Děti a mládež

Kutilství je v současnosti obecně vnímáno jako součást české národní identity, jako český národní rys, který odkazuje ke specifické historické zkušenosti a paměti národa. Představa kutilství jako českého národního rysu odkazuje ke zkušenosti s každodenností v období socialismu, zejména za normalizace, ale má kořeny, jež sahají mnohem hlouběji.

Více informací získáte na internetové stránce: www.mojeceskaskola.cz/soutěž.

O spolku Moje česká škola

Ve spolku Moje česká škola vytváříme portál pro rodiče a učitele dětí českých krajanů. Budujeme místo, kde zájemci na jednom místě najdou přehledně informace a materiály, které jim pomohou učit děti česky a udržovat kontakt s českou kulturou a národní identitou.

 

Lenko, co tě přivedlo do Řehlovic a jaká byla tvá motivace vybudovat tu kulturní centrum?

V prvopočátku jsem samozřejmě netušila, že tady vybudujeme kulturní centrum, ale zdejší prostor byl inspirující. Pracovala jsem v té době na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem a nezapomenu, jak mě paní ve vrátnici přesvědčovala, že jestli jsem z Řehlovic, musím jít za paní Rauerovou. To jsem udělala a ona mi začala vyprávět velký příběh o historii místního statku.

Nemohla jsem pak vůbec spát a představovala si, kdo všechno tím místem prošel, a jak se za nějakých 40 let zničilo. Měla jsem pocit, že prostor musíme zachránit a dát dohromady, ale ne obvyklými prostředky, rozhodli jsme se místo vzkřísit výtvarnými počiny. To byl jeden z velkých impulzů.

 

Když jsi mě celým statkem provázela, tak jsi hezky pojmenovala, že jeho záchrana je dlouhodobější koncept na další staletí. Aby se místo rozvinulo a udrželo a měnilo…

Když sem přijdou lidé a říkají, že před námi je spousta práce, nevnímám ji jako jeden velký celek. Těším se z každého malého pokroku a vím, že další část může počkat. Práce probíhá postupně a kreativně se vyvíjí. Kdyby bylo všechno jednou hotové, asi bych se nudila. Velkou radost mi dělá, když se k nám vracejí naše skupiny, protože tento prostor je pro ně inspirující a něco jim říká. To je to, co nás opravdu těší.

 

Když mluvíš o skupinách, jací lidé nebo skupiny sem jezdí, jaká setkání se tu konají?

Pojítkem všeho dění je, že jsme se vydali cestou umění a kultury. To je červená linka, která se táhne všemi našimi projekty. Je jedno, jestli jde o divadelní soubor nebo skupinu ze ZUŠ z Litoměřic. Přinášejí zajímavé programy a projekty, jež nás oslovují, jako je současné divadlo a site-specific divadlo. Obojí odpovídá naší představě. Naší vlajkovou lodí zůstává česko-německé výtvarné sympozium Proudění – Strömungen, které pořádáme už skoro 24 let. Měli jsme možnost dělat zde i komerční festivaly nebo sportovní akce, ale jsme rádi, že jsme si udrželi zaměření na kulturu, což je v celém prostoru patrné.

 

S tím souvisí otázka na česko-německé vztahy. Proč jsou pro vás důležité, co vás k tomu vedlo?

Úplně od začátku jsme chtěli, aby to tu bylo česko-německé. Geograficky jsme na místě, které má svoji historii, a o to důležitější je o ní mluvit. Ale na začátku jsem čelila reakcím typu: „Ty tady chceš dělat česko-německé aktivity? Tady Němce rádi nemáme.“ Když tu bylo auto s německou značkou, někdo mu rozbil okýnko. To se stalo před 25 lety, krátce poté, co jsem se vrátila ze studií v Německu, a říkala jsem si: „Kde to jsme, někde ve středověku?“ Divila jsem se a nemohla jsem to pochopit. Od té doby naštěstí nemáme žádné další problémy.

 

Jak to funguje v praxi?

Všechno je česko-německé úplně od začátku, protože nám jde o to, aby tento prostor sloužil jako místo setkávání. Samozřejmě, že realizujeme i projekty, kde zapojujeme celou Evropu nebo její část, například lidi z Ázerbájdžánu nebo Arménie. Nicméně hlavním cílem je, aby se tu setkávali lidé ze širokého spektra od konzervativních po liberální. Všichni se tu navzájem respektují bez jakéhokoli posměchu, nezažila jsem, že by se někdo někomu posmíval.

 

Jak se vyvinuly vztahy s obcí? Jak vás berou místní?

Musím opět vzpomenout paní Rauerovou, která se o nás pochvalně zmínila panu starostovi. Od obce jsme dostali podporu hned na první sympozium, kdy ještě o nás nikdo moc nevěděl. Také jsme spolupracovali moc dobře s místní základní a mateřskou školou. Dělali jsme s nimi adventní večery, pálili u nás keramiku, kterou tu vystavovali a podobně. Jsem velmi ráda, že od začátku našeho působení tady máme podporu z vedení obce, což nám velmi pomohlo.

 

Jaké jsou největší výzvy, kterým tady čelíte, buď dlouhodobě nebo na každodenní bázi?

