Lidová kultura

Obsah periodika tvoří tradičně řada zajímavých článků ze slováckého regionu, jemuž se časopis již několik desetiletí věnuje. Jde třeba o text mapující činnost agenta nacistické rozvědky Abwehr Paula Fidrmuce z Břeclavi. A hned vedle je jiný text vysvětlující původ dosud tak trochu tajemného reliéfu stromu na průčelí obřadní síně břeclavského židovského hřbitova. Málokdo ví, že až ve vzdáleném Veselí nad Moravou zemřel na následky zranění jeden z hrdinů bitvy u Slavkova v roce 1805, ruský generál Alexandr Alexandrovič Essen. Nechybí bohužel ani nekrolog jediného horňáckého vyšívače krojů Antonína Vrby st. z Velké nad Veličkou. Dozvíte se, proč došlo v 15. století k přeměně Hodonína z královského města v město poddanské. Časopis nabízí také připomínku 100 let trvání uherskohradišťské veřejné knihovny. Inspirativní je i článek k 85. výročí vzniku kdysi velice známého družstva Slovač, jež dnes už bohužel neexistuje. Takřka detektivní pátrání slibuje nadpis jiného příspěvku – Kdo byl muž z hrobu č. 23 v mušovském kostele sv. Leonarda? Psáno je také o již zaniklém svatebním zvyku z Podluží zvaném Uchýtání bran. Místo se ale našlo i pro rozsáhlou stať popisující způsoby uchovávání potravin na Uherskohradišťsku v minulosti. Tradiční seriál o výrobcích krojů na Slovácku zavede tentokrát čtenáře za paní Ludmilou Strakovou do Kunovic. Dozvíte se rovněž něco o dětském folklorním souboru Světlovánek, fungujícím v Bojkovicích. A také že letos uplynulo 150 let od narození kněze a v první polovině minulého století velmi známého spisovatele Josefa Blažka Pavlovického.

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Úly, kraslice, chléb, brambory, sýry, med, marmelády a kompoty, bylinkové výrobky, ale i chilli omáčky a dekorace z přírodních materiálů se ucházely o ochrannou známku JESENÍKY originální produkt^®.

„Tradice musí být to, co žije,“ uvedla v průběhu diskuze nad výrobky etnografka a členka certifikační komise značky JESENÍKY originální produkt® Mária Kudelová. Ta posuzuje i jesenické služby a zážitky, které mají zájem o regionální ochrannou známku. Minulý týden se tak podařilo rozšířit i tyto kategorie.

Jeden z nejnovějších zážitků nese název Kde roste historie. A nejde jen o ni, ale také o kus zahradničení v trochu jiném pojetí. „U nás se lidé seznámí s historií všemi smysly. Vezmeme je do zámeckého parku a zahrady ve Městě Albrechtice, kde se dozvědí, jaký byl život v 19. a 20. století v tomto kraji. Zapojíme návštěvníky aktivně do zážitku, například sázením rostlin nebo kurzem pečení chleba,“ vysvětlila provozovatelka zážitku Alena Křištofová, předsedkyně ČSOP Město Albrechtice. Její specialitou je pěstování starých odrůd rajčat, ke každé z nich má provozovatelka zážitku i příběh.

Pod jesenickým fialovým zvonkem se budou prezentovat i nové služby. Konkrétně kavárna Mevan´s coffee ze Zlatých hor a Samočep s penzionem Na Rybníčku v Bohutíně, kudy prochází i cyklistická trasa Moravská stezka.

Aktuálně nese ochrannou známku JESENÍKY originální produkt® 90 výrobků, 21 služeb a 21 zážitků. Informace o všech se nachází na www.regionalni-znacky.cz/jeseniky.

 

Od roku 1989 UNESCO věnuje pozornost také péči o nemateriální a kulturní dědictví, jehož součástí je mimo jiné tradiční a lidová kultura. Fenomén výlučnosti zrcadlící přirozený řetěz tradice a kreativity našeho kulturního bohatství.

V globálně propojeném a unifikovaném světě „je pestrost cenná a obohacující“, říká etnografka Ilona Vojancová, „protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva“.

V novém redakčním cyklu Cestou na Seznam se budeme věnovat právě těmto unikátním statkům nemateriální lidové kultury ČR, a nejen těm, které už jsou zapsány na Seznamu UNESCO, ale i na tzv. Národním seznamu ČR.

Příjemné a inspirativní čtení Vám přeje redakce Místní kultury 

Nad projektem Dveře jízdárny dokořán 2021 převzal Záštitu ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek. V letošním roce je projekt omezen na pět představení (info: maroszova@mkstc.cz * 774744830) a z toho jeden pod zvláštní záštitou - Zahajovací koncert je připravován pod Záštitou velvyslankyně Cliony Manahan - Velvyslanectví Irska v České republice. Dlouhodobou snahou o udržení projektu jsme získali důvěru u diváků i u vyšších institucí a tím podporu Dotací z Rozpočtu Plzeňského kraje pro rok 2021. Svůj příspěvek do projektu vložili i společnosti působící v něšem kraji: CM Transport Tachov s.r.o., Vodakva a.s., Merimex s.r.o. Všem patří upřímné poděkování.

Předprodej, prodej a rezervace přijímá Infocentrum Tachov, nám. Republiky 85 * infocentrum@mkstc.cz * 374 630 000.

Bližší informace o tomto a dalších akcích festivalu lze najít na www.mkstc.cz

Projekt, jednotlivé události, se uskuteční nebo neuskuteční podle nastalé situace a tím z rozhodnutí vlády o omezeních.

Nad projektem Dveře jízdárny dokořán 2021 převzal Záštitu ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek. V letošním roce je projekt omezen na pět představení (info: maroszova@mkstc.cz * 774744830) a z toho dva jsou pod zvláštní záštitou. Zahajovací koncert je připravován pod Záštitou velvyslankyně Cliony Manahan - Velvyslanectví Irska v České republice. Dlouhodobou snahou o udržení projekt jsme získali důvěru u diváků i u vyšších institucí a tím podporu Dotací z Rozpočtu Plzeňského kraje pro rok 2021. Svůj příspěvek do projektu vložili i společnosti působící v něšem kraji: CM Transport Tachov s.r.o., Vodakva a.s., Merimex s.r.o. Všem patří upřímné poděkování.

Předprodej, prodej a rezervace přijímá Infocentrum Tachov, nám. Republiky 85 * infocentrum@mkstc.cz * 374 630 000.

Bližší informace o tomto a dalších akcích festivalu lze najít na www.mkstc.cz

Projekt, jednotlivé události, se uskuteční nebo neuskuteční podle nastalé situace a tím z rozhodnutí vlády o omezeních.

