Ostatní

Polský překlad knihy historika Mečislava Boráka (1945–2017), předního znalce politických represí a válečných zločinů moderních středoevropských dějin, přibližuje tragické události, jež se odehrály v malé obci na Těšínsku v ranních hodinách 6. srpna 1944. Autor na základě pečlivého studia dochovaných písemných pramenů, autentických výpovědí svědků a pozůstalých rekonstruuje v širším kontextu vraždy 36 mužů, spáchané jako odveta za krvavý útok partyzánů na příslušníky gestapa, kteří popíjeli v jednom ze životických hostinců. Publikace je doplněna o množství obrazového materiálu, nechybí mapy, dobové fotografie a reprodukce různých dokumentů. Zařazen byl i medailonek autora, v němž jsou představeny všechny jeho zásadní práce a shrnuta bohatá bibliografie, ve které se snažil zachytit pohnuté osudy lidí postižených válečnými konflikty a ideologií diktatur nacistického Německa a Stalinova Sovětského svazu.

Součástí akce bude prezentace česko-polské panelové výstavy Životice 1944 Żywocice, kterou připravilo Muzeum Těšínska u příležitosti nadcházejícího 80. výročí životické tragédie. Prostřednictvím 14 mobilních roll-up bannerů o rozměrech 120 × 200 cm ve zkratce představuje v širším kontextu právě okolnosti zavraždění 36 nevinných mužů ze Životic a okolních obcí. Součástí výstavy, která vychází ze zmíněné publikace, jsou dobové dokumenty, fotografie, mapy či sugestivní výpovědi očitých svědků a pozůstalých o exekucích jejich rodinných příslušníků. Výstavu bude možné zhlédnout na vybraných pobočkách muzea a bude nabídnuta školám, knihovnám a dalším organizacím k zapůjčení.

Skleníky v olomouckých Smetanových sadech budou v únoru otevřené vždy o víkendu, v sobotu i v neděli od 9 do 16 hodin. Od března se pak otevírací doba rozšíří na více dní a posléze i prodlouží.

„Olomoucký skleníkový areál ukrývá celou řadu zajímavostí ze světa exotiky. Udržovat a dále rozvíjet zdejší botanické sbírky se daří díky práci našich kolegů ze zahradnického oddělení. Všechny čtyři Sbírkové skleníky – zvlášť v nynějším chladném počasí – stojí za návštěvu. Je to uklidňují výprava do tropů, která se dá stihnout za jediný den,“ uvedla Eva Fuglíčková, ředitelka Výstaviště Flora Olomouc.

Ve sklenících rostou i kyselé „mandarinky“, které se celé krájí do salátů

Velkým zážitkem je nyní návštěva subtropického skleníku, a to díky zdejším citrusům. Jsou v plné síle, celý skleník je plný jejich svěží vůně.

„Právě dozrává poměrně velké množství citrusů. Vedle pomerančů, grepů a citronů mohou návštěvníci vidět i méně známé druhy. Jsou to například cedráty, které často připomínají velké citrony, ale používají se díky své silné vůni například v parfumerii. Nebo mandarinkám podobné kalamondiny, které však mají kyselou dužinu a sladké oplodí. Na Filipínách se používá jejich šťáva k marinování nebo se plody vcelku dávají do salátů,“ popsal Pavel Souček, vedoucí Sbírkových skleníků ve Smetanových sadech.

Za návštěvu stojí i největší z olomouckých skleníků – Palmový skleník, kde nejvyšší palmy měří bezmála deset metrů. Některé z nich nyní kvetou. K vidění je zde také několik metrů vysoký banánovník.

„V Palmovém skleníku právě kvete botanický druh banánovníku, jehož plody obsahují semena, a není proto nejlepší ke konzumaci. Nejde tak o banány, které lidé znají z obchodu. Tento banánovník ovšem máme v našem Tropickém skleníku. Jde o odrůdu „Cavendish“ - jedinou, k nám dováženou odrůdu banánu. Ta neobsahuje semena, celý trs dozrává současně a výborně zvládá přepravu,“ doplňuje Pavel Souček.

Při návštěvě olomouckých Sbírkových skleníků by lidé neměli vynechat ani atraktivní Kaktusový skleník, kde mimo jiné objeví jedny i z největších kulovitých kaktusů v Evropě.

Sbírkové skleníky jsou v únoru otevřeny víkendu vždy od 9 do 16 hodin. Od března se sem lidé mohou vypravit již každý den s výjimkou pondělí.

www.flora-ol.cz

Jen ta civilizace přežije, kde je naděje na spravedlnost

Podcasty jsou obecně poslední dobou velice populární. Vytvářejí je různá média, kulturní instituce nebo známé osobnosti, jsou zaměřené na vzdělávání, kulturu, bývají spíš příjemné na poslech. To svým tématem Pod svícnem není. Čím si vysvětlujete ten zájem? Myslíte, že vás poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?  

Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč to ocenění „Podcast roku“. Myslím, že jsme dost přispěly k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.

Musím se přiznat, že některé výpovědi, které jsem si poslechla, ve mně vzbudily téměř až fyzickou reakci a vyvolaly pocit hrůzy a děsu, čeho je člověk schopen vůči svým nejbližším. Nic ani vzdáleně podobného jsem dosud kolem sebe nezaznamenala a nejsem asi moc otrlá. Kde vy jste se osobně s domácím násilím setkala poprvé? Bylo to někde blízko, že vás to vyprovokovalo k založení Pod svícnem?  