Samozřejmě jednou z velkých výzev byla sanace objektů a jejich udržení tak, aby nedošlo k zřícení staveb. Když jsme statek koupili, všechno bylo ve strašném stavu. Návštěvníci často komentují, že to tu vypadá jako ruiny, ale ve skutečnosti byly ty rozvaliny ještě mnohem větší. Podařilo se nám zastavit jejich postupné chátrání. Všude, kde to bylo možné, jsme instalovali nové střechy, abychom zastavili další rozpadání a zachovali původní architekturu. Myslím si, že například tyto oblouky, kde teď sedíme, už nikdo nikdy nepostaví. Nemám nic proti moderní architektuře, naopak. Mám ji velmi ráda, ale sklobeton a ocel nenahradí původní materiály. Líbí se mi stará historická architektura ve spojení s tou moderní. Strašně ráda jezdím do Holandska, kde to umějí, také v Itálii dokážou staré památky krásně zrekonstruovat do moderní podoby.

 

Chcete tady také udělat nějaké místo, kde skloubíte staré a nové?

Uvažujeme o několika možnostech. Rádi bychom například využili prostor vzadu v pivovaru nebo i ve špýcharu, kde jsme spolu byly. Snažíme se, aby první dojem z místa byl stále spojen s historickým rázem. Ale když pak člověk vstoupí do prostoru, je překvapený, že se ocitl na moderním místě, chráněném a plném světla, a má hned chuť se kreativně zapojit, vzít si plátno a začít malovat. Nejde jen o setkávání lidí, ale především o jejich tvorbu. Ve společnosti totiž často chybí místo, kde máš prostor pro svou kreativitu. Sem přijdete a od prvního okamžiku se ponoříte do vlny tvorby nebo něčeho kreativního. Je to díky prostředí a lidem, s nimiž se zde potkáváte, kteří vás inspirují.

 

To jsou radosti, které provoz centra přináší a motivují jít dál. Byl naopak nějaký okamžik, když jsi si říkala, že toho máš plné zuby, vzdáváš to, budeš dělat něco jiného nebo někde jinde?

Ne, tohle vůbec nenastalo.

 

Tak to je krásné.

Opravdu to nenastalo. Jsem ráda, že ráno vstanu a vidím odvedenou práci. Samozřejmě, když jsem tady, je práce všude, kamkoliv se jenom hnu, a říkám si, co ještě musím. Ale často odjíždím a mám pak odstup. Ten je pro mě důležitý, abych viděla, že to, co dělám, je pro mě správně.

 

Dá se z těch všech věcí vypíchnout nějaký speciální moment, něco, kde jsi byla opravdu hrdá nebo dojatá, nebo že se něco povedlo, něco, co se zarylo do paměti?

Není to o konkrétní věci, ale o radosti z tady a teď. Momentálně se těším z nového prostoru v patře a z obnovy zahradního přístupu, který byl nedávno v dezolátním stavu, a teď je to útulný mini park. Také se těším na to, co přinese příští rok.

 

Jaké tedy máte plány na letošek, nebo co se u vás už v tomto roce odehrálo, nebo ještě odehraje?

Letos jsme věnovali hodně energie oslavě 25 let našeho centra. Pozvali jsme spoustu přátel, kteří přijeli z velké dálky i z blízkého okolí. Věnovali nám tři dny svého času a společně jsme slavili. I když nám počasí nepřálo, podařilo se udělat skvělou akci. Dále jsme tu měli každoroční setkání s Diakonií. Tato událost začínala kdysi se 40 lidmi a každý rok počet účastníků roste. Letos se sešlo už kolem 150 lidí, kteří zde měli možnost strávit několik hodin společně. Navíc jsme hostili setkání dobrovolníků a v současnosti jsou tu studenti scénografie z DAMU. Brzy začne náš další projekt Řehsign, jenž přináší zajímavé diskuzní platformy. Letos se zaměříme na audio zpracování nedaleké dálnice a těším se na výsledný podcast.

 

Působíte jen v Řehlovicích nebo i jinde?

Díky covidu jsme se rozhodli rozšířit naši činnost do Litoměřic a začali jsme provozovat Galerii Gotické dvojče. Každý rok jsme tam pravidelně pořádali výstavy, ale během pandemie galerie ztratila své využití. V té době si nikdo nedokázal představit, že by galerii vedl. My jsme však tento prostor měli rádi a řekli jsme si, proč to nezkusit sami. Znamená to pro nás sice spoustu práce navíc, ale najednou zjišťujeme, že galerie funguje jako naše výkladní skříň. To je kategorie věcí, které začneme dělat, a vůbec nevíme, jak budou pokračovat, navazujeme na něco, reagujeme na něco a pak se ukáže, že je to takhle správně.

 

Co v galerii vystavujete?

Za posledních 25 let jsme získali bohatou sbírku umělců, českých i německých, která nám umožňuje vybírat a vystavovat ještě dalších 10 let, to ale úplně nechceme. Snažíme se o vyváženost. Pracujeme s Litoměřicemi a rádi v galerii prezentujeme místní i zahraniční umělce, kumštýře z celé České republiky. Teď nám končí výstava Kapky na kameni, kterou jsme dělali ve spolupráci s Městskou galerií v Litomyšli. Je o velmi zajímavých ženách minulého, předminulého století, z geografické polohy celého bývalého Československa. Prezentuje Češky, Slovenky, ale i Ukrajinky, které žily na Podkarpatské Rusi. Každá je svým způsobem výjimečná, od sportovkyň, vědkyň až po zpěvačky, umělkyně. Výstavu inspirovala stejnojmenná kniha, která bohužel zapadla v covidu. Expozice na ni s velkým ohlasem upozorňuje. Chceme ji přesunout do Řehlovic. V galerii Gotické dvojče teď chystáme novou výstavu První setkání Svatopluka Klimeše a Brigitte C. Reichl, která potrvá až do 21. září 2024.

