Lidová kultura

Velikonoční trh je už v broumovském klášteře tradicí a je stejně oblíbený jako prosincový Adventní trh. Letos vychází právě na „apríla“, tedy na 1. dubna. Návštěvníkům se od 8:30 do 13 hodin otevře na nádvoří broumovského kláštera a v přilehlých prostorách. Velikonoční trh je vyhlášený prodejem kvalitních regionálních produktů, velikonočních dekorací, pomlázek spolu s bohatou nabídkou občerstvení a skvělou atmosférou. Mezi prodejci nebudou chybět producenti dřevěných a řezbářských výrobků, keramika, kovářské výrobky, domácí mýdla a další. Populární jsou také stánky lokálních producentů potravin, ať už se jedná o pekařské výrobky z Kvíčerovské pekárny, broumovský sýr Braunauer nebo poctivé uzeniny z Krkonoš. Nabídku jako vždy doplní také marmelády a sirupy, včelařské produkty, jako jsou med i medovina a vína z Benediktinských sklepů. Na trhu se bude prezentovat také Broumov 2028, který kandiduje na Evropské hlavní město kultury.

Velikonoční trh je ovšem také příležitostí k setkávání se s přáteli a sousedy, lidé tráví v družném hovoru společné chvilky na nádvoří kláštera či v přilehlé zahradě. Zvlášť po dlouhé zimě je vždy příjemné pobýt v přátelské atmosféře. „Počasí v návštěvnosti trhu nehraje úplně roli, i když nám zrovna nepřeje, lidé stejně vždy přijdou, neboť vědí, že je zde vždy hojné množství prodejců s kvalitní nabídkou produktů a skvělá atmosféra,“ doplňuje produkční Anna Iljašenková ze Vzdělávacího a kulturního centra Broumov. Na Velikonoční trh pravidelně přijíždějí návštěvníci z blízka i z daleka, kteří mohou návštěvu kláštera spojit s další kulturní nabídkou na Broumovsku.

V rámci Velikonočního trhu je vždy připraven program pro děti a jejich rodiče. Od 9:30 do 12 hodin bude v prostorách Maiwaldovy akademie probíhat tradiční rukodělná dílna pro děti.

Příběh pohlednice

Sbírky muzeí uchovávají ve svých fondech mnoho zajímavého. Obrovské množství předmětů, jež běžně provázely naše předky životy. Tyto předměty představují nesmírně cennou studnici informací o dané době a jejich význam ocení nejspíše ti, co ji sami nepamatují a zkoumají. Ti, co přijdou po nás.

Fenoménem 20. století bezesporu byly pozdravy z výletů a dovolených, přání k svátkům, jmeninám – zkrátka zasílání pohlednic. Napadlo vás ale někdy pozastavit se nad výjevem, jež pohlednice zachycuje? Nebo jen náhodně vyberete ze stojanu mezi mnoha jinými? Povím vám příběh dívky z pohlednice, který vás možná přiměje podívat se na svět kolem sebe jinýma očima.

Psal se rok 1929 a v Prešově se narodila dívenka Kateřina Freyová. Rodiče Ethel a David se o pět let později přestěhovali do východočeského města Holice. Tohle město bylo totiž vyhlášené ševcovskými dílnami a výrobou obuvi a tatínek David v takové firmě dřív pracoval. V novém bydlišti si zcela logicky zřídili stejnou živnost. Katka měla ještě mladší sestřičku a obě byly velmi hezké dívenky, doslova rozkošné v šatech s volánky. Není divu, že se ocitly v hledáčku místní vyhlášené firmy GRAFO, již vlastnil Karel Čuda, a občas si vyzkoušely roli modelek. Kateřina třeba právě na Velikonoce – na pohlednici se zářivě usmívá u ošatky s kraslicemi. Grafo Čuda Holice – tohle logo velmi často nalézáme na starých černobílých pohlednicích známých i zapadlých míst naší vlasti a také pohlednicích žánrových.

Vypukla 2. světová válka a postupně přicházely další a další nepříjemné a život omezující situace – nejvíce pro osoby s židovským původem. A Freyovi byli Židé.

Pohlednice, které zůstaly v muzeích a archivech nebo u soukromých sběratelů představují rázem to málo, co po dívce Katce zůstalo. Pohlednice a pár fotografií. A kameny zmizelých – malé pomníčky v podobě dlažební kostky s mosaznou destičkou a vyrytými životními údaji. Celá rodina je má v Holicích, celá rodina byla zavražděna v Osvětimi.

Zkuste se příště podívat na tak obyčejnou věc – jakou je stará černobílá velikonoční pohlednice – trošku jinýma očima.

Příběh slohové práce a vhled do profese muzejníka

V muzeích se se zabývámer nejen sběrem předmětů a jejich evidenci a vystavování, ale také dokumentaci v terénu. A na jaře mají napilno ti z nás, kdo se věnují dokumentaci zvyků spojených s Velikonoci. Tedy i já. Podařilo se mi sestavit skládanku, o jejíž příběh se s vámi ráda podělím.

Nevyčerpatelnou studnici informací z okolí Vysokého Mýta a Litomyšle i Poličky z dob 20 a 30. let 20. století představují čísla časopisu Od Trstenické stezky. Vlastivědný sborník vycházel v Litomyšli a těšil se velké oblibě. Mimo historických a cestopisných statí (mnohdy na velmi vysoké úrovni) zde byly  publikovány pověsti či třeba připomínky životních výročí významných osobností. A pro děti dostal později časopis část s názvem Pomněnky aneb Příloha pro útlou mládež.