Ne, to ne, ale už před více lety jsme si s mou dnešní kolegyní Míšou Studenou, tehdy jako kamarádky, psaly o tom velmi smutném případu utýraného malého chlapečka. Jmenoval se Mareček, byl z Loun, a byl to hodně medializovaný případ. Ona byla tehdy těhotná, takže se jí to velmi dotklo, byly kolem velké emoce. A já, když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, dala jsem si téma domácího násilí jako jedno ze svých priorit. Mám ráda složitější témata, která z mého pohledu nikdo neřeší. Řešit například odpady je taky dobrá věc, ale celkem vzato, administrativně jednoduchá. Kdežto řešit domácí násilí – to se týká hned několika ministerstev. A když jsem se pak poslankyní stala, řekly jsme si s Míšou, že teď už se do toho opravdu můžeme dát. Ale nečekaly jsme samy, k jakým informacím se dostaneme, jak závažný ten problém je. Když jsme si jako první věc nechaly zpracovat průzkum, zjistily jsme, že se domácí násilí týká kolem 20 % lidí. 

To je opravdu vysoké číslo, ale přesto si myslím, že ve svém okolí o ničem takovém nevím. Nebo je to tak dobře skryté…

Můžete mít štěstí, ale i já jsem byla překvapená, když jsme se tématem začaly zabývat, co se objevilo. Například jedna z mých nejlepších kamarádek, které doma jeden z rodičů ubližoval, až z toho měla modřiny. Já jsem je tehdy viděla, ale nikdy by mne nenapadlo, co za nimi bylo. Jsou lidé, kteří to neřeknou nikdy, jsou jiní, kteří se svěří. A to nejdůležitější pro ně je ta první odpověď. Kohokoli, komu to řeknou. A pokud zní „nevěřím ti“, což je jasná bagatelizace toho problému, nebo pokud daná osoba sice vyslechne, ale neprojeví zájem o problém, je to pro tu oběť jen další trauma. Ten člověk musí slyšet, že jsme tu pro něj, že ho neodmítneme, když už se odhodlal svěřit.

Kolik podcastů Pod svícnem jste už natočili?

Bude jich už kolem 50, ale nejsou to jen podcasty s obětmi domácího násilí, kterým my říkáme hrdinové, protože když to násilí dokážou přežít a ještě se takto veřejně o své zkušenosti podělit, tak hrdiny opravdu jsou. Děláme podcasty i s odborníky v této oblasti.

Nejsou si v tom množství příběhy už příliš podobné? Nacházíte stále ještě nové varianty mezi těmi smutnými případy?

Ano, člověk je tvor kreativní, a samotnou mne často překvapí, v co všechno se to zlo u někoho dokáže vyvinout. Hodně tam funguje transgenerační přenos, a to chceme naší aktivitou vysvětlit. A proto je potřeba s tím bojovat. Děti nemohou vyrůstat v tyranizujícím prostředí, protože si z toho odnesou, že to budou dělat taky, nebo si v dospělosti najdou partnera, který jim bude násilí tolerovat. Jsou to opakující se vzorce, které je těžké artikulovat, ale vidíte je tam. Často ti pachatelé měli také sami špatné dětství.

Domácí násilí, jak popisují odborníci, nezačne tím, že je někdo fyzicky silnější nebo v něčem zdatnější. Začne to tím, že dojde k nerovnováze moci. Pachatel se snaží tuto nerovnováhu pořád prohlubovat, obnovovat. Snaží se tu oběť dostat „pod sebe“. Neustále toho druhého ponižuje, deptá. Někdy je to rychlé, než přijde první rána nebo zákaz kamarádky, někdy do toho patří stalking, někdy to dojde i do sexualizované formy, vynucování sexu i znásilnění – ale někdy to trvá třeba i pět let, než toto násilí přestoupí nějakou mez, kdy se oběť´ rozhodne se svěřit. Ale často se oběť nesvěří vůbec. A to potřebujeme změnit.

A pak u dospělých jsou také vztahy, kterým někteří říkají „Itálie“. Lidé v tom sice někdy dokážou žít, ale musíte rozlišovat jemné nuance, jak takový vztah funguje. I v tom najdete toxické vzorce. Např. paní docentka Čírtková, respektovaná viktimoložka (viktimologie – věda o obětech trestných činů), často mluví o tzv. párovém násilí, kdy oba po sobě házejí nádobí, křičí na sebe. Ale jenom jeden z nich přesáhne nějakou míru, že řekne tomu druhému něco, co ho nejvíc bolí. A to je právě to nejhorší, když váš partner použije to nejintimnější, co spolu sdílíte, proti vám.

Ale pak musí ten druhý sebrat odvahu něco s tím udělat. Protože bud’ si to necháte líbit, nebo ne.

Kolikrát to není o odvaze, ale spíš o nástrojích. Protože oběti, které někdy celý život žijí v tom, že jsou k ničemu, neschopné, když jim třeba snižovali sebevědomí už rodiče, tak ten nástroj k odporu nemají. A to pak ten partner využije.  

Možná, jak říkala už vaše kolegyně, nejde jen o ten moment rozhodnutí od takového partnera odejít, ale uvažovat také, co přijde potom. Protože to často ta oběť nemá rozmyšlené, nezvládá to, a její situace se po takovém rozchodu ještě zhorší – psychicky i ekonomicky. A tam vy se snažíte pomáhat, to sebevědomí napravovat, poskytovat odborné rady….

Ano, je to tak. My se snažíme vysvětlovat veřejnosti i těm postiženým, co je domácí násilí a ukazovat na konkrétních příbězích. Já si obrovsky vážím lidí, kteří nám svůj příběh – při všem, co mají za sebou, svěří proto, aby se to jinému nestalo. Ale zjišťujeme, že nejen musíme ty věci ventilovat v médiích a ukazovat příběhy. My musíme také vysvětlovat, co se stane nebo může stát potom, a nabízet i následnou pomoc. Protože této pomoci v krizových situacích tady moc není nebo nefunguje, není rychlá nebo dostupná.

