Stanislav Potapenko – mezi Kyjevem a Prahou

Ty i tvoje žena, jste byli zvyklí celkem často cestovat do zahraničí – služebně nebo i na zajímavé dovolené. Tentokrát je to ale jiná cesta. S jakými pocity jste se na ni vydávali?

Tato cesta předčila svou extrémností a nepředvídatelností všechny ostatní. I se všemi našimi zkušenostmi by to bylo velmi těžké, kdybychom během ní nepotkali mnoho milých a ochotných lidí. Jak na předměstí Kyjeva, kde jsme trávili u známých první dny války, a kde jsme byli štědře zásobeni nezbytnými a již nedostatkovými potravinami na cestu, tak ve Lvově, kde nám místní dobrovolníci pomohli rychle a pohodlně se dostat k polským hranicím. Také pak v Bavorsku, kam jsme se přepravili a celý týden jsme byli chráněnci rodiny našeho nemocného souputníka z Charkova. A samozřejmě v České republice, kde se nám dostalo pomoci a díky přátelům jsme rychle našli slušné bydlení a také se zaregistrovali v centru pro pomoc Ukrajincům. To nejhorší ale bylo, rozhodnout se k tomu, abychom opustili svou zemi a město, protože vzhledem ke svému věku a zdraví sice už nemohu bojovat, ale zároveň jsem se musel postarat o bezpečí své rodiny.

V Praze nejsi úplně poprvé. Jaká to byla příležitost, kdy jsi tu pobýval v 90. letech?

Poprvé jsem do Prahy přijel před 30 lety, když jsem se vracel ze stáže na jedné z holandských univerzit, a už tehdy jsem si město a jeho obyvatele zamiloval. Pak jsem tu byl znovu na konferenci o úpravě vody a na setkání s kolegy z jedné americké nevládní organizace.

Ted´ se zde rozhlížíte se ženou ne jako turisté, ale jako budoucí obyvatelé. Jaké jsou vaše první dojmy?

Tato návštěva byla pro nás nečekaná. Je proto skvělé být obklopen péčí přátel. Všechny problémy se získáním víza, zařizováním nového bydlení a prostým sháněním potřebných věcí jsou tak mnohem jednodušší. Stejně jako dříve Praha ohromí krásou a také pohodlím pro život. Všude je přitom vidět množství ukrajinských vlajek a cítit touhu obyčejných Čechů pomoci Ukrajincům v pro ně těžkých chvílích. Ne nadarmo se podle nedávného průzkumu mezi Ukrajinci Česká republika zařadila mezi pět zemí nejpřátelštějších k naší zemi.

Důležitý je také jazyk. Snažíte se rozumět češtině a chcete se přihlásit do nějakého kurzu nebo myslíš, že si zatím vystačíte s ruštinou a angličtinou, které oba ovládáte?

Samozřejmě nám pomáhá pomoc nových přátel. Na druhou stranu naše znalost ukrajinštiny a ruštiny značně usnadňuje vám rozumět. A také spousta Čechů mluví dobře anglicky. Mimochodem, jak při cestě do České republiky, tak při návštěvách zdejších obchodů, a dokonce i v domě, kde nyní bydlíme, jsme potkali trvale zde žijící Ukrajince, kteří s námi sympatizovali a pomáhali nám, jak mohli. Jazykový kurz se nám ale bude velmi hodit, až si začneme hledat práci. 

Jak jsi mi vyprávěl, měl jsi už ve školních letech, které jsi prožil ještě v době tehdejšího Sovětského svazu, určité zkušenosti ze zahraničí. Jaké?

Počátkem 70. let pomáhal můj otec jako vedoucí skupiny sovětských specialistů v Bulharsku s rozvojem celulózového a papírenského průmyslu. Několik let jsem proto studoval střední školu při velvyslanectví SSSR v Sofii a žil tam na internátě. V naší třídě byly děti z mnoha zemí tehdejšího socialistického bloku včetně dvou kluků z Československa, Dušana a Františka. (Kdepak asi jsou?) Ve třídě vládla přátelská atmosféra a přístup Bulharů k sovětským občanům byl uctivý. Ale ve škole se nás všechny snažili přesvědčit o přednostech sovětského způsobu života a učitelé skrývali jeho nedostatky i temné stránky historie.

Když jsi se pak vrátil domů, ještě do Sovětského svazu, jak jsi to cítil?

