Středočeský kraj

Jak vznikal projekt, který má zviditelnit ohrožené druhy rostlin a stromů ve spojitosti s nejvýznamnějšími osobnostmi 20. a 21. století, se nyní mají možnost přesvědčit obyvatelé města Benešova, kde výstava potrvá až do 29. dubna. Zcela náhodou posledními osobnostmi, které se do projektu Kořeny osobností připojily a zasadily si v Troji svůj strom, je rodina Benešova. Benešov je městem, které jako první v roce 2021 hostí výstavu k tomuto projektu.

Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, tento podnikatelský příběh by možná nikdy nezačal… Souhlasíte, Lado?

Určitě ne, nebýt dětí, pořád bydlím v Praze, dělám svoji předchozí práci, po práci si chodím někam posedět s kamarády a mám těžkou pohodu… (smích)

 

Na jaké téma vlastně měla být vaše doktorandská práce? A jak to vypadá s vaší knihou, která při příležitosti 150. výročí založení čáslavského Dusíkova divadla (založeno 1869 – pozn. red.) měla mapovat historii divadelního života v Čáslavi. Už vyšla?

Disertaci jsem psala o hospodských divadelních sálech na přelomu v 19. a 20. století. S vydáním knihy o divadle čekáme, až bude dokončena celá rekonstrukce budovy, abychom měli zaznamenáno vše až do současnosti, včetně fotodokumentace... Textová část publikace je v podstatě hotová.

 

Jaké byly vaše podnikatelské začátky jako vystudované divadelní historičky? Měla jste nějaké zkušenosti s obchodem? Stačí jen nadšení pro věc bez vzdělání v oboru?

Už od patnácti let jsem pracovala v antikvariátě a ve starožitnostech a v podstatě jsem tam strávila dohromady asi patnáct let. Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi, prodávat, mít odpovědnost a být mezi starými věcmi. Mám to ráda. Měla jsem už tenkrát spousty přátel, kteří podnikali, a myslela jsem si, že si celkem dovedu představit, co to obnáší, ale skutečnost tedy překonala veškerá očekávání… zákony, papíry, povinnosti, kontroly… začátky byly náročné. Když jste ale zatvrzelí, pracovití a urputní a máte kliku, tak to asi jde.

 

Do jaké míry vám při rozjezdu muzea a později čokoládovny pomohl kvetoucí turistický ruch Kutné Hory, unescového města, a vaše záliba v historii první republiky?

Turistický ruch nám rozhodně v začátcích pomohl, ale my už jsme se od počátku zaměřovali spíš na české turisty a zákazníky, což se nám v covidové době mnohonásobně vrátilo. Kutná Hora je nádherné město, podle mě nejhezčí minimálně v ČR, ale svou blízkostí Praze je pro zahraniční turisty spíš jednodenním výletem. My díky tomu, že jsme se dostali do několika velice sledovaných zahraničních blogů (resp. Foodblogů) a časopisů, jsme získali své specifické zahraniční turisty, kteří do Kutné Hory (mnohdy dokonce i do ČR) jeli hlavně za námi a pak teprve na památky. Takže příjem z turismu super, ale nejsme na něm závislí, spíš to byl vždy příjemný bonus, díky němuž jsme mohli více a rychle investovat třeba do výroby, aniž bychom se museli zaúvěrovat…

A první republika a láska k ní? To mám odjakživa a vůbec v České republice to téma rezonuje hodně – první republika, tradice, obnova řemesel. Mně první republika hlavně pomohla v tom, že jsem si vytvořila místo, kde mi je dobře, má své zvláštní kouzlo, jež dýchne na všechny příchozí… to mi určitě dosvědčí všichni, kteří už u nás v čokoládovně někdy byli.

 

Je stále co v souvislosti s historií čokoládovny objevovat?

Ano, velká spousta věcí je pořád skrytá. Neustále nacházíme nové informace a stopy, je to vlastně hrozně vzrušující. Miluju, když se ozve nějaký pamětník a vzpomíná, jak pracoval v čokoládovně, nebo jak tam chodil za maminkou a ujídal mandle. Většina dokumentů po r. 1948 bohužel zmizela v propadlišti dějin, takže historii skládáme jako takovou čokoládovou mozaiku.

 

Kdy jste začali s vlastní výrobou čokolády a jakou roli v tomto rozhodnutí povznést podnikání o kousek výš sehrál váš manžel?

Manželova role je celkem zásadní pro všechno, ale do rozhodování o tom, co a jak budeme dělat, do čeho investovat peníze a čas, nikdy nemluvil, má v moje rozhodnutí důvěru. Veškerý rozvoj podnikání a práce ale závisí na tom, že se na něj můžu stoprocentně spolehnout, nejen pracovně, ale i doma. Jinak by nešlo nic z toho, co teď činím, dělat pořádně. Čokoládu jsme začali vyrábět v r. 2018, takže jsme produkci obnovili přesně 100 let od založení původní továrny na čokoládu. Manžel v té době pracoval ještě v Automotiv, já měla děti a muzeum a k tomu výroba… Přes rok jsme to nějak plácali po nocích, pak manžel vyměnil auta za čokoládu a myslím, že je maximálně spokojený.

 

Jak máte rozdělené role?

Máme různé fáze, kdy si ty role střídáme, na jaře jsem byla doma s dětmi více já, na podzim a v zimě komplet Pavel. Nehrajeme si moc na role, každý dělá všechno, co je zrovna třeba. Ale musím přiznat, že od té doby, co jsem v divadle, už doma třeba ani nevařím. Na Nový rok jsem hned po půlnoci začala kuchtit čočkovou polévku a říkala si, že bych měla tohle trochu upgradovat a vařit častěji, ale prostě nezbývá čas….

 

Jak jste se jako muzeum a malý rodinný podnik vyrovnali s vládními opatřeními proti šíření covidu? Museli jste zavřít? Čerpali jste nějaké dotace nebo příspěvky?

