čtvrtek
7. července 2022
svátek slaví Bohuslava
Vlastimil Vondruška v knihovně v Doksech
© Foto: Karel Šanda



Hříšní lidé středověku v příbězích Vlastimila Vondrušky

ČR: Je opakovaně jedním z nejpůjčovanějších autorů v českých knihovnách. Jeho knihy patří k nejprodávanějším a ve svém žánru směle konkuruje i produkci zahraniční. Velké oblibě se těší nejen historické detektivky Vlastimila Vondrušky, ale také často mnohosvazkové romány zavádějící čtenáře do časů dávno minulých. Cesta vystudovaného historika ke dráze spisovatele „volnonožce“ ale nebyla přímočará. Po revoluci založil s manželkou, uznávanou etnoložkou, sklárnu, která se orientovala především na výrobu kopií historického skla a více než deset let v oboru podnikal. Potřeba literárně tvořit ale nakonec převládla a Vlastimil Vondruška v tomto roce vydá už svou 75. knihu. Činný je ale také jako publicista, divadelník nebo etnograf. I o tom bude řeč na následujících řádcích.

 

Autor článku: 
Irena Koušková

Letos bude mít premiéru film o Janu Žižkovi z Trocnova. Historik Petr Čornej o něm nedávno vydal novou biografii. Vy jste líčil vojevůdce Jana Žižku např. v Husitské epopeji II. Můžete připomenout, co je pro vás na této kontroverzní historické osobnosti lákavé z pohledu historika a spisovatele?

Začnu protiotázkou: Proč kontroverzní? Dnes si zvláště komentátoři a novináři navykli označovat za kontroverzního každého, kdo v jejich pojetí nešíří lásku a pravdu a kdo vybočuje z řady. Co to vlastně je kontroverzní? Ani dobrý ani zlý? Něco jako v pohádce o chytré horákyni. Byl významný a současně nebyl významný, prospěl národu, ale současně národu škodil, bojoval za správnou věc a současně nebojoval? Co z toho je pravda? Dnešní doba je rozbředlá neochotou akceptovat hodnocení, s nímž nesouhlasím, přičemž ho ale neumím vyvrátit argumenty. A když už tedy z nějakého důvodu nemohu o komsi prohlásit, že to byl významný muž či žena, tak ho eufemisticky nazvu kontroverzní. To v lepším případě.

Ale nechme rétoriky a lingvistické logiky a vraťme se k Janu Žižkovi jako osobnosti (bez ideologických přívlastků). Petr Čornej ve své knize píše výhradně o Janu Žižkovi, já se na něj v Husitské epopeji rozhodně „nespecializuji“. Byl klíčovou osobností doby, a proto jsem ho samozřejmě nemohl pominout. Jako český spisovatel nepoklonkuji panevropanství, proto husitské dějiny popisuji z pohledu národního. Z tohoto pohledu si Jan Žižka zaslouží obrovskou úctu. Jistě, měl své chyby, ale kdo je nemá? V dějinách bychom se měli ptát především na to, co pro Čechy dokázal udělat. 

 

Byl jste jedním z prvních českých autorů, který se po revoluci začal soustavně zabývat žánrem historické detektivky. Tento žánr byl za totality pro řadu autorů spíše únikovým tématem. Co vás k němu přivedlo?

Odpusťte, prosím, mé pedantské školometství, ale nemám rád fráze. O mnoha žánrech dnes s oblibou říkáme, že byly za socialismu únikovým žánrem. Ta doba měla pro autory samozřejmě řadu negativ, ale psát knížky lidem pro radost není přece „únik“. Před čím by autoři unikali? I socialističtí ideologové přece chápali, že nelze nabízet jen romány budovatelské. Možná by to měli pochopit i současní umělečtí kritici, protože historická detektivka není žádný „únikový žánr“. To za prvé. Ale kromě toho si nevzpomínám, že by za socialismu vycházely „únikové“ historické detektivky. Vyšel skvělý román Zločin na Zlenicích hradu l. p. 1318 a pár povídek, ale to je všechno. Tenhle žánr u nás prakticky neexistoval. Když jsem se po revoluci rozhodoval, jak literárně zúročit své historické znalosti (tehdy jsem kromě jiného systematicky studoval soudní protokoly renesančních měst), zkusil jsem historickou detektivku. Bylo to pole neorané a musel jsem si vymyslet postupy, formulovat určité zásady a hledat cestu, jak vůbec tenhle žánr čtenářům prezentovat.  V české literatuře to byla „tabula rasa“.

 

Neinspiroval jste se také legendárními detektivními romány Soudce Ti od Roberta van Gulika?

