Ostatní

Již po čtyřiadevadesáté se v šestitisícovém městečku Hronov, rodišti Aloise Jiráska či Josefa Čapka, uskuteční tradiční mezinárodní festival amatérského divadla Jiráskův Hronov, který nepřerušila druhá světová válka, komunisté ani celosvětová pandemie Covidu. Začne předvečerem 2. srpna, kdy bude vztyčena festivalová vlajka, přijedou seminaristé a festivaloví hosté a Divadelní soubor NA TAHU z Červeného Kostelce zahájí letošní ročník festivalu inscenací Vítr ve větvích topolů.

Letošní program festivalu se bude konat v prostorách Jiráskova divadla, Sálu Josefa Čapka, Sokolovny, a novinkou letošního ročníku je Black box ve WIKOV aréně (zimní stadion). Volný program se pak bude konat na náměstí, na dvou pódiích v parku A. Jiráska a nově ve dvoře hronovské fary.

„Novou scénou festivalu je mobilní Black box, který bude postaven ve WIKOV aréně. Black box je prostor, který v Hronově dlouhodobě chyběl a byla po něm mimořádná poptávka od souborů, které tvoří komornější a alternativnější divadlo a klasické divadelní sály pro ně nejsou příliš vhodné. Tento prostor bude hostit jak slovenský soubor, tak inspirativní představení i inscenace hlavního a doprovodného programu, které postoupily z celostátních přehlídek amatérského divadla,“ odhaluje letošní novinku ředitelka festivalu Šárka Čmelíková.

„Během festivalu se návštěvníkům představí v hlavních hracích prostorách 41 souborů včetně slovenského souboru dNO Námestovo, které odehrají 106 představení včetně čtyř profesionálních inspirativních inscenací. V rámci volného programu se pak veřejnosti představí 33 divadelních souborů, uskuteční se 32 koncertů, 6 výstav a dalších 20 doprovodných akcí,“ láká návštěvníky Šárka Čmelíková.

Inspirativními profesionálními představeními v letošním roce budou Antigona od Divadla DRAK z Hradce Králové, Simply Simplicius od Geisslers Hofcomoedianten, Baletky od Spitfire Company & Miřenky Čechové a brněnské Divadlo Vejminek se představí s představením Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii.

„Spousta, i známých, profesionálních divadelníků pochází z amatérského prostředí a celá řada z nich jezdila do Hronova do vzdělávacích seminářů. Jsem vždycky nadšený z toho, že se tito lidé do Hronova vrací jako profesionálové a přináší současným seminaristům svá díla, která jsou vždy zajímavá a pro mnohé velmi inspirující. Tím se daří do Hronova dostávat inscenace, které jsou mimořádné i v profesionální sféře,“ říká programový ředitel festivalu Jan Julínek.

„Zatímco v hlavních hracích prostorách hrají soubory, které se musely probojovat z oblastních přehlídek, přes ty celostátní až do programu Jiráskova Hronova, tak v parku vystupují soubory, které se přihlásily samy a chtějí v Hronově zahrát pro své kamarády a publikum jen z čiré radosti z amatérského divadla,“ dodává Julínek.

V rámci volného programu v parku A. Jiráska vystoupí například Vilém Čok & Bypass, Junior Big Band ZUŠ Červený Kostelec a Peter Pecha, se Slam Poetry jeden z nejznámějších tuzemských slamerů Anatol Svahilec, písničkářky Jana Rychterová nebo Blondýna, kapely Poutníci, Coffee to help, Gang Ala Basta, Kohout plaší smrt, Heebie Jeebies, Kráľová, kapela Maniac, která letos v září oslaví v pražském Lucerna Music Baru za účasti hvězdných hostů 10 let své existence na hudební scéně a desítky dalších.

Jako každý rok, i letos se během festivalu konají divadelní vzdělávací semináře. Celkem bylo letos otevřeno 18 seminářů, do kterých se přihlásilo na 200 seminaristů. Semináře probíhají od 3. do 10. 8., kdy budou ukončeny tzv. předváděčkami (některé semináře předvedou výsledek své týdenní práce veřejnosti).

„Semináře získávají rok od roku na stále větší oblibě. Tereze Ondrové, která letošní nabídku připravila, se opět podařilo do Hronova dostat osobnosti českého profesionálního divadla, které budou předávat své zkušenosti amatérům. Letos jsou opět semináře vyprodány a o některé byl takový zájem, že jejich kapacita byla naplněna během několik málo hodin,“ říká Jan Julínek.

Během Jiráskova Hronova budou probíhat také dvě diskusní platformy. PC – Problémový klub (od neděle do soboty vždy ve 14 hod), kdy o inscenacích v Hlavním programu hovoří a diskutuje skupina odborných lektorů a od neděle do pátku KDR – Klub Divadelních Rváčů aneb nekorektně o viděném, kde mohou diskutovat sami účastníci festivalu a mohou sdělit své názory na viděné inscenace.

 

V době konání 94. ročníku festivalu Jiráskův Hronov nebudou chybět ani výstavy:

• 93. Jiráskův Hronov byl vloni – foyer Sálu Josefa Čapka
• Nositelé odznaku Zlatého Tyla – foyer Jiráskova Divadla – šatna
• Cena Pavla Dostála – prezentace letošního oceněného – Rádobydivadlo Klapý – foyer Jiráskova Divadla – šatna
• Tanec jako záliba v regionech: Pestrobarevný svět scénického tance v českých zemích druhé poloviny 20. a počátku 21. století. – balkonová chodba Jiráskova divadla
• Loupežníkova Lásky hra osudná – festivalové informační středisko
• Výstava semináře PROces a PROdukt – Zimní stadion WIKOV

 

Kompletní program festivalu je dostupný na webu www.jiraskuvhronov.eu, kde je možné si rovněž zakoupit vstupenky na některá představení. K dispozici jsou také permanentky na doprovodný program ve dvou diváckých řadách. Permanentky na hlavní program jsou již beznadějně vyprodány.

 

Ubytování: V Hronově je ubytování velmi omezené a v současné době naprosto vyprodáno. Nicméně hosté, kteří do Hronova přijedou, mohou využít ubytování ve stanovém městečku přímo v Hronově nebo v internátech v nedalekém Velkém Poříčí a Náchodě. K dispozici jsou také podle organizátorů ještě ubytování v soukromí.

„Ubytovacích kapacit rychle ubývá, ale snažíme se vyhledávat další. Letos nově budeme ubytovávat na faře u kostela Všech svatých a na internátě Střední zdravotní školy v Červeném Kostelci. V této chvíli máme připraveny i další kapacity pro případ akutního nedostatku,“ říká Šárka Čmelíková.