Ano, jako muzeum jsme měli zavřeno na jaře více než dva měsíce, teď jsme zavřeni zase. Na jaře jsme také čerpali slavnou „pětadvacítku“, která víc než podporou je spíš dobrým marketingovým produktem vlády, jinak jsme žádali jen ošetřovné na děti. Na podzim a zimu nic. Nějak tomuhle státu přestávám věřit a nemám důvěru v to, že někdo časem nepřijde a neřekne: „Žádala jsi z nějakého důvodu neoprávněně – vrať to“, raději všechno zvládnu z vlastních rezerv. Co nám pomohlo provoz udržet? Podpora našich zákazníků, kteří byli neskuteční – nejen tím, že nakupovali pravidelně na eshopu, ale častými vzkazy, milými úsměvy v ulicích…

 

Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Přepadl mě obří splín loni na jaře, když nám den ze dne zavřeli muzeum a já najednou propadla takovému pocitu beznaděje, že všechny ty uplynulé roky, které jsem firmě věnovala, přijdou vniveč… vážně jsem přemýšlela, že to zabalím dřív, než budeme mít finanční problémy. Stala se ale zvláštní věc, začali nám psát a volat naši zákazníci, přát nám, ať se udržíme, ve velkém nakupovat čokoládu… téměř u každé objednávky byl nějaký velice osobní vzkaz s jasným poselstvím: Jsme s vámi, držte se. Za to všem ještě jednou patří ohromné díky, protože to ve mně cosi zlomilo… vnitřně jsme se rozhodla, že to prostě dáme, i kdyby cokoliv. Od té doby, co jsem se rozhodla, to vnitřně fakt dáváme. Půlka úspěchu je vždycky v naší vlastní hlavě.

 

Vyplynulo nakonec z těchto omezení pro vás také něco dobrého?

Pro nás velké pozitivum celého covidu bylo, že jsme měli čas dotáhnout věci, na které v běžném provozu nezbývala rezerva. Třeba jsme od jara ladili eshop, v čemž budeme i nadále pokračovat. No a taky nám to umožnilo užít si víc společných chvil doma s dětmi, udělat zkoušky na International Institut of Chocolate Tasting a přečíst pár knížek, jinak jsme zrovna moc nezaháleli. No a na podzim a v zimě mi ani nepřišlo, že bych měla práce míň. I když muzeum bylo zavřené, výroba jela neustále, do toho práce v divadle… je to celkem veletoč.

 

Patříte k regionálním výrobcům, kteří nabízejí čokoládu z kakaových bobů z určité pěstitelské oblasti – tzv. bean-to-bar. Počtem bean-to-bar výrobců se Česká republika pomalu stává velmocí a navazuje tak na svou prvorepublikovou tradici. Narážíte na tvrdé podnikatelské prostředí v tomto oboru?

Vůbec ne, naopak. S většinou výrobců se přátelíme, máme víc než nadstandardní vztahy. My jsme dokonce jediný specializovaný obchod s českou čokoládou v republice – neprodáváme jen naši vlastní, ale obvykle u nás najdete dalších šest českých výrobců. Nevím, jestli je to tím, že všichni výrobci čokolády jedí hodně čokolády, a jsou proto v pohodě, ale mezi námi opravdu žádné konkurenční třenice nejsou, naopak si pomáháme. Je to výborná komunita.

 

Řešíte tedy, jak se alespoň odlišit od ostatních chocolatiérů?

My se spíš snažíme sledovat trendy a novinky ve světě a inspirovat se tam… naopak děláme vše proto, abychom našimi výrobky nelezli do zelí jiným českým manufakturám.

 

Co říkáte jedné z posledních novinek, čokoládě z růžových bobů?

Nemám moc ráda dětské mýdlo (úsměv). Ruby chocolate je spíš zajímavá pro pralinkáře než pro nás řemeslné výrobce.

 

Vnímáte jako výhodu, že nejste vlastně start-up?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, naší největší výhodou je, že kolem sebe máme silnou komunitu, která nás podporuje – až už návštěvníky, zákazníky a vůbec milovníky čokolády nebo čokoládové výrobce.

 

Kdy jste začali s výrobou Lidky a připravujete ji podle původní receptury?

Její historie je opravdu nadmíru zajímavá, stejně jako samotný osud ochranné známky… O výrobu čokolády jsme se pokoušeli už někdy ke konci r. 2016, jen doma, doslova na koleni, první „ofiko“ Lidky šly do prodeje v říjnu 2018. Byla to limitovaná série 100% čokolády, jmenovala se 100% sto let, bylo jí 100 číslovaných kusů a do prodeje šly na 100. výročí založení republiky. Vyprodané byly obratem. Původní receptury bohužel nemáme, je sice hezká představa otevřít knihu, píchnout na str. 32 a dělat čokoládu…, ale takhle to u nás nebylo. Dnešní receptury jsou kombinací našich pokusů, nalezených dokumentů a vzpomínek pamětníků. Značka Lidka má počátky v r. 1918, v Kutné Hoře se vyráběla do r. 1958, pak ještě v jiných čokoládovnách, např. v Dianě Děčín. Po revoluci ochrannou známku získalo Nestlé, pak nějaká zámořská firma a posledních pár let jsem jejím majitelem já.

 

V čem spočíval úspěch firmy Koukol a Michera, původních majitelů čokoládovny? Dá se na podnikatelskou filozofii továrníka Koukola navázat v dnešní době a ve vašich podmínkách? V čem vás inspiruje?

Koukol a Michera dokázali velice rychle z malého byznysu udělat velký, měli kontakty na české politické scéně i v zahraničí. Uměli inovovat a sledovali nejnovější trendy, nebáli se a šli si za svým. Navíc se dokázali vždy přizpůsobit okolnostem a poradit si – např. za války postavili budovy na zpracování brambor, kde navíc zaměstnávali spoustu Kutnohoráků, kteří by jinak byli třeba odvlečeni gestapem…

No a pan továrník Koukol, to byla neskutečná osobnost i po lidské stránce… Většinu peněz, které vydělal čokoládou, investoval zpět do výroby a dával na dobročinné účely… jeho peníze pomáhaly např. při výstavbě modlitebny Církve bratrské v Kutné Hoře, chudým studujícím, ale také třeba při budovaní československého opevnění na hranicích… o svém přístupu k penězům, firmě a zaměstnancům píše p. Koukol i v knize – jmenuje se Zlatá pravidla a povinně by si ji měli přečíst všichni podnikatelé (úsměv). Ve zkratce: dělej svoji práci rád, poctivě, jen z kvalitních surovin a važ si lidí, kteří pro Tebe a s Tebou pracují. Myslím, že to je skvělý univerzální návod na to, jak být slušný a úspěšný.