Přípravou nominace, kterou předkládala ČR do UNESCO už v roce 2004, byl pověřen Národní ústav lidové kultury. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou tehdejší vedoucí Útvaru nehmotného kulturního dědictví NÚLK Jan Blahůšek, jenž měl přípravu nominace na starost, a současná vedoucí Centra lidových tradic NÚLK Jarmila Teturová, která má agendu nehmotného kulturního dědictví v ústavu pod dohledem dnes.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci slováckého verbuňku? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

V roce 2003 přijala Generální konference UNESCO Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Na základě této Úmluvy bylo pod patronací UNESCO zavedeno také vytváření nového celosvětového seznamu, na který začala být od roku 2004 zapisována tzv. Mistrovská díla ústního a nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Česká republika se snažila být v rámci celého procesu přijetí Úmluvy i následného schvalování prováděcích předpisů k ní aktivní. Řekl bych nyní, s odstupem času, že šlo i o jakousi prestiž účastnit se těchto mezinárodních aktivit mezi prvními a ukázat, že se má Česká republika v mezinárodní konkurenci čím pochlubit. Po vzájemné dohodě mezi Ministerstvem kultury a jím zřizovaným Národním ústavem lidové kultury (NÚLK) byl slovácký verbuňk vybrán k nominaci na zápis do seznamu UNESCO za ČR jako první. A to nejen proto, že splňoval definici reprezentativního kulturního statku nemateriálního kulturního dědictví i všechny ostatní nezbytné podmínky pro zápis, ale také proto, že NÚLK měl v té době ke slováckému verbuňku shromážděnu rozsáhlou dokumentaci a úzce spolupracoval s významnými nositeli tohoto kulturního statku. UNESCO totiž od začátku dbá na to, aby každý nominovaný kulturní statek byl k zápisu přihlášen s vědomím a souhlasem jeho nositelů. Samotná příprava nominace i přesto trvala přibližně rok, během kterého se podařilo sestavit všechny texty a požadovaná zdůvodnění, pořídit soupisy vybraných nositelů, jejich souhlasy, doprovodnou fotodokumentaci, audiovizuální materiál včetně desetiminutového videodokumentu, vypořádat autorská práva, vše přeložit do angličtiny a ve speciálně upraveném a výtvarně zpracovaném boxu připravit k podpisu tehdejšímu ministru kultury a k následnému předání tří paré v sídle UNESCO v Paříži.

Vzpomínám si, že jsem se musel speciálně připravit na kontrolu zavazadel na letišti, aby se kontroloři nepodivovali zvláštnímu obsahu balení nebo ho dokonce nezabavili. Krabice s nominačními dokumentacemi byly totiž uzavřeny dřevěnou pletací jehlicí. Jednalo se o výtvarné řešení, protože na víku černého papírového boxu byly v reliéfu vyraženy čižmy - vysoké krojové boty a na jehlici, kterou se víko uzavíralo, visely červené třásně. Aby mě vpustili na palubu letadla, musel jsem jehlice uložit do hlavního zavazadla přepravovaného v podpalubí. A tak se podařilo všechno v pořádku převézt a až v Paříži jednotlivé boxy zase zkompletovat.

 

V září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, který mj. sestavuje přísně výběrový prestižní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, a v prosinci 2020 byly vánoční ozdoby z foukaných skleněných perliček z Poniklé na Semilsku zapsány pod ochranu UNESCO. Byli jste tehdy v podobné příhodné situaci?

Členem mezivládního Výboru se ČR stala poprvé až v roce 2010, a proto zápis slováckého verbuňku do Seznamu nemohla nijak ovlivnit. V letech 2004 a 2005, kdy byl verbuňk v UNESCO hodnocen, probíhala navíc schvalovací procedura ještě trochu jinak. Celá agenda související s Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví se tehdy v UNESCO teprve rodila, připravovaly se prováděcí předpisy a v jednotlivých státech byl veden, nebo se zrovna chystal ratifikační proces. Nominace posuzovala komise vybraných odborníků, kteří buďto dali, nebo nedali doporučení generálnímu řediteli UNESCO k zápisu nominovaných prvků do Seznamu. Nicméně kontakty Ministerstva kultury v UNESCO byly v té době určitě nadstandardní, protože ČR se aktivně podílela na přípravě přijetí Úmluvy a pozitivní roli sehrála také stálá diplomatická mise ČR při UNESCO v Paříži. Proto se podařilo bez problémů zodpovědět doplňující dotazy a upřesnit nejasnosti tehdejších posuzovatelů. Troufám si ale tvrdit, že rozhodující byl fakt, že slovácký verbuňk všechna kritéria k zápisu do Seznamu splňoval, což bylo doloženo nominační dokumentací.

 

Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, ale na národní seznam až v roce 2009. Byla tehdy cesta na seznam UNESCO méně komplikovaná?

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR – tzv. Národní seznam vznikl až koncem roku 2008. Do té doby nebyla stanovena povinnost předchozího zápisu prvků nominovaných do Reprezentativního seznamu do národních inventářů. Bezprostředně po založení Národního seznamu, tedy v roce 2009, došlo k „překlopení“ nominace verbuňku, který už byl zapsán do Reprezentativního seznamu, do Národního seznamu.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice verbuňku proměnila? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejímu rozvoji?

Stav všech zapsaných statků do Reprezentativního seznamu je pravidelně systematicky monitorován garanty těchto statků, kterými jsou odborní pracovníci Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Redokumentace statku zahrnuje komunikaci s nositeli statku, přítomnost na akcích, při nichž se statek projevuje, fotodokumentaci, videodokumentaci, terénní výzkumy, monitoring médií apod. Ve stanovených sedmiletých intervalech předkládá ČR periodickou hodnoticí zprávu o stavu zapsaných prvků sekretariátu UNESCO. Tento velmi podrobný a obsáhlý dokument se zaměřuje nejen na vývoj jednotlivých statků, ale rovněž na péči o nemateriální kulturní dědictví ČR jako celku, na jeho odbornou záštitu, podporu, institucionální souvislosti a ekonomický kontext. Jakékoliv změny jsou zaznamenány a ve zprávě uvedeny.

Verbuňk je stále živý fenomén taneční kultury. To znamená, že se průběžně vyvíjí a proměňuje v čase v závislosti na aktuálních společenských podmínkách. Zápis do Reprezentativního seznamu znamenal zvýšení popularity u široké veřejnosti. Dá se říct, že mu toto ocenění přineslo určitou prestiž. V souvislosti se zápisem jsme zaznamenali např. zvýšený zájem o verbuňk v lokalitách mimo jeho původní teritorium výskytu. Verbuňk se nyní tančí kromě etnografické oblasti Slovácka, kde byl zapsán, také v řadě lokalit na Brněnsku, Vyškovsku, Mikulovsku, Znojemsku a na Slovensku v etnografické oblasti Záhorí, kam se rozšířil a stává se tam součástí místního tanečního pořádku. Na druhou stranu musíme uznat, že se současná pandemie koronaviru a s ní spojená restriktivní opatření zakazující shromažďování osob a pořádání kulturních akcí podepsala na vývoji verbuňku, protože ztratil své přirozené taneční příležitosti, kde by se mohl prezentovat.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Záchranných opatření byla přijata celá řada. Kromě již zmíněné periodické redokumentace to bylo např. zachování pořádání Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku při Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice a podpora jejích regionálních kol, dále pořádání seminářů pro tanečníky, metodická pomoc lektorům verbuňku, informační servis pro tanečníky prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, výzkumné aktivity zaměřené na verbuňk atd. K realizaci opatření přispělo i zřízení Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku, který je poradním orgánem ředitele NÚLK. Jeho členové působí v jednotlivých subregionech výskytu verbuňku a velkou měrou svými aktivitami (školení, semináře, výuka, odborná záštita) přispívají k jeho podpoře a zachování.

