úterý
17. září 2024
svátek slaví Naděžda

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Spolek Naruby vrací filmový klub do Mladé Boleslavi

MLADÁ BOLESLAV: Filmové projekce, ale i výstavy, koncerty a veřejná čtení se budou pravidelně odehrávat v nově otevřené kavárně V břiše velryby (Na kozině 9). V kavárně můžete čas strávit i hraním deskových her, bude se zde točit pivo minipivovaru Slepý krtek a samozřejmostí je kvalitní čerstvá káva. Kavárna otevřela v pondělí 11. 12., a to vernisáží obrazů a grafik Zuzany Adamové. Již během prosince zde chystají i první dvě projekce.

Autor článku: 
Pavel Šubrt

V kavárně budou promítat vždy od 19 hodin 14. 12. film Thelma a 20. 12. film Rock´n Roll.

Kino se zaměří zejména na nové evropské filmy, na své si ale přijdou i milovníci dokumentů.  Na začátku dubna totiž spolek po odmlce vrátí do města filmový festival Jeden svět. Máte-li chuť se v nově otevřeném prostoru realizovat, napište na email sdruzeni.naruby@seznam.cz, zavolejte na 608127422 nebo se zastavte na kávu a kus řeči.

Program na leden

·         10.1.2018 od 19 hod. - Odnikud

·         11.1.2018 od 19 hod. - Koncert - Saša Niklíčková (harmonikářka a písničkářka)

·         12.1.2018 od 19 hod. - Tom of Finland

·         17.1.2018 od 19 hod. - 120 BPM

·         19.1.2018 od 19 hod. - Nemilovaní

·         24.1.2018 od 19 hod. - Naprostí cizinci

·         26.1.2018 od 19 hod. - Místo splněných přání

·         31.1.2018 od 19 hod. - Na konci světa

Program přilozen.

ZDROJ

Kračúnovské putování Tomáše Kočka se zastavilo v Březnici

BŘEZNICE: V březnickém kulturním domě odehrál v pondělí 11. prosince písničkář Tomáš Kočko se svým Orchestrem další koncert ze svého tradičního adventního Kračúnovského putování. Zároveň představil novou pohádkovou desku pro děti s názvem Z Radosti. Ještě před koncertem nám valaššský bard Tomáš Kočko odpověděl na několik otázek.

Autor článku: 
Karel Souček

Po kolikáté jste se letos vydal na adventní turné?  

Na adventní nebo-li  Kračúnovské turné (od staroslovanského označení pro svátky zimního Slunovratu a pozdější Vánoce) jezdíme od vydání našeho CD Koleda. To znamená, a to se musím podívat, od roku 2009. To už je osmý rok! Kdybyste se nezeptal, ani by mi nedošlo, jak dlouho už to je…

 

Kolikrát jste již koncertoval v Březnici a jaké máte vzpomínky?

Jednou určitě. Nebo dvakrát? Hráli jsme ráno pro děti a večer pro dospělé a pamatuju si, že jsme po tom dopoledním koncertě pro školy zalezli do kapelního auta a poslouchali první mix naší tehdy připravované desky VELESU. Březnice je vlastně důležitým místem. Odtud jsme pak psali poznámky našemu mistrovi zvuku a on pak na jejich základě přemíchával celou desku. A povedlo se mu to. Čtyři měsíce bodovala v prestižní TOP 20 World Music Charts Europe. No a po tom poslechu jsme se šli provětrat procházkou na zámek a zpět. Pamatuju si ta renesanční sgrafita.

 

Jak se to letošní turné liší od loňského? Kolik písní je jiných?

Každé Kračúnovské turné je vystavěno na písních z CD Koleda. To je základ. K tomu přidáváme to nejlepší z předešlých desek a pak samozřejmě písničky z alba nejnovějšího. Letos tedy z alba pro děti, pohádkového CD Z Radosti.

 

Kolik písní z alba Z Radosti na těchto koncertech hrajete?

Desku Z Radosti tvoří tři pohádkové příběhy, které jsem původně režíroval v brněnském divadle Radost v průběhu asi osmi let. Každý z nich je aranžován do jiného druhu lidové hudby: moravská cimbálová muzika z Beskyd, česká dechovka ze Šumavy a pak irsko – americká všehochuť s citacemi děl českých a moravských velikánů klasické hudby. Hráváme tu třetí pohádku, neboť dechovku ani cimbálovou muziku s sebou holt nevozíme."  

 

Jak vás napadlo udělat desku pro děti?