„V rámci Jirásková Hronova bude jezdit zdarma festivalové taxi, které hosty na místa ubytování přiveze či odveze a také bude jezdit pravidelná kyvadlová doprava,“ dodává Čmelíková.

Jiráskův Hronov je nejstarší divadelní přehlídkou v Evropě a pravděpodobně i na světě. Na prvním Jiráskově Hronově v roce 1931 se uváděly pouze hry hronovského rodáka Aloise Jiráska. Poté až do roku 1951 se vždy uváděla alespoň jedna jeho hra. Od toho roku to není pravidlem, ale občas se i v dnešní době Jiráskův text na jevišti objeví a dostane se až na festival.

V hlavním programu festivalu jsou zastoupeny neprofesionální soubory, které prošly tzv. sítem přehlídek. Každý soubor, který chce hrát v hlavním programu Jiráskova Hronova musí projít oblastními a krajskými přehlídkami, odkud mohou být odpornými porotami nominovány do programu celostátních přehlídek. Soubory, které zaujmou na celostátních přehlídkách pak dostanou možnost účastnit se Jiráskova Hronova. Takových celostátních přehlídek členěných podle druhu divadla je v tuzemsku deset.

 

Na letošní Jiráskův Hronov se postupovalo z:

a) Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou, národní přehlídka venkovských divadelních souborů 2021 (1 nominace)

b) Tanec, tanec... Jablonec nad Nisou, celostátní přehlídka scénického tance 2022 – návrh programové rady přehlídky (1 nominace – blok, společná s CP Otevřeno Kolín)

c) Otevřeno Kolín, celostátní přehlídka amatérské pantomimy a pohybového divadla 2022 (1 nominace – blok, společná s CP Tanec, tanec...)

d) Divadelní Piknik Volyně, celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla 2022 (3 nominace)

e) Šrámkův Písek, celostátní přehlídka amatérského experimentujícího divadla 2022 (2 nominace)

f) Dětská scéna Svitavy, celostátní přehlídka dětského divadla 2022 (1 nominace)

g) Wolkrův Prostějov, celostátní festival poezie 2022 (1 nominace)

h) Mladá scéna Ústí nad Orlicí, celostátní přehlídka studentského divadla 2022 (1 nominace)

ch) Loutkářská Chrudim, celostátní přehlídka amatérského loutkářství 2022 (2 nominace)

i) Popelka Rakovník, celostátní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti a mládež

j) zahraniční inscenace vybrané Českým střediskem AITA/IATA (2 nominace)

 

Mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA – IATA zařadila festival Jiráskův Hronov v roce 2017 na svém kongresu v Monaku mezi sedm nejprestižnějších festivalů amatérského divadla z celého světa.

Jak vlastně vznikl nápad na Myslbekovu výstavu a kdo se na její přípravě ještě podílel?

Nápad to byl celkem spontánní. Šla jsem po Václavském náměstí a říkala si, že se na mého pradědečka stále zapomíná a že bych to tak neměla nechat. Sešla jsem se pak se známou, Ivetou Musilovou, která občas organizuje v Brně komorní koncerty, a zeptala se, jestli by mi pomohla udělat výstavu. Zašly jsme na pražský magistrát, kde řídil kulturu Jan Volf, kterému jsem velmi vděčná za podporu nápadu. Tam nám dali typ na Obecní dům, kde nás velkoryse přijal předseda představenstva, pan Vlastimil Ježek. Nápad ho zaujal, domluvili jsme prostory a byla zahájena jednání s Národní galerií, pak to ale přerušil covid. Jakmile se epidemická situace uklidnila, v přípravách se od září 2022 pokračovalo. Výstava byla pak zahájena v červnu 2023.

 

Čím jste vy sama do jejího obsahu konkrétně přispěla, kromě toho, že jste výstavu iniciovala a spolupracovala na její organizaci?

Já jsem se starala zejména o její uměleckou stránku, paní Musilová o produkci. Podmínka byla, aby nám Národní galerie zapůjčila některé sochy, které jsou v jejím majetku, což se podařilo. Velkou sochu Oddanosti nám zapůjčila Staroměstská radnice a malou studii sv. Václava Muzeum Karlova mostu. Podmínka byla, aby sochy byly z bronzu, protože výstava je ve volných prostorách v 1. patře Obecního domu a například sádrové odlitky by v tom prostředí nepůsobily dobře. Ostatně z bronzu tvořil Myslbek nejraději.

Začala jsem navštěvovat archiv NG a vyhledávala tam různé informace o pradědečkovi v uložených materiálech a fotografiích. Výstavu jsem založila na vzpomínkách Myslbekova syna Jiřího – mého dědy, které sepsal, ale nebyly dosud nikdy publikovány. Kromě soch obsahuje také 11 roll-upů, jejichž texty jsem psala, a které dokumentují Myslbekovu tvorbu a dávají možnost nahlédnout do jeho soukromí jako člověka, manžela a otce rodiny.

Lidé se rádi dozvídají o umělcích vždy něco více než suché informace o jejich díle. A to se, myslím, povedlo. Na roll-upech je možno vidět rodinné fotografie a přečíst si úryvky  – často veselých – vzpomínek Myslbekova syna, mého dědy. Jsou tu ale i zajímavosti a fotografie, které provázely tvorbu nejznámějších děl Josefa Václava Myslbeka.

Myslím si, že mladší generace by se měly seznámit s odkazem člověka, který vytvořil dílo tak velké, že by si s ním vystačilo deset jiných sochařů. J. V. Myslbek byl zakladatelem novodobého českého sochařství, neměl se od koho učit, a přece dokázal vstoupit na světová kolbiště. Každý z nás by měl znát alespoň to základní o umělcích, kteří spoluvytvářeli kulturu a historii našeho národa.

 

Socha svatého Václava je pradědečkovým vrcholným dílem, je to mistrovsky zvládnutá jezdecká figura, která se stala vzorem pro řadu dalších sochařů. Máte ale vy sama některou jinou jeho sochu zvlášť v oblibě a proč?

Svatý Václav je opravdu úžasný a výjimečný tím, že všechny postavy sousoší nesou rysy a gesta konkrétních nedokonalých lidí, jako jsme my. Já mám ráda ještě sochu Hudby. Krásná, něžná dívka, která líbá a tiskne k srdci hudební nástroj varyto. Originál je ve foyer Národního divadla. Pradědeček obdivoval hudbu, přátelil se také s Bedřichem Smetanou. Říkal, že hudba povznáší a je srozumitelná všem, kdežto výtvarné umění je, jak poznal při posuzování svých děl, často některým lidem vzdáleno.

 

Byla nebo je ve vaší rodině vzpomínka na něj silná? Přece jen jsou to už čtyři generace od vás a osobně jste ho poznat nemohla.