Abychom tento rozhovor také spravedlivě vyvážili, musím se zeptat: Obracejí se na vás i muži? I oni se jistě někdy stávají oběťmi.

Ano, samozřejmě. Často to nemá sexualizovanou, ale ekonomickou formu. Například manžel přišel o práci, manželka mu to neustále předhazuje a nedává mu žádné peníze, ani na jídlo. On se pak stydí jít kamkoli, nemůže za nic zaplatit, takový příběh tu byl. Ten muž v podstatě živořil. A pak jde o druhou skupinu mužských obětí, a to je bohužel ta sexualizovaná. Trauma zneužívání chlapce z dětství například vedoucím na táboře. V podcastu máme i příběh zpěváka Radka Bangy, velice komplexní a zajímavý. Pro muže je jakékoli domácí násilí velká stigmatizace a já naprosto chápu, proč se svými příběhy nechodí na veřejnost. Je tedy pravděpodobné, že těch mužských příběhů je daleko víc, protože muži se automaticky považují za silnější pohlaví. Ti, co se přihlásí, tvoří zlomek.

Ona ta dvě pohlaví, tím, co dnes ve společnosti znamenají, mají různé problémy. Pro ženy už to není taková stigmatizace a jejich problémy se tolik nebagatelizují, jako to bylo dříve. Ale kvůli ustálenému pohledu společnosti, že žena přece „má vařit tu večeři, nemá být hysterická, má být manželovi po vůli“, je pro ně složitější, se z kolotoče domácího násilí dostat. U mužů není možná tak složité se z problémů dostat, protože se na ně nepohlíží tímto pohledem. Ale naopak je pro ně složitější říct nahlas, že se jim něco děje. Protože pak získají razítko, že jsou neschopní.  

Ten problém je ale stejně závažný. A pak jsme zase u toho, že máte-li problém, jdete vždy jako první za někým blízkým: Za kamarádkou, kamarádem, někým z rodičů… a ten první kontakt je obrovsky důležitý, protože na jeho reakci nejvíc záleží.

Člověk, kterému se takto někdo svěří, a je prvním kontaktem, by ale neměl hned radit: tak se odstěhuj! Musí se počítat s tím, že to vždy nějakou dobu trvá, než se oběť rozhodne – a i další kroky je třeba promýšlet.

Dá se říci, že je už i vidět nějaký konkrétní efekt vaší iniciativy Pod svícnem?

Snažíme se opravdu dostat do zákonů, co je z tohoto hlediska potřeba: Například do zákona o domácím násilí jsme prosadili definici tzv. znásilnění z podstaty.

Dnes to je tak, že dojde-li k sexuálnímu násilí na dítěti do 15 let, systém to může vyhodnotit buď jako pohlavní zneužití, za které padaly často pouze podmínky, nebo za znásilnění, za které už hrozí vyšší tresty nepodmíněné. Ale velmi často se v trestním řízení stávalo, že ten čin byl kvalifikován pouze jako pohlavní zneužití. My jsme ale prosadili, že do 12 let věku dítěte bude jakýkoli sexuální styk s dítětem vždy vyhodnocen jako znásilnění, a tedy trestán vyšší sazbou. Už tedy nebudou padat ty podmínky. (Původní návrh Ministerstva spravedlnosti obsahoval jen hranici 5 let věku.)

Druhá hmatatelná věc, kterou nyní protlačujeme do zákona, je definice domácího násilí. Co to přesně je. A iniciativa Pod svícnem a její příběhy tomu výrazně pomáhají. Protože při jakémkoli civilním sporu (rozvodové řízení, péče o děti…) s člověkem, který vás týral, nebylo dosud nikdy přihlíženo k tomu, že na druhé straně sporu je oběť. Takže soud často oběti nutil k nesmyslným věcem typu: předávat děti týden co týden člověku, který vás mlátil. Chodit na společné mediace… Prosadíme-li do občanského zákoníku definici domácího násilí, mělo by se k těmto věcem přihlížet.  

Z vašeho podcastu jsem si vyslechla příběh maminky, která dlouhodobě zažívá nejen šikanování partnerem, s nímž je již v rozvodovém řízení, ale navíc také doslova šikanu ze strany instituce. A zažívá přesně to, co zmiňujete. Je soudem nucena vyhovovat v předběžných opatřeních, které stanovil ohledně partnerova styku s dětmi, ale prakticky ji tato předběžná opatření uvrhla do ekonomické bezmoci a závislosti na rozmarech partnera, který ji předtím psychicky dlouhodobě týral a prostřednictvím soudních rozhodnutí v tom pokračuje.   

To se stává docela často. Odchodem od násilníka, odstěhováním, únikem od něj, se oběti vlastně samy uvrhnou do situace, kdy jsou nucené pak s ním nadále kvůli dětem a rozvodu jednat a tím vznikají další a další problémy. Případ této maminky je ale ještě jiný, ona se navíc brání nejen proti psychickému týrání a vydírání svým bývalým partnerem, ale brání se i rozhodnutí soudu, který bohužel nepřihlížel k posudkům nejrůznějších odborníků, přestože je měl k dispozici.

Jak je vlastně možné, že k tomu soud nepřihlíží?

