„Velice nás i autorku mrzelo, že tak povedená a hravá instalace výstavy Hravý svět Vlasty Švejdové by se kvůli pochopitelným nařízením vlády spojených s pandemií viru COVID-19, vůbec neměla konat. A proto jsme se rozhodli, že autorku oslovíme a najdeme možnost, jak tuto myšlenku, uskutečnit. A povedlo se! Plánujeme autorské čtení, výtvarnou dílnu pro děti i pohoštění,“ uvádí kurátorka akce Mgr. art Ludmila Pillmayerová.

„V rámci vernisáže se děti mohou těšit na různé aktivity. Ať už půjde o hravé koutky, které jsou součástí instalace, a jenž je provedou dílem malířky, připravujeme také několik dalších zastavení. Děti, si budou moci vyrobit záložku do knížky, ilustrovanou třeba právě Vlastou Švejdovou, a nechat si ji na místě podepsat. Záložku si budou moci ozdobit barevnými razítky a vlastními malůvkami. Malé slečny si jistě rády navléknou netradiční náhrdelník, vyrobený z kartonu různých velikostí a tvarů. A nakonec chlapci i děvčata si na svém zápěstí odnesou veselého kroutícího se hada, který bude milou vzpomínkou na ono nedělní odpoledne,“ dodává.

Vernisáž se koná v neděli 19. července 2020 od 14.00 h ve výstavních sálech Městské galerie. Interaktivní výstavu můžete navštívit do 30. 8. 2020. Výstava bude pro veřejnost otevřena: út – so: 12.30 – 16.00 hodin. Aktuální informace naleznete na www.cbmpolicka.cz

Divadlo bratří Formanů je živoucím společenstvím bez stálé scény a uceleného souboru, společenstvím svázaným blízkým názorem na práci i na způsob života. Pohyb, hra, setkávání a nezávislost jej přivádějí do prostředí často nedivadelních, ale provokujících svou atmosférou, historií, vnitřní silou. Pro každý projekt vzniká nový tým, vytvářející vždy poněkud odlišný, osobitý náboj, vlastní náladu, nutnou pro nalezení toho pravého divadelního tvaru. Kromě divadelních představení je Divadlo bratří Formanů v posledních letech činné i na poli výstavním, přičemž je někdy těžké hledat ostrou hranici mezi oběma formami vyjádření.

Koordinátor výstavy Matěj Forman ve spolupráci s výtvarníky Josefem Sodomkou, Barkou Zíchovou, Renatou a Martinem Lhotákovými, Pavlem Mackem, Kristýnou Adámek Mlynaříkovou, Terezou Komárkovou, Veronikou Podzimkovou, Lenkou Hájek Kristiánovou, Bárou Hubenou, Irenou Vodákovou, Janou Paulovou, Petrem Paslerem, Filipem Leforestierem, Igorem Schmidtem, Jakubem Hradílkem zabydlí prostor bývalé konírny nepřeberným množstvím příběhů zakletých v divadelních dekoracích, loutkách, nápaditých předmětech a hrách.

 

Výstava Konírna čarokrajná má ambici pokračovat v duchu výstavy předchozí ale zároveň ji překročit a doplnit. Přijďte se o tom přesvědčit na vlastní oči.  

Noční hrané prohlídky s průvodci v historických kostýmech se budou konat každý prázdninový pátek v 19:00 a 21:00. A potrvají až do 28. srpna.

„Letos nás potemnělým broumovským klášterem provede historická postava Jeronýma Růžičky, klášterního kronikáře a knihovníka, se kterým se vydáme za tajemstvím broumovského meteoritu. Během prohlídky projdeme tajuplnými zákoutími barokního monumentu a potkáme řadu historických postav, včetně sekretáře Vavřince, slavného medika a chirurga Celestýna Opitze nebo opata Jana Nepomuka Rottera,“ uvedl Aleš Freiwald z broumovského kláštera.

Vstupné na prohlídky je 190 Kč pro dospělé a 120 Kč pro děti. Vzhledem k omezenému počtu míst doporučujeme rezervaci na čísle 733 739 726 nebo na emailu prohlidky@klasterbroumov.cz. Během prázdnin doplní nabídku prohlídkového okruhu také klasické Noční prohlídky, které se konají každou prázdninovou středu a sobotu ve 20:30 a 22:00, vstupné je 160 Kč pro dospělé a 95 Kč pro děti.

V sobotu 11. 7. by pak měl na mělnické náplavce před vinařstvím Bettiny Lobkowicz propuknout doprovodný festival Moře u Mělníka. Na tomto projektu spolupracuje muzeum s městem Mělník, které tak hodlá prostor mělnické náplavky oživit.

Aktéry a tvůrce Imaginária spojuje touha tvořit a objevovat „skutečné“ a krásné věci. Vystavují loutky a divadelní dekorace, které již neožívají v představeních, ale nikterak tím nepozbyly na kráse a přitažlivosti a usilovně hledají mezi všemi dalšími artefakty, objekty, obrázky, hračkami, fotografiemi i důmyslnými mechanismy prostor, ve kterém se děti i dospělí mohou nechat inspirovat k hravosti a užívat vlastní fantazii, cit pro krásu a touhu objevovat.

„Nepřestáváme věřit, že I dnešní lidé obklopení technologiemi a digitálními formami komunikace chtějí cítit radost z umění a že se chtějí dotknout „skutečných“ věcí všemi smysly a vlastníma rukama,“ říká o projektu Matěj Forman.

Výstava Imaginárium přinese malým i velkým návštěvníkům radost z objevování krásy i nepotřebných, odložených a dnes opomíjených věcí, hraček, obrázků, objektů, artefaktů… Připomíná trvanlivou hodnotu dnes již pozapomenutých řemesel, umu a fantazie lidí, řemeslníků a umělců, kteří tvoří svůj svět fantazie vlastníma rukama.

Vernisáž (pokud „koronavirová“ opatření dovolí) by se měla konat v pátek 10. 7. 2020 společně s večerním rodinným představením „Aladin“ na Divadelní lodi Tajemství.

Expozice potrvá až do 4. října 2020 a bude doprovázena výtvarnou dětskou soutěží „Moje imaginárium“.

http://www.muzeum-melnik.cz/

Fenomén Jiráskův Hronov

Mgr. Lenka Lázňovská

ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, působí pravidelně v porotách amatérského divadla

 

Pojmenujeme-li něco jako fenomén, chceme tím naznačit, že to považujeme za něco jedinečného. Ráda přinesu několik argumentů pro své tvrzení, že tuto přehlídku amatérského divadla za fenomén považuji.