To byla těžká doba, kdy jsem musel docela změnit vlastní představy o své zemi. Uvědomil jsem si, že i v Bulharsku jsem se při komunikaci s vrstevníky – i když ze socialistického tábora – cítil uvolněněji a svobodněji než pak doma. V té době bylo na Ukrajině, stejně jako v celém Sovětském svazu, nebezpečné se otevřeně vyjadřovat ke společenskému i politickému vývoji, a to vyvolávalo deprese a touhu vymanit se ze zajetí. O pouhých 10 let později, během tzv. perestrojky, svitla naděje na změnu a po rozpadu SSSR se stala mnohem silnější.

Ty jsi v Kyjevě vystudoval Polytechnický institut a pak ještě postgraduálně Institut koloidní chemie a vody v Národní akademii věd Ukrajiny. Celý život ses zaměřoval na ekologii, včetně velkých mezinárodních projektů. Které byly pro tebe nejzajímavější?

Takových projektů bylo mnoho, všechny byly inovativní a první svého druhu v Ukrajině, v zemích bývalého SSSR a dokonce i ve světě. Mezi nimi například zavedení plnohodnotné anaerobní biotechnologie pro zpracování odpadních vod v kvasnicovém průmyslu Ukrajiny. Projekt byl financován Holandskem. Nebo zakládání a koordinace sítí mezinárodních dárců a nevládních organizací zabývajících se změnou klimatu v Ukrajině. Také příprava řady energeticky šetrných projektů v průmyslu Ukrajiny za účasti místních energetických společností (podporovala vláda USA). Pracoval jsem i na několika projektech ohledně snížení emisí skleníkových plynů při distribuci plynu v sítích Gruzie a Uzbekistánu (v rámci Kjótského protokolu), což podporoval největší soukromý klimatický fond Velké Británie.

Jaký byl v současné Ukrajině zájem aplikovat zahraniční poznatky a zlepšit tak životní prostředí u vás?

I přes určitý zájem ukrajinského státu, organizací i soukromých firem jsme často při zavádění zahraničních postupů v této oblasti naráželi na byrokracii a korupci. Proto jsme často museli vynaložit značnou vynalézavost k motivaci manažerů či majitelů společností, aby plnili své povinnosti v souladu se zákony. Například zavedení nové technologie úpravy vody v Kyjevě, která výrazně zlepšila její kvalitu, se podařilo prosadit až po tříleté veřejné kampani vedené v ulicích města občanskými iniciativami a zapojení nejlepších odborníků a médií v rámci mého působení u Greenpeace. 

Motivace pro implementaci zahraničního vývoje ve velkém měřítku je možná až po přechodu Ukrajiny na ekostandardy EU a dalších vyspělých západních zemí.

Současná válka hodně změní. Napáchá nezměrné škody nejen na lidských životech a zdraví, ale také na infrastruktuře Ukrajiny. Až skončí, bude nejdříve nutné likvidovat ekologické škody, než bude možné znovu jít dopředu. Myslíš, že i tady se Ukrajině nabídne tak obrovská mezinárodní pomoc, jakou vidíme nyní ve válce?

Obyvatelé Ukrajiny nyní platí obrovskou cenu za své vlastní politické chyby a krátkozrakou politiku řady západních zemí. Škody na ekonomice a ekologii budou obrovské. Řada západních politiků mluví čím dál hlasitěji o „Marshallově plánu“ na obnovu Ukrajiny, ale na skutečné řešení všech problémů včetně životního prostředí bude potřeba mnohem více investic. A kolosální dluh by zde mělo splatit Rusko jako země agresora.

Jsi vysoce kvalifikovaný ve svém oboru. Jak si představuješ své (dočasné) působení v České republice?

Přijeli jsme do Česka s manželkou teprve nedávno. Nejprve bylo třeba získat dlouhodobé vízum a pojištění, zajištění bydlení a života, a trochu rekonvalescence po únavné cestě. Ale to by brzy mělo být vyřešeno a já budu schopen zaměřit se na hledání zaměstnání. I když je těžké představit si, co to bude. Nějaké nabídky jsem už dostal od svých zahraničních kolegů a snad bude možné najít nějakou dočasnou práci v českých organizacích i firmách, která by byla užitečná také mojí zemi.

K tomu držíme palce

Překlad rozhovoru, který vznikl v ruském jazyce: autorka

Douška ke vzniku rozhovoru:

Text, který jste dočetli, původně nechtěl být příliš osobním. Do médií by se soukromé záležitosti neměly plést a profesionální přístup k tématu by to redaktorům i autorům neměl dovolit. Okolnosti, díky nimž vznikl, a hlavně celá historie vztahu autorky k manželům Iloně a Stanislavovi však jsou natolik neobvyklé, že nepsaný zákon tentokrát alespoň v doušce překročím.

