Stopy v písku / Anna Maria Tilschová

Neutloukat dnešní život minulostí

Spisovatelka Anna Maria Tilschová prožila dětství a šťastná mladá léta v monarchii, utrpení za první světové války, emancipaci a kariérní vzestup po první světové válce a ústup do ústraní po únoru 1948. V každém období hledala samostatnou, vlastní cestu, udržela si svoji nezávislost a svůj životní styl. Spisovatelka Anna Maria Tilschová zemřela před sedmdesáti pěti lety, její odkaz je však v mnoha směrech velmi současný. 

Anna Maria rodinná

Narodila se v roce 1873, v roce krachu na vídeňské burze, která zle zasáhla jejího dědečka, cukrovarníka a obrozence, Ferdinanda Urbánka. Odlesk slávy jeho pražského působení, kdy patřil k pražské smetánce společenské i finanční, zanechal na Anně Marii trvalou noblesu a vědomí samozřejmého působení v české společnosti. Anna Maria vyrůstala ve společnosti mužů – měla tři mladší bratry a časem se do její rodiny přistěhoval i nevlastní bratranec, její budoucí manžel, Emanuel Tilsch. Sňatek uzavřeli v roce 1895. Manželství bylo zpočátku šťastné, záhy se na Královských Vinohradech narodila dcera Anna Marie. Emanuel se stal profesorem práva na pražské univerzitě a stoupal na akademickém řebříčku, mladá domácnost prosperovala. Anna Maria v té době byla nesmírně půvabná a elegantní, osobitá, ale stále trochu naivní. Pravidelná setkávání s otcem (Josef Karel Tilsch, doktor práv a advokát) a bratry, kde se týden co týden vedly učené debaty, naučily Annu Marii především zcela rovnocennému intelektuálnímu přístupu k sobě samé, nikdy pak netrpěla ostychem v diskuzi, uměla argumentovat a projevovat kultivovaně svůj názor.

Do této doby spadají již první pokusy o autorskou tvorbu. Jednalo se o příspěvky do časopisů a povídkové soubory. Odmítla pasivní roli paní univerzitní profesorové úspěšného manžela a začala si hledat vlastní cestu, vlastní uplatnění a realizaci. Po narození syna Emanuela v roce 1906 nastává spisovatelská pauza, kterou hrozivě prohloubil tragický skon jejího manžela. Jaké důvody, pohnutky a hloubka neštěstí vedly všestranně nadaného a úspěšného Emanuela Tilsche k rozhodnutí vzít si život, dosud nebyly vysvětleny.

Pro Annu Marii manželův skon představoval nejen osobní katastrofu, ale byl to také otřes existenční.  Od této chvíle usilovala o to, aby vždy byla finančně nezávislá. Už v roce 1915 vydala první novelu Fany, ve které se vrací k nádherným prožitkům z dětství, ale zároveň v postavě hlavní hrdinky zdůrazňuje nutnost samostatnosti a emancipace.  Během první světové války ztratila dva bratry, otce, babičku a mladého zetě, jehož smrt na španělskou chřipku byla tragickým vykřičníkem za zbytečnou válkou.

Válečné roky se nesmazatelně zapsaly do života AMT nejen svou tragikou, ale také nutností jít dál přes všechny otřesy. Její pragmatický přístup k finančním problémům ilustruje rada, kterou o mnoho let později dává své dceři, když si stěžuje na nedostatek peněz. Její rada je platná se vším všudy i dnes.

“Vím, že dnešní doba je těžká, vím ale také, že dnes všechny rodiny laborují s tímto problémem. Přesvědčila jsem se, že právě dnes leží velký díl toho, čemu se říká prosperita rodiny, v rukou ženiných. Ležela odedávna a leží dnes o to víc. Pamatuji si na to, že když jsem ovdověla a byla zoufalá nad změněnými hospodářskými poměry, že jsem se vzpírala radě bratra Ferdinanda, když mně radil, abych si vzala tužku do ruky a počítala. Dnes, když jsem k tomu sama nezbytností potom dospěla, vidím, že se to zdá někdy tvrdé, ale je to lepší než mazlení a opájení se sny na strýčka z Ameriky, který nikdy nepřijde.”

Poválečné roky se odvíjejí ve znamení velké radosti ze vzniku nového státu, potvrzení správného ustanovení vlastní cesty, samostatného, emancipovaného postavení ve světě literatury, v osobním i společenském životě. V roce 1923 je jí už padesát let, A v této chvíli se Anna Marie vydává do Michálkovic u Ostravy, aby zcela moderně, na ženu jejího věku a postavení naprosto nezvykle, investigativně získala podklady pro svůj nejznámější a z řady ostatních děl vybočující román Haldy. Strávila v Michálkovicích několik měsíců.  Román poprvé vyšel v roce 1927, autorce bylo 54 let.

Úspěšné děti

Tak jako se v AMT spojovala pracovitost, přísnost, korektnost se smyslem pro humor, radostí ze života, láskou k přátelům a společenskému životu, stejně tak rozdělila tyto své vlastnosti mezi své děti. Prvorozená, vždy trochu upjatá, dcera Anna Marie (Marie Úlehlová-Tilschová 1896-1978), se stala úspěšnou odbornou spisovatelkou. Neúnavně propagovala zdravou výživy a napsala řadu kuchařských knih včetně uznávané České stravy lidové. Zásady, které prosazovala, jsou více než platné i dnes - připravovat čerstvé, pestré jídlo z lokálních a sezónních potravin, dbát na jejich účelné zpracování, a respektovat fyzickou námahu strávníka. Opakem své sestry byl syn Emanuel (Emanuel Tilsch, 1906-1900), hedonistický požitkář, s neuvěřitelnými puntičkářskými rysy, který se stal se uznávaným překladatelem z angličtiny (Dickens, Karel May aj.).

