Knihy, literatura, média

Vyjádření ministra kultury Lubomíra Zaorálka:

„V návaznosti na mimořádné opatření Ministerstvo zdravotnictví České republiky z dnešního dopoledne, kterým se zakazují kulturní představení, akce, výstavy a shromáždění s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob na jednom místě, jsme dnes důrazně doporučili příspěvkovým organizacím Ministerstvo kultury České republiky:

Uzavřít pro veřejnost od dnešních 18:00 až do odvolání galerie, muzea, divadla, hrady, zámky a knihovny, protože nejsme schopni vyloučit to, že se v nich v průběhu dne neshromáždí více než 100 lidí ve stejném čase.

Všechny naše příspěvkové organizace postupně přistupují k vracení vstupného po dobu trvání tohoto mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví.

Pokud bude vláda rozhodovat o jakýchkoliv kompenzacích, budu chtít, aby jejich součástí byly i kulturní instituce. V tuto chvíli jde však hlavně o zdraví občanů.

Byl bych rád, aby se těmito opatřeními, pokud to bude jen trochu možné, řídily i kulturní instituce, jejichž zřizovatelem není Ministerstvo kultury České republiky. Rovněž prosím všechny organizátory kulturních akcí a promítání, aby tato pravidla neobcházeli tak, že budou uměle snižovat návštěvní kapacitu na 99 osob. Buďme k sobě ohleduplní.“

Seznam příspěvkových organizací Ministerstva kultury naleznete zde:
http://bit.ly/prispevkoveorganizace

Záznam z brífinku je možné zhlédnou zde: https://www.facebook.com/ministerstvokulturycr/videos/2779027325526443/

„Po důkladném probrání celé situace jsme se shodli, že festival nyní přerušíme. Respektujeme tak opatření ministra zdravotnictví a Bezpečnostní rady státu. Momentálně jednáme o možnosti pokračování festivalu na podzim,“ říká ředitel festivalu Ondřej Kamenický. 

V dnešních ranních hodinách oznámili zástupci Bezpečnostní rady státu dvě nová opatření: od úterního večera jsou zakázány akce nad sto účastníku. Od středy je pak zrušena výuka na všech typech škol s výjimkou mateřských. Obě omezení přímo ovlivňují právě probíhající festival Jeden svět. Ten mimo odpoledních a klasických večerních projekcí nabízí v rámci projektu Jeden svět pro školy dopolední projekce. Významnou součástí festivalu jsou i pofilmové projekce a debaty s filmaři a odborníky na dané téma, těch se také zrušení týká. „Již před festivalem jsme zrušili cesty hostů ze všech rizikových oblastí, které jsou monitorovány organizací WHO i českou vládou (šlo o hosty z Itálie a Paříže). Ostatní hosté v Praze zůstávají a odletí dle původního plánu,“ doplňuje Ondřej Kamenický. Zároveň dodává, že zrušením festivalu nechtějí organizátoři vyvolat paniku, ale zodpovědně přistupují k oficiálním vládním nařízením.  

Festival také místo návštěvy kina nabízí filmy ke stažení v rámci projektu Promítej i ty!. Díky této platformě mohou diváci zdarma a legálně sledovat kvalitní dokumentární filmy. Projekt Promítej i ty! Spadá pod festival Jeden svět, který vyjednává a platí licence majitelům filmových práv a publikum díky tomu může všechny dokumenty jednoduše a bez starosti stahovat a promítat. Vynasnažíme se, aby se v programu v co nejbližší době objevil také výběr dokumentů z letošního festivalu a diváci tak mohli některé z nich vidět aspoň doma. 

Diváci, kteří mají zájem o vrácení vstupného, můžou kontaktovat jednotlivá kina (telefonické kontakty níže) nebo se osobně obrátit na pokladny kin.   

Kontakty na festivalová kina:
Atlas – tel: + 420 222 312 737
Bio Oko – tel: + 420 233 382 606
Dox – tel: +420 295 568 123
Evald – tel.: +420 221 105 225
Kino 35 – tel.: +420 221 401 011
Lucerna – tel.: +420 224 216 972, +420 736 431 503
Městská knihovna – tel.: +420 222 113 425
Ponrepo – tel.: +420 778 522 708
Světozor – tel.: +420 224 946 824

www.jedensvet.cz

Zakazují se s účinností ode dne 10. března 2020 od 18:00 hod. divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, ochutnávky, trhy a veletrhy, a to jak veřejné, tak soukromé, s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob, a to do odvolání tohoto mimořádného opatření.

