Lidová kultura

České loutkářství je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 20. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve. Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích – lidové či amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci. V Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších cca 300 amatérských.

Od poslední třetiny 19. století se rozvinulo jednak spolkové loutkové divadlo (zejména sokolské), také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.

Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly jsou například Mateřinka v Liberci, Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).

Zdroj: NIPOS

Zeptali jsme se ředitelky NIPOS Lenky Lázňovské:

Kdysi každá běžná prvorepubliková rodina měla vlastní loutkové divadlo. V memoárech mnoha českých umělců najdeme vzpomínku na prvotní okouzlení loutkovým divadlem. Čím si vysvětlujete toto očarování? Zažila jste jako dítě podobné setkání s loutkami?

S divadlem jsem spojená celý život, takže i práce na nominaci byla pro mě velkou radostí. Když vzpomenu na své dětství, hned se mi vybaví domácí loutkové papírové divadlo. Rodiče mně a mladšímu bratrovi hráli pohádky. Divadlo bylo nejběžnější kulturní aktivitou naší rodiny. Jako přeučovaný levák vděčím znalostem o divadle i za to, že pro mě vstup do první třídy nebyl tak komplikovaný. Loutkové pohádky mají děti rády, obraz světa, který nabízejí, je jim blízký, s loutkami se snadno ztotožní a bezpečně se orientují v tom, co je dobro a zlo.

Ano, počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě, což znamená, že vlastnit loutkové divadlo bylo zcela běžné. Dnes de facto po sto letech se nám to zdá jako naprostý zázrak. Vyplynul ze dvou důležitých skutečností. První z nich je tehdejší silné postavení Sokola. Stále se málo ví, že tato tělovýchovná organizace, jež byla doslova všude, měla vždy i vzdělávací odbor s hudební a divadelní sekcí, a to i v nejmenších vískách, jak dokládá množství loutkářských souborů zachycených v Databázi českého amatérského divadla, kterou NIPOS provozuje. Druhý důvod, proč se loutková divadla tolik rozšířila, tkví v tom, že začala být průmyslově vyráběná a měla i kvalitní podobu, např. Mikoláš Aleš maloval prospekty, navíc se vše dalo snadno pořídit, časopis Loutkář tiskl loutkové texty, každý si je mohl koupit. Rodinná divadélka byla opravdu velmi oblíbená jako dostupný prostředek zábavy.

Kdy mělo české loutkové divadlo ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jak je tomu dnes? V moderním alternativním divadle loutky hlavní roli zrovna nemají. Nevylili jsme s vaničkou i dítě?

Svět se změnil a divadlo musí reagovat na sofistikovanější, složitější svět, v němž žijeme. Využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici a já si nemyslím, že je to špatně. Takže různé druhy loutek − manekýni, marionety, maňásci ad. v kombinaci s činoherci, výraznou výtvarnou a hudební složkou, tak to dělá třeba královéhradecké Divadlo Drak. Vezměte si třeba vizuálně silné představení Poslední trik Georgese Mélièse, které získalo už téměř před deseti lety Cenu Erik jako nejlepší inscenace roku na oborové přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, a hraje se dodnes.

Živý herec se na loutkovém jevišti objevuje už od 50. let, což přináší další možnosti vyjádření, např. emoce se tak lépe přenášejí prostřednictvím vztahu loutky a vodiče. Loutky v loutkovém divadle vystupují jako jeden z mnoha výrazových prostředků, čímž se možnosti jejich využití rozšiřují. Pro UNESCO je důležité, že tento tradiční kulturní statek má stále ve společnosti odezvu, že je životaschopný, nemusí mít jen tradiční podobu. To dokládá také fakt, že s loutkou pracuje třeba reklama. Využívá toho, že loutka může být zajímavější než živý člověk – může cokoli.

Proměnila se i profesionální příprava mladých herců. Na DAMU v Praze už neexistuje samostatná katedra loutkového divadla. Nahradila ji Katedra alternativního a loutkového divadla. Jaký kumšt budou studenti v praxi dělat, záleží čistě na nich. Loutkářství je ale docela těžká disciplína vyžadující také manuální zručnost a trpělivost, protože osvojení si nezbytné technologie trvá podstatně déle než třeba u činoherního herectví, u kterého může přijít úspěch (tedy vystoupení před diváky) téměř okamžitě.

Dějiny loutkářství jsou složité a odpovídají tomu, jak se vyvíjela česká společnost. Největší boom ve 30. letech vystřídala válka – Sokol byl zakázán, po r. 1945 tři roky svobody a Divadelní zákon přinesl jiný systém, jak má loutkářská scéna fungovat. Objevily se krajské scény, které se nakonec neosvědčily. Živnost se nepovolovala, kočovní loutkáři skončili. Zajímavostí z této doby 50. let je, že se přecházelo od tradičního repertoáru, který neodpovídal socialistickým idejím, k adaptacím klasických činoherních kusů pro loutky, takže se hrál loutkový Shakespeare nebo třeba Tyl. V roce 1951 vznikla Loutkářská Chrudim a na nohy se začalo stavět amatérské loutkářství. Až tady se opět divadlo rozvíjí a po dílčích ztrátách mezi profesionálními scénami se jejich počet stabilizuje, amatérských loutkářů je dnes přibližně stejné množství jako tehdy.

Kromě těžkých 50. let bych ještě vzpomněla na jedno horší období v dějinách loutkářství, a to 1. pol. 80. let, kdy proti sobě stálo moderní a tradiční divadlo. Tento var byl logickou reakcí moderního divadla na tradiční repertoár a dramaturgii, které se neposouvaly vpřed. Dnes má právo na život všechno. Hraje se s lávkou tradiční marionetové divadlo nebo alternativní produkce, kde vedle loutky má svou úlohu třeba předmět.

Cesta k zápisu českého loutkářství do UNESCO vedla přes zápis Východočeského loutkářství a Českého loutkářství jako lidového interpretačního umění na národní seznam. Nominaci na národní seznam jste připravila, stejně tak jste byla za českou stranu u nominace do UNESCO. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat? Jak náročná byla koordinace dvou zemí? Má větší šanci uspět nominace, v níž se jako v tomto případě, spojí několik států?

Nadnárodní nominace jsou v UNESCO velmi oblíbené. Také Česká republika uspěla už několikrát při společné nominaci několika zemí, např. se sokolnictvím nebo modrotiskem. Pokud jde o vlastní dokumentaci, vyšla jsem z východočeské nominace, která svým způsobem mapovala historii loutkářství obecně pro celou zemi, ale musela jsem samozřejmě vložit zprávu o situaci v dalších regionech, i těch, kde není tradice tak silná. Národní nominace spěchala, měla jsem na to cca měsíc. Se zpracováním textů mi pomohl za Moravu dr. Jaroslav Blecha z Moravského zemského muzea a za loutkářství v Čechách divadelník a režisér Luděk Richter. Poté se pravidelně scházel česko-slovenský tým i s dr. Michalem Benešem z České komise pro UNESCO.

Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?

Předepsáno je několik součástí nominační dokumentace. Natáčel se film se stanovenou metráží 10 minut, s titulky v obou jazycích, autorem jeho scénáře byl za českou stranu dr. Blecha, režie se ujal Miloslav Kučera. Dále jsme dokládali 5 fotografií, které dokumentují historickou hodnotu daného statku. Promyslet jsme zároveň museli, kdo budou nositelé statku, oslovili jsme nakonec profesionální loutkové scény, města s loutkářskou tradicí a vybrané amatéry. Nejpracnější součástí příprav ale bylo vlastní psaní dokumentu. Museli jsme srozumitelně popsat, proč společná nominace i specifikovat pro mezinárodní společenství, v čem je české a slovenské loutkářství osobité a liší se od jiných loutkářských tradic.

Co přináší praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO?

Především společenskou prestiž. Značka UNESCO neznamená automaticky otevřené dveře kamkoli, negeneruje hned finanční podporu. Ve světě má přitom mnohem větší zvuk než u nás. Stačí se podívat na zájezdy japonských turistů za památkami UNESCO. My to jaksi stále ještě neumíme správně uchopit a využít, zejména pokud jde o nemateriální kulturní dědictví. Pozitivním příkladem jsou snad jen soubory, které hrají často v zahraničí, např. Divadlo Spejbla a Hurvínka, jemuž se otevírají i exotické štace díky velmi účinné propagaci, k níž využívají také zápis do UNESCO. Žádný z regionálních souborů s tím neumí tak dobře pracovat. Jinak vlastní zápis měřitelné výsledky nemá, např. festivalu Loutkářská Chrudim nevzrostlo množství účastníků, počet dílen je konstantní. Loutkářství ale není ohroženým statkem, přirozeně se vyvíjí a není třeba přijímat další opatření.

Pro NIPOS jako organizaci to byl v roce 2014 první zápis na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který se později přetavil v zápis na Seznam UNESCO. Druhý zápis z roku 2017 patří Ochotnickému divadlu v ČR. Věříte, že se české amatérské divadlo na prestižní seznam světového kulturního bohatství lidstva jednou dostane?