 

Ve 20. letech získala čokoládovna dvakrát zlatou medaili na celosvětových soutěžích ve Philadelphii a Paříži. Vy také přivážíte ze zahraničí krásné výsledky… Co to bylo v poslední době jaké ocenění je pro vás tím nej?

Loni jsme nasbírali celkem sedm medailí na dvou soutěžích, a to Academy of Chocolate v Londýně a International Chocolate Awards. Nejlépe jsme zatím získali stříbrnou, ale nevadí… Pokud chceme zopakovat historii původní čokoládovny, máme ještě čas trénovat. Koukol s Micherou první zlatou vyhráli po osmi letech… takže ještě jsou rezervy… Pro mě osobně byla a je nejdůležitější medaile první, kterou jsme obdrželi už v r. 2019 v Londýně. Tenkrát jsme čokoládu vyráběli slabého půl roku a já jsem ten typ člověka, který o sobě neustále pochybuje, a musím přiznat, že až s tou první medailí jsem tak nějak vnitřně uvěřila, že to opravdu děláme dobře a čokoláda je dobrá… takže pro mě ta první, jednoznačně, i když je to „jen“ bronz…

 

Za pět let jste toho stihli opravdu hodně… Co vás přimělo přibrat si ještě divadlo? Máte divadelní krev v rodině?

Ano, přidala jsem si divadlo a je to dost náročné. Dokonce než jsem si v práci (jedné i druhé) vytvořila nějaký společný pracovní systém, stávalo se mi, že jsem na nějaké věci zapomínala (a to se mně fakt nikdy dřív nestávalo). Teď už jsem se srovnala a jde to, i když obtížně. Mám ale to štěstí, že jak v čokoládovně, tak v divadle jsem obklopena fajn kolegy, kteří rádi pracují a nad tím, co dělají, přemýšlejí – což dnes není rozhodně standard – a já jsem za to moc vděčná, bez nich bych to určitě nezvládla. Divadelní krev? Tak trošku, moje maminka je produkční, ale popravdě, kdybych dostala nabídku na práci v kterémkoliv jiném divadle, určitě bych ji nikdy nepřijala. Dusíkovo divadlo, nejkrásnější a nejstarší divadlo v Čechách, je moje srdeční záležitost, vyrostla jsem tu a mám to zde moc ráda. A nabídku na práci v něm jsem dostala od člověka, kterého jsem si vždycky moc vážila. I tak rozhodování nebylo lehké, nicméně volba padla a teď už můžu s odstupem času říct, že toho nelituju, naopak.

 

Budete mít čas na provoz muzea a čokoládovny? 

Čas mít budu, já jsem velký nespavec a veliký dříč, nevadí mi pracovat šestnáct i víc hodin denně. Navíc jsem se v posledních měsících velmi zdokonalila v tom, co jsem nikdy neuměla – v delegování práce (hlavně té, která mě nenaplňuje a nebaví). Došlo mi, že spoustu věcí můžou dělat jiní a že jim pořád nemusím koukat přes rameno a kontrolovat je. Naučila jsem se mít ve svém okolí lidi, na které se můžu stoprocentně spolehnout a můžu jim důvěřovat, že svou práci odvedou stejně, ne-li líp než já sama. V tomhle to cítím podobně jako pan továrník za první republiky. Máš-li výborné zaměstnance, oceň je a chovej se k nim tak. Myslím, že s čistým svědomím můžu o všech v divadle i v čokoládovně říct, že jsou pro mě spíš rodina nebo přátelé než zaměstnanci, ale samozřejmě že to tak nebylo vždy… i mně chvilku trvalo, než jsem se naučila si vybírat správné lidi a rozpoznat ty, se kterými dělat nechci. Chybami se člověk učí… a já už jsem z minulých let poučena a na ty správné lidi mám prostě čich.

 

Loňský rok výrazně ovlivnil covid-19 i v divadle, výpadek příjmů ze vstupného kvůli zrušenému programu je jistě výrazný. Nedojde na příští rok ke zkrácení rozpočtu?

Dusíkovo divadlo je vůbec ještě ve velmi specifické situaci, nyní slaví 152. divadelní sezónu a téměř vůbec se u nás nehrálo. Osobně už přestávám věřit, že otevřeme dřív než v květnu a na konci června má začít poslední etapa rekonstrukce divadelní budovy, takže to vypadá na extrémně krátkou sezónu… Jako naplavenina do Čáslavi, která místní poměry vůbec neznala, jsem velice mile překvapena politickou kulturou ve městě. Schválený rozpočet, myslím, je odpovídající a jsme schopni s ním vyjít. I když jestli dojde na vracení všech lístků z tohoto pololetí, čeká nás znatelná rána pro naše finance. Ale i na to jsme připraveni. Pro mě je důležité, že podpora z města je roky konstantní. Víme co od radnice čekat, a když nás překvapí, tak jen pozitivně, což není rozhodně standard a já jsem za to moc ráda.

 

Co jste ve vedení divadla už dokázala? Jaká je vaše vize do budoucna?

Na to se taky občas v téhle šílené době ptám (úsměv). Vize jsem měla a velké, ale okolnosti tomu vůbec nepřejí. V době mého působení se v divadle hrálo živě jen jednou, podařilo se nám ale spustit on-line živé streamy nedělních pohádek pro děti, např. bylo možné sledovat z Dusíkova divadla Maxipsa Fíka. Máme připravenou celou sezónu, jestli z ní ale něco odehrajeme, netušíme. Spolu se spolkem Formanova Čáslav chystáme na začátek září třídenní akci čáslavské Dvorky, která se odehrává na různých místech ve městě i v okolí a je založena na setkávání přátel a sousedů, plná workshopů, divadla, hudby, čtení…

Jinak jsem vlastně klasický úředník – upravila jsem určité smlouvy, aby byly pro divadlo výhodnější a ušetřily se nějaké peníze, využila jsem zavřené kino a všechno, co šlo, jsme tam opravili, vymalovali, vypulírovali. Papíruju a občas se snažím do toho vymyslet něco smysluplného, co by udělalo radost mně i místním – např. jsem vymyslela výtvarnou soutěž pro děti „Zaplňte s námi divadlo“, při které se nám i v době pandemie a zavřených divadel podařilo přivést do hlediště diváky (i když ne živé, ale jen papírové), a Čáslavákům můžu slíbit nové letní kino. Na to se těším moc.