Mezi dětskými říkačkami se i v této příloze nalézá mnoho zajímavého. Hned v prvním ročníku je otištěn text s názvem „Co dělali chlapci u nás o velikonocích“. Podepsán Vrat. Bureš, I. tř. gymn. Vys. Mýto. Původně se tedy zřejmě jednalo o slohovou práci dobře ohodnocenou profesorem, a tak byla vybrána k otištění.  Autor zde důkladně a barvitě popisuje velmi starý lidový zvyk propojený s časem od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Průvody chlapců obcházejí vsi se zvukotvornými nástroji. Klapačky a řehtačky nahrazují utichlé zvony a chrání místo před zlými silami. V sobotu vychází průvod koledníků v čele s maskovaným hochem – jidášem. Po konci obchůzky si účastníci rozeberou koledu a část masky spálí, aby očistili místo od zimy a všeho špatného a aby mohlo přijít jaro. Kořeny dříve velmi hojného zvyku musíme hledat v dobách pohanských a dodnes jej lze spatřit právě kolem Vysokého Mýta.

Vskutku zajímavá práce, bohužel bez zmínky o místě konání obchůzky. Naštěstí v almanachu abiturientů vysokomýtského gymnázia se podaří vyhledat i tento chybějící článek skládanky. Vratislav Bureš bydlel v Lozicích a další stopy vedou nutně právě sem. Musím ověřit, zda popis obchůzky malého chlapce odpovídal pravdě, a to se záhy při rozhovoru se starousedlíky potvrdí. Autor textu pravděpodobně sám obchůzku zažil, ale pak vlivem nedostatku dětí ve vsi zvyk dočasně zanikl. Znovuobnoven byl až po mnoha desetiletích v odlišné podobě. A tak i letos vyjdou chlapci na bílou sobotu s klapačkami a maskovaným jidášem. Tradice velí klapat a za dobře odvedenou práci získat koledu.

Červené svátky?

I v dílech slovutných spisovatelů románů 19. i 20. století můžeme při troše trpělivosti nalézt zmínky o svátcích jara. Jiří Šotola ve své vynikající knize Tovaryšstvo Ježíšovo  půvabně popsal podobu svátků jara pod Košumberkem v dobách baroka.

„Zdejší lidé mají na Velký pátek jinačí zvyky. K potoku chodí, myjí se, stříkají na sebe, vyhánějí prý nemoce. Někteří vyšli už za svítání, neb je tady zvykem vítat velikopáteční slunce vkleče na jarním trávníku. Nepředěláš to. I poklady po lese hledají. Neodnaučíš je tomu. Zrovna teď naproti na zahradě klečí selka pod jabloní. Modlí se, ale ke komu! – modlím se k tobě, stromě zelený!“

Tedy máme ty krásné, staré a pozapomenuté zvyklosti s jasnými prameny v dobách pohanských– koupel na Velký pátek před východem slunce nám zajistí zdraví po celý následující rok. Ale pozor – musí to být voda živá a proudící! Tedy ne voda z vodovodního kohoutku. A pak už rychle do lesů hledat poklady.

I Jindřich Šimon Baar v Chodské trilogii obšírně zmiňuje lidové zvyky spjaté s jarem. Opakující se drobné zprávy o červených svátcích trpělivý čtenář vysleduje také v románech Terézy Novákové. Jmenovat lze například Děti čistého živého. Dějem pisatelka zasadila své romány do milovaných východních Čech. Proč se ale svátkům říkalo „červené?“.

Odpověď je velmi jednoduchá. Vajíčko představuje dávný symbol zrození a životodárné síly a základní barvou na zdobení odměn pro koledníky byla právě červená. Červená poukazuje na krev prolitou Ježíšem na kříži. A zvolený způsob zdobení často vypovídal o citové stránce. Dívka mívala pro každého chlapce specifický dárek. Ve sbírce Regionálního muzea ve vysokém Mýtě se například nachází kraslice se škrabaným vzkazem: "Koho ráda mám, tomu toto vajíčko dám."

Ať už se vydáte cestou koupele v potoce, hledání pokladů nebo posílání pohlednic či pečení slavnostního beránka a mazance – přeji vám všem hezké a veselé svátky jara, jež pramení v dobách pohanských. A na nás je, aby vydržely i těm, kdo teprve na svět přijdou.

Výlet časem v digitálním věku

Jak žili nejstarší zemědělci v Čechách, kteří od 6. tisíciletí před naším letopočtem sídlili v Bylanech u Kutné Hory? Čím se zabývali? A jak vlastně bydleli lidé, kteří později budovali i velké kruhové stavby?  „Návštěvníci výstavy Bylany. Život prvních zemědělců uvidí stopy nejstarší historie, která se odehrávala kousek od Kutné Hory. Ukážeme nejen vzácné předměty, ale i proměny vědeckého bádání v průběhu času a současné způsoby prezentace archeologických nálezů,“ uvádí ředitelka Mazačová. Výstava nabídne také plány a rekonstrukce neolitických kruhových staveb – tajemných rondelů, které se na tomto jedinečném archeologickém nalezišti našly.

„Bylany představíme nově v éře digitálního věku. Výstava bude zahrnovat výběr všech nejdůležitějších nálezů, které se podařilo při výzkumech získat. Včetně zcela unikátních předmětů jako je hliněný model pícky či ojedinělá keramika. Chybět nebudou ani archivní záběry z terénních výzkumů a digitální 3D rekonstrukce, galerie bylanských artefaktů a virtuální prohlídka neolitické osady,“ láká do Hrádku Lenka Mazačová

Kutná Hora v kovu ražená

V dalších prostorách Hrádku se představí víc než 300 medailí, řádů a vyznamenání, odznaků, razidel a mincí. „Na výstavě Kutná Hora v kovu ražená chceme ukázat krásu medailérské tvorby spojené s tímto městem. K vidění budou výstavní i pamětní medaile věnované slavným osobnostem z regionu: například Josefu Kajetánu Tylovi nebo Karlu Havlíčku Borovskému,“ uvádí Mazačová. Expozice zahrne také medaile a odznaky související s konkrétní událostí. Návštěvníky čeká i ukázka, jak taková medaile vlastně vzniká. „Podle mě je nejkrásnějším exponátem medaile Kutné Hory od vídeňského rytce Rudolfa Neubergera z roku 1887.  Vystavujeme ji v několika variantách – ve stříbře, mědi, bronzu a cínu. Specifické jsou i další kusy – třeba chlebové či pivovarské známky nebo repliky pražských grošů,“ doplňuje Mazačová.