Pravda, pradědečka jsem osobně nepoznala, ale můj tatínek ano. A jak jsem již zmínila, jeho syn Jiří, můj dědeček, již od mala stále vzpomínal a vyprávěl mi o svém dětství a rodině. Měl krásné dětství, plné veselých zážitků a dobrodružství, jak by děti měly mít. Podobně jsem své dětství prožívala já.

Vzpomínka na Josefa Václava Myslbeka byla stále mezi námi. Nejdříve se podařilo uspořádat v roce 2014 menší výstavu ve Vysokém Mýtě, kde jí takto slavnostně otevřeli nový výstavní sál. Následně jsme s mojí kamarádkou Alenou Scholzovou v roce 2018 zorganizovaly fotografickou soutěž Myslbek ve fotografii pro děti a mládež, jejíž slavnostní vyhodnocení proběhlo v Brožíkově sále Staroměstské radnice. A následná velká výstava v Obecním domě byla zatím vyvrcholením mých snah.

 

Vy sama, ačkoli jste výtvarné umění nestudovala, jej máte jako koníčka. Čemu konkrétně se věnujete? Podědil výtvarné nebo přímo sochařské nadání někdo další z vaší rodiny?

Věnuji se několik let návrhům na luxusní vánoční ozdoby. Jejich motivy vycházejí z díla pradědečka. Za mého pobytu v Sýrii jsem si pro sebe a kamarády navrhovala šperky, které nebylo problém nechat realizovat na tržišti se stříbrem. Výrobci pak, s mým svolením, podle mých návrhů šperky dále vyráběli, hlavně pro zahraniční turisty. V Libyi jsem se pod vedením mých přítelkyň – profesionálek – učila malovat, vyrábět a dekorovat porcelán. Mám také velkou zálibu v kamenech. Ještě když to bylo možné, nosila a vozila jsem si je z různých cest a výletů. Třeba z Anglie, nebo z řecké řeky Acheron.

Velice umělecky nadaná je moje dcera Adéla. Už ve škole navrhovala divadelní scénu, zajímala se o fotografii a se svými spolužáky natáčeli s úspěchem krátké filmy. Po střední škole na popud své profesorky vystudovala ve Vancouveru na University of British Columbia, faculty Arts a od ukončení univerzity pracuje stále ve filmovém průmyslu. Velice nadaný je i můj bratranec Jiří, který navrhuje a realizuje zahrady a krásně pracuje se dřevem.

 

Zmiňovala jste, že jste měla možnost prožít řadu let po roce 1990 v zahraničí díky manželově práci. Napadá mne, zda se zajímáte při svých pobytech o sochy také tam?

Samozřejmě, že se zajímám o kulturu cizích zemí. Čína je plná krásných památek (které nestačili při „kulturní revoluci“ zničit, a nebo které s velkou námahou znovu vybudovali). Sýrie, Libanon, Libye a Tunis, kde jsem s manželem pobývala, jsou také plné úžasných památek fénické, řecké a římské kultury. Když jsem poprvé v Sýrii přijela do Palmyry, starodávného římského města v poušti, tak se mi zastavil dech. Baalbek v libanonském údolí Biká vás zase nadchne svojí monumentálností. Bylo toho mnoho, ale čas letí a spousta věcí se lidskou hloupostí ničí.

 

Na tomto místě končí náš, již loni uskutečněný rozhovor k výstavě. Pokračujeme však v pátrání po myslbekovském odkazu v rodině, který je dále koncentrován do několika témat. Text si přitom si ale nečiní nároky na podrobný popis umělecké dráhy J. V. Myslbek. Ten lze najít na webu mnohde jinde. Spolu s pravnučkou sochaře, Miladou Myslbekovou, jej zkoumáme spíše z té lidské stránky.

 

Děti a místa

Myslbekův syn, můj dědeček vzpomínal, jak bydlívali ve velkém bytě v Konviktské ulici, ve 4. patře s výhledem na park, a tam prožívali úžasné dětství. Když měl Myslbek dobrou náladu, hrál se svými syny fotbal, kluci jezdili na koloběžkách, někdy na kole. Myslbek s dcerkami chodíval denně po nábřeží na procházky, které miloval. Na konci června děti s maminkou odjížděly na prázdniny do Chuchle a kluci předtím dělali vždy takzvané „pamády“. Spočívaly v tom, že na dlouhý provázek navázali různé předměty: vařečku, pastu na zuby, drátěnku… a to házeli z okna do korun vysokých stromů naproti domu. Tam se to ve větvích zachytilo, ale v listech ztratilo. A když po prázdninách přijeli domů, a listí pak začalo opadávat, Myslbek to viděl a rozzlobil se. Kluci pak říkali, že „Zeus se zlobí“ a někdy dostali co proto, třeba i „žezlem“, to byla rákoska. Kluci si totiž vytvořili svůj vlastní jazyk, na všechno měli své názvy, takže když někam spolu šli, lidi jim ani nerozuměli, o čem se baví. To všechno mám písemně ve vzpomínkách mého dědečka, Myslbekova syna Jiřího, který tyhle paměti pro mne, jako nejstarší vnučku, sepsal.

Myslbekovi měli osm dětí, ale jejich ztráty byly velké. Nakonec zůstaly tři: První se narodil Karel, nadaný malíř. Další Julius zemřel jako miminko, Miládka zemřela asi ve dvou letech, pak byl Josef, Marie, Zdeněk, který padl v I. světové válce mladý na frontě, (tehdy i prvorozený Karel, který také narukoval, neunesl při své povaze tu tíhu války a spáchal sebevraždu). Přežil můj dědeček Jiří (také byl ve válce, ale vrátil se, ač s omrzlýma nohama), pak Josef a nejmladší Božena. Už před I. světovou válkou zemřela i Myslbekova žena Karolina.

Můj děda Jiří měl dva syny, mého tatínka a strýce. A dnes jsme z velké rodiny Myslbeků zůstali jen tři.

 

Sv. Václav

S Miladou Myslbekovou si znovu povídáme jen pár desítek metrů od jeho pomníku, na Václavském náměstí. Sv. Václav byl Myslbekovým životním dílem, pracoval na něm až do konce života. Studií hlavy sv. Václava vytvořil prý několik, snad devět, až dospěl k té definitivní. Jsou v ní možná trochu i rysy Myslbekovy dcery Marie, která zemřela ve 24 letech na tyfus, přestože byla v péči samotného prof.  Thomayera, Myslbekova přítele. 