Je to už drahně let, co po mě vydavatel Indies Scope chtěl píseň pro děti na tehdy vznikající sampler dětských písní. Já to nestihl, ale semínko bylo zaseto.  V průběhu následujících osmi roků jsem režíroval tři pohádková představení a hlavně pro ně napsal muziku a písničky. Při poslední režii, v souvislosti s Vančurovou knížkou Kubula a Kuba Kubikula, jsem narazil na zajímavý problém zvaný „spor o pohádku". To mě ponouklo k nápadu udělat desku pro děti, a to vyloženě pohádkovou!

 

Je pro vás rozdíl psát písničky do divadelního představení a skládat volně?

Rozdíl to je.  Musím držet téma, které je mi přiděleno, a protože v divadle Radost se herci doprovázejí při písničkách sami, beru ohled i na to, které nástroje se mi obsazením konkrétních hereček a herců sejdou. Zásadní rozdíl je ale v tom, že skládám písničky pro někoho jiného než pro sebe.

 

Pohádky v Brně také režírujete. Co vás na práci režiséra nejvíce baví?

Pohádka je úžasný žánr. Nic není nemožné, stávám se vlastně na chvíli dítětem a hraju si.  

 

Jakou pohádku máte nejraději?

No, to jste mě dostal! Já snad ani nemám žádnou pohádku vyloženě oblíbenou! Ale třeba nedávno jsem psal hudbu pro rozhlasovou pohádku Břicho Radegasta, a ta se mi moc líbila. I tím, že je od nás a autorka do ní vetkla prvky valašského nářečí. Když to vezmu kolem a kolem, mám takové pohádkové období. Od ledna budu v Těšínském divadle režírovat pohádku O Ondrášovi.

Josef Sudek a Janusz Moniatowicz se imaginárně setkávají v kolínském muzeu

KOLÍN: V Regionálním muzeu v Kolíně je do 7. ledna k vidění ojedinělá výstava "Imaginární setkání fotografů 2017 - Josef Sudek a Janusz Moniatowicz / Kouzlo a paměť místa".

od 28.10.2017 do 07.01.2018
09:00 - 17:00
Autor článku: 
RMK

Imaginární setkání fotografů pořádalo poprvé Regionální muzeum v Kolíně v roce 2013. Tehdy byly vystaveny práce Jaromíra Funkeho, Josefa Sudka a japonského fotografa Toshio Sakaie, jehož dílo bylo inspirováno oběma předchozími autory, zejména Sudkovými cykly panoramatických fotografií. Koncept tohoto fotografického setkání byl natolik zajímavý, že se naše muzeum k němu vrátilo i letos s tím, že se bude opakovat v pravidelném dvouletém cyklu. Doufáme, že bienále Imaginární setkání fotografů bude stejně úspěšné jako dříve festival Funkeho Kolín, a bude připomínat bohatou a slavnou fotografickou tradici města Kolína. 
Letošní výstava prezentuje dva autory. Opět slavného kolínského rodáka Josefa Sudka a známého polského fotografa Janusze Moniatowicze. Spojovatelem této výstavy je jedno konkrétní místo, jak již vyplývá z podtitulu. Tím místem je legendární Sudkův ateliér na pražském Újezdě, jehož genius loci dal vzniknout velké části zde vystavených fotografií.
Z rozsáhlé pozůstalosti Josefa Sudka, kterou kolínské muzeum vlastní, jsou na výstavě představeny právě Sudkovy fotografické práce, které vznikaly v tomto ateliéru – cykly "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce". Dále jsou vystavena fotografická zátiší vznikající v ústraní druhého Sudkova ateliéru na Úvoze – cykly "Labyrinty", "Skleněné labyrinty", "Velikonoční vzpomínky" atd. Kromě fotografií jsou prezentovány i autentické trojrozměrné předměty (artefakty), které Josef Sudek do svých zátiší zasazoval. 
Janusz Moniatowicz prezentuje emotivní cyklus fotografií, který vznikl v 80. letech 20. století v ateliéru na Újezdě. To však bylo již po Sudkově smrti, kdy se zub času, lidská lhostejnost, nevšímavost úřadů i vandalismus na tomto místě již nehezky podepsaly. Ateliér, který dříve kypěl životem a na jehož půdě vznikaly ony úžasné fotografické cykly, se najednou proměnil v opuštěnou ruinu. Ruinu, kde občas mezi nánosy prachu a pavučin probleskne věc - vzpomínka na Josefa Sudka.