 

Jaké máte plány a vize do budoucna, chystáte například nějaký větší projekt?

U nás je fajn, že se nám skupiny vracejí. Máme jaro až do podzimu krásně pokryté, v zimě už tady nikdo být nemůže, protože na ni nejsme uzpůsobení. Vidíme, že potřebujeme více ateliérů a více sdílených dílen, na to se teď chceme zaměřit. Byla vypsána nová projektová výzva, uvidíme, jestli se nám to podaří. Chceme, aby kreativita měla podporu a zázemí ještě větší.

 

Třeba na rezidenční pobyty?

Třeba i na rezidenční pobyty, ale chceme hlavně nabídnout řemeslné dílny, kam by lidé mohli docházet pravidelně, kde by si mohli zkoušet řemeslo. Poslouchala jsem nedávno podcast, kde se mluvilo o tom, jak jsme strašně přehlcení mobily a počítači, dostáváme záhul na mozek, všude je tolik vjemů. Těžko říct, kdy z toho bude nějaký kolaps. Neurolog v rozhovoru říkal, že jediná pomoc je práce rukama, buď na zahradě nebo řemeslo, že si mozek odpočine, a to nás může zase zachránit.

 

Více na: https://kcrehlo.cz/

Ceremonie byla obohacena projevem známé youtuberky Justýny Koubové. Ta vyzvala děti a mladé lidi, aby se nebáli vyjádřit svůj hlas a odvahu měnit svět k lepšímu. Umělecké snahy a výkony dětí ocenila také známá malířka Irena Procházková, která působila jako porotkyně této soutěže. Její slova uznání a podpory přidaly ceremonii na významu a inspiraci. Slavnostní atmosféru podpořily také gratulace formou videopříspěvků od vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové a hudební skupiny Kalush Orchestra, kteří vyjádřili svůj obdiv a povzbuzení všem mladým umělcům.

Cílem Mezinárodní výtvarné mírové soutěže je zvýšit povědomí o míru mezi dětmi a mladými lidmi, kteří jsou nositeli naděje na vytvoření lepšího světa. Soutěž povzbuzuje k
předávání kultury míru budoucím generacím po celém světě a pomáhá mladým lidem uvědomit si svůj hlas, svou roli a svůj vliv i skrze výtvarnou tvorbu.

IWPG (Mezinárodní mírová skupina žen) je nezisková organizace zaměřená na podporu míru a práv žen a dětí prostřednictvím mezinárodního práva, vzdělávacích a kulturních aktiv.

 

http://www.iwpg.org

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, který seminář „Marketing, fundraising a management kulturních zařízení v kontextu proměny vnímání a motivace návštěvníka“ pořádal, přislíbil, že na tento rok 2024 připraví pokračování. Jeho lektorkami opět budou doc. Ing. MgA. Lucie Pešl Šilerová, Ph.D., vedoucí Katedry hudební produkce Hudební fakulty JAMU, a doc. PhDr. Ingeborg Radok Žádná, rektorka Akademie múzických umění v Praze.

 

Anketa Místní kultury – festival Theatrum Kuks

THEATRUM KUKS je multižánrový festival barokního a barokem inspirovaného umění v jedinečném prostředí kukského areálu a okolí. Organizátorem festivalu je Theatrum Kuks, z. s., který navazuje na tradici Kuksu jako hudebního, divadelního a uměleckého centra evropského významu s cílem vrátit do kulturní památky Kuks živé umění. (Zdroj: https://theatrum-kuks.cz/28-o-festivalu-o-nas)

 

V jakém kraji ČR působíte?

Náš multižánrový festival se koná v Kuksu, tedy v Královéhradeckém kraji, pořadatelský zapsaný spolek Theatrum Kuks sídlí v nedalekých Stanovicích. Ale scházíme se nejčastěji v Praze.

 

Kolik lidí má propagaci vaší organizace, instituce, akce na starosti? Kolik členů má „marketingový tým“? Jak si dělí práci?

Co se týká samotného festivalu, PR a marketingová sekce čítá jednoho člověka, samozřejmě s případnou akční výpomocí napříč nejen produkčním týmem. Předprodej a prodej vstupenek pak spočívá na bedrech další skvělé kolegyně, k tomu samozřejmě naše grafička.

 

V jakém finančním rozmezí se pohybuje výše rozpočtu na marketing na daný rok 1) 50 000–250 000 Kč, 2) 250 000–500 000, 3) 500 000–1 mil. 4) 1 mil. a více?

Tady se bez problémů vejdeme do první kategorie.

 

Jaké jsou pro vás nejužitečnější nástroje sebepropagace? Bez přímého využití internetu? S přímým využitím internetu?

Pokud budeme brát jenom srpnový festival THEATRUM KUKS, tak se snažíme oslovovat diváky v celých východních Čechách pomocí výlepu plakátů a distribuce letáků, například v infocentrech vybraných měst, snažíme se informovat i obyvatele nejbližších obcí, máme i několik informačních bannerů po okolí. Zároveň aktivně oslovujeme místní i celostátní média s představením jednotlivých projektů, které se protínají na Theatru, přičemž barokní multižánrovost festivalu nabízí docela široké spektrum možných spoluprací s odborněji zaměřenými médii (třeba server Opera PLUS nebo Divadelní noviny).

