Na úvod prozradím, že Benjamina Kurase čtou především ženy. Jak si to vysvětluješ?
Já o ženách píšu rád a mám k nim velice přívětivý vztah. Miluju ženskou společnost, ženskou bystrost, vtipnost a otevřenost, o tvarech, vůních a chutích nemluvě. Jako náruživý feminista s jejich problémy soucítím. Z mužů si spíš dělám srandu, protože vady mužství si nejlépe uvědomuji sám na sobě. Sepsal jsem pro ně trilogii Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu a naposledy Sex nás všechny přežije, což je výběr mých nejsrandovnějších sexy článku z Playboye. Je to pořád, jako bych hrách na stěnu házel, čeští chlapi jsou líní. Čtou mě pořád skoro jen ženy. Můj nakladatel to kdysi odhadl na 80 %.
Nedávno jsem dokončil komedii „Nejsou chlapi“. Je o dvou ženách, které jsou zklamané, v pětačtyřiceti letech opuštěné svými muži, loví na seznamce, ale dělají si z toho srandu. Je tam pět mužských rolí pro jednoho herce, všechny komické.
Když už jsme u toho sexu v pokročilém věku, neodpustím si vtip.
Starší pár zkouší sex a nejde mu to. Ona se naštve a říká: „Za to může Putin!“
A on na to: „Prosím tě, co s tím má Putin společného?“
„Za Brežněva nám to šlo pokaždý!“
To je prý pro Angličany typické – začít přednášku, besedu či rozhovor vtipem. Ostatně, žil jsi víc než čtvrt století v Londýně, tak tě to muselo poznamenat. Platí, že spisovatel by neměl nudit své čtenáře?
Ano, to je smrtelný hřích. Může prudit, ale nesmí nudit. To je dokonce jeden z mých oblíbených citátů: Spisovatel, který nedokáže nikoho naštvat, by se vůbec neměl obtěžovat psát. Já mám fanoušky, ale mám i nepřátele. Kdo nemá žádné nepřátele, tak není normální.
Jako původem Moravák jsi na Filosofické fakultě v Olomouci studoval obor anglistiku. Už tenkrát ses cítil být feministou?
No jistě. Mě to na studiích hrozně bavilo, tam se to ženami jen hemžilo. Kolem sebe jsem měl třináct hezkých holek. Francouzštináři a němčináři na tom byli obdobně, jen mezi češtináři se sešlo o trochu víc kluků. Na celé fakultě nás mužů bylo v poměru k ženám tak 1:27.
Od studentských let jsem měl možnost nasávat ženskou energii. K některým věcem mám tak trochu ženský přístup v tom smyslu, že se nesnažím za všech okolností být agresivní a nemám potřebu vítězit. Nechávám na sebe působit různé vlivy.
Dospíval jsem ještě v dobách, kdy ve světové politice působily významné ženy jako Margaret Thatcherová, Golda Meirová, v Indii Indira Gándhíová a dokonce na Srí Lance premiérka Bandaranajková. Mocné ženy, které rozhodně nepatřily k feministkám. A pak se něco stalo a dnes jsou na jejich pozicích sice také ženy, ale původní náboj, energie a síla jejich předchůdkyň se kamsi vytratily. Anebo je také možné, že dámy těchto kvalit už do politiky nevstupují.
Někde jsi napsal, že ženy nutí své muže, aby se na sex dívali z jiného úhlu. Chybí snad českým mužům fantazie?
Ale ono to tak bylo vždycky. Muži vždycky museli projevovat sílu a museli se před ženami předvádět. Buď nějakým úspěchem, nebo v konkurenci s jinými muži. Téhle mužské kvalitě se dnes hanlivě říká toxická maskulinita, což je škoda, protože bez ní by nevznikla civilizace. A ta by se zas neudržela nebýt uklidňující ženské energie, která udržuje při životě to, co ti chlapi vybudovali, a snaží se jim zabránit, aby to nezničili. Muži v sobě mají kreativní i destruktivní energii. Já znám málo mužů, kteří by byli jenom kreativní. Vidím to často na sobě, že něco vytvořím a pak to z nějaké blbosti zahodím, nebo rozbiju. Byl bych mnohem šťastnější a také profesionálně úspěšnější, kdybych některé věci v životě nechával spíš na ženách.