Myslím si, že tam patří. Jednání o zápisu už před časem odstartovala opět na nadnárodní úrovni. Napřed jsme oslovili znovu slovenskou stranu, potom jednali s Němci, kteří měli o společný postup zájem, začaly přípravné práce. Bohužel dnes již nepokračují. Německá strana se rozhodla pro samostatný postup a jiné vymezení statku. V pořadí statků, které bude Ministerstvo kultury předkládat k nominaci do UNESCO, jsme se posunuli na konec fronty a jsem sama zvědavá, jestli toto zdržení využijeme k obnovení jednání o společné česko-slovenské nominaci. Snažím se pro to udělat maximum.

Zeptali jsme se Juraje Hamara, generálního ředitele SĹUK:

V lednu příštího roku si připomeneme výročí 30 let od rozdělení Československa. Spolupráci obou zemí v oblasti kultury dokládá např. úspěšná nominace Loutkářství na Slovensku a v Česku na seznam UNESCO v roce 2016, kde slovenská strana sehrála klíčovou roli. Co bylo impulsem podat návrh na zápis do UNESCO společně s českou stranou? Inspirovalo vás zapsání Východočeského loutkářství na tzv. Národní seznam v ČR?

Nie, ja som v tej dobe ani netušil, že v Českom národnom zozname je zapísaný aj prvok Východočeského loutkářství. Ten nápad vznikol spontánne. V našom zozname sme mali od roku 2013 zapísaný prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku. V tom čase už UNESCO prijalo technické opatrenia vo svojich interných smerniciach k Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, podľa ktorých platil systém 1 krajina = 1 nominácia. Ale medzinárodné nominácie neboli limitované počtom prihlásených kandidátov. Dlhodobo sa venujem výskumu tradičného bábkarstva na Slovensku a zároveň už tri desaťročia úzko spolupracujem s Národným ústavom lidové kultury v Strážnici. Tá česko-slovenská tradícia bábkarských rodín, histórie, repertoáru, poetiky a estetiky divadla kočovných bábkarov na Slovensku a v Čechách sa nedajú od seba oddeliť. Vnímam to ako jeden fenomén. Tak som zatelefonoval vtedajšiemu riaditeľovi NÚLK v Strážnici Dr. Janovi Kristovi a on inicioval ďalšie kroky na českej strane. V prvom rade (ak mala byť nominácia spoločná), musel prvok bábkarstva zasahovať celé územie Českej republiky a nielen Východočeský kraj. Ešte v roku 2014 bol do českého zoznamu zapísaný prvok České loutkářství – lidové interpretační umění. Veľmi rýchlo sme spoločne vytvorili tím expertov, zástupcov NIPOS, NÚLK, MK ČR a na našej strane MK SR, nášho Centra pre tradičnú ľudovú kultúru. Začala intenzívna spolupráca a pravidelné stretnutia v Prahe, Brne a Bratislave.

Je pro malé státy obtížnější se jednotlivě v UNESCO prosadit? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Určite áno. Tak ako aj pri iných veciach vo svete „veľkej diplomacie“, malé štáty to majú ťažšie a musia o svoje „miesto na slnku“ bojovať a lobovať veľmi silno. Česká republika má ale skvelých reprezentantov, bolo ich vidieť a počuť najmä v období kedy sa Česko stalo členom medzivládneho výboru. No a na príprave podkladov bolo vo finále najzložitejšie nájsť pre daný prvok vhodný názov. Podklady sme mali veľmi kvalitné, ale aj samotný názov prvku je veľmi dôležitý a ovplyvňuje ho strašne veľa kultúrnych, historických, umeleckých, antropologických, etnologických a napokon aj politických kontextov. V istom okamihu sme mali dokonca na stole názov pod ktorým by ani českí, ani slovenskí odborníci i samotní bábkari ani netušili o aký prvok ide. Napokon sme sa zhodli na názve Bábkarstvo na Slovensku a v Česku (Loutkářství na Slovensku a v Česku). Veľmi veľké napätie sme zažívali aj vo finále, kedy na zasadnutie Medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO v Addis Abebě, na ktorom sa malo hlasovať o našej kandidatúre, cestovala len česká delegácia. On-line sme riešili niektoré nejasnosti, ktoré mal Výbor k našej nominácii a ktoré boli skutočne len technickým nedorozumením a napokon to dobre dopadlo.

Jak je vlastně bohatá loutková tradice na Slovensku a v čem jsou její specifika? Jaký je váš pohled na současný stav loutkářství na Slovensku? Aktuální obraz českého a slovenského loutkářství je velmi rozdílný. Na Slovensku převažují rodinné loutkářské firmy a profesionální divadla a je velmi málo aktivních amatérů. V Čechách se obor skládá z aktivních amatérů a několika profesionálních divadel, z nichž každé má osobitou podobu (Drak, Alfa, Naivní divadlo, Minor jako by neměly nic společného). Měl byste pro tento zajímavý fakt jako aktivní loutkář nějaké vysvětlení?

Bábkarská tradícia na území Slovenska sa nedá oddeliť od dejín európskej divadelnej tradície a už vôbec nie od tej českej. Koncom 16. a začiatkom 17. storočia prichádzali do Strednej Európy divadelné spoločnosti zahraničnej proveniencie. K prvým záznamom patrí napríklad zmienka o účinkovaní takejto spoločnosti v Bratislave z roku 1609. Ja sa venujem najmä historickým podobám bábkarstva rodinných kočovných spoločností do pol. 20. storočia. Neviem posúdiť, či je vývoj na Slovensku a v Čechách veľmi rozdielny. Tiež nesúhlasím s tým, že u nás prevažujú rodinné bábkarske firmy, pretože posledný predstaviteľ takéhoto rodinného podniku, bábkar Anton Anderle, zomrel v roku 2008 a za „rodinnú firmu“ možno považovať len tradičné bábkové divadlo Tyjátr z Nitry pod vedením principála Ivana Gontku. Ale veľmi dobre pracujú naše profesionálne bábkové scény. Samozrejme ako každé profesionálne divadlo, aj profesionálne bábkové divadlá majú svoju autentickú podobu, atmosféru, repertorár... Ale za tým vždy stoja osobnosti tvorcov, takže je to celkom prirodzený trend. Každý autor si hľadá svoju autentickú podobu, túži po originálnej výpovedi, a preto častokrát zdanlivo nemajú nič spoločného.

Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? Jak v tomto smyslu funguje slovensko-česká spolupráce? Jaké konkrétní počiny ji dokládají?

Možno práve tento náš rozhovor ma bude inšpirovať k povzbudeniu a obnoveniu inštitucionálnej spolupráce pri starostlivosti a ochrane prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. V súčasnosti je to skôr o osobných kontaktoch, ale vznikly aj zaujímavé spoločné projekty. Napríklad v roku 2017 vydal NÚLK v Strážnici publikáciu venovanú zápisu prvku Loutkářství na Slovensku a v Česku do zoznamu UNESCO. V roku 2018 Slovenské centrum pre tradičnú kultúru pri SĽUKu spoločne s podporou Ministerstva kultúry SR, Ministerstva kultury ČR a redakciou Loutkář vydalo reprezentačnú monografiu Slovenský Loutkář 1928. Bolo to pri príležitosti 100. výročia Českej republiky. Bohužiaľ som nezaznamenal recenziu na toto unikátne dielo ani v samotnom Loutkáři. Ja som osobne v pracovnom kontakte najmä s Dr. Jaroslavom Blechom z Moravského zemského múzea v Brne, aktuálne autorom stálej expozície českého tradičného bábkarstva Loutkářské umění. Absolvoval som výskum u prof. Milana Knížáka, ktorý pred pár rokmi sprístupnil výstavu tradičných bábok zo svojej súkromnej zbierky na Zámku v Strážnici. Začali sme, aj v spolupráci s bábkarmi z Čiech, tradíciu dvoch medzinárodných festivalov tradičného bábkového divadla v Banskej Bystrici (Anderleho Radvaň) a v Bratislave (Bábky v parku). Robíme osvetu a množstvo predstavení. Žiaľ tá predstava a očakávanie mnohých reprezentantov bábkového divadla na Slovensku je také, že napriek tomu, že sa na procese nominácie nijako nepodieľali, ich prvé reakcie po zápise do zoznamu UNESCO boli otázky či môžu dostať nejaké peniaze na ich činnosť. Nepochopili základný cieľ tohto Dohovoru UNESCO – o každý prvok sa musia starať hlavne jeho nositelia. Starať, rozvíjať a ochraňovať!

Zeptali jsme se Michala Drtiny, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA:

„Pokud by Východočeši uspěli také v UNESCO, byla by to bomba!“ prohlásil teatrolog Petr Pavlovský poté, co Východočeské loutkářství bylo zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky (prosinec 2012), a dodal: „Východočeské loutkářství (můžeme vztáhnout na české loutkářství obecně – pozn. red.) má nade všemi jeden nesporný prim: není to pouze kontinuita, spočívající na tradičních postavách, tradiční technologii, tradičním hereckém stylu. Je to i neustále, především od poloviny 20. století, rozvíjené divadlo moderní, současné. Amatérská i profesionální tvorba, která se dlouhodobě drží v samé špici českého divadelnictví. Tohle o sobě jiné tradiční loutkářské kultury nikde na světě říci nemohou!“ Souhlasíte? Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?