Letos se festival pojmenovaný po hronovském rodákovi A. Jiráskovi dožívá úctyhodných devadesáti let. Jedná se určitě o nejstarší kontinuálně trvající (nikdy od r. 1931 nebyl přerušen) festival na světě. V počtu ročníků se přátelsky přetahuje se Scénickou žatvou Martin. Ta však ve svých dokumentech neoznačuje ročník festivalu, nýbrž ročník soutěží ochotnického divadla. Teď je mezi námi rozdíl pěti let, a pokud bychom chtěli jít slovenskou cestou, tak bychom žatvu ještě o čtyři roky překonali. Nevím, proč bychom to měli dělat.

Festival od svého založení je celostátní výběrovou přehlídkou. To znamená, že se na Jiráskův Hronov nelze přihlásit, soubor musí být vybrán. Současná koncepce stanovuje, že jde o festival festivalů, tedy výběr provádějí lektorské sbory jednotlivých druhových celostátních přehlídek (např. CP činoherního divadla Piknik Volyně, Loutkářská Chrudim, Dětská scéna apod.). Od r. 1991 je přehlídkou multižánrovou. Řadu let před tím byl přehlídkou pouze činoherního divadla. Složitý klíč postupu vysvětluje, že být vybrán, znamená pro soubor potvrzení, že jejich inscenace je opravdu kvalitní. Hronov dnes nepotřebuje žádné ceny, neboť vyhráli všichni.

Od poválečného období doprovázejí přehlídku dílny a semináře, trvající po celý festival. Jejich počet (cca 15) i počet seminaristů převyšující dvě stovky není něco běžného. Vidím, s jakým údivem se tato informace setkává u každého zahraničního hosta festivalu.

Přestože v běžném (tedy ne v pocovidovém) ročníku se celkový počet představení za deset dnů festivalu pohybuje kolem stovky, jsou všechna (každé se dává minimálně dvakrát) vyprodána. Návštěvníci se totiž sjíždějí z celé republiky. Ani to není běžné, takže např. chorvatští hosté položili následující vážně míněnou otázku: „Odkud svážíte diváky a jak to organizujete?“ Nechtěli věřit, že to opravdu pořadatelé dělat nemusejí.

Během festivalu se často setkáte s osobnostmi z českého divadla, tedy s autory (např. Milan Uhde, Daniela Fišerová, Pavel Němec a další), profesionálními režiséry (např. Milan Schejbal, Adam Doležal, Petr Hašek a další), profesionálními dramaturgy (např. Jan Šotkovský, Luděk Horký a další), profesionálními scénografy (např. Kateřina Baranowská, Petr Kolínský a další). V loňském ročníku zde hostoval světový mim Radim Vizváry. Nesmím zapomenout na doyena české teatrologie pana profesora Jana Císaře, který se o amatérské divadlo zajímá doslova celý život. Jednou kdosi řekl, že se první srpnový týden Jiráskův Hronov stává mekkou českého divadla. Byť je to asi trochu nadnesené, něco na tom je. Obecně totiž pořád platí, že se k amatérskému divadlu hlásí především ti z profesionálů, kteří z něj vyšli. A divadelníků s amatérskými kořeny nemůže být v ČR vzhledem k počtu souborů málo.

Festival nikdy ve své historii nebyl mezinárodní (podle pravidel by polovina účastníků musela pocházet ze zahraničí). Ostatně ani dnes k tomu netenduje, neboť čeští divadelníci se prostoru, který jim festival poskytuje, nechtějí vzdát. Přesto je známý nejen v Evropě. Před třemi lety jej mezinárodní nevládní organizace amatérského divadla AITA/IATA vyznamenala mezi sedmi nejuznávanějšími festivaly na světě.

Je to fenomén? Rozhodněte si sami.             

 

Otázky pro lektory Jiráskova Hronova

 

Doc. Mgr. Milan Schejbal (1952)

režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, pedagog DAMU (katedra činoherního divadla, obor režie a dramaturgie), lektor a porotce řady seminářů a přehlídek amatérského divadla

 

Co si myslíte o současném amatérském divadle? Čím se liší od divadla v 80. letech? Je dostatečně podporováno?

Myslím, že současné amatérské divadlo se vyznačuje v zásadě dvěma proudy svého působení. Jednak je to snaha o reflexi našeho současného světa, snaha o výpověď, jak je tento svět vnímán a jak jej lze změnit. Tento trend se objevuje především u mladých (generačních) divadelních kolektivů, ale je pro mě potěšitelné, že nejenom u nich (např. V.A.D. Kladno, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav, AD HOC atd.)

Druhou skupinu pak tvoří soubory, jejichž hlavní snahou je realizovat divadlo jako svého koníčka, uvádět na divadelní prkna texty z klasického i moderního divadelního repertoáru. I tento druh divadelního vyjádření je pro mě cenný, neboť ve svých špičkových inscenacích znamená obohacení a inspiraci pro celé české divadelnictví a plní rovněž velmi důležitou funkci spolkovou a osvětovou.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Svoboda amatérského divadla vychází především z výběru témat (nejen u souborů tzv. autorského divadla) a potažmo divadelních předloh, které mají amatérští divadelníci touhu uvádět. V tomto jim profesionálové mohou i závidět, neboť ti jsou často omezováni ekonomickými a provozními nároky, které jsou mnohdy nekompromisní.

 

Co vám osobně jako lektoru divadelních přehlídek práce s mladými divadelníky přináší?

Díky práci s mladými divadelníky poznávám, jak tito vnímají současný svět, co jsou pro ně palčivá témata a problémy dneška. Člověk pracující každodenně v profesionálním divadelním provozu totiž logicky časem částečně ztrácí kontakt s tzv. normálním světem, což pro divadelní umění bývá nevýhodou.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Já sám jsem se nikdy netajil a netajím tím, že jsem vyšel z amatérského divadla, rád se k tomu hlásím, protože vím, že na tomto poli se můžu setkat a setkávám s řadou kreativních a inspirativních lidí. Proto mám amatérské divadlo rád a rád jej sleduji. Řada divadelníků rozlišuje pojmy amatér a ochotník v tom smyslu, že amatéři hledají témata, kterými se chtějí vyjádřit k současnosti, zatímco ochotníci „jen“ chtějí hrát divadlo. Jsem přesvědčen, že je to zcela mylné rozlišování, já to neřeším. Divadlo může být jen dobré anebo špatné.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Myslím, že profesionální a amatérské divadlo dnes žije v daleko větší symbióze, než tomu bylo dříve, zejména před rokem 1989. Na českých divadelních scénách dnes působí řada tzv. poloprofesionálních souborů, kde vedle sebe existují bez problémů profesionální i amatérští tvůrci. Mnozí profesionální režiséři spolupracují s amatérskými soubory (to se nárazově týká i mě, pokud to čas dovolí - a toho, bohužel, mnoho není) a setkávám se i s tím, že profesionální herci vystupují v amatérských inscenacích. Jsem přesvědčen, tato spolupráce je velmi prospěšná pro obě strany.