Návštěvníci Hrádku mohou obdivovat také budovu samotnou: gotickou architekturu, ale i renesanční stropy v několika sálech. „V loňském roce jsme na Hrádku poprvé otevřeli pro veřejnost i balkón, z něhož je mimořádně krásný pohled na chrám svaté Barbory,“ upozorňuje Mazačová. A připomíná, že zde mohou návštěvníci zavítat i do Dolu svatého Jiří.

Muži i ženy v cechu

Cechy. Pod tímto názvem muzeum obnovilo a rozšířilo stálou expozici věnovanou předmětům spojeným s cechovními rituály. V Kamenném domu budou teď Cechy k vidění spolu s další stálou expozicí o měšťanské kultuře 17. – 19. století. „Návštěvníkům přiblížíme život v cechu. Od příchodu učedníka, přes tovaryšský vandr, mistrovskou zkoušku a četná cechovní zasedání až po náboženský život. Zcela nově ukáže expozice i postavení žen v cechu,“ říká ředitelka Mazačová. „Muzeum zachycuje život měšťanů, jejich kulturu a hospodářské zázemí v 17. až 19. století. A do této koncepce patří i řemeslné cechy. Ty byly pevnou součástí městské společnosti od počátku čtrnáctého století a zanikaly až po polovině století devatenáctého. S cechy bude expozice opět úplná a bude vypovídat o historii našeho města v daném období,“ doplňuje Lenka Mazačová.

Kouzlo motorek

Historické fotografie, reklamní předměty, ale i šicí stroje a motocykly. To vše představí výstava Kutnohorský Jandův odborný závod, plynmistr a motocykly. Návštěvníky provede historií Jandova odborného závodu, který působil v Kutné Hoře až do roku 1948. „Zakladatel firmy Josef Janda sbíral své zkušenosti i u známé mladoboleslavské firmy Laurin a Klement. Spolu se svým švagrem Václavem Pánkem vedl Klub velocipedistů v Kutné Hoře.

„Toto příbuzenské spojení provází i naši výstavu, na které představíme dlouholeté Pánkovo působení v Městské plynárně v Kutné Hoře. V ní se tito příbuzní setkávali, skladovali svá kola a později i motocykly a automobily, které se staly společným koníčkem pro obě rodiny. Na ně pak navázali i jejich potomci,“ vypráví Mazačová. A upozorňuje, že stavění motocyklů v Kutné Hoře se dodnes věnuje Pánkův pravnuk Michal Cetkovský, který je i autorem výstavy.

Krása kutnohorského baroka

Další část Kamenného domu Českého muzea stříbra bude patřit výstavě Ozvěny sedleckého kláštera. „Přidali jsme se k projektu „Santini Immortalis, 300 let po smrti, přesto nesmrtelný. Výročí úmrtí významného barokního architekta si připomeneme menší výstavou barokních předmětů, které se váží ke klášteru v Sedlci,“ říká Lenka Mazačová. K vidění budou například dochované sošky barokních andílků z klášterního refektáře, skleněný pohár sedleckého konventu a či modelletto – malý studijní model – sošky svatého Jiřího se stylizovaným znakem sedleckého kláštera z 2. poloviny 18. století.  

www.cms-kh.cz

https://www.facebook.com/muzeumkh

Bylany. Život prvních zemědělců: 5. 4. – 29. 10. 2023, Hrádek

Kurátorka Mgr. Lenka Mazačová. Výstava byla připravena ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR Praha

Kutná Hora v kovu ražená: 1.4. – 22.10. 2023, Hrádek

Autorem výstavy je muzejní historik a numismatik Josef Kremla.

Cechy: od 1.4., Kamenný dům

Autorka Mgr. Eva Altová

Kutnohorský Jandův odborný závod, plynmistr a motocykly: 1. 4. – 30. 11. 2023 Kamenný dům

Kurátorka Mgr. Kateřina Vavrušková

Ozvěny sedleckého kláštera : 1.4. – 30.11. 2023, Kamenný dům

Autorka Mgr. Kristýna Svobodová

Víte, že…

… jednotlivé výstavy doprovází i komentované prohlídky? Dne 18. 4. je na Mezinárodní den památek a sídel komentovaná prohlídka výstavy Bylany. Život prvních zemědělců a 22. 6. se bude konat přednáška k výstavě Kutná Hora v kovu ražená.

… návštěva výstav je propojena se vstupným do expozice? „Když chce návštěvník na výstavu, vybere si pravděpodobně první okruh, který je věnován Hrádku, a v jeho rámci může shlédnout i dvě výstavy. A pokud chce navštívit oba okruhy v jednotlivých objektech, kupuje si cenově zvýhodněnou vstupenku. Ta však platí vždy v jednom objektu, tedy v Hrádku nebo v Kamenném domu,“ doplňuje ředitelka Českého muzea stříbra Kutná Hora, příspěvkové organizace Středočeského kraje.

…Bylany leží v údolí potoka Bylanka zhruba tři kilometry od Kutné Hory? Od 50. let minulého století tam archeologové prováděli velkoplošný výzkum, při němž objevili rozsáhlý neolitický sídelní areál.

… celková rekonstrukce Tylova domu, další části Českého muzea stříbra by měla začít zhruba v září letošního roku? A to včetně půdních prostor, kde by mělo v budoucnu vzniknout lektorské pracoviště muzea. V plánu je i expozice věnovaná kutnohorskému rodáku Josefu Kajetánu Tylovi.