Tento zákaz se nevztahuje na schůze, zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných nebo soukromých osob (např. valná hromada akciové společnosti), které se konají na základě zákona.

Hudební podvečer zahájil úvodním slovem Jiří Čunek, hejtman Zlínského kraje, který nad akcí převzal záštitu. Akce se zúčastnilo zhruba 120 návštěvníků a atmosféra byla velmi příjemná. Završením večera byl výtěžek z dobrovolného vstupného a partnerských příspěvků v hodnotě 65.264 Kč, který k radosti organizátorů překonal vybranou částku v prvním, loňském ročníku akce.

Šek s vybranou částkou převzala paní Bohunka Vojtová, vrchní sestra onkologického centra, z rukou pana Marka Šikuly, zástupce projektu Pomáhejme onkologii. Tento projekt založila v roce 2016 společnost Jiří Křístek – OFSITO s.r.o. s cílem zajišťovat finanční prostředky na zvýšení komfortu léčby pacientů v Komplexním onkologickém centru Krajské nemocnice T. Bati, a.s., ve Zlíně.

„Jsem velmi ráda, že se opět podařilo uskutečnit charitativní akci a koncert se skvělou atmosférou právě v kavárně 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU. Opět se podařilo zapojit širokou veřejnost do pomoci onkologii ve zlínské nemocnici. Všem, kdo pomáhají, patří velké poděkování“, dodala k proběhlé akci Petra Kubíková, ředitelka 14|15 Baťova institutu, p.o.

Čtivá kniha zachycuje autorčiny zásadní poznatky a zážitky, které mohou pomoci všem ženám, jimž vážná nemoc obrátí život naruby. S nimi i s jejich nejbližšími se Andrea Kábelová nyní - bez příkras a beze strachu - dělí o svůj tehdejší prožitek, obavy a naděje. Kniha vychází 7. dubna, kdy si připomínáme Světový den zdraví. Vydává ji Nakladatelství ZEĎ novinářů Jana Perglera a Jana Dražana, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy.   

„Impuls k vydání mi dodala dobrovolnice Linda, která pomáhá onkologickým pacientům a zdravotně handicapovaným lidem. Řekla mi: Tohle by si měli přečíst ti, kteří jsou stejně nemocní nebo mají někoho nemocného v rodině, protože by jim to mohlo pomoct,“ říká Andrea Kábelová, původní profesí novinářka. „A tak doufám, že opravdu pomůže. I kdybych je jen rozesmála,“ dodává autorka, která s vědomím diagnózy rakoviny prsou žije od roku 2015.

Psaní jako pomoc i očista

O své zkušenosti vypráví Andrea Kabelová zpříma a vtipně. Nic neskrývá a nešetří detaily. A dokáže být někdy pěkně ironická a ostrá. Tak, jak si její situace - a také její smrtelně nebezpečná souputnice a soupeřka „račice“ - právě zaslouží. „Knihu jsem začala psát pro svoji osobní potřebu jako svou bytostně intimní zpověď. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechno, co se mi přihodilo. Byla to moje terapie i očista,“ vysvětluje se Andrea Kábelová, jejíž prvotina nezapře dlouholetou zkušenost s psaním, které musí čtenáře nejen pravdivě informovat, ale i okamžitě zaujmout.

Svůj osobní příběh tak prolnula s pohledem do zákulisí komunální politiky, kde tehdy působila, a dostala do něj i atmosféru 90. let, kdy bylo možné zažít opravdu leccos: třeba posezení v hospodě U tygra se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Svižně napsaná kniha si všímá i vážných diagnóz slavných lidí, jako byla Angelina Jolie nebo Karel Gott, se kterým autorku váže krásná osobní vzpomínka.

Jak říká Andrea Kabelová, jediným pozitivem vážné nemoci je, že pročistí vztahy a proseje lidi kolem nemocného. „Jen ti opravdoví přátelé zůstanou a pomáhají, seč můžou. Pomocnou ruku a opravdový zájem mi poskytli i lidé, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že by mě měli bůhvíjak rádi. Jsem jim za to neskonale vděčná. A doufám, že jim to nikdy nebudu muset oplácet a že mou pomoc nebudou potřebovat. Že nás všechny čeká už jenom „Olé, ruka hore!“. To si přeji ze všeho nejvíc,“ uzavírá.

www.facebook.com/knihyzed/

Veselá svině s račicí a depkou. Andrea Kábelová, 161 stran, cena 289 Kč. Vydává Nakladatelství ZEĎ 7. dubna 2020.

Víte, že…?