V jednom z patronů české země, kteří sv. Václava na podstavci obklopují, se Myslbek dokonce sám zpodobnil. Jeho tvář nese sv. Prokop. Nevíme ale, proč zrovna on. I pro další postavy měl živé prototypy. Dalším z nich byl kardinál Schönborn, jehož tvář nese sv. Vojtěch (kardinál byl pro některé poněkud kontroverzní osobou, ale pradědeček si to prosadil s tím, že přece soše neuřízne hlavu a nebude jí dávat jinou…). Jeho osazení na pomník se už ale nedožil, nestihl ani dokončit celou draperii, a tak to zůstalo. Netroufl si to ani jeho nejlepší žák Jan Štursa, nechtěl zasahovat do Myslbekova díla.

O předobrazu sv. Ludmily toho moc nevíme, domněnky jsou, že by to mohla být jedna z hraběnek Thunových, ale také prý možná uklízečka z akademie – což by bylo sice kuriózní, ale umělci to tak někdy dělávají – nebo i někdo z rodiny. Čtvrtá patronka české země, sv. Anežka, která je jakýmsi ideálem čistoty těla i ducha, nese zřejmě Myslbekem smyšlenou, ideální tvář….

 

 

Karel Hynek Mácha

Možná ani hodně lidí neví, kdo sochu, stojící mezi šeříky na úpatí pražského Petřína vytvořil. Chodí k ní, protože je to Mácha, symbol máje a lásky. I ona je výtvorem J.V. Myslbeka. Když získal zakázku na sochu Máchy, vznikaly různé reakce a dohady, jak ji chce pojmout. Malíř Turnovský mu tehdy zaslal svůj portrét Jana Křtitele, který měl propadlé tváře a neupravený vous s doporučením, aby Máchu udělal podle něj. Ale Myslbek mu odpověděl: „Odpusťte, co na srdci, to na jazyku. Podoba Karla Máchy s plnovousem je šeredná. Takovou nestvůru, souchotináře, nemohu přijmout za tvůrce Máje.“ To charakterizovalo Myslbekův přístup, kdy Máchu idealizoval, vytvořil ho jako symbol svého díla, Máje, a protože Myslbek miloval šeřík, dal Máchovi do ruky i tu větvičku šeříku. Pravděpodobně se nedochoval žádný Máchův hodnověrný portrét a nikdo moc neví, jak básník skutečně vypadal. Tak si myslím, že jak nám ho Myslbek zanechal, je určitě nejkrásnější, a nebudeme mu tu idealizaci zazlívat. 

 

Myslbek a hudba

Pamětníci si ještě vzpomenou na televizní pořad „Nedělní chvilka poezie“, který začínal půvabnou znělkou – úryvkem z klavírní skladby Bedřicha Smetany, kterou symbolizovala plastika Myslbekovy Hudby, dívky s varyto. Myslím, že spojení jejich díla v tehdejší televizní znělce bylo spíš náhodné, ale je rozhodně krásné.

V loňském rozhovoru jsme se jen dotkly toho, že Myslbek se se Smetanou přátelil. Byl ještě mladý, když Smetana už byl na vrcholu. Měl skladatele velice rád, vážil si ho a udělal také několik jeho bust. Vnímal i jeho utrpení, když ohluchnul a vyřazovalo ho to ze společnosti. To měli v závěru života společné, i Myslbek v důsledku choroby slyšel stále hůř a hůř.

Hudba musela být pro Myslbeka také velkou inspirací, vždyť jeho první významné práce byly pro budovu Národního divadla – Drama a Opera. A za své další návrhy, také s tématem hudby, Lumír a Píseň získal v roce 1888 státní stříbrnou medaili ve Vídni.

 

Přátelé a nepřátelé

Jaký asi pradědeček byl? Přátelil se s největšími umělci své doby. Měl veselou a milou povahu, často byl zván do společnosti. Chodíval bezvadně oblékaný, nosil volnou vázanku se sponou zdobenou rubínem. To bylo jeho poznávací znamení, byl zkrátka sekáč, elegán, vyhledávaný společník. Největší pouto ho pojilo s malíři Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Další pevná přátelství měl s mecenášem umění, architektem Josefem Hlávkou a už zmíněným skladatelem Bedřichem Smetanou, s právníkem Stupeckým, rodinným lékařem prof. Thomayerem a dalšími. Ztráta manželky a několika dětí z něj později udělala samotáře a člověka, který smysl i radost ze života nalézal v práci. Myslbek také poměrně mladý začal trpět Menierovou chorobou, která mu přinášela velké bolesti hlavy a později i špatný sluch. Asi to změnilo i jeho chování, přesto se snažil ve společnosti obstát, být vtipný a veselý, ale dokázal být také velmi přísný….

Myslbek byl mimo jiné i zakladatelem portrétní tvorby v sochařství. Jako první se se touto tematikou  začal zabývat, takže si pak mnozí významní zadavatelé nechávali dělat od něj busty místo portrétů. Existuje tak řada Myslbekových sochařských portrétů známých osobností té doby, včetně jeho přátel – profesora Thomayera, mecenáše Hlávky, umělců, lékařů. Fotografie byla stále v začátcích, takže díky němu máme vlastně představu, jak ti lidé vypadali v trojrozměrném vydání.

A jestli měl nepřátele? Pokud ano, tak o nich doma nikdo nehovořil, nevíme. Pouze pracovně nevycházel s architektem Zítkem. Byli to dva neslučitelní umělci, a tak se Myslbek poměrně málo podílel na výzdobě Národního divadla, což je škoda.

 

Národní

V něm se sešla díla všech tehdejších národních tvůrců. Architektura, dílo sochařské, malířské i hudební a dramatické. Ale pradědeček měl s Národním divadlem trochu trápení. Dost se ho to dotýkalo, že nebyl k velké výzdobě přizván, ačkoli to zpočátku pro něj vypadalo dobře. Střetli se pak ale s architektem Zítkem. Zítek si přál, aby bylo vidět jeho dílo, Myslbek chtěl své dílo zakomponovat do celku té architektury, a na to Zítek nechtěl přistoupit. Takže nakonec získal jen zakázku na Drama a Operu na postranním vchodu do Národního divala a ve foyer má už zmíněnou nádhernou sochu Hudby, která je též v Národní galerii.