 

 

Mgr. Alena Zemančíková (1955)

absolventka DAMU (obor dramaturgie), dramatička, spisovatelka, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a lektorka krajských a celostátních přehlídek

 

V 70. a 80. letech jste byla aktivně činná v amatérském divadle. Co pro vás jako jeho tvůrkyni tehdy znamenalo?

70. a 80. léta byla pro mě ve vztahu k amatérskému divadlu dvě zcela odlišná období. 70. léta pro mě jsou spojená s Divadlem Dominik, což byl ambiciózní podnik našeho velmi raného mládí; z Dominiku jsme většinou směřovali na umělecké školy, stýkali jsme se v Plzni s progresivními příslušníky umělecké scény předchozí generace, v tu dobu vesměs odstavenými od svých profesí, představovali jsme naději do budoucna. Proti postupující normalizaci jsme se vzpírali divadlem poezie. V 80. letech jsem se po několikaleté přestávce, během níž se narodily moje tři starší děti, k amatérskému divadlu vrátila, ale celé to mělo úplně jiný smysl. Byla to typická volnočasová aktivita, členové Divadla Pod lampou byli všichni pracující (a v některých případech i ve velmi náročných pozicích) a ani jsme nebyli téhož divadelního smýšlení. Já jsem pak dostala angažmá v Západočeském divadle v Chebu a tím moje přímá účast v amatérském divadle skončila.

 

Co si myslíte, že přináší svým tvůrcům dnes?

Myslím, že to je pořád stejné: někteří, opravdu umělecky založení lidé, si jím tříbí a vyhraňují svůj vztah k umění, estetický názor i názor na společnost. Pro mnohé – tenkrát jako dnes – je to odrazový můstek do sféry profesionálního divadla a příbuzných oborů. Hybným momentem je tady kreativita.

Pro jiné je amatérské divadlo hlavně společenstvím, kolektivní aktivitou, která spojuje jednotlivce, kteří by se jinak dohromady nedali, a dává jejich setkání smysluplnou náplň.

Pro oba typy je důležité i společné pobývání s publikem, možnost něco sdělit nebo se třeba jen předvést na veřejnosti. V dnešní době rozdělené společnosti je to jeden ze spolehlivě fungujících způsobů vzájemného kontaktu.

 

Představuje amatérské divadlo stále zajímavé osobnosti?

Samozřejmě. Tvůrčí osobnosti zde mají možnost se představit v autorské i interpretační rovině zcela nezávisle na tlaku profesionálního provozu. A nesmím zapomenout, že představuje také neobyčejně zajímavé osobnosti pedagogické, které obzvlášť mají můj obdiv.

 

Je něco, čím může amatérské divadlo obohatit i české divadlo jako celek?

Když pominu, že z jeho prostředí odcházejí lidé do profesionálního divadla (to je to evidentní, co se dá říci vždy a vždy to tak bylo, stačí si přečíst několikery herecké memoáry), může sloužit jako laboratoř a dílna nových postupů a přístupů. Příkladů najdeme v historii Jiráskova Hronova dost.

 

Mgr. Luděk Horký (1974)

absolvent divadelní vědy na FF UK, dramaturg, režisér a pedagog. Vede Centrum dramaturgie tvorby pro děti a mládež v České televizi. Působí jako pedagog a režisér dětského divadla a divadla pro děti v pražském Divadle RADAR. Jako divadelní lektor a metodik dlouhodobě spolupracuje s NIPOS ARTAMA.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Děkuju za lichotku. Za čtyři roky mi bude 50 let. Pokud jsem skutečně vnímán jako reprezent mladší generace divadelníků, tak pánbůhsnámi. 

Ale vážně. K mladší generaci nepatřím, ke střední se hrdě hlásím. V Divadle RADAR, které je jedním z velkých pražských center dramatické výchovy a amatérského divadla, vedu různé dramatické kroužky a divadelní soubory nepřetržitě od roku 1993. Od roku 1994 jezdím navíc každoročně v létě jako vedoucí na dětské divadelní tábory. A na Jiráskově Hronově jsem v pozici lektora už pojedenácté v řadě. Amatérské divadlo mám moc rád. Má láska k němu je natolik iracionální, že je nesnadné ji vysvětlit. Určitě má co dělat se skutečností, že amatérské divadlo umožňuje dokonale skloubit uměleckou tvorbu s kamarádstvím. A já měl na lidi, s nimiž se amatérskému divadlu věnuji, vždycky štěstí. A taky velký vzor v Milanu Schejbalovi, který mi kdysi coby adeptovi dramaturgie nabídl angažmá v Městských divadlech pražských, čímž odstartoval mou profesionální kariéru. Přes deset let jsem mu koukal pod ruce při práci v Divadle ABC a obdivoval jsem, jak vyrovnaně dokáže investovat svou energii do profesionálního a současně do amatérského divadla. 

 

Profesně jste se pohyboval i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V nezávislosti na vstupném.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní? 

Ó jé, zase ta nekonečná salonní diskuze o tom, co je to být amatér a co ochotník.  

Jako divadelní profesionál nemusím tohle úsměvně palčivé dilema řešit. Ovšem doma jsem v amatérském divadle RADAR/Hrobeso. Pojmem ochotníci jsme se nikdy neoznačovali. Fakticky vzato je slovo amatér jenom modernějším a univerzálnějším výrazem pro totéž. Označuje neprofesionála, tedy toho, kdo divadlo dělá, ale ne za peníze. Neživím se jím. Slovo amatér zahrnuje všechny aspekty zájmové umělecké činnosti, vykonávané "mimo profesi". Slovo ochotník selektivně zdůrazňuje aspekt jediný, a sice lásku k divadlu. Že je smysl divadla z ochoty založený na čisté lásce k dramatickému umění, to nelze popřít. Podle mě je předpoklad, že amatér divadlo miluje čistší láskou než profesionál, poněkud sentimentálně zkreslený, zbytečně nostalgický. Znám mnoho amatérů, pro které je divadlo především médiem, platformou k vyjádření názorů na svět. Nejde v první řadě o lásku k herectví, nýbrž o to, řešit prostřednictvím divadla společně s diváky otázky a problémy současného světa. A v neposlední řadě je ochotník slovo lehce archaické. Když vznikla v roce 1886 Ústřední matice divadelních ochotníků českých, slovo amatér nepoužíval v souvislosti s divadlem nikdo. Dnes bych řekl, že je na ústupu pro změnu pojem ochotník. Slovo amatér vystihuje ochotnickou činnost komplexněji. A je mnohem rozšířenější. Zkuste si slovo "ochotník" přeložit do angličtiny, do němčiny nebo do francouzštiny! Vždy se vám z něj vyklube amatér. Jinak je tomu ve slovanských jazycích. Tam hraje láska k divadlu prim, jak dokládá ruský любитель.  

