Velikonoční inspirace aneb třikrát a vždy trochu jinak o svátcích jara

Příběh pohlednice

Sbírky muzeí uchovávají ve svých fondech mnoho zajímavého. Obrovské množství předmětů, jež běžně provázely naše předky životy. Tyto předměty představují nesmírně cennou studnici informací o dané době a jejich význam ocení nejspíše ti, co ji sami nepamatují a zkoumají. Ti, co přijdou po nás.

Fenoménem 20. století bezesporu byly pozdravy z výletů a dovolených, přání k svátkům, jmeninám – zkrátka zasílání pohlednic. Napadlo vás ale někdy pozastavit se nad výjevem, jež pohlednice zachycuje? Nebo jen náhodně vyberete ze stojanu mezi mnoha jinými? Povím vám příběh dívky z pohlednice, který vás možná přiměje podívat se na svět kolem sebe jinýma očima.

Psal se rok 1929 a v Prešově se narodila dívenka Kateřina Freyová. Rodiče Ethel a David se o pět let později přestěhovali do východočeského města Holice. Tohle město bylo totiž vyhlášené ševcovskými dílnami a výrobou obuvi a tatínek David v takové firmě dřív pracoval. V novém bydlišti si zcela logicky zřídili stejnou živnost. Katka měla ještě mladší sestřičku a obě byly velmi hezké dívenky, doslova rozkošné v šatech s volánky. Není divu, že se ocitly v hledáčku místní vyhlášené firmy GRAFO, již vlastnil Karel Čuda, a občas si vyzkoušely roli modelek. Kateřina třeba právě na Velikonoce – na pohlednici se zářivě usmívá u ošatky s kraslicemi. Grafo Čuda Holice – tohle logo velmi často nalézáme na starých černobílých pohlednicích známých i zapadlých míst naší vlasti a také pohlednicích žánrových.

Vypukla 2. světová válka a postupně přicházely další a další nepříjemné a život omezující situace – nejvíce pro osoby s židovským původem. A Freyovi byli Židé.

Pohlednice, které zůstaly v muzeích a archivech nebo u soukromých sběratelů představují rázem to málo, co po dívce Katce zůstalo. Pohlednice a pár fotografií. A kameny zmizelých – malé pomníčky v podobě dlažební kostky s mosaznou destičkou a vyrytými životními údaji. Celá rodina je má v Holicích, celá rodina byla zavražděna v Osvětimi.

Zkuste se příště podívat na tak obyčejnou věc – jakou je stará černobílá velikonoční pohlednice – trošku jinýma očima.

Příběh slohové práce a vhled do profese muzejníka

V muzeích se se zabývámer nejen sběrem předmětů a jejich evidenci a vystavování, ale také dokumentaci v terénu. A na jaře mají napilno ti z nás, kdo se věnují dokumentaci zvyků spojených s Velikonoci. Tedy i já. Podařilo se mi sestavit skládanku, o jejíž příběh se s vámi ráda podělím.

Nevyčerpatelnou studnici informací z okolí Vysokého Mýta a Litomyšle i Poličky z dob 20 a 30. let 20. století představují čísla časopisu Od Trstenické stezky. Vlastivědný sborník vycházel v Litomyšli a těšil se velké oblibě. Mimo historických a cestopisných statí (mnohdy na velmi vysoké úrovni) zde byly  publikovány pověsti či třeba připomínky životních výročí významných osobností. A pro děti dostal později časopis část s názvem Pomněnky aneb Příloha pro útlou mládež.