Karcinom prsu je nejčastějším zhoubným nádorem diagnostikovaným u žen. Podle údajů spolku Nejsi na to sama, ročně touto chorobou onemocní v Česku kolem šesti tisíc žen.  Málokdo přitom ví, že léčba prsních nádorů je zároveň jednou z nejúspěšnějších onkologických disciplín.

Počet úmrtí na rakovinu prsu každoročně klesá. A to i přesto, že pacientek s diagnózou této nemoci přibývá. Je to i tím, že díky preventivnímu screeningu je téměř 40 procent žen s karcinomem prsu diagnostikováno už v I. stadiu, kdy je šance na úplné vyléčení nejvyšší.

Podle informací Národního onkologického programu v průběhu svého života onemocní rakovinou každý třetí obyvatel České republiky. To znamená, že s nádorovým onemocněním se tak či onak setkáme takřka všichni: nemocného se zhoubným nádorem najdeme dnes prakticky v každé širší rodině.

Andrea Kábelová

(*25. 3. 1970, Bratislava)

Vystudovala filozofii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde studovala i sociologii. Po dramatických volbách v červnu 1992 se ale vrhla na dráhu zpravodajky Československé tiskové kanceláře, kde se věnovala zejména referování o průběhu jednání Mečiara a Klause o rozdělení společné republiky Čechů a Slováků.  Po přestěhování do Prahy působila jako parlamentní zpravodajka z Poslanecké sněmovny ČR pro MF Dnes. Po mateřské dovolené pracovala jako copywriter pro různé PR agentury, na šest let pak zakotvila jako šéfredaktorka časopisu pražské hospodářské komory.

Nyní pracuje na odboru vnějších vztahů České advokátní komory. Jak sama říká, „Veselá svině“ je její literární premiérou a doufá, že i derniérou.  

Nakladatelství ZEĎ

Nakladatelství ZEĎ dvou českých novinářů – Jana Dražana a Jana Perglera – se zaměřuje na knihy s poutavými příběhy, jimž jsou blízké humanita, vzdělanost i jiskřivý humor. Na knižním trhu působí od roku 2016.

Po knize Poslední deník Květy Fialové, otevřené zpovědi slavné herečky, rozhovoru moderátorky Světany Witowské s Kamilou Moučkovou Hlavou proti zdi  a nedávno vydanému svědectví Mengeleho dvojče publicisty Pavla Barocha, popisujícího příběh Jiřího Fišera, který jako osmiletý kluk přežil Mengeleho pokusy v Osvětimi, má nakladatelství mimo jiné exkluzivní práva na vydávání americko-izraelského spisovatele Tuvii Tenenboma, jehož vtipné a chytré „politické cestopisy“ Krysy Jejího Veličenstva, Všechny jejich lži, Čau uprchlíci! a Chyťte Žida! se u nás okamžitě staly bestsellery.

K úspěšným knihám nakladatelství ZEĎ, které jsou stále v prodeji, patří také Náš Václav Havel (27 rozhovorů, které vedli Jan Dražan a Jan Pergler s bývalými kamarády a spolupracovníky Václava Havla), Poutník času a chaosu (otevřený rozhovor novináře Jana Dražana vedený s Václavem Cílkem), Ó Jeruzaléme (Larry Collins a Dominique Lapierre vyprávějí strhující drama o legendárním boji Izraele za nezávislost), Ať žijí mikrouti (Radkin Honzák, známý psychiatr a publicista píše poučně i s humorem o střevním mikrobiomu, jehož objev mění pohled na léčbu mnoha nemocí) a Inovovati budeš (bestseller Avi Joreše přeložený do 27 jazyků přináší poutavé příběhy zázračných izraelských inovací, které pomáhají měnit život stovkám milionů lidí po celé planetě).

Letos bude mít premiéru film o Janu Žižkovi z Trocnova. Historik Petr Čornej o něm nedávno vydal novou biografii. Vy jste líčil vojevůdce Jana Žižku např. v Husitské epopeji II. Můžete připomenout, co je pro vás na této kontroverzní historické osobnosti lákavé z pohledu historika a spisovatele?

Začnu protiotázkou: Proč kontroverzní? Dnes si zvláště komentátoři a novináři navykli označovat za kontroverzního každého, kdo v jejich pojetí nešíří lásku a pravdu a kdo vybočuje z řady. Co to vlastně je kontroverzní? Ani dobrý ani zlý? Něco jako v pohádce o chytré horákyni. Byl významný a současně nebyl významný, prospěl národu, ale současně národu škodil, bojoval za správnou věc a současně nebojoval? Co z toho je pravda? Dnešní doba je rozbředlá neochotou akceptovat hodnocení, s nímž nesouhlasím, přičemž ho ale neumím vyvrátit argumenty. A když už tedy z nějakého důvodu nemohu o komsi prohlásit, že to byl významný muž či žena, tak ho eufemisticky nazvu kontroverzní. To v lepším případě.

