historickými, které přinášejí informace o historii našeho města, mapují architekturu, osudy českolipských obyvatel ve 20. století a nyní ukazují srovnávací pohledy na naše město, jak se postupem času a dějinnými událostmi měnilo a proměňovalo.

Nápad na výstavu srovnávacích pohledů a pohlednic na naše město se začal realizovat v zimě letošního roku po rozhovoru s panem Jiřím Kratochvílem, naším kolegou z městského úřadu, který je zároveň historikem a velkým sběratelem historických pohlednic, a který vede webové stránky www.bohmischeleipa.cz. Upozornil mě na fakt, že v roce 2008 byla v Maštálkově síni organizována muzeem srovnávací výstava, na které spolupracoval s panem Ladislavem Smejkalem. Po navázání spolupráce s muzeem jsme dospěli k závěru, že použijeme výlučně texty pana Smejkala shrnuté v knize Česká Lípa krok za krokem. Pojmenování výstavy po knize vychází také z muzea, je to nápad Tomáše Cidliny a Jaroslavy Vondrové. Oba zmínění pracovníci muzea dohledali v jimi dostupných archivech články a texty pana Smejkala a společně i s panem Kratochvílem a grafikem Rudolfem Živcem jsme dále dohledávali další fotografie. Mezitím jsme si s panem Živcem prošli s fotoaparátem město a na jednotlivých zastaveních jsme se snažili vyfotografovat detail, který propojuje minulou a současnou Lípu. Detail, který často míjíme bez povšimnutí. Detail, který tu s námi žije a je tradiční součástí města.

Mohou obrazy s historickými fotografiemi města otevřít pohled na významnou část dějin severních Čech?

Hlavní naší snahou je informovat a předat informace o dějinách a osudech města. Česká Lípa prožila dramatické zejména 20. století. Původní obyvatelé města a jejich potomci zde až na výjimky nežijí a novodobá historie se zde začala psát po odsunu německých obyvatel, poválečném doosídlování Čechy a zejména po zahájení těžby v nedalekých uranových dolech. Maloměsto vyrostlo, počet obyvatel stoupl, vystavěly se panelové domy a začalo se bourat historické jádro města. Jen štěstím Česká Lípa nepřišla o víc. Právě zpřetrhané tradice a přerušená kontinuita obyvatel tvoří dnes jeden z problémů v pochopení města a ve vytváření vztahu k němu. Věříme však, že nyní i v České Lípě nastává doba přijetí, funguje zde mnoho institucí i jednotlivců, kteří Lípou žijí a ona žije a bude žít díky nim.

Jak je výstava přijímána občany města Česká Lípa v různých věkových kategoriích? A jak reagují turisté?

Prozatím máme samé hezké odezvy. Výstava se místním lidem i turistům líbí, přicházejí do informačního centra pro mapku se všemi zastaveními. Když se rozhlédnete po náměstí, téměř vždy u výstavy někdo stojí, prohlíží si krásné koláže a čte texty.

Může být výstava inspirací pro uskutečnění nejen odborných, ale i vlasteneckých výletů?

Výstava může být minimálně inspirací pro komentované prohlídky v České Lípě, které plánujeme nabídnout školním kolektivům od září do konce října.

Ladislav Smejkal byl velice známý historik, myslíte si, že by bylo vhodné představit jeho dílo formou této výstavy i mimo Českou Lípu, případně i v sousedních (partnerských) městech?

Pokud by se nám podařilo výstavu kvalitně přeložit, zredukovat počet panelů a zastavení, je v rámci nějaké další spolupráce určitě možnost prezentovat Českou Lípu. Osobně si však myslím, že v partnerských městech by se více měla propagovat současná tvář našeho města, která může být pozvánkou k návštěvě a podporou cestovního ruchu.

Je zřejmé, že výlet do historie České Lípy zaujme svým rozsahem vedle historiků i obyčejného občana a běžného turistu při poznávání severu Čech. Z celkového počtu třiceti osmi panelů, z toho deseti na náměstí a ostatních v přilehlých ulicích, si můžeme přečíst o minulosti města mnoho zajímavého, co možná mnozí pamětníci neznají a ostatní by se jinak nedozvěděli.

