<p>STARÉ MĚSTO: „Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a lidé jejich umění nazvali bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ale zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál.“</p> <p>Tolik anotace Žítkovského čarování z pera slováckého publicisty, novináře a folkloristy Jiřího Jilíka, jehož knihu vydalo koncem minulého roku nakladatelství Albatros Media. V publicitě i zájmu čtenářů jí asi pomáhá úspěšný román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ta ale přitom čerpala mimo jiné i z informací sesbíraných už před deseti lety právě Jiřím Jilíkem (což román uvádí v doslovu) a dala knize stejný název, jaký použil už dřív on. Žítkovské čarování je rozšířeným vydáním dvou knih, které Jilík vydal v letech 2005 a 2006.<br />
„Je pravda, že má kniha vychází i díky zájmu o tuto tematiku, který probudil právě román Kateřiny Tučkové. Zřejmě proto mě nakladatelství Albatros Media oslovilo s nabídkou vydat k tématu i faktické informace,“ říká autor Žítkovského čarování. V nejnovější knize proto spojil obě své původní publikace a doplnil je ještě několika pamětmi.<br />
Všechno začalo už v devadesátých letech minulého století. „Psal jsem tehdy seriál Žítkovské bohyně, který pravidelně vycházel ve Slováckých novinách, kde jsem tehdy působil,“ vypráví Jilík. O pár let později vydalo tento seriál jako knížku s názvem Žítkovské bohyně malé regionální nakladatelství na Kyjovsku. „Protože knížka byla poměrně rychle vyprodaná, připravil jsem další text nazvaný Žítkovské čarování,“ dodává. Zatímco první kniha o Žítkové je spíš Jilíkovou esejí o tom, co se mu podařilo o bohyních zjistit a také o jeho setkáních s poslední žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou, další publikace je výborem z pamětí a autorů, kteří o žítkovských bohyních psali, a obsahuje také ukázky historek, které se v regionu tradovaly. „Ty zaznamenali národopisci už v devatenáctém století, a netýkaly se jen obce Žítková, ale celých Kopanic. Jinak ale o procesech s čarodějnicemi, které se v regionu odehrávaly už v 17. století, pojednává například krevní kniha Bojkovic,“ připomíná autor. Tehdejší bohyně, které léčily lidi, koně či dobytek pomocí magických formulek, nebyly na Slovácku upalovány, ale častěji stínány.<br />
Lidové vědmy fascinují lidi dodnes a na Žítkovou se pořádají kvůli tomuto kouzlu zájezdy. „Přitom ten genius loci už tam dávno není. Odešel se smrtí Irmy Gabrhelové. Je to, jako byste hledali bohyně v Uherském Hradišti,“ konstatuje publicista. On sám se v devadesátých letech s Gabrhelovou setkal několikrát. „Ale ani tehdy to nebylo tak, že by člověk přijel do Žítkové a hned se dozvěděl o bohyních. Ty ženy neměly žádnou publicitu, ani o ni nestály. Když ale člověk potřeboval pomoct, starší lidé ve vsi mu poradili, aby navštívil tu či onu sousedku, a řekli mu, kde bydlí.“ Název bohyně prý neuznávaly ani vědmy, ani místní lidé. „Je to literární označení vymyšlené těmi, kdo o tomto tématu už dřív psali. Vycházelo zřejmě z toho, že se při svých kouzlech a věštbách dovolávaly Boha,“ vysvětluje Jilík.<br />
Chladnými nenechávaly věštkyně a léčitelky z Kopanic ani naše předky. Zejména pak představitele katolické církve. Jejich praktiky, jako bylo lití olova či vosku, věštění či zaříkávání, odsuzoval na konci osmnáctého století jezuita Karel Kulich a o sto let později katolický kněz ve Starém Hrozenkově Josef Hofer, za jehož působení žila v Žítkové asi nejslavnější bohyně „Pagáčena“. Vzpomínky katolických kněží i označení božec a bohyně se v Jilíkově knize také objevují. „Jsou to sice kritické, ale pro nás cenné informace, někdy psané jako soudničky. Nebýt Hofera, nemáme dnes já ani Tučková o čem psát.“ A psát o bohyních mohou díky horlivým katolíkům ještě i další nadšenci, pokud se jim bude chtít probrat se několika stohy Hoferovy pozůstalosti, která je dnes v brněnském etnologickém ústavu. „Já už jsem ze svého hlediska toto téma vyčerpal. Odhalit know-how, jímž bohyně pomáhaly, se z archivů, z pamětí ani z kronik, a dokonce ani ze setkání s živou bohyní, nedá. Představil jsem ale typ žen, které měly jiný přístup ke světu a jiné zdroje poznání. Díky tomu měly v každé době důležitou roli i postavení ve společnosti,“ dodává autor Žítkovského čarování.</p>
