Vyznání Hance. Příběh nadané malířky Hanky Pickové a prof. Ladislava Cejpa ve stínu tragiky 2. světové války

Příběh, který se možná protne.

Dějství prvé – deska

V roce 1991 vyšel ve vysokomýtských oblastních novinách krátký článek – v něm si jeden z přeživších holocaustu posteskl, že jeho rodiště nemá žádnou pamětní desku, která by upomínala na existenci a tragický osud místních židů. Ano, deska tu sice byla osazena v roce 1968, po okupaci sovětskými vojsky ale rychle zmizela, a dodnes se ji nepodařilo nalézt. V textu se autor snaží některá jména oživit: „jako by má maminka nikdy v Mýtě nežila, jako by nikdy nebyl můj brácha, který tak rád proháněl mýtská děvčata, jako by nikdy nebyla malířka Hanka Picková se svou tak vřele opětovanou láskou ke statečnému profesoru Cejpovi…“

Nadaná malířka Hanka Picková – ano, tu přece znám, ale profesor Cejp je velkou neznámou. Zkusím zapátrat, jde to těžce, ale výsledek se dostaví. Tedy pojďme dál…

Dějství druhé – nadaná malířka Hanka

Holčička Hanička přišla na svět 20. března 1918 jako druhé dítě manželů Bohumila a Idy Pickových. Narodila se do židovské rodiny obchodníků Pickových. Její dědeček Sigmund a babička Arnoštka jsou se svojí rozvětvenou rodinou zaevidováni ve sčítacích listech obyvatel již v 80. letech 19. století. Rodina žila v průběhu let na několika adresách, ale nejdéle je můžeme zaznamenat na té nedaleko náměstí, v ulici Vladislavově čp. 86. Zde rodina nejen bydlela, ale také provozovala velkoobchod s lihem a vínem a vyráběla v továrně jemné likéry, přičemž z bohatého sortimentu byl vyhlášený zejména višňový likér – zvaný Marasca. V tomto oboru byli Pickovi oceněni celou řadou diplomů a medailí a jejich vyobrazení se tak ocitlo na fakturách a dalších úředních dokumentech. 

Hanička vyrůstala obklopena rodinou, v čele s rodiči a bratrem Ottou, bratranci, tetou a strýcem. Pár let navštěvovala vysokomýtské gymnázium, ale zřejmě už v dětství u ní byl patrný výtvarný talent. Po maturitě pokračovala ve studiu na výtvarné akademii. Dnes víme o třech obrazech, z nichž jeden je v soukromém majetku, dva zbývající jsou uloženy ve sbírce Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Obrazy Hanka malovala na počátku 40. let 20. století – tou dobou představovalo malování jednu z posledních radostí a útěch, zákazy a omezení pro židy stále přibývaly. Hanka portrétovala sousedku Irenu a kamaráda Františka. Někdy v té době se Hančin bratr rozhodl uprchnout do Anglie, kde až do konce války působil jako tlumočník RAF. Osud Hanky, její rodiny a tisíců židů v protektorátu byl zpečetěn. Příbuzní těch, kterým se podařilo emigrovat, jsou vězněni a vyslýcháni v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Hanka má v kolonce povolání v evidenční kartě z doby pobytu ve Svatobořicích uvedeno: malerin. Zmínku o ní máme díky dopisu jednoho z místních přeživších (Otta Schwarz, červen 1945, manžel Hančiny sestřenice), a tak mi jistě dovolíte, abych mu teď předala slovo:

„Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny v září 42 (tehdy byly zatýkáni příslušníci rodin těch, kteří odjeli do Anglie – bohudíky rodičům ani nikomu z nás se nic podobného nepřihodilo) … a odvlečeny tak do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy sed tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto ženy, když byly k nám dopraveny do karantény našeho transportu v Pardubicích...“

Hanka s ostatními židy z Pardubic pokračovala do Terezína, na počátku září 1943 pak do Osvětimi, z transportu Dl přežilo 32 osob, Hanka mezi nimi nebyla. V noci ze 7. a 8. března 1944 zemřela Hanka i Ida a tisíce dalších nevinných duší v plynových komorách koncentračního tábora. V tu noc šlo o největší hromadné vraždění československých občanů.

Neznáme její podobu, jediným hmatatelným důkazem jsou obrazy. A také – možná – jedno nenápadné věnování.