Internetové aktivity jsou pak ne úplně objevně soustředěny především kolem webu festivalu a sociálních sítí, kdy se postupně pokoušíme prohlubovat (a propojovat) obsah. Dále usilujeme o využívání nejrůznějších kulturních serverů či rozcestníků jako kudyznudy.cz a podobně.

 

Co je brandem vaší organizace? Kým chcete být? Čeho chcete dosáhnout? Jaké jsou vaše hodnoty? Kdo by měli být vaši fanoušci? Jak chcete, aby vás vnímali? Kdo je vaše konkurence a jak se můžete odlišit?

Tady je, myslím, na začátek důležité zmínit místo konání, tedy kukské údolí. To není jenom úchvatný hospitál, ale celé okolí s nezaměnitelným geniem loci. Navíc připočtěme úzké životní i umělecké vazby hybatelů festivalu na Kuks a širší okolí. S tím pak souvisí třeba projekt repliky Šporkova divadla, tzv. Comoedien Hausu, kde postupně vznikla Galerie loutek Jiřího Nachlingera. Zde se zase začal konat festival Malá loutková inventura, a to ve spolupráci s kulturním networkem Nová síť. Zmíněné partnerství nám přináší propojení a sdílení zkušeností s dalšími podobně nastavenými organizacemi.

A ten brand? Nezávislá kultura v Kuksu a okolí jako za časů hraběte Šporka, navazující na jeho 300 let starou myšlenku Kuksu jako spojení krajiny, kultury a umění. A brandem je, myslím, už i samotný festival, který má pevné jádro diváků, již ho berou jako svou letní tradici (a například si kupují celofestivalový pas na všechny body programu). Zároveň máme ambici oslovit i náhodné návštěvníky Kuksu jako té slavné barokní památky, k čemuž skvěle slouží právě site-specific produkce, kdy ožívá opravdu celé kukské údolí – návštěvníky s dětmi může odchytit třeba loutkové divadlo na plácku pod hospitálem, někdo zase nakoupí lístky na vážnou hudbu na další dva dny dopředu.

Moc nás těší, že naši věrní diváci se rekrutují opravdu ze všech věkových kategorií od studentstva až po zástupce nejstarší generace. Zároveň je to výzva pro festivalovou dramaturgii nebo v souvislosti s komunikací na sociálních sítích, kde musíme myslet právě i na tuhle rozmanitost. Naším fanouškem tak může být kdokoliv od milovníka barokní opery po obdivovatele moderního divadla či tance. Velké procento návštěvníků tráví na festivalu delší časové období, a mohou tak vznikat i cenné mezilidské vazby.

Tohle až skoro rodinné propojení s věrnými diváky je pak snad i naší největší konkurenční výhodou, stejně jako úzké napojení na Kuks. Navíc podobně velkou akci (to znamená kolem čtyřiceti produkcí za pět dní) tu nikdo jiný nedělá…

Naší další výzvou teď musí být výraznější péče o tuto rozrůstající se komunitu, do níž bychom postupně rádi začlenili více i místní obyvatele z bližšího okolí Kuksu.

 

Good Practictices: Představte jeden váš projekt, který byl mimořádně úspěšný svou návštěvností, prodejností, sledovaností. Proč byl úspěšnější než jiné?

Jako festival jsme v trochu specifičtější pozici tím, že projektem je pro nás vlastně každé představení, koncert či jakýkoli jiný bod programu a těžko mezi nimi soutěžit. Ale můžeme zmínit třeba nejrůznější prestižní mezinárodní spolupráce nebo právě projekty, které vznikají přímo na míru Kuksu. Ať to jsou až umělecky opulentní zahajovací večery, jež i díky části programu zdarma nalákají publikum z okolí, nebo folklorní soubor Kohoutek, jenž opanuje postupně oba břehy Labe a roztančí i náhodně přihlížející. Na akce, které oslovují širší publikum, se snažíme lákat i zvlášť třeba pomocí facebookových příspěvků, cílených například do místních facebookových skupin v nejbližších městech.

 

Vyplatila se vám investice do kampaně? Testujete si úspěšnost svých komunikačních strategií? Jak testujete, jaké nástroje k tomu využíváte, jaké ukazatele vás zajímají, podle čeho určujete úspěšnost/neúspěšnost? Monitorujete konkurenci, jak? Pokud jste v minulosti ukončili nějaké propagační aktivity, z jakého důvodu?

Vzhledem k našemu rozpočtu závislému z velké části na ne vždy úplně jistých dotacích, se do žádných úplně velkých kampaní nepouštíme, v testování a vyhodnocování máme určitě také prostor na zlepšení. Co se týká třeba reklamy na sociálních sítích, intuitivním vodítkem je cena za interakci, snažíme se sledovat vývoj návštěvnosti webu pomocí Google Analytics. Úspěšnost pak nepřímo potvrzuje v posledních letech narůstající počet prodaných vstupenek, důležitý faktor představuje také stále lepší zaplněnost jednotlivých produkcí.  

 

Sbíráte kontakty na své cílové skupiny? Jak a kde?

