Archiv textů

PRAHA: V listopadu loňského roku otevřela Národní galerie Praha pozoruhodnou výstavu věnovanou českým i zahraničním padělkům významných uměleckých děl z období od 15. do poloviny 20. století. Vystavuje na ní nejen falza v konfrontaci s originály, ale ukazuje i metody odhalování falzifikátů a představuje nejznámější světové padělatele. Zároveň upozorňuje, že na cestě mezi falzem a originálem je řada mezičlánků a že ověřovatelé pravosti děl musí posoudit také důvod jejich vzniku. A že je to téma nejen detektivní, ale i nadmíru aktuální, potvrzuje jak návštěvnický zájem o výstavu, tak současný tuzemský trh s uměleckými díly, který je falzy zahlcen. S obdobným výstavním projektem přišla už v říjnu 2020 také Galerie moderního umění v Hradci Králové, jež se zaměřila na umění od první poloviny 20. století do současnosti. Na pražskou výstavu Falza? Falza!, kterou můžete navštívit až do 1. 5., zveme rozhovorem s její kurátorkou PhDr. Olgou Kotkovou, Ph.D., ředitelkou Sbírky starého umění NG.

ČR: Kristýnu Janáčkovou, sympatickou drobnou brunetku, leckterý televizní divák zná buď jako pohádkovou princeznu, nebo problematickou zdravotní sestřičku z Ordinace. Rodačka ze Vsetína je ale zároveň divadelní, filmová herečka a dabérka, která si cestu k herectví na osudu tak trochu vyvzdorovala. Pomohl jí k tomu třeba i festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Herectví není ale její jedinou vášní. Jako nadšená cestovatelka o sobě dává vědět i na literárním poli, ať už jako spoluautorka cestovatelského deníku, nebo nově interaktivním deníkem pro maminky, nazvaným S LÁSKOU, MÁMA, protože její svět už dnes naplňují také dva malí synové.

ČR-PRAHA: S Janou Koubkovou, první dámou českého jazzu, jsem už jeden rozhovor vedla. Vznikl v roce 2009 pro Listy Prahy 1 a začínal mou vlastní příhodou, kterou jsem Janě vyprávěla: „Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou v parku na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jam-session. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. Ale mami, ona byla fakt dobrá! – s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly.“

Lepší začátek rozhovoru jsem nevymyslela ani teď. Protože pořád platí, že Jana je živel, stále zkouší nové věci, obklopuje se mladými hudebníky, vymýšlí originální projekty. Mnoho z toho, co zpívá, už dávno není jenom jazz. Ale co vlastně? Základem je, že má z čeho čerpat. Když si třeba pustíte její desku A tak si jdu, první, co uslyšíte, je vlastně malý horor s kriminálním koncem. Krátce na to se Jana rozplyne v nostalgii bílé mlhy, následně rockuje v rytmu kapek deště a vrací se do stříbrného ticha v písni Hořela hora…

ČR: Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Tentokrát se při svém pátrání "po stopách v písku" ponořila do mnoha knižních svazků včetně beletrie. “V tomto příběhu se jedná o spisovatelku Annu Marii Tilschovou, prvorozenou dceru mého pra- pradědečka Josefa Tilsche a mé pra-prababičky Rosi Urbánkové.“