Dále, co bych si přála, je naučit chodit děti a vůbec mladé diváky do divadla jako domů, aby si ho vzali za své a rádi se tam vraceli i v dospělosti, s tím mám smělé plány. Také bych chtěla naše nejstarší české divadlo technologií (jak vybavením sálu, tak novým webem a pokladním systémem a komunikací na sociálních sítích) vzít do 21. století…

 

Jak se vám daří práci kloubit s mateřskými povinnostmi? Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se svým dětem málo věnujete? Mají vaše děti ještě stále rády čokoládu?

Upřímně, jak kdy. Asi nejsem taková ta matka, co se o děti strachuje a všude je vodí… Myslím, že děti vedeme dost k samostatnosti. Už v první třídě chodily samy nakupovat, vědí kolik je 20 dkg, umí si spočítat peníze, koupit bezlepkovou šunku a anglicky vysvětlit cestu k chrámu sv. Barbory. Starší syn (3. třída) vyzvedává tu mladší a společně spolu chodí na kroužky (když zrovna nejsou zakázané). Jsou skvělí, oba moc chytří, pracovití, znají hodnotu práce i peněz, myslím, že se v životě neztratí. Ráda říkám na přilepšenou historku z auta asi dva roky starou, kdy ta mladší říká: „Mami, až budeš stará, tak Ti budu pomáhat v čokoládovně.“ a ten starší dodal: „A až umřeš, tak já tam budu šéfovat.“. Myslím, že když budou chtít, máme komu firmu za pár let předat. Vyrostou z nich správní dospěláci, jen doufám, že to ještě chvíli potrvá. Někdy mám pocit, že to letí moc rychle, nestíhám si to užít. A to, že máme děti ulice, jsem už taky slyšela, ne že ne. Ale naše děti ulice čtou pod peřinou Foglara, lezou po stromech, hrají na klavír a kytaru, milují středověk a umějí celého Hrdého Budžese nazpaměť (úsměv). Jsou samostatní, žádní mamánci. A čokoládu? Jasně, jedí, pořád a každý má svou oblíbenou. Jako rodiče jsme opravdu hodně zaměstnaní, ale ten čas, který společně s dětmi trávíme, pak stojí za to, umíme si ho pořádně užít.

 

Co je u vás k vidění, ochutnání a zakoupení nyní? Co pořádáte? Na co byste naše čtenáře pozvala, až to bude možné? Ať už do čokoládovny, nebo do divadla…

V čokoládovně je k vidění a hlavně tedy k snězení spousty skvělé čokolády (jak jinak), mimo to pořádáme různé degustace (čokoládové, párování rumů a čokolády) a prvorepublikové procházky městem s panem továrníkem. Všechno jsou to moc příjemné komorní záležitosti. V divadle, pokud to klapne, bych všechny chtěla pozvat na výstavu Jana Pištěka ve foyer a hlavně na představení a za kulturou obecně, aby se lidi nebáli si svůj život užít. Já osobně se po tom osobnostním covidovém blázinci těším nejvíc na čáslavské Dvorky. Loňský ročník byl úžasný a se skvělou atmosférou. Jedna z akcí, kterou musíte zažít, hrozně nabíjející pozitivní energií. Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s těmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!

 

www.chocomuseum.cz

www.lidkachocolate.cz

www.divadlocaslav.cz

www.formanovacaslav.cz

 

 

Jinecký rodák Josef Slavík se se svými rodiči, kantorem a regenschorim Antonínem (1782-1853) a Barborou (1872-1836), a třemi sourozenci přistěhoval do Hořovic v březnu roku 1815. Patrně o Velikonocích 1815 devítiletý Slavík zahrál poprvé na vrbnovském hořovickém zámku a stal se spolu se svým otcem členem hudebního kroužku kolem revidenta hraběcích železáren Josefa Labora (1790-1872) a sekretáře Billa. Jako nadaný houslista byl za podpory Evžena hraběte z Vrbna (1786-1848) přijat 1. listopadu 1816 ke studiu na Konzervatoři hudby v Praze, kterou pod vedením houslového titána Friedricha Wilhelma Pixise (1786-1842) dokončil v prosinci 1823. Potom zaujal místo v orchestru Stavovského divadla, aby byl účastníkem stabilizace scény a obnovení českých představení za ředitelského triumvirátu Polawsky – Kainz – Jan Nepomuk Štěpánek. Tam měl také možnost poznat vynikající pěvce té doby. Přátelil s obrozenci Františkem Palackým (1798-1876), Karlem Vinařickým (1803-1869), Josefem Josefovičem Jungmannem (1801-1833), A. V. Šemberou (1807-1882), Karlem Macháčkem (1789-1846), Antonínem Fähnrichem (1802-1852), a jinými.

Po veřejných koncertech v Praze a Teplicích, a vystoupeních v Hořovicích, Karlových Varech či Konopišti, odešel mladý umělec do Vídně, kde zpočátku zastával neplacené místo eléva v orchestru císařské dvorní kapely, účinkoval při mších, vyučoval děti hře na housle a komponoval. Brzy se seznámil s vídeňským skladatelem Franzem Schubertem (1797-1828), který mu věnoval svou Fantasii C, op.159, již provedl v dubnu 1828. Po setkání s houslovým velikánem Nicolem Paganinim (1782-1840), jenž v rámci svého jediného evropského turné uskutečnil jen ve Vídni čtrnáct koncertů, pomýšlel mladý houslista na náročnou kariéru cestujícího virtuosa. Z připravovaného koncertního turné však uskutečnil jen jeden koncert v bývalém Prešpurku (duben 1828); zájezd do Paříže (listopad 1828 až březen 1829) nesplnil očekávání, protože kritická Paříž byla virtuosy přeplněna. Po návratu do Vídně se stal skutečným členem císařské dvorní kapely a spřátelil se s klavíristou Fryderykem Chopinem (1810-1849), se kterým začal pracovat na variacích na Beethovenovo téma.

Poslední vídeňský koncert (28. dubna 1833) byl však přece jen Slavíkovým triumfem. Pak, ačkoli nebyl zcela zdráv, odjel na plánovanou koncertní cestu, avšak 30. května 1833 náhle v Pešti zemřel. Zanechal na třicet skladeb převážně virtuosního charakteru.