 

Václav Brožík, Vojtěch Hynais, přátelé nejvěrnější

Brožík se s pradědečkem poprvé nepotkal v Praze, ale v Paříži, kde Brožík už byl a pradědeček tam jel na studijní cestu s malíři Liškou a Ženíškem. Brožíka chtěli vyhledat a navštívit, jenže on se mezitím přestěhoval, a tak ho nemohli najít. Bloumali po Paříži a najednou slyšeli z pavlače českou písničku „Potrhaná chalupa, sluce do ní svítí“. A byl to on, tak se ti dva seznámili. Jenže Brožík v té době zrovna neměl peníze a Myslbek měl. Půjčil mu celých 100 zlatých, stipendium, které získal na studijní cestu. Obával se, zda peníze dostane zpět, Brožík mu ale řekl: „Neboj se, já už vím, že dostanu za své dílo medaili, a tu já hned prodám a všechno ti vrátím.“ Stalo se tak a od té doby byli nejlepšími přáteli, všemožně se podporovali. Brožík Myslbekovi pomohl s výstavami ve Francii, Myslbek Brožíkovi i Hynaisovi, který pak také pobýval ve Francii, zase pomáhal s domácími zakázkami v Čechách, sháněl o nich informace, doporučoval…

S Hynaisem to pak ale bylo napjaté kvůli Myslbekovu synu Karlovi. Měl malířské nadání, ale pradědeček nechtěl, aby se Karel malířství věnoval, protože je to řehole, stejně jako sochařství. Syn tedy vystudoval filosofii, učil na gymnáziu, ale tajně chodil na lekce k Hynaisovi. Pak byla výstava Mladočechů v galerii Mánes, na kterou se Myslbek zašel podívat a pak ji komentoval: „Bylo to hrozné, vystavovali tam samí mazalové, jediný, kdo za něco stál, byl nějaký František Voves.“ To byl pseudonym jeho syna Karla, takže pak to „prasklo“ a Myslbek, který si zakládal na cti, měl Hynaisovi za zlé, že se vše odehrálo za jeho zády. Byla z toho přátelská krize, ale usmířili se. Hynais Myslbeka také zvěčnil na několika svých obrazech pro Národní divadlo (je tam vyobrazen jako psovod v dnešní prezidentské lóži), i na jeho oponě, a tak mu vlastně „vynahradil“ Zítkovu nepřízeň.

 

Co nám po pradědečkovi zůstalo?

Můj bratranec měl pradědečkovu známou rubínovou sponu, tu ze šátku, říká paní Myslbeková. Od smrti jeho maminky ale spona najednou není k nalezení – oba nás to mrzí. Ještě ale máme cedulku z Akademie, na které stojí pradědečkovo jméno. Podle jeho iniciál mu tam přezdívali Jeho Veličenstvo Myslbek, protože byl přísný. Tak „Jeho Veličenstvo“ mám doma (směje se).

Ale jinak už náš děda, jeho syn, složil všechny jeho věci a odevzdal je Národní galerii. Takže loni, když jsem dělala tu výstavu, jsem musela žádat v NG, abych se do nich mohla podívat. Je tam rodný list, oddací list, fotografie – ale v šanonech, nepřístupné. Sice ve státní instituci, která to ochrání, ale také jde o to, aby ty věci využila a vhodně zveřejnila, aby vznikla nějaká brožura, vědecká publikace nebo výstava. A nejde jen o Myslbeka, ale o spoustu dalších osobností naší historie a kultury, zavřených v archivních krabicích. Taková výstava by mohla pojmout třeba právě všechny tři přátele, Brožíka, Hynaise i Myslbeka společně…

Na loňskou výstavu jsem dala sešit, do kterého návštěvníci psali své dojmy, a to bylo velmi nabíjející. Překvapilo mne, že hodně lidí o Myslbekovi i dost vědělo. Přišly tam dvě rodiny – potomci tehdejších slévačů, konkurenčních firem, kteří s Myslbekem spolupracovali. Také jedna paní, jejíž pradědeček chodil k Myslbekovi na akademii, mi pak poslala mailem jím psané vysvědčení, které jejímu pradědečkovi vystavil. Při přípravě výstavy jsem se seznámila i s potomkem Myslbekova právníka, (Dr. Stupecký), panem Jiřím Štruncem, a s paní Kateřinou Vávrovou, jejíž dědeček, plk. JUDr. Brzorád, seděl na koni, když Myslbek dělal postavu sv. Václava.

Udržuji kontakty se všemi, kdo mi s loňskou výstavou pomáhali. I když dávno skončila, pradědeček je v Obecním domě trvale přítomen svým dílem, sochou významného politika F. L. Riegera v Riegrově sále, bustou Fr. Palackého v Palackého sále a taky je tam sám vyobrazen Maxem Švabinským na nástěnné malbě České jaro.

A víte, že když se před nějakými roky kousek odtud, na Příkopech slavnostně otevírala moderní obchodní pasáž Myslbek, kterou byla zastavěna proluka stejného jména (stával zde pavilon sdružení výtvarných umělců, nesoucí jeho jméno), nikoho z Myslbekovy rodiny se tehdy nenamáhali pozvat?

 

Co dál? 

Přála bych si, aby se podařilo zorganizovat ještě další výstavy, kde bude zahrnuta nějaká část památky na Myslbeka. Já sama určitě chci v popularizaci J. V. M. pokračovat. Texty z výstavy jsou stále k dispozici a mám radost, že se podařilo domluvit výstavu s paní ředitelkou Mrázovou v městské knihovně Prachatice – bude zahájena 2. 9. 2024 –, na kterou všechny zájemce srdečně zveme.

„V obcích našeho Mikroregionu máme spoustu šikovných podnikatelů a jsem rád, že se nám povedlo najít způsob, jak přiblížit jejich příběh. Navazujeme na loňský první ročník, ve kterém se představila první desítka podnikatelů a jejich příběhy měly dobré ohlasy. Každý z portrétovaných získá profesionální fotografie od fotografky Lucie Deutsch a rozhovor, který představí jeho činnost,“ uvádí předseda Mikroregionu Frýdlantsko-Beskydy, David Pavliska.

 

Smyslohraní pro děti

První představenou podnikatelkou je Kateřina Slížková z Ostravice, která pod značkou Tvoření od Kačky tvoří výukové programy a materiály pro děti. „Tvoření od Kačky vzniklo před čtyřmi lety, kdy jsem jako učitelka v mateřské školce postrádala modernější výukové materiály. Vytvořila jsem první pomůcky jako demonstrační karty nebo pracovní listy a ty se setkaly s úspěchem. Dnes se zaměřujeme na lekce smyslohraní, ve kterých děti při hraní používají všechny smysly. Patlání, hra s kinetickým pískem nebo třeba stříhání špaget, to všechno děti na našich lekcích milují. Jsem moc ráda, že můžu být součástí Diáře podnikatele a oslovit tak skrz náš příběh a fotografie další zákazníky,“ doplňuje Kateřina, která veškeré aktivity ověřuje také u svých třech dětí.

Jací podnikatelé se během léta představí?

