Instituce a kulturní zařízení

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku, které zde patří mezi nejrozšířenější obyčeje zvykoslovného cyklu. Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.

Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní. Ojedinělý nemateriální statek lidové kultury, kterým masopustní mečové tance jsou, se na našem území zachoval ve své původní podobě především na Uherskobrodsku. Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami, regionálně nazývané „fašank“, se udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. (Zdroj: Ministerstvo kultury)

 

„Spojení mužských mečových tanců se zvykoslovím je jejich nejpodstatnějším rysem.“ Je tedy úspěšné pokračování této starobylé tradice přímo svázané se životaschopností masopustních obyčejů? Můžete vysvětlit?

Tanec nazývaný také Pod šable je skutečně přímo svázán s fašankovou obchůzkou. Tančí se před domem nebo v případě Strání v domě. Považuje se za poctu pro majitele přivítat fašančáry, bobkovníky, skakúny, jak se tanečníkům mečových tanců v jednotlivých obcích říká. Mečové tance patří ke starobylým a jejich význam můžeme spatřovat především v zobrazení zápasu – mezi křesťany a příslušníky jiného vyznání, ale také symbolického boje odcházející zimy a nastupujícího jara. Měly vlastně znázorňovat přemožení protivníka nebo obecně zlých sil.

Právě v oblastech, kde se statek stal součástí výročně obyčejové tradice, konkrétně tradice masopustní, můžeme mečové tance prováděné v kruhu s opakujícími se figurami vnímat i jako analogii k pohybu slunce a cyklickému střídání ročních období.

Právě o fašanku má tedy provádění mečových tanců svůj hluboký význam a jeden bez druhého by v těchto obcích nemohly smysluplně existovat. I proto jsme při zpracování nominace zvolili jako zastřešující název pro tento jev – Masopustní mečové tance.

 

Od úspěšného zápisu na tzv. národní seznam je to jen pár týdnů. Dostavil se pocit úlevy, zadostiučinění, radosti, štěstí? Vrylo se vám něco hluboko do paměti, ať už z profesního hlediska jako etnografce, nebo čistě osobně?

Samozřejmě jsme nesmírně rádi, že se masopustní mečové tance dostaly na národní seznam, kam podle názoru nejen mého bezesporu patří. Zápis je ale zadostiučiněním především pro nositele této tradice, a to nejen pro lidi, kteří tanec každoročně provádějí, věnují se jeho výuce a přenášení na další generaci. Je mnoho obětavých lidí, bez nichž by nebylo možné fašanky a s nimi spojené obchůzky s mečovými tanci provádět. Od žen, které chystají kroje, přes muzikanty, organizátory připravující zázemí a občerstvení, až po obětavce řídící v obci dopravu a mnoho dalšího. Těch jmen by v každé vesnici bylo několik desítek, mnozí se stali místními legendami ještě za života. Je třeba si však uvědomit, že tito lidé odcházejí, ale bez nich a jejich práce by mečové tance dnes nežily. Za všechny si dovolím jeden příklad osobnosti, jež neúnavně a jaksi mimo přímou pozornost pracovala na zachování tradice, a bez níž by komenský fašank s tancem skakúnů nevypadal tak, jak ho dnes známe.

Ludvík Valerián neuvěřitelných 60 let prováděl malování nebo jak v Komni říkají maskování hlavních figur fašanku, hlavně skakúnů, policajta, slaninářa, šašků a dalších. Sám nominaci mečových tanců podporoval, poskytl nám cenné fotografie a podařilo se ho filmově zachytit v loňském roce při maskování jeho posledních fašanků. V létě bohužel pan Valerián zemřel a zápisu se tak nedočkal. Já osobně tedy vnímám potvrzení zápisu na národní seznam také jako poctu generacím nositelů těchto tradic, kteří se zasloužili, že tyto dnes žijí, mohou být předávány dál a můžeme se s nimi právem chlubit jako s významným kulturním dědictvím.

 

Jak probíhala příprava nominace statku na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Jak časově náročný je to proces? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

Ta myšlenka se rozhodně nerodila těžce. Ve Slováckém muzeu jsme se po dokončení úspěšného zápisu Tradičních hodů s právem na Uherskohradišťsku chtěli na mečové tance jako významný fenomén zaměřit. Byly zcela logicky na řadě, a navíc ve stejnou dobu přišel s nabídkou spolupráce na nominaci PhDr. Pavel Popelka, CSc., který se fenoménu straňanského tance Pod šable věnuje dlouhá léta. Na toto téma hojně publikoval, stál u zrodu festivalu masopustních tradic a ve výčtu jeho aktivit v tomto směru by se dalo ještě dál pokračovat.

První podmínkou, aby mohl být jakýkoli jev z oblasti tradiční lidové kultury zapsán na národní seznam (Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky) je to, že musí figurovat na seznamu krajském. Každý kraj má totiž svou obdobu tohoto národního seznamu. Nám se podařilo Masopustní mečové tance z Uherskobrodska zapsat na seznam Zlínského kraje v roce 2021, a to už zároveň běžely práce na nominaci na seznam národní.

Vlastnímu zpracování nominačního formuláře, který je poměrně obsáhlý s nutností vyplnit několik desítek bodů, předchází výzkum obvykle trvající několik let. U jevů, jako jsou masopustní mečové tance, musí tyto výzkumy navazovat na starší dokumentaci, na níž se dá dokladovat kontinuita, vývoj či naopak minimální změny, které daný jev vykazuje. Součástí nominačního formuláře jsou souhlasy nositelů tradice a jejich zástupců. Rozhodně nesmí chybět souhlas zastupitelů obce, protože obec je územím, na němž se tyto obchůzky konají a bez její podpory většinu takových aktivit nelze provádět. Souhlas vyjadřují různé spolky, soubory, uskupení, ale také jednotlivci, kteří ovládají některou z dovedností nutných pro správné provádění zvyku (připravují kroje, jsou doprovázejícím muzikantem, učí aktivně novou generaci tanečnímu umění apod.).

Když je nominační formulář konečně sepsán, má obvykle několik desítek stran. Pak je nutné jej v termínu k poslednímu únoru odeslat na Ministerstvo kultury včetně všech požadovaných příloh zahrnujících fotografie a případně i videodokumentaci.

 

S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Kromě získání souhlasu nositelů tradice, o kterém už byla řeč, je složité hlavně zkoordinovat výzkum v terénu, jehož zásadní část probíhá v rámci jednoho dvou dnů, kdy se obchůzky konají. Nám se navíc vyskytla vážná komplikace v podobě pandemie Covidu 19. Z toho důvodu se v roce 2021 masopustní průvody v žádné obci nekonaly, a tudíž nebyly ani prováděny tance, a my jsme nemohli pořídit aktuální video a fotodokumentaci. Museli jsme tedy vystačit se staršími materiály. Naše muzeum disponuje bohatou fotodokumentací, protože fašank jezdíme každoročně dokumentovat nejen já, ale všichni moji kolegové dlouhá léta a před námi i naši předchůdci. V případě videodokumentace nám velmi vyšli vstříc kolegové z Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, kteří jsou mj. spolupořadateli Festivalu masopustních tradic ve Strání. Navíc se věnují dlouhá léta, ba desetiletí, systematické videodokumentaci obchůzek a tanců na profesionální úrovni. Patří jim za to velké poděkování.

 

Jak se tento pradávný obyčej odehrává a co symbolizuje? Proč se udržel pouze ve třech obcích moravskoslezského pomezí? Má zde stejnou podobu, nebo existují místní specifika? Liší se např. i meče jako hlavní rekvizity? V čem je tato tradice unikátní?

U mečových tanců z Bystřice pod Lopeníkem, Strání a Komně je možné vysledovat společný základ i charakteristické rysy, které je činí výjimečnými a nezaměnitelnými. V jednotlivých obcích se liší pojmenování tance, tanečníků i podoba prováděných figur. Svá specifika mají kroje, šavle i další artefakty používané při provádění tance.

Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho vždy pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Figury tance mají svůj pevný řád a jsou spojeny s konkrétními písněmi. Hudebním doprovodem byly v minulosti především gajdy, v současné době hlavně akordeon či hudecká muzika. Tanec se tančí s dřevěnými šablami natřenými červenou barvou pobitými kovovými plíšky a kroužky, aby při tanci řinčely. Co se týká krojového ustrojení, fašančáré nosili přes rameno přehozené kanice-šerpy, na širácích-kloboučkách měli do hvězdice přišité růžové stuhy harasky, gazda obléká halenu. Krojových variant může být ale několik. Platí, že v jedné skupině jsou fašančáré oblečeni ve stejné krojové variantě. Tanec se ve Strání provádí v domě – fašančáré s gazdou vcházejí přímo do domů, nevyjímaje faru, hospodu, obecní úřad, školu, školku. Specifickou součástí tance může být „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku.

V Bystřici pod Lopeníkem byli představiteli mečového tance mladí muži, kteří toho roku dovršují 18 let a v minulosti by odcházeli na vojnu. V současnosti je osmnáctiletých málo, a tak skupinu doplňují i starší mládenci. Jejich počet není přesně stanoven. Mají povinnost obejít všechny domy v obci, před každým zatančit a za dary, které obchůzkou získají, uspořádat zábavu. Jejich znakem jsou složené červené turecké šátky uvázané kolem pasu a přes levé rameno. Tanečníci, v Bystřici zvaní bobkovníci (dříve také babkovníci), tančí s dřevěnými šavlemi (spíše meči) za doprovodu harmonikáře. Doprovází je košař, který zpívá, nosí dlouhý dřevěný rožeň na slaninu a koš s pokladničkou.

Poněkud odlišná je situace v Komni, kde jsou tanečníci mečového tance zvaní skakúni součástí velké družiny tvořené maskami. Skakúni jsou čtyři mladíci ve věku odvedenců, jsou tedy vždy osmnáctiletí. Jejich typickým oděvem jsou černé kalhoty, vysoké holínkové boty, do černého saka oblékají košili s křížkem vyšitým límečkem a vonicemi zdobený klobouk. Zvláštností je jejich výrazné malování na tvářích. Tanec s kovovými šavlemi se za doprovodu dechové hudby tančí před každým domem v obci.

 

Analogii mečových tanců z Uherskobrodska můžeme nalézt také jinde v ČR i v zahraničí. Jsou zde rovněž spjaty s masopustní tradicí?

V České republice se tančí např. v jižních Čechách (Krumlovsko, Rožmbersko, Kaplicko, Trhovosvinecko a Doudlebsko). Zde je význam zápasu představován náznakem střetu či soupeřením dvou skupin koledníků (pravá a slaměná koleda) v závěru obchůzky. Tomuto tanci či obchůzce s tancem se říká též růžička a meče zde nahrazují bílé kapesníky jako symbol vítězství křesťanů nad pohany.

Na Slovensku se mečové tance vyskytují o masopustu v regionu zvaném Búry – Borský Mikuláš, Borský Peter, Šaštín. V zahraničí je předváděn například na chorvatských ostrovech Lastovo a Korčula, v Itálii v městečku Bagnasco. Doložen je i ve Francii a Belgii, a rozšířen je i v Anglii. Prakticky všude můžeme mečový tanec nalézt jakou součást masopustní tradice, někde byl prováděn ale také řemeslnými společenstvy nebo skupinami polovojenských organizací, tzv. kumpanijí.

 

Uvažujete o možné nadnárodní nominaci mečových tanců do seznamu UNESCO?

To by byla otázka spíše na Ministerstvo kultury, protože nominace by skutečně vzhledem k analogiím mečových tanců v dalších zemích musela být nadnárodní, a to už není zcela v silách jednoho muzea. Tým zpracovatelů by musel být daleko širší. Zápis na krajský a národní seznam jsme zvládli ve tříčlenném kolektivu – PhDr. Pavel Popelka, CSc., kolegyně etnografka Slováckého muzea Mgr. Gabriela Směřičková a moje maličkost.

 

Co existenci statku ohrožuje nejvíce? Byla jedním z důvodů nominace obava o udržení tradice? Co je nejdůležitější v péči o její zachování?

V případě mečových tanců v obcích na Uherskobrodsku nejde o bezprostřední ohrožení existence tance v řádu několika let. Nicméně nejen mečové tance, ale řadu dalších prvků tradiční lidové kultury ohrožuje všeobecná kulturní globalizace a urbanizace. Společnost celkově podléhá kulturním změnám, které způsobuje technický a ekonomický rozvoj, čímž může docházet ke ztrátě významu kulturních hodnot. Jistou obavu v době zpracování nominace mohla vyvolat také pandemie a s ní související omezení dopadající především na kulturní akce, které se projevily v letech 2020–2021. Naštěstí už v loňském, ale především v letošním roce se ukázalo, že pro obce má fašank a mečové tance takový význam, že kontinuita nebyla přerušena. Nepochybně nejdůležitější pro zachování tradice je ochota místních lidí zapojit se do kulturního života v obci a předávání tohoto vědomí také nejmladší generaci.

 

Jsou v dnešní době masopustní mečové tance stále živým prvkem v kultuře místních obyvatel, nebo jen pouhou připomínkou dávného rituálu, a co to dokládá?

To, že jsou mečové tance živou a důležitou součástí společenského života v obcích a mají pro své nositele i pro celou komunitu velký význam, je nezbytným předpokladem, aby mohla být nominace úspěšná, a aby byl statek vůbec na národní seznam nemateriálních statků zapsán. Toto jsme museli v nominaci doložit a velmi dobře zdůvodnit. Všude se do tance zapojují místní obyvatelé, a to jak tanečníci, tak muzikanti jako nezbytný hudební doprovod, navíc běžní obyvatelé obce připravují pro fašančáry pohoštění.

Specifikem straňanských fašankových obchůzek je, že fašančáři vchází do domů, přičemž samozřejmou součástí je zapojení hospodyně do párového tance straňanská, který následuje po mečovém tanci. O zásadním společenském významu svědčí také přijetí a pohoštění na obecním úřadě. Např. v Komni si organizátoři obchůzky na obci od starosty/starostky musí vyzvednout fašankové právo a žádat o povolení obchůzky s prováděním tance. Neformální atmosféru a společenský význam pro obyvatele obce Strání podtrhuje i fakt, že obchůzky s prováděním tance Pod šable se dodnes konají v úterý před Popeleční středou a většina místních obyvatel si zařídí na tento termín volno, protože jej považují za jeden z nejdůležitějších dní v roce.

V Bystřici pod Lopeníkem předvádějí bobkovníci tanec před každým domem v obci. Místní na ně čekají s pohoštěním i darem a celá obec vnímá obchůzku a tanec jako nezbytný každoroční kolorit, který upevňuje sousedské vztahy. Podobně je tomu u skakúnú v Komni, kteří musí zatančit tanec před každým domem v obci a prakticky se nenajde domácnost, kde by neotevřeli. Připravit pohoštění pro fašankový průvod se považuje za čest a prestiž. V Komni se aktivně účastní průvodu, připravuje masky, rekvizity i typické líčení hlavních postav několik desítek občanů. Tím, že se do přípravy a realizace mečových tanců zapojí větší počet lidí, posiluje se vědomí příslušnosti k určitému společenství, místu původu a zdejším tradicím. Utužují se neformální společenské vazby a sousedské vztahy, které jsou důležité pro stmelování vesnice.