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Překrývají se velmi. Řada posluchačů a absolventů divadelních škol jako je DAMU či JAMU má své kořeny v některém z českých amatérských divadel. Naopak mnoho divadelních profesionálů v českém prostředí s amatéry velmi ochotně spolupracuje. A v posledních dvaceti letech se hned několik známých amatérských divadel zprofesionalizovalo (VOSTO5, Geisslers Hofcomedianten, Kámen, Semtamfór a další). Šedá přestupní zóna mezi českým amatérským a českým profesionálním divadlem je široká a nepřehledná, protože se dynamicky vyvíjí. A to je dobře.

 

Mgr. Radovan Lipus (1966)

divadelní, televizní a rozhlasový režisér, spoluautor cyklů Šumná města a Šumné stopy, pocházející ze slezského Třince. Lektor řady dílen na přehlídkách amatérského divadla.

 

Kdybyste měl vyjádřit, v čem se liší spolupráce s amatérskými divadelníky a profesionály?

V ničem. Pokud zkoušejí s vášní, rozumem i srdcem. Amatéry může sice občas zrazovat technika, ale některým technicky vybaveným profesionálům zase na oplátku někdy nasazení a smysl uniká. Odpověď ve dvou slovech je tam i tady skrytá. Důležitá je: žitá intenzita.

 

V čem spočívá svoboda amatérského divadla?

Člověk je tu možná přece jenom trochu více pánem toho co, kde, s kým a jak. Na přesné datum premiéry či předplatné není zas tak neúprosný tlak, byť to mnohdy může paradoxně komplikovat práci. Neboť často bývá právě neúprosný termín největší inspirací. Jinak si myslím, že svoboda spíš souvisí s každým konkrétním člověkem, a ne s profesním statusem. Svobodný Lipus je mezi amatéry i profesionály stále svobodným Lipusem (úsměv).

 

Jak vzpomínáte na své hostování na Jiráskově Hronově s inscenací HRA-NIC-e?

HRA-NIC-e byla pro mne především zázrakem společného setkání s Broumovem, lidmi i krajinou. Vydat se naproti a neminout se navzájem. Křehký a nesamozřejmý plod, co za plotem klášterní zahrady dozraje za intenzivních společných šestnáct dnů a nocí. Herci a herečky z celé republiky. Profesionálové, amatéři, naturšcici, děti a nesmím zapomenout ani na skvělé hudebníky pod vedením Kamila Remeše. Tři roky po sobě jsme se o prázdninách dychtivě sjížděli do kraje pod Hvězdou, snad nejen sobě k potěše. Přijetí v Hronově bylo jako důvěrné vstoupení do laskavého proudu Metuje. Díky za Jiráskův Hronov! Ještě nejmíň dalších devadesát let s námi ať tu je!

 

 

MgA. Jan Šotkovský, Ph.D. (1982)

absolvent dramaturgie na JAMU, pedagog muzikálového herectví, dramaturg BuranTeatru a Městského divadla Brno, příležitostný dramatik a překladatel. Pravidelně působí jako porotce na amatérských divadelních přehlídkách různých úrovní.

 

Patříte k mladší generaci divadelníků. Proč se amatérskému divadlu věnujete a co vám přináší?

Díky za váš optimismus, s čtyřicítkou na krku člověka potěší, když pořád ještě spadá do „mladší generace“. Amatérskému divadlu se věnuji pouze jako porotce. Co mi to přináší? Inspiraci, nahlédnutí do světa jiných hodnot (divadelních i lidských), trénink dovednosti formulovat srozumitelně svůj názor tak, aby „porotovaného“ inspiroval a k něčemu ponoukl. 

 

Profesně se pohybujete i ve světě profesionálního divadla. V čem spočívá svoboda toho amatérského?

V existenční nezávislosti. Amatérské divadlo netrpí tlaky zřizovatele, sevřením dramaturgického plánu a předplatitelského systému, nepotřebuje pokrýt vysoké produkční náklady, splnit plán návštěvnosti atp. Ale to jsou všechno samozřejmě všechno jen předpoklady, které ke skutečné vnitřní svobodě amatérské divadlo využít může a nemusí.

 

Pokud jde o vaše působení v neprofesionálním divadle, označil byste sám sebe za ochotníka? Jak je to dnes s pojmy ochotník a amatér? Jsou podle vás zcela synonymní?

Z mé zkušenosti pojmy ochotník i amatér mohou vyznít pejorativně, ale u ochotníka to asi hrozí víc. Ve svých textech používám výraz „amatérské divadlo“, nikoliv divadlo ochotnické.

 

Do jaké míry se podle vás dnes amatérské a profesionální divadlo překrývají? Můžete uvést příklad ze své praxe?

Už patnáct let dramaturguji v brněnském nezávislém souboru BuranTeatr, kde si užívám té výše zmíněné „amatérské svobody“. Daní za to jsou podmínky (zejména finanční), které jsou jednoznačně amatérské, i když nás diváci i kritika berou jako profesionály a sami se za ně považujeme. Výsledkem je tudíž ASPD − amatérský soubor profesionálních divadelníků. Tam i renomovaní, ba hvězdní profesionálové jsou de facto ochotníci, neboť tvoří opravdu především „z ochoty“.

 

http://www.jiraskuvhronov.eu/

Absolvovala jste výtvarně zaměřené gymnázium. Co vás přivedlo ke psaní?

Od dětství mě bavilo představovat si a vymýšlet věci. V předškolním věku jsem si je kreslila, vystřihovala z papíru nebo patlala z hlíny. Když jsem se naučila psát, došlo mi, že je to mnohem pohodlnější způsob záznamu myšlenek a nápadů. Dalo by se tedy říct, že k psaní mě přivedla moje vlastní lenost. Pokud bych měla být méně cynická, asi bych řekla, že to byla moje celkově literárně laděná rodina a taky dva kantoři češtiny (jmenovitě paní učitelka Tučková na základce a pan profesor Štor na gymplu). Záliba ve výtvarném umění se mě ale nepustila a zůstala se mnou (spolu se zálibou psací) až dodnes.

 

V roce 2015 jste promovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O Erilianu jste tehdy mluvila jako o terapii proti stresu během náročného studia na VŠ. Jak a za jakých životních okolností vznikala Lvářka?