To, s čím bojujeme, je tendence, kdy lidé, ale i stát a soudy pohlížejí na oba účastníky řízení jako na vyrovnané. Ale oni od začátku nejsou. Ta oběť je od začátku v jiném postavení, „pod“ tím pachatelem. Hledáme racionalitu v naprosto iracionálním chování. Já nikomu nevyčítám, že si třeba nenastuduje psychologii oběti a pod.. Ale vyčítám, že se tu nedodržují zákony. A pokud je někdo například obětí znásilnění, podle zákona o obětech trestných činů je takzvaně zvláště zranitelnou obětí, a musíme na ni takto nahlížet a s tím člověkem takto zacházet, dokud se neprokáže opak. Nelze na ni nahlížet stejně jako na toho druhého vedle ní, ona mu není rovna, je to násilníkova oběť.

Jde tady především o změnu v náhledu, o kterou se všemi kroky snažíme. Tu změnu nenapíšete do zákona, ale musíte ji prosadit v mnoha směrech, profesích, u všech lidí, kteří se těmito problémy zabývají. U policie, soudů, státních zástupců, na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí). Už to částečně probíhá, ale funguje to velmi pomalu a závisí to velmi i na změně veřejného mínění. Takže když mám například kamarádku, jejíž manžel pracuje u policie, a mluvíme spolu o těchto věcech, ona to může předat dál. A podobně v dalších směrech. Lidé v těchto profesích musí také mít zájem se vzdělávat (např. u soudců je vzdělávání pouze dobrovolné podle zákona.)

V minulých dnech otřásl veřejností případ otčímem dlouhodobě znásilňované dívky Aničky. Pachatel byl nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, ale odvolací soud rozsudek změnil na podmínku. Dívka má zničený život a to, že pachatel by téměř nebyl potrestán, jí určitě znovu se postavit na nohy nepomůže. Znovu se ptám, jak se vůbec něco takového může u soudu stát – a kdo s tím může ještě něco dělat?

(Tady je na místě zmínit, že vy osobně jste prostřednictvím vaší iniciativy Pod svícnem zorganizovala tu velmi úspěšnou sbírku pro Aničku, aby měla alespoň finanční prostředky nutné pro léčbu, psychoterapeutickou pomoc a další existenci.) 

Konkrétně k tomuto případu, ale také obecně... Jedná se o rozhodnutí soudu druhé instance, jehož oficiální odůvodnění ještě stále neznáme. Opravné prostředky jsou velmi omezené, ale existují a všichni odpovědní je maximálně využívají. Vidíme v přímém přenosu, že to, o čem dlouhodobě mluvíme v oblasti systémových selhání ve vztahu k obětem, o tom, že systém je na straně pachatele a ne obětí, a tím jí ještě víc trápí a trestá, může mít takhle fatální následky, jakými jsou další pokus o sebevraždu po seznámení se s rozsudkem...

Jak může taková oběť vůbec získat pocit, že stát má (prostřednictvím soudu) zájem na potrestání takového hrozného činu a na tom, aby se její poničený život zlepšil?
Potřebujeme záchrannou síť. Jistotu, že se má na koho obrátit, že jí bude velmi rychle a efektivně poskytnuta pomoc terapeutů, ale taky kvalitních a v této oblasti vzdělaných advokátů, že bude mít kam jít, kde bydlet a hlavně podporu státu, aspoň pro ten začátek...

Neschází tedy ještě něco dalšího k tomu, aby dotčené instituce a soudy mohly konat spravedlivě?   

Je tu ještě jeden problém daný tím, že např. oproti Velké Británii, kde, pokud je někdo obětí domácího násilí a podá trestní oznámení, tak všechny procesy se dějí společně. Kdežto my máme trestní řízení a civilní spor (např. rozvod) odděleně, a ta provazba vlastně neexistuje. Nedávno jsem byla na britské ambasádě, kde jsem mluvila s profesorem trestního práva, který se tomu velmi podivoval a ptal se, jak to vlastně zvládáme. No nezvládáme…

Pokud u nás oběť násilníka nezažaluje, tak se opravdu má za to, že se jí nic neděje. A pokud zažaluje, musí mít obrovské štěstí, že policie případ neodloží pro nedostatek důkazů. Rada obětem často zní: Tak podejte trestní oznámení! Ale to je tak traumatizující! Musíte mít tu sílu na to, peníze…. A důkazy často nejsou přímé. A i když je třeba máte, tak se stává i to, že policisté například přijdou za obětí do nemocnice, kde leží se zlomenou nohou, a zpochybňují, že je to následek domácího násilí, kdy ji partner strčil ze schodů.

Jako poslankyně se ale jistě nemůžete zabývat jen tímto tématem. Čím ještě? 

Témata jsou předurčena tím, v jakých jste výborech. Já jsem místopředsedkyně zahraničního výboru, takže do mé práce patří i mezinárodní zpravodajovaní, komunikace s ambasádami, takže to je poměrně příjemné téma. Samozřejmě ale když dojde k něčemu takovému, jako je invaze Ruska na Ukrajinu nebo útok na Izrael, jsme v tu chvíli tím také konfrontováni. Pak se zabývám také exekucemi a insolvencemi, protože si myslím, že předlužená společnost je také velký problém. A často to i s domácím násilím souvisí. Pachatel domácího násilí může být někdo, komu se vše hroutí, kdo ztratí práci, je alkoholik, a pak týrá rodinu. A to nemusí být jen fyzicky, ale i tím, že ji zadluží atd… Ale je důležité říkat, že to stejně tak mohou páchat i na první pohled úspěšní a bohatí lidé. Není to problém jen nějaké části společnosti, je to často v osobnosti – a mluvily jsme už o generačním přenosu.

Projde podle vašeho názoru novela občanského zákoníku, která obsahuje vaše návrhy a je nyní před schvalováním ve sněmovně?

