<p>Inspirace z cest Vysočinou: „Ježišmarjá, do ubytovny? Vždyť tam jsou všelijaký Mongolové a kdo ví kdo ještě. Nechcete si sehnat lepší bydlení?“ Pravila paní ajzbonová, v Hlinsku, když jsem se na nádraží ptal, kde je Máchova ulice.</p> <p>Seděl jsem, čekal a poslouchal dva Takycestující: „Dneska slouží ta, co má prsa v čistírně.“ Volové. Nemaj žádnou ale hlavně, že jsou kritičtí.<br /> Přišla paní ajznbonová, přinesla mi mapu a vysvětlovala a ukazovala, kde je Máchova ulice. Stejně jsem ji moc nevnímal, protože jsem na ní koukal, jak je to s tou čistírnou. Říkám – volové. Docela pěkná ženská. Než jsem si stačil uvědomit půvab malých prsou, zastavil vlak, vystoupila moje žena a sprdla mne, že leje, neboť lilo.<br /> Pak na protest odmítla deštník. V náležitém lijáku jsme šli do mongolské ubytovny zahájit dovolenou. Říkám – pohoda. Tiše jsem se těšil, že si konečně popovídám s živým Mongolem, abych trochu pochopil českou spisovatelku Petru Hůlovou, která o Mongolsku píše.<br /> Na celé turistické ubytovně pochopitelně nebyl jediný Mongol. </p> <p>O Hlinsku<br /> Je to tady krásně pohromadě. V Betlému roubené či jinak staré baráčky, vedle paneláky. Chrudimka krásně hučí – poeticky přitažlivě, auta rámusí – odpudivě. Silnice tu vede prostředkem města, protože všude jinde jsou kopce. Kdo chce jít po rovině, musí podle řeky. Jenomže řeka, když se naštve, tak se vyleje. To vadí. Když klesne, tak zůstane alespoň bláto. To taky vadí. Rozumný člověk tím blátem nechodí, sedí na prdeli a pije pivo Rychtář. Mají ho tu v několika stupních, až po patnáctku. Mají ho tu skoro všude, protože se mají pívat místní piva. A taky jsou tu správní patrioti.</p> <p>Vyznat se<br /> tu v kraji je obtížné. Mnohé je tu dvojmo. Dvě Borové, dva Ždírce, dva Petrkovy. Ale taky dvoje Milovy, dvoje Křižánky. U Borové je to jasné. Jedna Havlíčkova, jedna u Poličky. U Křižánků a Milov je nacionalismus. Jedny Moravské, jedny České. A při tom oboje jen takové malé díry. Chce se říct – čím menší význam, tím nabubřelejší název. Ne. Krása, pohoda. Nemapovat, jen chodit a moc nepřemýšlet. Tak se Vysočina vychutná nejlépe. A hledat místa s názvy jako Zalíbené, Samotín, Radostín.</p> <p>Tím blátem<br /> Chci ukázat Há Vysočinu. Krása. Dlouhé táhlé stráně, semtamstrom. Nebo skupina stromů. (Sem tam papír, nebo petláhev, nebo skupina papírů. Bohužel – i tu). Uklidňující. Ani jeden Karlštejnkřivoklát se spoustou stánků a dvěstěkorunovým vstupným.<br /> Domorodý lid je vlídný, perfektně poradil, popsal. Řekl – je tam trochu napadaného dřeva a skála, ale ta se dá obejít. Všechno sedělo. Chrudimka po dešti úžasně tekla. Nejen korytem, trochu i vedle. Čvachtáme tím vedlem. Logicky si říkáme – krásné chaty, tam musí být cesta a lidi. Ani jedno. Asi tu chaty zůstaly z prvorepublikového trampského hnutí, kdy nebyla auta. Teď zase nejsou trampové, kteří by poradili. Na bahno si zvykáme, hluboká voda potůčků přitékajících, často nepřeskočitelných, nás vede ke stavbě mostů z napadaných větví. Paráda. Há říká – kdybych tam spadla, tak bys mne nevytáh. Nejsem si jist, ale raduju se, že naše manželství takové zkoušce podrobeno nebylo.<br /> Pak už jen dva parádní kozáci a hospoda U Podrožků, kde jsme houby vyměnili za dvě piva Rychtář dvanáctistupňová i když bylo už zavřeno.</p> <p>Rukopis Zelenohorský<br /> Je úžasné, když povinná četba najednou vstoupí do běžného života. Ten podvrh, jak říkal už Masaryk, musel být někde tady na Zelené hoře, nebo pod ní, nalezen. Není to skvělé, být tak trochu u toho?<br /> Jan Blažej Santini, který si ještě říkal Aichl, si pozval své taliánské gastarbaitry, když stavěli tu úžasnost na Zelené hoře. A oni bydleli a jedli v hospodě pod horou, na které stavěli. Dnes se hospoda jmenuje Táferna. Slyšíte tam tu italskou tavernu (= česky hospodu)? Tak, tam jsme pili pivo Rebel a přemejšleli si o Johánkovi z Pomuku, kterému je kostel zasvěcen a jehož kousíček jazyka je prý k kostele v relikviáři ukryt. Hlavně ale o panu architektovi. Santini se dožil pouhých šestačtyřiceti let. A vyučil se na malíře. Takže jako architekt samouk, páni akademici! S vašimi doktoráty před jménem a za jménem. Neměl ani letadlo, první montgolfiéra taky vzlétla až posléze. Přesto si přesně dovedl představit, jak bude dnešní pohled z éra vypadat.