Terapií proti stresu byl v pravém slova smyslu asi jen první díl erilianské trilogie. Ten jsem psala bez jakékoli ambice na publikování a byla to jen ryzí zábava. Odreagování se ve volných chvílích mezi rýsováním deskriptivy a neobratnými pokusy o první architektonické návrhy. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Zážitky a dojmy z nástupu na vysokou školu jsem zasazovala do svého fantasy světa, kde i hlavní hrdinka nastoupila do prvního ročníku (čarodějné) univerzity. Další dva díly Erilianu jsem psala už poté, co jsem měla za sebou největší vyhazovací strašáky (deskriptivu a matiku) a vysokoškolský vesmír už pro mě nebyl až tak nový a šokující. Lvářku jsem napsala až pět let po posledním dílu Erilianu. Životní okolnosti byly úplně jiné, nové, proto vznikla i úplně jiná, nová kniha. Měla jsem dostudováno, vrátila jsem se do Prahy z pracovní stáže v Londýně, začala pracovat v redakci architektonického časopisu, hodně cestovala a postupně si zařizovala život podle svých představ.

 

Název románu je neobvyklý, svádí ke čtení „lhářka“. Můžete prozradit, aniž bychom odtajnili nějakou důležitou zápletku příběhu, proč to nezvyklé pojmenování?

Slovo lvářka jsem si nevymyslela. V rudolfínské době, do které je příběh částečně zasazený, se tak říkalo ošetřovatelkám císařových šelem. Jedna z nich hraje v mojí nové knize důležitou roli. Když jsem zmínku o lvářkách objevila, velmi mě to téma zaujalo. To, že tak důležitou funkci zastávaly v šestnáctém století ženy, mi přišlo na tu dobu pokrokové a sympatické. Začala jsem se pak o chov šelem a exotických zvířat na dvoře Rudolfa II. zajímat více do hloubky a po spojení s dalšími inspiračními střípky se vyloupl námět na příběh.

 

Lvářka je zasazená do našeho světa i do historického kontextu Prahy v době vlády Rudolfa II. Čerpala jste tentokrát ze skutečné historie opravdového místa, a nemohla se tudíž spolehnout jenom na svou fantazii, co vás k tomu vedlo?

V prostředí historické Prahy jsem vyrostla a strávila tam prvních dvacet let svého života. Když si jako dítě místo na hřišti uprostřed paneláků hrajete mezi hradčanskými paláci, lezete po stromech na Petříně nebo běháte uličkami Nového Světa, dostane se vám tohle prostředí pod kůži. Čarodějné město Erilian jsem si sice vymyslela, ale stejně se v něm do značné míry odráží kouzlo staré Prahy. U Lvářky pak asi nějak dozrál čas na zasazení příběhu do skutečného místa a skutečné doby. Bylo to právě prostředí, historický kontext a staré pražské legendy, z jejichž podhoubí příběh Lvářky víceméně samovolně a organicky vyrostl.

 

U Lvářky dozrál čas na změnu? Souvisí to nějak s menší potřebou úniku od reálného světa, které fantasy nabízí? Jinými slovy, cítíte, že jste se posunula dál a už tolik utíkat nepotřebujete?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu to, co mě zrovna nejvíc baví, z čeho mám radost a při čem se dostávám do takzvaného stavu "Flow". Nikdy jsem navíc nepotřebovala z reálného světa doopravdy unikat. Psaní prvního Erilianu jsem sice brala jako jistou formu „terapie“ před školním zápřahem, ale když nad tím tak přemýšlím, slovo terapie je možná v tomto kontextu trochu přepálené. Kdo někdy neměl trochu toho vysokoškolského stresu? Spíš než terapie to byl odpočinek, změna činnosti, příjemná prokrastinace. Někdo si jde zaběhat nebo kouká na film, já psala knížku. I po deseti letech od napsání mé první knihy se do žánru fantastiky ráda vracím. Čarodějného vesmíru jsem si užila dosyta ve třech svých předešlých knihách, teď jsem si chtěla vyzkoušet něco nového.

 

Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. Máte recept na to, jak nepodlehnout vlivu svých literárních vzorů?

Vliv literárních vzorů nemusí být sám o sobě nutně špatný. Důležité je pouze nekopírovat, ale brát si od oblíbených autorů kvalitní prvky jejich tvorby, ty pak zkombinovat se svou vlastní invencí a nápady. Vytvoříte tak mozaiku poskládanou ze střípků různorodých vlivů našich (takzvaných) vzorů doplněnou o naši vlastní kreativitu. Pak může (ale taky nemusí) vzniknout nová a kvalitní záležitost.

 

Do jaké míry musí mít spisovatel i obchodního ducha a marketingové myšlení, aby se prosadil v konkurenci? Zabýváte se tím, nebo necháváte propagaci na nakladateli?

Obchodní duch a marketingové myšlení je autorovi jistě ku prospěchu. Můžete napsat skvělou knihu, když se ale o ní její potenciální čtenáři nedozvědí, a tudíž se k nim nedostane, je to škoda. Bohužel často nastává i opačná situace, kdy je marketing a PR zvládnutý perfektně, propaguje ovšem literaturu, jejíž kvalita je přinejmenším diskutabilní. Věnovat se propagaci svých knih mě baví, proto mi není proti srsti věnovat jí svůj čas a energii. Když si v tomto ohledu s nakladatelem sednete (v mém případě tomu tak je, za což jsem moc ráda), může to být dobrá kooperace.

 

Vaše knihy Vám pomáhají propagovat i veřejně známé osobnosti – Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Miloň Čepelka a objevila jste se také ve Všechnopárty Karla Šípa. Jak k takové spolupráci došlo? Máte svého píáristu, nebo je oslovujete sama?

Říká se, že přes šest lidí se znáte se všemi lidmi na planetě. Bráno v tomto měřítku, je Praha docela malý plácek, kde se zná skoro každý s každým. O lidech od kumštu to platí dvojnásob. S Jiřím Lábusem a Miloněm Čepelkou mě seznámili naši společní známí (z literární a divadelní branže), s Bárou Hrzánovou se znám díky naší společné lásce ke zvířatům. A protože byly dotyčným mé knížky snad alespoň trochu sympatické, byli tak milí a trochu pomohli s jejich propagací. Bára Hrzánová je patronkou knihy Lvářka. Nedávno ji také načetla a letos v srpnu vyjde jako audiokniha u vydavatelství Supraphon, z čehož mám velkou radost.

 

Myslíte při psaní na své čtenáře?