 

Existují dvě podoby současného verbuňku, pódiová a obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků. Nehrozí tady jeho komercializace?

Verbuňk plní v rámci zvykoslovných aktivit, mezi které patří hodové obchůzky a taneční zábavy, krojové plesy, besedy u cimbálu a další taneční zábavy, nezastupitelné funkce pro danou dotčenou komunitu. Jeho rozšíření a četnost výskytu v terénu jsou velké. Zároveň existuje ve většině lokalit početná skupina jeho nositelů – tanečníků. Časové a prostorové rozprostření verbuňku je tedy vcelku široké a nehrozí cílená kumulace návštěvníků na několika určených místech, kde by mohlo docházet k jeho zneužívání za účelem komercializace.

 

Jak je to s turistickou atraktivitou verbuňku? Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o verbuňk mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam dané lokalitě?

Hodové slavnosti jsou pro turisty v posledních letech dosti atraktivní, protože roste zájem o kroje, lidovou hudbu, tance a zvyky. V současnosti je také velmi populární vinařská turistika. Lidé mají zájem ochutnat víno od drobných vinařů a sledovat při tom projevy lidové kultury v místech, kde ještě tvoří přirozenou součást života obyvatel. Často volí termíny své dovolené v dané lokalitě tak, aby měli možnost vidět hodový průvod a zatančit si na hodové zábavě. Přímo za verbuňkem se pak turisté vypravují na Mezinárodní folklorní festival do Strážnice na Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším pořadům festivalu.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Jihomoravský i Zlínský kraj, kde se verbuňk vyskytuje, vypisují speciální dotační programy zaměřené na kulturní dědictví, se zvláštním zřetelem na statky zapsané v Reprezentativním seznamu. Těchto dotačních titulů často využívají organizátoři regionálních kol Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, příp. organizátoři kulturní programů prezentujících verbuňk.

 

Na festivalu ve Strážnici se konají i dětské soutěže verbuňku, kde se údajně tvrdě dbá na přesné provedení jednotlivých komponent na úkor vlastní taneční improvizace…

Hlavním smyslem Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku je uchování jeho specifických tanečních typů. Rozlišujeme sedm těchto typů dle subregionů jejich uplatňování: uherskohradišťský, uherskobrodský, horňácký, strážnicko-veselský, kyjovský, hanácko-slovácký a podlužácký. Každý regionální typ se vyznačuje určitými specifickými kroky a stylem provedení verbuňku. V případě pódiové prezentace verbuňku skutečně dochází k potlačení určité míry improvizace, protože se nacvičují jednotlivé taneční figury a secvičuje pěvecký projev s cimbálovou muzikou. Zachován však zůstává emocionální aspekt tance a možnost momentálního prožitku a sebeprezentace.

 

Jak se vlastně proměňuje význam verbuňku, kterým se původně loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby? Proč se dnes verbuňk tančí, má v dnešním spolkovém životě nějakou funkci?

Některé původní funkce verbuňku již vymizely, nebo se proměnily. V současnosti plní verbuňk důležitou úlohu při hodech. V sólové podobě ho tančí stárci (zvolení představitelé chasy) před chasou při hodových obchůzkách pro stárky. Hromadně se pak tančí na počátku hodové zábavy domácí chasou. Během hodové zábavy je zvykem, že se vítají chasy z okolních obcí, které přijíždějí v krojích jako hosté na zábavu. Každá chasa přichází pochodem, poté jsou slavnostně uvítání místními stárky a zatančí verbuňk. Je to forma jakési prezentace před všemi návštěvníky hodové zábavy (příp. krojového plesu), zejména před přítomným ženami. V oblasti Podluží se verbuňkem hodová taneční zábava i ukončuje. Verbuňk není záležitost pouze svobodných chlapců, ale tančí ho také ženatí muži během tanečních zábav. V dnešní době se zapojují do verbuňku na mnohých místech i děvčata a ženy specifickým tanečním projevem spočívajícím v jednoduchých krokových variacích při držení za předloktí v uzavřených kruzích. Z toho všeho vyplývá, že je verbuňk důležitou složkou tanečního pořádku na tanečních zábavách.

 

Jak žije verbuňk v těchto pandemických dnech? Pro zajímavost profil Slovácký verbuňk má na facebooku přes tisíc fanoušků…

Situace není příznivá pro kulturu obecně. V případě verbuňku jsme přišli o většinu tanečních příležitostí – o velkou část hodové sezóny loni, o všechny letošní plesy… Verbuňk je tanec, který má přímou vazbu na tyto akce. V loňském roce se nám podařilo uspořádat v rámci stanovených hygienických opatření zkrácenou verzi Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Je pochopitelné, že byl nižší zájem tanečníků, protože neměli možnost se tanci a přípravě na Soutěž věnovat naplno. Zároveň bych chtěla vyjádřit poděkování všem tanečníkům, kteří se Soutěže zúčastnili, přišli si společně zatančit a podpořili tak verbuňk v této nelehké době.

Facebookový profil Slovácký verbuňk využíváme k rychlé komunikaci a informování tanečníků i všech ostatních fanoušků verbuňku o aktuálním dění. Jsme velmi rádi, že nám počet sledujících stále roste.

 

V úvodu jsme použili vaše slova, totiž že slovácký verbuňk je „nejhezčí mužský tanec na světě“, není to přece jen nadsázka?

Musím tuto věc uvést na pravou míru. Nejedná se o moje slova, ale o slova jedné z významných osobností, která se zasloužila o rozvoj verbuňku a stála u zrodu Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, tedy o pana doktora Karla Pavlištíka. Ten s oblibou říkával, že verbuňk je „nejkrásnější chlapský tanec na světě“. Všichni jsme věděli, že to tak skutečně cítil. Doktora Pavlištíka jsem si velmi vážila pro jeho odborné znalosti, ochotu poradit a současně také pro lidský přístup ke svým kolegům. V jednom nedávném rozhovoru jsem jeho slova parafrázovala a řekla jsem, že s nimi souhlasím. Pravdou je, že by etnolog neměl porovnávat „estetickou“ úroveň lidových tanců, protože každý takový tanec má svou jedinečnou úlohu a daný význam pro komunitu, kde se tančí. Pocházím ze Slovácka a tím tvrzením jsem chtěla, podobně jako doktor Pavlištík, vyjádřit subjektivní pocit sounáležitosti s verbuňkem.