Další oblast, ve které máme dluh a snad ho brzy splatíme spuštěným newsletterem, budování komunity bychom se rádi více věnovali i na sociálních sítích.

 

Jak intenzivně využíváte sociální sítě? Jaký typ obsahu tvoříte? Kterou ze sítí vaše cílová skupina preferuje? Kde jsou fanoušci nejvíce aktivní?

Sociální sítě jsou stále jednou ze zásadních komunikačních platforem, obsah se snažíme udělat postupně víc multimediální, rádi bychom víc pracovali i s videem. Nejvíce fanoušků máme na Facebooku, jemuž se zároveň věnujeme nejvíce a příspěvky zde sdílíme s nejvyšší frekvencí. I tady se snažíme o rozmanitost, publikujeme třeba i rozhovory s účinkujícími či texty o historii Kuksu propojené s uměním, které vznikají do programové brožury.

Používáme i Instagram, kde dobře fungují skvělé fotky z festivalu našich dvorních fotografů. Zároveň víme, že pokud během festivalu dáme téhle síti díky dalšímu spolupracovníkovi více prostoru, dokážeme získat daleko větší dosah a zásadně navýšit počet sledujících či interakcí.

 

Máte uzavřená mediální partnerství? Co z toho pro vás plyne? Jaká plnění nabízíte a co od partnerů očekáváte?

Mediální partnerství využíváme pravidelně, zkoušíme hledat i nové cesty, letos třeba ve spolupráci s Radiem 1. Pro oslovení návštěvníků z regionu se nám osvědčil místní zpravodajský server Královédvorsko, který se zároveň pokouší „rozžívat“ místní komunitu v nejbližším větším městě, takže víme, že máme společný cíl. Jako plnění nabízíme klasicky umístění loga na propagační materiály, zmínky na sociálních sítích a podobně. Očekáváme domluvený mediální prostor, když se snažíme navrhovat zajímavý obsah na míru danému médiu.

 

Připravujete pro své příznivce nějaké speciální akce nad rámec běžné činnosti, díky kterým si upevňujete vzájemné vztahy – například soutěže, setkání s herci, akce pro děti? Je o tyto aktivity ze strany vašich cílových skupin zájem? A ten roste, klesá, drží se na stejných číslech? Máte nějaké domácí, případně zahraniční vzory?

Náš festival vnímám jako jednu velkou speciální akci. (smajlík) Ale víme, že tady určitě máme rezervy, ať už třeba v setkávání naživo nebo na dálku… Na druhou stranu je část našich diváků napojená třeba na personálně spřízněný divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, takže existuje možnost je oslovit z obou stran, což se snažíme nadále prohlubovat, stejně jako spojení s Galerií loutek v Kuksu.

 

Myslíte si, že se vám povedlo něco, co by mohlo být inspirací i pro další píáristy? Nemusí to být celá komunikační strategie, někdy stačí drobnost, nápad, vychytávka…, které vedly ke zvýšení prodeje, sledovanosti, návštěvnosti…

Letos se nám osvědčil dvoufázový prodej festivalových pasů, kdy v první vlně je celofestivalová vstupenka levnější a rychle mizí, na druhé straně se díky našim věrným divákům vždy prodá i několik „mecenášských“ pasů, které jsou koncipovány jako součet plného vstupného na všechny body programu. Hodně se nám také vyplácí žánrově cílené příspěvky na sociálních sítích (vážná hudba, divadlo, divadlo pro děti), které pak můžeme sdílet do podobně zaměřených skupin, stejně jako do již zmíněných místních facebookových komunit (Dvůr Králové nad Labem, Trutnov a podobně).

theatrum-kuks.cz

 

Máme zde více než 50 historických budov, které jsou uskupeny do stavebních skupin podle oblastí, ze kterých pocházejí. Vedle velké selské usedlosti stojí domky řemeslníků a malé roubenky. Prohlédnout si můžete také impozantní panský mlýn s výstavou o zdejším rybníkářství. Pole a zahrádky obhospodařujeme podle starých metod a pěstujeme původní plodiny. Ke každému hospodářství dříve patřila také domácí zvířata. Chováme ve skanzenu stará plemena skotu, prasat, kozy i ovce, které uvidíte na pastvinách a spoustu drůbeže, která se volně pohybuje mezi domky.

 

O prázdninách v červenci a v srpnu 2024 pořádáme následující akce:

• 14.07. Den hornofalcké lidové hudby - 15 regionálních souborů zahraje pro potěšení návštěvníků. Muzika hezky od podlahy, bude se zpívat a možná i tančit...         
• 28.07. Sklizeň obilí a stará zemědělská technika, v akci budou muzejní koně i traktor a kombajn značky Claas a Fendt. Víte co je povříslo a jak se staví mandele?
• 11.08. Setkání sběratelů pohlednic, známek a literatury s výměnnou burzou
• 15.08. Svátek Nanebevzetí Panny Marie slavíme jako den bylinek a selských zahrad.  Podle katolické tradice se budou vázat bylinkové svazečky.
• 15.08.  Muzikantský štamtiš - je sraz muzikantů v hospůdce v Selském muzeu v bci Perschen. Od 18 hodin se bude vyhrávat a zpívat a hosté jsou vždy vítáni!
• 25.08. Velké setkání helingonkářů ve skanzenu. Program se spoustou krásné muziky. Kdo sám hraje, může se přihlásit a přijet zahrát.                                     