Zatímco muži jsou častěji kreativní jako spisovatelé a malíři, ženy jsou zase úspěšnější jako literární agentky. Mám tu zkušenost z Anglie. Když nastane nějaká negativní reakce, ženy počkají, až se to uklidní. Muži naopak vybuchnou a zničí to, co mohlo pokračovat. Tomu se říká exploze tvorby. Bohužel, v současnosti se nacházíme v takovém dějinném období, kdy žen jako byla Margaret Thatcherová, je v politice málo, zato destruktivních mužů je strašně moc. Proto taky dnes máme válku mezi destruktivním Putinem a jakž takž ještě konstruktivním Zelenskym.
Na rozdíl od autorů, kteří si v exilu uchovávali svůj rodný jazyk, jsi už krátce po příchodu do Anglie, jak vzpomínáš ve své autobiografické knize Malá paměť, vyslyšel spásnou radu – piš anglicky.
Tu radu mi dal básník Ivan Jelínek, který odešel v roce 1939 válčit do Británie, ale už v roce 1947, když si všiml, jak to v Čechách přebírají komunisti, se rychle vrátil zpět. Potkali jsme se v BBC, kam jsem přišel v dubnu 1969 po zimě prožité v Londýně umýváním nádobí. A byli jsme tam tehdy jedinými Moraváky. Od Dericka Vineyho, zástupce šéfredaktora, jsme měli důsledně nařízeno vyslovovat po moravsku zhromáždění a nazhledanou. Přál si totiž, aby na Moravě věděli, že mluvíme také k nim a že je máme rádi. Jelínek, který pocházel z jižní Moravy, ze Slovácka, psal takové krásné, barokní básně. A právě on mi jednou řekl: „Na češtinu se vybodni, jsi ještě dost mladý, začni psát anglicky. Nevadí, že to z počátku bude blbý, necháš si to od někoho opravit.“ A tak se stalo – a tady opět vstupují do mého života ženy, – že jsem si nechával texty opravovat od žen nikoli od mužů. Vzdělaným anglickým a americkým dívkám vděčím za to, že jsem časem mohl sledovat s dojetím, jak britští herci s radostí a smíchem natáčejí mou první anglickou rozhlasovou hru, uvedenou BBC v roce 1976, čili osm let po mém příchodu do emigrace. Mimochodem, tu hru jsem později přepsal na krátkou detektivní novelku do češtiny a ta v roce 2002 získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.
Vypadá to tak snadno, že jsi začal psát a publikovat anglicky. Ale pravdou je, že ses nejprve musel naučit odposlouchávat dialogy. Hodně ti prospěla stáž v malém londýnském divadle Young Vic?
No samozřejmě. Pracoval jsem tam jako provozní, dva roky. Ráno jsem otevíral divadlo, aby herci mohli jít do šatny, pak dělal účetnictví, inzerci, tiskl letáky, večer se staral, aby fungoval bar, abychom měli dostatečný počet uvaděčů, kulisáků, uklízeček, a když se něco rozbilo, musel jsem zajistit řemeslníky. Ale kdykoli jsem měl volno, chodil jsem na divadelní zkoušky. A po večerech, jak jen to šlo, jsem sledoval kousky představení. Některé hry jsem za dva roky takhle po kouscích zhlédl snad 100x.
Jednak jsem odpozoroval dialogy od lidí, s kterými jsem žil, a Čechům jsem se v soukromém životě vyhýbal. A hodně jsem toho zažil s Maďary, což je speciální kapitola. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil se slavným maďarským spisovatelem, humoristou Georgem Mikesem. Také v češtině mu vyšla kniha Jak být cizincem, a já jsem ještě předtím pořídil a zdramatizoval první překlad pro olomoucký rozhlas, ještě jako študák. To on mi poradil, jak psát – vezmi si něco tragického a udělej z toho srandu. A na to jsem vždycky dbal. Aby tam bylo nejen to poučit, ale na prvním místě pobavit. Takže jsem se toho držel i v dramatu a ta sranda udělala tragédii snesitelnou, takže se na ni dalo dívat až do konce.