 

Kdo jsou vlastně nositelé statku? Jsou jejich role přesně určené genderově, věkově…? Co musejí umět, aby své role mohli správně vykonávat? Zapojují se také ženy a nepřebírají původně mužské role?

Tanečníky mečových tanců na Uherskobrodsku jsou výlučně muži z příslušné obce. Jejich označení, věk, vnější znaky či organizační zaštítění tanečníků i celého zvyku je však v každé ze tří obcí jiné. Ve Strání může tančit Pod šable kterýkoliv z chlapců či mužů. V současnosti se schází v úterý před Popeleční středou několik věkově odlišných skupin fašančárů. (V roce 2020 zaznamenána účast asi 60 fašančárů – tanečníků.) Obvykle se jedná o neformální uskupení, většinou o kamarády, kteří se organizují spontánně. Důležité je, že členství v jakémkoli z dětských nebo v dospělém souboru Javorina není podmínkou pro provádění tance. Na organizaci Festivalu masopustních tradic, který ve Strání existuje od roku 1987, se podílí neformální štáb, jenž úzce spolupracuje se spolkem SPOKOS (dříve Osvětovou besedou), Muzeem Jana Amose Komenského v Uh. Brodě, a především s vedením obce Strání.

V Bystřici pod Lopeníkem jsou nositeli statku mládenci, v minulosti tzv. odvedenci, odcházející na vojnu. Taneční a písňový repertoár přejímají každoročně od svých starších předchůdců. Pro potřeby předvedení tance na různých slavnostech byl v minulosti založen i neformální spolek Bobkovníci, který se scházel příležitostně v různém složení. Pomoc s nácvikem a organizací vlastní masopustní obchůzky s tancem je však v současnosti spíše na aktivních jednotlivcích. V Komni jsou nositeli statku taktéž osmnáctiletí mládenci, dříve odvedenci, které zde při obchůzce doprovází několik desítek masek. Masopustního průvodu se tak účastní celé společenství obce. Organizačně se v pořádání fašankového průvodu a večerní zábavy pravidelně střídají čtyři místní spolky – Dechová hudba Komňané, Fotbalový klub, Sbor dobrovolných hasičů a Tělovýchovný spolek.

Pokud se týká žen – jak bylo řečeno, tanečníky mečových tanců jsou výlučně muži. Prapůvod v symbolice boje nebo zápasu příslušejícího mužskému elementu předurčuje do role tanečníků mladé muže, v Bystřici a Komni přímo mládence v rozpuku mládí, kteří byli odváděni k vojenské službě. Ženy tedy mečové tance v našem prostředí nikdy netančily a v kontextu masopustních obchůzek byly především v roli hospodyní připravujících pro tanečníky pohoštění nebo si zatančily, jako např. ve Strání párový točivý tanec následující po mečovém tanci.

 

Přináší nositelům statku tento zápis nějaké přímé výhody kromě zasloužené prestiže?

Hlavním účelem Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky je ochrana, zachování, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území České republiky. Znamená to tedy, že se Mečové tance z obcí Strání, Bystřice pod Lopeníkem a Komňa dostaly mezi jevy, které jsou významné či jedinečné a zaslouží si pozornost a podporu, aby mohly být předávány dalším generacím. Pro nositele tradice Masopustních mečových tanců i samotné zpracovatele nominace je zápis potvrzením toho, co už dlouho víme: že tato tradice je výjimečná a stojí za to ji udržovat a věnovat jí péči. Spíše než výhodou je tento zápis závazkem pro další práci, která ale může být podpořena v rámci některého z dotačních titulů Ministerstva kultury.

 

Nebojíte se zvýšeného zájmu turistů např. na Festivalu masopustních tradic ve Strání?

Festival masopustních tradic byl založen právě proto, aby popularizoval a přibližoval veřejnosti místní tradice, ale také je konfrontoval s jinými regiony, které reprezentují pozývané folklorní soubory. V tomto ohledu jsou ve Strání na návštěvníky připraveni a zaměřeni. Ostatně ve všech obcích s jistou mírou pozornosti počítají, proto v rámci masopustu např. v Bystřici pod Lopeníkem pořádají v místním muzeu ochutnávku masopustních specialit, v Komni zpřístupňují místní památku lidového stavitelství nebo v letošním roce uspořádali výstavu fotografií z historie komenského fašanku.

 

Jak přebírá tradici mladá generace? Má o ni zájem? Nese s sebou role fašančáře, bobkovníka či skakúna určitou společenskou prestiž uvnitř místní komunity?

Předávání statku je ve všech lokalitách přirozené, spontánní a děje se především v rámci kamarádských vztahů vrstevníků. Ve Strání se díky zapojení do Festivalu masopustních tradic a posilování lokálního patriotismu setkávají s fenoménem mečového tance už děti. Každoročně několik skupin fašančárů zavítá do mateřské i základní školy, a děti tedy vidí mečový tanec jako přirozenou součást života v obci a stejně přirozené je pro ně v pozdějším věku obléknout kroj, začlenit se do kolektivu vrstevníků a učit se s nimi jednotlivé taneční kroky a figury. V Bystřici pod Lopeníkem a Komni, kde jsou masopustní mečové tance důsledně prováděny před každým domem v obci, je opět přirozeným koloritem doprovod dětí, které tanec od starších pasivně vstřebávají a přirozeně stmelují kolektiv stejně starých chlapců v obci. Nezanedbatelnou je ve všech obcích úloha mateřských i základních škol, kde se děti už od nejútlejšího věku učí písňový repertoár a taneční figury mečových tanců v rámci hudební výchovy a pohybové průpravy. V Komni už několik desítek let pořádají úžasný dětský fašank – v pátek nebo dokonce až v úterý před Popeleční středou. Účast několika desítek dětí a mladých lidí v masopustních průvodech dává tušit, že toto je správná cesta, jak tradici předávat.

 

Má Slovácko stále co nabídnout, pokud jde o další adepty na zápis? Připomeňme, že za Zlínský kraj jsou už zapsány: Slovácký verbuňk (2009), Jízdy králů na Slovácku (2009), Valašský odzemek (2012), Tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku (2019). Slovácký verbuňk a Jízdy králů na Slovácku jsou také zařazeny do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

V oblasti tradiční lidové kultury a v dodnes udržovaných zvycích i rukodělných technikách má skutečně Slovácko výjimečné bohatství. Přesto si dovolím neuvést žádnou konkrétní položku, která by v dalších letech mohla nebo měla na seznam zamířit. Od okamžiku soustředění se na některý jev až po jeho zápis to trvá několik let. Navíc bychom měli jako odborníci velmi citlivě vyvažovat, zda a kterému jevu může Zápis a s ním spojená mediální pozornost prospět a kterému by mohla naopak uškodit. Důležité je, aby sami nositelé vnímali pozitiva toho, že se věnují něčemu, co je součástí seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.

 

Festival zahájí snímek Překonat temnotu, natočený kolektivem ukrajinských filmařů a filmařek během prvních týdnů války. Příběhová mozaika, pod níž je podepsaný autorský kolektiv Kinodopomoha, přináší mrazivá svědectví ukrajinského lidu čelícího ruské invazi. Snímek do Prahy doprovodí producentka Olga Beskhmelnytsina a jeden z režisérů Yegor Troyanovsky.

Zahajovací ceremoniál jubilejního pětadvacátého ročníku Jednoho světa proběhne tradičně v Pražské křižovatce. Jeho součástí bude předávání lidskoprávního ocenění Homo Homini. Letošním laureátem je venezuelský aktivista Javier Tarazona.