Výstava se koná v Červinkovském domě (Brandlova 27, Kolín). 

www.muzeumkolin.cz

CinEd přibližuje umělecké filmy nejmladším divákům

OSTRAVA: CinEd, Minikino a Asociace českých filmových klubů Vás tímto zvou na ukázkový seminář filmové výchovy pro pedagogy a další zájemce, který se uskuteční 26. 1. 2018 v Ostravě v Minikině. Mezinárodní program filmové výchovy CinEd zpřístupňuje evropské filmy dětem a mladým divákům ve věku 6-19 let. Filmy jsou organizátorům představení nabízeny zdarma a instituce mohou programy zpoplatnit jen do výše pokrytí svých provozních nákladů spojených s projekcí.

26.01.2018
09:00 - 16:30
Autor článku: 
ika

Partnerskými zeměmi projektu CinEd jsou aktuálně Bulharsko, Česká republika, Francie, Itálie, Portugalsko, Rumunsko a Španělsko. Počet zemí i nabízených filmů se bude každý rok rozrůstat. V tomto školním roce se připojí Finsko.

Specifikem projektu CinEd je jeho zaměření na umělecké filmy a jejich přiblížení nejmladším divákům prostřednictvím osvědčené a mezinárodně ceněné metodiky vyvinuté v Cinémathèque française. Součástí nabídky jsou vedle samotných filmů také metodické materiály a série školení pro pedagogy a kulturní pracovníky.

Projekt je realizován za finanční podpory Státního fondu kinematografie, Ministerstva kultury České republiky a Kreativní Evropy.

Filmy

Aktuálně v rámci projektu CinEd nabízíme 6 filmů s českými podtitulky a 3 do českého jazyka přeložené metodické materiály. Počet filmů a překladů se postupně zvyšuje. Ve školním roce 2017/18 budou do nabídky zařazeny – vedle nových zahraničních titulů – také české filmy.

Ukázkový seminář filmové výchovy pro pedagogy v Ostravě

26.1. 2018 v Ostravě v Minikině
(Kostelní 3, 702 00 Ostrava) od 9:00-16:30.

V rámci školení se budeme zaobírat snímkem Jak jsem strávil konec světa (Režie: Cãtãlin Mitulescu, Rumunsko 2006, 106 min.)

“Bukurešť, 1989 – poslední rok Ceauşeskovy diktatury. Sedmnáctiletá Eva žije s rodiči a sedmiletým bratrem Lalaliluem. Je krásná. Prvně se zamiluje a objevuje mučivou nerozhodnost dospívání a složitost dospělého života. Má tajný sen, o němž kromě jejího bratra nikdo neví: utéct z Rumunska a cestovat po světě.”

Časový rozvrh a program semináře:

9:00-9:15 registrace
9:15-12:00 seminář
12:00- 13:00 přestávka na oběd
13:00 - 15:00 seminář
15:00- 15:30 evaluace, bezplatná distribuční nabídka pro školy/ registrace.

Součástí seminaáře bude představení projektu CinEd - nabídka, cíle a metody, zdroje informací, úvod k filmu a následná projekce Jak jsem strávil konec světa , základy filmové analýzy pro školní mládež, interkulturní odkazy, inspirace pro pedagogické využití filmu.

REGISTRACE NUTNÁ, a to prostřednictvím on-line formuláře - http://bit.ly/2BGfi42

V případě dotazů kontaktujte koordinátorku projektu CinEd v ČR Evu Paroulkovou: eva.paroulkova@acfk.cz

VSTUP NA SEMINÁŘ JE ZDARMA.
TĚŠÍME SE NA VÁS!

Zdroj: CinEd

Přednáška Plzeňská revolta proti měnové reformě 1. června 1953

PLZEŇ: V rámci probíhající výstavy "TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938 – 1953", proběhne 14. prosince od 17 hodin v Západočeské galerii v Plzni doprovodná přednáška historika PhDr. Jakuba Šloufa, Ph.D. (Ústav pro studium totalitních režimů) „Plzeňská revolta proti měnové reformě 1. června 1953“.

14.12.2017
17:00 - 18:00
Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Během výstavy "TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953", která v Západočeském muzeu v Plzni probíhá už od 22. září 2017 a potrvá do 21. ledna 2018, pořádá Západočeská galerie jako doprovodný program komentované prohlídky a odborné přednášky vztahující se k tématu výstavy. Jednou z posledních je i přednáška věnovaná plzeňské revoltě v létě roku 1953.

Na přednášce bude Jakub Šlouf hovořit zejména o příčinách a o průběhu plzeňských demonstrací proti měnové reformě 1. června 1953. Pozornost však bude věnována také méně známým plzeňským protestním akcím, které se v západočeské metropoli odehrály v letech 1948-1953.