Celá historie se začala někdy v hluboké totalitě, kolem roku 1975. Tehdy jsem dostala na hodině ruského jazyka, pro všechny povinného, adresu školačky mého věku z Kyjeva. Jiní spolužáci ze třídy dostali jiné adresy dětí z tehdejšího Sovětského svazu a všichni jsme měli napsat svým protějškům v ruštině dopis. Škola naše dopisy hromadně odeslala, a za nějaký čas na ten můj už k nám domů do schránky dorazila odpověď´.  Pár řádek od kyjevské dívky o tom, co dělají tatínek a maminka, že má mladšího bratra a za babičkou jezdí „v děrevňu“ – tedy na venkov. Tak jako my z Prahy. Tehdy, v páté třídě, mi připadalo ohromně dobrodružné, dostávat z takové dálky dopisy v azbuce, s tištěnými obrázky místo známek na obálkách. A nejen to – už od dětství jsem byla vždy „psavá“, takže v dopisování jsme s Ilonou na rozdíl ode všech mých spolužáků, pro které to splněným úkolem skončilo, pokračovaly. Také Ilona hbitě vždy odpovídala a čím se moje jazykové znalosti košatily, tím byly naše dopisy delší a zajímavější. Moji rodiče už tehdy tušili, že Ilonin tatínek – inženýr (zase shoda) a jeho rodina podle všech indicií asi nebudou nijak velkými stoupenci brežněvovské ideologie, která tvrdě vládla v tehdejším Sovětském svazu, a tak k mé zálibě v ruské korespondenci neměli žádné ideologické připomínky. Přestože jsme doma měli názorově jasno, tak platilo „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“, a jazyk za politiku nemůže. O ukrajinštině jsme měli ponětí, že existuje, ale ruština byla jednoznačným dorozumívacím prostředkem. A už tehdy mi rodiče říkali: „Oni ti Ukrajinci budou jiní, ne jako Rusové. Jsou nám zkrátka blíž.“

V dopisech jsme si s Ilonou jako náctileté dívky vyměňovaly zcela nezávadné informace, a poznávaly se tak na dálku víc a víc. K novému roku vždy obousměrně putovaly krabice s nějakým menším dárkem – z Kyjeva dorazil pěkný vlněný šátek, nebo dokonce i velká textilní, ale přitom mrkající panenka. Kdepak ji asi tehdy sehnali?. Já jsem zase z Prahy vyslala lidovou vyřezávanou holubičku a kousek modrotisku z tehdejší Krásné jizby nebo jiné zajímavosti, které už mi z paměti dnes vypadly, ale Ilona si na ně teď, po mnoha letech, vzpomněla.

Rok střídal rok, obě jsme studovaly střední školu a pak i vysokou – a světe div se! Dopisy mezi Kyjevem a Prahou stále putovaly. A v nich i něco důvěrných informací o našich tehdejších láskách (přestože stručně, ale vzpomínám, že i o nich). A občas fotografie naše a našich blízkých, takže jsme samozřejmě obě věděly, jak ta druhá v běhu času vypadá. To jsme si psaly už dobrých 10 let – bez jediného telefonátu, natož pak setkání!

Ale ledy se hýbaly, přišla Gorbačovova perestrojka a naše dospělost. Ilona dostudovala, já jsem se mezi studiemi vdala. Psal se rok 1988 – a my se v dopisech domluvily na našem prvním setkání. Čekala jsem už první dítě, a tak jsme s mužem pozvali Ilonu do Prahy. Kupodivu dostala pas a vízum a přijela v létě na dlouhých 14 dní. Dodnes si pamatuji, s jakým bušením srdce jsem jí šla naproti na Hlavní nádraží, kam dorazila sama s kufříkem po x hodinové jízdě z Kyjeva. Statečné děvče! Poznaly jsme se na peróně hned a skočily si do náruče, jako bychom se znaly odjakživa. Však to tak bylo, i když jen z dopisů, které nás spojovaly dlouhých 13 let.  

Přes moje počáteční skryté, ale přece jen obavy, jaké ty dva týdny s Ilonou budou, se z ní vyklubala opravdu bezprostřední, skromná, chytrá, milá a veselá holka, přesně tak, jaký dělala dojem z těch mnoha řádků naší korespondence. Vodila jsem ji po Praze, kterou byla okamžitě okouzlená, navštívili jsme moje rodiče. S manželem jsme ji vzali autem i za babičkou do té „děrevně“.  A k řece Berounce. A pak ještě na výlet do Karlových Varů a Františkových Lázní. Koupili teplé lázeňské opatky… A do Mělníka – na soutok Labe s Vltavou. A taky k manželovým rodičům na Vysočinu, a tam dokonce na vesnickou zábavu, kde se pilo pivo, tancovalo za zvuků ohlušujícího venkovského rocku a hrozně moc kouřilo. To všechno s námi nadšeně absolvovala, obdivovala, komentovala, vyprávěla, co a jak u nich. A po nabitých dvou týdnech ze stejného nástupiště zase odjela do Kyjeva.