Se synem Emanuelem vycházela Anna Maria snadno, stal se jejím stálým průvodcem během let první republiky. Užívali si lázeňských pobytů v Karlových Varech, zimní pobyty ve Špindlerově Mlýně, jezdili společně za dcerou na Slovensko. Uměli si užívat dobré debaty, intelektuální rozepře, vysoký životní standard a radost ze života. Oba se výborně oblékali, četli, diskutovali a hráli karty.

Dvě monografie/1/, které o AMT vznikly, se zabývají především rozborem jejího díla. Její vrstevníci v ní viděli emancipovanou ženu vždy elegantní, pohotovou, vtipnou, s výborným smyslem pro humor, optimistickou. Rodinné historky ji naopak vykreslují jako přísnou, věčně pracující osobu, podle které se všechno muselo řídit. Obě tyto její stránky jsou zakódované v jejím životním sedmeru: Neutloukat dnešní život minulostí – Brát život jaký je, ne jaký by měl být – Láska víc pochopí než kritika – Pracovat – Rozumná životospráva – Sebekázeň – Brát všechno s humorem.

Anna Maria společenská

Anna Maria vplouvá do vod pražského společenského života zcela přirozené. Napomáhají tomu široké kontakty navazující na okruhy působení jejího dědečka a otce. Vypsat všechny společenské kontakty zde není možné. Je zřejmé, že vedla přebohatý společenský a kulturní život – od přátelství navázaných v akademických kruzích (rodina profesora Golla), přes umělecké kruhy ve středu se Slavíčkem a Strettim, přes literární salony A.  Lauermannové – Mikšové a svoje vlastní soaré až po četná osobní přátelství, zde zmíníme za všechny Boženu Benešovou a Miroslava Rutteho, až po zapojení do činnosti spolků a seskupení literárních.

Byla první předsedkyní Společnosti Boženy Němcové, k jejímuž založení dala podnět Františka Plamínková. Její přenádherná řeč /2/ ke Spolku rodáků a přátel kraje Boženy Němcové z roku 1948 je i její osobní životní proklamací. Když čteme, čeho si u Němcové váží, vnímáme to také jako odraz hodnot, které ctila – odvahu společenskou a odvahu jít svou vlastní cestou i odvahu literární. Její vyznání bohužel smutně končí konstatováním, že v případě Němcové vlídnost a soucit dostaly na frak od úzkoprsosti a maloměšťáctví.

Po Karlu Čapkovi, celých patnáct let kromě válečné přestávky, byla předsedkyní PEN klubu. Za jejího předsednictví PEN klub pořádal světový kongres v Praze /3/ na počátku války dotáhl do konce myšlenku Karla Čapka na stavbu chaty pro spisovatele v Litomyšli. Chata, která je národní kulturní památkou, byla nedávno krásně zrekonstruovaná. PEN klub byl v roce 1942 nacisty rozpuštěn. Po obnovení PEN klubu byla předsedkyní až do roku 1948.

Anna Maria autorská

Při četbě románů AMT se před očima dnešního čtenáře rozvine především pražský středostavovský život s jeho typickými postavami, vykreslený téměř malířským rukopisem a vyjádřený nádherným, bohatým jazykem. Jednání a motivy postav nám však budou povědomé nebo dokonce důvěrně známé z našeho okolí. Také přesné vylíčení poměrů v ostravských dolech během první světové války v románu Haldy nyní získává charakter historické fresky, zachycuje poměry tak kontrastní, že paradoxně mohou evokovat obraz současných životů v bídě a bohatství.

Zcela jiného zaměření je Orlí hnízdo, zachycující pět osudů, pět talentů rodiny Mánesů, kteří své nadání uplatnili či promarnili pod nejrůznějšími vlivy. Životopisný román vykresluje nejen umělecké, ale i praktické problémy umělců, usilujících uživit se svým talentem. Jejich osudy prolíná barvité líčení jejich tvorby i pražského uměleckého života, často velmi problematického a existenčně nejistého.

Pro své povídky vybírala naopak nejrůznější prostředí a dokázala v nich na malém prostoru zachytit „vnitřní pnutí a boje svých hrdinů bez zbytečného okolkování a příkras“. Část povídkové tvorby přináší zcela mimořádné a mezi českými autorkami jedinečné literární zaměření na hororový a fantaskní žánr. Na tento aspekt autorčiny tvorby dlouhodobě upozorňuje Martin Jiroušek, který její dvě povídky zařadil i do nedávného výboru českého hororu Fialoví ďábli /4/ Anna Maria dokázala  mistrně vykreslit atmosféru a vyvolat hrůzné mrazení. Podle její povídky Černá dáma vznikl i scénář k filmu Filmuji sny. Sny rostliny Amicie! /5/který spojuje detektivní, hororovou zápletku s popisem vědeckého výzkumu. Na scénáři spolupracovala s Vladimírem Úlehlou, jedním z tvůrců filmové časosběrné metody pro vědecké účely. Film bohužel nevznikl.

O rehabilitaci jejího díla trvale usiluje Vladimír Novotný /6/ který tak činí i díky významnému slavistovi Karlovi Krejčímu, autoru erudované monografie o Anně Marii Tilschové z roku 1959.

Vzpomínku na spisovatelku, jejíž osobnost i dílo nás může oslovit i dnes, zakončím slovy jedné z povídkových hrdinek, která vystihují i ji samotnou: “A přeci bych já za nic nedala ani své mrtvé ani svůj žal! Vůbec za nic na světě!” /7/