Nesnažím se být poplatná nějaké skupině lidí, takzvané cílovce. Píšu to, co mě baví, těší a naplňuje. Snad je to na textu poznat. Občas si při psaní vzpomenu na některé budoucí čtenáře z řad mých známých a kamarádů. Při psaní Lvářky jsem si například jednou mimoděk pomyslela, že ta a ta známá by asi preferovala spíše jednu z vedlejších postav místo hlavního hrdiny. Jindy jsem si zase vzpomněla na známého, který jistě ocení filmové a jiné popkulturní odkazy, které jsem do Lvářky zakomponovala.

 

Je v kategorii young adult literatury nebo fantasy literatury pro mladé velká konkurence?

Autorů píšících fantasy pro mladší věkovou kategorii určitě není málo. Myslím ale, že tady nefunguje konkurence v pravém slova smyslu. Když koupíte auto nebo lednici, s největší pravděpodobností další hned tak kupovat nebudete. Výrobci a značky se tudíž o vás budou prát a navzájem si budou konkurencí. Když si koupíte knihu, jistě nezůstanete jen u jedné. Přečtete nějakou tu postapo sci-fi /postapokalyptická sci-fi – pozn. red./ a druhý den už máte nos zabořený v elfí romantice nebo steampunkové detektivce. Jména rozličných autorů se v klidu vyjímají na hřbetech knih vedle sebe v jednom regálu, aniž by se (většinou) měla tendenci poprat.

 

Jaká architektura je vám bližší – moderní, nebo spíše starobylá? Může být i moderní architektura magická?

Existuje tolik různorodých architektonických slohů a směrů, že rozhodně nemůžu říct pouze „nová architektura ne, stará ano“ nebo naopak. Některá období jsou mi sympatičtější než jiná, ale své architektonické oblíbence mám jak v dávné historii, tak v historii novodobější i v současné době. Určitě nepatřím k architektům vehementně prohlašujícím, že „ornament je zločin“ /studie architekta Adolfa Loose: Ornament je zločin – pozn. red./. Díky své zálibě ve fantastických světech je mi hodně blízká secese. Tu většina současných architektů příliš neopěvuje, naopak filmová architektura (především sci-fi, fantasy a historická) z ní čerpá do značné míry (například elfí stavby v Pánovi prstenů jsou velmi secesní). Mám ale velmi ráda i promyšlenou a precizní práci dnešních dánských a holandských architektů. Architektura může (a měla by!) být magická v každé její době a podobě.

 

Jak vypadá váš proces psaní? Dá se s nadsázkou říci, že stavíte své příběhy jako architekt domy?

Snažím se o to. Vlastně to ani jinak neumím. Někteří autoři sednou a začnou spontánně psát. Mají jen hrubou představu o ději, ale v zásadě se nechávají překvapit, kam je příběh, který si tak trochu žije vlastním životem, zavede. To není můj případ. Nápady a náměty se mi sice v hlavě líhnou většinou samovolně a živelně. Pokud ale některý z nich dospěje do fáze, že se rozhodnu ho sepsat, chopím se ho zcela pragmaticky a konstruktivně. Podobně jako při návrhu domu. Od prvních poznámek, přes hrubou a následně detailně rozpracovanou kostru, až po finální text. Musím dopředu přesně vědět, co se kdy, jak a v jaké části knihy odehraje. Pokud tomu tak není (taky už jsem takový způsob párkrát zkoušela), většinou mě poměrně rychle opustí motivace v psaní pokračovat.

 

Svět čar, kouzel a magie vás evidentně přitahuje. Nyní jste na mateřské dovolené. Je toto období pro vás magické a spíše inspirující, nebo omezující? Povedete jednou i svou ratolest do světa fantasy literatury?

Na začátku mateřské jsem byla ráda, když jsem dokázala obstarat základní životní funkce toho zbrusu nového tvora, který s námi jednoho dne začal bydlet a nikdo mi k němu nedal návod k obsluze. Po několikaměsíční pauze se ale opět začalo ozývat mé literární nutkání a líhnout nové nápady. Mateřství je jistě velmi inspirujícím obdobím, ovšem svým osobitým způsobem. Syn byl do fantasy literatury zavlečen ještě v prenatálním stavu, protože román Lvářka jsem mu věnovala. Pokud na něj bude mít naše knihami přeplněná domácnost podobný vliv, jaký měla sbírka sci-fi a fantasy literatury mých rodičů na mě, budu samozřejmě ráda. Rozhodně mu ale nechci nic vnucovat. Svou vášeň, ať už to je cokoli, musí každý objevit sám.

 

Vaše příběhy jsou plné silných ženských osobností. Máte vy sama nějaký velký ženský vzor, třeba literární?

Pro mě je jednou z nejsilnějších a zároveň paradoxně nejkřehčích ženských osobností moje babička. Nebyla to spisovatelka, ale knihovnice a lásku k literatuře mám určitě do značné míry i od ní. Ona sama dávala přednost spíše literatuře faktu, ovšem člověk, který v mládí zažil to, co ona, sci-fi ani fantasy literaturu nepotřebuje. Za války přežila pobyt v několika koncentračních táborech, včetně Osvětimi. Vždy mi o svých tehdejších zážitcích vyprávěla věcně, bez ostychu, někdy i se špetkou humoru. Když jsem se jí později ptala, jak je možné, že to všechno bere tak lehce a s nadsázkou, řekla: „Pokud se z toho nechci zbláznit, jinak než lehce a s nadsázkou to brát ani nemůžu. A koneckonců, jsem tady, živá a stará. Mám velký štěstí.“

 

Máte nějaký sen, který byste si ve svém profesním životě chtěla splnit?

Vydání mých knížek v zahraničí a jejich zfilmování. Už jsem si v životě párkrát vyzkoušela, že sny mají sklon plnit se. Snad si tuhle jejich vlastnost budu na vlastní kůži ověřovat i nadále.

 

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.