Historik navíc během přednášky představí také svou knihu Spřízněni měnou, která celou událost, jež je považována za největší protestní akci v Československu v 50. letech, dopodrobna mapuje. Kniha je vůbec první ucelenou, na detailním archivním výzkumu vystavěnou, monografií plzeňské revolty 1. června 1953. Pro západočeského čtenáře může být zajímavá zejména proto, že přináší přesný popis dění v ulicích města v průběhu protestů. Akcemi demonstrantů počínaje a jednáním představitelů strany a bezpečnostních složek konče. Zároveň kniha zachycuje též všechny významné plzeňské demonstrace a stávky z předchozího období let 1948-1953. Vůbec poprvé proto staví plzeňskou revoltu do širšího společenského kontextu.

Na toto téma přinášíme s historikem Jakubem Šloufem rozhovor.

 

Proč jste se rozhodl věnovat právě tomuto tématu?

Téma plzeňské revolty proti měnové reformě v roce 1953 mne jako západočeského rodáka zajímalo již na střední škole. Později jsem se k němu vrátil při psaní disertační práce. Revolty představují pro historika jednu z mála příležitostí jak skrze archivní prameny zachytit autentické postoje společnosti, která byla v podmínkách komunistické diktatury jindy spíše umlčena. Na příkladu podobných konfliktů je přitom možno detailně zkoumat rozdíly v postojích různých společenských skupin. Studovat prolínání sociálních, politických a kulturních motivů lidského jednání. Plzeňská revolta byla vůbec největší podobnou událostí v Československu v letech 1948 - 1967, proto jde o téma s obrovským potenciálem pro analýzu struktury společnosti. Bezprostředně po roce 1989 panovala v historické vědě zjednodušující představa, že společnost pod socialistickou vládou byla nehybná a vnitřně jednotná (podmaněná vnějším tlakem), takové závěry však zcela odporují dochovaným pramenům. Ve skutečnosti existovala rozsáhlá diferenciace postojů uvnitř společnosti a nemalá společenská dynamika, která kulminovala právě v zakladatelském období režimu v první polovině 50. let. Bez výzkumu postojů různých částí společnosti může historiografie pouze vytvářet různé černo-bílé schematické makety minulosti. Hlubší pochopení procesů, které umožnily vznik a stabilizaci komunistické diktatury, vyžaduje naopak jemnější schopnost rozlišení zájmů různých segmentů společnosti.

 

V čem se lišily reakce na měnovou reformu v Plzni a ve zbytku republiky?

Protesty proti měnové reformě probíhaly velice podobných způsobem ve všech částech republiky. Ve většině průmyslových závodů došlo na počátku června 1953 k narušení běžného provozu, k utváření diskutujících hloučků zaměstnanců a k artikulaci nesouhlasu s měnovou reformou. Z více než 129 podniků byly dokonce oficiálně hlášeny stávky. Na několika místech – například v Praze, Strakonicích, Vimperku, Bohumíně či Orlové – vyšli zaměstnanci továren protestovat do ulic měst. Atmosféra v Plzni se tedy příliš nelišila od nálad obyvatelstva v jiných regionech. Rozdíl spočíval spíše v síle protestů než v jejich podstatě. V ostatních epicentrech nepokojů se podařilo lokálním představitelům strany protesty pacifikovat prostřednictvím přesvědčování, výhružek i zásahu pořádkových sil. Situace v Plzni byla výjimečná tím, že se zcela vymkla kontrole regionálním představitelům režimu. Místní aparáty komunistické strany a bezpečnosti byly zcela paralyzovány a v podstatě vyklidily pole aktivitám demonstrujících. U většiny členů komunistické strany a příslušníků bezpečnosti se totiž projevovala silná neochota proti demonstrantům zasahovat. Ke skutečnému zásahu se komunistická strana vzmohla až po příjezdu posil z jiných regionů.

 

Co to mělo za následek?