Souhlasím, a pokud chcete ilustraci, můžete sáhnout po kterémkoliv programu festivalu Loutkářská Chrudim. Tam najdete soubory, které zastupují to nejlepší z amatérského loutkového divadla v jednotlivých sezónách a na listopadovém Přeletu nad loutkářským hnízdem se tito amatéři potkávají se zástupci nejlepších zřizovaných i nezřizovaných loutkových divadel. Za amatéry mohu konkrétně jmenovat například soubor Rámus Plzeň, Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé, soubory ze ZUŠ Petra Ebena v Žamberku, svitavské Céčko, turnovské Čmukaře a mnoho dalších. Nebo například na festivalu Týden české loutky (Czech puppet week), který v říjnu v Bruselu prezentoval současnou českou loutkářskou scénu, vystupovaly vynikající profesionální soubory, jako jsou Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa z Plzně a špičkový amatérský soubor Loutkové divadlo V Boudě z Plzně.

Že je české loutkové divadlo fenomén, si mohl každý ověřit sám, třeba od třetího do šestého listopadu v Praze, a zajít na některou z inscenací festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

Jak ovlivnila amatérskou loutkovou scénu nominace do UNESCO?

Nedomnívám se, že by se běžný chod amatérských souborů změnil zápisem loutkářství na Reprezentativní seznam UNESCO, ale pokládám za velmi přínosné, že se zvýšilo povědomí o loutkovém divadle i hrdost amatérských loutkářů, že byli na seznam UNESCO zapsáni. Amatérským souborům umožňuje zápis zajímavější pozici při jednání například s představiteli krajů, měst a obcí o různých možnostech jejich podpory.  

Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého loutkářství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce a jaká záchovná opatření byla zatím přijata? Pomohl zápis rozvoji statku? V čem a jak?

Z mého pohledu ohrožuje tuto tradici nezájem. Místo loutkového divadla by loutkáři začali hrát třeba činohru nebo tenis. To se však neděje. Medializace úspěšného zápisu na seznam UNESCO zvýšila zájem o loutkové divadlo. Podstatné je, že pozornost neutuchá ani v amatérských souborech, ani v odborných kruzích. Loutkové divadlo se reflektuje, má své vědecké pracoviště, oborová muzea, vydávají se o něm vědecké publikace, vychází odborný časopis, konají se odborná kolokvia a konference.

Zdá se tedy, že všechna záchovná opatření, která si kladla za cíl podporovat soubory, festivaly, publikační i sbírkovou činnost, fungují. 

Zápis vyvolal velký mediální zájem, a tak loutkové divadlo zaznamenali i ti, kteří loutkovou scénu normálně nesledují. Obecně mi přijde, že zápis zvýšil prestiž loutkového divadla mezi odbornou i laickou veřejností a především mladí umělci začali zjišťovat, že prostředky loutkového divadla lze sdělovat i velká témata. Že loutkové divadlo nejsou jen pohádky pro děti.

V čem je české amatérské loutkové umění jedinečné ve srovnání se světem a loutkovými tradicemi jiných států?

Jednoduše bych řekl, že nekonzervuje jednu loutkářskou dovednost nebo styl, které by následně předvádělo v ustálené podobě. Na seznam byl zapsán prvek, jenž se sice drží tradice, ale ta se rozvíjí a modernizuje. To je české loutkové divadlo. Existuje v obrovské šíři, s velkým množstvím aktivních souborů, jednotlivých loutkářů, systémem postupových přehlídek, vzděláváním amatérů i profesionálů, systémem malých i velkých festivalů a především s neskutečným množstvím nadšenců loutkového divadla, kteří si v souborech předávají své zkušenosti, tradiční postupy, dědí lásku k loutkovému divadla z generace na generaci, ale nekonzervují je, tedy alespoň ve většině případů. Na základech tradice tvoří moderní a současnou podobu loutkového divadla. Tím se naše loutkářství odlišuje od všech ostatních. Kromě toho se můžeme chlubit i vlastnictvím významných světových prvenství. V roce 1912 začal v Československu vycházet první loutkářský časopis na světě a existuje dodnes pod názvem Loutkář, v roce 1929 byla v Praze ustanovena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která stále funguje a sdružuje téměř 100 národních organizací. A v roce 1952 byla založena loutkářská katedra na pražské DAMU, první vysokoškolské loutkářské pracoviště na světě.

„Všechny naše milé diváky bychom rádi seznámili se zbrusu novou divadelní hrou Vinnetou, protože její podzimní premiéra se nezadržitelně blíží. Dovolte nám tedy alespoň krátce představit tuto bláznivou divadelní komedii o dvou dějstvích,“ uvedl vedoucí slánského souboru Radek Šmíd.

Je to příběh hrdinů našeho dětství! Pokrevních bratrů Old Shatterhanda a Vinnetoua. Vydejme se napříč vrcholky vysokých pohoří, nekonečnými dálavami amerických prérií a prožijme s nimi a jejich přáteli veliká dobrodružství a nemilosrdné boje za čest a slávu. Drama cti v kulisách Divokého západu… Příběh úředníka Památkového úřadu Středočeského kraje, kterého se snaží uplatit lobbista kvůli stavbě dálnice. Nadsázka a humor při zachování odkazu knižní předlohy budiž pozvánkou pro všechny příznivce romantiky divokého západu i dobré zábavy. Komedie na motivy románů Karla Maye a filmů Haralda Reinla.

Ve hře účinkují Tomáš Novotný, Lukáš Kmínek, Kateřina Schovánková, Stanislav Bittengl, Martina Wittmayerová, Ludvík Vlček, Petr Bažant, Jiří Barvínský, Daniel Schovánek, Radek Šmíd a Antonín Hoffmann. Text sledují Helena Šlaisová a Jaroslava Šípková. Techniku zajišťují Ondřej a Lukáš Kvardovi. Režii má Radek Šmíd.

Petr Kolečko, autor této divadelní komedie, se řadí k nejúspěšnějším scénáristům naší současnosti. Je držitelem Českého lva za nejlepší scénář k filmu Masaryk v režii Julia Ševčíka. Nejznámější je ale bezesporu díky takovým seriálům, jako jsou Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Vinaři, Vyšehrad, Lajna, MOST!, Osada a další. V roce 2019 uvedl film Přes prsty v hlavní roli s Jiřím Langmajerem, který nejen napsal, ale nakonec také sám režíroval.

„Doufáme a věříme, že naše představení pro vás bude veselým pobavením, které pomůže alespoň na chvíli zapomenout na běžné starosti všedního dne, a že jich v této době není zrovna málo. Nejaktuálnější informace o našem představení, obrázky, ukázky, předprodej a přehled dalších repríz, zájezdů a štací můžete najít na internetové stránce www.vinnetousevraci.cz,“ upřesnil Radek Šmíd.

„Přejeme vám příjemné prožití podzimu a moc se na vás těšíme v hledišti našeho slánského divadélka,“ dodal na závěr režisér a vedoucí slánského souboru.

Duší akce je Michal Heinrich, historik muzea a kurátor sbírky obuvi. Pro letošní akci připravil program, v němž se zábava a poučení vzájemně doplňují. Staré časy ševcoviny na návštěvníky dýchnou díky Jiřímu Hýžovi a jeho ruční výrobě obuvi v dílně z konce 19. století nebo stanoviště čištění obuvi. Protikladem bude výrobní obuvnická linka z baťovské éry, předvedení některých strojů a ukázky práce návrháře a modeláře obuvi z firmy Vasky. Česká obuvnická a kožedělná asociace nabídne možnost diagnostiky chodidel a Ateliér obuvi  z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati přiveze oblíbený „chodník zdraví“ a bude zde prezentovat výstavu studentských prací z Ateliéru designu obuvi. Obuvnictví budoucnosti představí Centrum výzkumu obouvání při UTB Zlín s ukázkami 3D tisku a digitalizace a s nejmodernějším trendem biodegradabilní obuvi.

„Nově se podařilo do programu začlenit i možnost nahlédnutí do skutečné výroby,“ uvedl Michal Heinrich. „Prostřednictvím virtuální reality si návštěvníci prohlédnou provozovnu firmy Vasky. Skutečnou dílnu v továrním areálu budou moci návštěvníci navštívit ve třech prohlídkách, které budou odcházet z recepce 14. budovy v 11, 13 a 15 hodin. Tuto část programu nám umožnila spolupráce s Klubem absolventů Baťovy školy práce.“

Jak už je zvykem, součástí akce bude i několik dílniček pro děti připravených lektorským oddělením muzea. Jak řekl Pavel Hrubec, ředitel muzea: „Věříme, že pokud se podaří udržet skomírající plamínek obuvnictví ve Zlíně při životě, tak z něj někdo v budoucnu znova rozdmýchá slávu řemesla, které k městu patří.“

Podrobný program na https://www.muzeum-zlin.cz/sevci-ziji.

Do 11. 12. vystavuje v Galerii v přízemí obrazy česká výtvarnice a malířka Emma Srncová na počest svých 80. narozenin a do 1. do 24. 11. je na nádvoří vystaven její Jablíčkový betlém. Přízemní galerie by měla pak hostit výstavu výtvarného spolku „Tvůrčí skupina“. V Galerii ve věži do 4. 12. probíhá autorská výstava česko-kanadského architekta, urbanisty, designéra, lektora a publicisty Petra Franty s názvem Význam souvislostí / Sense of Connection / v projektech dvou dekád 2000-2022. Navštívit na radnici můžete i Neviditelnou výstavu, stálou expozici o historii Nového Města a putovní výstavu Stopy židovské přítomnosti v Praze 2. Potěšeni budou i příznivci sochařství, je zde k vidění dílo sochařky Veroniky Psotkové, Alexandry Koláčkové či Neptun Bohuslava Schnircha.