 

Web www.terezajanisova.cz , Facebook www.facebook.com/terezajanis , Instagram www.instagram.com/terezajanisova

Trailer k románu Lvářka - https://youtu.be/8iS_BbzlNt8

Alena Zemančíková

Jiráskův Hronov jako zrcadlo společenských změn

Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov byla založena jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (hronovské divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla, nesoucího jeho jméno, nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění  František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo.“

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi.[1] Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od 60. let 20. století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek občanský a státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti étos demokracie, nezávislosti a svobody tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Nastupující generace progresivních tvůrců českého profesionálního divadla po roce 1989 se zákonitě a výraznou měrou zformovala z tvůrců (zejména režisérů, ale i herců), kteří prošli amatérským divadlem konce 70. a 80. let. Byli to Petr Lébl ( amatérský soubor DOPRAPO, později Jak se vám jelo, ještě později Jelo Praha) a J. A. Pitínský (Ochotnický kroužek Brno).¹ Divadelní činnost ukončil a do televize přešel Zdeněk Potužil ( Divadlo Na okraji Praha), jehož soubor, hrající v klubu Rubín, byl už v roce 1989 plně profesionální. Výraznou hereckou osobností amatérského divadla 80. let, která po roce 1989 přešla do profesionálního provozu a pokračovala v díle nejen hereckém, ale i autorském, režijním, překladatelském a svého času i ředitelském, byl Jaroslav Achab Haidler (Činoherní studio Ústí nad Labem).[2] Jejich inscenace prošly Jiráskovým Hronovem, vzbudily senzaci i diskuzi a u současníků formovaly nárok na osobitost a nonkonformitu autentického divadelního umění. Jistá míra amatérismu byla vnímána jako přednost, jako součást autenticity díla vznikajícího z přesvědčení uměleckého i občanského. S touto „zátěží“ amatérismu se české profesionální divadlo potýkalo celá devadesátá léta a s jejími zbytky vstoupilo do 21. století, v němž poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem nabyly nových parametrů, už nikoli obsahových, jako spíše provozních a produkčních. O tom bude řeč ještě později. 

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory. Nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami se stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se angažovat umělecky. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem-zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost, a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a  inspirativní  roční bilance dění v amatérském divadle.

Na přelomu tisíciletí se amatérské stalo prostorem sebevýpovědí různého druhu, mnohdy tak nekorektních, že by v prostředí dobového maloměšťáckého konsensu neměly vůbec šanci. Každoročně jsem vyhlížela, kdy amatérské divadlo začne hovořit také o věcech, o nichž se v divadelních institucích nemluví, kdy uvidím kus společenského života, nahlédnutý mimo oficiální rastr. Pro mě poprvé tak učinila improvizující skupina kolem filmaře Petra Marka Láhor Soundsystém, když zahrála pod názvem Diskrétní den sebeironickou improvizovanou komedii o krizi středního věku a pádu jedné subkultury do jámy konformismu.[3]

Podruhé rozbouřil vody diváckého přijetí René Levínský se spolkem zvaným Nejhodnější medvídci ve své punkovým jazykem napsané hře Harila, v níž se filozoficky zapletl s idejemi svobody, ochrany utlačovaných, s feminismem a komerčním zneužitím toho všeho.[4] Tyhle dvě komedie ukázaly přesvědčivěji než cokoli na profesionálních jevištích, co se to s námi v aktuálním čase děje. Jedna inscenace zásadně škobrtala v improvizovaných dialozích (byť pevně stanoveném ději a situacích), druhá se vyjadřovala slovníkem plným vulgarismů (byť vyslovovala filozofické a ekologické sentence), obě pro tyto vlastnosti narazily i na nepřijetí a odpor, pro běžného konvenčně vychovaného konzumenta byly nepoživatelné.

Amatérského statutu se ale drží i divadelní díla, která setrvávají mimo provoz z opačných důvodů, než právě zmíněné improvizované a drastické kousky. Výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková z Chocně vytváří tak decentní a soustředěné jevištní obrazy ( někdy i na miniaturním jevišti), že se nikterak nedají zarovnat do mantinelů provozu divadla, a to ani toho pro děti. [5]

Ukázalo se, že právě konformně konzumní svět je prostorem, vůči němuž se amatérské divadlo po roce 1990 vymezuje nejen svými tématy, ale především svou vlastní existencí. Systém dotací a grantů, vyžadující návštěvnost a zdatnou produkci ovládl veřejný prostor do té míry, že na místo ředitele profesionálního divadla musí dnes aspirovat osobnost s výraznými producentskými a manažerskými rysy. Amatérské divadlo má ovšem jedinečnou svobodu v tom, že se nemusí podřizovat tlaku pravidelného provozu, nemusí se zodpovídat z návštěvnosti a vyčíslovat v procentech soběstačnost. Svou hmotnou existenci řeší amatérští divadelníci jinak. Tak se setkáváme s inscenacemi, které jsou vynikající, jejich tvůrci suverénně ovládají herecké i režijní umění, ale nejsou součástí  nelítostného provozu. Následkem této situace se rozpoutal spor, který vedeme na Jiráskově Hronově už několik let, totiž do jaké míry mají inscenace, často vytvářené profesionálními divadelníky, ale pro amatérský provoz, právo být na Jiráskově Hronově vedle inscenací studentských, sousedských, spolkových a klubových souborů. Spor ten nemá konce a moje úvaha o proměně kritických reflexí na Jiráskově Hronově ho nechá v tuto chvíli stranou.

Amatérské divadlo dělají často vysoce vzdělaní a nadaní lidé, profesionálně zakotvení v jiných oborech (přírodovědci, matematici, dokonce i představitelé komunální politiky, nemluvě o učitelích, kteří to mají v tradici své profese). Jejich inscenace, jakkoli třeba nedokonalé, jsou mimořádně citlivým indikátorem toho, co se v kultuře té které doby děje, kam se ubírá její poetika a estetika. V nejlepších případech předjímají myšlenkový vývoj.

…To ovšem, pokud jde o Jiráskův Hronov, není všechno. Už v 70. letech 20. století se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden (v roce 1975 jsem se ho zúčastnila, od té doby se datuje mé přátelství s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou, tehdy Odvárkovou). Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos –Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací a debatami o nich se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také v teoretických a diskusních klubech.

Jiráskův Hronov přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu i studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Hronov, malé město ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury- a to myslím vážně, bez nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

Konferenčním jazykem je čeština, účastnický poplatek je 600,- Kč po předchozí registraci.

Konference bude zaměřená na umění, kulturu a umělecké předměty ve škole a pro školu (zejména ZŠ). Bude plná praktických ukázek a workshopů. Zveme zejména pedagogy ZŠ, pracovníky s dětmi a mládeží, studenty pedagogiky i uměleckých oborů. Vítáni jsou učitelé všech typů škol včetně ZUŠ, umělci, zástupci kulturních institucí a organizací a všichni další zájemci o poznání uměleckých oborů i možných nových mezioborových inspirací.

Aktuální informace, program akce (i v příloze) a přihlášky najdete zde:

https://konference.nipos.cz/2020-skola-deti-umeni/

Jaký mají umělecké předměty význam pro školu? Jaké jsou jejich metody, co mají společného a v čem se liší? Chceme poznat a hlavně zažít, jak funguje výchova v různých oborech umění na ZŠ (hudební, výtvarná, dramatická, taneční a pohybová, filmová a audiovizuální výchova + tradice a folklor ve škole).