Bezprostředním důsledkem protestů proti měnové reformě byla bezprecedentní vlna represí v západočeském regionu. Souzeny byly stovky nevinných osob, které se mnohdy k protestům pouze připletly. Docházelo k postihům účastníků demonstrací po pracovní linii v podnicích a demonstranti z řad studentů byli vylučováni ze škol. Byly vytipovány rodiny nežádoucího třídního původu, které bydlely v okolí dějiště demonstrací, a došlo k jejich preventivnímu nucenému vystěhovávání z města. Tyto represe však budily takové veřejné pohoršení i uvnitř komunistické strany, že musely být po několika týdnech zastaveny. Na toto zmírnění útlaku měla zásadní vliv skutečnost, že v červenci 1953 do Československa dorazila ze Sovětského svazu první vlna destalinizace. Vedoucí činitelé v Moskvě si pod dojmem protestů v Československu (1. června 1953) a v Německé demokratické republice (17. června 1953) uvědomili, že pokud chtějí ve středoevropských státech udržet žádoucí pořádek, budou muset zdejšímu obyvatelstvu poskytnout vyšší standardy životní úrovně. Z dlouhodobějšího hlediska tedy revolta roku 1953 znamenala zásadní mezník v přístupu režimu k problematice životní úrovně obyvatelstva. Někteří autoři dokonce hovoří v souvislosti s měnovou reformou o prvopočátcích specifického druhu socialistického konzumerizmu. Utváření konzumně orientované společnosti v rámci komunistické diktatury se sice plně projevilo až v následující dekádě, plzeňská revolta však stála na počátku tohoto procesu. Jeho konečnou fází pak byla v časech normalizace pomyslná nepsaná společenská smlouva mezi částí společnosti a představiteli režimu – my nebudeme narušovat vnější iluzi naší politické loajality a vy se postaráte o přijatelné životní podmínky.

 

Vypovídá něco tato událost o Plzeňanech?

Plzeň měla pro vznik revolty několik důležitých předpokladů. Předně zde existoval již po řadu desetiletí průmyslový koncern nadnárodního významu – Škodovy závody, přejmenované ve sledovaném období na Závody V. I. Lenina. Tento podnik koncentroval ve svých řadách více než 30 000 zaměstnanců, pro které nebylo na rozdíl od zbytku obyvatelstva problémem se shromáždit ke společnému protestu. Tito dělníci navíc oplývali dostatkem sebevědomí k prosazování svých zájmů, protože se opírali o tradice místního sociálně demokratického dělnického hnutí a v daném období i o prestiž plynoucí z plnění zakázek mezinárodního významu, včetně těch směřujících do Sovětského svazu. Velká část zaměstnanců patřila ke mzdově a sociálně preferované části společnosti, proto měnovou reformou tratila relativně nejvíce. Komunistická strana navíc průmyslové dělnictvo považovala za hlavní společenskou oporu režimu, proto proti stávkujícím nebyla schopna zasáhnout tak rychle a s takovou razancí, jako u protestů jiných složek společnosti. Škodovy závody byly umístěny blízko centra města, proto v souhrnu představovaly ideální prostředí pro vznik hromadných demonstrací.

Druhou příčinou proč demonstrace vznikly právě v Plzni, byla skutečnost, že region byl v květnu 1945 osvobozen americkou armádou. Západočeské obyvatelstvo několik měsíců hostilo americké vojáky ve svých rodinách. Mezi mládeží zde proto ve zvýšené míře zakořenily sympatie k západní kultuře – západní kinematografie, jazz, móda, angličtina a rodokapsy lákaly pozornost mládeže v nepoměrně větší míře než jejich protěžované východní alternativy. Toto prozápadní smýšlení bylo přitom rozšířené nejen mezi studenty, ale i v řadách dělnického dorostu. V továrnách ostatně na počátku padesátých let pracovalo též nemalé množství dětí z původně buržoazních rodin. Nositeli protestů v roce 1953 byli v naprosté většině právě mladí lidé do 25 let.

 

Věnuje se ještě někdo jiný tomuto tématu

Na vynikající odborné úrovni se tématem plzeňské revolty zabýval ředitel Archivu města Plzně Adam Skála, který v několika studiích analyzoval proces následného nuceného vysídlování rodin z města. Velmi přínosný vnější zahraniční pohled na plzeňské události přinesla v posledních letech studie britského historika Kevina McDermotta z Sheffield Hallam University, který se dlouhodobě věnuje dějinám Československa. Tyto texty jsou dostupné v časopise Minulostí západočeského kraje. Oba autoři výrazně přesahují ostatní českou či zahraniční produkci o plzeňské revoltě v úrovni znalosti archivních pramenů.

 

 

Kniha o oceněných osobnostech

KRAJ VYSOČINA: Zatím posledním edičním počinem Kraje Vysočina je 114 stránková kniha Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina. Publikace představuje všech 91 osobností, které za desetiletou existenci prestižního vyhlášení, převzaly cenu v podobě kamenné, skleněné i dřevěné medaile. Kniha byla vydána v nákladu 500 kusů a prvními majiteli se stali hosté letošního slavnostního večera, na který bylo adresováno pozvání všem dosud oceněným. 

Autor článku: 
luk

Kniha není určena k prodeji, bude využita pro propagaci.