… v loňském roce se Českému muzeu stříbra v Kutné Hoře podařilo překonat hranici 150 000 návštěvníků? Přišlo jich 150 411, tedy o 63 409 více než v roce 2021.

Přečíst si můžete i fundované pojednání o opomíjeném ornamentu na Hanáckém Slovácku, dále článek popisující práci tvůrkyně lidových kožichů, konkr. Ireny Rajsiglové z Kyjova, která má svou provozovnu ve Veselí nad Moravou.

Následuje příspěvek týkající se vzácně dochovaného zvyku – obchůzky se Smrtnicú a Babú v Josefově. Popularizována je rovněž nově vzniklá naučná stezka Po stopách T. G. Masaryka v Hodoníně. Také milovníci přírody si přijdou na své při četbě článků o říčce Veličce, ptáku včelojedu lesním a rostlině křivatci českém.

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Ve skanzenu Horní Falce chováme několik plemen ovcí, které se volně pasou na našich pastvinách. Ovce dříve patřily k nejednomu selskému dvoru a jako užitková zvířata dávají lidem kromě masa a mléka také vlnu. Na všechny tyto produkty a s tím spojená řemesla se během roku zaměříme. Vlna se bude spřádat, bude se plstit a děti se mohou naučit z vlny vyrábět. Ručně předená a barvená vlna bude k mání na trzích v podobě příze i jako mnoho pletených nebo háčkovaných výrobků. Také ovčí sýry a masné výrobky zde můžete ochutnat. Chybět nebudou ani mýdla z ovčího mléka přímo od výrobce.

Většina tématických dnů se koná v neděli nebo o svátcích. Hned 26.3. a 2.4. můžeme nabídnout velikonoční akce. Budou se barvit vajíčka přírodními barvami, spolek zahrádkářů bude vázat velikonoční dekorace a také čeští řemeslníci se na těchto akcích představí. Mimoto pořádáme i tradiční trhy. Jedním z prvních bude jarní zahradnický trh 7. května 2023, kde bude možno pořídit pestrý sortiment květin, sazeniček, zahradní keramiky, pomůcek i biologických hnojiv.

Informace o stavebních skupinách a jednotlivých budovách si můžete pomocí QR kódů stáhnout na mobilní telefony nebo si rovnou poslechnout audioguide v češtině.

Termíny a info o aktuálním programu - stačí rozkliknout následující odkazy:

Nový program skanzenu Horní Falc: Jahresprogramm 2023.

Chcete mít nejčerstvější informace?

Navštivte nás na Facebook nebo naší Homepage!

Uvítáme jakékoliv informace a předem Vám děkujeme za spolupráci. S případnými podněty, prosím, kontaktuje Pavlínu Bouškovou, e-mail:bouskova@muzeum-teplice.cz, telefon 412 359 036.

Výrobky firmy LEINBROCK, především mlýnky na kávu (od roku 1928 opatřené ještě značkou Ideal), na koření a kráječe chleba, mnozí ještě pamatují a někteří je mají jistě doma.  Možná není natolik známo, že byly vyráběny na Teplicku, konkrétně v Sobědruhách.

Firma W. LEINBROCK byla založena v roce 1868 v saské Gottleubě a o dva roky později byly Oskarem Leinbrockem postaveny první tovární budovy. V průběhu následujících desetiletí získala firma několik patentů na své výrobky. V roce 1910 zakoupila továrnu na výrobu ocelových lan Chemnitzer und Falk v Sobědruhách u Teplic a přestavěla ji na závod, vyrábějící přístroje pro domácnost. Stávající objekty byly zcela přestavěny a postaveny nové tovární haly. Přibyla budova pro obrábění dřeva s pilou a sušárna na dřevo. Po přestavbě začala firma, od roku 1911 přeměněná na akciovou společnost, s produkcí mlýnků na kávu v několika různých provedeních, mlýnků na koření a mák a dalších kuchyňských přístrojů. V roce 1912 byla továrna rozšířena o patrovou přístavbu kovovýroby. Hala pro obrábění dřeva byla po požáru v roce 1916 nahrazena železobetonovou dvoupodlažní budovou. Tehdy se jednalo se o nejmodernější závod svého druhu.

Po smrti Oskara Leinbrocka převzal podnik, který byl nadále vedený pod starým názvem, jeho zeť Oskar Lohse. V sobědružském závodě pracovalo průměrně osmdesát zaměstnanců. V sezóně, tedy v čase okolo Vánoc, se jejich počet zdvojnásobil. V roce 1930 postavil majitel továrny v sadu vedle závodu dvojvilu čp. 196. V roce 1936 Oskar Lohse zemřel a vedení firmy převzali jeho synové, Fritz a Willy. Společně vedli podnik následujících devět let, po roce 1945 byla na podnik uvalena národní správa a majitelé vyhnáni. Podnik v saské Gottleubě byl v provozu až do roku 1985.

Po znárodnění se továrna v Sobědruhách stala součástí n. p. Spojené smaltovny a závody na kovové zboží. Později zde sídlila továrna na nábytek Interier. Areál se nachází v Důlní ulici a dnes zde sídlí firma Fluokov, s. r. o.

www.muzeum-teplice.cz

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku, které zde patří mezi nejrozšířenější obyčeje zvykoslovného cyklu. Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.

Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní. Ojedinělý nemateriální statek lidové kultury, kterým masopustní mečové tance jsou, se na našem území zachoval ve své původní podobě především na Uherskobrodsku. Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami, regionálně nazývané „fašank“, se udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. (Zdroj: Ministerstvo kultury)

„Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.“ Je tedy úspěšné pokračování této starobylé tradice přímo svázané se životaschopností masopustních obyčejů? Můžete vysvětlit?