„Děti drží kornouty se sladkostmi, na zádech aktovky a mávají uslzeným rodičům před odchodem do své třídy. Tento pohled na nástup do prvních tříd se každoročně 1. září zřejmě nezměnil, ale jinak je dnes vše docela jinak,“ s úsměvem komentuje Michal Petrov, spolupracovník Retro muzea Praha a autor knih Retro ČS 1, 2, 3. Co zažívaly děti 70. a 80. let ve školách? Jaká zde vládla atmosféra, jací bývali učitelé, jaké měli školáci pomůcky, to si můžete připomenout v Retro muzeu v Praze.

Povinné centralizované školství

Ještě před nástupem na základní devítiletou školu děti navštěvovaly od tří let školu mateřskou a mnohé z nich od 3 měsíců věku i jesle, aby mohly matky po krátké mateřské dovolené opět nastoupit do zaměstnání. Děti tak byly vychovávány mimo rodinu od velmi útlého věku.

„Devítiletá školní docházka byla jako dnes ze zákona povinná. Zákon a centrální předpisy také určovaly podobu školství v celé republice. Platily jednotné školní osnovy pro každý ročník školy, přísné hygienické i stravovací normy. Školství mělo jasně danou strukturu a bylo schopné plošně zajišťovat základní vzdělání na poměrně vysoké úrovni,“ komentuje výstavu Michal Petrov.

Učit mohli pouze aprobovaní pedagogové a počet žáků ve třídách byl běžně vysoký. Třídy byly většinou nacpané k prasknutí a počet 35 žáků nebýval výjimkou. Silné ročníky dětí se učily, kde se dalo. Před výstavbou velkých pavilonových škol se učívalo běžně v několika od sebe oddělených školních budovách. Velké pavilonové budovy pak mnohde základní školy sjednotily a slouží ke svému účelu dodnes.

Vybavení školy

Školství bylo zcela bezplatné, děti při nástupu do školy dostaly veškeré potřebné vybavení, sešity, žákovské knížky i základní psací pomůcky. Učebnice dostávaly děti zapůjčené a na konci roku je vracely k dalšímu použití. Učebnice tak sloužily doslova do roztrhání. Obsah učebnic sestavovali odborníci pod dohledem strany a vydávalo je Státní pedagogické nakladatelství, stejně jako ostatní učební pomůcky – učební kartičky, mapy, plakáty, atlasy aj. V každé škole se děti učily z totožných učebnic. Na legendární věty ze Slabikářů 80. let „Máma mele maso“ vzpomínají dospělí s úsměvem dodnes.

Frontální výuka

Všechny děti seděly ve stejných lavicích v podobných třídách s podobným vybavením. Za katedrou u tabule měl své místo učitel. Ve školách převažovala frontální výuka, kdy učitel vyložil látku, děti si zapsaly zápis do sešitů, dostaly domácí úkoly na procvičení a pak byly zkoušené. Běžné byly pětiminutové testy, zkoušení u tabule anebo v lavici. K tomu neodmyslitelně patřil strach z učitelského notýsku se známkami a vyvolávání podle abecedy nebo aktuálního data napsaného v pravém horním rohu na tabuli. Každý pedagog měl však svůj osobitý styl a mezi bručouny a tvrdými příznivci režimu ve školách působili lidé, kterým na dětech záleželo, a ti i v nepříznivé době dokázali předat žákům více než jen vědomosti.

Školní strava

Děti měly přísně předepsanou školní stravu. Pro mnohé děti převážně v chudších oblastech školní stravování představovalo jediné hodnotné jídlo během dne. Do školy si děti nosily z domu svačiny často ve vymytých sáčcích od mléka, většinou kus pečiva a jablko. Ve školních jídelnách platily stravovací normy podle věku dítěte. Pitný režim paradoxně školy zavedený neměly. Děti pily o přestávkách ze školních umyvadel čistou vodu a až čaj k obědu. Do škol se zaváděly mléčné programy. Určitě si mnozí vzpomenou na paní kuchařky ve školních jídelnách, jak dětem rozmíchávají v mléce aromatické jahodové a banánové příchutě.

Všudypřítomné předpisy… na obuv i cvičební úbor

Předepsané bylo také obutí. Děti musely nosit pevnou uzavřenou obuv kvůli bezpečnosti, což se na druhém stupni náctiletým školákům už dost příčilo. Přezůvky kontroloval v šatnách pan školník a nesprávné školní obutí se stávalo centrem povyku školních autorit. Předpisy určovaly také cvičební úbor, který museli rodiče školákům na začátku školního roku pořizovat. Děvčata měla cvičky, modré trenýrky a bílé triko, chlapci bílé tílko a červené trenýrky, všichni modrou teplákovou soupravu, která se stala jedním ze symbolů té doby.

I přes to, že se v 70. a 80. letech stalo školství nástrojem ideologie, se mnohým učitelům povedlo umožnit dětem nahlížet na život i jinou optikou, než rozkazovala vládnoucí strana, a zachovat prostor pro kritické myšlení a individuální přístup. Toto období zanechalo nezaměnitelnou stopu v historii českého školství a stále nám připomíná, jak moc dokáže politika ovlivnit základní aspekty našich životů. Přijďte si do Retro muzea zavzpomínat a porovnat, kam se doba posunula.

O Retro muzeu Praha

Během prvního roku zavítalo do muzea 55 000 návštěvníků. Muzeum je umístěno ve čtvrtém patře OD Kotva a představuje design, trendy i běžný život v 70. a 80. letech minulého století v Československu. Rozkládá se na více než 2 000! metrech čtverečních a ukazuje dnes již více než 12 000 unikátních předmětů. Husákovy děti a jejich rodiče mohou v Retro muzeu Praha zavzpomínat, ti mladší se zase atraktivním způsobem seznámit s nedávnou historií. www.retromuzeumpraha.cz

Retro muzeum Praha                                  

OD Kotva, 4. patro                                      

náměstí Republiky 656/8

110 00 Praha 1

Česká republika

Otevírací doba: denně 9:00 - 20:00

Na přelomu srpna a září 2023 proběhnou ve Studiu ALTA hned dvě představení islandské umělkyně Báry Sigfúsdóttir. Ta představí 31. srpna svou nejnovější performanci Fabulation, která vznikla ve spolupráci s choreografkou Orfee Schuijt (Francie/Norsko). Představení balancuje mezi zdáním a skutečností, zpochybňuje materialitu věcí a soustřeďuje se na minimalistické pohyby, vypráví příběhy tělem.

Den poté, tedy 1. září, se diváci mohou těšit již od 18 hodin na venkovní performanci TIDE, která se bude odehrávat nedaleko od Studia ALTA u dětského hřiště v Thomayerových sadech. Duet Báry Sigfúsdóttir a norského skladatele a trumpetisty Eivinda Lønninga propojuje hudbu a tanec v jediný zážitek, který je založený na improvizaci. Inscenace má za cíl aktivovat citlivost a vnímavost – schopnosti, které lidé v uspěchané době ztrácejí.  

Společně s norskými umělci se představí i ti čeští, konkrétně performeři Jiří Šimek a Peter Šavel. Ti v inscenaci WHOMAN hledají emočně vyspělého muže, který dokáže přijmout všechny stránky své osobnosti. Reprízy inscenace, která rovněž vznikla v rámci projektu CoHouses, se uskuteční 15. a 16. září ve Studiu ALTA, přičemž 15. září bude představení uvedeno již od 18 hodin jako parent-friendly. Tento přístup sdružuje skupinu lidí, kteří chtějí mít aktivní kulturní a společenský život i v období rodičovství, proto nabízí program s možností hlídání dětí a v přístupnějších hodinách.

Projekt CoHouses vyvrcholí 24. září také pro odbornou veřejnost, kdy proběhne moderované setkání umělců a zástupců českých a evropských kulturních domů nazvané Artists and Venues. Jeho cílem je vytvořit prostředí pro sdílení potřeb a očekávání umělců od kulturních center a naopak.

Přelom září a října je věnovaný také uměleckým rezidencím norských umělců Magnuse Myhra a Ludviga Daae, kteří budou v České republice rozvíjet své nové projekty. Magnus Myhr uvede také work in progress v závěrečných dnech jeho rezidence ve Studiu ALTA, a to 24. září od 18.00.

Projekt „Spolupráce kulturních domů: Studio ALTA, Black Box Theatre, Baerum Kulturhus“ je podpořen z finančních mechanismů EHP a Norska 2014-2021.

Z recenzí TIDE

"Není to tanec ani hudba. Je to pohyb, zvuk, dech." – Roos Vlogman, 2017

"Na TIDE je osvěžující jeho soustředěnost, jasnost, věcnost a vytrvalost, které dohromady dokážou uklidnit mysl pozorovatele i jeho dech a soustředit jeho pozornost. [...] Dokáže se smířit s realitou a dosáhnout konečného. [...] Akt transformace, kdy se všední stává magickým, abstraktní konkrétním, stylizované neoddiskutovatelným, detailní praktickým a staré novým." – Pavle Heidler, 2019

Bára Sigfúsdóttir

Islandská choreografka a tanečnice Bára Sigfúsdóttir představuje jedinečný způsob zkoumání a skládání pohybového materiálu, který je výmluvný, výstižný a muzikální. Bára vytváří vizuální a přemýšlivá díla, v nichž je opakovaným motivem postavení jedince ve vztahu ke společnosti a přírodě. Bára věnuje zvláštní pozornost detailům a nuancím našeho těla. Žije v Norsku a své inscenace pravidelně představuje na domácích i mezinárodních scénách.

Orfee Schuijt

Orfee Schuijt je francouzská tanečnice a choreografka působící od roku 2012 v Oslu. Studovala na Academie voor Theater en Dans v Amsterdamu a na Stockholm University of the Arts. V jejích pracích se prolíná psaní, kreslení, choreografie, video i sochařství. Zajímá ji hra s perspektivami a setkávání živých organismů, organického a smyslového, ne-lidského a neživého. Tančila v dílech Eivinda Seljesetha, Yukiko Shinozaki, Heine Avdal a Francesca Scavetta, spolupracovala s Jenny Hval na sérii performativních koncertů spojených s jejími alby a absolvovala s její skupinou mezinárodní turné.

Eivind Lønning

Norský skladatel a hudebník Eivind Lønning je jedním z nejvýraznějších a nejaktivnějších mladých hudebníků na severské tvůrčí hudební scéně a je mezinárodně uznávaný pro svůj citlivý a na textuře založený zvuk. Jeho kompoziční materiál pro trubku nabízí jasné struktury s přísným rámcem, ale zároveň v něm umožňuje improvizaci. Jeho zkušenosti s rozšířenými technikami hry na trubku vytváří skutečně jedinečný repertoár a Eivind za něj získal několik ocenění.

Více informací o projektu CoHouses: https://www.altart.cz/cohouses

Facebooková událost Fabulation: https://www.facebook.com/events/974279720461685/

Facebooková událost TIDE: https://www.facebook.com/events/601819108780377/

Trailery:

Bára Sigfúsdóttir & Orfee Schuijt: Fabulation https://vimeo.com/811422961

Bára Sigfúsdóttir & Eivind Lønning: TIDE https://vimeo.com/456915899

Výstava rozstřílených ukrajinských aut nese název Příběhy z Ukrajiny. Paměť národa je za podpory partnerů dovezla z Kyjevské oblasti, aby lidem v Česku zprostředkovala realistický prožitek toho, jak vypadá válka na Ukrajině. Návštěvníci výstavy si mohou na místě sami spustit vyprávění původních majitelů těchto aut.

“My jsme ta auta dovezli původně čtyři z jednoho vrakoviště poblíž Kyjeva, dohledali jsme jejich majitele a natočili jsme je. Zajímavé na tom je to, že většina těch aut posloužila jejich majitelům v prvních měsících toho konfliktu, že s nimi odvezli svoje rodiny, blízké a sousedy do bezpečí a potom ta auta dopadla takhle,” popsal Viktor Portel, kurátor výstavy a dodal, že z původních čtyř vraků do Brna dorazí jen tři. “To čtvrté, paradoxně ten nejluxusnější teréňák, se už prostě za toho půl roku putování po českých krajských městech rozpadlo,” vysvětlil Portel.

Příběhy z Ukrajiny budou moci Brňané vyslechnout v audiovizuální formě. U vraků budou stát informační panely a přímo na autech si bude moci každý návštěvník individuálně stisknout tlačítko, jímž spustí vyprávění fragmentu vzpomínek jejich původních majitelů. Volně přístupná výstava bude v rámci ŠTETL FESTU na Moravském i Římském náměstí stát od 31. srpna do konce září 2023.

Nezisková organizace Post Bellum v roce 2019 založila pobočku ve Lvově s cílem natáčet vzpomínky pamětníků pro archiv Paměť národa. Dokumentaristé na Ukrajině zaznamenali desítky příběhů především z doby stalinistických represí, disidentů a politických vězňů. Po vypuknutí konfliktu českou Paměť národa požádali o pomoc, a tak vznikla sbírka Paměti národa na pomoc Ukrajině. Díky obrovské podpoře dárců obránci Ukrajiny obdrželi již tisíce neprůstřelných vest a helem, tuny zdravotnického materiálu a pozorovací optiku, v neposlední řadě i plně vybavené sanitní a hasičské vozy. Díky tomu se prokazatelně podařilo zachránit desítky lidských životů. Všechny zaslané prostředky jsou nesmrtícího charakteru. Více o sbírce na webu ukrajina.pametnaroda.cz.

Druhý ročník kulturně společenského festivalu NeverMore 68 se uskuteční v den výročí 55 let okupace tehdejšího Československa 21.8. od 16.00 do 22.00 hodin na Výstavišti a chybět by neměl nikdo, komu není lhostejná svoboda a budoucnost nejen naší země. Vedle samotné připomínky vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území budou jedním z hlavních letošních témat dezinformace. Nadcházející ročník připravilo Výstaviště Praha ve spolupráci s Ústavem nezávislé žurnalistiky, spolkem Díky, že můžem a Českým rozhlasem Radiožurnál s tím, že na akci přijala pozvání řada dalších významných médií a spolků spolupodílejících se na diskusních panelech i doprovodných aktivitách. Chybět nebude Deník N, mladší generací zastoupí magazín Refresher, ze spolků a organizací pak Gulag.cz, Proti ztrátě paměti, Dekomunizace, z.s., Muzeum na demarkační linii v Rokycanech nebo Političtí vězni.cz. Studio Lunchmeat pak zajistí tematickou projekci na Maroldovo panoráma a v rámci hudební části se mohou návštěvníci těšit na I Love You Hunny Bunny nebo uskupení Tamara. NeverMore 68, to jsou koncerty, diskuse, výstavy, světelná a zvuková instalace a zejména vzájemný dialog a oslava svobody a pravdy.

Výstaviště Praha přebírá štafetu Českého rozhlasu

NeverMore 68 je kulturní festival, jehož hlavním cílem je pro letošní rok nejen připomenout památku 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa, ale také apelovat primárně na mladší generaci stejně jako další vnímavé posluchače a diváky v otázce dezinformací, které dnes představují jednu z nejsilnějších geopolitických zbraní. Dezinformace jako téma se objeví napříč diskusními panely v hlavním stanu u Skateplazy na konci Bruselské cesty, který bude mít pod svou taktovkou Ústav nezávislé žurnalistiky a spolek Díky, že můžem. Jednu z hlavních rolí zde však zastoupí také Český rozhlas, který patří k symbolům událostí roku 1968. Právě Český rozhlas letos symbolicky předává žezlo festivalu NeverMore 68 Na Výstavišti jako hlavní destinaci připomínek dramatických událostí naší nedávné minulosti.

Výstavy, hudba i světelná a zvuková instalace

Celé odpoledne nabídne na Výstavišti bohatý kulturní program, a to diskuse, výstavy, koncerty i večerní tematickou světelnou a zvukovou instalaci na Maroldovo panoráma od studia Lunchmeat. Mezi spolky a organizacemi, které jsou zapojeny do programu i panelových diskusí, se dále návštěvníci setkají se zástupci Gulag.cz, Proti ztrátě paměti, Dekomunizace, z.s., Muzeum na demarkační linii v Rokycanech nebo Političtí vězni.cz. Hudební část akce přinese koncerty I Love You Honey Bunny nebo skupiny Tamara.

„Pro mě je ta akce každopádně hodně důležitá, protože 23. 8. 1989 hrál na Výstavišti můj táta v kapelách Potěmkinova Vesnice a Paprsky inženýra Garina. Navíc byl tehdy přesně stejně starý jako já teď. Vzhledem k blízkosti výročí koncerty tehdy přirozeně přerostly v manifestaci a organizátoři akce měli v následujících měsících problémy. Naštěstí přišla revoluce a na Výstavišti se tak dnes můžeme v rámci NeverMore 68 setkat naprosto svobodně bez strachu z následné represe,“ komentuje Martin Šolc z I Love You Honey Bunny.

Honza Kistanov za LUNCHMEAT pak dodává ke světelné a zvukové instalaci na Maroldovo panoráma: „Dění roku 1968 je pro nás stejným dílem fascinující i mýtické. Atmosféru doby známe většinou ze vzpomínek našich rodičů nebo z filmů. Jedno i druhé ovšem zkresluje. Proto jsme se vydali do archivu Českého rozhlasu poslechnout si, co se skutečně dělo a jaká panovala ve společnosti nálada v rámci všech probíhajících změn. Společně s hudebníkem Aid Kidem jsme poté vytvořili zvukovou koláž mapující dění mezi lednem 1968 a lednem 1969, a to po celém Československu. Debaty s předními politiky, záznamy z jednání a krajských komisí, rozhovory s lidmi na ulici nebo např. rozhovor s členkou ÚV KSČ Dočkalovou končící přáním pražskému jaru v hanáckém nářečí. To vše doprovázené světelnými atmosférami, které interagují se stávajícím itinerářem a stávajícími budovami na výstavišti.“

Speciální host akce Alexej Makarov

Pozvání na akci přijal i speciální host Alexej Makarov, ruský historik, archivář a spolupracovník ruského sdružení Memorial. Alexej Makarov se specializuje na studium sovětské historie v období 1953–1987, konkrétně Sovětský svaz v době „tání“ a „stagnace“. Ve své praxi se zaměřuje také na disidentské hnutí a samizdat. Současná politická i mediální situace v Rusku a řadu dalších otázek vztahujících se nejen k tehdejší okupaci Československa a informování o daných událostech v ruských učebnicích zodpoví pan Makarov v rámci jednoho diskusního bloku v odpoledních hodinách v podcastovém stanu.

Dezinformace v hlavní roli podcastového stanu

Mezi diskutujícími hosty v podcastovém stanu, který zajišťuje ve spolupráci s Výstavištěm Praha Ústav nezávislé žurnalistiky a spolek Díky, že můžem, se dále v třicetiminutových blocích představí Český rozhlas Radiožurnál, magazín Refresher, který cílí zejména na mladší publikum a Deník N. Každé médium se bude ve svém diskusním bloku věnovat tematice dezinformací z mnoha úhlů pohledu stejně jako tématu okupace z roku 68 a současné analogii s událostmi na Ukrajině.

V rámci výstav budou připraveny nejen tematické fotografie, ale také těžká technika včetně tanku T 55, který byl součástí okupačních vojsk.

Záštitu nad akcí NeverMore 68 převzali Mgr. Jana Černochová, ministryně obrany ČR a JUDr. Jiří Pospíšil, náměstek primátora hl. m. Prahy.

Vstupné na akci je zdarma.

www.navystavisti.cz

„Podporujeme řemesla a řemeslníky v našem regionu. Vytvořili jsme například mapu, která zájemce vede po řemeslech v Královéhradeckém kraji. Naším cílem je nejen zvýšit povědomí o činnosti jednotlivých řemeslníků, kteří udržují mnohdy téměř zaniklé umění našich předků stále živé. A to platí i pro ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje, které má za cíl nejen ocenit, ale i podpořit řemeslníka v jeho práci. Letos jsme také zdvojnásobili finanční odměnu na 10 tisíc korun za zisk ocenění,“ uvedla náměstkyně pro kulturu Martina Berdychová.

Cenu Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje uděluje Rada Královéhradeckého kraje za významný přínos v oblasti tradiční lidové kultury, a to tvůrcům v oborech tradičních lidových řemesel a těm, kteří se významně zasloužili o jejich udržování a rozvoj za předchozí kalendářní rok. Letos odborná porota vybrala a krajští radní schválili Martina Mádleho a Michala Rudolfa.

Podkrkonošské košíkaření

Martin Mádle se zaměřuje na výrobu předmětů určených převážně k hospodářskému užití, které jsou pevné a bytelné. Jedná se zejména o koše (houbáky, bramboráky, česáky, koše na dřevo), nůše, ale také různé tácy a misky. Díky jeho práci tak pokračuje tradice krkonošského a podkrkonošského košíkaření, které pro pletení používá proutí z takzvaných babek, tedy palic vrb.

Pruty nejsou na rozdíl od proutí pěstovaného na polích úplně stejné, takže dá práci je seřezat. S přípravou pomáhá Martinovi nejen manželka Hana, ale i dcery Anna a Lucie. Košíky a další pletené výrobky prodává čerstvý nositel ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby v provozovně Proutěný ateliér ve Dvoře Králové nad Labem. Prodejna slouží zároveň jako dílna, návštěvníci tak mohou vidět výrobu napřímo.   

Splétání pletiv (košíkářství) se obecně pokládá za jednu z nejstarších výrobních činností. V 19. století patřilo k vyspělým řemeslům. Košíkáři se mohli v oboru vyučit i být členem cechů. Původně se využívalo divoce rostoucí proutí, s rozvojem košíkářství se začalo s pěstováním vlastního proutí na vrbovištích (prutníky). Pro vlastní spotřebu nebo pro formu domácké práce se používalo proutí neloupané, které stačilo před pletením zvláčnit máčením. Z loupaného proutí se zhotovovaly předměty náročnější na techniku a estetickou úroveň. Pletly se nákupní košíky, tašky, demižony, cestovní koše, misky, dětské kočárky, hračky.

Štípané holubičky

Michal Rudolf se vyučil řezbářem, poté pracoval jako umělecký řezbář a restaurátor v Ateliéru pro práce chrámové v Červeném Kostelci. Od roku 2008 se samostatně věnuje řezbářství s důrazem na udržování tradic a lidového řemesla. Specializuje se na výrobu štípaných holubiček, a kromě nich vyrábí také perníkové formy, vyřezává betlémy či sakrální motivy.

V České Skalici vede Michal Rudolf individuální kurzy řezbářství. Při folklorních a řemeslných akcích předvádí výrobu a zájemcům předává znalosti o řemesle formou interaktivního workshopu. Od roku 2017 se aktivně účastní folklorních akcí v oblasti východních Čech, ale také v polském příhraničí. V soukromém životě navazuje na rodinnou tradici hudebníků a udržování lidových nástrojů a písní.

Štípané holubičky patří k velmi starým zvykoslovným předmětům s vysokou řemeslnou a estetickou úrovní zpracování, původ ale není zcela jasný. Někteří je považují za symbol Ducha svatého a zhmotnění boží ochrany, jiní naopak odkazují na předkřesťanský původ. V místnosti se zavěšovaly nad stolem, v okně nebo nad kolébkou. Jejich výroba byla v minulosti hodně rozšířená nejen na Moravě, ale i v celé řadě dalších lokalit.