Ve dnech 4. – 5. 11. se koná festival Whisky Life! Prague 2022 (nejen) pro milovníky whisky, během kterého budou opět nejvýznamnějšími distributory v ČR a hosty ze zahraničí otevřeny a nabídnuty k ochutnávce whisky lahve, které se sem ještě ani nedováží a nebudou chybět speciální masterclasses pod vedením zkušených odborníků. 12. 11. přijďte na lačno na Zimní Apetit piknik, neboť během setkání milovníků jídla a příznivců časopisu Apetit po celý den budete moci ochutnávat dobroty oblíbených prodejců. Bude vám též naservírována spousta zábavy, kuchařské show, workshopy, hudba i lákavý program pro děti a k tomu moderátorka akce Kristina Kloubková přivítá zajímavé hosty.

Užijete si tu nejen kulturu, ale budete moci nakupovat i vánoční dárky a zabijete tak dvě mouchy jednou ranou. Od 24. 11. se na čtyři dny promění historické prostory radnice během již 47. veletrhu starožitností Antique v desítky malých útulných starožitnictví, ve kterých vám více než pět desítek vystavovatelů ze všech koutů ČR představí to nejzajímavější ze své nabídky: od oblíbených šperků a bižuterie, přes sklo, porcelán a keramiku až po starožitný nábytek, textil, obrazy, historické zbraně i staré bankovky a mince. Antique je tradičně největší a nejreprezentativnější přehlídkou starožitností v ČR a letos vám přinese dialog mezi starožitnostmi a moderním uměním. 

Poté 4. 12. na podzimní oblíbené prodejní Pražské výstavě nožů KNIVES budou k vidění nejlepší produkce nožířského umění v Evropě a v České republice. O víkendu 10. – 11. 12. doslova odstartuje kouzlo Vánoc Novoměstský advent 2022. Letošní předvánoční jarmark naváže po dvou letech koronavirových omezení na tradiční setkávání lidí v tomto výjimečném čase v samém centru Prahy. Znovu nabídne příjemnou vřelou atmosféru, vánoční zboží, regionální a řemeslné výrobky, divadlo pro děti, dílničky, hračky, modeláře, sváteční hudbu a další zajímavý program pro celou rodinu i občerstvení na nádvoří.

Až do 11. 12. bude otevřena i vyhlídková věž s nezapomenutelným pohledem na Prahu a z pokladny věže bude v tento den odstartována i velká historicko-rozhlížecí hra pro malé i velké Pražské věže. Poté se věž až do jara uloží k zimnímu spánku.

Z oken historického Velkého sálu Novoměstské radnice v 1. patře byli kdysi svrženi městští konšelé. V současnosti se v tomto sálu s dřevěným stropem, nástěnnými malbami ze 16. století a výbornou akustikou konají koncerty a milovníci hudby si koncem roku přijdou rozhodně na své během těchto koncertů:

1. 11. Christian Sands Quatro (Spojené státy)

9. 11. Co Čech, to muzikant! / Dámská volenka / Kaprálová kvartet, Anna Sysová,

10. 11. Stylové večery 2022 / W. A. Mozart a „Black“ Mozart

30. 11. Předslunovratový koncert Ondřeje Smeykala – didgeridoo, gongy a hosté

1. 12. Adventní koncert Smyčcového souboru a Komorního orchestru ZUŠ Lounských

5. 12. Advent s talenty světové opery

8. 12. Vilém Veverka

12. 12. Co Čech, to muzikant! / závěrečný Vánoční koncert

17. 12. Vivat kabaret!! Gabaret!! / Gabriela Vermelho / GaRe

17. 12. Velké nokturno / C. Arimany, B. Kraljević a soubor Czech Philharmonic Virtuosi

18. 12. Love stories / Nedělní milostné komorní matiné / Isha Trio

18. 12. České vánoční koledy a písně / M. Mátlová Fasatti, Ensemble Martinů a S. Rašilov

18. 12. V4 Violoncelli / J. Bárta, T. Mérei, A. Ohar, J. Lupták

19. 12. Vánoční koncert ZUŠ I. Hurníka Praha 2 – Královské Vinohrady

22. 12. Stylové večery 2022 / Předvánoční koncert s barokní hudbou / Harmonia Praga

28. 12. Novoměstský festival komorní hudby – NOVOFEST 2022 / Kinsky Trio

Podrobnosti k jednotlivým akcím a další kulturní program naleznete na www.nrpraha.cz.

Již třetím rokem představuje přehlídka Krásná práce široké veřejnosti tradiční lidová řemesla a produkty vyrobené českými řemeslníky. Nově se však zaměřuje hlavně na propojení tradice a inovace.

„Oslovili jsme významné české designéry, kteří vytvořili pro řemeslníky návrhy nových výrobků. Když jsem Liběnu, Jiřího, Hanu i Vladimíra a Romana oslovila, všichni nadšeně se spoluprací souhlasili. Chápou to jako gesto podpory českého řemesla. Rádi bychom prezentovali tuto spolupráci především jménem řemeslníků, nesmírně šikovných mužů a žen. Jejich práce bude nyní díky této kooperaci více vidět a přiblíží se mladé generaci,” říká Klára Hegerová, autorka projektu Krásná práce.

Speciální kolekce, vznikající ve spolupráci známých designérů a řemeslníků, obsahuje letos tři typy produktů a nese název Krásná spolupráce. Představí svítidlo pletené z vrbového proutí, které vytvořili košíkář Petr Král s designérem Jiřím Pelclem. Dále návštěvníci mohou obdivovat oděvy z vlny, získané z beskydských ovcí, vzniklé ve spolupráci Manufaktury Besky s módní designérkou Hanou Zárubovou, lýkové tašky mistra zpracování lýkových a slaměných doplňků Františka Koudelky, které vyrobil podle návrhu módní designérky Liběny Rochové. Ta také navrhla oděv z ručně tkaného kanafasu výtvarnice Evy Jandíkové.

Krásná práce do projektu zapojila nejen přední designéry, ale také studenty vysokých uměleckých škol. Ti navrhli více než 40 nových produktů, které jsou vyrobené tradičními technikami, jako je keramika, košíkářství, brašnářství či pasířství. Do spolupráce se zapojili studenti fakult designu a výtvarných umění čtyř partnerských univerzit z celé České republiky – UMPRUM, UJEP, VUT a UTB.

„Řemeslo zanikne se starými mistry, pokud nebudou moci svůj um předat pokračovatelům. Proto se k němu snažíme přivádět mladé lidi a přesvědčit je, že současné řemeslo může být vzorem pro nový životní styl návratu k přírodě, potřeby vlastního zakotvení a pocitu hrdosti na naše tradice,” dodává Klára Hegerová.

Součástí přehlídky bude i letos obchod, ve kterém si návštěvníci mohou koupit tradiční řemeslné produkty jako vánoční ozdoby ze skleněných perel, výrobky z vizovického těsta nebo pletené z orobince, dřevěné hračky, masopustní masky s více jak stoletou tradicí, keramiku, figurky z ovčího rouna, krojové opasky, modrotisk nebo ručně tkané vlněné deky.

Výstavu doplňuje bohatý doprovodný program. Na workshopech si zájemci mohou uplést slaměnou ošatku, zkusit tvořit z vizovického těsta nebo si vyrobit figurku z ovčího rouna. Připraveny jsou také prohlídky pro střední školy. Přehlídka Krásná práce proběhne od 5. do 26. listopadu 2022 v pražské Galerii 1.

Adresa: Galerie 1, Štěpánská 47, Praha 1

Otevírací doba: PO–⁠PÁ: 9:00–⁠18:00, SO–⁠NE (včetně svátků): 10:00–⁠18:00

Vstupné: 100 Kč, děti do 15 let a senioři nad 65 let zdarma

Projekt Krásná práce navazuje na instituce Krásná jizba a ÚLUV z české minulosti, které pečovaly o řemeslnou výrobu. Představuje řemesla a lidové umění v nových souvislostech a staré zapomenuté  techniky vrací s hlubokým respektem přítomnosti. Jeho zakladatelka Klára Hegerová usiluje o to, aby se české rukodělné výrobky staly vzorem pro nový životní styl návratu k přírodě, potřeby vlastního zakotvení, pocitu hrdosti na naše tradice a byla jim poskytnuta důstojnost, která jim náleží. Projekt předkládá alternativu k pojetí dnešního interiéru a oděvní kultury a nabízí určitý nadhled ve vztahu k původní lidové tvorbě. Název Krásná práce je složeninou názvů dvou zakladatelských institucí – nakladatelství Družstevní práce a sítě prodejen Krásná jizba, které se podobné činnosti věnovaly už za první republiky.