Tanec nazývaný také Pod šable je skutečně přímo svázán s fašankovou obchůzkou. Tančí se před domem nebo v případě Strání v domě. Považuje se za poctu pro majitele přivítat fašančáry, bobkovníky, skakúny, jak se tanečníkům mečových tanců v jednotlivých obcích říká. Mečové tance patří ke starobylým a jejich význam můžeme spatřovat především v zobrazení zápasu – mezi křesťany a příslušníky jiného vyznání, ale také symbolického boje odcházející zimy a nastupujícího jara. Měly vlastně znázorňovat přemožení protivníka nebo obecně zlých sil.

Právě v oblastech, kde se statek stal součástí výročně obyčejové tradice, konkrétně tradice masopustní, můžeme mečové tance prováděné v kruhu s opakujícími se figurami vnímat i jako analogii k pohybu slunce a cyklickému střídání ročních období.

Právě o fašanku má tedy provádění mečových tanců svůj hluboký význam a jeden bez druhého by v těchto obcích nemohly smysluplně existovat. I proto jsme při zpracování nominace zvolili jako zastřešující název pro tento jev – Masopustní mečové tance.

Od úspěšného zápisu na tzv. národní seznam je to jen pár týdnů. Dostavil se pocit úlevy, zadostiučinění, radosti, štěstí? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska jako etnografce, nebo čistě osobně?

Samozřejmě jsme nesmírně rádi, že se masopustní mečové tance dostaly na národní seznam, kam podle názoru nejen mého bezesporu patří. Zápis je ale zadostiučiněním především pro nositele této tradice, a to nejen pro lidi, kteří tanec každoročně provádějí, věnují se jeho výuce a přenášení na další generaci. Je mnoho obětavých lidí, bez nichž by nebylo možné fašanky a s nimi spojené obchůzky s mečovými tanci provádět. Od žen, které chystají kroje, přes muzikanty, organizátory připravující zázemí a občerstvení, až po obětavce řídící v obci dopravu a mnoho dalšího. Těch jmen by v každé vesnici bylo několik desítek, mnozí se stali místními legendami ještě za života. Je třeba si však uvědomit, že tito lidé odcházejí, ale bez nich a jejich práce by mečové tance dnes nežily. Za všechny si dovolím jeden příklad osobnosti, jež neúnavně a jaksi mimo přímou pozornost pracovala na zachování tradice, a bez níž by komenský fašank s tancem skakúnů nevypadal tak, jak ho dnes známe.

Ludvík Valerián neuvěřitelných 60 let prováděl malování nebo jak v Komni říkají maskování hlavních figur fašanku, hlavně skakúnů, policajta, slaninářa, šašků a dalších. Sám nominaci mečových tanců podporoval, poskytl nám cenné fotografie a podařilo se ho filmově zachytit v loňském roce při maskování jeho posledních fašanků. V létě bohužel pan Valerián zemřel a zápisu se tak nedočkal. Já osobně tedy vnímám potvrzení zápisu na národní seznam také jako poctu generacím nositelů těchto tradic, kteří se zasloužili, že tyto dnes žijí, mohou být předávány dál a můžeme se s nimi právem chlubit jako s významným kulturním dědictvím.

Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

Ta myšlenka se rozhodně nerodila těžce. Ve Slováckém muzeu jsme se po dokončení úspěšného zápisu Tradičních hodů s právem na Uherskohradišťsku chtěli na mečové tance jako významný fenomén zaměřit. Byly zcela logicky na řadě, a navíc ve stejnou dobu přišel s nabídkou spolupráce na nominaci PhDr. Pavel Popelka, CSc., který se fenoménu straňanského tance Pod šable věnuje dlouhá léta. Na toto téma hojně publikoval, stál u zrodu festivalu masopustních tradic a ve výčtu jeho aktivit v tomto směru by se dalo ještě dál pokračovat.

První podmínkou, aby mohl být jakýkoli jev z oblasti tradiční lidové kultury zapsán na národní seznam (Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky) je to, že musí figurovat na seznamu krajském. Každý kraj má totiž svou obdobu tohoto národního seznamu. Nám se podařilo Masopustní mečové tance z Uherskobrodska zapsat na seznam Zlínského kraje v roce 2021, a to už zároveň běžely práce na nominaci na seznam národní.

Vlastnímu zpracování nominačního formuláře, který je poměrně obsáhlý s nutností vyplnit několik desítek bodů, předchází výzkum obvykle trvající několik let. U jevů, jako jsou masopustní mečové tance, musí tyto výzkumy navazovat na starší dokumentaci, na níž se dá dokladovat kontinuita, vývoj či naopak minimální změny, které daný jev vykazuje. Součástí nominačního formuláře jsou souhlasy nositelů tradice a jejich zástupců. Rozhodně nesmí chybět souhlas zastupitelů obce, protože obec je územím, na němž se tyto obchůzky konají a bez její podpory většinu takových aktivit nelze provádět. Souhlas vyjadřují různé spolky, soubory, uskupení, ale také jednotlivci, kteří ovládají některou z dovedností nutných pro správné provádění zvyku (připravují kroje, jsou doprovázejícím muzikantem, učí aktivně novou generaci tanečnímu umění apod.).

Když je nominační formulář konečně sepsán, má obvykle několik desítek stran. Pak je nutné jej v termínu k poslednímu únoru odeslat na Ministerstvo kultury včetně všech požadovaných příloh zahrnujících fotografie a případně i videodokumentaci.

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Kromě získání souhlasu nositelů tradice, o kterém už byla řeč, je složité hlavně zkoordinovat výzkum v terénu, jehož zásadní část probíhá v rámci jednoho dvou dnů, kdy se obchůzky konají. Nám se navíc vyskytla vážná komplikace v podobě pandemie Covidu 19. Z toho důvodu se v roce 2021 masopustní průvody v žádné obci nekonaly, a tudíž nebyly ani prováděny tance, a my jsme nemohli pořídit aktuální video a fotodokumentaci. Museli jsme tedy vystačit se staršími materiály. Naše muzeum disponuje bohatou fotodokumentací, protože fašank jezdíme každoročně dokumentovat nejen já, ale všichni moji kolegové dlouhá léta a před námi i naši předchůdci. V případě videodokumentace nám velmi vyšli vstříc kolegové z Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, kteří jsou mj. spolupořadateli Festivalu masopustních tradic ve Strání. Navíc se věnují dlouhá léta, ba desetiletí, systematické videodokumentaci obchůzek a tanců na profesionální úrovni. Patří jim za to velké poděkování.