<br /> Kostel a ty ambity okolo postavil fantasticky. Pořád jdeš okolo, občas mrkneš dovnitř na bílý kostel, ale nakonec nevíš, jestli jsi ho už obešel. Jdeš podruhé, nebo teprve končíš první kolo. Je to kruh, nebo hvězda deseticípá, a mně se téměř podařilo ztratit vlastní ženu. Bohužel – zase si mě našla.<br /> Dole v klášteře Muzeum knihy. A Mácha tu v mnoha vydáních a ilustracích. Inu, asi snem každého malíře je ilustrovat Máchu, namalovat Poslední večeři a ke konci života Křížovou cestu. Na to pozor. Jako Komárek. Namaloval – a umřel. Teda, on se pak i probral, jak vyprávěl, nad ním ti doktoři v bílém… O své první smrti řekl otcovi Kordíkovi: „Pane faráři, byl jsem tam, nic tam není.“<br /> Tak takovéhle myšlenky mě napadaly při Komárkových ilustracích Máchy v jedinečném Muzeu knihy v cisterciáckém klášteře u Žďáru nad Sázavou.<br /> Na konci expozice se podivně sešli architekt Gočár s dřevorytcem Váchalem. Skrze toho, že tam jest obou nábytek? Nebo skrze kubizmus? Skříň, truhlice a další jarmary Váchalovy, pestrých barev. Naproti jednobarevná pohovka. Knihař a architekt. Gočár jistě s množstvím zakázek, a Váchal který spíš rozuměl psům, než byznysu s obrazy. Vykládal lomnický pan Mikule, jak si šel, dávno tomu, do Studňan koupit něco od Váchala a ten ho vyhodil, ať přijde, až bude doma Macková. Tak přišel jindy – a zase Macková doma nebyla. Tedy, Váchal tvrdil, že nebyla.<br /> Ale i obchod byl. V roce 68 mistr dřevorytec píše: „Slavná knihovna Národného muzea. Děkuji Vám, že dočkal jsem se přece vašeho nákupu mých pěti knih. Ohledně sdělení „čísla Vašeho účtu“ sděluji Vám, že nic podobného nemám, anžto důchodci nic podobného nevedou.“<br /> Taková všelijaká poznání a myšlenky…<br /> Ano, správně, moudrý čtenáři: Rukopis Zelenohorský pochází ze Zelené hory u Nepomuku. Ale jak je to s myšlenkou? Někdy stačí podnět malý a rozvine se úvaha veliká. </p> <p>Malíř a spisovatel<br /> V Kameničkách jsme si říkali: „Vidíš tady to zvláštní světlo?“ Neviděli. Vidět nemohli. To uměl vidět jen mistr Slavíček. A ostatní mistři, kterých tady prošlo moc.<br /> Před památníkem v Kameničkách dvě busty. Slavíček, Rais. Dva pánové s knírkem, možná si i trochu podobní. Přátelé. K. V. Rais tu blízko v Hlinsku učil. Zprostředkoval Slavíčkovi bydlení. Ten tu namaloval na sedmdesát obrazů. Nebyla to, věru snadná práce: „Je to jako Sibiř, jako kolonie trestanecká, jako kraj, na nějž pánbůh zapomněl. Ty věci, jež tam udělám, budou asi čím dál drsnější a teprve se nebudou lidem zdáti – vše se mi plete do cesty, co jsem kdysi se naučil.“ Tak píše Slavíček v roce 1904.<br /> Dnes, v roce 2010 svítí slunce. Uvnitř modrooká dívka střeží obrazy, kopie dopisů. Ona se chystá na vysokou. Mistr Antonín Slavíček v roce 1910 zjistil, že po mrtvici ho pravačka neposlouchá a s tím, co namaloval levou, nebyl spokojen. A tak vzal zbraň. Ještě mu nebylo ani čtyřicet. Vedle na hřbitově u kostela, vše vzorně udržované, je fotogenická márnice. Za ní ty louky s tím slavíčkovým osvětlením. Tam někde je potřeba sednout a nechat si všechno procházet hlavou. I o tom, co pro člověka znamená jeho dílo, zodpovědnost vůči okolnímu světu. A taky, jak kraj tohle všechno umocní.</p> <p>Schikaneder<br /> Malíři a Vysočina patří k sobě a, chválabohu, stále to platí. V létě objevuje se v městěch, městečkách, ale i vsích spousta výstav – a ne ledajakých. V Hlinsku je až do páteho září kousek díla Jakuba Schikanedera. Kdo vstoupí, dostane se do jiného světa, než je ten náš upospíchaný a ne příliš citlivý. Ano, může někdo hovořit o přecitlivělosti, snaze po líbivosti. Ať povídá, neboť on není schopen hlubšího ponoru. Jak to občas v dnešním světě bývá.<br /> Ale taky je možné chvíli posedět na některé z nemnoha židlí, či v rohu na zemi a jen se dívat. Molo vede do moře. A dva tam jdou… Kam dojdou? Dívka zhroucená na lavičce, vedle uzlík s věcmi na cestu. Kněz, který učinil poslední pomazání, odchází. Žena se dívá za ním. Je rozhodnuto… Věru, není to veselý příběh. Ale zvěst o nás, o lidech, umocněná barvou, světlem. Nálada, melancholie. Takhle vskutku umí málokdo.<br /> V životopise uveřejněném na výstavě je věta o roce 1926: „Poté upadlo jeho jméno na dlouhou dobu v zapomnění.“</p>