Klára Hegerová absolvovala obor Grafický design na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem a získala Fulbrightovo stipendium, se kterým odjela studovat na School of Visual Arts v New Yorku. Po návratu vystudovala obor Dějiny a teorie designu na pražské UMPRUM. V současnosti se v rámci doktorandského studia věnuje historii československého korporátního designu. Pracuje jako grafická designérka na volné noze a vede tým Krásné práce.

https://www.praha1.cz/kultura/galerie-1/

Obuv spoluvytváří image svého nositele. Podléhá módě, odráží trendy a zvyklosti – a tím se stává svědkem své doby. Galerie Tančící dům chce zmapovat nejznámější značky a typy bot a jejich prostřednictvím převyprávět historii obouvání. Vyhlašuje proto veřejnou sbírku módního obutí. Hledají se módní boty především z minulého století. Od kultovních českých značek Baťa, Svit, Botas, ale i ty, které se daly pořídit v zahraničních módních domech jako Prada, Fendi či Gucci. 

Obuvnické poklady lze Galerii Tančící dům darovat nebo dlouhodobě zapůjčit. Nutností je zachovalý stav, který by dovolil boty vystavit. Cílem je uchovat kousky do dalších let a vkusně je prezentovat. Veřejná sbírka trvá až do konce dubna 2023. Hledají se sandály, lodičky, lakýrky nebo třeba pohorky, které by si zasloužily druhou šanci i jinde než v botníku či na půdě. Stačí poslat zprávu, nejlépe s fotografii a popisem, na rezervace@galerietancicidum.cz, organizátoři se následně ozvou. Na stejném e-mailu zodpoví také případné dotazy. Informace zájemci získají i přímo v Galerii Tančící dům, Jiráskovo náměstí 6, Praha. Na tuto adresu lze taktéž boty zasílat. Třeba se dostanou na výstavu, kde jako součást svědectví pro další generace nikdy nevyjdou z módy.

Organizátorem výstavy módního obutí je spolek Art Salon S. V minulosti už jednu veřejnou sbírku podobného typu úspěšně realizoval – pro Retro muzeum Praha získal více než 12 000 dobových předmětů. Art Salon S se podílel na přípravě čtyř desítek úspěšných výstav, včetně několika expozic s retro zaměřením v Galerii Tančícího domu. Hlavním cílem této galerie je zprostředkovat návštěvníkům pestrý kulturní zážitek prostřednictvím prezentace toho nejlepšího z českého i světového umění a designu. Galerie také pořádá komentované prohlídky, přednášky či workshopy. Snaží se tímto způsobem propojovat každodenní svět lidí se světem umění.

Kontaktní informace pro sbírku:

Galerie Tančící dům

Jiráskovo náměstí 6, Praha 2

rezervace@galerietancicidum.cz

www.galerietancicidum.cz

Veřejnou sbírku bot organizuje spolek Art Salon S založený v roce 2014. Pod vedením předsedy Roberta Vůjtka má spolek za sebou realizaci na čtyř desítek úspěšných výstav v Praze i po zbytku republiky. Provozuje Retro muzeum Praha v OD Kotva a představil dobové výstavy jako Retro 70. a 80. let, Retro hračky za socíku, Retro zima za socíku nebo Retro biják, organizoval retrospektivu Bořka Šípka, výstavu Memories Roberta Vana i několik výstav Káji Saudka.

„České loutkářství je zapsáno na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, proto je příznačné, že tento obor reprezentuje českou kulturu i u příležitosti předsednictví v Radě Evropské unie,“ uvedl ředitel Divadla ALFA Jakub Hora. „Plzeňská scéna hraje na české loutkářské mapě významnou úlohu.“

„Pro město Plzeň je velkou ctí se zúčastnit této prestižní prezentace plzeňského loutkářství v Bruselu, a to i s ohledem na významný loutkářský rok 2022, kdy si připomínáme řadu výročí osobností i událostí spjatých s naším městem, například 130 let od narození Josefa Skupy, 110 let od narození Jiřího Trnky či 160. výročí narození lidového loutkáře Karla Nováka. Loutky a Plzeň k sobě neodmyslitelně patří a Týden české loutky v evropské metropoli je završením celoročního projektu Plzeňského loutkářského roku, během kterého veřejnost mohla navštívit venkovní výstavu Plzeň loutkářská, akci Loutkové Slovany, zajímavé projekty Muzea loutek či mezinárodní festival Skupova Plzeň,“ doplnila Eliška Bartáková, náměstkyně primátora města Plzně pro oblast kultury, památkové péče a sociálních věcí.

Festival Týden české loutky probíhá od 18. října v Plzeňském domě Brusel, Pražském domě Brusel a Královském loutkovém divadle Peruchet. Toto historické loutkové divadlo, které hostí většinu festivalu, provozuje současný generální sekretář Světové loutkářské unie UNIMA Dimitri Jageneau. „To, že současný představitel světové loutkářské scény hostí české loutkové divadlo, potvrzuje, jak je naše scéna spojená s mezinárodním děním na poli loutkového divadla,“ dodal Jakub Hora.

Festival otevře 18. října v 18 hodin v Plzeňském domě vernisáž výstavy Loutková návštěva z Plzně, kterou připravilo plzeňské Muzeum loutek. Návštěvníci uvidí úžasné loutky mágů českého loutkářského designu Pavla Kalfuse, Petra Matáska nebo Ivana Nesvedy, kteří se natrvalo zapsali do podoby českého moderního divadla. Výstava zahrnuje loutky a dekorace z inscenací O Zlatovlásce, Jan Žižka u hradu Rábí nebo Jéminkote, Psohlavci. Samostatná menší výstava archivu nejstaršího amatérského plzeňského Loutkového divadla V Boudě bude k vidění v Divadle Peruchet.

Právě Loutkové divadlo V Boudě zahájí program představení ve středu od 15 hodin v Divadle Peruchet. Vynikající loutkářská revue Kašpárkovo varieté je skvělou ukázkou umění tradičních českých marionet. Návštěvníci uvidí sérii trikových kousků, kterými provází nesmrtelný Kašpárek.

Ve čtvrtek večer uvede plzeňské Divadlo ALFA unikátní verzi starých loutkářských her Don Šajn a Johannes Doktor Faust v režii Tomáše Dvořáka. Tato legenda českého loutkového divadla, držitel ceny Thálie a Ceny Ministerstva kultury ČR za přínos divadlu, uvádí staré loutkářské hry v originální, moderní, bezmála surrealistické verzi, podobně, jak tomu učinil Jan Švankmajer u animovaného filmu. Možná právě proto byla tato verze uvedena na mnoha místech ve světě, včetně sympozia Faust v dějinách umění, které v roce 2019 pořádala University of the Art v Tokiu.

Neméně slavné představení Tomáše Dvořáka uvidí bruselští diváci v pátek večer od 18 hodin v Pražském domě. Tři mušketýři, jedinečná maňásková verze románu Alexandra Dumase, se hraje už od roku 2006 a proslavila plzeňskou Alfu po celém světě. Do Bruselu se tato skvostná inscenace vrací podruhé.

V sobotu odpoledne zve festival děti a rodiče do Divadla Peruchet na pohádku Budulínek Naivního divadla Liberec. I zde se jedná o originální a nápadité zpracování známé pohádky, které získalo několik ocenění.

Festival uzavřou nejslavnější čeští loutkoví hrdinové, opět spojení s Plzní – Spejbl a Hurvínek. Divadlo Spejbla a Hurvínka připravilo letos u příležitosti památného zahraničního zájezdu Skupova divadla do Paříže ve třicátých letech (podle historických záznamů prvního zahraničního hostování, kde Spejbl a Hurvínek získali mezinárodní ohlas) půvabnou vzpomínkovou revue ve francouzském jazyce. Právě tento exkluzivní program Týden české loutky v Bruselu zakončí.

„Plzeňské loutkářství patří mezi největší kulturní lákadla, která Plzeňský kraj nabízí. Proto jsme velmi rádi, že může tento obor reprezentovat naše umění v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie,“ uvedl Jan Přibáň, vedoucí odboru fondů a programů EU Plzeňského kraje.

Festival se koná za významné podpory a pomoci Plzeňského kraje a Institutu umění/ Perform Czech Ministerstva kultury ČR. Festival spolupořádají i České centrum Brusel, Plzeňský dům Brusel, Pražský dům Brusel, Divadlo Peruchet, česká Škola bez hranic Brusel, Divadlo ALFA a Západočeské muzeum v Plzni.

https://alfatheatre.cz/czech-puppet-week/

Nadace Via se zrodila 4. září 1997. Od té doby ušla dlouhou cestu a v mnohém se proměnila, ale její základní myšlenky a cíle – podpora komunitního života, aktivit lidí "zespoda"– živých sousedství, dárcovství, filantropie, demokracie – zůstaly stejné. Je těch 25 let důvod k oslavám, nebo obavám?

Určitě k oslavám. Lidi berou věci do svých rukou, tento trend v ČR neobyčejně narostl. Poznáme to na množství neziskových organizací, spolků, iniciativ, dárců. Stoupá počet velkých filantropů, mecenášů, byznysmenů. Jako v anglosaském světě to zatím sice není, ale trend je jasný. Nicméně i přesto obavy zůstávají. Demokracie je křehká vždy. Nebezpečí vidím především v jednoduchých řešení, která jdou proti těžce a dlouhodobě budovanému společenskému ekosystému, zkrátka že to někdo po několika dekádách rozbije, tato obava bohužel sílí.

Co se změnilo za těch pětadvacet let? Je už na čem stavět?