Ale nechme rétoriky a lingvistické logiky a vraťme se k Janu Žižkovi jako osobnosti (bez ideologických přívlastků). Petr Čornej ve své knize píše výhradně o Janu Žižkovi, já se na něj v Husitské epopeji rozhodně „nespecializuji“. Byl klíčovou osobností doby, a proto jsem ho samozřejmě nemohl pominout. Jako český spisovatel nepoklonkuji panevropanství, proto husitské dějiny popisuji z pohledu národního. Z tohoto pohledu si Jan Žižka zaslouží obrovskou úctu. Jistě, měl své chyby, ale kdo je nemá? V dějinách bychom se měli ptát především na to, co pro Čechy dokázal udělat. 

Byl jste jedním z prvních českých autorů, který se po revoluci začal soustavně zabývat žánrem historické detektivky. Tento žánr byl za totality pro řadu autorů spíše únikovým tématem. Co vás k němu přivedlo?

Odpusťte, prosím, mé pedantské školometství, ale nemám rád fráze. O mnoha žánrech dnes s oblibou říkáme, že byly za socialismu únikovým žánrem. Ta doba měla pro autory samozřejmě řadu negativ, ale psát knížky lidem pro radost není přece „únik“. Před čím by autoři unikali? I socialističtí ideologové přece chápali, že nelze nabízet jen romány budovatelské. Možná by to měli pochopit i současní umělečtí kritici, protože historická detektivka není žádný „únikový žánr“. To za prvé. Ale kromě toho si nevzpomínám, že by za socialismu vycházely „únikové“ historické detektivky. Vyšel skvělý román Zločin na Zlenicích hradu l. p. 1318 a pár povídek, ale to je všechno. Tenhle žánr u nás prakticky neexistoval. Když jsem se po revoluci rozhodoval, jak literárně zúročit své historické znalosti (tehdy jsem kromě jiného systematicky studoval soudní protokoly renesančních měst), zkusil jsem historickou detektivku. Bylo to pole neorané a musel jsem si vymyslet postupy, formulovat určité zásady a hledat cestu, jak vůbec tenhle žánr čtenářům prezentovat.  V české literatuře to byla „tabula rasa“.

Neinspiroval jste se také legendárními detektivními romány Soudce Ti od Roberta van Gulika?

Určitě ano, kromě jiného proto, že právě tenhle žánr u nás na knižním trhu chyběl. Po revoluci se nakladatelé nadchli pro překlady amerických autorů, kteří se sice dobře prodávali, ale upřímně řečeno, v mnohých já osobně literární poklady nehledám. Když jsem napsal první historickou detektivku, několik nakladatelů mne odmítlo, že česká literatura je prý mrtvá a tenhle žánr nemá budoucnost. Až později jsem náhodou narazil na svého současného nakladatele MOBU Brno, která se tehdy chtěla na české autory orientovat. A myslím, že oni a samozřejmě ani já tohoto „literárního sňatku“ nelitujeme.

Souhlasíte s tvrzením, že historickou literaturu čte především starší generace? Úspěšně píšete také pro děti… Tvoří se vám pro děti snadněji, nebo je to těžší a v čem?

Obecně asi platí, že mladá generace čte méně, nejen historických románů. Stálicí je snad jen žánr fantasy. Díky genderismu ovšem upadá druhá stálice literatury pro mladé − romány pro zamilované. Mladým čtenářům nahrazují dnes tištěnou knižní literaturu formáty na sociálních sítích a internet vůbec. Je prostě jiná doba. Napsal jsem pár historických detektivek pro dospívající mládež, ale prodej je, pokud to srovnám třeba s příběhy Oldřicha z Chlumu, nižší. Z toho vyvozuji, že je menší i čtenářská základna, protože stejné zkušenosti mají i kolegové autoři, s nimiž občas knižní trh hodnotíme.

Vlastnili jste s manželkou po revoluci sklárnu, kterou jste před deseti lety zavřeli. Nyní se ke sklářské tematice vracíte v nové románové sáze Křišťálový klíč. Jak jste se vůbec dostal k tomuto tradičnímu řemeslu a jak se vaše osobní zkušenost odráží v románovém vyprávění z období baroka?