Určitě ano, kromě jiného proto, že právě tenhle žánr u nás na knižním trhu chyběl. Po revoluci se nakladatelé nadchli pro překlady amerických autorů, kteří se sice dobře prodávali, ale upřímně řečeno, v mnohých já osobně literární poklady nehledám. Když jsem napsal první historickou detektivku, několik nakladatelů mne odmítlo, že česká literatura je prý mrtvá a tenhle žánr nemá budoucnost. Až později jsem náhodou narazil na svého současného nakladatele MOBU Brno, která se tehdy chtěla na české autory orientovat. A myslím, že oni a samozřejmě ani já tohoto „literárního sňatku“ nelitujeme.

 

Souhlasíte s tvrzením, že historickou literaturu čte především starší generace? Úspěšně píšete také pro děti… Tvoří se vám pro děti snadněji, nebo je to těžší a v čem?

Obecně asi platí, že mladá generace čte méně, nejen historických románů. Stálicí je snad jen žánr fantasy. Díky genderismu ovšem upadá druhá stálice literatury pro mladé − romány pro zamilované. Mladým čtenářům nahrazují dnes tištěnou knižní literaturu formáty na sociálních sítích a internet vůbec. Je prostě jiná doba. Napsal jsem pár historických detektivek pro dospívající mládež, ale prodej je, pokud to srovnám třeba s příběhy Oldřicha z Chlumu, nižší. Z toho vyvozuji, že je menší i čtenářská základna, protože stejné zkušenosti mají i kolegové autoři, s nimiž občas knižní trh hodnotíme.

 

Vlastnili jste s manželkou po revoluci sklárnu, kterou jste před deseti lety zavřeli. Nyní se ke sklářské tematice vracíte v nové románové sáze Křišťálový klíč. Jak jste se vůbec dostal k tomuto tradičnímu řemeslu a jak se vaše osobní zkušenost odráží v románovém vyprávění z období baroka?

Dějinám sklářství jsem se věnoval už za socialismu jako pracovník Národního muzea v Praze. Tehdy jsme s novoborským Crystalexem zkoušeli vyrábět kopie některých unikátních historických číší. Po revoluci jsme s několika skláři tuhle aktivitu převedli na soukromou bázi, obluzeni tím, že nastal kapitalismus a všichni jako podnikatelé zbohatneme. Jenže v mládí má člověk vždycky růžové brýle. Kapitalismus, jak ho znám z historických pramenů, u nás nikdy nenastal, a podnikání je dřina a vydělat poctivou prací můžete jen těžko. Naše sklárna v Doksech sice prosperovala, ale pro mne to znamenalo pracovní den o 24 hodinách, a to nepřeháním, protože jsem často na huti i přespával, když nám tavič nenastoupil do práce. A tehdy, během těchto nocí, jsem začal z nudy psát své první romány. A protože jsem milovník historie, představoval jsem si, jak to asi na hutích vypadalo ve zlaté éře českého sklářství. A proto jsem se nakonec do barokního příběhu pustil.

 

V knihách uvádíte autorskou spolupráci své ženy Aleny Vondruškové, jíž jsou i některé tituly věnovány, ve svých literárních začátcích jste používal pseudonym Jan Alenský… Platí tedy pro vás ono okřídlené Cherchez la femme/ Za vším hledej ženu? Jak vlastně vypadá vaše autorská spolupráce?

To slavné rčení bych poopravil: Cherchez la bona femme. Ženy rády vstupují nám mužům do života, ale inspirací mohou být jen ty, která mají co říci, jsou vzdělané a mají čistou duši. S Alenkou jsme spolužáci z univerzity a záhy po absolutoriu jsme se vzali. Má žena píše vlastní knihy a vždycky se spolu radíme. Někdy pomohu já jí, někdy ona mně. Víte, spolupráce dvou celkem vyhraněných osobností není vždycky jednoduchá, ale o to prospěšnější. Já nepotřebuji ženu, která by mi jen obdivně přikyvovala. Jako každý chlap potřebuji někoho, kdo mne koriguje. A proto si ta věnování má žena rozhodně zaslouží.

 

Jste společně s manželkou autory řady historických, ale i etnografických knih. Co říkáte boomu zájmu o tradiční lidovou kulturu? Co to o naší současnosti vypovídá?

Oproti časům, kdy lidová kultura prorůstala do veškerého veřejného a kulturního života díky státní podpoře za 1. republiky a za socialismu, je to dnes jen odvar. Jistá státní podpora sice existuje, ale finančních prostředků je málo, nicméně co je mnohem horší, je fakt, že národní tradice obecně bývají často mainstreamem dehonestovány jako „zatuchlé vlastenectví“. Dnes jsme přece Evropané, tak jaká tradiční kultura? Nicméně pravda je, že desítky a stovky nadšenců dál národní tradice udržují a je to symptomatické v každé společenské krizi. Jakmile se lidé neidentifikují se svými panovníky, obrací se k historii a tradicím svých předků.