 
Hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek k historii Nejvyššího ocenění Kraje Vysočina:
 
Před deseti lety rozhodlo Zastupitelstvo Kraje Vysočina poprvé o udělení Nejvyššího ocenění Kraje Vysočina. Je to deset let, kdy jsme poprvé fakticky a veřejně vzdali úctu a poděkovali za mimořádné výkony, výsledky, počiny a zásluhy v běžných i méně známých oblastech života našim spoluobčanům. Během těchto let se sešlo díky aktivitě krajských zastupitelů úctyhodných 284 nominací. S velkou odpovědností a úctou byli každoročně vyhlášeni laureáti. Výsledky jejich práce dokázala naše společnost téměř vždy využít ve svůj prospěch, ale jejich jména často zůstávala skromně v pozadí veřejného zájmu. Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina je cestou, jak tyto mimořádné lidi představit ocenit jejich osobní nasazení a projevit jim úctu za aktivitu v oblasti jejich působnosti. Přehlížet pozitivní mimořádnost je přílišný luxus, který si stěží můžeme dovolit. Proto už deset let krajská samospráva hrdě říká, čeho si váží, co považuje za následováníhodné a významné počiny důsledně spojuje s konkrétními jmény.

Za posledních deset let obdrželo Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina v podobě dřevěné, skleněné a kamenné medaile 81 osobností. Pokaždé si pokládám otázku, zda je to málo nebo dost. Kdesi na začátku byla myšlenka ocenit mladé talenty, vzbudit v nich hrdost a touhu dosáhnout dalších úspěchů, ocenit „zralé“, kteří budí ve svém oboru pozornost a respekt, a také ocenit osobnosti, které celoživotně přispěli k rozvoji našeho regionu a k šíření jeho dobrého jména doma i za hranicemi naší vlasti. Myslím, že to platí bez výjimky o všech, kdo v průběhu deseti let Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina obdrželi.

V roce 2008 byl položen pevný základ tradice, která má dnes podobu mimořádné, prestižní společenské události. Jména všech, kdo stáli za myšlenkou zrodu medaile, i těch, kteří laureáty nominovali, budou jednou možná zapomenuta, ale jména oceněných se už navždy stanou součástí historie Kraje Vysočina, historie, na niž jsme náležitě hrdí.

Kniha je připomenutím oněch deseti let a osobností, které zanechaly stopu v historii našeho kraje. Je poděkováním všem, kteří se na udílení Nejvyššího ocenění Kraje Vysočina jakkoli podíleli. Je začátkem řady dalších výročních knih, ve kterých čekají desítky volných stránek na příběhy lidí, kteří jsou Vašimi sousedy, přáteli, kolegy...

Bylo mi ctí potkat se se všemi laureáty Nejvyššího ocenění Kraje Vysočina. Tato setkání byla velice inspirativní a motivující.

 

ZDROJ

Národní galerie vydává průvodce výstavou Norberta Grunda

PRAHA: Průvodce Norbert Grund (1717–1767). Půvab všedního dne doprovází stejnojmennou výstavu, která veřejnosti poprvé přibližuje v celé šíři žánrovou tvorbu jednoho z nejvýznamnějších představitelů rokoka v Čechách. Národní galerie v Praze pořádá výstavu v paláci Kinských od 1. prosince 2017 do 18. března 2018 při příležitosti 300. výročí narození a 250. výročí úmrtí umělce.

Autor článku: 
Marcela Hančilová

Publikace v základních obrysech reflektuje Grundovo dílo, nastiňuje jeho východiska a naznačuje vývojovou chronologii jeho umělecké produkce. Také zaměřuje pozornost na Grundův mimořádně široký námětový i stylistický rejstřík. Samostatná kapitola je věnována sběratelství Grundových děl a jejich grafickým listům z ruky Jana Jiřího Balzera.

Grundova malba se vyznačuje spontánním rukopisem a prosvětleným koloritem, zahrnuje s výjimkou zátiší všechny malířské druhy. Motivicky i stylisticky čerpá z nejrůznějších zdrojů. Podněty z holandské a vlámské žánrové malby, impulzy z italského krajinářství i vzory francouzských galantních slavností malíř převedl a přetvořil do idylické, hravé polohy. Uměl evokovat atmosféru, lehce začlenit figury do kompozic svých obrazů, využít rozlehlosti a hloubky prostoru k překvapivému celkovému vyjádření.

Norbert Grund se umělecky vyškolil u svého otce Christiana Grunda, poté se odebral na cesty. Pravděpodobný je jeho pobyt ve Vídni; působení v Německu a Itálii není prameny podloženo. Do Prahy se vrátil nejpozději roku 1751, kdy se oženil s Ludmilou Illingerovou. Až do své smrti působil na Malé Straně jako člen tamního malířského cechu.