 

festivalstraznice.cz

www.nulk.cz

 

A kdo je loňský vítěz soutěže verbířů ve Strážnici? (Zajímalo nás, jak se cítí, když se oblékne do kroje, proč s verbuňkem začal a co ho u něj drží a jak trénuje malé verbíře.)

 

Jmenuji se Marek Salay. Je mi 19 let, jsem z Charvátské Nové Vsi, což je městská část Břeclavi. Studuju Vinohradnictví a vinařství a starám se o naše rodinné vinařství, které jsme založili spolu s mým bratrem. Ve volných chvilkách se věnuju folklóru − buď tanci, anebo hraní s mou cimbálovou muzikou. Soutěž ve Strážnici jsem vyhrál v roce 2020, v roce 2019 jsem byl na 4. místě. Když si obléknu kroj, tak cítím jeho nádhernou vůni, ale vzhledem k tomu, jak často si ho oblékám, tak už je to pro mě, jako když si vezmu normální oblečení. S verbuňkem jsem začal někdy ve 14 letech, když jsem začal chodit v kroji v chase. Do té doby jsem velmi aktivně sportoval. Protože jsem ho chtěl umět, tak jsem na něm hodně trénoval a šel jsem na první dětskou soutěž a pak už to šlo postupně samo. Každý rok je jiný a vždy se snažím učit něco nového. Drží mě u něj to, co mi chybělo ve sportech − volnost celého projevu. Loni poprvé jsem oficiálně trénoval díky panu Švachovi mladé verbíře a byl to celkem zážitek něco předat. Talent u nich jsem poznal podle toho, jak se hýbou, když nejsou křečovití, pak jim to jde skoro samo.

 

 

 

Lidová muzika z Chrástu/ Chrástecká muziku, z. s., folklorní soubor, Chrást, okres Plzeň-město, Plzeňský kraj, 1800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Vojtěch Kouba – vedoucí kapely

 

Představte se… Na Facebooku píšete, že jste folklorní soubor, který chce hrát muziku tak, aby dávala smysl. Co to konkrétně pro vás jako mladou kapelu znamená a jak záměr naplňujete?

Na folklor (zvlášť u nás na západě Čech) je často nahlíženo jako na aktivitu, která je spojena pouze s dětmi a jejich výchovou, a která je zcela závislá na podpoře a pomoci zvenčí. To je zčásti pravda, podpora ale nesmí být spojena s dojmem, že jde o něco neživotného, nezábavného. Většina z členů naší muziky prošla specifickým prostředím dětských folklorních souborů. V určitý čas jsme museli přemýšlet, zda chceme pokračovat v tom, co jsme dělali jako děti, a jakým způsobem. Chceme hrát hudbu, kterou máme rádi, protože má svoje kvality: je jednoduchá, je nám blízká, je spojena se silnými texty.

 

Kdo jsou vaši fanoušci? Může folklor a lidová píseň oslovit i mladé lidi, kteří nemají základ v domácím muzicírování a poslouchají úplně jiné žánry?

Určitě ano. Jen o tom ne vždycky vědí. Mám pokaždé radost, když mi otevření lidé různého věku a z různých prostředí říkají, že nečekali, že se jim bude takhle líbit lidová hudba. Pokud ovšem uspořádáme koncert, musíme se o publikum zasloužit, základem potom jsou naši známí. To ale myslím znají i mnozí profesionálové. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve na svoji akci, dochází právě k těm překvapením.

 

Záleží vám na autentičnosti, používáte tradiční lidové hudební nástroje?

Hrajeme na klasické, většinou nijak výjimečné nástroje – smyčce, klarinety a flétny. Jediným výrazným specifikem naší kapely jsou chodské dudy z dílny Jaromíra Konrádyho.

S autentičností je to složité. Ve chvíli, kdy se setkám se skutečnou, živou tradicí, chci se k ní připojit, nechávám se jí strhnout. Ale lidová hudba v Čechách je už desítky let předávána v upravené podobě, prostřednictvím škol nebo folkloristického hnutí. Dokonce i chodské kapely se v dnešním složení, s basou a houslemi, objevily až v padesátých letech. Nebudeme už nikdy hrát jako muzikanti zachycení na voskových válečcích, i kdybychom se převlékli do jejich krojů a zkusili zrekonstruovat jejich nástroje. Máme jiné hlasy, nemáme tak hrubé ruce, žijeme v jiném světě. Přesto věřím, že se můžeme přiblížit tomu, co chtěli ve svých písních vyzpívat.

 

Pátráte v archivech?

Ano, i když na to bohužel nemám moc času. Fascinuje mě bohatství zápisů lidových písní uchovávané v Etnologickém ústavu Akademie věd i na dalších místech. Jsem rád, že alespoň části z těch tisíců zápisů vycházejí v edicích a moc se těším, že snad brzy dojde k digitalizování všech těch záznamů. Snad ještě zajímavější jsou písně Lužických Srbů, včetně těch zapsaných českými folkloristy (Ludvíkem Kubou či Adolfem Černým). Na CD Za čěskimi horami jsme představili písně většinou z nejznámější, Smolerovy lužickosrbské sbírky. K dispozici jsou ale stovky dalších, mimořádně krásných zápisů.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

Soubor vznikl v devadesátých letech v rámci základní umělecké školy v Chrástu pod vedením Zuzany Klepalové. Já jsem byl součástí jeho první generace. Silná generace spojená s mými mladšími bratry dokázala přežít odchod zakladatelky i proměnu z dětského souboru v dospělý. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a že to muzikanty se mnou pořád baví. Při ZUŠ Chrást pořád existuje Malá muzika, která je s naší kapelou propojená.

 

Podílíte se aktivně na kulturním dění v obci, nebo jen vycházíte z folklorní tradice plzeňského regionu?

Chrást je příměstskou obcí s průmyslovou minulostí, živých tradic je tu opravdu málo a všichni vědí, že za kulturou si mohou dojet do blízké Plzně. Fungují tu ale ohniska, která spojují aktivní lidi. Patří mezi ně jistě chrástecký farní sbor Českobratrské církve evangelické s aktivním farářem Karlem Šimrem, základní umělecká škola s ředitelkou Pavlou Sovovou a přes údolí všemožné aktivity v obci Smečice spojené s loutkářem Vladimírem Sosnou. S těmi všemi spolupracujeme, podílíme se pochopitelně také na akcích obce. V Plzni jsme před mnoha lety převzali organizaci jarního Setkání dětských lidových muzik, které bohužel už dvakrát zrušily dopady koronaviru.  