Dějinám sklářství jsem se věnoval už za socialismu jako pracovník Národního muzea v Praze. Tehdy jsme s novoborským Crystalexem zkoušeli vyrábět kopie některých unikátních historických číší. Po revoluci jsme s několika skláři tuhle aktivitu převedli na soukromou bázi, obluzeni tím, že nastal kapitalismus a všichni jako podnikatelé zbohatneme. Jenže v mládí má člověk vždycky růžové brýle. Kapitalismus, jak ho znám z historických pramenů, u nás nikdy nenastal, a podnikání je dřina a vydělat poctivou prací můžete jen těžko. Naše sklárna v Doksech sice prosperovala, ale pro mne to znamenalo pracovní den o 24 hodinách, a to nepřeháním, protože jsem často na huti i přespával, když nám tavič nenastoupil do práce. A tehdy, během těchto nocí, jsem začal z nudy psát své první romány. A protože jsem milovník historie, představoval jsem si, jak to asi na hutích vypadalo ve zlaté éře českého sklářství. A proto jsem se nakonec do barokního příběhu pustil.

V knihách uvádíte autorskou spolupráci své ženy Aleny Vondruškové, jíž jsou i některé tituly věnovány, ve svých literárních začátcích jste používal pseudonym Jan Alenský… Platí tedy pro vás ono okřídlené Cherchez la femme/ Za vším hledej ženu? Jak vlastně vypadá vaše autorská spolupráce?

To slavné rčení bych poopravil: Cherchez la bona femme. Ženy rády vstupují nám mužům do života, ale inspirací mohou být jen ty, která mají co říci, jsou vzdělané a mají čistou duši. S Alenkou jsme spolužáci z univerzity a záhy po absolutoriu jsme se vzali. Má žena píše vlastní knihy a vždycky se spolu radíme. Někdy pomohu já jí, někdy ona mně. Víte, spolupráce dvou celkem vyhraněných osobností není vždycky jednoduchá, ale o to prospěšnější. Já nepotřebuji ženu, která by mi jen obdivně přikyvovala. Jako každý chlap potřebuji někoho, kdo mne koriguje. A proto si ta věnování má žena rozhodně zaslouží.

Jste společně s manželkou autory řady historických, ale i etnografických knih. Co říkáte boomu zájmu o tradiční lidovou kulturu? Co to o naší současnosti vypovídá?

Oproti časům, kdy lidová kultura prorůstala do veškerého veřejného a kulturního života díky státní podpoře za 1. republiky a za socialismu, je to dnes jen odvar. Jistá státní podpora sice existuje, ale finančních prostředků je málo, nicméně co je mnohem horší, je fakt, že národní tradice obecně bývají často mainstreamem dehonestovány jako „zatuchlé vlastenectví“. Dnes jsme přece Evropané, tak jaká tradiční kultura? Nicméně pravda je, že desítky a stovky nadšenců dál národní tradice udržují a je to symptomatické v každé společenské krizi. Jakmile se lidé neidentifikují se svými panovníky, obrací se k historii a tradicím svých předků.

Se svými čtenáři se pravidelně setkáváte při besedách v knihovnách, které jsou velmi oblíbené. Napsal jste také divadelní hru a sám v ní účinkujete, další hra se chystá. U spisovatele a historika neobvyklá míra extroverze…

Na základní škole jsem absolvoval kursy herectví a tehdy jsem dokonce hrál dvě dětské role v kladenském profesionálním divadle. Ve škole mne vždycky vybírali pro všechny veřejné recitace a vystoupení. Ostatně, divadlo hrál i francouzský král a věnoval se mu také jeden náš prezident, že?

V loňském roce jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Co vlastně přinesla vám osobně, vděčíte jí za svůj úspěch jednoho z nejprodávanějších českých autorů? Co podle vás přinesl Samet české kultuře kromě umělecké svobody?