 

• Tvoření od Kačky, smyslohraní pro děti, Ostravice
• Prostě chleba, pekárna, Janovice
• Papírnictví SEKAS, Frýdlant nad Ostravicí
• Kožené výrobky KM Saddlery, Metylovice
• Úklidový servis Ani Smítko, Pržno
• Obchod Rukodělka, Ostravice
• Dekor z hor, dřevěné dekorace, Čeladná
• Keramický ateliér Bracket ateliér, Frýdlant nad Ostravicí
• Vzorkovna a návrhy interiérů Bydlení na míru a Podle tebe, Frýdlant nad Ostravicí
• Dřevěná světla a lampy Venee, Metylovice 

 

Diář podnikatele je jednou z aktivit Akademie pro podnikatele z Beskyd, která je díky podpoře obcí Mikroregionu Frýdlantsko-Beskydy pro účastníky ZDARMA. Zapojit se mohou podnikatelé, ale i zájemci o daná témata z 13 obcí mikroregionu. Organizátory programu jsou Mikroregion Frýdlantsko-Beskydy, Místní akční skupina Frýdlantsko-Beskydy a nezisková organizace Progresko. Mediální partner Diáře: Positiv.cz

Navazuje Dobré dílo nějakým způsobem na inscenaci HRA-NIC-e, kterou jste připravili s režisérem Radovanem Lipusem před 9 lety také v broumovském klášteře?

Ano, naše komorní divadelní „meditace“ navazuje na tu úspěšnou inscenaci, která se dočkala nejenom v Broumově mnoha repríz, dokonce se v ní objeví i někteří herci, kteří s námi tehdy spolupracovali. Když jsem byla v roce 2014 přizvána nadšenci ze Vzdělávacího a kulturního centra Broumov k napsání divadelní hry mapující tisíciletou historii Broumovska, dostaly se mi do ruky materiály, týkající se tohoto regionu i kláštera. Poznávala jsem tehdy Broumovsko srdcem, a pak jsem strávila spoustu hodin v knihovnách, protože jsem chtěla vědět víc o prvních osadnících, benediktinech, architektech, konfliktech, ale především o tom pozitivním, co nám tady ti, kteří žili před námi, zanechali. O titulní Hranici jsem začala přemýšlet jako o bytosti, která nás musí provést příběhem od prazačátků až do konce. Ve 20. století se tato postava potkávala s Emerichem Rathem, všestranným sportovcem, trempem a posledním českým indiánem, jehož příběh známe z filmu Poslední závod (2022) nebo inscenace Cesta Emericha Ratha (2018), která také vznikla speciálně pro divadelní sál Dřevník v areálu broumovského kláštera.

Během zkoušek jste tehdy některé postavy a příběhy ale museli vyškrtnout, že?

HRA-NIC-e měla podtitul „hudebně-divadelní slalom dějinami Broumovska“ a my jsme prostě ke konci inscenace museli „zkrátit trať“, abychom se po dvou hodinách, vyprávějících o dobách minulých, dostali k současnosti Broumova i kláštera. Bolelo mě srdce a slíbili jsme si, že se k některým postavám a událostem vrátíme třeba v komornější verzi, věnované 20. století. Dobrým dílem splácím tento dluh. Navíc jsem si od začátku pohrávala s myšlenkou, že bychom mohli hrát tento příběh v samotném klášteře, v jeho Opatských sálech. Myslím si, že je to velká výzva nejenom pro nás, realizátory, pro hostující profesionální i místní amatérské herce, ale také pro publikum.  

 

Jak dlouho vznikal scénář k Dobrému dílu? Kde jste čerpala informace a inspiraci?

Pamatuji si, že jsme měli pracovní název tohoto projektu: Houby z Broumovska. Tak se jmenoval atlas hub, který sestavil benediktin Sigismund Ludvík Bouška, jenž se objevil jako jedna z mnoha vedlejších postav v HRA-NIC-i. Pak jsem si během návštěvy Broumovska v roce 2017 s velkým zájmem prohlédla výstavu Bezděkovský kostelíčku, koupila jsem si v Břevnovském klášteře stejnojmennou knihu, jejímž autorem je Petr Bergmann, a šla jsem i na místní hřbitov, kde je S. Bouška pohřben.

 

Proto jste z mnoha osobností spojených s Broumovskem i Břevnovem vybrala i Anastáze Opaska?

Na Břevnově je pohřben Karel Kryl (jehož kulaté výročí narození i smrti letos slavíme) a arciopat Anastáz Opasek, jeho „otcovský přítel“. Krylovy písně jsem překládala do polštiny už během svých studií v Krakově, také mě velmi zajímalo dílo a život A. Opaska, především doba exilu, kdy spoluzakládal sdružení Opus bonum (Dobré dílo). V bavorském Rohru se „opat chuligán“ potkával s K. Krylem, který na akcích Opus bonum vystupoval. Nastala doba intenzivních studií, v brněnské Moravské zemské knihovně jsem si četla Bouškovy i Opaskovy básnické sbírky, koupila jsem si i povídky Marie Stryjové z prostředí obce Božanov. Nejtěžším úkolem bylo poskládat všechny ty příběhy dohromady.

 

Kromě toho, že jste autorkou scénáře Dobrého díla, jste také jeho dramaturgyní a budete se v klášteře účastnit intenzivního 14denního zkoušení před srpnovou premiérou. Můžete přiblížit, co pro vás tato profese znamená a v čem spočívá její náplň u Dobrého díla?

O dramaturzích se občas říká, že znají scénář, který nenapsali, mají přehled o inscenaci, kterou nerežírují a o veškerých pracích kolem představení, které nevykonávají. Já jsem scénář napsala a v srpnu jdu na plac, abych byla režisérovi i jiným kolegům po ruce a abych v tom tradičním realizačním chaosu byla člověkem, který si zachovává určitý odstup a občas řekne, že jdeme správným směrem. Nepochybuji, že se text hry bude ještě během zkoušek měnit, a právě tu nejistotu i tvůrčí kvas mám ráda. Jsem týmový hráč a na náš tým se těším, protože je v něm spousta inspirativních osobností a také mladí nadšenci z Broumovska.

V prvním čtení poslanecká sněmovna schválila návrh velké mediální novely. Sněmovní tisk bude nyní projednán na jednání výboru pro mediální záležitosti.

Koaliční návrh upevňuje nezávislost a zajišťuje udržitelné financování médií veřejné služby v souladu s duálním mediálním trhem v České republice, čímž naplňuje programové prohlášení vlády a doporučení Evropské komise zanesené ve Zprávě o právním státu. Cílem novely je také reagovat na technologický vývoj na mediálním trhu.

„Velká mediální novela přináší stabilitu a nezávislost veřejnoprávním médiím. Po obsáhlé mnohahodinové rozpravě na plénu poslanecké sněmovny jsem přesvědčen, že ačkoliv některá řešení v rámci navrhovaných změn vyvolávají diskusi, jsou správná a potřebná. Nezávislá a finančně stabilní média veřejné služby platí za pilíře demokracie a já pevně věřím, že právě námi navrhovaná novela takové pilíře pevně zajišťuje,“ uvedl ministr kultury Martin Baxa.