Dějství druhé – profesor anglistiky Ladislav Cejp

„Hanka chodila s jedním středoškolským profesorem, který chodil mezi nás, nebál se. Chodil mezi nás a hlásal nám komunismus a marxismus. Ironií osudu je, že zrovna tenhle člověk spáchal nakonec po roce 1945 sebevraždu."

Na úvod dějství používám citaci z rozhovorů přeživšího holocaustu z Vysokého Mýta, profesora Jiřího Fraňka. Ladislav Cejp se narodil ve Vysokém Mýtě 12. června 1910, a jak zmiňuje ve svém curriculum vitae, zde trávil své dětství. Vzdělání získával postupně ve Vídni a v Praze. Pedagogickou dráhu započal jako středoškolský profesor na obchodní akademii nejprve v Trenčíně, později v Praze a Mladé Boleslavi. První nepatrné vlásky spojení mezi příběhem Hanky a Ladislava tu máme – stejné rodiště, přeživší zmiňují středoškolského profesora téhož jména.

Pro přiblížení osoby bylo nutné prostudovat složku uloženou v archivu rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci. Tam Ladislav zanechal stopy od roku 1950 jako literární historik, zabýval se hlavně anglickou poezií s profesním zaměřením na 14. století. Ladislav studoval v Praze na filozofické fakultě slavné Karlovy univerzity, jako vědecká síla zde působil u svého učitele profesora Viléma Mathesia, přednášel v Lingvistickém kroužku v Praze, byl autorem mnoha odborných prací z oblasti anglické literatury a slovesnosti. Do Olomouce přišel v polovině roku 1951 a nejprve na Univerzitě Palackého pracoval jako odborný asistent, později docent a naposledy profesor. Na konci roku 1946 si Ladislav Cejp vzal za manželku Marii a o celých deset let později se jim narodila jediná dcera Monika. Prozatím v příběhu nefiguruje žádná Hanka – a máme tu další vlásek propojení.

Bez zajímavosti není, že Ladislav psal básně a používal pseudonym Václav Suda. Naopak, pro náš příběh má tato skutečnost zásadní význam. Ladislav Cejp zemřel tragicky v létě 1959.

Dějství třetí – Sonety pro Loučnou

Po antikvariátech putují mezi tisíci různých knih i dvě malé útlounké brožury, autorem básní je Václav Suda. Vlastním nákladem vydal v roce 1940 sbírku Lyrika, první báseň Kameje nese vročení 1933.

                Stará vila

Spí stará vila v stráni smrků, modřínů a bříz,

S vikýři, v kterých tlí paprsky jeseně,

Na terase se ticho sluní, chásku míz

Kolíbe vítr, babí léto v doméně

Své kreslí črtou stříbrnou nejkřehčí vlys –

               Spí stará vila.

A kroky dozněly, nešumí o jméně

Té píseň větru, která bloudila tu kdys,

List zazvonil na stín se proměně.

Výspo minulých něh, komu jen chtěla bys

Lhát hudbou graciézní trav tak tlumeně.

Čí chtěla v soumraku vykouzlit tváře rys –

               Spí stará vila.

Těmito verši začíná druhá básnická sbírka pojmenovaná Sonety pro Loučnou. Drobný spisek není datován, taktéž nemáme povědomost o místu vydání. O to víc zapůsobí věnování na konci: HANCE k dvacátým sedmým narozeninám v 50 výtiscích! První žena tohoto jména, prokazatelně spojená s životem Ladislava. Ale Hanka Picková se svých 27. narozenin nedožila, zahynula v Osvětimi. V tomto místě jsem si dovolila poprvé opustit rovinu historických informací a přecházím do roviny beletrie – co když, možná, snad, měl autor básně dívku Hanu tak rád, že jí dílo věnoval, jako by žila dál, i když věděl, že tomu tak není??

Vlásky, které se postupně splétají v pramínek. V pramínek Loučné a příběhu, který se možná odehrál někde kolem. Řeka stejného jména přitéká do Vysokého Mýta z Litomyšle, dál pokračuje přes Dašice a v Sezemicích se spojí s Labem. V obsahu se tedy autor Václav Suda či Ladislav Cejp (jak je komu libo) zcela jistě odkazuje na místa svého dětství. Netušíme, zda se do rodiště někdy vrátil, jako osobnost se z povědomí obyvatel zcela vytratil. A tak splácím tímto vyprávěním dluh nejen jedné zmizelé malířce Hance Pickové, ale také zmizelému básníku.