V mém případě sametová revoluce přinesla rozhodně změnu života, kdy jsem se odpoutal od Národního muzea, neboť jsem si do té doby nedokázal představit, že bych měl dělat něco jiného. Jenže najednou se otevřel svět a spousta možností. Šanci by měl člověk umět chopit za pačesy. Podařilo se mi být ve správnou dobu na správném místě. Byli jsme s ženou jedni z prvních, kteří začali vyrábět pro trh kopie historického skla, byl jsem první autor, který začal psát české historické detektivky. Vstupoval jsem na neobsazený trh. Dnešní autoři to mají mnohem obtížnější, je větší konkurence. Ale jak říkám, pokud se naskytne šance, má se využít, i když tu je ta konkurence. Hodnotit současnou kulturu bych nechtěl, k tomu jsou povolanější. Jako spotřebitel mám však pocit, že se občas ztrácí „řemeslo“. Mnohé knihy postrádají kultivovanost jazyka a mnozí autoři, nejen spisovatelé, ale především ti z oboru živého umění, netvoří pro diváky, ale jen proto, aby se předváděli. Ale to je špatně. Velká tvůrčí svoboda může fungovat jen tehdy, pokud ji současně doprovází profesionalita, pokora a úcta k čtenářům a divákům.

Web autora: www.vlastimilvondruska.cz

V pondělí 9. března vyjde v Týdeníku Rozhlas č. 12 titulní rozhovor s Radkinem Honzákem.

Souznění s Radkinem Honzákem

S psychiatrem, pedagogem a publicistou Radkinem Honzákem jsem se seznámila prostřednictvím jeho knih, jejichž obsah je popularizován jazykem srozumitelným a originálním, s noblesou a vkusem. Jeho způsob vyjadřování, smysl pro nadsázku a humor mi jsou sympatické a jsem ráda, že jsem ho mohla zažít i osobně, při natáčení pořadu Osudy, vysílaného na ČRo Vltava. Číst nebo poslouchat Radkina Honzáka je zážitek, který se z vaší hlavy jen tak nevypaří, ostatně hlava je labyrint, do kterého se snaží pan psychiatr už léta proniknout.

Jeho osobnost, statná postava, charakteristický smích i typická dikce řeči přitahují pozornost a jeho jméno Radkin ještě více. V rozhlasových Osudech sám poodkrývá zrození neobvyklého jména, které je výsledkem lásky rodičů. V dětství mu ovšem přinášelo jen posměch spolužáků, ale postupně se je naučil milovat. A představit si Honzáka bez Radkina je dnes pro mnohé z nás nemožné.

Pan doktor se narodil do protektorátu a od té doby, jak říká, prošel šesti státními útvary. Má tedy o čem vyprávět. Pět dílů naplněných vzpomínkami na dětství, dědečkův statek v Čími, pražský byt, nálety na Prahu, vysokou školu, profesory, poezii i pacienty charakterizuje osobnost psychiatra v jiné dimenzi. Jeho slova nejsou prázdná, nezavánějí nostalgií ani smutkem a posluchače vedou k přemýšlení, zastavení i úsměvu. Pan psychiatr se nebojí veřejně kritizovat svou „velkou maličkost“ a odhalit své slabůstky a neduhy.

Osudy Radkina Honzáka jsou prodchnuté humorem, laskavým slovem. Rozhodně nejsou hořkým naříkáním na padesátá léta, kdy maturoval, nebo na dobu normalizační, kdy byl několikrát u výslechu. Vyrůstal totiž v harmonické rodině a dětství trávil u svého milovaného dědečka z matčiny strany v Čími. Tam poznal hospodaření na statku, ale i krásu české klasické literatury.

„Byl jsem takový pražský nemehlo, podotýká v prvním díle Osudů. „Jako kluk jsem hrál na piano a později brnkal na kytaru. Z nejžhavější puberty mi utkvěl šlágr Třešnové květy.“

I takové vzpomínky zakotvily v mysli populárního psychiatra. Díky Františku Hrubínovi, jenž rodinu Honzáků navštěvoval, se naučil vnímat poezii, kterou později rád poslouchal v Divadle hudby na Václavském náměstí v Praze. To se psala padesátá léta, zanesená totalitou, cenzurou a sovětskými vzory. Tehdy, řečeno jeho slovy, „házel na papír“ své první básnické pokusy. Tam někde, v tom lidském labyrintu, se probudily literární počátky i touha zkusit medicínu. Cesta na lékařskou fakultu v padesátých letech pochopitelně vedla přes přihlášku

do Československého svazu mládeže, kam vůbec nechtěl, ale prozíravá třídní učitelka rozhodla za něho. Původně chtěl být praktickým lékařem na Šumavě, ale zvolil si psychiatrii. A rozhodnutí bylo správné. Student Radkin promoval v roce 1962 a poté se vydal do Okresního odborného ústavu Kosmonosy, kde začala jeho pracovní kariéra. „Já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do psychiatrie spolu s prvními psychofarmaky,“ dodává v rozhlasových Osudech. V roce 1966 odešel do Ústavu pro výzkum výživy (výzkum spánku a stresu).