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme skuteční amatéři, z latinského amare. Děláme to, co máme rádi jako součást našich životů, vedle našich zaměstnání nebo škol. Ano, chceme být hybateli kulturního dění, ale nedáváme si nesplnitelné cíle. Chceme hrát a oslovovat ty, kteří budou chtít poslouchat. Rádi podporujeme zajímavé kulturní projekty, teď aktuálně to bude obnova barokní fary v obci Holostřevy, která je duchovním a kulturním centrem pro mnoho lidí nejen z Plzeňska.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Je to rozhodně naším cílem. A je to přirozené – zpíváme písně většinou o lásce, které napsali mladí lidé. Na výchovných koncertech v mateřské škole to ještě všichni chápou, my starší si to musíme občas připomínat.

 

Folklor je jakýmsi mostem mezi námi a našimi předky. Stojí za to se dnes ohlížet a srovnávat kontext naší doby a té jejich? Lze v tom najít naději a povzbuzení, nebo takto neuvažujete? 

O minulosti a svých předcích nejspíš někdy uvažoval každý. Ve skutečnosti ale nemáme stroj času, nedokážeme, a většinou ani nechceme se vrátit někam zpátky. Žijeme teď a tady. Pokud zpíváme jejich písně, zpíváme je jistě v jiném kontextu. Musíme si je přivlastnit, musíme je zpívat po svém. Ale věřím, že je možné napojit se na ně, zpívat se stejnou radostí.

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Co nás těší, je snad jasné – možnost hrát jednoduchou, ale přitom smysluplnou hudbu. A potkávat se díky ní s dobrými lidmi. To v současnosti pochopitelně výrazně komplikuje koronavirus. V minulém roce se nám naštěstí podařilo natočit album Svatební & pohřební, plánované také jako vinylová deska. Během podzimních opatření jsme měli spoustu práce s jeho dokončováním a s crowdfundingem, který nám pomohl výrobu desek financovat. Teď, na jaře, už jenom čekáme, asi jako všichni muzikanti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Činnost souboru zaštiťuje spolek Chrástecká muzika, z.s.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

Členů spolku je aktuálně 13, což odráží počet muzikantů v kapele. Ne vždy ovšem vystupujeme všichni. Většina členů souboru už má studia za sebou a pracuje – máme mezi sebou několik učitelů, ale také počítačového grafika, datového experta, nadějnou vědeckou pracovnici nebo průvodce plzeňským historickým podzemím.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu?

Ano, myslím, že je vše v nejlepším pořádku. Chrást má malý, ale aktivní tým kolem starosty, úřad funguje s dobrými výsledky, včetně ekonomických. Obec podporuje spolky drobným finančním příspěvkem, my jsme obci k dispozici, pokud je potřeba.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Klíčovými partnery v Chrástu jsou pro nás místní evangelický sbor, v jehož prostorách zkoušíme, a také ZUŠ Chrást. Neformální spolupráce probíhá mezi většinou folklorních souborů, jejichž členové se potkávají a často si i různě vypomáhají. V tomto ohledu jsme v mnohém vděčni souboru Gaudeamus VŠE, Praha nebo Malé české muzice Jiřího Pospíšila, v současnosti spolupracujeme se souborem Šáteček ze Semic.

Výdaje se snažíme udržovat při zemi. V letech, kdy se nám podaří vyjet na nějaký folklorní festival, žádáme o dotaci na podporu mobility Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Vznik filmu Naše zvony pěkně znějí a ušití několika kostýmů podpořil Plzeňský kraj.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Máme za sebou několik CD, včetně alba Za čěskimi horami s písněmi Lužických Srbů. V roce 2016 se nám podařilo vydat knihu Plzeňské písně, která obsahuje hned dvě CD s naším výběrem toho nejzajímavějšího ze sbírek lidových písní z Plzeňska. Natočili jsme také film Naše zvony pěkně znějí. A minulý rok jsme žili svatebními a pohřebními písněmi, které vyšly na dvou gramofonových deskách.

Pochopitelně, že se mnohé nedaří. Vcelku málo jezdíme na různé větší festivaly, také proto, že nemáme tanečníky, tím jsme hodně limitovaní. V roce 2020 jsme konečně měli být součástí festivalu Strážnice, na to jsme čekali mnoho let. Bohužel, Strážnice, stejně jako festivaly v Lužici, jsou za současné situace jen krásným snem.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Ještě máme plnou hlavu svatebních a pohřebních písní. Spíš než slovo „pyšní“ bych ale použil „vděční“. Natáčeli jsme už podruhé s Jaroslavem Krčkem, ve studiu ČRo Plzeň. Obal dvojalba zpracovala skvělá výtvarnice Michaela Dušková. A díky crowdfundingu jsme vybrali dostatek peněz na to, aby album mohlo vyjít. Víme, že to není samozřejmost a máme z toho radost. A už se těšíme, až bude možné udělat slavnostní koncert.

 

Jak plány spolku na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Je nám líto festivalu Strážnice 2021. Připravovali jsme pořad věnovaný lužickosrbskému folkloru, takže i kdyby se letos festival mohl konat, jistě by byl bez Lužických Srbů. Opatření proti koronaviru odsunula také jednu souborovou svatbu. Oproti hrůzám, které zažívají zdravotníci, to ale nic není. A pokud mluvím za sebe, mimořádná situace mi přinesla několik klidných, a přitom intenzivních měsíců s rodinou. Naopak jedním z nejsmutnějších zážitků letošního jara bylo zjištění, že majitelé domu č. p. 12 v Chrástu nenávratně zlikvidovali poslední z kamenných špejchárků, který jsme v obci měli, ale to s pandemií nijak nesouviselo.

 

Na webu píšete, že jste v současnosti jediným folklorním souborem v České republice, který do svého programu zařazuje lidové písně Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, jehož příslušníci žijí v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Co vás k zájmu o Lužici přivedlo?

Lužice je krásná, relativně blízká, a přitom exotická krajina kousek od našich hranic. Poprvé jsem tam byl před lety s rodiči. Velikonoční jízdy katolických Lužických Srbů se stovkami koní pro mě byly setkáním se skutečným folklorem, o kterém jsem snil dlouhá léta v dětských souborech. Trvalo to hodně let, ale dostal jsem se i k lužickosrbské lidové hudbě. Členové souboru se potom oprávněně ptali, proč bychom měli zpívat v cizím jazyce cizí folklor. Poznat Lužické Srby ale skutečně znamená najít blízké příbuzné, jsou nám bližší, než třeba Slováci. Odbočka k srbskému folkloru je tedy způsobem, jak lépe poznat náš vlastní.

 

Letos vám u Radioservisu vyšlo album s „písněmi, které doprovázely na cestu“, třicet svatebních a pohřebních písní z Čech, západní Moravy, Horní a Dolní Lužice. Není to poprvé, co jste úspěšným crowfundingem pokryli náklady na vydání nosičů. Pokračujete tedy v konceptu započatém před pěti lety albem Plzeňské písně?