V Hořovicích kromě hraní na zámku či v kostele vystoupil Slavík poprvé 10. října 1824 v sále bývalé hořovické radnice, 27. a 28.srpna 1825 vypomáhal hořovickým ochotníkům jako nápověda ve hře českého pedagoga a dramatika Václava Klimenta Klicpery (1792-1859) Valdek, potřetí zahrál na dobročinné akademii 29. července 1830, a pak hned 2. srpna 1830 při slavné hořovické pouti Portiunculae v kostele Nejsvětější Trojice a potom po hostině v horní chodbě františkánského kláštera, nyní Základní umělecké škole Josefa Slavíka Hořovice, kde je možno dodnes spatřit v podlaze vyryté „S“.

Po Slavíkově úmrtí byl jeho odkaz v průběhu 19. století i v Hořovicích dále připomínán. Významný kovolitec, hořovický rodák, Slavíkův příbuzný a také přítel Boženy Němcové, Josef Branislav Mencl (1816-1864) sepsal osudy houslistovy rodiny (1859), byl založen zpěvácký spolek Slavík (1862) a v roce 1892 hořovičtí významně participovali při oslavách odhalení pamětní desky na obecné škole v Jincích. Protektorem dvoudenní slavnosti a donátorem artefaktu byl majitel hořovického panství a komárovských železáren Wilhelm kníže von Hanau (1836-1902), jehož komárovská knížecí kapela také slavnost doprovázela; z Hořovic se účastnili členové městského zastupitelstva, knížecí lesníci, zástupci Sokola, divadelní ochotníci, hasičský sbor i sbor vojenských vysloužilců. Spojené pěvecké sbory Příbrami a Hořovic zazpívaly kantátu a chorál Karla Bendla. Až do své smrti o památky na svého slavného nevlastního bratra pečoval svérázný hořovický městský tajemník Josef Slavík (1843-1903).

Začátek 20. století přinesl velkolepé oslavy stých Slavíkových narozenin v rodných Jincích (1906), které byly velmi dobře připraveny i celou řadou článků v tisku, a právě vydaným Slavíkovým životopisem zbirožského advokáta a regionálního historika JUDr. Jana Pohla (1861-1914). Ze všech okolních měst a obcí se dostavili zástupci všech společenských tříd, ale i členové pražské městské rady, členové jednoty českého pěvectva, kapelníci, skladatelé, redaktoři z domova i z ciziny, okresní starosta a poslanec Josef Mareš ze Zdic, Dr. Maličký st. z hořovického městského zastupitelstva, ředitel panství Liebus, ředitelé komárovských železáren Herold a Jakoubek, Slavíkova neteř Marie Kalinová (1874-1933), a mnozí a mnozí další. Hlavním řečníkem byl hořovický rodák, poslanec a šéfredaktor Národních listů Josef Anýž (1852-1912), na Slavíkově rodném domě byla odhalena pamětní deska, ale vrcholem oslav byl koncert v sále Eškova hotelu. Houslový virtuos František Ondříček (1857-1922) zahrál za doprovodu Josefa Faměry (1883-1914) znovuobjevený Slavíkův koncert a moll z roku 1832 a sedmatřicetiletá primadona Národního divadla v Praze, první Dvořákova Rusalka a spolužačka Emy Destinnové, Růžena Maturová zazpívala české písně.

Podobných ovací se Slavíkovi dostalo při převezení jeho ostatků do vlasti v roce 1933. Po zrušení leopoldovského hřbitova, kde byl 1. června 1833 pochován, byly jeho ostatky uloženy 12. listopadu 1871 uloženy na hřbitově kerepešském, po zrušení kerepešského hřbitova odpočívaly v letech 1903 až 1933 na hřbitově rakoskereszturském. Až zásluhou emeritního profesora budapešťské konzervatoře Františka Praského (1871-1936) byly 26. dubna 1933 exhumovány, odvezeny i s pomníkem do Prahy, a umístěny na Vyšehradském hřbitově. Při této příležitosti probíhaly Slavíkovy oslavy také v Jincích, v Hořovicích a v Praze. Spolu s ministry, ministerskými rady, představiteli české šlechty, městskými radami, umělci a jinými činiteli byli v přípravném výboru také starosta Hořovic Josef Ptáček a majitel hořovického panství kníže Jindřich von Hanau hrabě von Schaumburg (1900-1971). V sále hořovické radnice zahráli tehdy Slavíkovy skladby studenti Pražské konzervatoře, mezi nimi Bedřiška Seidlová (1914-1995), poprvé a naposledy v Hořovicích Alexandr Plocek (1914-1982) a později v zahraničí velmi úspěšný přítel Bohuslava Martinů Petr Rybář (1913-2002).

V lednu 1947 se v místním kině Vlast uskutečnila premiéra Krškova dramatu Housle a sen s Jaromírem Spalem v titulní roli. Exteriéry filmu se sice natáčely v Hořovicích, ale pro natáčení interiérů se musel štáb uchýlit do zámků Veltrusy a Valeč. Ve foyer hořovického kina byla tenkrát uspořádána výstava památek na Josefa Slavíka z majetku jeho poslední příbuzné, praneteře Marie Jíchové (1907-1975).

Od 1. září 1949 byl i v Hořovicích ustaven nový Městský hudební ústav, který od počátku nese Slavíkovo jméno.

Při příležitosti 150. výročí narození houslisty (1956) vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dílo Stanislava V. Klímy Josef Slavík s podtitulem Život a dílo velkého českého houslisty a Muzejní odbor Závodního klubu Obchodních tiskáren v Hořovicích práci PhDr. Václava Čepeláka a PhDr. Bořivoje Mikody Josef Slavík.

Dne 19. března 1956 se v Hořovicích konala přednáška českého hudební pedagoga, skladatele a spisovatele Dr. Bohumíra Petra o životě a díle Josefa Slavíka, po které houslový virtuos Václav Rábl (1926) zahrál některé Slavíkovy skladby, které všechny souborně provedl v roce 120. výročí Slavíkovy smrti. Téhož roku byla instalován pomník s bustou (akademický sochař Antonín Lhoták) v parku před nynější Základní uměleckou školou Josefa Slavíka v Hořovicích.