Novela zákona navrhuje řadu změn. Předně se jedná o navýšení rozhlasových a televizních poplatků za ČT na 150 Kč a ČRo na 55 Kč a rozšíření definice přijímače na ta zařízení, která jsou schopna reprodukovat televizní či rozhlasové vysílání.

Dále se mění systém na výpočet poplatků pro právnické osoby a fyzické osoby podnikatele. Nově bude výpočet poplatků v návaznosti na počet zaměstnanců těchto osob. Novela také přináší výrazné omezení sponzoringu a reklamy ve vysílání ČT a na webových stránkách a aplikacích obou veřejnoprávních médií. 25 % z výtěžku z televizního sponzoringu půjde do Státního fondu kultury.

Další změnu, která vychází z jednání pracovních skupin zahrnujících aktéry soukromých i veřejnoprávních médií, představuje indexace poplatků o 6 % při dosažení kumulované inflace 6% a také memoranda mezi veřejnoprávními médii a ministerstvem kultury, která budou upřesňovat veřejnou službu a roli médií veřejné služby na duálním mediálním trhu.

Více informací naleznete zde: https://mk.gov.cz/novinky-a-media-cs-4/5782cs-vlada-schvalila-navrh-velke-medialni-novely-novely-zakonu-o-ceske-televizi-ceskem-rozhlase-a-televiznich-a-rozhlasovych-poplatcich

                                                    

Aktuální vydání brožury Kultura v číslech přináší předběžné údaje o výkonech vybraných kulturních zařízení (muzea a galerie, divadla, památky a knihovny) v roce 2023. V meziročním srovnání došlo ve všech sledovaných oblastí k nárůstu návštěvnosti – nejvíce v oblasti muzeí a galerií, kde se návštěvnost oproti roku 2022 zvýšila o 14 % z 11,2 na 12,7 mil. návštěvníků a nejméně v oblasti divadel a knihoven (nárůst o 11 %). Ve srovnání s předcovidovými hodnotami se hodnotám roku 2019 nejvíce přiblížila oblast památek, kde návštěvnost dosáhla na 92 % hodnot roku 2019. Naopak nejvíce za rokem 2019 zaostává oblast divadel (o 16 %), která byla však nejvíce zasažena opatřeními proti šíření pandemie. Ve čtyřech sledovaných oblastech vzrostl počet návštěvníků kulturních zařízení ze 45,8 mil. v roce 2022 na 51,6 mil. v roce 2023.     

V souvislosti s energetickou krizí a nárůstem průměrné roční míry inflace v roce 2023 (meziročně o 11 %) došlo také k navýšení vstupného v kulturních zařízeních. „Průměrná cena vstupenky na divadelní představení vzrostla v roce 2023 v porovnání s předchozím rokem o 13 procent a její procentuální nárůst mírně převýšil úroveň inflace,“ uvádí Juraj Gerbery z Centra informací a statistik kultury NIPOS. Průměrná cena vstupenky na divadelní představení dosáhla v roce 2023 úrovně 313,40 Kč.

Ve sledovaných kulturních zařízeních došlo také k nárůstu pořádaných kulturních akcí. Počet odehraných představení profesionálními divadelními soubory a počet expozic a výstav v muzeích a galeriích vzrostl v obou případech o 2 %. Provozovatelé památek s kulturním využitím uspořádali o 6 % více kulturních akcí než v minulém roce, přičemž přibylo hlavně koncertů (o 11 %). Největší meziroční nárůst kulturních akcí zaznamenaly knihovny, kde jejich počet vzrostl přibližně o pětinu z 59,6 tis. na 71,8 tis. akcí. „Knihovny dnes v některých obcích plní roli kulturních center a počet kulturních akcí v roce 2023 převýšil i předcovidové hodnoty,“ dodává Helena Grycová z Centra informací a statistik kultury NIPOS.

Další předběžné údaje z každoročně sbíraných kulturních statistik jsou ke stažení v aktuálním vydání brožury Kultura v číslech na webu NIPOS.

 

Po téměř desetiletém působení na pozici uměleckého šéfa brněnské avantgardní scény HaDivadla bude režisér Ivan Buraj odcházet do pražského Divadla v Dlouhé. Se svým dlouholetým působištěm se tak rozloučí v rámci výroční Sezony 50: Obzory, během níž bude uvedena jeho poslední režie jako uměleckého šéfa. Burajův odchod byl souboru oznámen již v minulém kalendářním roce a o potřebě zvolit nové umělecké vedení a včas tak zajistit předávání divadla se v kolektivu diskutuje již delší dobu.

Začátkem června nastoupil do funkce ředitele Centra experimentálního divadla (CED), pod něž HaDivadlo spadá, bývalý šéf produkce Divadla Na zábradlí Jan Búrik. V této pozici tak vystřídal Miroslava Oščatku, bývalého dramaturga Divadla Husa na provázku. Příprava výběru a oslovení uměleckých týmů byly pro Búrika jedním z prvních úkonů v nové funkci. Na základě debat o možných kandidátech se současným vedením HaDivadla se ředitel CED rozhodl o uspořádání uzavřeného výběrového řízení, v němž se bude volit mezi dvěma tvůrčími týmy.

Prvním z kandidujících je režisérka na volné noze Anna Klimešová, která ke spolupráci oslovila dramaturgy Petra Erbese a Borise Jedináka z Divadla Na zábradlí. Klimešová absolvovala Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Má za sebou řadu realizací jak na etablovaných kamenných scénách tak i v nezávislém divadelním sektoru. Žánrová pestrost jejích divadelních výstupů se zrcadlí na škále od činoherních inscenací, přes pohybové či komunitní projekty po loutkové inscenace pro děti i dospělé. V rámci CED režírovala již v Huse na provázku (Pozdravuju a líbám vás všecki, 2023) a Terénu (Die Reise, 2022). Tvůrčí duo Jedináka a Erbese realizovalo v Huse na provázku inscenace Setkání spiklenců (2021) a Reality (2024).

Druhý tým tvoří trojice studujících Divadelní fakulty JAMU Jan Doležel, Justina Grecová a Jana Vaverková. Ti jsou spoluautory kolektivní bakalářské inscenace Mé jméno budiž Gantenbein (2023) nebo happeningu 1000 stop zmizelých (2023) a s HaDivadlem spolupracovali na Dni ukrajinské kultury Palianytsia (2022). Využívají autorské i interpretační inscenační principy s důrazem na dramaturgii prostoru a aktivnější pozici diváctva. Své výstupy staví na principu nehierarchické tvorby. Tento princip by chtěli nabídnout k uplatnění i při vedení divadelní instituce. Doležel navíc v HaDivadle dlouhodobě působí jako asistent režie, inspicient a divadelní lektor, jako asistentka režie s HaDivadlem spolupracovala také Vaverková.