Ze začátku tu existovalo pár jednotlivců, bláznů, co se vymykají, šťouchali do pasivního okolí, které bylo přirozeně nečinné po předchozích dekádách. Pak přibyli lidé, co se vraceli ze světa, z ERASMU atd., kde nabrali rozhled a zkušenosti a vrátili se do svého rodného města a začali si klást otázku, jak tady žít, když se tu nic neděje. Postupně vznikaly spolky i v Sudetech a pohraničí. Spolky už netvoří pár jednotlivců, bláznů, ale staly se dobrým mainstreamem. Takto vzniklé party lidí pak jdou do komunální politiky a velmi často uspějí.

Velkou výzvou pro nás je propojovat jednotlivé skupiny, iniciovat spolupráci spolků, municipalit, ministerstev, církve, byznysu. Zatím to u nás moc není. Chceme být tmelem společnosti.

Existují nástroje, jak přibližovat jednotlivé sektory?

Ano, otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. V nadaci poskytneme konzultanta ke zprostředkování dohody. Klasický příklad – místní chtějí oživit prostranství uprostřed vsi, musí se dohodnout, co tam bude stát. Na vybudování pódia jim poskytneme grant, oni přiloží ruce k dílu, starají se pak také o údržbu lépe, než kdyby vše bylo zaplaceno pouze z evropských grantů. Dobrovolnická práce je pak i pro obec levnější a funguje to dlouhodobě.

V Sudetech a odlehlých regionech poptávka po společných aktivitách ale zrovna velká není…

Sounáležitost lidí na jižní Moravě se budovala po generace a je značná, ukázalo to i tornádo. V Sudetech vznikly příkopy mnohem větší. Kolem velkých měst, hlavně ve Středočeském kraji, funguje občanská společnost velmi dobře, těch spolků, dobrovolnických organizací a malých institucí existuje hodně, takže se chceme více zaměřovat na periferie. Známe ale i místa, kde to žije – Jeseník, Broumov, která jsou už i zdrojem nějaké energie. Jedná se ale spíše o výjimky. Jako rodák z Jeseníků vím, že stačí třeba deset lidí, kteří zvládnou úplně změnit atmosféru daného místa, je to až neuvěřitelné. Nabalí se na ně další, pořádají festivaly, vznikne škola, stěhují se noví lidé a dobře se tam žije. 

Loňský rok byl pro nadaci Via mimořádně úspěšný hlavně díky humanitárním aktivitám – Moravou se prohnalo tornádo, covid, probíhající válka na Ukrajině – lidé jsou během katastrof štědřejší, a své také dělá snadno dostupná možnost pomoci na stále populárnějším portálu Darujme.cz. Jaký je pro vás ten rok letošní? Jste i v těchto těžkých časech optimista, co se týče filantropie, dárcovství, ochoty pomáhat nejen v krizových situacích, a nejen v oblastech, jako je pomoc nemocným, sociálně vyloučeným nebo handicapovaným, ale také třeba kultury, umění, památek?

Letošní rok je v číslech ještě úspěšnější než loňský. Teď zase přichází energetická krize. Když dárcovství poklesne, tak zkušenost říká, že už to nebude na tu úroveň, která byla před krizí. Lidem přináší umění darovat pocit štěstí a naplnění a jsou rádi součástí většího celku.

Dárcovství na kulturu a umění patří stále k oblastem spíše podfinancovaným. Důvod tkví v tom, že jde o sféru méně atraktivní vyžadující už dobře prosperující společnost. Chceme ukazovat témata, která nejsou tolik podporovaná a nasvícená, mezi ně například umění patří, ale také třeba otázka drogově závislých, která je nyní na okraji zájmu, zatímco v devadesátých letech to bylo velké téma.

Humanitární aktivity Nadace Via nikdy nebyly hlavní náplní činnosti. Tou je podpora dárcovství a demokracie odspodu. Pokud ale přijde krize, chceme reagovat na aktuální výzvu – covid, tornádo, Ukrajina. Plníme ovšem roli propojovatelů, koordinujeme aktivity, dopomáháme svými zdroji humanitárním organizacím.

Prostřednictvím Ceny Via Bona jste oceňovali inspirativní filantropické počiny. Celkem bylo v historii Ceny nominováno přes 1 000 příběhů a za své aktivity bylo oceněno 140 jednotlivců, kolektivů i firem. Název Srdcaři jsme si vypůjčili právě od vás – dvě kategorie ocenění Srdcař a Mladý srdcař se udělovaly v rámci Ceny Via Bona až do roku 2020. Nyní už je tu nenajdeme. Kam se ztratily? Všimla jsem si, že se pozměnila celá struktura programů… Jaká jsou nová témata, která především je třeba ve společnosti podpořit?

Cena Via Bona vznikla v 90. letech, aby ukázala první vlaštovky – dárce, aktivní lidi, kteří něco změnili. Dnes už bychom nevěděli, koho oceňovat dříve. Vzniká spousta jiných cen. Společnost se posunula, už i média chápou, že pozitivní příběh má svou roli. Dává nám teď větší smysl pracovat na propojování sektorů, jak jsem o tom mluvil výše. Dárce máme, organizace na místní úrovni také, schopné radnice s dobrými starosty… Posunuli jsme se. Plánujeme proto filantropickou konferenci na příští rok, kde by se setkávali dárci s organizacemi, státní správou. Umění se dohodnout a dělat věci v konsensu, to je základ demokracie. Spolupráce napříč.

Všichni tito lidé, které podporujeme, jsou srdcaři, dělají to ve svém volném čase, nemusejí, nikdo je nenutí, nemají z toho peníze, jenom nervy, ale je v nich nějaká energie, že by měli dělat něco víc, nejen pečovat o svůj život osobní a svou rodinu, to je dělá Srdcaři. Touha změnit místo, kde žijí a zlepšit o kousek život lidem ve svém okolí.

Je to ale nevděčná práce, která si vybere svou daň. Často ztrácejí sílu, vyhoří. Chceme přijít s podporou, aby dlouhodobě vydrželi, pracovali efektivněji a dokázali přilákat další, musí si umět rozdělit role – někdo dělá fundraising, někdo komunikaci, plánovat. Nejdřív jejich činnost všichni kritizují a pak, když skončí, jim řeknou, jak to, že to není, my si už zvykli…

Součástí vaší práce je fundraising a péče o dárce. Nadace Via totiž čerpá peníze výhradně od dárců, firem a z výnosů nadačního jmění, čímž udržuje svou nezávislost. Je to ta část ředitelských povinností, která vás nejvíce baví?

Když jsem před covidem zvažoval, zda nastoupit do funkce ředitele, tak fundraising bylo něco, co mě od toho odrazovalo. Chodit za bohatými lidmi a žádat je o peníze jsem si neuměl představit. Postupem času jsem ale zjistil, že to tak není, fundraising spočívá v něčem jiném – budování vztahu důvěry mezi dárcem a organizací. Nejde o to říct si o peníze, to je až sekundární věc, primárně se soustředíme na diskusi s dárcem, jak on by chtěl změnit svět, v němž žijeme, jaké on má vnitřní představy, co ho trápí tady v Čechách, co ho štve, každý to vidí jinak. Komunikace s dárcem ukáže, jestli to, co nadace dělá, mu dává smysl. Třeba to není jeho téma. Snažíme se trpělivou, spolehlivou prací ukázat, že se dá nadaci věřit, dělá reálnou práci, má dopad, který se dá i změřit, což je pro byznysmeny, vědce, investory důležité − mít data, a že nadace má nějakou kontinuitu. Trvá dlouho, než se odhodláme říci si o dar. Fundraising má zkrátka své profesní standardy. Značná část mého pracovního času jsou schůzky s dárci. Spolupracujeme s firmami, nadacemi, filantropy, se zahraničními nadacemi. Budujeme dárcovské vztahy. Dary musí pokrýt rozpočet vyšších desítek milionů korun ročně, tyto peníze je třeba získat.

Zaměříme se na programy, které nejvíce souvisejí se zacílením Místní kultury, tedy Místo, kde žijeme a Dobro-druzi.

Programy dělíme do jednotlivých okruhů: pro mladé lidi do 26 let jsou tu Dobro-druzi: pro ty, co chtějí být aktivní a měnit místo, kde žijí. Program pro dospělé Místo, kde žijeme: velký balík různé podpory. Pro ty, co vstupují do komunální politiky, máme ještě speciální vzdělávací program. Často překvapivě uspějí díky svým komunitním aktivitám a najednou musí vládnout. Chceme jim v začátcích pomoci.

Kolik žádostí o podporu v rámci programu Místo, kde žijeme ročně přijmete a kolik peněz na granty vyplatíte? Určitě je řada projektů, které jste se rozhodli nepodpořit. Co bývá nejčastějším důvodem, že žádosti nemůžete vyhovět? Vidíte v těch žádostech postupem času nějaký posun?

Místo, kde žijeme – obsahuje velký balík podpory pro spolky, dobrovolnické organizace – desítky tisíc korun dostanou na realizaci svých plánů, propojíme je s dalšími organizacemi, dostanou základní vzdělávání, ukážeme jim, kde získat další zdroje. Na portálu Darujme.cz jim založíme sbírku a dvojnásobíme do dvaceti tisíc její výtěžek. Chceme je přimět, aby se naučili v místě, kde žijí získat si vlastní zdroje od sousedů, místních firem. Příště to mohou udělat bez nás.