Na prohlídku si naplánujte nejlépe celé odpoledne. Každou neděli můžete pozorovat při práci našeho muzejního pekaře. Ten v muzeu roztápí pec a peče kváskový chléb a pečivo podle starých receptur. V provozu je samozřejmě také hostinec, který nabízí příjemné posezení a občerstvení. V muzejním shopu pořídíte suvenýry ze sortimentu rukodělného zboží a nejrůznější dobroty od místních výrobců.

Skanzen se nachází ve venkovské části města Nabburg. Příjezd po dálnicích A 93 nebo A6, po sjezdu je cesta vyznačena tabulkami „Freilandmuseum“.

Těšíme se na Vaši návštěvu!

Adresa: Freilandmuseum Oberpfalz, Neusath 200, 92507 Nabburg

Vstupenky:  dle ceníku, parkování je k dispozici zdarma

Otevírací doby: úterý – neděle, od 9 - 18 hodin  (kromě pondělí, pokud není v Bavorsku svátek)

Podrobnosti na: www.freilandmuseum-oberpfalz.de

 

Na hradě Točník poprvé diváci uvidí dále třeba inscenaci PÍSKOVIŠTĚ v podání studentů DAMU Anny Marie Myšičkové a Prokopa Košaře. Anatomie vztahu nedozrálé dvojice hrdinů, napůl dětí, napůl dospělých, setkávajících si na pískovišti. Inscenace také vyrazí na turné - zastaví se například v Březí, Hlásné Třebáni,  Praze, na hradě Pecka nebo na festivalu POVALEČ ve Valči u Karlových Varů.

Na Točníku je samozřejmostí možnost přespání diváků ve stanech na hradním nádvoří a hudební offprogram.

www.oldstarsontheroad.cz

OLDstars v minulých letech svým letním projektem ve Středočeském kraji rozžívali třeba bývalý pivovar v Sedlci u Kutné Hory a to festivalovým marathonem 30 divadelních představení, v létě 2023 pak uvedli ve vypuštěném zimním stadionu v Kutné Hoře postapokalyptickou hru Maria Von Mayenburga MARS, v okolí chrámu sv. Barbory inscenovali torzo středověkého textu MASTIČKÁŘ a z Kutné Hory odstartovali turné s cestovní verzí inscenace HAMLET.  Během divadelní sezony OLDstars provozují v pražských Vršovicích dva komorní divadelní prostory - sklepní HarOLD a bytové divadlo H2O. Na mapě studentských uměleckých aktivit působí již více než 20 let.

Různorodost zastoupených médií, od skleněné plastiky přes fotografii, malbu, sochu až ke konceptuálnímu designu, odráží snahu překonávat konvence související s upřednostňováním tradiční malby před ostatními výtvarnými prostředky. Médiem, které má na letošní výstavě významné postavení, je sklo.

Sklářské umění je nádherným řemeslem s několikasetletou historií a jedním z oborů, které proslavily české země po celém světě. K celosvětově nejuznávanějším sklářským sochařům vůbec patří Martin Janecký, který své zkušenosti získával nejprve díky rodinné řemeslné tradici a následně především v USA, kde studoval na vyhlášené Pilchuck Glass School. Pracuje náročnou technikou, kterou ovládá jen několik lidí na světě, a to ručním tvarováním skla zevnitř žhavé baňky (tzv. inside bubble sculpting), při kterém se nepoužívají žádné formy. Začíná se od čisté, rovnoměrné koule, na kterou se v několika vrstvách nanáší sklářské barvy. Následně se bublina otevře a modeluje nástroji do požadovaného tvaru, což v případě nejčastějších Janeckého námětů v podobě hlav a rukou vyžaduje velmi důkladnou znalost lidské anatomie. V autorových sochách lze číst jeho zálibu ve starých kulturách, barokních a klasicistních sochařských portrétech i v díle mistra počátků moderního sochařství Augusta Rodina.

Sklo je také hlavní doménou autorky Anny Jožové, čerstvé absolventky Ateliéru skla Ronyho Plesla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, která je pro svůj specifický sofistikovaný rukopis považována za jednu z nejzajímavějších osobností mladé konceptuálně-designerské scény. Základní linií její tvorby jsou autorské vázy, do jejichž podoby promítá řadu palčivých problémů současnosti, spjatých především s tématy klimatické krize, vymírání živočišných druhů, dominance savců na planetě a kontrastu lidského a geologického vnímání času. Řada objektů pracuje s naivní představou nesmrtelnosti lidského druhu a pošetilostí počínání nicotného člověka vůči všemocné přírodě.

Pomíjivost života se také zrcadlí v totemických objektech Pavlíny Kvity, jež ve své recentní tvorbě využívá především materiálu betonu a acrystalu. Její umělecký projev je určitou kombinací osobní mytologie, zvířecího i lidského světa a nehybných architektonických tvarů. Pradávné se zde setkává s naprosto aktuálním. Dlouhodobě sledovaným motivem autorky je určitý archetyp vnitřního bojovníka, jehož cílem je život v harmonii, v rovnováze s okolím i s vlastní vnitřní povahou.

Na pomezí objektu a malby balancují díla současné umělkyně Moniky Žákové. Její ideová východiska jsou blízká myšlenkovému světu spekulativního realismu, v jehož centru stojí otázka, jak vypadá bytí a rozum z pohledu objektu. Postupně opustila malířské náčiní a osvojila si pracovní postupy, které jsou vlastní spíše sochařské či architektonické práci. Používá světlo, prostor, skladbu, pohyb a také různorodé materiály, jakými jsou například látky, kovy, papír či sádra, které jsou jak základní technologií, tak základním obsahem její práce.