Nejprve se seznámíme s tím, jak se nyní jednotlivým oborům na školách daří a s čím se aktuálně potýkají. A protože se umění nejlépe vstřebává zážitkem, na vlastní kůži vyzkoušíme jednotlivé obory pod vedením samotných pedagogů či lektorů zajímavých oborových projektů.

Site-specific dílny / workshopy druhý den konference, vázané na originální prostředí kutnohorského GASKU, nabídnou „multižánrové vazby“, jak lze jedno téma uchopit různými druhy umělecké tvorby.

„Umění do lavic?“ je příležitostí načerpat novou inspiraci nejen do výuky vlastního oboru, ale „hozená rukavice“ vyzkoušet si něco nového, přesahy do oborů jiných.

Těšíme se na vás!

Navštivte webové stránky konference https://konference.nipos.cz/2020-skola-deti-umeni/,

Nebo nám napište své otázky na konference@nipos.cz.

 

Nová hravá výstava vychází z úspěšného putovního Festivalu IQ Play. Na akci budou k vidění a také k vyzkoušení zvětšené deskové a společenské hry. Ty vznikly speciálně pro tuto výstavu anebo jsou tak vzácné, že jich existuje pouze pár kusů. Ukázky optických klamů byly vyrobeny dokonce přímo pro tuto letní akci. Všechny hry bude možné se naučit pomocí přehledných návodů nebo rad lektorů.

 „14|15 BAŤŮV INSTITUT již několik let spolupracuje s Inspirací Zlín a jsme rádi, že se u nás v letním období opět uskuteční výstava pro děti i dospělé. Máme zde ideální prostory pro hravé expozice včetně možnosti doprovodných programů na platformě. Výstava plná her a optických klamů láká na ukázky novinek, které tu budou mít svou premiéru a je natolik interaktivní, že zaujme každého. Navíc je v institutu k vidění spousta dalšího. Návštěvníci si mohou udělat výlet na celý den. V muzeu i galerii jsou připraveny výstavy, které stojí za to vidět. Zmínila bych novinky - například v muzeu výstava Krysáci podle stejnojmenného večerníčku nebo v galerii - Patrik Hábl – Synchronizace barvy a Rudolf Sandalo – Vize modernosti. V knihovně je možné využít letního čtení, samozřejmě s občerstvením v kavárně. Nabídka kulturních zážitků je opravdu pestrá a pro všechny věkové kategorie.“ uvedla Ing. Petra Kubíková, ředitelka 14|15 Baťova institutu, p. o.

Z deskových her návštěvníci vyzkouší Domino, Pexeso, Kris Kros, Dáma, Mlýn, Puzzle, Šachy nebo Člověče nezlob se. Se společností Mindok vznikla také sada zvětšených smart her. Děti si tak vyzkouší i modernější hry jako je Karkulka, Tři prasátka, King Domino, Goblíci.

Zajímavostí bude výstava Optických klamů od Mindok, které byly vyrobeny unikátně jen pro tuto příležitost. Společnost Efko pro tuto výstavu přiveze zvětšené novinkové deskovky Picaso, Mish Mash a Domalovánky.

V další místnosti bude připravena herna s velkých kostkovištěm a hrací stěnou z chráněné dílny T-Wood. Malí architekti ocení velké množství přírodních i barevných dřevěných destiček Kapla nebo Bioblo. Zvětšené barevné designové stavebnice, které podporují fantazii a zručnost, budou zastoupeny sortimentem společnosti Toypex. Zajímavostí bude také senzorický chodník „Bosá stezka“.

Koutek pro menší děti bude tvořen malými stolečky a hromadou kostiček Sluban ke stavění čehokoliv podle vlastní fantazie.

Organizace a průběh výstavy bude zabezpečen dle aktuálních nařízení v souvislosti s epidemiologickou situací. Organizátoři budou pečlivě dbát o čistotu prostor i her samotných. Prosíme proto také návštěvníky o respektování aktuálních hygienických a epidemiologických opatření.

 

Otevřeno bude od 1. července do 31. srpna, denně od 10 do 18 hodin. Vstupné je jednotné: 50,- Kč (děti do tří let včetně, ZTP, ZTP/P, média zdarma).

Další informace na www.14-15.cz.

Další dílna se koná 14. 7. odpoledne, kdy objevíte Kouzlo solarografie aneb jak se dá zachytit pohyb slunce. Zjistíte, na jakém principu solarografie funguje a o co v ní jde. Jak už samotný název napovídá, že jde o fotografování drah pohybu Slunce při dlouhé expoziční době. Ke zhotovení solarografického snímku se používá zařízení zvané camera obscura, k jejíž výrobě postačí i obyčejná plechovka. V úterý  21. 7. dopoledne si mohou děti i dospělí vyrobit Květinový zápisník, zdobený sušenými kvítky z místních lokalit. V úterý 28. 7. si vyzkoušíte oblíbenou a tradiční techniku zdobení skla rytím a tou je  Gravírování! Pomocí ruční elektrické gravírovací pistole ozdobíte vlastním dekorem sklenice a lahve různých velikostí a tvarů, které jsou pro vás v muzeu připraveny.

Druhý prázdninový měsíc nám otevírá Zvonivá dílna a to 4. 8. odpoledne. Přijďte si i vy vyrobit veselou letní dekoraci do bytu, na balkón či pergolu. Formičkami vykrájíte různé tvary, sestavíte si hliněnou zvonkohru svých snů a následně dozdobíte korálky a pírky. Následovat bude dílna Handmade tašky, na které vdechnete obyčejné plátěné tašce život! Ozdobíte ji podle vlastní fantazie barvami a fixy, přiděláte knoflíky a plstě. Konat se bude 11. 8. 2020. V úterý 18. 8. se konají hned dvě dílny a to Obrázky z luštěnin a semínek, kdy z malých zrnek a plodů vytvoříme velká díla. Bude se skládat a lepit a lepit a lepit. Toto je spíše pro děti, kdežto odpoledne se můžete těšit na výrobu Motivačních kartiček pro dospěláky. Zastavte se i vy v prázdninovém shonu a přijďte si u kávy vyrobit motivační kartičky. A pokud si budete chtít i přes zimu uchovat vůni léta, vyrobte si na Voňavé dílně bylinkový sáček, který provoní váš domov. Namíchat si budete moci směs levandule, máty či vonných olejů. Textilní pytlíčky si poté dozdobíte dle vlastní fantazie. Poslední prázdninová dílna se bude konat v úterý 25. 8. odpoledne.

Dílny se konají ve spolupráci s rodinným centrem MaTami. Každá dílna stojí 50,- Kč. Aktuální informace o čase a doporučeném věku účastníků naleznete na www.cbmpolicka.cz