Kam se posunuly jeho zájmy o obor, s kým spolupracoval a co se mu stalo v profesi osudným? Úsměvné a poučné historky z jeho života by se mohly srovnávat s historkami

z natáčení. A navíc je pan doktor Honzák umí originálně interpretovat.

Lenka Kopecká

Úryvek rozhovoru s Radkinem Honzákem, který vyjde v Týdeníku Rozhlas č. 12 (9. března 2020).

(…)

Téma osudů je součástí vaší profese. Tomu se nevyhnete.

U nás v psychiatrii jsou osudy lidí, se kterými se setkávám, velmi barvité. Pochopitelně ten život – chcete-li osud člověka – se odvíjí od života rodiny, jejich tradic, zvyklostí, zlozvyků a chorob – to vše si s sebou neseme. Jako psychiatr „sbírám“ příběhy lidí, kteří vyhledávají pomoc a jsou zvyklí říkat všemu, co dělají, že je to normální. Je to taková floskule. Víte, oni si vyprávějí příběh po svém a my transakční psychologové hledáme příčiny jejich bolestí, lží a představ. Vycházíme z mytologií – z pohádek, které jsou o dobru a zlu, o vítězství, prohrách, jsou plné švindlů a podlostí. Je zajímavé pozorovat, jak skupina pacientů, které nechávám sehrát pohádkový příběh, nabere postoje a chování pohádkových postav a hrdinů.

Takže se za ně schovají? A navíc jim i tento manévr pomůže?

My si vlastně touhle cestou zdůvodňujeme a omlouváme svá pochybení. Vždyť to, co jsme udělali, je přece normální a dělají to tak i ostatní. Když se například ptám, proč maminka pošle do lesa dceru a vůbec ji nevaruje před vlky, řekne, že si neuvědomuje toto nebezpečí. A tak to máte i v životě.

*Jakého hrdinu máte vy? Ať už pohádkového – fiktivního – nebo skutečného z dějin historie naší či jiné země?

Já jsem měl v adolescenci za vzor Záviše z Falkenštejna, kterému jsem zůstal věrný dodnes. Kolem něho panuje řada mýtů. V sedmdesátých letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II. Král železný Přemysl Otakar II., který je uctíván a za jeho vlády byly Čechy od Jadranu po Balt, byl psychopat se vším všudy. Od roku 1273, kdy předpokládal, že bude zvolen římským králem, pletichařil proti Rudolfu Habsburskému. Jak víme z dějepisu, Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Záviš a jeho bratři uprchli na statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem. Záviš byl v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkenštejnu.

(…)

Web: www.radioteka.cz

Návštěvníci se budou procházet prostorem, který je členěn do několika částí věnovaných přírodě a pobytu venku, domovu a domácím pracím jihosibiřských pastevců, koženým a kostěným výrobkům ze severovýchodní Sibiře nebo duchovnímu životu a šamanismu. Celá výstava je pak zakončena návštěvnickou zónou, kde si na své přijdou děti i dospělí. Je zde jak tematické hřiště, tak i prostor na klidné čtení výstavních textů.

Nahlédnete také do jurty tuvinských kočovných pastevců, poznáte řemeslnou zručnost severosibiřských Čukčů a najdete každodenní potřeby k přežití i z dalších částí této krásné, ale nemilosrdné krajiny. Seznámíte se však také se světem magie, duchů a šamanů. K vidění bude řada originálních předmětů, například šamanské bubny, nádoby ke skladování a zpracování potravin nebo dětský kabátek z rybích kůží.

Sbírkově vychází tato výstava ze dvou větších celků. Z tuvinské sbírky Petra Skalníka z 60. let 20. stol. a z kolekce Františka Poledny Vlkovského ze severovýchodní Sibiře shromážděné kolem roku 1909. Vedle sbírek Náprstkova muzea asijských afrických a amerických kultur budou vystaveny i výpůjčky z Moravského zemského muzea v Brně a od soukromých sběratelů – dokumentaristy a spisovatele Martina Ryšavého a fotografa Stanislava Krupaře.

Jedním z důvodů, proč oběti o pachatelích sexuálního zneužívání mlčí, je strach. Pachatelé bývají schopní manipulátoři. Často obětem tvrdí, že jde o projev lásky a své oběti různými způsoby vydírají. Dnes jsou však již oběti z našich příběhů odhodlané nemlčet. Promluvit o traumatu spojeným se sexuálním zneužíváním vyžaduje skutečnou odvahu. Jejich motivace je však silná – pomoci ostatním, aby si nemuseli projít stejným utrpením.