Píšící autor v emigraci mívá v počátku tendenci popisovat svoje trauma. Jak ses tomu dokázal vyhnout?
Ale já jsem se tomu nevyhnul. Moje první trauma byly vzpomínky na sovětskou okupaci. A z té jsem udělal srandu s detektivem, cynikem, který honí překupníky soch, do toho mu vleze sovětská okupace a on zůstane ve Francii. To byla moje první hra, v níž jsem se vypořádával s traumatem odchodu z domova. V dalších jsem zpracoval traumata židovská, v té době jsem míval všelijaké vzpomínky možná z minulých životů. A zas jsem tam použil komickou postavu. Jedna postava, tragická, přežila koncentrák, a druhá je srandovní detektiv, anglický sekulární Žid, kterého ti Židi hrozně štvou. A v té hře je dávám dohromady. Pak těch her s tímtéž detektivem bylo šest, rozhlasových, a dávaly se hlavně v Německu.
No a obrovské trauma byly návštěvy našich matek v roce 1982, jimž jsme říkali Husákova pomsta. S kamarády jsme si tehdy opravdu říkali, že se nám Husák chtěl pomstít, když je za námi pustil.
Po kolika letech jste se znovu viděli?
Po čtrnácti. A to bylo něco, jako kdyby přijely ruské tanky. Moje matka se mi tehdy pochlubila, že dokonce ještě nevystoupila z KSČ. A ony nám rozvrtávaly životy, kde mohly. Tak z tohoto zážitku jsem nakonec taky udělal komedii, ale trvalo mi rok, než jsem se přes to přenesl a troufl jsem si vyhodit to do povětří. Ty následky už si nenesu.
K tomu milosrdná poznámka dramatika, herce, režiséra a psychoterapeuta Pavla Fischla, bratra slavnějšího Viktora Fischla. Ten kdysi řekl, že mezi umělci je mnohem méně bláznů než ve většinové společnosti, protože dokáží zpracovat své emoce a frustrace v tvorbě.
Vraťme se ještě k ženám a vztahům s nimi. Určitě jsi tu a tam ve svém životě nějaký vztah zbabral...
Já jsem zbabral všechny vztahy, až na ten nynější (pozn. Lenky Jaklové: Benjamina Kurase během našeho rozhovoru doprovázela jeho žena, paní Hana Kurasová).
Sexuolog Miloslav Plzák míval ohromné postřehy, škoda, že se na ně zapomnělo. Tvrdil například, za jakých podmínek vytrvá partnerský vztah. A sice, jestliže platí tři S. Kdo se domnívá, že je na prvním místě sex, ten se mýlí. „Starost, stesk a soucit.“ Pokud ve vztahu mezi partnery fungují tato tři S, vztah má šanci na přežití.
Já bych k tomu ještě dodal další podmínku – schopnost udělat si z toho srandu. Což je pravděpodobně nejdůležitější ze všeho, protože pokud se tohle těm dvěma nepodaří, tak jejich konflikty budou narůstat. Když nedokážete zhumornit své problémy, budou bobtnat a mokvat.
O dlouhém milostném soužití se v Americe vypráví tato anekdota:
Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:
„Chceme se rozvést.“
„Kolik vám je?“
„Devadesát.“
„Co tak najednou?“
„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“
„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, až všechny umřou.“
No a druhá podmínka fungujícího vztahu je tachles – což v jidiš znamená cíl, účel, smysl, výsledek. V běžné konverzaci se také používá ve významu neodbíhejme od námětu, vraťme se k věci.