Jak se tento pradávný obyčej odehrává a co symbolizuje? Proč se udržel pouze ve třech obcích moravskoslezského pomezí? Má zde stejnou podobu, nebo existují místní specifika? Liší se např. i meče jako hlavní rekvizity? V čem je tato tradice unikátní?

U mečových tanců z Bystřice pod Lopeníkem, Strání a Komně je možné vysledovat společný základ i charakteristické rysy, které je činí výjimečnými a nezaměnitelnými. V jednotlivých obcích se liší pojmenování tance, tanečníků i podoba prováděných figur. Svá specifika mají kroje, šavle i další artefakty používané při provádění tance.

Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho vždy pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Figury tance mají svůj pevný řád a jsou spojeny s konkrétními písněmi. Hudebním doprovodem byly v minulosti především gajdy, v současné době hlavně akordeon či hudecká muzika. Tanec se tančí s dřevěnými šablami natřenými červenou barvou pobitými kovovými plíšky a kroužky, aby při tanci řinčely. Co se týká krojového ustrojení, fašančáré nosili přes rameno přehozené kanice-šerpy, na širácích-kloboučkách měli do hvězdice přišité růžové stuhy harasky, gazda obléká halenu. Krojových variant může být ale několik. Platí, že v jedné skupině jsou fašančáré oblečeni ve stejné krojové variantě. Tanec se ve Strání provádí v domě – fašančáré s gazdou vcházejí přímo do domů, nevyjímaje faru, hospodu, obecní úřad, školu, školku. Specifickou součástí tance může být „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku.

V Bystřici pod Lopeníkem byli představiteli mečového tance mladí muži, kteří toho roku dovršují 18 let a v minulosti by odcházeli na vojnu. V současnosti je osmnáctiletých málo, a tak skupinu doplňují i starší mládenci. Jejich počet není přesně stanoven. Mají povinnost obejít všechny domy v obci, před každým zatančit a za dary, které obchůzkou získají, uspořádat zábavu. Jejich znakem jsou složené červené turecké šátky uvázané kolem pasu a přes levé rameno. Tanečníci, v Bystřici zvaní bobkovníci (dříve také babkovníci), tančí s dřevěnými šavlemi (spíše meči) za doprovodu harmonikáře. Doprovází je košař, který zpívá, nosí dlouhý dřevěný rožeň na slaninu a koš s pokladničkou.

Poněkud odlišná je situace v Komni, kde jsou tanečníci mečového tance zvaní skakúni součástí velké družiny tvořené maskami. Skakúni jsou čtyři mladíci ve věku odvedenců, jsou tedy vždy osmnáctiletí. Jejich typickým oděvem jsou černé kalhoty, vysoké holínkové boty, do černého saka oblékají košili s křížkem vyšitým límečkem a vonicemi zdobený klobouk. Zvláštností je jejich výrazné malování na tvářích. Tanec s kovovými šavlemi se za doprovodu dechové hudby tančí před každým domem v obci.

Analogii mečových tanců z Uherskobrodska můžeme nalézt také jinde v ČR i v zahraničí. Jsou zde rovněž spjaty s masopustní tradicí?

V České republice se tančí např. v jižních Čechách (Krumlovsko, Rožmbersko, Kaplicko, Trhovosvinecko a Doudlebsko). Zde je význam zápasu představován náznakem střetu či soupeřením dvou skupin koledníků (pravá a slaměná koleda) v závěru obchůzky. Tomuto tanci či obchůzce s tancem se říká též růžička a meče zde nahrazují bílé kapesníky jako symbol vítězství křesťanů nad pohany.

Na Slovensku se mečové tance vyskytují o masopustu v regionu zvaném Búry – Borský Mikuláš, Borský Peter, Šaštín. V zahraničí je předváděn například na chorvatských ostrovech Lastovo a Korčula, v Itálii v městečku Bagnasco. Doložen je i ve Francii a Belgii, a rozšířen je i v Anglii. Prakticky všude můžeme mečový tanec nalézt jakou součást masopustní tradice, někde byl prováděn ale také řemeslnými společenstvy nebo skupinami polovojenských organizací, tzv. kumpanijí.

Uvažujete o možné nadnárodní nominaci mečových tanců do seznamu UNESCO?

To by byla otázka spíše na Ministerstvo kultury, protože nominace by skutečně vzhledem k analogiím mečových tanců v dalších zemích musela být nadnárodní, a to už není zcela v silách jednoho muzea. Tým zpracovatelů by musel být daleko širší. Zápis na krajský a národní seznam jsme zvládli ve tříčlenném kolektivu – PhDr. Pavel Popelka, CSc., kolegyně etnografka Slováckého muzea Mgr. Gabriela Směřičková a moje maličkost.

Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?

V případě mečových tanců v obcích na Uherskobrodsku nejde o bezprostřední ohrožení existence tance v řádu několika let. Nicméně nejen mečové tance, ale řadu dalších prvků tradiční lidové kultury ohrožuje všeobecná kulturní globalizace a urbanizace. Společnost celkově podléhá kulturním změnám, které způsobuje technický a ekonomický rozvoj, čímž může docházet ke ztrátě významu kulturních hodnot. Jistou obavu v době zpracování nominace mohla vyvolat také pandemie a s ní související omezení dopadající především na kulturní akce, které se projevily v letech 2020–2021. Naštěstí už v loňském, ale především v letošním roce se ukázalo, že pro obce má fašank a mečové tance takový význam, že kontinuita nebyla přerušena. Nepochybně nejdůležitější pro zachování tradice je ochota místních lidí zapojit se do kulturního života v obci a předávání tohoto vědomí také nejmladší generaci.