Spolehlivé časové zařazení jeho děl je velmi obtížné, ne-li nemožné. Stanovení přesnější linie Grundovy tvorby ztěžuje kromě absence datovaných děl také jejich velký počet, geografické rozptýlení, střídání různých malířských poloh a opakované umělcovy návraty ke stejnému námětu. Grund nejspíše pracoval pro volný trh a na bezprostřední objednávku asi jen ojediněle. Jeho díla byla oblíbená zejména mezi příslušníky středního stavu. Dalšími zákazníky byli také výkonní umělci nebo umělečtí řemeslníci a Grundovy obrazy se nacházely rovněž v klášterních a aristokratických sbírkách. Základem dnešní početné kolekce děl Norberta Grunda v Národní galerii v Praze byl velkorysý dar Josefa Karla Eduarda Hosera Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění.

Průvodce akcentuje zvláště Grundovu žánrovou malbu jako význačnou kapitolu jeho tvorby, v níž prokázal i svou zkušenost v zachycování postav. Rovněž jeho díla konfrontuje s obrazy, z nichž mohl čerpat inspiraci, a přináší možnost porovnat je se soudobou středoevropskou kabinetní produkcí. Ukázky uměleckého řemesla, které byly zachyceny v Grundových malbách, ilustrují rokokovou kulturu. Průvodce výstavou Norberta Grunda je spolehlivým pomocníkem na cestě k poznání světa plného tajemství, oplývajícího radostí z krásy i rafinovanosti detailů, který umělec ztvárnil na svých obrazech.

Marcela Vondráčková

Norbert Grund (1717–1767). Půvab všedního dne

160 stran, 127 reprodukcí, česko-anglicky

Příběh zámku Litomyšl začal před 450 lety a odvypráví ho i nový nástěnný kalendář

LITOMYŠL: Již několik let připravuje město nástěnné kalendáře. Ani v roce 2018 vás neochudíme o možnost, kochat se celý rok krásnými obrázky z Litomyšle – tentokrát jen a pouze ze zámeckého návrší. 

Autor článku: 
Ing. Michaela Severová

Celý rok 2018 budeme slavit 450. výročí od položení základního kamene zámku Litomyšl. Kalendář s názvem „Příběh zámku Litomyšl“ ve své obrazové části představí současnost. V textové části připomíná 12 letopočtů, které byly v životě zámku a zámeckého areálu důležité.    

Věděli jste, že Vratislav z Pernštejna vystavěl honosný renesanční zámek prý jako dar z velké lásky pro svou krásnou španělskou paní Marii Manrique de Lara? Že se zhoubné požáry nevyhnuly ani zámku a proto se další majitelé, Valdštejnové-Vartemberkové,  nejdříve museli soustředit na opravy a teprve později se zapsali do dějin vybudováním unikátního zámeckého divadla či zahradního saletu a v souladu s barokním vkusem nechali omítnout i renesanční sgrafitovou fasádu? A znáte odpověď na otázku, kdo byl posledními majiteli litomyšlského panství a zda na zámku bydleli? Víte, že Litomyšl byla prvním zámkem v republice, který byl po roce 1945 „předám lidu pro kulturní účely“. Zajímá vás, kdy došlo ke znovuodhalení zámeckých sgrafit? Odpovědi na tyto otázky i mnoho dalších zajímavých informací se dozvíte právě v nástěnném kalendáři „Příběh zámku Litomyšl“.  

Poslední dvoustrana je věnována současnému návštěvnickému programu a historii dalších budov v zámeckém areálu. 

Kalendář byl představen v rámci letošní ArchiMyšle. Vše dobré mu popřál starosta města Radomil Kašpar, kastelánka zámku Zdeňka Kalová a ředitel Regionálního muzea v Litomyšli René Klimeš.

Jde o první z dlouhé řady projektů a akcí, které se k 450. narozeninám zámku Litomyšl připravují. 

 

Ing. Michaela Severová
vedoucí odboru kultury a CR

 

ZDROJ

Památky UNESCO vám mohou dělat radost po celý rok 2018

ČR: Minimálně začátek roku 2018 bude dalším obdobím, kdy bude na Seznamu UNESCO zapsáno dvanáct českých a moravských perel – tedy stejný počet památek jako je měsíců v roce. Proto jsme se již popatnácté rozhodli vydat nástěnný kalendář, který bude prezentovat všechny památky UNESCO na území České republiky. 