Plzeňské písně vznikly před pěti lety jako pokus vytvořit „best of“, popsat šíři a možnosti plzeňského folkloru. Tahle snaha byla spojena s titulem Evropské hlavní město kultury 2015. Dneska žasnu nad naší odvahou. Díky mnoha milým lidem se nám povedlo vybrat dostatek peněz, díky designérce Štěpánce Bláhovcové vznikla zajímavá a netypická kniha, jejíž součástí jsou třeba pohlednice nebo mapa, a také DVD s animovanými a hranými videoklipy.

Svatební & pohřební už si nekladly žádný takhle velký cíl. I když, vydat první folklorní vinyl po mnoha desetiletích, to vlastně není špatné.

 

Spolupracujete s řadou talentovaných lidí, výtvarníků, filmařů, třeba z plzeňského festivalu animovaného filmu Animanie, kteří dávají folkloru nový šmrnc. Videoklip k písni „Za Škodovkou nad komíny“ je zábavný, hravý, trochu punkový, a přitom skvěle s hudbou souznící.

Děkujeme, vyřídíme to Kubovi Čermákovi. Mně při sledování toho klipu trochu mrazí, protože je natočen na místě bývalé obce Škvrňany, ze které nezbylo téměř nic. Co nepodlehlo náletu na konci války, zaniklo při stavbě panelového sídliště. Plzeňáci často ani nevědí, kde původní obec byla. A náš kamarád Cermaque kvůli ní přijel, nechal na sebe to místo působit a výsledkem je tenhle klip.

 

Zdá se, že rádi překračujete hranice folkloru, že se jím bavíte a chcete bavit i ostatní. Pořádáte v Praze např. Městský folklorní festival Strašnice nebo Folklorní mejdlo…

Pozor, Folklorní mejdlo, jeden z nejzajímavějších počinů současného folkloristického hnutí, nepořádáme my, ale naši skvělí pražští přátelé. My se pyšníme tím, že jsme na téhle skvělé akci, spojené pochopitelně především s moravskými kapelami, zahráli jako první česká muzika. Stejně tak jako jsme už několikrát roztančili účastníky tanečních večerů Balfolk.

Městský folklorní festival Strašnice v prostorách Trmalovy vily je naopak naší myšlenkou, zatím proběhl první ročník (v roce 2019) s výbornými ohlasy. Získali jsme záštitu a podporu Prahy 10, zdálo se, že může vzniknout životaschopná tradice. Pak přišla epidemie. Uvidíme, v jaké podobě se festival rozjede po ní.

 

Jste regionální ekonom, ale doktorát jste získal z kulturologie na FFUK, působíte jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze, máte tedy vliv na studenty Art managementu… Dá se říci, že díky vám popularita folklorních tradic mezi budoucími ekonomy strmě stoupá? 

Pro začátek bych byl rád, kdybych se zase se studenty mohl vidět i jinak, než online, takhle je působení učitele opravdu hodně virtuální. A co se týče popularity folkloru – jsem odmala zvyklý spíš na předsudky vůči lidové hudbě a folklorismu. S téměř úplným vymizením lidové hudby z veřejného prostoru, kterého je mi pochopitelně líto, zmizely i tyhle předsudky. Pro mnohé studenty je česká i moravská lidová hudba stejně exotická jako jakákoliv jiná world music. S tím právě pracuje Folklorní mejdlo a vlastně i my. Připomenu taky, že na Vysoké škole ekonomické funguje už sedmdesát let folklorní soubor Gaudeamus. Pod zdánlivě sterilním povrchem téhle velké vzdělávací instituce se skrývá mnoho zajímavého. 

 

Jak jste se vlastně dostal k folkloru vy sám?

Žádný specifický příběh to nebyl. Nemám rodiče ve folklorních souborech, byť se u nás doma vždycky zpívalo. Hodně způsobila právě chrástecká základní umělecká škola. Dlouho jsem také hrál v plzeňském dětském souboru Jiskřička a dalších uskupeních. Klíčové bylo rozhodování tak v osmnácti letech, jestli toho celého nechat. Řekl jsem si, že ne, že mě to baví.

 

www.chrlis.cz

Freedom Art, z. s.: komunitní a volnočasové centrum, Nedvědice, okres Brno - venkov, Jihomoravský kraj, 1300 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Petra Glosr Cvrkalová – zakladatelka spolku

 

 

Představte Freedom Art. Čím se zabýváte? Jaké aktivity v Nedvědici na Tišnovsku realizujete? Kdy a za jakých okolností spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Freedom Art odstartoval v roce 2014 a okolnosti jeho vzniku nebyly nijak veselé. Vedlo mě k tomu úmrtí mého manžela, který měl na starosti volnočasové aktivity našich dětí v odpoledních hodinách, kdy já jsem byla v práci nebo na zkouškách sboru jako sbormistryně. Ve chvíli, kdy řešíte vše okolo ztráty milovaného partnera a tatínka dětí, vám najednou dojde, že je přece dost nefér, aby děti přišly také o své zájmy a koníčky, protože prakticky to nemůžete vše časově zvládnout. Z práce jsem přijížděla okolo 16 hod., kroužky byly od naší obce vzdálené další půl hodinu, to vážně nebylo realizovatelné. A proto jsem se vzdala myšlenky, že z pojistky po manželovi uhradím část hypotéky a částku jsem investovala do opravy starého objektu, a dala tak základ komunitnímu prostoru pro neformální vzdělávání v obci. V nadneseném slova smyslu lze říci, že v podstatě se s vidinou volnočasových aktivit pro moje ratolesti svezlo dalších 130 dětí z obce a okolí.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění? Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Freedom Art centrum je v tuto chvíli komunitním a volnočasovým centrem. Jsme otevření všem věkovým skupinám od 6 měsíců až do 120 let (úsměv). Aktivity ve středisku jsou buďto jednorázové, jako jsou workshopy, semináře, besedy, přednášky apod. nebo jednorázové akce udržující kulturní tradice jako např. masopust, slavnosti sv. Jiří, sv. Martin, pálení čarodějnic, Mikulášská nadílka atd. Ale také zastřešujeme aktivity cyklicky se opakující – keramické tvoření, divadelní průprava, taneční a pohybové aktivity. Je toho vážně spousta. Jsme otevření pro širokou komunitu všech občanů, kteří o to mají zájem. Vytváříme za podpory Jihomoravského kraje osvětově vzdělávací semináře pro rodiče a děti, díky podpoře z MPSV jsme za rok 2020 mohli odstartovat větší projekt na podporu prorodinných aktivit.