Téma Cena bezpečí se v různých podobách promítne ve snímcích všech soutěžních i nesoutěžních kategorií. Filmový program nabídne celkem 75 celovečerních dokumentů, 10 filmů ve virtuální realitě a 5 krátkých filmů pro děti. Divačky a diváci se mohou těšit na tradiční soutěžní sekce (Mezinárodní soutěž, Česká soutěž, Máte právo vědět), k nimž nově přibude soutěžní kategorie pro VR filmy Jeden svět interaktivně. Festival kromě toho však nabídne také 7 tematických kategorií, které filmy sdruží do sekcí Nová božstva, Síla žen, Ukrajina, Udržitelnost, Vztahy, Vykořenění a Sítě.

Nejnovější dokumenty z celého světa publiku nabídne Mezinárodní soutěž. Uvede například nový film režiséra Vitalije Manského Východní fronta, v němž tvůrce sleduje každodenní život dobrovolných mediků v prvních šesti měsících války na Ukrajině. Do sousedního Běloruska zase divačky a diváky zavede režisérská dvojice Hanna Badziaka a Alexander Mihalkovich. Ve filmu Matka vlast ukazují, že v zemi jsou potlačována nejen lidská práva kritiků režimu, ale také těch, kteří jsou tvrdými prostředky vycvičeni k tomu, aby jej chránili. Jak soudit bývalého dětského vojáka? Na to se ve snímku Divadlo násilí zeptají režiséři Lukasz Konopa a Emil Langballe, kteří s kamerou navštíví síň Mezinárodního trestního soudu, jímž je souzen jeden z velitelů ugandské partyzánské armády. Situaci na trhu práce čekají v blízké budoucnosti velké změny. Kvůli rapidnímu rozmachu automatizace mohou zaniknout stovky milionů pracovních míst. Jak by to ovlivnilo naši společnost? I to ve filmu Postpráce rozebere režisér Erik Gandini, který bude také jedním z letošních festivalových hostů. Do světa současného umění často svázaného s tvrdým byznysem umožní nahlédnout film Apolonia, Apolonia režisérky Ley Glob, v němž během třinácti let sleduje život umělkyně Apolonie Sokol. Film na festival do Prahy doprovodí jak režisérka, tak protagonistka.

Soutěžní sekce Máte právo vědět tradičně rozkrývá případy porušování lidských práv a upozorňuje na příběhy, které by neměly zůstat bez povšimnutí. Jedním z nich je například snímek To musíte zažít režisérky Poliny Georgescu o boji proti potlačování práv queer osob v Maďarsku. Co se stane, když se hudební celebrita rozhodne učinit přítrž desetiletí trvající vládě jednoho prezidenta a svou kandidaturou rozvíří v rytmu reggae politickou scénu? To ukáže portrét ugandského prezidentského kandidáta Bobi Wine: Prezidentské reggae, natočený Christopherem Sharpem. Kategorie dává prostor také filmům o inspirativních aktivistických osobnostech, které bojují za zlepšení podmínek ve své zemi. Příkladem je televizní reportér Raviš Kumár, který ve filmu A my tomu přihlíželi brojí proti nebezpečí radikalizace indické společnosti a bujícího nacionalismu v zemi.

 

Nová božstva, síla žen i příběhy z Ukrajiny

Uplynul více než rok od chvíle, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu a rozpoutalo otevřenou válku trvající dodnes. Jeden svět proto letos v tematické kategorii připravil speciální fokus věnovaný právě Ukrajině. Festival uvede například snímek Nevyhasneme režisérky Alisy Kovalenko sledující život pěti teenagerů, kterým se naskytne příležitost opustit na chvíli realitu Donbasu a vydat se na výlet do Himálaje. Z jiné, do minulosti se obracející perspektivy nahlédne na události posledního roku film Generace Euromajdan. Režisér v něm sleduje tři aktivisty revoluce na Majdanu, kteří následně vstoupili do vyšších pater ukrajinské politiky. Film představuje politickou generaci, z níž vzešel i současný prezident Volodymyr Zelenskyj. K mladé generaci Ukrajiny se váže i snímek režisérky Olhy Zhurbé Na okraji vyprávějící o osudech romského chlapce, který se vlivem životních i společenských událostí ocitl na okraji společnosti.

Tematická sekce Nová božstva nahlédne na nové i staré modly, ke kterým lidé vzhlížejí. Představí se v ní třeba snímek režiséra Guye Davidiho, podle něhož Izrael není místem, kde by měla místo dětská nevinnost. Film Nevinnost odkrývá tragické dopady izraelského militarismu na životy tamní mládeže, odmala připravované k obraně vlasti. Režisér Guy Davidi se festivalu zúčastní online. Víru v sociální systémy a lidskou pospolitost tematizuje film Občanská neposlušnost. Zamýšlí se nad tím, zda je lidstvo ze své podstaty dobré a zrozené ke spolupráci. Na festival film přijede představit režisér Fredrik Gertten.

Novou kategorií je také Síla žen. Protagonistky filmů se v ní rozhodly čelit bezpráví a mnohdy i za cenu riskování vlastní bezpečnosti bojovat za práva další generace žen. Christine Choy se rozhodla oprášit metry filmového pásu, na nichž dokumentovala mladé lidi, kteří se v červnu 1989 postavili na náměstí Nebeského klidu čínskému režimu a vládní síly je zmasakrovaly. Někteří z přeživších tehdy utekli do exilu a už se nikdy nemohli vrátit domů. Filmařka se vydává za třemi disidenty, kteří jsou na pásech zachyceni. Výsledný snímek a vítěz festivalu Sundance Vyhnanci natočený ve spolupráci s dvojicí režisérů Benem Kleinem a Violet Columbus na festival do Prahy doprovodí nejen právě Violet Columbus, ale také jeden z protagonistů, disident Wu'er Kaixi.

V dokumentu Dokud se zpívá režisérka Fazila Amiri sleduje zpěvačku z Afghánistánu, která přestože čelí výhrůžkám smrtí za svá veřejná vystoupení, se snaží svou činností dodávat odvahu dalším ženám a dívkám. Hrdinky filmu Utajené písmo natočené dvojicí Violet Du Feng a Qing Zhao se snaží prosadit v čínské společnosti řízené patriarchálními tradicemi. Oporu nacházejí v tradičním jazyce nü-šu, který ženám po staletí umožňoval komunikovat tak, aby jeho význam zůstal mužům skrytý. Unikátní výpověď přinesou i režisérky filmu Ženy za volantem: Příběhy z cesty po Pamíru Hannah Congdon a Catherine Haigh, které sedly za volant a rozjely se zmapovat stav ženských práv v oblastech Pamírské dálnice. Vznikl z toho upřímný cestopis, který dává zaznít příběhům žen a dívek z těchto opomíjených částí světa. Obě režisérky dorazí na festival a představí film osobně.

U tématu spojeného s ženami zůstane i snímek Mizogynie v digitálním věku zařazený do kategorie Sítě, v němž režisérská dvojice Guylaine Maroist a Léa Clermont-Dion upozorňuje na nenávistné útoky na ženy v online prostředí a ukazuje, jak moc násilníkům pomáhá skrytá identita za falešnými účty a jmény. Film na festival doprovodí jedna z protagonistek, francouzská herečka Marion Séclin. Z jiné perspektivy na sítě nahlédne snímek Pornfluenceři, který představuje mladý pár z Německa živící se natáčením pornovideí. Přestože chtěl režisér Joscha Bongard původně natočit sexuálně pozitivní portrét civilního života amatérských pornohvězd, v natočeném materiálu vyvěrá na povrch toxicita vztahu, v němž převládají genderové stereotypy.

Nové kategorie věnované vztahům i udržitelnosti

Na máloco můžeme nahlížet z tolika různých úhlů jako na Vztahy, i proto jim Jeden svět věnuje samostatnou kategorii. Protagonistka filmu Nepříjemně blízko natočeného Botondem Püsökem při snaze o nalezení klidu pro sebe a své děti zakouší vliv okolních vztahů na svou rodinu. Kromě vesničanů, kteří na ní nenechají nit suchou, se do jejího života pokradmu vrací bývalý manžel odsouzený za zneužívání její dcery. Dokumentární svědectví o vztahu matky a syna, kteří kvůli dědičné nemoci přicházejí o zrak, přinese režisérka Julie Bezerra Madsen ve filmu Co ještě uvidím.