Na výstavě je zastoupeno i médium fotografie, jež prezentuje Bára Prášilová, jedna z nejrespektovanějších současných vizuálních umělkyň ověnčená řadou mezinárodních ocenění, mezi nimiž například i Hasselblad Master nebo Clio Awards. V roce 2022 pokřtila svou první monografii oceněnou titulem Fotografická publikace roku, jejímž autorem je věhlasný newyorský kunsthistorik Thomas Beachdel, který její svérázné, surreálně laděné fotografie charakterizoval jako „obrazy úžasu“ pohybující se na hranici krásy a znepokojivé podivnosti.

Znepokojivé myšlenky odkazující nejen k celospolečenským traumatům, ale v mnoha případech především k osobnímu životu samotného umělce žijí podobně jako ve fotografiích Báry Prášilové i v obrazech někdejší výrazné osobnosti graffiti scény, Jakuba Matušky aka Maskera. Zatímco u Prášilové se schovávají za domnělou atmosféru klidu a vizuální dokonalosti, u Matušky se tyto náměty skrývají pod rouškou groteskní pitvornosti. Jeho tvorba je založena na svébytné technice kombinující spontaneitu propiskové kresby, digitální přípravu na obrazovce iPadu a svobodu samotné malby.

Graffiti a street artová minulost se podepsala i na podobě obrazů dalšího na výstavě zastoupeného autora, Michala Mráze, který ve svých dílech podrobuje drobnohledu společenské klima druhé poloviny 20. století i současnosti. Ze street artu si neodnesl pouze kriticko-analytické myšlení, ale také techniku gestické šablonovité malby. Vizuální strategii staví nejen na ní, ale také na estetice americké reklamy z období 50. až 60. let a specifickém remixu nalezených fotografií, symbolů a odkazů ke kanonickým dílům dějin umění.

Hlavní misí KODLContemporary a tedy i výročních Salonů je posouvat hranice a limity ve vnímání a prezentaci soudobého českého umění. Ten letošní bude kromě těch výtvarně-technologických překlenovat i hranice demografické, a to nejen zařazením mladých autorek a autorů, ale i diváctvem, na které se zaměřuje. Po skončení výstavy v Galerii KODL se totiž přesune na střední školy International School of Prague a Park Lane International School, kde bude pro studenty kromě samotné výstavy připraven bohatý doprovodný program zaměřený na současné umění.

www.kodlcontemporary.com

 

Od počátku bylo zřejmé, že se brněnská univerzita k osobnosti, odkazu a dílu tohoto významného moravského skladatele (1854 – 1928) přihlásí, otázkou však zůstávalo, jakou formou. Mezi nápady figurovala pouliční performance s Janáčkovou hudbou, Janáček v nadživotní velikosti v brněnských ulicích na místech s jeho působením spjatých apod.

Nakonec však JAMU vsadila na filmové „oživení“ Leoše Janáčka, který se pohybuje v prostředí obou fakult univerzity, jak Hudební, tak té Divadelní.

„Nosnou ideou klipu je stále živoucí odkaz, inspirace a přežívající duch Leoše Janáčka na obou našich fakultách. Hledali jsme realisticky vyhlížejícího Janáčka, který je na chodbách akademie stále přítomen a jako patron současným studentům radí, bdí nad nimi, pomáhá jim a inspiruje je k tvorbě. V klipu jej tak vidíme v interakcích s muzikanty, divadelníky, ale i zaměstnanci fakulty či vedením. Janáček je tu zkrátka stále s námi a sleduje, jakým směrem se umělecká činnost na škole nesoucí jeho jméno ubírá“ uvádí mluvčí JAMU, Radoslav Pospíchal.

Leoše Janáčka ztvárnil a proměnu ve skladatele podstoupil brněnský herec a současný pedagog Divadelní fakulty JAMU, Lukáš Rieger. „Pro mě byla opravdu zábavná spolupráce s paní maskérkou, která mi s pomocí vlastnoručně vyrobeného kníru a vskutku uměleckého líčení vytvořila na obličeji sérii optických klamů, způsobujících například morfologickou proměnu mého nosu, takže jsem se cítil jako bych měl masku. Pak jsem si ale uvědomil, že i přesto, že mé oči teď vypadají jinak, jsou stále moje a musí tedy být živé mým myšlením a emocemi, protože vnitřní náladu Janáčka za mne maska nezahraje“, říká k vizuální proměně Rieger.

V minutovém klipu si společně s ním zahráli studenti hry na klavír, cello, dirigování a v klaunských úlohách studenti fyzického divadla. Hudebně videoklip doprovází, jak jinak, Janáčkova skladba, Pohádka: 3. allegro, pro které JAMU využila nahrávky absolventského koncertu svých studentů, Nikity Ruzhavinského a Darii Savvateevy.

Scénáristicky a režijně se třídenního natáčení zhostil student Divadelní fakulty Jan Šmach a o kameru, světla a postprodukci se postaral jediný externí člen týmu, Tomáš Pakosta z THP production. S maskováním a líčením vypomohla paní maskérka Vlasta Žďárská z Národního divadla Brno (NdB), které do klipu zapůjčilo i Janáčkovský dobový kostým. Charismatickým voiceoverem video zakončuje pedagog Divadelní fakulty JAMU a aktuálně vytěžovaný dabér, Petr Štěpán.