Někteří konzervativní politici mají pocit, že to není potřeba. Že už zasahujeme do výsostného území rodin a dostáváme se za zavřené dveře. Na tím ještě vedeme debatu, a já už začínám být trochu nervózní, aby se to ještě v tomto volebním období stihlo, protože takto jednoduchý zákon tady řešíme už dva roky. Je to podobný evergreen jako korespondenční volba. Ale věřím, že obojí se povede.

Nejprve se vraťme do historie, pro někoho dávné, pro jiného spíš děsivě blízké.  V polovině ledna 1945 proběhl v koncentračním táboře v Osvětimi poslední apel, ale celé měsíce již probíhala likvidace tábora. Vše, co šlo odmontovat bylo odvezeno do Německa, co šlo spálit bylo zlikvidováno, práceschopní vězni odvezeni. Na místě zůstali už jen dozorci a tisíce práce již neschopných, nemocných a podvyživených lidí. Ti byli naloženi po hodinách chůze do vagonů a vezeni dál. Psal se 24. leden 1945 a zmrzlou krajinou Chrudimska projížděl zvláštní vlak. Vagony na uhlí byly naplněny na kost vyhublými těly ve vězeňských mundůrech. Živými i mrtvými. Transport provázely pokyny: nikdo nesmí vězňům pomáhat, o typu vlaku si strojvedoucí nesmí dávat avízo. Našlo se mnoho odvážlivců, co zákazy porušili a snažili se pomoci. I tak pro stovky lidí z různých koutů Evropy už bylo v některých případech pozdě. Mrtvá těla byla vyhazována z vlaku, oblečení ale předtím svlékl a použil někdo z žijících.  Obyvatelům vsí se tak naskytl strašný pohled na zubožená nahá těla. Pro mnohé z nich byl tento pohled prvním důkazem o existenci vyhlazovacích táborů. Po válce se těla pietně ukládala na nejbližších hřbitovech. A zpravidla jediným identifikačním údajem zapsaným do kronik a dalších materiálů bylo číslo vytetované na ruku ubožáka. A přesně tak tomu bylo právě ve Srubech. Hřbitov, pomník, čísla. Pomník dlouhá desetiletí opatřený pěticípou hvězdou ale evokoval spíše místo posledního odpočinku ruského vojáka. Od konce roku 2023 je tomu jinak. Na novém pomníku jsou vytesána čísla a k jednomu se dokonce místnímu nadšenci Michalu Köppingovi podařilo dohledat i jméno.  Dnes víme, že číslo 27013 patří Edgaru Grunvaldovi deportovanému z Berlína.

Velké poděkování patří obci Sruby za zafinancování nového pomníku, za hodiny bádání pak Michalu Köppingovi a jeho mamince. Drobnou pomoc zajistilo i Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě.

Nezapomínejme!

Jeho autor Aleš Kapsa např. pozval k rozhovoru známého horňáckého primáše Miroslava Minkse. Není to ovšem jediný rozhovor v prvním letošním čísle, další se uskutečnil s hercem Adamem Vaculou, který vyrůstal v Uherském Brodě a v současnosti je znám výraznou rolí v televizním seriálu Zlatá labuť. Zjistíte též, jak to bylo s prosincovou generální stávkou v Hodoníně v roce 1920, kdy byl postaven a vysvěcen barokní kostel v Miloticích, či naopak kdy zanikl novogotický kostel v Tvrdonicích. Na jiných místech se nachází medailon výtvarníka Svatopluka Drápala, původem ze Sobůlek, a vzpomínky na výchovu dětí a dětské hry před více než půlstoletím.

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz či přímo při četbě aktuálního výtisku

„Chceme zahájit jednání v rámci Královéhradeckého kraje a předložíme zastupitelstvu návrh na spolupráci při záchraně pevnosti Josefov s možností čerpání dotací v rámci dvou ministerských programů. Momentálně jednáme s městem o podílu a o financování v následujících 10 letech. Pokud se na tomto domluvíme a krajští zastupitelé vysloví souhlas, budeme připraveni podepsat dohodu o spolupráci mezi ministerstvy, krajem a městem Jaroměř,“ informoval hejtman Martin Červíček.

V případě, že by došlo ke stoprocentnímu vyčerpání všech avizovaných prostředků v rámci obou dotačních programů, tak by odhadovaná spoluúčast žadatele na dofinancování projektů činila okolo 800 milionů korun pro město a kraj dohromady.

Město Jaroměř by již do konce ledna mohlo podat první žádosti o dotaci z Havarijního programu ministerstva kultury.

„V dotačním programu ministerstva kultury jsou alokované prostředky na dva ministerstvem určené objekty v Josefově – vojenskou nemocnici a čtvercové kasárny. Žadatelem o dotaci bude město Jaroměř jako vlastník těchto nemovitostí, v prvních žádostech se předpokládá financování oprav střech a krovů. Zapojení do obou ministerských dotačních programů bude na základě konkrétních projektů, které připravíme v jednotlivých letech, a to za předpokladu odsouhlasení zastupitelstvem kraje,“ popisuje náměstkyně hejtmana Martina Berdychová.

Čtvercové kasárny jsou největším kompaktním městským objektem na území městské památkové rezervace v Josefově. Tento rozsáhlý areál je dlouhodobě nevyužívaný, veřejnosti nepřístupný a nachází se v neutěšeném stavu. Královéhradecký kraj ve spolupráci s městem Jaroměř a dalšími zapojenými subjekty jedná o novém využití tohoto prostoru. Záměr revitalizace má ambice stát se impulsem pro veřejný, společenský i kulturní život.