Jelikož je i klimatická změna jedním z největších témat současnosti, bude festival pokračovat v tradici a nabídne filmy spojené s životním prostředím, tentokrát sdružené v sekci Udržitelnost. O neobvyklém přátelství povypráví dokumentární komedie Farmář a hipster. Farmář z rakouského venkova se dostane do sporu s vídeňským novinářem, který poté přijme farmářovu výzvu a přijede si za ním zkusit, jaké to je hospodařit ve 21. století. V dokumentu Život pod sopkou tvůrci Ischa Clissen a Dorus Masure zavedou divačky a diváky na Island mezi obyvatele dvou vesnic, kteří žijí v neustálém strachu, kdy vybuchne sopka Katla, na jejímž úpatí bydlí. Z potenciálního nebezpečí se nakonec rozhodnou těžit a z místa vytvoří turistickou atrakci.

V sekci Vykořenění festival uvede výběr filmů ze zemí Afriky, ale i Latinské Ameriky a Asie. Třináctiletý Opio z Burkina Fasa se ve filmu Jestli jsi chlap ocitá v začarovaném kruhu. Jeho snem je chodit do školy a opustit práci ve zlatém dole, ale aby si vydělal na školné, musí se prokopávat doslova čím dál hlouběji. Režiséři Vanna Hem a Tommaso Colognese ve filmu SK Lotus představují dívčí fotbalový klub v Kambodži, v němž trénují i dva chlapci, kteří se narodili do dívčího těla. Místo šikany, které by se jim dostalo v mnohých společnostech po celém světě, si ale v týmu pod vedením trenéra s podobnou genderovou identitou našli novou rodinu.

 

Zažijte filmy ve virtuální realitě

V soutěžní kategorii Jeden svět interaktivně dostane publikum možnost objevovat virtuální světy prostřednictvím šesti interaktivních projektů a čtyř 360° filmů, které účastnice a účastníky přenesou do realit mrazivé současnosti, blízké budoucnosti i málo známých lidských zkušeností.

Prožít spolu s autistickým chlapcem dětství a první den na střední škole publiku umožní interaktivní animovaný projekt Lou, na jehož vzniku se podíleli lidé s autismem. Co by se stalo, kdyby plast nahradil většinu naší DNA? Odpověď navrhne futuristický VR projekt Člověk plastový, v němž se lidské tělo promění ve zcela novou entitu. Ve výběru interaktivních dokumentů bude i oceňovaný VR projekt Ráno před koncem světa, rekonstruující událost z roku 2018, kdy se Havaj ocitla pod falešnou hrozbou jaderného raketového útoku. V esejistickém 360° filmu Dokola Wojciecha Puśe budou účastníci a účastnice sledovat několik lidí různých genderových i etnických identit – jak proplouvají nocí, životem, touhou i marností.

 

Debatní program: konfrontační panely i filmové pitvy

Debaty po filmových projekcích se během existence festivalu staly jeho neodmyslitelnou součástí. V letošním roce Jeden svět debatní program výrazně rozšíří – následovat bude téměř po dvou třetinách projekcí, přičemž každému filmu bude věnována alespoň jedna diskuse. I tentokrát se na nich sejdou hosté a hostky z celého světa. Novinkou bude více různých diskusních formátů – od komorních debat přes konfrontační panely až po filmové pitvy.

Diváci a divačky se mohou těšit například na pofilmovou debatu k filmu Nevinnost o kolektivním traumatu, kterou povede uznávaný somatický terapeut Alé Duarte. Sexuální práci a genderové nerovnosti v přístupu k sexu v kontextu filmu Pornfluenceři bude věnovaná komorní debata s novinářkou Petrou Dvořákovou. Filmové pitvě bude například podroben snímek Dívčí gang, v níž snímek o dospívající influencerce rozebere digitální sémantik Matěj Hřib. Přední polská socioložka Marta Bucholc zase v debatě otevře téma společenské smlouvy v 21. století v souvislosti s filmem Občanská neposlušnost.
V rámci zapojení se v řadě vzdělávacích projektů podpořil dlouholetý generální partner festivalu Nadační fond Abakus debatní program, který letos získal novou podobu, včetně udělení ocenění v této kategorii. Letos bude publikum moci hlasovat v Divácké ceně Nadačního fondu Abakus za mimořádnou debatu.

Jeden svět na školách

Každoročně na jaře tisíce žáků vyrážejí z lavic do kina na festival Jeden svět. Během dopoledne pořádáme školní projekce ve všech městech, kde se festival odehrává. Také letos je pro děti připraven výběr filmů, které jistě zaujmou všechny věkové kategorie. Pro žáky a žákyně základních škol to jsou dvě pásma krátkých filmů, pokrývající širokou škálu témat – od kulturních rozdílů, života s postižením přes rodinné vztahy až po životní prostředí. Pro středoškoláky a středoškolačky je přichystáno pět celovečerních filmů z programu Jeden svět. Například Překonat temnotu a Mladí Rusové na útěku, zobrazující bohužel stále aktuální válečný konflikt na Ukrajině, nebo Dívčí gang, poodhalující zákulisí mladých influencerů. Novinkou letošního roku je pak pro školy nabídka filmů ve virtuální realitě. Všechny filmy v rámci školních projekcí jsou spojeny s následnou debatou. Školy se na projekce musí hlásit dopředu: v Praze přes portál JSNS.CZ a v dalších městech prostřednictvím místních koordinátorů. Více na www.jsns.cz/festival

East Doc Platform

Institut dokumentárního filmu (IDF) tradičně během festivalu Jeden svět pořádá industry akci East Doc Platform, na níž se setkávají dokumentaristé*dokumentaristky z celého světa. Vedle workshopů pro celovečerní dokumentární filmy, série či projekty ve virtuální realitě přináší tato akce zejména prostor pro networking v podobě prezentace připravovaných filmů East Doc Forum či trhu East Silver s dokončenými filmy.

Alternativní distribuční platforma KineDok uspořádá během akce konferenci věnovanou práci s publikem, chybět nebude ani tradiční prezentace Czech Docs: Coming Soon, která přiblíží pětici připravovaných českých filmů, které se chystají do kin. Ex Oriente Film, mezinárodní vzdělávací workshop pořádaný IDF, podporuje tvůrčí rozvoj a financování dokumentárních filmů z regionu střední a východní Evropy již 20 let. Oslavit toto výročí budete moci na projekcích čtyř nedávno dokončených filmů: BLIX NOT BOMBS (r. Greta Stocklassa), Matka vlast (r. Hanna Badziaka, Alexander Mihalkovich), Na okraji (r. Olha Zhurba) a Nepříjemně blízko (r. Botond Püsök), které jsou součástí festivalu Jeden svět. Program East Doc Platform nabídne také přednášku dánského specialisty na vývoj dokumentárních projektů Mikaela Opstrupa, případovou studii rakouské mezinárodní sales agentky Christy Auderlitzky (Filmdelights), masterclass italsko-švédského režiséra Erika Gandiniho a panelové diskuse Virtuální realita – ideální nástroj k šíření impactu? a Jak točit filmy a zachovat si zdravý rozum?

Program East Doc Platform se odehrává ve Francouzském institutu v Praze (Štěpánská 35) a je zdarma bez nutnosti akreditace. Kompletní program najdete na dokweb.net. Akce jsou pouze v anglickém jazyce.