Vycházíme vstříc pracujícím rodičům i o prázdninách, kdy díky zapojení do projektu z EU můžeme pořádat příměstské tábory. Proto je centrum vytížené doopravdy po celý rok. Mojí osobní „láskou“ je ale Klub seniorů. Jsem nepopsatelně šťastná, že se nám před třemi lety podařilo tento klub založit a že můžeme s kolegyněmi a dobrovolníky naplňovat čas a přání našich seniorů. Kdo mě dobře zná, tak ví, že skupina dříve narozených je vážně moje radost. Proto se i v této těžké době snažíme být s našimi klubovými přáteli v kontaktu a pomáhat jim v čase izolace. Ve spojitosti s Klubem seniorů a mým dětským pěveckým sborem jsem vytvořila projekt na propojení obou světů. Toho dětského, který je plný energie, a toho seniorského, který přináší životní nadhled a moudro. Pevně věřím, že navážeme tam, kde nás koronavirus na podzim zastavil a projekt předvedeme v celé své kráse.

Cíle jsou tedy zřejmé. Chceme tu být s nabídkou kvalitně stráveného času pro každého, kdo o to má zájem a uvědomuje si význam a důležitost neformálního vzdělávání napříč věkovými skupinami.

 

Co vás na práci pro spolek těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší mě, když to v centru žije. Ten cvrkot. Mám ráda nové výzvy, projekty, inovace. Když je zájem o naše aktivity – to mě dělá šťastnou. Žijeme na centru pod heslem: „Stačí chtít a rázem je vše možné.“ Pravdou je, že někdy chcete vážně hodně, ale narazíte na neochotu a osobní důležitost moci, která naslibuje a ve skutečnosti vás nepodpoří či dokonce poškodí. Je to pravděpodobně téma pro všechny neziskovky, které dělají svoji činnost s láskou a vizí. Všichni víme, jak těžce se dobré jméno a uznání organizace buduje a jak lehce může nepřejícnost a závist všechnu tu práci zničit. To je asi obecně to, co nám práci pro spolek komplikuje.

Pro mě osobně je práce v komunitním centru vyrovnávacím elementem k mé profesi v Nadačním fondu Vrba (Fond pomáhá ovdovělým rodinám s dětmi, viz dále – pozn. red.). Dennodenně prožívám příběhy mladých rodičů, kterým zemřel partner, táta nebo máma jejich dětí. Ta práce mě velice naplňuje a vidím v ní hluboký smysl, ale na druhou stranu cítím, že se musím realizovat někde, kde je naopak radost, kde se vytvářejí aktivity pro rodiny, seniory, kde aktivizujete občany ke kultuře apod. Je to jako princip jin jang.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaným spolkem se statutárními orgány.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

Vše vychází ze stanov. Naši členové se přímo podílejí na chodu centra. Přinášejí nové nápady a inovace pro atraktivitu a aktivity spolku.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva ke spolku? Máte jejich podporu?

To je velice zajímavá otázka. Unikum malých obcí tkví v tom, že se tak nějak všichni znáte až do třetího kolene. A jak každý ví, doma není nikdo prorokem. Ze začátku bylo těžké přesvědčit vedení obce, aby podpořilo něco, co tu ještě nebylo. Trvalo to čtyři roky, než zastupitelé pochopili přínos centra pro obec a finanční podpora byla doopravdy dostatečná. Bohužel přišly nové volby a situace se změnila v náš neprospěch. Podpora neformálního vzdělávání není prioritou vedení obce a tak se potýkáme s tím, že např. nemáme finanční prostředky na energie centra či na kofinancování projektů. Snažíme se proto o krajské a státní dotační tituly, kde lidská nepřejícnost a osobní zášť nebrání dobrým záměrům a projektům. Bohužel zvláště projekty státní vyžadují kofinancování obce a to je pro nás za přístupu současného vedení obce nedosažitelné. Po mnoha vyjednáváních, vysvětlování a obhajování důležitosti naší činnosti jsme se dočkali pouze slibů, které na konci znamenaly stejně zklamání z jejich nenaplnění.

Vše nakonec vyústilo v nepochopitelnou situaci, kdy Kulturní komise obce rozhodla, že akce, které se konaly v našich prostorách, na nichž jsme se i finančně podíleli a programově jsme je celé zařizovali, bude pořádat obec sama. A tak to vypadá, že malá obec, jako je Nedvědice, zažije dvakrát Celé Česko čte dětem, Noc s Andersenem, letní promítání apod. Není to vůbec lehká a příjemná situace.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Ještě před vznikem centra Freedom Art jsem v roce 2010 oficiálně zaregistrovala spolek ZpěvAhra, který sdružuje moje pěvecké sbory. Bylo to tehdy nutností pro další formální kroky a žádosti o podporu. Roku 2016 pak vznikly dvě unikátní organizace na podporu ovdovělých rodičů s dětmi – Nadační fond Vrba a spolek Zpátky do života. Je tedy zřejmé, že Freedom Art spolupracuje hlavně s těmito organizacemi. Společně utvářejí kulturní (díky spolku ZpěvAhra) a lidský (díky náplni činnosti NF Vrba a Zpátky do života) rozměr celého centra. Je až neskutečné, jak to vše do sebe svým způsobem zapadá. Spolupracovali jsme s Farním sborem Českobratrské církve evangelické v Prosetíně, s Hasiči Pernštejn, velice nadstandartní vztahy máme se spolky z MAS Brána vysočiny (Tišnov) aj. S finanční podporou to je, jak už jsem uvedla výše, velice těžké. Pro představu jsme na celý rok 2020 dostali od obce 35 tisíc Kč. Pouze energie za osvětlení a vytápění nás vyšly na 50 tisíc Kč. Každý, kdo vede nějakou neziskovou organizaci, ví, že uživit chod organizace, motivovat lidi k této činnosti a mít navíc prostředky pro inovace a rozvoj, je disciplína pro otrlé. Ale osobně jsem zhýralá optimistka a věřím, že se vše obrátí v dobré.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Těch projektů je vážně mnoho a všechny si určitě nepamatuji. Jsou ale takové, které mám vážně moc ráda, jako je např. již zmíněný Klub seniorů, Pohádkový les, Sousedská setkání, příměstské tábory, adventní dílničky a další. Na čem momentálně pracujeme, si nechám pro sebe, ale mám z toho nápadu velikou radost a pevně doufám, že s uvolněním situace ohledně pandemie budeme moci pokračovat. Pyšní jsme např. na zapojení do projektu 72 hodin, na projekt Prorodinné aktivity v Nedvědici financovaný z NDT Rodina a hlavně na to, že jsme za šest let nabídli dětem, dospělým a hlavně seniorům okolo stovky aktivit, do kterých se mohli zapojit.

 

Jak s vašimi plány na rok 2020 zamávala vlna proticovidových opatření? Vykřesali jste z krize také něco dobrého?