Loučení bylo smutnoveselé, slibovaly jsme si, že se příště uvidíme u nich. Jen co já porodím, děcko trošku povyroste a budu je moci nechat pár dní mamince, že s mužem přijedeme na návštěvu. Přišly však jiné časy. Zlom roku 1989, první nadšené výlety do Vídně a jiné nové plány. Rozpad Sovětského svazu a svobodná Ukrajina. Jenže tamní demokracie v plenkách, přesně v době, kdy jsme se s mužem odhodlávali k oné dlouhé cestě naším novým Favoritem, se dostala do první krize. Já jsem už čekala druhé dítě a mí rodiče začali mít obavy z toho, abychom tak dalekou cestu do ještě nestabilní země v mém stavu podnikali. Nedalo se nic dělat, návštěvu Kyjeva jsme odložili na neurčito. A protože i tam i u nás začal docela nový život, a já se starala už o čtyřčlennou rodinu, možnosti dalšího setkání se pořád nějak rozplývaly. I dopisy v překotném běhu pracovních i domácích starostí ubývaly. Ale nikdy nezmizely docela. Stále jsme o sobě věděly.

V nastalé éře internetu občas přišel i e-mail. Ilona byla také vdaná. A její manžel, Stanislav, měl být služebně v Praze! To už byl konec 90. let. Chodila jsem do práce, jeho program byl také nabitý, tak setkání proběhlo jen během obědní pauzy u nás v kanceláři. Výměna dárečků, pozdravů, nějaké novinky. Sympaťák, říkám si, a pracuje pro Greenpeace. Jen tak dál. Roky opět ubíhaly, od Ilony s manželem občas přišla fotka, tu z Paříže, tu odjinud. Já jsem se také snažila. Děti rostly, změnila jsem zaměstnání a nastoupila na volnou nohu. S kolegy jsme začali pracovat na filmovém projektu dokumentů o pozoruhodných Češích v zahraničí, těch, kteří emigrovali do západního světa před rokem 1989 za svobodou. Čas na cestu do Kyjeva se pořád nějak nedal najít, i když myšlenky na setkání v obou našich hlavách zůstávaly. Dopisy nahradil internet, a dokonce i možnost volat si zdarma. Pravda, třeba jen jednou za rok, ale stále jsme byly ve spojení. Až přišel Majdan v roce 2014. Od Ilony jsem dostávala hrůzostrašné fotky a informace o krvavém dění v Kyjevě, a ruském vpádu na ukrajinské území. Využila jsem je i ve své práci. Držela jsem Ukrajině palce, ale víc se dělat nedalo. Nedalo?

Letošní obvyklý telefonát po novém roce byl už jiný. Za hranicemi Ukrajiny číhala ruská armáda a v Evropě panovaly obavy, co se stane. Stále jsme se však zdráhali věřit tomu, že ty hranice překročí. Po telefonu jsme probíraly rodinné události. Ale nedalo mi to a za několik dní volám znovu: „Ilonka, priezžajte. Zdes v Prage najdjom pomošč.“ „Spasibo, dorogaja, my govorili ob etom. No Stanislav dumaet, cto oni ne prichodjat. – Počkáme ještě. Já bych letěla hned, letenky jsou, a ne drahé, dívala jsem se. Ale bude lepší setkat se v klidu později, až to přejde. Vše naplánujeme a letos v létě už určitě přijedeme. Slibuji.“ 

Uplynuly asi čtyři dny a bylo to jasné. Válka. Letecké spojeni bylo přerušeno.  Ilona se Stanislavem po prvních útocích na Kyjev odjeli na tamní předměstí ke známým, do většího bezpečí. Denně jsme si volaly, sledovala jsem z mobilu, jak nad tamními střechami létají ruské rakety. Po týdnu ostřelování Kyjeva, přibližování se ohromné ruské kolony tanků a požárů v těsné blízkosti padlo rozhodnutí: Pojedeme, tak jak tu jsme. S jedním kufrem a jedním batohem, ani domů do bytu už se vrátit nelze. A tak jsou tady. Živí a zdraví. Dál už to znáte. Jsme obě šťastné, že jsme se po 35 letech od našeho jediného setkání a téměř 50 letech dopisování konečně znovu sešly. I když okolnosti bychom si přály jiné. Na peróně hlavního nádraží v Praze jsme si padly do náruče, jako bychom se znaly odjakživa. Vždyť taky ano.