Původně jezdecké, poté dělostřelecké, a nakonec pěchotní čtvercové kasárny jsou jedním z objektů pevnosti Josefov, jejíž podstatná část byla vybudována v letech 1780–1790. Pevnostní město, které v roce 1793 získalo své jméno na počest císaře Josefa II., je od roku 1948 součástí Jaroměře. Velkým zásahem do života Josefova byl odchod armády v 90. letech 20. století. Mnoho objektů, včetně čtvercových kasáren, zůstává od této doby bez využití.

Ve školním roce 2024/2025 bude otevřeno 16 mentorských skupin. Role mentorů se ujmou virtuosní klavíristé Ivo Kahánek, který stojí u projektu od pilotního ročníku, a Karel Košárek, který se tentokrát bude věnovat i čtyřruční hře. Mezi mentory klasické hudby budou též přední sopranistka Kateřina Kněžíková, koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer, inovativní klarinetista Irvin Venyš, a vyhledávaný violista Jiří Kabát, jenž povede již podruhé komorní soubory s převahou smyčců Specifický obor dvouplátkových nástrojů podpoří hráči České filharmonie fagotista Tomáš Františ s hobojistou Pavlem Borovkou. Poprvé bude otevřen obor trubka pod vedením Svatopluka Zaala z PKF – Prague Philharmonia.  Dirigent a virtuosní hráč na lesní roh Radek Baborák se bude věnovat nejen svému sólovému nástroji, ale i souborům. Vyhledávaná skladatelka Beata Hlavenková tradičně povede sekci autorské hudby bez omezení žánrů, zákonitostem a tajům muzikálového zpěvu se bude věnovat Radka Fišarová. Uznávaný choreograf a baletní mistr Jan Kodet se bude věnovat choreografické práci s vybraným tanečním souborem. Výtvarný obor opět představí nové tváře v roli mentorů – přední malířku Eriku Bornovou, oceňovanou ilustrátorku a tvůrkyni komiksu Lucii Lomovou a v neposlední řadě progresivního architekta Petra Jandu. S Divadelním soubory bude pracovat výrazná divadelní režisérka nové generace Anna Klimešová.

Do Akademie MenART se mohou přihlásit žáci základních uměleckých škol, 2. stupně ZŠ, nebo studenti středních škol a gymnázií, kteří touží zdokonalit své umělecké dovednosti ve spolupráci s uznávanými profesionály společně se svými pedagogy. Dvojice studentů a pedagogů absolvují víkendová setkání s mentory během celého  školního roku. Skupiny pracují společně, s důrazem na individuální přístup a potřeby každé dvojice student–pedagog.

Akademie nově zahajuje spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, kde proběhne úvodní setkání 7. ročníku. „Z navázané spolupráce s MenARTem máme velkou radost, těší nás zejména možnost propojit oborové didaktiky a náš výzkum s příklady dobré praxe v oblasti práce s talenty a podpory expresivní činnosti mladých lidí,“ upřesňuje význam spolupráce Petra Šobáňová, proděkanka fakulty, kde se tradičně věnují také pregraduální přípravě učitelů výtvarné a hudební výchovy pro základní umělecké školy.

Během šesti předchozích ročníků prošlo Akademií MenART přes 600 studentů a 372 pedagogů ze 346 škol ze všech krajů ČR. Mnoho stipendistů dosáhlo vynikajících výsledků v přijímacích zkouškách na umělecké školy v ČR i v zahraničí, pokračuje na umělecké cestě a sbírá úspěchy též na soutěžních pódiích. Stipendisté mají nejen možnost získat zkušenosti od mistrů svého oboru, ale také vystoupit na prestižních festivalech. Mimořádný prostor pro podporu nejmladší generace ve svých programech otevírají naše největší hudební festivaly Pražské jaro a Smetanova Litomyšl a též Smetanova výtvarná Litomyšl. Mladé talenty rovněž představuje a význam a přínos uměleckého vzdělávání skvěle vyzdvihuje festival ZUŠ OPEN.

Podrobnosti a přihlášky: Zájemci najdou detailní informace na oficiálních stránkách www.menart.cz. Uzávěrka přihlášek je 31. 3. 2024.

Akademie MenART má ve vínku dvě hlavní motta: Inspirativní setkání jsou v životě zásadní. Za každým úspěšným umělcem stojí osvícený pedagog. Zakladatelka akademie MenART Dana Syrová doplňuje: „Jako velmi cennou vnímám pozitivní energie, která se v MenARTu díky přístupu týmu a mentorů soustředí. Jde nám o sdílení zkušeností a rozvoj nejmladší generace. Všichni cítíme, že nastavený způsob práce přináší své ovoce a předává chuť pokračovat v další cestě, která je individuální a velmi rozmanitá.“

„U Stipendijní akademie MenART stojím od jejího založení a s každým novým ročníkem s radostí sleduji, jak obrovskou základnu talentovaných mladých klavíristů v českých ZUŠkách máme. Během svých studií jsem potkal mnoho lidí, kteří mi zcela nezištně a s úsměvem pomohli na cestě k profesionalismu. Je mi velkou ctí a radostí, že nyní mohu již pošesté v rámci Stipendijní akademie MenART posílat jejich dar dál svým mladým kolegům,“ říká zakládající mentor a klavírista Ivo Kahánek.

Podobný názor má i choreograf Jan Kodet, který se do MenARTu vrací opakovaně: „Jsem potěšen, že mohu být součástí tohoto skvělého projektu. Vím, a sám si dobře pamatuji, jak moc mne nejen v dětství, ale i později ovlivňovala setkání s inspirativními osobnostmi. Budu moc rád, když se i mně podaří podpořit, poradit či zapálit pro tanec další generaci a předat tak dále vášeň a radost, bez nichž se neobejde žádná umělecká disciplína.“

„Akademie MenART je unikátní projekt. Být jeho součástí je úžasnou a dobrodružnou příležitostí pro sdílení zkušeností a probouzení nových vizí mezi žákem, učitelem a mentorem. Naše pozice se často stírají a otevíráme společně nové prostory, srdce, zájem, touhu, radost, odvahu…vše co k hudbě patří. Při našich prvních setkáních vlastně nikdo netuší, co vše s v nás skrývá…,“ doplňuje Radka Fišarová, která v MenARTu vede muzikálový zpěv.