PRAKTICKÉ INFORMACE
● Předprodej vstupenek začíná online ve středu 1. března. Na infostánku v Lucerně si je diváci a divačky mohou koupit od 22. března, na pokladnách kin pak od 23. března. Jednotná cena vstupenek je 130 Kč.
● Držitelé průkazů ZTP, ZTP/P a diváci nad 65 let mají zlevněné vstupné na veškeré projekce o 50 %.
● U držitelů průkazu ZTP/P má jejich doprovod vstup zdarma.
● Letos nabízíme přímý prodej vstupenek v infostánku v pasáži Lucerna. Divák si zde může koupit vstupenky do jakéhokoli kina na jakékoli představení. Následně vstupenky dostane vytištěné.
● Během celého festivalu budou otevřeny dva infostánky – jeden v pasáži Lucerna a druhý ve foyer Městské knihovny v Praze. Zde získáte veškeré potřebné informace o festivalu. A můžete zde koupit festivalový merch. Ten bude dostupný i v e-shopu Jednoho světa.

www.jedensvet.cz

Jeden z nejlepších právníků své doby, který vždy stál na straně pravdy, spravedlnosti a církve, zemřel po silném týrání shozením z Karlova mostu do Vltavy v Praze 20. března 1393. Dny připomínající legendárního světce a významnou duchovní a historickou postavu začnou 17. a potrvají do 19.  března 2023. Chybět nebude odborná přednáška, hudební koncert ani vrchol oslav – mše svatá v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého. „Svatý Jan Nepomucký je v katolických zemích jedním z nejvíce znázorňovaných fenoménů hned za Ježíšem Kristem a Pannou Marií. Je známo, že na světě má přes 66 tisíc soch a farnosti i svatojánské spolky jemu zasvěcené lze stěží spočítat. Je to taková zvláštnost, přesto, že byl těžce mučen, mlčel a neprozradil nic, včetně zpovědního tajemství. Lidé k němu chovali velkou zbožnost už před tím, než se stal svatým. Stavěli mu kostely a oltáře. Tato úcta především pramenila z jeho pevné cesty stát vždy na straně spravedlnosti, pravdy a církve,“ říká Václav Česák, předseda Matice sv. Jana Nepomuckého.

„Spolek svatá Ludmila chce svojí činností v projektu Naši Světci prostřednictvím významných výročí připomínat důležité historické osobnosti a světce, kteří mají i dnes co říct. Odkaz sv. Jana Nepomuckého podle nás přesahuje i dnešní nelehkou dobu. Zveme proto všechny, aby se poutě účastnili, nebo navštívili místa spojená s tímto patronem po celé České republice,“ říká Martin Hrdlička, předseda spolku SVATÁ LUDMILA, z. s. V České republice se nachází desítky poutních míst spojených se sv. Janem Nepomuckým.

Vrchol jarní pouti v Nepomuku – uložení relikvie bl. Karla I. Rakouského

Oslavy začnou v pátek 17. března přednáškou ThLic. Miroslava Herolda SI, který seznámí zájemce, s deseti osobnostmi barokní doby (pozn. v baroku blahořečen) a jejich pohledem na sv. Jana Nepomuckého i s tím, jak změnil jejich život. V sobotu 18. března čeká na milovníky dobové hudby koncert gotické duchovní hudby v podání prof. Tomáše Hály a studentů Pražské konzervatoře, kde návštěvníci uslyší původní dobové nástroje. Oslavy vyvrcholí v neděli 19. března v 11 hodin mší svatou v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (pozn. postaven na místě rodného domu světce), při které uloží kněží za přítomnosti PhDr. Milana Nováka (představeného Modlitební ligy císaře Karla I. Rakouského za mír mezi národy v českých zemích a osobního pobočníka arcivévody Karla Habsburského) relikvii bl. Karla I. Rakouského. Právě Habsburkové v čele s císařem Karlem VI. Se zasloužili o započetí kanonizačního procesu tohoto mučedníka, který vyvrcholil v roce 1721 jeho blahořečením a posléze v roce 1729 jeho svatořečením.

Vybrané významné akce související s výročím 630 od umučení sv. Jana Nepomuckého

• 17.3. 2023 18.00 – přednáška P. ThLic. Miroslava Herolda SI – hudební sál Arciděkanství Nepomuk
  Název: Sv. Jan Nepomucký očima svých ctitelů
   
• 18.3. 2023 18.00 hod – hudební sál Arciděkanství Nepomuk – koncert " Gotická duchovní hudba doby Johánka z Pomuku"
• – Guillauma Dufaye.
   
• 19.3. 2023 11.00 hod poutní mše svatá – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého Nepomuk – celebruje P. ThLic. Miroslav Herold SI.

Slavnostní uložení relikvie bl. Karla I. Rakouského, procesí vyjde v 10.45 hod z Přesanického náměstí.

Oslavy budou pokračovat vybranými akcemi také po celý rok. Podrobný program najdete na www.svataludmila.cz.

Svatá Ludmila 1100 let, z. s. – dnes již jen Svatá Ludmila, z. s.

Spolek Svatá Ludmila vznikl v roce 2015 s cílem propojovat svatoludmilská místa (nejen) v České republice a pečovat o odkaz sv. Ludmily. Po realizaci 1100. výročí její smrti v roce 2021 rozšířil spolek svou činnost do projektu poutní turistiky, Putování za kořeny, s myšlenkou propagace více či méně významných poutních míst v Čechách a na Moravě. V rámci projektu Naši světci se dále věnuje připomínání odkazu národních světců a historických osobností spojených s počátky českého státu.

Více na www.svataludmila.cz.
 

Operu Dvě vdovy uvidí diváci v režii Jany Tajovské Krajčovičové, studentky magisterského programu Operní režie. Dílo zasazuje do počátku 20. století, kdy rozkvétá secesní sloh, povzbuzující záměr režisérky: „Chtěla bych poukázat na barevnou paletu citů, nálad, pohnutek, či příčin jednání, které nám jednotlivé postavy rozkrývají. Tak jako ani my nežijeme naše životy jenom vesele nebo smutně, ani postavy v opeře nejsou černobílé.“ Energická Karolína drží svůj život pěvně v rukou a s radostí si ho užívá, zatímco Anežka je zdrženlivější. Příběh doprovází milostné zápletky a klamavé závěry, které Anežku dovedou na rozcestí – má znovu vsadit na lásku a překročit dogma vdovského života?

K dokreslení křehkosti a proměnlivosti citů významně přispívá návrh scény Terezy Jančové. Prvky secese se propisují i do scénických prvků užitých v inscenaci. Dominantou jeviště jsou naddimenzované květy vznášející se nad scénou, které jsou v těsné interakci s dějem i zpěváky a postupně odkrývají své nitro a světlo života.

Dirigent Ľubomír Zelenák povede Janáčkův akademický orchestr, který v orchestřišti zasedne celkem pětkrát. Smetana v díle používá lidovou melodičnost, brilantní ansámbly a pestrou, byť klasickou orchestrální instrumentaci. „Pro mě osobně je však nejkouzelnějším místem pěvecky nelehká Anežčina árie. Prostřednictvím sledu jedinečných a charakterově různorodých hudebních ploch, zrcadlících různé aspekty Anežčiny osobnosti, nám v ní Smetana až téměř v závěru opery odkrývá skutečný vnitřní svět této postavy,“ dodává dirigent.

Operu Dvě vdovy nastudovali studenti JAMU již 1. března 1962, úplně poprvé však zazněla v pražském Prozatímním divadle v roce 1874, avšak nebyla obecenstvem zcela přijata. Smetana dílo ještě téhož roku přepracoval a zaměnil mimo jiné některé mluvené dialogy zhudebněnými recitativy. Komorní opera kombinuje obě tyto verze ve snaze udržet a pozdvihnout dramatický potenciál, který v sobě dílo nese.