Autor článku: 
luk

Jako příspěvek k osmičkovým výročím vydáváme kalendář „Česko-UNESCO-Slovensko“ s podtitulem „po 25 letech opět spolu“.  Ke každé české památce UNESCO jsme našli partnera na Slovensku. Slovenská republika má v tuto chvíli sedm zápisů – pět v sekci hmotné kulturní dědictví, dva zápisy jako přírodní dědictví. Věříme, že i přes určitou různorodost zápisů, se podařilo vytvořit zajímavé dvojice: ke Kutné Hoře jsme přiřadili další hornické město – Banskou Štiavnici, kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře jsme spojili s dřevěným kostelíkem s Bodružalu, Lednicko-valtický areál jako dílo lidské ruky bylo dáno do protikladu s Vihorlatem (součást Karpatských bukových pralesů), Český Krumlov má svého slovenského kolegu v Bardějově, Litomyšl v Levoči, vesnická rezervace Holašovice v horské vesničce Vlkolínec, Sloup Nejsvětější Trojice najdete nejen v Olomouci, ale také v Banské Štiavnici, gotické kostely sv. Jakuba v Telči i v Levoči, samozřejmostí bylo spojení Pražského a Spišského hradu a takto jsme postupovali u všech zapsaných památek v české i slovenské části bývalého Československa.
Domníváme se, že může jít nejen o rozšíření vědomostí o památkách UNESCO na obou stranách současné hranice, ale také o vhodný tip na návštěvu k dalším blízkým památkám UNESCO.         

ZDROJ

 

Dobrou zprávu máme i pro milovníky stolních kalendářů. Tentokrát jsme spojili síly se svazkem obcí Česká inspirace a připravili jsme kalendář s názvem „Za zážitky do měst UNESCO & České inspirace“. Řadou překrásných fotografií jsme zaplnili všech 52 týdnů roku 2018.
Přidanou hodnotou tohoto kalendáře jsou pozvánky na velké množství akcí do všech měst UNESCO a České inspirace.     

Oba kalendáře si můžete objednat v e-shopu na stránkách www.unesco-czech.cznebo zakoupit v informačních centrech měst UNESCO.

František Kreuzmann se těší na vnímavé sedlčanské publikum

SEDLČANY: Adventní vyprávění je název pořadu, s nímž ve čtvrtek 7. prosince vystoupí v sedlčanském Kulturním domě Josefa Suka herec a spisovatel František Kreuzmann a hudebník Zdeněk Dočekal. Četba příběhů plných laskavého humoru a podbarvených příjemnou hudbou a vánočními koledami začíná v 19.30 hodin. Nejen o tomto pořadu jsme si povídali s Františkem Kreuzmannem.

07.12.2017
19:30
Autor článku: 
Karel Souček

Jak často Sedlčany navštěvujete?

V Sedlčanech jsem byl mnohokrát, už jen proto, že moji kamarádi mají domek v Kňovicích, kam za nimi se ženou jezdíme. Sedlčany mám rád také kvůli krásné přírodě, která je obklopuje.

 

S vaší Divadelní společností vystupujete v Sedlčanech poměrně často. Jak se vám zde hraje?

Hraji ve zdejším kulturním domě moc rád. Kromě pohádek jsme zde uváděli i Sluhu dvou pánů, Janu Eyrovou a Martina Edena. Pokaždé jsme hráli před plným hledištěm a před neuvěřitelně vstřícným a vnímavým publikem. Vystupovali jsme vždy ve velkém sále a teď nás čeká sál malý, na který se moc těším.

 

Kdy mělo Adventní vyprávění premiéru a kolik repríz jste již uvedli?

Premiéra byla 1. prosince 2015 v Radotíně. Do dnešního dne jsme odehráli třicet repríz.

 

Jaký je průběh tohoto pořadu a jakou roli v něm hraje improvizace?

Jde převážně o čtení adventních a vánočních příběhů. Napsal jsem je já a vyprávějí o lidech, které jsem v životě potkal, nebo situacích, které jsem prožil. V těchto příbězích se improvizovat nedá. To plně nahrazuje Zdeněk Dočekal, jehož hudební doprovod je na improvizaci založený.

 

Kdy a jak začala vaše spolupráce se Zdeňkem Dočekalem a jak často společně vystupujete?

Naše spolupráce začala už v Divadelním spolku Kašpar, kde jsme se potkali při společné práci na představení Rozmarné léto. Nabídl jsem mu roli barmana a klavíristy v inscenaci Martin Eden a on ji přijal. Naše spolupráce trvá tři roky, pokud nebudu počítat už zmíněné Rozmarné léto, které se hraje podstatně déle. Máme spolu nazkoušeného Martina Edena, kterého jsme teď chvíli z produkčních důvodů neuváděli, a Adventní vyprávění. To hrajeme v průběhu celého prosince.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média