Autorkou konceptu výstavy je Veronika Hlavatá, která společně se svým manželem založila projekt Nemlčíme. V rámci něj natáčejí a promítají rozhovory týkající se sexuálního násilí napříč Českem. “Našim cílem je seznámit širokou veřejnost s různými podobami sexuálního násilí prostřednictvím autentických rozhovorů s oběťmi, pachateli i odborníky. Rozhovory, ve kterých je možné vidět tvář dotyčného, slyšet jeho hlas a vnímat jeho emoce, bereme jako nejčistší formu. Společně si dodáváme odvahu nemlčet a učíme se o sexuálním násilí mluvit,” upřesnila Veronika Hlavatá.

Problematika sexuálního násilí je spojena s řadou stereotypních představ. Jde o jedno z nejzávažnějších společenských tabu. Naším cílem je, aby se výstava Proč jsme mlčeli stala výstavou putovní a její sdělení pomohlo nejen ostatním obětem, ale ochránilo i další nevinné.

www.biocentral.cz

Divadelní plakáty pro Jihočeské divadlo a Národní divadlo Brno

Ve foyer Komorní scény Aréna vystavíme výběr z plakátů, které Ivan Pinkava a Robert V. Novák tvořili pro Jihočeské divadlo a pro Národní divadlo Brno. Pro každou z institucí připravili několik ucelených souborů. „Sezónní vizuály brněnského Národního divadla jsou každoročně očekávanou událostí. Nebývalou pozornost získaly například kampaně s portréty zaměstnanců divadla, nebo následně s diváky NDB,“ říká o tvorbě Ivana Pinkavy a Roberta V. Nováka ředitel Komorní scény Aréna Jakub Tichý.

Figurální fotografie Ivana Pinkavy

Ivan Pinkava je známý jak svou starší tvorbou, v níž svůj zájem prostřednictvím námětu těla a tváře skrze odkazy k evropské kulturní tradici soustřeďoval na otázky lidské konečnosti, tak i současnými většinou nefigurativními pracemi, které obsahově kontinuálně navazují na jeho předchozí tvorbu.

Portrétoval řadu známých osobností, ale portrét v původním slova smyslu není předmětem jeho zájmu. Svou jedinečnou obrazotvornost úročí ve fotografických obrazech, v nichž se současná vizualita střetává s tradičními kulturními archetypy, a otevírá prostor k přesnějšímu formulování znepokojujících otázek opanujících dnešní zneklidněnou dobu.

„Fotografie Ivana Pinkavy jsou součástí sbírek Národní galerie Praha nebo Museum of Fine Arts v Houstonu ad. a nás moc těší, že budeme v Komorní scéně Aréna vystavovat výběr z jeho divadelní plakátové tvorby,“ zve na komorní expozici divadelních plakátů Jakub Tichý.

Užitá grafika Roberta V. Nováka

Robert V. Novák se v současnosti věnuje především knižní a užité grafice. Za své práce v této oblasti získal řadu ocenění včetně Českého Lva za plakát k filmu Alois Nebel. Za divadelní plakáty pro Jihočeské divadlo byl Robert V. Novák nominován na cenu Czech Grand Design. Jedním z jeho velkých projektů je vizuální tvář operního festivalu Janáček Brno.

Divadelní plakáty v Komorní scéně Aréna

Kurátory série výstav divadelních plakátů v interiéru Komorní scény Aréna jsou fotografové Martin Popelář a Roman Polášek. Výstavě Ivana Pinkavy a Roberta V. Nováka předcházela expozice tvorby Dity Pepe pro činohru Národního divadla v Praze. „V Komorní scéně Aréna chceme postupně představit současné trendy v žánru divadelního plakátu a při té příležitosti nabídnout publiku nejaktuálnější tvorbu doslova fotografických hvězd,“ komentuje sérii výstav Roman Polášek. „Nejen hotové plakáty, ale třeba i jejich různé varianty a studie bude v Komorní scéně Aréna vystavovat v příští sezóně talentovaný slovenský fotograf Ľuboš Kotlár,“ prozrazuje, jak bude projekt pokračovat Roman Polášek.

Vernisáž výstavy za účasti Ivana Pinkavy bude ve čtvrtek 26. března 2020 od 17.00. Na výstavu i vernisáž je vstup zdarma. Výstava potrvá do konce června 2020. 

Ivan Pinkava / Robert V. Novák: Národní divadlo Brno sezóna 2016/2017, sezóna 2014/2015,

Jihočeské divadlo sezóna 2011/2012