Každoročně lidé vyplní přes 400 vstupních dotazníků, jak chtějí změnit místo, kde žijí a my se jim ozveme zpátky a prodiskutujeme to společně. Letos jsme podpořili přes 200 projektů. U Dobro-druhů je to méně.

Často se stává, že jdeme se stejnými lidmi delší cestu. Začnou jako mladí v jednom programu, pak dostanou větší grant, pečují o krajinu, dělají něco většího a vstoupí do komunální politiky. Krásným příkladem je Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra, mladého symfonického orchestru z Police nad Metují, která získala jednu z cen Via Bona. Dnes má orchestr evropské ambice. Z dobrovolnické aktivity přesahující už dnes hranice regionu může vzniknout něco velkého. Drobnými granty je stále podporujeme.

Kolik peněz na granty vyplatíme za rok? Složitá otázka, protože takový standard je 30 mil. Kč ročně, ale tím, jak bylo tornádo a krize, tak rozpočet stoupl. Zahrnout musíme i spolupráci s firmami a podporu místních uskupení i mimo ČR. Do budoucna chceme být alespoň v omezené míře aktivní i směrem na Západ. Geograficky jsme ve středu Evropy a pro všechny blízko, tak proč toho nevyužít.

A proč jsme některý projekt nepodpořili? Většinou kvůli nízké míře spolupráce. Nechceme podporovat uskupení, které vyvolává ve vesnici velké tenze. Musí docházet ke konsensu, součinnosti, zapojit různorodé skupiny, žijeme v době sociálních bublin a právě tyto komunitní projekty mají moc, že se spolu začnou bavit lidé, kteří by se jinak nepotkali – lidé různých profesí, názorů, věku, a to chceme. Samozřejmě hlídáme také dopad a rozpočet – efektivitu projektu.

Chcete lidem pomoci vytvářet místa, kde je radost žít. Jak takové místo vypadá? Mluví z toho i vaše vlastní zkušenost z rodného Bruntálska? Říkáte, že ubývá míst, kde „chcípl pes“. Když se dnes rozjedete na Jesenicko, došlo tu k výrazné proměně také díky vaší pomoci? Je nějaký z regionů v ČR výrazně aktivnější co do počtu žádostí o podporu? Litovali jste někdy nějaké uskutečněné pomoci?

Je to místo, kde se dobře žije v mnoha ohledech. Ekonomické aspekty, solidní životní prostředí a infrastruktura, kde někoho znáte, je energie, bezpečí, kde se člověk necítí izolován a osamocen, kde je otevřená radnice, dobrá škola, můžete se zapojit do něčeho, funguje kulturní život, je kam jít s rodinou, dobře se najíst. Dobrý starosta, který ví, co dělá. Pak se nechcete stěhovat pryč. Je tu spolkový život, sousedi, vztahy, řada důvodů, proč neodejít, vytvoří se identita místa.

Pocházím z jedné vesničky na Bruntálsku. Před dvaceti lety tam měla nadace svůj projekt a ten dokázal spojit lidi a dát jim prostor, aby se líp seznámili, budovat historii místa a vztah k místu, dát jim pocit, že tam patří, což je důležité právě v Sudetech, kde zakořenění není tak silné.

Příkladem pozitivní proměny na Jesenicku je Tančírna v Račím údolí, zrenovovaná secesní restaurace s tanečním sálem, jejíž majitelé chtějí, aby to tu žilo koncerty a tanečními lekcemi, nebo obec Bílá Voda, která se stala všeobecně známou díky úspěšném románu Kateřiny Tučkové, unikátní místo s dobrou komunitou lidí. Nadace oba projekty před časem podpořila. Je to region specifický a vlastně těžký na život.

Aktivnějšími regiony jsou městečka okolo Prahy – Mníšek pod Brdy, Říčany, ale také třeba Liberec, Velvary, Mnichovo Hradiště. Méně žádostí chodí z Moravskoslezského kraje. Občanská pasivita je tu větší.

Ne vše je vždy snadné. Když intervenujete ve společnosti, může se stát, že někomu dáte peníze a tím si znepřátelíte jiné a vyvoláte konflikt. Stalo se to. 1−2 projekty ze 300 za rok jsou problémové. Patří to ale k naší práci. Je třeba si připustit, že když dáme peníze jednomu spolku, můžeme zapříčinit v komunitě problémy. Samozřejmě existují metody, jak tomu předejít, např. si komunitu předem zmapovat. Pokud se jedná o větší projekt, jede tam konzultant, protože čím je podpora vyšší, tím stoupá i riziko, že nebude po chuti všem.

Vedete zejména mladé lidi k tomu, že je dobré dávat, je-li člověk o to požádán, ale mnohem lépe je pochopit a dávat (darovat a pomoci) bez požádání?

Je to jedna z cest. Ideální stav vypadá asi takto: každý z nás má trvalý platební příkaz na podporu organizace, která mu dává smysl. Nemusí to být velká organizace, stačí klub, místní školka, které dáváme něco navíc. Drobný příspěvek místnímu spolku, divadlu. Darování se stane běžnou součástí životů, protože to ve finále pomůže všem. Občanská společnost pak není závislá na státu, na dotacích. S pravidelným příspěvkem pak mohou nevládní organizace počítat. Prospěch plyne i pro darujícího, je prokázané, že člověk má touhu dělat něco více, podělit se o to, co mu společnost dala a darování mu přinese pocit naplnění. Společnost jako celek bohatne, stále více lidí si darování může dovolit a doplnit svým darem potřeby v oblastech, kam stát nedosáhne. Srdce je ale nejdůležitější, kdyby nebylo, zbyde pouhá technokracie.

www.nadacevia.cz

Casting na budoucího nositele titulu BeerMaster Česko probíhal od února do dubna. Přihlásilo se přes 2000 lidí, z toho dvě stovky soutěžících postoupilo do užšího výběru. Byli podrobeni zátěžovému testu vědomostních i senzorických schopností a nejlepší z nich se dostali do finálové osmičky. Tu vybrala odborná porota ve složení Aleš Dvořák, létající sládek Budějovického Budvaru a Luboš Kastner, gastronom, člen Českého gastronomického institutu a spolumajitel restaurace Červený Jelen. Prvně jmenovaný se přitom pyšní 30letou zkušeností s pivem; od vaření doma v hrnci, v minipivovarech i národním pivovaru až po degustování jako porotce na světových soutěžích. O pivu tedy ví víc než většina. „Pivo je rozmanitý, ušlechtilý, starobylý nápoj. Chci ho pozdvihnout na úroveň, která mu náleží, třeba na úroveň vína,“ říká Aleš Dvořák. Zatímco Luboš Kastner jako spolumajitel gastronomické skupiny a pražské restaurace chce pivo profesionalizovat v gastronomii a získávat mu respekt.

Vybrané finalisty čeká road trip po tuzemských craftových pivovarech, během kterého nasají především potřebné know-how a utkají se mezi sebou v celé řadě soutěží. Jak se s mnohdy nelehkými úkoly osmička odvážných popere, se dozvíte v nové reality show, ve které nejde jen o vaření piva, ale o komplexní znalost pivovarnictví a gastronomie. Je třeba ukázat přesnost párování i znalosti technologie výčepu a čepování piva. A to vše pak uplatnit v praxi. Přes psychicky i fyzicky náročné výzvy se dostane pouze trojice nejlepších do superfinále. „Divák se pak může těšit na souboj osobností, které chápou pivo v jeho komplexnosti. Rozhodně ale nehledáme štamgasta hospody, který jich zvládne 12 za večer,” říká Roman Buťa, kreativní producent pořadu.

Vítěz pivní reality show získá nejen možnost uvařit si vlastní pivo, které půjde do distribuce, ale absolvuje také nezapomenutelný výlet do Londýna a obdrží domovařičskou sadu. Kdo se stane historicky prvním českým BeerMasterem, sledujte na www.mall.tv/beermaster, kde poběží první castingové díly od 12. října každou středu a od 2. listopadu budou premiérové soutěžní epizody k vidění souběžně také na Nova Action, vždy ve 22. hodin.

Čtyřiačtyřicetiletá Monika Vintrlíková pochází z Břeclavi a už jako studentka vysoké školy pracovala v rodinné firmě Alba-Metal na výrobu kovových dílů pro automobilový průmysl, kterou založil její otec. Před deseti lety přišla s manželem do americké Atlanty, hlavního a největšího město amerického státu Georgie, kde má komunita Čechoameričanů bezmála dva tisíce členů, s cílem vybudovat pobočku české rodinné firmy. Podařilo se jí zde rozjet firmu ALBAform, již s manželem řídí, a z vydělaných peněz podporují aktivity, které zviditelňují moravskou lidovou kulturu u nás i v cizině. Od října 2020 plní paní Monika roli honorární konzulky České republiky ve státě Georgie.

Ze své diplomatické pozice máte na starosti ekonomický rozvoj pro české firmy a pak také asi mnohem příjemnější povinnost – propagaci české kultury v zahraničí. Ve vašem případě vývoz moravského folklóru a kulturních pokladů rodného kraje do USA. Proč jste se rozhodla představit v Americe právě tradice jižní Moravy? Jaké akce jste už zorganizovala? Kde se konají a kdo jsou vaši partneři na americké straně?