Jsou v dnešní době masopustní mečové tance stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávného rituálu, a co to dokládá?

To, že jsou mečové tance živou a důležitou součástí společenského života v obcích a mají pro své nositele i pro celou komunitu velký význam, je nezbytným předpokladem, aby mohla být nominace úspěšná, a aby byl statek vůbec na národní seznam nemateriálních statků zapsán. Toto jsme museli v nominaci doložit a velmi dobře zdůvodnit. Všude se do tance zapojují místní obyvatelé, a to jak tanečníci, tak muzikanti jako nezbytný hudební doprovod, navíc běžní obyvatelé obce připravují pro fašančáry pohoštění.

Specifikem straňanských fašankových obchůzek je, že fašančáři vchází do domů, přičemž samozřejmou součástí je zapojení hospodyně do párového tance straňanská, který následuje po mečovém tanci. O zásadním společenském významu svědčí také přijetí a pohoštění na obecním úřadě. Např. v Komni si organizátoři obchůzky na obci od starosty/starostky musí vyzvednout fašankové právo a žádat o povolení obchůzky s prováděním tance. Neformální atmosféru a společenský význam pro obyvatele obce Strání podtrhuje i fakt, že obchůzky s prováděním tance Pod šable se dodnes konají v úterý před Popeleční středou a většina místních obyvatel si zařídí na tento termín volno, protože jej považují za jeden z nejdůležitějších dní v roce.

V Bystřici pod Lopeníkem předvádějí bobkovníci tanec před každým domem v obci. Místní na ně čekají s pohoštěním i darem a celá obec vnímá obchůzku a tanec jako nezbytný každoroční kolorit, který upevňuje sousedské vztahy. Podobně je tomu u skakúnú v Komni, kteří musí zatančit tanec před každým domem v obci a prakticky se nenajde domácnost, kde by neotevřeli. Připravit pohoštění pro fašankový průvod se považuje za čest a prestiž. V Komni se aktivně účastní průvodu, připravuje masky, rekvizity i typické líčení hlavních postav několik desítek občanů. Tím, že se do přípravy a realizace mečových tanců zapojí větší počet lidí, posiluje se vědomí příslušnosti k určitému společenství, místu původu a zdejším tradicím. Utužují se neformální společenské vazby a sousedské vztahy, které jsou důležité pro stmelování vesnice.

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Jsou jejich role přesně určené genderově, věkově…? Co musejí umět, aby své role mohli správně vykonávat? Zapojují se také ženy a nepřebírají původně mužské role?

Tanečníky mečových tanců na Uherskobrodsku jsou výlučně muži z příslušné obce. Jejich označení, věk, vnější znaky či organizační zaštítění tanečníků i celého zvyku je však v každé ze tří obcí jiné. Ve Strání může tančit Pod šable kterýkoliv z chlapců či mužů. V současnosti se schází v úterý před Popeleční středou několik věkově odlišných skupin fašančárů. (V roce 2020 zaznamenána účast asi 60 fašančárů – tanečníků.) Obvykle se jedná o neformální uskupení, většinou o kamarády, kteří se organizují spontánně. Důležité je, že členství v jakémkoli z dětských nebo v dospělém souboru Javorina není podmínkou pro provádění tance. Na organizaci Festivalu masopustních tradic, který ve Strání existuje od roku 1987, se podílí neformální štáb, jenž úzce spolupracuje se spolkem SPOKOS (dříve Osvětovou besedou), Muzeem Jana Amose Komenského v Uh. Brodě, a především s vedením obce Strání.

V Bystřici pod Lopeníkem jsou nositeli statku mládenci, v minulosti tzv. odvedenci, odcházející na vojnu. Taneční a písňový repertoár přejímají každoročně od svých starších předchůdců. Pro potřeby předvedení tance na různých slavnostech byl v minulosti založen i neformální spolek Bobkovníci, který se scházel příležitostně v různém složení. Pomoc s nácvikem a organizací vlastní masopustní obchůzky s tancem je však v současnosti spíše na aktivních jednotlivcích. V Komni jsou nositeli statku taktéž osmnáctiletí mládenci, dříve odvedenci, které zde při obchůzce doprovází několik desítek masek. Masopustního průvodu se tak účastní celé společenství obce. Organizačně se v pořádání fašankového průvodu a večerní zábavy pravidelně střídají čtyři místní spolky – Dechová hudba Komňané, Fotbalový klub, Sbor dobrovolných hasičů a Tělovýchovný spolek.

Pokud se týká žen – jak bylo řečeno, tanečníky mečových tanců jsou výlučně muži. Prapůvod v symbolice boje nebo zápasu příslušejícího mužskému elementu předurčuje do role tanečníků mladé muže, v Bystřici a Komni přímo mládence v rozpuku mládí, kteří byli odváděni k vojenské službě. Ženy tedy mečové tance v našem prostředí nikdy netančily a v kontextu masopustních obchůzek byly především v roli hospodyní připravujících pro tanečníky pohoštění nebo si zatančily, jako např. ve Strání párový točivý tanec následující po mečovém tanci.

Přináší nositelům statku tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Hlavním účelem Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky je ochrana, zachování, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území České republiky. Znamená to tedy, že se Mečové tance z obcí Strání, Bystřice pod Lopeníkem a Komňa dostaly mezi jevy, které jsou významné či jedinečné a zaslouží si pozornost a podporu, aby mohly být předávány dalším generacím. Pro nositele tradice Masopustních mečových tanců i samotné zpracovatele nominace je zápis potvrzením toho, co už dlouho víme: že tato tradice je výjimečná a stojí za to ji udržovat a věnovat jí péči. Spíše než výhodou je tento zápis závazkem pro další práci, která ale může být podpořena v rámci některého z dotačních titulů Ministerstva kultury.