Inspirován těmito slavíkovskými oslavami, životními osudy předčasně zesnulého umělce i regionální tradicí založil třetí ředitel hořovické hudební školy Vojtěch Hrubý (1915-2006) nejprve Slavíkovo smyčcové kvarteto, komorní sdružení učitelů hudebních škol Podbrdska, a posléze koncertní cyklus Hořovické Slavíkovo hudební léto, jenž byl v roce 1990 přejmenován na Slavíkovy Hořovice.

Již ve druhém ročníku (1958) vystoupila v rámci cyklu v Hořovicích opět Bedřiška Siedlová (1914-1995), tehdy již zralá houslistka, známá také z filmu k poctě Otakara Ševčíka Hudba srdcí (1934), a Slavíkovo smyčcové kvarteto provedlo obnovenou světovou premiéru Kramářova smyčcového kvartetu d moll. Poté bylo každoročně organizováno pět až osm koncertů žáků, souborů, učitelů a hostů.

Od roku 1969, kdy pátý ředitel školy František Procházka (1932-2017) založil Kruh přátel hudby při Lidové škole umění Josefa Slavíka v Hořovicích jako součást Sdružení rodičů a přátel školy, výrazně přibylo koncertů profesionálních solistů i těles, a cyklus tak získal značnou prestiž.

Během padesáti ročníků cyklu uctilo v Hořovicích památku Josefa Slavíka na třicet houslových virtuosů, mezi nimi manželé Voldanovi, Ivan Štraus, Bohuslav Matoušek, Petr Messiereur, Václav Hudeček, Čeněk Pavlík, Ivan Ženatý, Nora Grumlíková, Zdeněk Brož, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, a další, nejvícekrát Václav Snítil (1972, 1977, 1992 a 1993) a Jindřich Pazdera (2000, 2001, 2002 a 2005). Výjimečné bylo vystoupení Shizuky Ishikawy v roce 170. výročí Slavíkova narození (1976). I tato houslistka se představila ve filmu jako orientální princezna v Kachyňově nadprůměrném snímku Malá mořská víla; i v tomto filmu hraje zámek Veltrusy. Zajímavý byl také celý cyklus koncertů, přednášek a pietních akcí, včetně promítání filmu Housle a sen, v roce 150. výročí houslistova úmrtí (1983). Vedle houslistů a čtrnácti špičkových smyčcových kvartet se v Hořovicích představili klavíristé, pěvci a další umělci.

Po ukončení cyklu (2007) vystoupili při příležitostech Slavíkových výročí ojediněle sourozenci Matějákovi či bratři Kosovi. Cyklus nočních vokálních koncertů Zámecká nokturna věnoval Slavíkovi v roce 185. výročí jeho úmrtí pořad Slavík a ženy.

Vedle předčasně zesnulého virtuosa spočinul na Vyšehradském hřbitově podle svého přání v roce 2011 český houslový velikán Josef Suk.

Iniciátorem kampaně je slánský lékař Matěj Falc. "Bohužel s neochotou lidí nechat se očkovat se setkávám neustále, proto má podle mě celý projekt smysl. Stát je ve všem o tři kroky pozadu," popsal lékař, proč je podle něj taková kampaň potřeba. Podpořilo ho i vedení nemocnice.

Autoři natočili dvě videa, ve kterých lékaři i známé osobnosti, například David Koller, Taťjana Medvecká, Vladimír Kořen a další přesvědčují veřejnost o tom, proč je důležité se nechat očkovat.

"Videa vytvořili profesionálové, kteří pracují pro ČT, nicméně to všichni dělali mimo svou pracovní dobu a zdarma, nebyla to domluva s Českou televizí," uvedl Falc. Dodal, že cena videoklipu byla 7000 korun, a to za hudební doprovod v pozadí. Mezi autory jsou produkční Vojtěch Svoboda, režisérka Eliška Faeklová, kameraman Filip Havelka a další.

A tak jsme se rozhodli vydat pověsti znovu. Tentokráte uceleně v jedné knize, s kapitolami sestavenými dle jednotlivých oblastí pro snadný přehled, s editorskými úpravami. Veškeré pověsti jsme však ponechali tak, jak nám je představila autorská dvojice Zubík a Houžva. Poutavě a čtivě. Provedli jsme pouze nepatrné korektury a nové přehledné rozčlenění původních poznámek a vysvětlivek. A nově se objevily půvabné kolorované ilustrace Olgy Vychodilové, které tajuplným příběhům vdechují život.

Publikace je rozdělena do několika oddílů: Hradsko a okolí, Okolí Mšena, Mšeno, Z Vysocka a Liběchovska, O Harasovu, Kokořínské údolí, Mladoboleslavsko, Dubsko, Houska, Strašidla a bájné pověsti, Ze vsi Kokořína a okolí, O hradu.

Publikaci Pověsti z Kokořínska, Mšenska a Podbezdězí můžete objednat zatím na dobírku na emailu: srbova@muzeum-melnik.cz, tel. 315 630 932. Cena 200 Kč + poštovné.
Po rozvolnění stávajících vládních opatření plánujeme otevřít muzejní výdejní okénko.

Veřejný křest dlouho očekávané publikace (vydání bylo zpožděno kvůli karanténě nejdříve v tiskárně a poté v muzeu) není kvůli přetrvávajícím „covidovým“ opatřením možný.
Online křest pro Vás společně s MAS Vyhlídky připravujeme… Ukázky z knihy si můžete poslechnout zde

S radostí Vám představujeme spot, který jsme k příležitosti letošního Roku sv. Ludmily připravili. V průběhu měsíce ledna ho vidělo na obrazovkách České televize více než 1,5 mil diváků. V případě, že Vás spot zaujme, budeme rádi za jeho sdílení.

https://www.youtube.com/watch?v=kelH4G1rNUs&feature=youtu.be

Monografie o sv. Ludmile

Dlouho připravovaná monografie Ludmila. Kněžna a světice je na světě. Jedná se o výpravnou pětisetstránkovou knihu od Jakuba Izdného a kolektivu autorů. Spolek je iniciátorem celého projektu a knihu vydal ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny. Knihu nabízíme za sníženou cenu 750 Kč. V případě zájmu objednávejte na jana.hajko@svataludmila.cz

Program oslav

I přes situaci spojenou s Covid-19 aktivně připravujeme všechny plánované výroční akce na letošní rok. Rádi bychom vyzdvihli jednu z nich a to mezinárodní konferenci na Univerzitě Karlově na téma Svatá Ludmila - Ženy v christianizaci střední Evropy. Garantem konference je prof. Jan Royt a bude se konat 26. - 28. května ve Vlasteneckém sále univerzity. V případě, že tomu podmínky neumožní, je připravena dílčí nebo úplná online varianta.