Podobný názor má i klavírista Karel Košárek: „Od dětství jsem měl velké štěstí na pedagogy a inspirující osobnosti. Tito lidé mi pomáhali najít si vlastní cestu v interpretaci, chápání hudby a v mnoha dalších směrech. S některými dokonce časem přerostl původní vztah učitel – žák do celoživotního přátelství. Akademie MenART je pro mě mimo jiné příležitostí, jak svým mentorům alespoň symbolicky poděkovat a být pro mladé talenty tím, čím oni byli pro mě.“

Stálou mentorkou Akademie je skladatelka a interpretka Beata Hlavenková. Ke své práci v MenARTu podotýká: „Jednou z věcí, kterou během svého mentorování velmi zdůrazňuji, je, že hudba má mnoho tváří a žádná není něčemu nadřazená ani podřazená. Sděluji mladým hudebním adeptům, že je dobré respektovat všechno, co zní a co je dobré. V tomto ohledu vítám i velkou podporu ředitelky MenARTu Dany Syrové, která vnímá tuto žánrovou rozmanitost.“

Akademie MenART v kostce

Stipendijní akademie uměleckého vzdělávání MenART nabízí roční stipendijní program určený studentům nadaným v uměleckých oborech a jejich pedagogům. Umožňuje jim po dobu jednoho školního roku pracovat v úzkém kontaktu s mentory – výraznými osobnostmi české umělecké scény. Cílem je podpora talentu a inspirace pedagogů díky sdíleným příkladům dobré praxe. MenART realizujeme v oboru hudebním (klasická sekce a sekce bez žánrového omezení), výtvarném, literárně-dramatickém a tanečním. Program je akreditován MŠMT v systému DVPP. Během uplynulých šesti ročníků prošlo Akademií MenART přes 660 stipendistů a 371 pedagogů z celé ČR.

MenART též nabízí webináře určené zejména pedagogům, rodičům i pokročilým studentům. S ohledem na velký zájem nabízí jednodenní semináře MenART+. Ve spolupráci s Atriem Žižkov pořádá cyklus Hudební Odyssea, kde se na podiu setkávání mentoři se svými chráněnci napříč ročníky. České centrum v Bruselu vyzvalo Stipendijní akademii MenART a v prosinci 2022 společně uspořádaly slavnostní závěrečný koncert k českému předsednictví v Radě Evropské unie.

Krátké ilustrační video z práce a atmosféry v Akademii MenART ze zahájení VI. Ročníku v Kroměříži je k dispozici na https://www.youtube.com/watch?v=7LBAd5rElpA&t=3s.

Patron Akademie MenART: RSJ, Nadační fond rodiny Malých

Mecenáš: Julius Prüger, Libor Winkler

Za finanční podpory: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Národní plán obnovy – Next Generation

Partneři a podporovatelé: Erste Premier, Aveton, Centrální depozitář cenných papírů, Ivana Janečková, Nadace Albatros

Za podporu klasické sekce: Nadace Stadler-Trier, Concertino Praga

Zvláštní poděkování za podporu mladých talentů: Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Smetanova výtvarná Litomyšl, Bohemian Heritage Fund, Město Litomyšl

Mediální partneři: Harmonie, KlasikaPlus

V mimořádné spolupráci: ZUŠ OPEN, Atrium Žižkov

Spolupráce: Univerzita Palackého v Olomouci

Spolupracující instituce: AZUŠ, UMPRUM, HAMU, DAMU, ZUŠ Jana Hanuše Praha 6, konzervatoř Praha

Ministr kultury Martin Baxa: „Jsem velmi rád, že se nám podařilo s administrátory NPO nakonec dojednat, že na podporu audiovize půjde 200 milionů korun. Věřím, že se díky tomu zrealizují zajímavé projekty. Kreativní vouchery pro oblast audiovize jsou vedle filmových pobídek a připravované reformy podpory audiovize dalším důležitým prostředkem pro její podporu u nás. Česká republika je zemí s vysokou koncentrací skvělých profesionálů v audiovizi.“

Jde o novou výzvu, v základu však bude fungovat na stejném principu jako předchozí výzvy podporující malé a střední podniky prostřednictvím kreativních voucherů. Dotace bude poskytnuta na konkrétní projekt a na spolupráci s konkrétní kreativní profesí, která se projektu zúčastní. Žadatelem bude producent, který si danou profesi vybere z galerie kreativců.

Náměstek ministra kultury Michal Šašek: „Kreativní vouchery pro audiovizi podporují nejen filmovou, ale i televizní tvorbu, což je v souladu s logikou připravovaného Státního fondu audiovize, dříve Státní fond kinematografie.“

Předseda představenstva Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer: "Jsme rádi, že se nakonec podařilo z Národního plánu obnovy podpořit i audiovizi. Díky propojení výrobců a jednotlivých profesí navíc kreativní vouchery umožňují podporu přesně zacílit na projekty, po kterých je skutečná poptávka a tím pomoci i menším či zatím málo podporovaným odvětvím audiovize jako jsou např. animované projekty, kreativní dokumentární projekty nebo kvalitní televizní tvorba. Jde také o cílenou podporu kreativních profesí s přidanou hodnotou, které jsou změnami audiovizuálního trhu v důsledku pandemie a zvýšené inflace často v ohrožení."