Nebojíte se zvýšeného zájmu turistů např. na Festivalu masopustních tradic ve Strání?

Festival masopustních tradic byl založen právě proto, aby popularizoval a přibližoval veřejnosti místní tradice, ale také je konfrontoval s jinými regiony, které reprezentují pozývané folklorní soubory. V tomto ohledu jsou ve Strání na návštěvníky připraveni a zaměřeni. Ostatně ve všech obcích s jistou mírou pozornosti počítají, proto v rámci masopustu např. v Bystřici pod Lopeníkem pořádají v místním muzeu ochutnávku masopustních specialit, v Komni zpřístupňují místní památku lidového stavitelství nebo v letošním roce uspořádali výstavu fotografií z historie komenského fašanku.

Jak přebírá tradici mladá generace? Má o ni zájem? Nese s sebou role fašančáře, bobkovníka či skakúna určitou společenskou prestiž uvnitř místní komunity?

Předávání statku je ve všech lokalitách přirozené, spontánní a děje se především v rámci kamarádských vztahů vrstevníků. Ve Strání se díky zapojení do Festivalu masopustních tradic a posilování lokálního patriotismu setkávají s fenoménem mečového tance už děti. Každoročně několik skupin fašančárů zavítá do mateřské i základní školy, a děti tedy vidí mečový tanec jako přirozenou součást života v obci a stejně přirozené je pro ně v pozdějším věku obléknout kroj, začlenit se do kolektivu vrstevníků a učit se s nimi jednotlivé taneční kroky a figury. V Bystřici pod Lopeníkem a Komni, kde jsou masopustní mečové tance důsledně prováděny před každým domem v obci, je opět přirozeným koloritem doprovod dětí, které tanec od starších pasivně vstřebávají a přirozeně stmelují kolektiv stejně starých chlapců v obci. Nezanedbatelnou je ve všech obcích úloha mateřských i základních škol, kde se děti už od nejútlejšího věku učí písňový repertoár a taneční figury mečových tanců v rámci hudební výchovy a pohybové průpravy. V Komni už několik desítek let pořádají úžasný dětský fašank – v pátek nebo dokonce až v úterý před Popeleční středou. Účast několika desítek dětí a mladých lidí v masopustních průvodech dává tušit, že toto je správná cesta, jak tradici předávat.

Má Slovácko stále co nabídnout, pokud jde o další adepty na zápis? Připomeňme, že za Zlínský kraj jsou už zapsány: Slovácký verbuňk (2009), Jízdy králů na Slovácku (2009), Valašský odzemek (2012), Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku (2019). Slovácký verbuňk a Jízdy králů na Slovácku jsou také zařazeny do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

V oblasti tradiční lidové kultury a v dodnes udržovaných zvycích i rukodělných technikách má skutečně Slovácko výjimečné bohatství. Přesto si dovolím neuvést žádnou konkrétní položku, která by v dalších letech mohla nebo měla na seznam zamířit. Od okamžiku soustředění se na některý jev až po jeho zápis to trvá několik let. Navíc bychom měli jako odborníci velmi citlivě vyvažovat, zda a kterému jevu může Zápis a s ním spojená mediální pozornost prospět a kterému by mohla naopak uškodit. Důležité je, aby sami nositelé vnímali pozitiva toho, že se věnují něčemu, co je součástí seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Užijte si všechny barvy Velikonoc v jeden jediný den na Zámku Žďár nad Sázavou. Přijďte vstřebat sváteční atmosféru a inspirujte se! Zdobení velikonočních kraslic různými technikami, pletení pomlázek i první letošní jarmark s domácími dobrotami a tradičními řemesly.

Přijeli jsme během dopoledne. Masopustní průvod obcházel jednotlivé domy. Hlavní úlohu v něm hráli místní občané v tradičních maskách a dechová kapela, která vyhrávala známé lidové melodie k tanci. Doprovázeli je přihlížející místní obyvatelé a návštěvníci. Masopustní masky – muži nalíčení černou barvou– označili tvář každého nového návštěvníka černou značkou, červeně nalíčení použili ke značení svoji barvu. U každého domu průvod zastavil, z domu vyšli jeho obyvatelé a přivítali se s maskami. Následovalo pohoštění – koblížky, chlebíčky a něco na zahřátí, a potom taneček doprovázený skvěle sehranou dechovkou.

Zeptali jsme se ženy, patřící do místní komunity, čím to je, že účinkující v maskách hrají své role s takovým zaujetím. Odpověděla, že je pro ně čest provádět tento důležitý úkol.

Co je tím úkolem? Je to snad snaha udržovat při životě zvyky a tradice po svých předcích, třeba kvůli UNESCO? Zápisu na Seznam UNESCO si místní nesmírně váží.

Hlavním posláním, čestným úkolem a vnitřním záměrem účinkujících v masopustních maskách je však přinést do každé domácnosti, kterou navštíví, štěstí a prosperitu do dalšího roku. S touto motivací se vždy co nejpečlivěji připravují na den, který bychom mohli dnešními slovy nazvat svátkem sousedské vzájemnosti. Den, kdy se sousedé navštěvují a věří, že svými rituály pocházejícími z hluboké historie, dělají vše pro to, aby se ostatním dobře dařilo. Viděno touto optikou dostává celá akce mnohem hlubší charakter a smysl, který vysvětluje, proč tato tradice přežívá až do dnešních dnů.

Z masopustu ve Studnicích jsme odjížděli naplněni radostí a vzpomínkou nejen na krásné masky a originální zvyky, ale také na zážitek ze setkání s lidmi, kteří nelitují času ani energie, aby uskutečnili událost plnou vřelosti a projevů sousedského přátelství.

Děkujeme Vám, milí Studničtí.

https://www.obecstudnice.cz/file.php?nid=954&oid=669137