V tomto směru se asi nelišíme od jiných typů zařízení. Pravidelné aktivity se zastavily, vracely se poplatky za kroužky, vznikaly další náklady, např. na desinfekční dávkovače, štíty pro lektory,… Jediné dobré, co mě napadá, je, že máme trochu času na úklid. Jinak jsme z celé té situace všichni nešťastní. Chybí nám kontakt s dětmi, s rodiči, obáváme se, že to bude trvat dost dlouho, než u lidí vymizí obava se setkávání.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu na rok 2021, o které byste chtěli čtenáře informovat?

V době vládních opatření a nařízení, zákazů shromažďování je velice těžké něco plánovat, ale rádi bychom pokračovali v seminářích, workshopech pro širokou veřejnost. Pravdou je, že pevně doufám, že se uskuteční koncert Petry Janů 9. října, který je přeložen z loňského roku. Měl by se jmenovat „S láskou má svět naději“ – čemuž bezmezně věřím i já. Tak si budeme společně přát, aby to vyšlo.

 

Mgr. Petra Glosr Cvrkalová je nominována na titul Osobnost nestátních neziskových organizací 2020 za Jihomoravský kraj a je nositelkou řady dalších ocenění. Navíc je sama umělecky a pedagogicky aktivní. Položili jsme jí proto několik dalších dotazů dokreslujících šíři jejího profesního záběru.

 

Obdržela jste cenu Žena Ostara 2018 udělovanou statečným ženám mezi námi. Velmi těžké životní období, kterým jste musela po smrti manžela projít, jste dokázala přetavit ve smysluplnou činnost pro druhé… Představte Nadační fond Vrba.

Nadační fond Vrba je založen spolkem Zpátky do života. Název vystihuje to, o co nám v organizaci jde - o návrat ovdovělých rodin zpátky do života. Do jiného ale do života. Díky osobní zkušenosti s ovdověním v mladém věku mám představu o tom, co maminky a tatínci v takové životní situaci prakticky potřebují. Vznikla tak ucelená pomoc této nemalé skupině obyvatel v celé ČR a pevně doufám, že zde budeme pro ovdovělé rodiče a jejich děti i v dalších letech.

Od ledna tohoto roku máme bohužel ve Vrbě práce až nad hlavu. Nárůst potřeby naší pomoci se zvýšil o 600 %. Vzhledem k tomu, že na komunikaci s rodinami jsem sama, spolkne mi zaměstnání 10 až 12 hodin denně. Výjimečně je to déle. A je pravdou, že bez mé asistentky Kristýny, která má na starosti zbytek práce, by Vrba těžko mohla pomáhat tam, kde je potřeba. Za posledních pět let jsme podpořily na 250 rodin, které se ocitly v této těžké životní situaci. Konec března se jeví díkybohu jako klidnější a tak pevně doufám, že úmrtí mladých rodičů v souvislosti s onemocněním covid 19 bude čím dál méně.

 

Vaší vlastní uměleckou doménou je hudba. Působíte jako sbormistryně dětského pěveckého sboru Cvrčci, který jste již jako studentka pedagogické fakulty založila: Nedvědický pěvecký sbor Petry Cvrkalové, tedy Cvrčci. Kudy vedla cesta k založení volnočasového centra pro děti i dospělé?

Už na fakultě jsem založila Cvrčky, kteří jsou trošičku jiným dětským pěveckým sborem, než na jaký je veřejnost zvyklá. Už od začátku mi šlo o propojení divadelního projevu se sborovým a sólovým zpěvem. Sbor tedy hraje malé muzikálky, vystupuje (vystupoval) na rozsvěcení vánočního stromu, vítání občánků, vernisážích apod. Od počátku jsme jezdili zpívat do zařízení pro seniory, tradičně pak na vánoční trhy na Veletrhu v Brně apod. V roce 2010 jsem založila ještě smíšené pěvecké těleso P.A.T.R.O.N. (Pěvecké amatérské těleso k radosti občanů Nedvědice). Když už jsem sbormistrovství studovala, bylo mi líto získané zkušenosti nevyužít. Vzniklo tehdy něco krásného, co pevně doufám překoná i zákaz zpěvu. Když jsem v roce 2013 nastoupila jako učitelka na Gymnázium v Tišnově, měla jsem jasno v tom, že studentské prostředí je ideální pro sborovou činnost, a tak netrvalo dlouho a za tři roky byl můj sbor Gloria Cantate oceněn ve zlatém pásmu na soutěžní přehlídce gymnaziálních sborů Gymnasia cantant v Brně. Před třemi lety jsem z gymnázia odešla, ale s většinou mých zpívajících studentů jsem stále v kontaktu.

 

Jste činná i v dalších kulturních a společenských projektech?

V rámci mé sborové činnosti skládám a píšu písně pro své sboristy a díky profesi v charitativní oblasti spolupořádám plesy nebo koncerty. Kultura a hlavně hudba je pro mě velice důležitá. Dává mi prostor pro vyjádření nevyslovitelných emocí, je pro mě dorozumívacím prostředkem, je to svět, kde se člověk cítí pochopen a naplněn. Aby byl svět v pořádku, musíme o kulturu neustále pečovat. Tím budeme pečovat i sami o sebe.

 

Spolupracujete také se zpěváky české hudební scény jako textařka. Stal se z nějaké vaší písně hit?

Od roku 2007 jsem tvořila písničkové texty pro umělce naší populární scény, jakými jsou např. Ewa Farna (písně: Měls mě vůbec rád, Zapadlej krám, Ticho, Ty jsi král…), Helena Vondráčková, Kamila Nývltová, Markéta Konvičková, David Deyl apod. Nevím úplně, co je myšleno hitem, ale v rádiích se pár mých textů hraje (úsměv). V těchto dnech jsem začala spolupracovat na písničkových textech pro dětské televizní pořady a je to skvělý relax.

 

www.freedomart.cz

www.nadacnifondvrba.cz

www.zpatkydozivota.cz

 

 

Součástí obsahu periodika je kupř. článek, proč se Lichtenštejnům nepodařilo koupit sousední mikulovské panství. O pár stránek dál se dozvíte, že v Tvrdonicích existoval v minulém století takový klášter – neklášter... Celá dvoustrana je vyhrazena historii Kopaničárských slavností ve Starém Hrozenkově. Jiný příspěvek informuje o hodnotném reliéfu Madony ve slavičínském zámku. Objasněna je i trochu záhadná smrt hraběte Lamberka v roce 1825 ve Veselí nad Moravou. Pomyslně zavítáte rovněž na slovanské hradiště Vysoká zahrada u Dolních Věstonic. Pamatujete si na dětskou hru Krvavý dědek? Také o ní je v časopise psáno. Nechybí ani připomínka jubilea kapelníka Moravanky Jana Slabáka či naopak nekrolog operní pěvkyně Libuše Domanínské. K Velikonocům patří mazanec – no a recept najdete na straně 21! A krom toho je tu více než dvacet dalších textů a mnoho fotografií!

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.