V Londýně, když jsem chodil do synagogy, jsem se spřátelil s postarším manželským párem Steinmannových. Výjimečná dvojice. Stále se na sebe usmívali, jeden druhého chválili, říkali si povzbudivé věci, jeden druhého pečlivě vyslechli a nechávali domluvit. Často se spolu hlasitě smáli, dotýkali se, hladili a objímali, občas se i veřejně bez ostychu políbili.
Několikrát jsem se Steinmannovým přiznal, jak jim tu celoživotní lásku závidím a jaké je v životě potkalo štěstí.
„Žádné štěstí,“ odpovídali, „tvrdá práce.“ A pak dodávali se smíchem: „No, teď už nám to běží setrvačností. Ale dlouhá léta to byla makačka.“
A tak jsem si vyslechl recept na milostné soužití na celý život. Paní Steinmannová navrhla – a nedivte se, že to byla ona, muži nic tak jednoduchého a praktického vymyslet nedokážou – jedno jediné malé slovíčko k zažehnání nebezpečného konfliktu. Magické slovíčko tachles. V kontextu jejich milostného soužití to pro ně vyjadřovalo tyto otázky:
O čem se to vlastně hádáme? Co si vyčítáme? Kam tahle hádka směřuje? Jaký má smysl? Jaký chceš, aby měla výsledek? Co chceš, aby se na jejím konci stalo?
Vyslovení tohoto slova zastavilo hádku a rozjelo přemýšlení. Chceme spolu příjemně žít, chceme se rozejít, nebo se chceme celý život trápit v hádkách. A jestliže rozhodneme jedno, druhé, třetí – proč? A co pro to musíme udělat, abychom to vytvářeli?
Steinmanovi, jak můžeme usoudit z toho, že spolu šťastně žili přes osmdesátku a umřeli ve stejném roce, volili pokaždé příjemné soužití. Po každém takovém tachlesu si vyříkali, někdy i napsali, seznam praktických úkonů, které by je posouvali k cíli příjemně spolu žít. Po letech praxe se jim to stalo přirozeností.
Pěkné, poučné. A kdo si chce přečíst víc, najde tento recept v autorově knize Sex nás všechny přežije pod titulkem Láska na sto let. Překvapilo mě, že jsi inspiraci na téma vztahů mezi muži a ženami čerpal dokonce i v Talmudu. Co tedy radí moudří rabíni?
Mudrci v Talmudu přikázali mužům, že mají povinnost ženu uspokojit dřív než sebe. Dokonce tehdy vymysleli takový trik na normální hlupáky chlapy: Pokud se muž uspokojí jako první, tak bude mít dceru, a když žena jako první, tak budou mít syna. A protože všichni muži Židé si vždycky přáli mít syna, tak se snažili.
Ale ono tam také bylo uzákoněno právo ženy v případě neuspokojivého sexu, že může od svého muže vymáhat pokutu uplatnitelnou u rabínského soudu a dokonce, že smí žádat o rozvod. To je v dějinách lidské kultury zcela nebývalé.
Před lety jsi přijal nabídku Evropského literárního klubu, abys vytipoval prvky z judaismu, které pomáhaly utvářet naši civilizaci. To byla určitě zajímavá výzva, která tě dovedla k dalším knihám…
Ono to začalo ještě zajímavěji a souvisí to s Hradcem Králové. Královéhradecký kraj ve spolupráci s tamním Rotary clubem pořádal konferenci o dědictví různých pramenů západní civilizace. Mně zadali judaismus. Téma jsem si nastudoval a přednesl. Hostem konference byl také biskup Dominik Duka, pozdější kardinál, který hovořil o křesťanství. Od té doby jsme se spřátelili. A když byli kdesi v arabských zemích persekuováni křesťané, proběhla v Praze demonstrace pořádaná panem kardinálem, které jsem se zúčastnil spolu s dalšími členy Židovské liberální unie. Tehdy nás Dominik Duka uvítal jako starší bratry ve víře, což nás velice dojalo. Od té doby na něho vzpomínám jen v dobrém a nelíbí se mi, když ho někdo pomlouvá.
Za co tedy vděčí západní civilizace judaismu?