Můj pobyt v zahraničí byl samozřejmě jeden z mnoha důvodů, proč jsme založili nadační fond. Oficiálně byl ustanoven v roce 2020, ale já jsem moravskou kulturu do USA dovážela dlouho předtím, vlastně hned po tom, co jsme sem s rodinou přijeli. Výtvarné a folklórní programy mojí kamarádky Dáši Benešové, která je dnes ve správní radě fondu, jsem podporovala i na Moravě – seznámily jsme se v dětském souboru Charvatčánek, kde jsme obě měly své děti. A to už bude dobrých 16 let. Vyplynulo to ze situace, aktivity se rozrůstaly, chtěli jsme to dělat pořádně, profesionálně, mít dobrý tým. Jmenování honorární konzulkou byla čest, přebrala jsem konzulát po Georgi Novakovi, ten je mezi českými honorárními konzuly zde v USA legendou. Moje laťka po něm je nastavena velmi vysoko, pro Čechy na jihovýchodě za téměř 25 let služby udělal strašně moc, chci kvalitu honorárního konzulátu v Atlantě udržet vysoko a Moravská krása mi pomáhá.

Je toho hodně, co v Americe děláme. Výstavy, výtvarné dílny, zveme hosty – ilustrátory, spisovatele, výtvarníky, fotografy, dělali jsme český filmový festival, teď už je český film součástí evropského festivalu. Vždy slavíme 28. října, Vznik Československa, slavnostní večeří, letos zveme na koncert operní hvězdu Ester Pavlů. Snažíme se českou komunitu zaujmout. A máme skvělé partnery – buď Českou a slovenskou školu v Atlantě, nebo Národní české a slovenské muzeum a knihovnu v Cedar Rapids v Iowě.

V rámci Galerie moravského ornamentu představíte příští rok v Iowě práci 17 slováckých maléreček a maléřů… O co konkrétně půjde, v čem spočívá výjimečnost této nevšední výstavy, co ji v České vesnici v Americe dále čeká? Jsou na velkoplošných obrazech s lidovými ornamenty zastoupeny všechny slovácké regiony?

Na počátku projektu bylo oslovení od ředitelky národního muzea v Cedar Rapids, paní Cecilie Rokusek. Ona naši práci sleduje a ví, že se snažíme skládání a malování ornamentu povznést na cech. Má to svá pravidla a zákonitosti, my chceme ornament ze Slovácka zviditelnit, aby jej lidé poznali a věděli, který ornament je z Moravy, který ze Slovenska a který například z Polska. A aby na ten náš byli patřičně hrdí tak, jak jsou na něj pyšní právě krajané v USA. Národní muzeum sídlí v Cedar Rapids v České vesnici (Czech Village) a právě tam si místní zastupitelé usmysleli, že chtějí v ulicích více ornamentu. Původně měly malérečky jet malovat přímo tam, ale byl covid a nesmělo se cestovat. Vznikl tak nápad ornamenty namalovat jako přenosné obrazy – a my tak měli možnost se celou galerií pokochat ještě před jejím odjezdem do USA. Byla to Dáša, která povýšila malování na galerii, protože chtěla, aby se na ní objevil ornament z každé části Slovácka, a měla už z předešlých let i kontakty na ty správné výtvarníky.

Mezi představenými lidovými umělci jsou také dva muži, malíři. Jemná malířská práce na lidových ornamentech je tradiční výsadou žen. Jaká byla cesta pánů k této zálibě? Věnuje se někdo z vystavujících malování ornamentů profesionálně, nebo jde pouze o koníček?

Mužů máme méně, ale jinak jsou stejně šikovní, myslím. Jedná se o výtvarníky, ať už jde o ženy nebo muže. Ale samozřejmě jsme na chlapy ve skupině hrdí. Všichni to dělají jako koníček a dostali se k tomu jako k rodinné tradici. Převzali to po svých předcích.

Je zřejmé, že vaše srdce bijí pro jižní Moravu. Je nějaký projekt, který zatím nosíte třeba jen v hlavě, ale který byste jednou rádi v Americe uskutečnili?

V hlavě toho máme spoustu. Chceme především programově naplnit výstavní prostory naší Havlíčkovy vily, přemýšlíme tedy dva až tři roky dopředu. Pokud se nám požadovaný program nedaří sehnat, procujeme na vlastní dramaturgii, jak to bylo třeba u Galerie moravského ornamentu. A rozrůstat se budeme opačným směrem, to znamená severoamerický folklór přivezeme na Moravu, už máme nějaké projekty v jednání.

Když se vám v Americe zasteskne po domově, co se vám vybaví jako první? Máte doma kroj? Podařilo se vám lásku k folklóru udržet i ve vlastní rodině?

Určitě rodina. Moc se nám stýská po mých neteřích, když vidíme, že se rodina schází na různých oslavách a my tam být nemůžeme. Na druhou stranu naše aktivity na Moravě vyžadují četné videohovory se členy týmu a také časté fyzické návštěvy, takže Moravy máme pořád dost. Kroj jsem si přivezla sem do USA – dostala jsem jej v roce 2017 od naší dnes už čestné členky, malérečky Marie Švirgové. Ale neoblékám jej. Dcery měly dětské kroje, vynosily je na všech hodech – od Popic, přes Velké Bílovice až po Charvátskou. Dnes se spíš snažíme nosit běžné oblečení s prvky folklóru, od vyšitého ornamentu na saku po modrotiskové šaty.

Od začátku roku 2021 je ve vašich rukách tzv. Havlíčkova vila z počátku 20. století, pojmenovaná po obchodníkovi, vlastenci, odbojáři, někdejším starostovi a neúnavném bojovníkovi za národnostní otázku Aloisi Havlíčkovi. Dlouhá léta sloužila jako bytový dům a také zdravotní středisko. Vám se podařilo ji citlivě zrenovovat. Slavnostně otevřena byla právě před rokem. Na jakou akci, která se tu dosud konala, nejraději vzpomínáte, měla např. největší ohlas, a na kterou byste chtěli naše čtenáře pozvat?

Nejraději vzpomínám právě na oslavu otevření vily, spojili jsme ji i se slavností roční existence nadačního fondu. Sjeli se za námi do Havlíčkovy vily opravdu všichni naši spolupracovníci, kamarádi i partneři. Úžasné jsou ale i vernisáže – ty mají zase kouzlo odhalení něčeho nového a vila je v tomto případě velmi fotogenická, ať tam dáte sochy, černobílé fotografie nebo folklórní čelenky, vše zde vypadá jedinečně. Odhalení je vždy pěkný pocit. Musím podotknout, že dramaturgii si jako nadační fond připravujeme sami a jsem na svůj tým patřičně pyšná, dělají to prvotřídně.

Jedním z poslání vašeho nadačního fondu je, aby tradice zůstaly viditelné a atraktivní pro mladou generaci, aby přetrvaly jako součást moderních životů, aby minulý a současný folklór měly možnost dialogu. Jaký vámi organizovaný počin to zatím nejlépe dokládá?

Každý měsíc máme výtvarnou dílnu malovaného ornamentu nebo modrotisku, přijďte se podívat, s jakým nadšením u nás tvoří všechny generace výrobek svýma vlastníma rukama. Dokážeme nadchnout malé i velké, baví je to, ale zároveň se učí něco od našich lektorek. Něco, co zase předají dál, a pomohou nám tak ornament a folklór popularizovat.

Chuť vytvářet rukama a vidět hmatatelné výsledky své práce začíná být v dnešní přetechnizované době čím dál větší. Právě tomuto trendu vycházíte vstříc workshopy, dílnami ornamentu a modrotisku. Budete daný směr ještě nějak rozvíjet?

Ano, máme v plánu přidávat více výtvarných dílen, ať už něco nového pro naše skalní příznivce, nebo jiné formy výtvarných dílen – třeba výjezdní nebo virtuální tak, aby se i milovníci folklóru ze vzdálenějších míst mohli podílet.

Krásným dílčím příkladem, jak úspěšně konfrontovat folklór s moderním designem, který nás během letošního léta zaujal, byla pražská výstava Moravské krásy v obchodě Heleny Dařbujanové, známé architektky a úspěšné designérky. Společně s moravskou folklórní výtvarnicí Marií Švirgovou vytvořily limitovanou kolekci sedátek zdobených ornamenty…

Přesně tak, toto byl opravdu počin, kde se nám podařilo mírumilovně propojit pražskou architektku a malérečku z Moravy. Každá měla svoji představu, jak na to, a názory se lišily, ale v Havlíčkově vile je takové čarovné prostředí a náboj, že nakonec to spolu dotáhly to zdárného konce a vzniklo něco překrásného. Moderní a tradiční se spojilo – přijďte na sedátka mrknout do naší nově otevřené kavárny.

Poskytujete granty? Jaké umělce jste zatím podpořili? Co musí umělec splňovat, aby vás oslovil?

V prvním roce našeho působení vznikla formou grantu fotografická výstava Krajina paměti. Také celá Galerie moravského ornamentu byla formou grantu. Podpořili jsme tak téměř už 20 umělců, kteří se na projektech podíleli. V obou případech se podařilo opravdu velké dílo. Cílem je poskytnout grant o podobném rozsahu každý rok. Na příští rok připravujeme grant pro studenty uměleckých škol. Jediné, co musí umělci splňovat, je trefit se do našeho tématu. A musíme si sednout i lidsky, chceme kolem sebe pozitivní lidi, které práce baví – tak, jak to baví nás.

https://moravskakrasa.cz/