Komorní opera Hudební fakulty JAMU nabízí studentům praktickou zkušenost z přípravy operní inscenace v reálném divadelním prostředí. Všechny důležité složky inscenace zastávají posluchači napříč katedrami HF JAMU a spolupracují již dlouhodobě i se studenty Divadelní fakulty JAMU. Projekt se tak stává významnou příležitostí pro umělecký rozvoj studentů.

Vstupenky zakoupí veřejnost v předprodejní síti GoOut. Nabízíme také zvýhodněné vstupné pro studenty, seniory a ZTP.

Premiéry: so 18. a ne 19. března od 19 hodin
Reprízy: út 21., st 22. a čt 23. března od 19 hodin

Z průzkumu vyplývá, že je třeba vytvořit registr kulturních pracovníků, na jehož základě bude možné lépe vytvořit režim sociální a právní ochrany, zlepšit postavení umělce, stanovit ‚férové odměny‘, profesionalizovat obor a zvýšit jeho uměleckou prestiž, zlepšit rovnost mužů a žen (především v odměňování), narovnat možnosti pro mateřskou a rodičovskou dovolenou, státem dotovat bonus na rekonvalescenční pobyty nebo služby týkající se zdravého pohybového aparátu a psychohygieny, psychoterapie a koučinku. Důležitá je také podpora pedagogického vzdělání u tanečních profesionálů pro pedagogickou činnost a možnost pokračování v oboru a také realizace druhé kariéry se státní finanční podporou.

„Dotazníkové šetření ukázalo, že zůstává mnoho neřešených problémů. Taneční umělkyně či umělci jsou stále nedostatečně ohodnocováni za svou práci, která probíhá často v nevyhovujících podmínkách. Přetrvává společensky i sociální podceňování tanečního umění. Umělec věnuje většinou veškerý svůj čas výkonu povolání, v mnoha případech za neodpovídající finanční ohodnocení a po skončení kariéry – ať už z důvodů zdravotních, či věkových, mu stát nenabízí nic – často stojí ve 40 letech na začátku bez jakýchkoliv jistot,“ komentuje současnou situaci Zdeněk Prokeš, choreograf a pedagog, člen rady Asociace tanečních umělců České republiky. „Z toho vycházejí i důležité úkoly pro taneční komunitu do budoucna. Osobně bych zdůraznil zásadní úkol pro Ministerstvo kultury, Ministerstvo financí a Ministerstvo práce a sociálních věcí v součinnosti s Nadačním fondem pro taneční kariéru, kterým je realizace programu druhé kariéry se státní finanční podporou, která je několik let zatím neúspěšně vyjednávána. Myslím, že komplexní nastavení podmínek pro získání Statusu umělce v oblasti profesionálního tanečního umění by tomu mohlo významně napomoci.“

„Definice Statusu profesionálního umělce a pracovníků v oblasti tanečního umění je zcela zásadní. Pro rozvoj tanečního umění je důležité legislativní ukotvení, a tím i udržení umělců v sektoru kultury,“ doplňuje Linda Svidró, předsedkyně Asociace tanečních umělců České republiky. „V obecné rovině se nejedná o výhody pro umělce, ale o zakotvení fungování v sektoru a zohlednění jejich specifik."

Podrobnější informace o projektu TANUM, který poběží až do konce roku 2023, najdete na webové stránce: www.atucr.cz.

 

Tak trochu to mají na svědomí

Architekti Josef Pleskot, Ladislav Lábus a Petr Všetečka spolupracují s Pardubickým krajem na rozvoji národní kulturní památky Zámek Pardubice pravidelně od roku 2017. Když je na začátku pozval náměstek hejtmana Roman Línek na první odborné posouzení projektů na zámku, byl jejich hlavní závěr – uvolnit všechny historické prostory paláce a zpřístupnit je. Některé provozy a aktivity mohly přejít do areálu v Ohrazenicích, některé do hospodářských budov. Ale kam potom s galerií?

„Tenkrát byli celkem nově majiteli areálu Automatických mlýnů manželé Smetanovi. Nabídl jsem našim architektům, že jim domluvím v této ikonické Gočárově stavbě prohlídku. A právě tady padlo – no a proč tu galerii nedáte sem? Znělo to trochu jako science fiction a nabízely se desítky důvodů, proč to tak jednoduše nejde. Pak se ale sešlo několik příznivých okolností včetně možnosti čerpat evropské dotace na národní kulturní památky. Manželé Smetanovi návrh partnerství uvítali a souhlasili s odprodejem hlavní budovy. Od té doby se fikce začala díky úsilí mnoha a mnoha lidí zhmotňovat,“ popsal krátce nejednoduchou cestu Roman Línek.

Gočárova galerie tak letos přestěhuje své hlavní sídlo z levého břehu Chrudimky na pravý. Pomyslný Rubicon překročí i novým stylem prezentace umění, kterému napomůže právě prostředí budovy Automatických mlýnů. Podobu galerie pro 21. století vyprojektoval ateliér TRANSAT v čele s Petrem Všetečkou: „Přijali jsme monumentální hru horizontál a vertikál Gočárovy stavby, ve které se snoubila architektonická kompozice s mlynářskou technologií. Podpořili jsme její vnitřní gradaci směrem vzhůru, což má dát galerii rozlet. Navrhli jsme šetrné technologie zabezpečení, vnitřního klimatu i osvětlení. Snažili jsme se neporušit pravdu materiálů, typickou pro industriální stavby i zrod české moderny. Snad bude dům silnou galerií, jako byl silným mlýnem." Na prohlídku budovy se veřejnost dostane od zahájení zkušebního provozu 23. června. To ještě sice nebudou nainstalovány klasické výstavy, ale galerie tu nabídne vlastní předstartovní program.

 

Fascinace prostorem i blízkostí řeky

Architekt Josef Pleskot se vrátil na „místo činu“ po pěti a půl letech a vzdal hold Petru Všetečkovi, investorovi i stavbařům: „Transformace industriální architektury do podoby občanské stavby není úplně jednoduchou záležitostí, i když se to tak může zdát. Jsme už z principu fascinování velkými prostory, kterými disponuje industriální architektura. Někdy se sází na to, že už něco výjimečného v těch stavbách je a adoruje se to více než užitkovost pro současníka, který sem jde už za jiným účelem než přenášet pytle mouky. To se ale v tomto případě rozhodně nestalo. Je potřeba poděkovat, že se rekonstrukce povedla výborně. Panu Línkovi, celému zastupitelstvu, kraji, stavbařům a Petru Všetečkovi, že to s celým jeho týmem udělali citlivě, skvěle, úžasně.“

Podle architekta Pleskota by měl objekt co nejvíce využít splynutí s řekou: „Je to dům u cesty a u řeky. A domnívám se, že ta blízkost k řece by se měla v budoucnu ještě více potvrdit, zviditelnit a ukázat. Máte tady krásné nábřeží a kontakt s řekou by měl být co nejtěsnější.“

 

Místo které bude opět přinášet užitek – Automatické mlýny

V areálu celém se nyní k závěru chýlí i další stavby, které budou společně dotvářet novou městskou čtvrť s názvem Automatické mlýny. Do nich mohli architekti nahlédnout s Lukášem Smetanou, iniciátorem konverze celého brownfieldu a zakladatelem Nadace Automatické mlýny. Nejprve si prohlédli budoucí prostory Galerie města Pardubice s odpočinkovou terasou a schodištěm, které se může tvořit amfiteátr pro kulturní akce, nahlédli do budoucích dílen a sálů nové vzdělávací instituce s názvem Sféra, které se tyčí nad původními sklady obilné mouky a seznámili se s budoucí expozicí v násypkách obilného sila, které patří k části architektury Josefa Gočára. 