To hlavní je instituce svobody, vysvobozování z otroctví, o němž je celá kniha Exodus, která se připomíná každý rok o svátku Pesach u večeře, kde se jedí různé pokrmy související s odchodem z Egypta a blouděním pouští a pojídáním nekvašených chlebů – macesů. A tam je důležitá tato věta: „V každé generaci se musíme vidět, jak vycházíme z otroctví.“ To znamená, že nejde jen o historickou událost, nýbrž je to něco, co máme mít v sobě a dávat pozor na všechno, co nás zotročuje, a pořád se z toho otroctví nějakým způsobem osvobozovat. A to tím, že všichni přijmeme tentýž zákon, tatáž pravidla lidského chování – tedy Mojžíšovo Desatero.
Na to zase existuje vtip, jak se vrací Mojžíš z hory Sion celý osvícený a říká svému lidu. „Tak zpráva první – zpráva dobrá. Bůh nám dával padesát přikázání, ale uhádal jsem to na deset. A teď ta špatná. Nesesmilníš tam zůstalo.“
Neměli bychom asi zapomenout také na právo...
No samozřejmě. Poprvé byl zásluhou judaismu přijat princip, že právo se vztahuje na všechny stejně včetně králů, proroků, muže a ženy, tedy v tom smyslu, že každý má sice jiný úkol v životě, ale před právem jsou si všichni rovni.
A druhý zásadní princip? Židé měli štěstí v neštěstí, když v roce 73 n. l. podlehli Římanům, ztratili své království a přestali mít sekulární moc. To nejhorší pro náboženství totiž je, když je spojeno s mocí. V případě katolické církve to znamenalo staletí totality, teď to vidíme na totalitě islámské. Pro judaismus bylo dlouhodobě štěstím, že přestal existovat nábožensky inspirovaný stát.
A ještě jedna zvláštnost. Už v roce 70 v judaismu zanikl trest smrti. Nejhorším trestem se tak stalo vykázání z obce.
Je možné říci, že v talmudických dobách nebyli za hrdiny považováni válečníci, ale myslitelé?
Myslitelé a debatéři. A stejně tak v Řecku, kde byli velmi ctěni.
Dá-li se židovský příspěvek západní civilizaci shrnout do jedné věty, šlo by to možná takto: Máloco z toho, čeho si na západní civilizaci ceníme a co na ní pokládáme za samozřejmé, nepochází z judaismu: ať už přímo, nebo prostřednictvím křesťanství a osvícenství, které z judaismu pramení. Ale to by mohlo znít jako nějaké židovské vychloubání, za jaké už Židé dostali dostatečně nafackováno.
Vím, že vnímáš jako svou povinnost psaní o evropské civilizaci a jejích hodnotách. Mimochodem, pod kůží mi uvízl tvůj citát: "S demokracií je to jako se svalstvem, mozkovými buňkami nebo řemeslem. Když se neprocvičují, krní."
Čím se tedy naše západní civilizace může pyšnit? Proč dosáhla svých úspěchů? A co je v její podstatě tak jedinečného?
Má obrovskou tvořivost, což před ní žádná jiná civilizace neměla, a ta – jak je možné vystopovat – vychází z biblického rčení, hned z první kapitoly: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ale o Bohu nevíme nic jiného, než to, že tvoří. Tvoří, tvoří, tvoří a nemůže se zastavit. A má-li se člověk podobat Bohu, tak musí tvořit. To je ta hnací síla.
To perpetuum mobile...
Ano, skoro. A ta druhá zvláštnost, která pochází už ze starého Řecka, je smysl pro humor. V jiných civilizacích téměř neexistoval, trochu v Číně u taoistů, ale už ne u konfuciánů. Humor prochází antikou a judaismem. S křesťanstvím na chvilku usnul, ale v renesanci se člověk znovu probudil k obrovskému smíchu – od Shakespeara dál. A to jsou ty úžasné kombinace.
A přidejme třetí – naše civilizace je jedna z mála, která dává prostor ženám, aby tvořily. To říkám já jako feminista.