Jan Búrik přibližuje motivace pro oslovení těchto tvůrčích osobností: „Anna Klimešová je přední zástupkyní mladé generace, která se již etablovala na domácí divadelní scéně jako tvůrkyně s výrazným autorským vkladem a obrovským žánrovým rozptylem, který dokazuje její umělecké, ale i řemeslné kvality. Tvůrčí trio Jana Doležela, Justiny Grecové a Jany Vaverkové reprezentuje tu opravdu nejmladší generaci tvůrců. Budoucí absolventi JAMU se zabývají nehierarchickým přístupem k tvorbě a ve své koncepci budou chtít nabídnout tento styl práce i pro nastavení uměleckého směřování a provozu divadelní instituce. Při studování vypracovaných uměleckých koncepcí a pohovorech s týmy bude jistě zajímavé tyto rozdíly sledovat a následně z nich vybrat tu nejlepší variantu pro rozvoj této progresivní divadelní scény.“

Do 15. srpna 2024 by kandidátské týmy měly odevzdat vypracovanou Uměleckou koncepci rozvoje HaDivadla pro roky 2025–2028, která bude předložena pětičlené komisi sestavené ředitelem CED Janem Búrikem. „Složení komise jsem dlouho a pečlivě zvažoval. Pro výběr nového uměleckého týmu pro HaDivadlo jsem se snažil vybrat osobnosti z českého divadelního a akademického světa, které jsou spojením odbornosti, profesionality, zkušeností a znalostí středoevropského, českého a brněnského divadelního kontextu. Zároveň jsem se snažil najít i členy, kteří jsou s prací obou týmů z praxe více seznámeni a budou tedy pro komisi dalším zdrojem informací pro její rozhodování,“ uvádí Búrik ke složení výběrové komise.

Na základě žádosti kolektivu HaDivadla Jan Búrik navíc přislíbil zástupcům hereckého souboru možnost seznámit se s uměleckými koncepcemi a účastnit se pohovorů s tvůrčími týmy a následné diskuze jako poradní hlasy komise. Zaměstnanci HaDivadla si při volbě těchto poradních hlasů odhlasovali dlouholetou členku souboru Marii Ludvíkovou a herečku Saru Venclovskou.

„V HaDivadle se dlouhodobě zajímáme o pohyb směrem k demokratizaci a otevírání kulturních institucí. Živě diskutujeme myšlenku aplikace participativních prvků (sebe)vedení, ať už ve vztahu s diváctvem nebo i zaměstnanci. Proto vítáme alespoň možnost poradního hlasu členstva souboru ve výběrovém řízení na post uměleckého vedení divadla. Je to důležitý první krok na cestě partnerštějšího vztahu CED a divadel v něm sdružených, obzvlášť vzhledem k tomu, že doposud nebyly vyjasněny pravomoci ředitele CED ve vztahu k výběru vedení jednotlivých scén,“ doplňuje současný umělecký šéf Ivan Buraj.

Rozhodnutí o novém uměleckém vedení HaDivadla proběhne 5. září 2024. S příchodem výroční Sezony 50: Obzory by tak mělo být jasné, kdo se ujme vedení souboru s dlouholetou tradicí a neopomenutelným místem na domácí scéně divadelní alternativy.

 

Složení výběrové komise

 

MgA. Lenka Havlíková

Ředitelka Divadla X10, předsedkyně Asociace nezávislých divadel, předsedkyně Rady CED, dramaturgyně a kulturní manažerka

 

MgA. Petr Michálek

Rektor JAMU, kulturní manažer, herec, bývalý ředitel Městského divadla Zlín

 

doc. Mgr. Bohumil Nekolný

Pedagog DAMU, odborník na kulturní politiku, dlouholetý konzultant Institutu umění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Divadelní ústav

 

doc. Mgr. Petr Štědroň Ph.D.

Ředitel Divadla Na zábradlí, ředitel Pražského divadelního festivalu německého jazyka, člen rady CED, dramaturg, pedagog, překladatel

 

MgA. Jan Búrik

Ředitel Centra experimentálního divadla

 

+ 2 zástupci hereckého souboru HaDivadla (poradní hlasy): Marie Ludvíková a Sara Venclovská

Zájemci si mohou tradičně vybrat ze tří úseků – 3, 5 a 10 km nebo si vyzkoušet štafetu. Připraveny jsou i dětské závody o délce 500 nebo 1000 m podle věku dítěte. Startovné a začátek se liší u každého závodu a vše je uvedeno na webu akce (www.run-tour.cz/cs/kalendar/olomouc). Registrace je možná v pátek (19. 7.) od 15 do 19 hodin a v sobotu (20. 7.) od 8:30 až do startu závodu.

Partnerem pro prevenci je zdravotní pojišťovna OZP, která si pro účastníky v Olomouci připravila „masážní zónu“. Ve speciálním prezentačním stanu bude k dispozici několik masérů, zájemci rovněž mohou zdarma vyzkoušet analýzu složení lidského těla a nechat si poradit ohledně naměřených výsledků. Na místě budou i pracovníci regionální pobočky OZP.

ČEZ RunTour je seriál běžeckých závodů, který je určen pro rodiny s dětmi, začátečníky i tzv. hobby běžce, zkrátka pro každého, kdo má chuť běhat. Dlouhodobě patří závody mezi nejoblíbenější tuzemské sportovní akce. Letos má RunTour celkem osm zastávek. Závody v Českých Budějovicích, Kopřivnici, Ústí nad Labem a Plzni už proběhly, po bězích v Olomouci budou následovat ještě Brno (14. 9.), Praha (5. 10.) a Pardubice (19. 10.).

Barevnost, rozmanitost a pestrost Těšínského Slezska se často dostávala do hledáčku zájmů četných umělců. Z depozitářů Muzea Těšínska přinášíme výběr maleb, kreseb, grafik či plastik reprezentujících část z bohatého kulturního dědictví regionu. Jejich dnes již nežijící autoři se zde narodili, trvale nebo krátkodobě pobývali či jsou jinak spjati s touto oblastí. Výběr sbírek je různorodý, zahrnuje nejrůznější styly, techniky, ale i rozličnou uměleckou úroveň. Představíme vám díla akademicky vzdělaných autorů, ale i tvorbu samouků či nadšených dokumentátorů. Můžete se těšit na práce Idy Münzberg, Viléma Wünscheho, Rudolfa Żebroka, Gustawa Fierly, Valentina Držkovice, Ladislava Dryáka, Ondřeje Zogaty a mnohých dalších.