Člen prezidia Rady animovaného filmu Libor Nemeškal: "Je skvělé, že je výzva zaměřena především na podporu konkrétních kreativních osobností a jejich zapojení do stávajících i nových projektů. Tím pádem z ní bude moci těžit nejen většina z více jak sto dvaceti členů Rady animovaného filmu, ale také další kreativci z rapidně se rozvíjejícího odvětví české animace. Vzhledem k delším výrobním a vývojovým lhůtám našeho oboru vítáme i možnost využití voucherů pro různé fáze a typy projektů."

Žádost bude možno podat prostřednictvím dotačního portálu ministerstva kultury. Žádost podává producent díla a kreativní voucher/y dostává na spolupráci s kreativci, kteří budou registrovaní v Celostátní galerii kreativců www.kreativnicesko.cz.

Cílovou skupinou jsou malé a střední podniky a samostatní kreativní profesionálové v českém audiovizuálním průmyslu. Vouchery mohou být použity na služby spojené s přípravou, realizací a propagací audiovizuálních děl pro distribuci, vývoj formátu, ale i specifické odborné profese.

Žadatel producent může v rámci této výzvy podat maximálně 3 žádosti. Stejně tak kreativec může poskytnou maximálně 3 spolupráce. Počet voucherů na jednu žádost není omezen, celková částka pouze nesmí přesáhnout částku alokovanou na danou kategorii podle velikosti podniku.

PARAMETRY VÝZVY:

Doba přijímání žádostí: 1. února 2024 až 30. června 2024

Nejzazší dokončení projektů: 30. června 2025

Celková alokace výzvy: 200 milionů Kč

Spoluúčast žadatele: minimálně 15%

Maximální příspěvek z grantu na jeden voucher: 150 000 Kč

JSTE PROFESIONÁLKOU ČI PROFESIONÁLEM V NÁSLEDUJICÍ PROFESI? ZAJÍMÁ VÁS CHYSTANÁ VÝZVA? ZAREGISTRUJTE SE DO CELOSTÁTNÍ GALERIE KREATIVCŮ:

Galerie kreativců již otevřena! www.kreativnicesko.cz.

Některé podmínky: dodržení Národní kulturní politiky, doložení minulé produkční činnosti, žádný střet zájmů mezi žadatelem a poskytovatelem služeb (všechny podmínky jsou v uvedeny v kompletním znění výzvy).

Podporované profese: scénárista; dramaturg; kreativní producent, showrunner; režisér; castingový režisér; kameraman; výtvarník, architekt filmu; kostýmní výtvarník; střihač; zvukový mistr / sound designer; hudební skladatel; vizuální obrazové efekty (VFX); marketingové strategie; fotograf; grafik; umělecký maskér; kolorista (grader); výtvarník animovaného filmu (pozadí, postav, rekvizit); režisér animovaného filmu; storyboardista; layout artist animovaného filmu; výtvarník – modelář animovaného filmu; animátor; grafik, motion grafik; kameraman animovaného filmu

V úterý 16. ledna se uskutečnil webinář pro zájemce z řad odborné veřejnosti českého audiovizuálního sektoru, a to jak pro autory a kreativní profese, tak pro producenty. Na webináři byla upřesněna konkrétní specifika výzvy a zájemci byli seznámeni s podmínkami možné podpory.

„Hodnoty, které Jan Palach prosazoval, si potřebujeme připomínat i dnes, s ohledem na světové dění i náladu ve společnosti. Máme pocit, že je nutné vnášet do veřejné diskuze témata jako je tolerance, solidarita nebo ohleduplnost a apelovat na to, abychom nebyli lhostejní ani k sobě navzájem,” popsala za pořádající organizaci Živý Zlín ředitelka Jana Kubáčová. 

Veřejnost se může k happeningu připojit a pomoci pořadatelům rozmisťovat svíčky v terénu, případně se připojit s vlastními svíčkami v pevném obalu. Termín akce není náhodný. V pátek 19. ledna to bude právě 55 let, co zemřel na následky svých zranění dvacetiletý student Jan Palach, který se tři dny před tím polil hořlavinou a zapálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Světelný řetěz má připomenout důvody jeho činu. 

Koncept akce vznikl před devíti lety na popud zlínského výtvarníka Petra Dosoudila. „Projekt k uctění památky Jana Palacha ve mně zrál několik měsíců. Předně mi celý prostor Gahurova prospektu evokoval Václavské náměstí v Praze, a to svou délkou i šířkou, a pak jsem cítil potřebu tuto událost nějakým výrazným způsobem připomenout. Mrzelo mě, že se na takové dějinné okamžiky s poselstvím pomalu zapomíná,“ řekl k prvotní myšlence její autor, výtvarník Petr Dosoudil. Po dvou ročnících se Dosoudil spojil s kulturním a kreativním centrem Živý Zlín a tato spolupráce funguje dodnes. 

Také letos atmosféru happeningu doplní saxofonista Zdeněk Marušák a vzhledem k charakteru akce nebude chybět ani světelná odbočka k Lavičce Václava Havla. 

V předchozích letech se akce účastnily stovky lidí. Přes sedm set metrů dlouhý světelný řetěz je nejdelším tohoto druhu v České republice. Svíčky budou k dispozici na místě a účastníci si mohou přinést také vlastní. Veřejnost se může k pořadatelům přidat a v tichosti zapalovat svíčky od 16 hodin v horní části náměstí, pod Památníkem Tomáše Bati. Poslední svíčky povedou až k dolní části Gahurova prospektu. Řetěz by měl být v plném rozsahu vidět z velké vzdálenosti zhruba hodinu a půl. Více informací na www.kulturazlin.cz