Architekti ocenili spolupráci kraje, města a Nadace Automatické mlýny, která podle nich přinese ohromný užitek nejen městu a regionu, ale i celé republice. „Je úžasné, že se tady koncentrovala taková energie tří různých architektů a několika investorů. Je dobře, že každá část mlýnů je svým využitím i pojetím jiná.  Chráněné sbírky umění se budou dobře cítit v Gočárově galerii, zatímco přístup sila zanechal stavbu ve více surovém stavu a nabízí až takové squatterské využití,“ konstatoval Ladislav Lábus.

 

Obnovené mlýny vrací do hry zlatý trojúhelník města

„V roce 2017 vznikl při schůzce se třemi architekty nad mapou krajského města rychle načrtnutý urbanistický koncepční trojúhelník. Spojoval Pernštýnské náměstí, Zámek a Automatické mlýny. Začali jsme mu říkat zlatý trojúhelník Pardubic a jasně nám ukázal, že mlýnský areál může být důležitou součástí centra města, jedním ze zásadních bodů na hlavních pěších osách. Ten rychlý obrázek jsem si schoval a teď, když se tato vize už naplňuje, jsem si ho nechal od architektů podepsat na památku. Věřím, že správnost těchto předpokladů se po celkovém otevření potvrdí v praxi a lidé sem budou rádi chodit,“ řekl na závěr náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

 

 

AUTOMATICKÉ MLÝNY

Nový kulturní a společenský středobod východních Čech ožívá a slavnostní zahájení provozu proběhne již v září 2023.

Národní kulturní památka Winternitzovy automatické mlýny je jednou z prvotin architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl Gočár v roce 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy a v roce 1924 komplex dál rozšířil o obilné silo. Automatické mlýny byly v provozu nepřetržitě více než 100 let, do roku 2013.

Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield díky iniciativě Mariany a Lukáše Smetanových pod hlavičkou Nadace Automatické mlýny proměnou na moderní kulturně-společenskou městkou čtvrť. Automatické mlýny jsou ojedinělým příkladem partnerství veřejného, soukromého a neziskového sektoru. Na proměně celého areálu a přilehlých veřejných prostranství se nyní podílí Pardubický kraj (Gočárova galerie) i Statutární město Pardubice (GAMPA, Sféra).

V první etapě přestavby areálu, v letech 2019–2023, se veřejnosti otevírají čtyři budovy, park před hlavní mlýnskou budovou a nové vnitřní náměstí. Návrhy těchto staveb pocházejí od předních českých architektonických ateliérů: Transat architekti (Gočárova galerie), Šépka architekti (Sféra, GAMPA a veřejná prostranství) a Prokš Přikryl architekti (Nadace AM / Silo).

V druhé etapě výstavby, v období 2023–2026, přibudou do souboru další tři nové bytové a komerční objekty doplněné o občanskou vybavenost, které navrhuje Zette ateliér pod vedením architekta Zdeňka Balíka, který stál u zrodu celé myšlenky revitalizace brownfieldu po boku manželů Smetanových.

 

Více informací www.automatickemlyny.eu.

 

 

Příběh jednoho z největších lidských dobrodružství – dobytí severního pólu v roce 1926 – viděný očima nedobrovolného polárníka, malého teriéra Titiny. Roztomilý čtyřnohý tulák, na kterého narazil na římské ulici, okouzlil italského konstruktéra a vzduchoplavce Umberta Nobileho natolik, že si ho vzal domů.  A protože to byla slečna, dal jí jméno Titina.

Titinu ovšem nečekal jen teplý pelíšek a pravidelné misky s jídlem. Jejího nového pána totiž oslovil slavný norský objevitel Roald Amundsen a objednal si u něj vzducholoď, na níž hodlal dobýt severní pól. U toho Titina samozřejmě nemohla chybět a právě jejíma očima sledujeme cestu italské posádky a norských polárníků za posledním neobjeveným místem na Zemi. Výprava je to vzrušující, plná dobrodružství a nebezpečí, ale dobytím pólu v roce 1926 ještě zdaleka nekončí. Protože toto je skutečný příběh, který pokračuje dál…

Film přináší rekonstrukci skutečné cesty Amundsena a Nobileho na severní pól, včetně událostí, které jí předcházely a které následovaly, a které nejsou všeobecně známé. Nabízí tak zábavu i poučení pro malé i velké diváky, podané navíc velmi zdařilou výtvarnou formou a s kouzelnou psí průvodkyní.

 

SLOVO REŽISÉRKY

„Titina je film o malých citech v obrovské krajině. O dvou zklamaných mužích, kteří objevují úplně prázdný prostor. A o malém pejskovi, který přežil a mohl jejich příběh vyprávět,“ říká režisérka filmu Kajsa Næssová. „Na tenhle zvláštní příběh jsem narazila náhodou,“ vysvětluje. „Byla jsem překvapená, že jsem o něm už neslyšela, protože ve 20. letech šlo o velkou mediální událost a vzducholoď z toho udělala velkou podívanou. Časem ale zapadl a dnes už většina Norů neví, jak Amundsen zemřel nebo že zoufale hledal Umberta Nobileho. Takže i když je Amundsen ikonou, tato část jeho života není příliš známá. Další věcí, která mě k tomuto příběhu přitahovala, byla přítomnost Titiny. My Norové víme, že když vezmete do polární oblasti psy, musejí pracovat anebo byste měli mít možnost je sníst. Arktida není místo pro malé domácí pejsky. Proč byste brali svého mazlíčka na takové místo?“

Země: Norsko / Původní název: Titina / 87 minut / Režie: Kajsa Næssová / Scénář: Kajsa Næssová, Per Schreiner / Kamera: Cecilie Semecová / Hudba: Kåre Vestrheim / V kinech: /30/03/2023–29/11/2029 / Žánr: animovaný, rodinný / Formát: Dcp, Mp4 / Poměr stran: 1:1.85 / Jazyková verze:

norsky, italsky / Titulky, dabing: český dabing / Přístupnost: přístupný

 

Důležité odkazy

 

Trailer s českým dabingem: Titina, psí polárnice (2022) - cz trailer - YouTube

 

Více info o filmu, foto, press-kit a plakát ke stažení: Titina, psí polárnice (acfk.cz)

 

Oficiální stránky Asociace českých filmových klubů: www.acfk.cz

 

https://www.facebook.com/asociaceceskychfilmovychklubu

 

Program besedy ve Fabrice

14:00–14:05, přivítání, Hynek Stříteský

14:05–14:20, příběh Oskara Schindlera, Monika Němcová

14:20–14:30, představení projektu Památník Schindlerova archa v Brněnci, Daniel Löw-Beer

14:30–15:00, román Schindlerův seznam (Schindler’s Ark), vyprávění Thomase Keneallyho

15:00–15:15, diskuze

Dům kultury Frenštát p. R. / Dr. Parmy 254

* ALBUM JE NOMINOVÁNO NA CENU ANDĚL za rok 2022 v kategorii folk. Vyhlášení výsledků se koná 15. 4. 2023.
* Celý frenštátský koncert bude natáčen Českou televizí.
* Vladimír Javorský - zpěv, kytara, koncovka; Marian Friedl - klarinet, lidové flétny, zpěv; Štěpán Flagar - klavír; Martin Kocián - kontrabas; Michal Wierzgoń - bicí.

Vladimír Javorský je znám hlavně jako skvělý filmový a divadelní herec, který ztvárnil desítky filmových  i divadelních rolích. Své publikum si ale získává i na hudební scéně. Ať už sólovými výstupy s kytarou či ukulele v rukou, nebo jako spoluhráč Miroslava Kemela na jeho koncertech a albech. Tento koncert proběhl v loňském roce v rámci Frenštátského kulturního léta v Autokempu a setkal se s velkým úspěchem.

Vstupné: 300 Kč (v předprodeji), 350 Kč (na místě)
Předprodej: Turistické informační centrum, nám. Míru 1, Frenštát p. R., tel.: 556 836 916 / on-line na www.kulturafrenstat.cz