Ve videoklipu se objeví i rektor JAMU, Petr Michálek, který k natáčení dodal: „Výsledek má minutu, ale spoustu dní se na něm podílelo mnoho lidí. Leoš Janáček nás zkrátka zase spojil a my se těšíme, až dáme světu vědět, že jeho odkaz je na JAMU stále živý.“

Brňané jej mohou zhlédnout i v rámci celodenních oslav Janáček 170, které pořádá Národní divadlo Brno v den skladatelových narozenin na piazzettě u Janáčkova divadla, kde se mohou těšit i na pestrý celodenní program jako letní kino, program pro děti, video-gratulace osobností Janáčkovi nebo samotný videoklip.

 

Odkaz na gratulační viedoklip:

https://youtu.be/4UXrYxozj78

 

 

Dětem do 11 let je určena nová výstava Zábaviště pro sviště, která až do 1. 9. 2024 zcela zaplňuje prostor Galerie v podloubí v přízemí muzea. Jedná se o plně interaktivní výstavu, kterou doplňují ilustrace Venduly Hegerové a která spojuje chytrou zábavu, tvoření, hru a pohyb. „Výstava ani není to pravé slovo, spíše je to velká obrázková herna, jejíž témata jsou sestavena tak, aby se zde zabavilo každé dítě,“ uvedla jedna z kurátorek Kateřina Mozgová, která výstavu připravila s kolegyní Martinou Malou.

Postavy výtvarnice přímo vystupují z knížek a vtahují děti do poutavých a vtipných příběhů. „Děti se mohou těšit na sviští dráhu, fotokoutek Zvěřinec, balonkoviště a obří leporelo. Rozehrají hudební koutek, zahrají si divadlo, vyzkoušejí si rýmovačky, obrázková říkadla, nakoupí si v obchodě a zažijí spoustu dalších aktivit,“ vypočítala Martina Malá s tím, že během letních prázdnin je muzeum otevřeno i v pondělí, a to jako každý jiný den od 9 do 12 a od 12.30 do 17 hodin.

Děti se budou moci 1. 7. 2024 zúčastnit Zábavného tvoření s ilustrátorkou Vendulou Hegerovou, během nějž si samy pod vedením výtvarnice vytvoří vlastní ilustraci a dozvědí se mimo jiné i to, jak vzniká kniha.

Se začátkem prázdnin spustí muzeum stejně jako loni hru Příběh chleba, která propojuje všechny tři objekty muzea – hlavní budovu na Velkém náměstí v Kroměříži, Muzeum v přírodě Rymice a Větrný mlýn Velké Těšany. „Když si zakoupíte vstupenku do objektu, dostanete hrací kartičku s krátkým příběhem. V něm však budou chybět tři důležité údaje. Ty zjistíte, když si projdete všechny tři muzejní objekty. Při návštěvě třetí památky navíc získá prvních 20 návštěvníků drobné upomínkové předměty. Hru dohrajete ve chvíli, kdy budete mít doplněna všechna fakta a poskládáte si celý příběh. Kartička s informacemi vám zůstane jako hezká vzpomínka,“ popsala ředitelka Muzea Kroměřížska Martina Miláčková.

V průběhu prázdnin rovněž zůstává přístupná výstava Někdo to rád sušené, která představuje unikátní historické exponáty, jež doplňují hravé aktivity – model zmenšené tradiční sušárny ovoce a další prvky. Návštěvníci mají možnost si řadu věcí vyzkoušet, například „uvařit“ vlastní povidla. Tuto výstavu doplní doprovodný program 21. 8. 2024. „Jeho účastníci se seznámí s tradičními postupy sušení ovoce, dozvědí se řadu zajímavých informací například o funkci stromů v přírodě nebo o opylovačích a chybět nebude ani ochutnávka sušeného ovoce,“ slíbila edukátorka Lenka Pěluchová.

Muzeum se chystá zapojit i do Dožínek Zlínského kraje, které se konají 23. a 24. 8. 2024. V pátek 23. 8. 2024 se mohou návštěvníci těšit na program Od klásku ke kvásku od 15.30 do 17 hodin. „Rodiče s dětmi se dozvědí, jakou hodnotu a význam měl pro naše předky chleba a co vše předcházelo jeho upečení. Součástí je také ukázka důležitých obilnin, zemědělských předmětů a mletí na žernovu,“ řekla Lenka Pěluchová. V sobotu 24. 8. 2024 bude platit do celého muzea zvýhodněné vstupné (50/30/115 Kč), které se však netýká výstavy Zábaviště pro sviště.

Každou prázdninovou středu jsou připraveny speciální prohlídky pro děti ve Větrném mlýnu Velké Těšany a v Muzeu v přírodě Rymice, kde na malé návštěvníky čeká i tištěný Průvodce s pastelkami po Muzeu v přírodě Rymice. „Každou červencovou sobotu navíc budou moci zájemci vidět řemeslníka při práci přímo v chaloupkách na Hejnici nebo v usedlostech na návsi. K vidění bude činnost ševce, kováře nebo malérečky,“ pozval vedoucí Muzea v přírodě a etnograf Petr Hlavačka.

www.muzeum-km.cz