Mezi dětskými říkačkami se i v této příloze nalézá mnoho zajímavého. Hned v prvním ročníku je otištěn text s názvem „Co dělali chlapci u nás o velikonocích“. Podepsán Vrat. Bureš, I. tř. gymn. Vys. Mýto. Původně se tedy zřejmě jednalo o slohovou práci dobře ohodnocenou profesorem, a tak byla vybrána k otištění.  Autor zde důkladně a barvitě popisuje velmi starý lidový zvyk propojený s časem od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Průvody chlapců obcházejí vsi se zvukotvornými nástroji. Klapačky a řehtačky nahrazují utichlé zvony a chrání místo před zlými silami. V sobotu vychází průvod koledníků v čele s maskovaným hochem – jidášem. Po konci obchůzky si účastníci rozeberou koledu a část masky spálí, aby očistili místo od zimy a všeho špatného a aby mohlo přijít jaro. Kořeny dříve velmi hojného zvyku musíme hledat v dobách pohanských a dodnes jej lze spatřit právě kolem Vysokého Mýta.

Vskutku zajímavá práce, bohužel bez zmínky o místě konání obchůzky. Naštěstí v almanachu abiturientů vysokomýtského gymnázia se podaří vyhledat i tento chybějící článek skládanky. Vratislav Bureš bydlel v Lozicích a další stopy vedou nutně právě sem. Musím ověřit, zda popis obchůzky malého chlapce odpovídal pravdě, a to se záhy při rozhovoru se starousedlíky potvrdí. Autor textu pravděpodobně sám obchůzku zažil, ale pak vlivem nedostatku dětí ve vsi zvyk dočasně zanikl. Znovuobnoven byl až po mnoha desetiletích v odlišné podobě. A tak i letos vyjdou chlapci na bílou sobotu s klapačkami a maskovaným jidášem. Tradice velí klapat a za dobře odvedenou práci získat koledu.

Červené svátky?

I v dílech slovutných spisovatelů románů 19. i 20. století můžeme při troše trpělivosti nalézt zmínky o svátcích jara. Jiří Šotola ve své vynikající knize Tovaryšstvo Ježíšovo  půvabně popsal podobu svátků jara pod Košumberkem v dobách baroka.

„Zdejší lidé mají na Velký pátek jinačí zvyky. K potoku chodí, myjí se, stříkají na sebe, vyhánějí prý nemoce. Někteří vyšli už za svítání, neb je tady zvykem vítat velikopáteční slunce vkleče na jarním trávníku. Nepředěláš to. I poklady po lese hledají. Neodnaučíš je tomu. Zrovna teď naproti na zahradě klečí selka pod jabloní. Modlí se, ale ke komu! – modlím se k tobě, stromě zelený!“

Tedy máme ty krásné, staré a pozapomenuté zvyklosti s jasnými prameny v dobách pohanských– koupel na Velký pátek před východem slunce nám zajistí zdraví po celý následující rok. Ale pozor – musí to být voda živá a proudící! Tedy ne voda z vodovodního kohoutku. A pak už rychle do lesů hledat poklady.

I Jindřich Šimon Baar v Chodské trilogii obšírně zmiňuje lidové zvyky spjaté s jarem. Opakující se drobné zprávy o červených svátcích trpělivý čtenář vysleduje také v románech Terézy Novákové. Jmenovat lze například Děti čistého živého. Dějem pisatelka zasadila své romány do milovaných východních Čech. Proč se ale svátkům říkalo „červené?“.

Odpověď je velmi jednoduchá. Vajíčko představuje dávný symbol zrození a životodárné síly a základní barvou na zdobení odměn pro koledníky byla právě červená. Červená poukazuje na krev prolitou Ježíšem na kříži. A zvolený způsob zdobení často vypovídal o citové stránce. Dívka mívala pro každého chlapce specifický dárek. Ve sbírce Regionálního muzea ve vysokém Mýtě se například nachází kraslice se škrabaným vzkazem: "Koho ráda mám, tomu toto vajíčko dám."

Ať už se vydáte cestou koupele v potoce, hledání pokladů nebo posílání pohlednic či pečení slavnostního beránka a mazance – přeji vám všem hezké a veselé svátky jara, jež pramení v dobách pohanských. A na nás je, aby vydržely i těm, kdo teprve na svět přijdou.