Kalendář akcí celého výročí sledujte na www.svataludmila.cz

Putovní výstava

Spolek zapůjčuje venkovní a vnitřní výstavu o sv. Ludmile, která na dvanácti panelech představuje život sv. Ludmily až k jejímu novodobému kultu. Výstava je vhodná pro města, obce a městské části nebo také pro školy, či jiná vzdělávací zařízení. V případě, že máte zájem o rezervaci nebo chcete více informací, kontaktujte jana.hajko@svataludmila.cz

Nabídka produktů

Při příležitosti 1100. výročí smrti sv. Ludmily jsme pro Vás připravili knihy, kalendáře, plátěnky, rodokmeny, mince, atd.. Najdete mezi nimi i modlitební kartičku, novénu ke sv. Ludmile nebo dětskou knihu o sv. Ludmile. Vše najdete pohromadě po kliknutí ZDE. A přes formulář si můžete produkty objednat ZDE.

V Praze mohou tvůrci využívat rezidenční byt po Jaroslavu Foglarovi, a to díky spolupráci ČLC se Skautskou nadací Jaroslava Foglara. Broumovské rezidence v Literárním domku jsou realizovány ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Klášter Broumov. V Brně mají k dispozici samostatný byt v centru města.

„Rezidenční stipendia a pobyty umožňují i v době pandemie soustředění na tvůrčí a překladatelskou práci, proto jsem rád, že mají naši partneři v Praze, Brně i Broumově odvahu s námi v této nelehké době plánovat a udělat maximum proto, abychom bohemisty a překladatele v jejich záslužné práci podporovali,“ říká Martin Krafl, pověřený řízením Českého literárního centra.

V pražském Foglarově bytě je v únoru Cristian Cámara Outes, španělský literární vědec a překladatel, který chce pracovat na překladu filozofických próz Ladislava Klímy. V březnu jej vystřídá Tihana Hamović, bohemistka a překladatelka z Bělehradu. Rezidenční pobyt využije k překladu výboru z díla Petra Hrušky a objevování nových českých básnických sbírek. V dubnu zavítá do Prahy překladatelka Theresa Clauberg. Květen bude patřit Joanně Goszczyńské, polské bohemistce, literární vědkyni a překladatelce, aktuálně pracující jak na monografii věnované modernismu a dílu Vladislava Vančury, Josefa Čapka, Ladislava Klímy, Jakuba Demla a Richarda Weinera, tak na překladu Cesty do zaslíbené země Ladislava Fukse.  Uros Nikolić, srbský bohemista, aktuálně překládá román Jáchyma Topola Sestra, který bude také jeho hlavním tématem červnového tvůrčího pobytu v Praze. Helliana Iancullescu, rumunská bohemistka, bude během srpna překládat Teorii podivnosti Petry Horákové a setkávat se s dalšími spisovateli, jejichž díla přeložila (Martin Vopěnka, Petra Hůlová) či chce přeložit (Alena Mornštajnová). V září by se měl do Prahy vypravit španělsky píšící básník a překladatel pocházející z Itálie Ángelo Néstore a v říjnu slavista James Morgan, který získal Cenu Susanny Roth pro začínající mladé překladatele v roce 2019.

Od poloviny března do poloviny dubna bude v moravské metropoli pobývat saská autorka Heike Geissler. Její rezidence je spolupořádána MZK/ ČLC a partnerskými městy Brno a Lipsko. „Tento rezidenční program vznikl v rámci podpory hostování ČR na Lipském knižním veletrhu v roce 2019 a pokračuje až do roku 2023. Na podzim 2020 strávila Markéta Pilátová měsíc v Lipsku, saská rezidentka Heike Geissler přeložila svůj plánovaný pobyt v Brně vzhledem k pandemii na letošní jaro,“ upřesňuje Martin Krafl. V dubnu do Brna přijede Jurga Ralyte, litevská bohemistka a překladatelka, která se během rezidenčního pobytu ponoří do překladu Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. V květnu přijede Ghias Mousli, syrský lékař, absolvent pražské Univerzity Karlovy, od roku 1990 překladatel české a slovenské literatury do arabštiny. Na tvůrčí rezidenci bude hledat vhodné knihy současných autorů ke svým dalším překladům a zpracovávat téma roku 1989 v Československu. Kromě toho se chce setkat např. s Jiřím Kratochvilem a Alenou Mornštajnovou. V červnu zavítá do Brna polský bohemista Andrzej S. Jagodziński , překladatel české a slovenské literatury, publicista, novinář a diplomat, který zde hodlá pracovat na další knize Josefa Škvoreckého a na překladu Havlovy biografie od Michaela Žantovského. V Brně by rád také prošel Grušův archiv v Moravském zemském muzeu. V červenci přijede do Brna Olga Akbulatova, ruská bohemistka a zakladatelka nakladatelství Globus specializujícího se na české autory. Vystřídat by ji v srpnu měla německá překladatelka Raija Hauck. Další, podzimní rezidenti, ještě nejsou vybráni.

Během jara 2021 možnost tvůrčího pobytu využijí v Broumově tři čeští tvůrci. Miloš Doležal, básník, dokumentarista, badatel a editor, by chtěl v březnu v Broumově pracovat na básnickém souboru Čechy krásnéé, Čechy méé, a také dokončit text týkající se jedné dějinné etapy Broumovska. V Literárním domku jej v dubnu vystřídá Lucie Lučanská, ilustrátorka a spisovatelka, která v současnosti pracuje na Manuálu vnímání a obrazové knize Jířa.  Přemysl Krejčík, spisovatel a literární publicista, se na svém květnovém tvůrčím pobytu zaměří na svůj projekt Rochus, román kombinující prvky thrilleru, magického realismu a postmoderny. S českými tvůrci budou sdílet Literární domek také němečtí autoři Katia Sophia Ditzler (březen), Hannah Brinkmann (duben) a Mariusz Hoffmann (květen), jejichž rezidenci zajišťuje Goethe-Institut Česká republika.