 

Se svými čtenáři se pravidelně setkáváte při besedách v knihovnách, které jsou velmi oblíbené. Napsal jste také divadelní hru a sám v ní účinkujete, další hra se chystá. U spisovatele a historika neobvyklá míra extroverze…

Na základní škole jsem absolvoval kursy herectví a tehdy jsem dokonce hrál dvě dětské role v kladenském profesionálním divadle. Ve škole mne vždycky vybírali pro všechny veřejné recitace a vystoupení. Ostatně, divadlo hrál i francouzský král a věnoval se mu také jeden náš prezident, že?

 

V loňském roce jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Co vlastně přinesla vám osobně, vděčíte jí za svůj úspěch jednoho z nejprodávanějších českých autorů? Co podle vás přinesl Samet české kultuře kromě umělecké svobody?

V mém případě sametová revoluce přinesla rozhodně změnu života, kdy jsem se odpoutal od Národního muzea, neboť jsem si do té doby nedokázal představit, že bych měl dělat něco jiného. Jenže najednou se otevřel svět a spousta možností. Šanci by měl člověk umět chopit za pačesy. Podařilo se mi být ve správnou dobu na správném místě. Byli jsme s ženou jedni z prvních, kteří začali vyrábět pro trh kopie historického skla, byl jsem první autor, který začal psát české historické detektivky. Vstupoval jsem na neobsazený trh. Dnešní autoři to mají mnohem obtížnější, je větší konkurence. Ale jak říkám, pokud se naskytne šance, má se využít, i když tu je ta konkurence. Hodnotit současnou kulturu bych nechtěl, k tomu jsou povolanější. Jako spotřebitel mám však pocit, že se občas ztrácí „řemeslo“. Mnohé knihy postrádají kultivovanost jazyka a mnozí autoři, nejen spisovatelé, ale především ti z oboru živého umění, netvoří pro diváky, ale jen proto, aby se předváděli. Ale to je špatně. Velká tvůrčí svoboda může fungovat jen tehdy, pokud ji současně doprovází profesionalita, pokora a úcta k čtenářům a divákům.

 

Web autora: www.vlastimilvondruska.cz

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Z otevřené výzvy k účasti na 18. bienále architektury v Benátkách 2023, kterou v květnu vyhlásila Národní galerie Praha, vzešel vítězný návrh s pracovním názvem The Laboratory of No-More Precarious Future (Laboratoř již ne-více-prekarizované budoucnosti). Vybrala ho porota složená ze špičkových odborníků. Projekt poukazuje na palčivé problémy architektonické profese v současnosti, kterým jsou mladí architekti a architektky vystavováni, např. toxické pracovní prostředí přesčasů a „nocovek“, chybějící sociální zajištění tzv. švarcsystému nebo neplacených stáží.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Soutěže a festivaly
Co se děje
05.07.2022

ČR-UKRAJINA: Ministr kultury Martin Baxa přijal pozvání svého ukrajinského resortního kolegy, ministra kultury a informační politiky Oleksandra Tkačenka a dne 29. června navštívil ukrajinský Lvov. V tomto největšího města západní Ukrajiny, jehož centrum je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO, se sešlo celkem deset ministrů kultury zemí střední a východní Evropy a Pobaltských států, aby řešili dopady probíhající ruské válečné agrese na ukrajinské kulturní památky a aby diskutovali o tom, jaké se nabízí mechanismy pro pomoc Ukrajině vyhrát na kulturní frontě.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Co se děje
29.06.2022

ČR: Letní sezóna je tu! Rekordní inflace společně s rostoucími cenami zamávaly mnohým rodinám s rozpočty a nepřekvapí proto, že většina Čechů plánuje letošní léto trávit v Čechách. Přinášíme vám rady a tipy, díky kterým poznáte krásy naší země, a ještě přitom ušetříte.

Celá ČR
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Památky
Co se děje
30.06.2022

ČR-SLOVENSKO: Dagmar Takácsová je profesí oční lékařka. Má dvě dospělé děti, raduje se i z vnoučat. Se svým slovenským manželem žije už několik desetiletí v Košicích.  Celou svoji profesní dráhu se však věnovala nejen svému oboru a rodině, ale ještě stíhala a doposud stíhá intenzivně organizovat velkou část českých aktivit na východním Slovensku, kde žije. Je hybnou silou Českého spolku v Košicích, kde s kolegy neúnavně každoročně připravuje největší přehlídku české kultury u našich sousedů, multižánrový festival Dny české kultury na Slovensku, zasahující i do Prešova, Martina, Michalovců, Staré Lubovně a dalších míst. Ale zdaleka nejen to. Dagmařina činnost za roky trvání spolku musela obsáhnout mnohem víc. Všechno, co dělá, ale dělá zásadně s úsměvem a s láskou. Její aktivity byly již také oceněny Českou republikou, a to v roce 2013 cenou Gratias Agit udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí, přímo z rukou Karla Schwarzenberga. Považuji si za čest, že se známe, a že jsem do její „české spolkové kuchyně“, ale snad i trochu do jejího českého srdce, mohla nahlédnout.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Články a komentáře
06.07.2022