Rezidenti mají při svých pobytech čas a prostor pracovat nerušeně na své tvorbě, plně se do ní ponořit a dokončit svá rozpracovaná díla. Zároveň mohou poznávat detailněji kulturní prostředí daného místa. ČLC pro tyto příležitosti spolupracuje s Moravskou galerií v Brně, Národním divadlem Brno, Národní galerií v Praze a Centrem současného umění DOX.

 

Do 21. února 2021 se mohou hlásit zájemci o rezidenční pobyt v Broumově pro období června, července a srpna 2021.

Do 31. března 2021 se mohou hlásit zájemci o rezidenční pobyty v Praze, Brně nebo Broumově  pro období září, říjen a listopad 2021.

 

www.czechlit.cz

Více informací k projektu najdete na Facebooku (událost „Kutná Hora zpívá koledy“) nebo třeba na prvním ze sedmi stanovišť – na Palackého náměstí pod vánočním stromem. S sebou budete potřebovat jen telefon s čtečkou QR kódů a tužku a papír pro zaznamenávání odpovědí.

Zrealizovat tuto akci od prvotního nápadu do odstartování zpěvu trvalo necelých 14 dní a povedlo se to v tak krátkém čase jen díky nadšení a podpoře spousty lidí. V prvé řadě děkujeme Jitce Řeháčkové, Lucii Römer a Lence Najjar, že jsme se mohli inspirovat akcí „Zpíváme dětem“, a také Lence Choutkové za inspiraci adventní orientační hrou „Putování do Betléma přes Kutnou Horu“, kterou jsme si moc užili v loňském roce.

Nesmírné díky patří všem zpěvákům jednotlivých koled a zároveň autorům video nahrávek, kteří nás v tak šibeničním termínu neodmítli a šli do toho. Děkujeme Hudební škole Yamaha, Michalu Smrkovskému a Janě Štolbové z kolektivu DDM, Michalu Karbanovi s Check Accordion Trio (nahrávka přišla až z dánského Odense), Kamile a Emě Nedvědovým z USPS Tyl, Beátě Peterkové a Janu Drahotovi ze ZUŠ Kutná Hora a konečně také Mateřské škole Pohádka. Na tu zbyla nejdelší koleda, a ačkoliv na její nácvik měly paní učitelky s dětmi nejméně času ze všech zpěváků, nevzdaly to a patří jim od nás veliký dík a obdiv.

Na začátku by nás ani nenapadlo, že se nám podaří získat tak krásné a různorodé nahrávky, většinou ještě s vlastním hudebním doprovodem. Můžete se tak zaposlouchat tu do akordeonu, tam do violoncella a jinde zase třeba do klavíru.

A protože je to opravdu taková sousedská akce a nám se moc líbí materiál kutnohorského patriota Sørena Christensena, který nás na FB stránkách Máme rádi Kutnou Horu zcela pravidelně obohacuje o současné, ale i historické fotky spojené s Kutnou Horou a jejím okolím, neváhali jsme a na jeden ze stromů s koledami jsme umístili i takové nostalgické překvapení z jeho archivu. Děkujeme, Søren Christensen!

Všichni naši zpěváci a budoucí výherci soutěže si zaslouží krásné a kvalitní odměny. My bychom zároveň rádi nákupem odměn podpořili místní výrobce a obchodníky ve městě. Naše díky patří Muzeu čokolády a čokoládovně Kutná Hora, obchodu (nejen) s oříšky Al Andalous Boutique, Vinným Sklepům Kutná Hora s.r.o., a firmě Medical Furniture PZ, s.r.o. společně s Lenkou Choutkovou za krásné Pexeso Betlém pro Kutnou Horu. Děkujeme, že nás podpořili a můžeme tak společně obdarovávat. Vždyť jsou přeci Vánoce!

Závěrem chceme poděkovat vám všem – za to, že se s námi vydáte na procházku a že budete dodržovat veškerá aktuálně platná opatření. Zároveň vás prosíme o vaše připomínky či případné informace, pokud byste někde narazili na poškozené materiály na stanovištích. Ještě jednou děkujeme a přejeme krásný adventní čas!

Za Kutnohorsko.cz, o.p.s., Lucie Francová a Hana Bendová (info@oskutnohorsko.cz)

Se světlem se ve vánočním čase pojila celá řada dnes již zapomenutých zvyků, mezi které patřilo např. zavěšování symbolu slunce, tzv. polazu, nad stůl ve světnici. Některé ze zvyků byly vystřídány jinými, mnohdy převzatými zvyklostmi, které se však stávají pevnou součástí současných Vánoc. Ale ani dnes nesmí na vánočním stole chybět svícen se zapálenou svíčkou.

Na výstavě jsou představeny historické svíce včetně jejich výroby a další předměty vážící se k symbolice světla v době adventu a Vánoc a velkoryse instalovaný Orlickoústecký betlém z konce 19. a začátku 20. století.

Vzhledem k aktuálním vládním nařízením se výstava koná bez slavnostního zahájení a při dodržení platných kapacitních omezení. Přesto věříme, že si výstava své příznivce najde a potěší návštěvníky svou vánoční atmosférou.

Více informací naleznete zde.

V expozici jsou prezentovány rovněž práce některých vrstevnic autorky (Hany Wichterlové, Karly Vobišové-Žákové, Marty Jiráskové-Havlíckové nebo přítelkyně Zdeňky Swarzerové-Kriseové), jež začínaly studovat ve 20. letech 20. století sochařské obory, tradičně považované za doménu mužů, na Uměleckoprůmyslové škole i na Akademii výtvarných umění.

Díky sňatku s vynikajícím překladatelem Jaroslavem Zaorálkem sochařka byla navíc v kontaktu s řadou významných představitelů české i evropské literární scény, kteří jí byli nejen velkým inspiračním zdrojem, ale mimo to rozšířili okruh umělců i teoretiků, s nimiž se stýkala. K jejím nejbližším přátelům patřil také Alén Diviš, o jehož dílo se Heda po malířově smrti starala a je na výstavě zastoupeno.

K výstavě proběhnou komentované prohlídky, přednáška Mgr. Lukáše Prokopa, Ph.D. (PNP) věnovaná překladateli Jaroslavu Zaorálkovi nebo Mgr. Vandy Skálové (GASK), která se zaměří na osobnost Aléna Diviše, s nímž sochařka udržovala úzké přátelské kontakty. Termíny včas zveřejníme.

Nad výstavou převzalo záštitu Ministerstvo kultury ČR a ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek.