Co se děje

Daniel Hanzlík / Na okrajích intervalů

11. 5. – 12. 7. 2020

Kurátor: Petr Vaňous

Daniel Hanzlík patří mezi výrazné experimentující autory generace devadesátých let 20. století. Původně absolvent sklářského ateliéru se ve své tvorbě postupně emancipoval od výrazové vazby na jedno konkrétní médium. Důvodem bylo metodické kladení si otázek spojených s ontologickým pohybem autorského myšlení a s jeho falzifikacemi v konkrétních formách. Experimentální povaha autorova uvažování o uměleckém výrazu se začala přepisovat do práce s principy pohybu a zákonitě i času. Nastolené teze byly nejprve vizualizovány a poté reflektovány. Každá reflektivní fáze přitom vedla k transformačnímu pohybu zvolených východisek, k jejich přehodnocení a formálnímu přetvoření. Podstatná pro autora začala být autentická přítomnost ve všech zmíněných fázích tvorby. Cílem bylo dostat se do vlastního pohybu, který byl autorsky, jako experiment, spuštěn a posléze řízen jako svého druhu „operace“, „operativní stav“.

Pro tento přístup se brzy stala nejvhodnějším nástrojem digitální média, tedy pohyblivý obraz a zvuk, případně jejich konfigurace. Časem byly tyto „lineární“ urychlovače obohaceny a rozšířeny o vztahové konstelace, v nichž bylo hledáno dialektické napětí mezi prověřenými výrazovými formami minulosti (statické formy kresby a obrazu) a progresivními technologickými nástroji současnosti (digitální audiovizuální nástroje).

Broumovská výstava Na okrajích intervalů je přepracovanou a rozvinutou variantou projektu Výchozí nastavení, který autor představil na přelomu let 2019-20 v pražské 8gallery. Projekt kombinující mediální světy závěsného a digitálního obrazu je nyní přepracován do instalace site-specific: „Koncepci výstavy jsem se pokusil uvést a vyhodnotit názvem: Na okrajích intervalů. Chci tím naznačit vzájemný vztah dvou typů médií, respektive procesů mezi nimi probíhajících v čase, v jehož průběhu se rozehrávají synchronizované variace vzájemného ovlivňování a modulování. Výchozí pozice ve videu vyjadřuje prvotní vztah projekce digitálního obrazce na plochu závěsného obrazu bez dynamických změn, formáty jsou sjednoceny. Teprve mojí aktivní činností rozehrávám variabilitu vzájemných vztahů, obrazových iluzí a prostorových deformací, v kterých tento vztah ožívá. Tyto fáze se dějí na okrajích intervalů, kdy jsou jednotlivé složky díla uvedeny do extenzí vůči sobě. Vychylují se z normálu, narůstá dynamický rozsah a právě v tomto momentu se nejvíce projevuje vzájemná součinnost, synchronizace a sjednocení všech zúčastněných forem.“ (D. H.)

Ve větším prostoru galerie autor vytipoval 6 míst pro situování 6 videí. Performativní akce zaznamenané na videu znovu nasnímal na těchto konkrétních místech. Proměnil tak prostor galerie na dočasnou laboratoř, v které jsou posléze prezentovány výstupy z experimentu. Skupinu videí, která vytváří specifické prostředí, konfrontuje autor se souborem závěsných obrazů vycházejících z algoritmů počítače a prostorových schémat (menší vstupní místnost). Tématizováno je tu lidské vnímání na základě komplementarity dvou základních principů – řádu a chaosu jako vztahu mezi principem konstruovaného poznávání a odhalováním dosud neznámého.

DANIEL HANZLÍK (nar. 1970 v Teplicích) – absolvoval v l. 1984-1988 Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a v l. 1989-1995 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér Skla, prof. Vladimír Kopecký). Na přelomu let 1995-96 získal stipendium v Pilchuck Glass Shool (Seattle, USA) a v r. 2001 stipendium Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově. V r. 1996 obdržel cenu The Corning Prize (Corning Museum, USA) a v r. 2001 cenu Purchase Award of Primorsko – Goranska County (15th international triennial of drawings, Modern Gallery in Rijeka, Chorvatsko). V současné době vede společně s Pavlem Mrkusem ateliér Time-Based Media na Katedře Elektronického obrazu Fakulty umění a designu UJEP v Ústí n. Labem. V r. 2018 roce představil dva samostatné projekty (Vidět čas, GASK – Galerie středočeského kraje, Kutná Hora, společně s P. Mrkusem; Survivel Rules, Zona Sztuki Aktualnej, Galerie Akademii Sztuki w Szczecinie, Polsko, společně s P. Mrkusem). V dubnu 2018 také absolvoval pobyt v Keni, v městě Kilifi, kde se na Pwani University za FUD UJEP zúčastnil mezinárodního projektu TICASS (Technologies of Imaging in Communication, Art and Social Sciencies). Dílčím výstupem z pobytu na universitě v Keni byla tři videa prezentovaná v Galerii Vyšehrad (What are you doing, Praha, 2018).

KLÁŠTERNÍ ZAHRADA 2020 / MIRIAM KAMINSKÁ – BARBORA KOLOUCHOVÁ

16. 5. – 30. 10. 2020

Kurátor: Iva Mladičová

Broumovská klášterní zahrada se i v letošní výstavní sezóně stává místem pro sochy. Vystavujícími jsou nedávné absolventky pražské Akademie výtvarných umění Miriam Kaminská a Barbora Kolouchová. Obě autorky ve svých pracích zacházejí syntetizujícím způsobem s liniovými formami – pro Miriam Kaminskou jsou inspirativní především kompoziční a tvarové možnosti lidské figury a větví stromů, objekty Barbory Kolouchové navozují dojem vegetativních struktur a symbolických architektur. Vystavené práce Miriam Kaminské představují specifické bytosti, ztělesnění konkrétního stádia z procesu hluboké psychologické proměny. Nesou zakódované významy, transformace emocionálních prožitků. Sochy současně svou formou korespondují s autorčinými nástěnnými liniovými pracemi a jejími kresebnými záznamy prostorových představ, parafrázemi psychologie vztahových kompozic-situací. K základním inspiračním zdrojům Barbory Kolouchové náleží stavební struktury nerostů, rostlin, živočichů a přírodní procesy zajišťující jejich existenci. Autorka často objekty aditivně skládá ze zmnoženého modulu ornamentálního charakteru, vytváří architektonický celek, jehož vertikalita v sobě obsahuje růstový princip z vegetativní říše. Volbou materiálu a způsobem jeho zpracování odkazuje k lidovému umění, prostřednictvím ornamentálních a stavebních prvků pak do světa sakrální architektury. Ve svých pracích zdařile propojuje kreativitu organické živosti s neostentativním řádem architektonické skladebnosti.

Liniové sochařské objekty obou autorek můžeme vnímat jako svého druhu prostorové kresby. Korespondují tak s tvorbou Jitky Svobodové, jejíž práce lze zhlédnout od poloviny září v Galerii Dům. Právě Jitka Svobodová se od sedmdesátých let významnou měrou podílela na procesu posilování autonomního charakteru výrazového prostředku kresby, jež mj. vystoupila z tradiční dvojrozměrnosti do svobody prostorové otevřenosti.

MIRIAM KAMINSKÁ (nar. 1989 v Praze) studovala na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni (ateliér sochařství, J. Beránek, 2010–2012) a v letech 2012–2018 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2012–2013, L. Rittstein, 2014–2015, 2017–2018; Ateliér malířství III, M. Rittstein, 2013–2014; Ateliér sochařství II, T. Hlavina; Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča, 2015–2017). Roku 2016 uskutečnila stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě (ateliér skla a keramiky). Byla zastoupena na řadě společných výstav: Spálené pozítří, Západočeská univerzita a Spálené Poříčí, 2011; Jednodenní výstava 45 autorů nezávislé skupiny Pragovka, Praha, 2013; Zimní kompost, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Ásana: Jógovna, Praha, 2016; Jiné místo, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018; Badespasstotal, 2018; Future ready, Hybernská, Praha 2018; Krása a půvab, Oblastní galerie Liberec, 2019; Folie à deux, Studio Prám, Praha, 2019; I Follow The Shapes of Shadow of My Hand, Garage Gallery, Praha, 2019 nebo např. RE_FORM, Galerie Trafačka, Praha, 2020. Roku 2006 absolvovala praxi v Pro Graphics v New Yorku (grafický design), roku 2013 pracovně-vzdělávací pobyt v Tanzanii v rámci projektu Gospel for Africa a v roce 2019 uskutečnila pracovní stáž v ateliéru W. Mallého v Mnichově.

BARBORA KOLOUCHOVÁ (nar. 1991 v Praze) studovala v letech 2012–2018 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2012, L. Rittstein, 2013–2018; Ateliér grafiky 1, J. Lindovský, 2014; stáž na Universidade do Porto, Portugalsko, 2017). Zúčastnila se řady společných výstav: Třináctý dialog, Galerie AVU, Praha, 2014; Umění je jen jedno!, Novoměstská radnice, Praha, 2014; Festival Skrz na skrz, Lichtenštejnský palác, Praha, 2015; Festival Oživme Prameny, obec Prameny, Cheb, 2016; Museu da Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto (FBAUP), 2017; Flat, Rés -da-Rua, Porto, Portugalsko, 2017; Jiné místo, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018; Take Care, Františkánská zahrada, Praha, 2018; Vyrůstání, Výloha Milada, Praha, 2018; Take Care, Kostel Panny Marie Sněžné, Praha, 2019; I Follow The Shapes of Shadow of My Hand, Garage Gallery, Praha, 2019; Fotosyntéza, Art Space NOV, Pardubice, 2020. V roce 2019 dále připravila letní instalaci Art Garden pro Experimentální prostor NoD v Praze.

„Olga Fečová celoživotně ztělesňuje přístup, který se ukázal jako zásadní a zachraňující i teď v počátku covidové epidemie: že totiž nezištná péče o druhé může být integrální součástí života i těch, kteří nemají v hmotné oblasti nadbytek,“ vysvětluje Zuzana Jurková a doplňuje: „Cestu do Vladislavského sálu by si Olga Fečová nepochybně zasloužila.“

Život zasvěcený hudbě a vzdělávání

Olga Fečová se narodila v roce 1942 jako Olga Demeterová ve slovenském Humenném. Oba rodiče pocházeli z hudebnických rodin. V pěti letech se přestěhovala do Prahy. V roce 1968 se provdala za uznávaného romského hudebníka Josefa (Jožku) Feča (1940 – 2013), který skládal hudbu a rovněž – s muzikanty z širší rodiny, a později i dětmi a vnoučaty – hrál v souborech nejrůznějších žánrů. S ním Olga vychovávala dvě dcery. Sama se při zaměstnání věnovala dětem ze znevýhodněných prostředí. V roce 1996 tuto péči formalizovala založením souboru Čhavorikaňi luma (romsky Dětský svět) v Neratovicích, později v Náchodě, Berouně či Krupce. V posledních letech se angažuje i v projektu Jileha (z.s. Slovo 21), orientovaným na romské ženy. Od roku 1990 byla Olga Fečová členkou Českého helsinského výboru. Před čtyřmi lety získala prestižní cenu Roma Spirit. Více informací například zde: www.pametromu.cz/index.php/pametnici-prehled/112-olga-fecova

O Katedře obecné antropologie FHS UK:

Hlavním cílem katedry je rozvádět a šířit antropologické poznání prostřednictvím výzkumu a výuky. Jako multidisciplinární pracoviště zajišťuje katedra výuku a výzkum v oblastech socio-kulturní a lingvistické antropologie, historické antropologie a filosofické antropologie. Multidisciplinární charakter pracoviště vytváří ojedinělý prostor pro komunikaci a sdílení znalostí, badatelských záměrů a realizací výzkumů napříč specializacemi.

Rouška, kterou dnes používá mnoho lidí na ulicích Brazílie a ve světě, pokrývala také nos a ústa největší brazilské ikony: Krista Spasitele. Tato akce v rámci iniciativy Todos pela Saúde (Všichni pro zdraví), aliance zdravotnických odborníků vytvořené s cílem bojovat proti novému koronaviru a jeho dopadům na brazilskou společnost, zdůrazňuje důležitost ochrany každé osoby odcházející z domova a podporuje poselství # MaskSaves. Projekce proběhla tuto neděli (3. května) od 19:00 do 22:00. Video s projekcí naleznete zde: https://we.tl/t-Aw5RL82qC5

„Socha Krista Spasitele se opět představuje jako základní symbol pro utváření kolektivních standardů pro zachování života," řekl otec Omar, rektor svatyně Krista Spasitele.

Používání ochranných roušek bylo jedním z hlavních doporučení úřadů, aby se zabránilo šíření nového koronaviru. Opatření je v souladu s nedávnými lékařskými studiemi, které prokazují vysoký stupeň přenášení nákazy asymptomatickými osobami, a proto je nezbytné používat ochranu i u těch, kdo nemají horečku, kašel, bolesti hlavy nebo bolesti v krku. Proto je tato iniciativa důležitá pro snížení úrovně kontaminace při společenském kontaktu.

Todos pela Saúde (Všichni pro zdraví)

Kampaň na podporu používání roušek je součástí iniciativy Todos pela Saúde, která byla vytvořena s cílem bojovat proti novému koronaviru a jeho dopadům na brazilskou společnost. Iniciativa se skládá ze čtyř směrů - informování, ochrana, péče a obnovení. Sahá od poradenství a posilování stávajících iniciativ po nákup zdravotnického vybavení, školení zdravotnických pracovníků a nákup a distribuci pomůcek.

Itaú, největší banka v Latinské Americe, vyčlenila na financování vzniku a činnosti iniciativy Todos pela Saúde 200 milionů USD. Tyto finanční prostředky jsou spravovány skupinou specialistů vedených lékařem Paulo Chapchapem, lékařem chirurgické kliniky University Sao Paulo a generálním ředitelem nemocnice Sírio Libanês, jedné z největších v Brazílii. Akce, které mají být financovány, jsou již tímto týmem definovány tak, aby strategická rozhodnutí byla podporována technickými a vědeckými poznatky.

Barkovovské dobrodružství odstartovala Vladivojna hudbou k filmu 8 hlav šílenství, za kterou byla nominovaná na Českého lva. Následoval netradiční stejnojmenný soundtrack – kompilace písní na hudební motivy z filmu s texty (básněmi) Anny Barkovové, a stejnojmenný hudebně-dramatický recitál Vladivojny La Chia s doprovodným (pětičlenným) 4Triem a s herečkou Gabrielou Míčovou v roli Anny.

„Často jsem u těchto projektů narážela na jakousi nedůvěru ba přímo strachy, lidé se obávali příliš těžkého a depresivního obsahu. Ti, kteří to riskli, odcházeli z koncertů nadšení a povznesení. Ano, zasaženi, přinuceni k přemýšlení, ale přeci jen s katarzí. Básně (ale i dopisy a deníkové zápisky) Anny Barkovové sice velmi trefně odkrývají marasmus totalitního režimu, rozvrat společnosti, ale rozhodně nejsou depresivní. A ani moje hudba není depresivní. Snažila jsem se zachovat určitou lehkost a nadhled (pravda občas i sarkasmus a zlobu), které cítím z Anniných textů.“

Písně z alba Hrdinům naší doby Vladivojna nejprve skládala a nahrávala ve svém domácím studiu Mrtvola, aby jim pak na několika kapelních soustředěních dala se svými spoluhráči koncertní podobu. A právě živé provedení písní skladatelku inspirovalo k finálním aranžím.

„První a zároveň nejdelší skladbu Anna jsem skládala skoro rok a půl. Nejdéle mi trvalo uchopení textu. Jde totiž o třístránkovou báseň, ve které Anna Barkovová velmi intenzivně a s nadhledem shrnuje svůj život, předpovídá svou smrt a pobaveně si pohrává se svým možným literárním odkazem. V téměř desetiminutové skladbě se tak střídají něžné lyrické pasáže s rapovanými proklamacemi a expresivními valivými plochami. No, byla to procházka hodně trnitou zahradou.”

Zatímco hudbu k filmu, ale i písně ze soundtracku spojovala zejména hravost a rozmanitost, v případě alba Hrdinům naší doby se jako příznačný vyjevuje kontrast mezi trefnými texty nekompromisně popisujících sovětskou realitu (včetně zatýkání a poprav) a něžnou hudbou a jejím něžným a lyrickým provedením. Ale zmiňované hravosti a rozmanitosti, ktere jsou pro Vladivojnu si užijete taky dost.

„Někdy je daleko silnější, když jdete atmosférou hudby proti sdělení textu. Výsledek pak vyzní daleko silněji. Zpívat tvrdé věci tvrdě je pro mě už dnes prostě prvoplánové. Kontrast, o kterém mluvím, je možná nejvíc patrný v písni Myši. Jedná se o velmi lyrickou, skoro až něžnou skladbu, ale text (báseň) je o tom, jak se celé noci třesete doma a čekáte, jestli nezazvoní (tajná policie) právě u vás, hledáte všechny možné důvody, za co by zrovna vás mohli zavřít. Možná proto, že jste nedávno pil vodku a jedl karbánátek s jedním možná podezřelým týpkem? Ta báseň se vztahuje k děsivému období sovětských dějin ve 30. letech, tzv. Velkému teroru.”

Ve dne podobní jsou prachu a v noci tiší jako myši.

Ostražitě naslouchají vzdechům, které v domě slyší.

Na schodech… Bože! Kdo je to?

Ke komu? K nám? Teď zvoní…

Ze srdce jedno velké klepeto,

v něm třaslavě měkké svědomí.

Pak vzpomínají každý den: snad ne za to, že v pátek,

s jedním dost podezřelým – já blázen

vodku jsem pil a jedl karbanátek!

Ráno vstanou. Kruhy pod očima.

Den strach s nocí odehnal.

Zpívají o zemi, kde se tak volně dýchá,

o naší zemi veliké… a tak dál.

"Vůbec vybrané básně na albu Hrdinům naší doby jakoby uváděly na pravou míru to propagandistické pojetí dějin, kterého máme problém se zbavit i my ve svobodné zemi, tak hluboce je v v nás zakořeněno. Nebyl to záměr, došlo mi to, až když jsem sledovala tu hysterii kolem sochy Koněva. Píseň Nána totiž vypráví o tragickém osudu vojáků Rudé armády, který úplně nekorespondoval s oslavnou poválečnou rétorikou. O kouzelné zemi, která buduje nový, šťastný a spravedlivý svět ruku v ruce s bídou, strachy, lágry a popravami, zase zpívám v písni Láptě.”

Album Vladivojna nahrála se svou doprovodnou kapelou 4Trio, cellistkou Terezií Vodička Kovalovou, kytaristou Petrem Uvirou,  bubeníkem Lubošem Pavlíkem a zpěvačkou Sylvií Bee. Velký prostor v nových skladbách dostal také teremin a vokál Marie Ladrové, a hoboj, anglický roh a vokál Jarmily Vávrové. 

Jako hosté se objeví perkusista Vít Halška a herečka Gabriela Míčová.

O zvuk se postaral Vladivojnin dvorní zvukař Petr Slezák, produkce se ujala Vladivojna sama

Vladivojna La Chia       

HRDINŮM NAŠÍ DOBY

hudba a produkce: Vladivojna La Chia

texty: Anna Barkovová (v překladu Radky Rubiliny)

nahráno ve studiu Citron v Ostravě a ve studio Mrtvola v Praze

Písně:

            1. Anna

            2. Myši

            3. Sníh

            4. Nána

            5. Láptě

Vychází digitálně v distribuční spolupráci se Supraphonem.

©Vladivojna La Chia 2020

www.vladivojna.com

Repertoár divadla, vedle inscenace Konec hry, jejíž premiéra se přesouvá z června na září, obohatí další čtyři nové inscenace. „V kontextu současných událostí se koncepce a dramaturgie nové sezóny, stejně jako její název, ukázaly jako velmi jasnozřivé. Dramaturgie je rozkročená od Shakespeara až po současnost a ve všech případech jde o velmi zajímavé texty,“ shrnuje ředitel Komorní scény Aréna Jakub Tichý.  

Díky přesunu Konce hry, vzniká i výjimečná situace, kdy bude tři z pěti titulů sezóny režírovat umělecký šéf Arény Ivan Krejčí, který soubor nejlépe zná a výborně si s ním rozumí.

Premiéry

V české premiéře uvedeme dokumentární drama slovenského publicisty Eugena Gindla, Karpatský thriller. „V režii významného slovenského režiséra Romana Poláka nás čeká hořce zábavné politické divadlo, v němž je místo pro satiru i pro grotesku,“ říká dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek.

Druhým titulem bude Shakespearův Macbeth, klasické alžbětinské drama o muži, který nalezl cestu k moci, a když se po ní vydal, ztratil vše, pro co dříve žil. Režíruje Ivan Krejčí.

Jako třetí nabídneme, opět v české premiéře, satirickou hru Viktora Šenderoviče Pan Ein a problém požární bezpečnosti. „Hra je ovlivněna poetikou absurdního divadla a s hořkým humorem zobrazuje zápas jedince s totalitní mocí,“ říká Tomáš Vůjtek o textu slavného ruského publicisty, moderátora, dramatika a také ostrého kritika putinovského režimu.

Posledním titulem bude tragikomedie Komáři britské dramatičky Lucy Kirkwoodové. Jde o vtipně napsané komorní drama o osudech emeritní vědkyně a jejích dvou dcer, jehož londýnská premiéra se v roce 2017 stala událostí sezony.

Na září se přesouvá naše premiéra Konce hry Samuela Becketta. Autor v ní vytvořit postapokalyptický obraz dožívání posledních lidí v pustině zdevastovaného světa. Inscenaci uvedeme v obsazení Vojtěch Lipina, Stanislav Šárský j.h., Marek Cisovský a Dana Fialková j.h.

Předplatitelé

• Nabídku pro předplatitele, která zahrnuje buď premiéry, novinky repertoáru nebo časem ověřené tituly jsme letos nově rozšířili o předplatné Srdcovky. To není vázáno žádnými termíny a abonenti si s ním postupně mohou zajít na pět představení dle vlastního výběru.

• Předplatné se dá zatím pořídit pouze on-line a abonentky budou k vyzvednutí na začátku sezóny.

Chcete vědět více?

Přečtěte si, jak vidí novou sezónu dramaturg divadla Tomáš Vůjtek, prohlédněte si repertoár a nabídku předplatného zde.

Rychlý rozhovor o nové sezóně s ředitelem divadla Jakubem Tichým čtěte zde.

divadloarena.cz

Májové hudební poděkování, na kterém zazní skladby od „klasiků“ Antonína Dvořáka a Michaila Ivanoviče Glinky i předních soudobých autorů, jako jsou Sergio Cervetti, Bill Sherrill a další, bude k vidění na webu Moravské filharmonie a jejím facebooku 13. května od 19 hodin.

„Koncert Májové hudební poděkování bychom chtěli věnovat našim abonentům a posluchačům, kteří projevili svou solidaritu, a my ji přijímáme s velkou pokorou,“ říká Jonáš Harman, ředitel Moravské filharmonie Olomouc, a dodává, „patří jim velké poděkování, které přinášíme ve formě skvělého koncertu se špičkovými hudebníky naší filharmonie.“

Program koncertu:

Sergio Cervetti: Sunset at Noon
Sarah Wallin Huff: The Reluctant Carnie
Chen-Hsin Su: Caprice-Hesitation
Bill Sherrill: Toccata
Antonín Dvořák: Terzetto
Michail Ivanovič Glinka: Patetické trio d moll pro klarinet, fagot a klavír

Účinkují:

Aleš Janeček – klarinet
Jan Dvořák – fagot
Lucie Kaucká, Jitka Křivánková – klavír
Vít Mužík, Igor Kopyt – housle
Dominika Mužíková – viola
 

Více informací o Moravské filharmonii Olomouc

Moravská filharmonie Olomouc patří k předním a nejstarším symfonickým orchestrům v České republice. Na jejím uměleckém vývoji se podílely významné osobnosti české i světové hudební scény. Za dobu své existence si Moravská filharmonie Olomouc vytvořila mimořádně rozsáhlý a rozmanitý repertoár: věnuje se především klasickému symfonickému repertoáru, propaguje však i soudobou českou a světovou hudební tvorbu, o čemž svědčí uvedení více než 250 novinek. Moravská filharmonie Olomouc má bohatou diskografii a vystupuje na významných mezinárodních hudebních festivalech doma i v zahraničí. Především je ale kulturní institucí, která se zásadní měrou podílí na organizaci uměleckého a koncertního života v Olomouci a okolí. Pořádá festivaly Dvořákova Olomouc a Mezinárodní varhanní festival Olomouc. Mezi její činnosti patří také řada vzdělávacích aktivit pro děti a mladé lidi.

www.mfo.cz

Oproti původně stanovenému květnovému termínu se uzávěrka nově stanovuje na 31. srpen 2020. Přihlášky je však žádoucí zasílat průběžně, byť nedoložené video záznamem představení.

Národní přehlídka seniorského divadla je koncipována jako bienále, příležitost k setkání, vzájemné inspiraci a předvedení výsledků práce amatérských divadelních souborů a skupin (i jednotlivců), jejichž herecký kolektiv je nejméně z 50 procent složen z osob starších 60 let.

Z přehlídky může lektorský sbor doporučovat inscenace k výběru do programu Jiráskova Hronova, festivalu amatérského divadla 2021.

Přehlídka je otevřena všem divadelním druhům, žánrům, nejrůznějším divadelním postupům, stylům a poetikám, jakož i příbuzným druhům scénického umění. Její otevřenost je žádoucí i z hlediska divácké adresy. Znamená to, že se přehlídky mohou zúčastnit soubory činoherní i loutkářské, soubory s hudebními divadelními žánry, estrádními produkcemi apod. Přihlásit lze i sólová vystoupení, zvláště pak inscenace tzv. divadla jednoho herce. Vítána budou představení určená dospělým i dětem. Minutáž inscenace či vystoupení není limitována.

Bližší informace – propozice včetně formuláře přihlášky naleznete na internetových stránkách NIPOS-ARTAMA https://www.nipos.cz/artama-do-sd/.

Přehlídku pořádá Kulturní centrum Česká Třebová s podporou města Česká Třebová a ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha. Přehlídku finančně podporuje Ministerstvo kultury ČR.

„Česká televize každý rok nabídne divákům přes pět tisíc hodin dokumentárních pořadů, přičemž asi polovinu z nich tvoří díla českých dokumentaristů, pro které je právě program ČT2 dlouhodobě hlavním partnerem a vysílací platformou. Na Dvojce ale nachází prostor i mnohé další, již osm let je domovem Večerníčku, a od půlky března hostí také originální vzdělávací pásmo UčíTelka. Kromě toho se na Dvojce usadily i pořady pro menšinového diváka či ceněné zahraniční seriály a cykly,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a doplňuje: „Diváckou spokojenost s vysíláním dokládá i vysoké hodnocení originality programu. Dvojka dosáhla v loňském roce dvaasedmdesáti procent, společně s ČT art se jedná o nejvyšší čísla v rámci České televize.“

Dvojka pravidelně uvádí kratší žánrové pořady vyráběné v rámci tematických řad věnujících se menšinám, své stále místo tak mají v programu například pořady Náš venkov, Cesty víry, Queer, Klíč, Nedej se nebo Televizní klub neslyšících. Pevnou součástí programu je v posledních letech také zahraniční tvorba, ať se jedná o kultovní celovečerní filmy vysílané v cyklu Velikáni filmu, klasické westerny či novodobou produkci. Výrazný prostor dostává rovněž to nejlepší ze seriálové tvorby, například Hra o trůny, Dům z karet, Sherlock, Babylon Berlín nebo nejnověji Příběh služebnice.

Prim ve vysílání však hrají dokumenty. Jejich podíl dosáhl loni bezmála na polovinu vysílacího času ČT2. Česká televize spolupracuje nejen s respektovanými dokumentaristy, ale i se začínajícími tvůrci. Pestrá je i paleta dokumentárních žánrů, kromě dokumentárních cyklů a celovečerních snímků se diváci Dvojky mohou setkat také s žánrem typu dokudrama, dokureality či dokusoap. „V roce padesátého výročí druhého programu jsme se rozhodli přijít s jednou novinkou, aktuálním dokumentem. Je to žánr, který je ve světě velmi úspěšný, nicméně u nás dosud neměl takovou tradici. Jsme ale přesvědčeni, že bude fungovat i v našem vysílání. Pro letošní rok chystáme takových dokumentů hned deset. Pro Dvojku chceme dokumentární tvorbu jako profilový žánr zachovat i do budoucna, tak aby se ČT2 a dokument staly svým způsobem synonymem,“ doplňuje Petr Dvořák.

„V nadcházejícím roce se dokumenty dotkneme například čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře či staroměstské exekuce. Nabídneme celou škálu současných témat, od blížících se proměn smyslu a podoby práce, jak ukáže Nová šichta, až po environmentální témata se snímkem Vlci na hranicích,“ říká manažer vývoje Centra publicistické, dokumentární a vzdělávací tvorby Radomír Šofr.

Česká televize také zopakuje celovečerní dokument Strnadovi, který vznikl v rámci projektu Manželské etudy. Cyklus, jehož díly patří k nejsledovanějším pořadům ČT2, ostatně viděli diváci poprvé již před třiatřiceti lety: „Tehdy to mělo velký ohlas, což mě velmi potěšilo. Od té doby se stala Dvojka víceméně domovem mých dokumentů, protože většina měla premiéru právě tam. Sama jsem divákem této stanice, protože se ráda dívám na dokumenty všeho druhu. Momentálně jsem si oblíbila úterní Dokumentární nebe, kde jsem naposledy viděla Kovy řeší dějiny od Iva Bystřičana,“ říká režisérka Helena Třeštíková.

Hlásí se II. program ČT

Historie druhého programu se začala psát už v padesátých letech, kdy se počítalo s vysíláním barevných pořadů. Technologicky byl druhý program dobře připravený, ze začátku ovšem jeho signál šířily pouze čtyři městské vysílače v Praze, Bratislavě, Brně a v Ostravě. Navíc barevných televizorů bylo v tehdejším Československu malé množství. Co chybělo na barevnosti, doháněl program v kvalitě, i když zpočátku pouhé tři večery v týdnu. Diváci se tak pravidelně těšili na žánrově náročnější filmy, divadelní inscenace, ale i zábavné pořady jako Dvacet minut s písničkou nebo Třígrošové romány. „Z každé redakce – literární, dramatické, hudební, mládežnické nebo zábavné, vybrali jednoho z dramaturgů a přeřadili je do samostatné redakce o nějakých padesáti zaměstnancích,“ vzpomíná na začátky druhého programu tehdejší dramaturg zábavných pořadů a dlouholetý pracovník Československé televize Gustav Oplustil. Druhý program začal vysílat 10. května 1970. Už tehdy bylo v Československu evidováno přes tři milióny koncesionářů, jen během šedesátých let došlo k více než pětinásobnému nárůstu počtu přijímačů. Ty byly zpočátku často pouze jednotlačítkové, navíc II. program vysílal na jiných frekvencích než první, proto si lidé museli kupovat nové televize nebo konvertory.

Úspěšné formáty

Než se objevily specializované kanály jako ČT sport a ČT art, diváci Dvojky měli k dispozici velké množství kulturních pořadů jako Paskvil, Noc s Andělem nebo Filmopolis. Zájem byl ale zejména o sport. „Přinejmenším dva tematické okruhy se tehdejším divákům nesmazatelně zapsaly do paměti právě ve spojení s druhým programem Československé televize. Prvním je sport. Druhý program nabízel obrovské množství přenosů od zápasů první ligy v kopané či v hokeji, až po mezinárodní akce, včetně přenosů z olympijských her či evropských a světových atletických mistrovství,“ říká analytik televizních formátů České televize Milan Kruml a dodává: „Druhým okruhem je Televizní klub mladých, kterému patřily po mnoho let úterní večery v délce několika hodin. V druhé polovině osmdesátých let se s velkým úspěchem přidal navíc ještě pátek.“

V minulosti byl pro druhý program vyráběn i populární koprodukční seriál Pan Tau, televizní film Babička, který měl být původně v režii Jiřího Krejčíka seriálem, nebo romantická pohádka Radúz a Mahulena s Magdou Vášáryovou a Janem Třískou v hlavní roli.

Oslavy padesátiletého výročí

Některé z úspěšných pořadů připomene speciální programová nabídka. Snímky, které uvedla ČT2 v rámci oblíbených filmových klubů jako Bazén, Hodný, zlý a ošklivý nebo Čínská čtvrť, záznam nesmrtelného představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký Divadla Járy Cimrmana nebo televizní premiéry cestopisu Trabantem tam a zase zpátky.

Po dva víkendové dny 9. a 10. května nabídne vysílání navíc dvojfilm Olgy Sommerové O čem sní ženy a O čem sní muži, biografické snímky Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda, Zátopek nebo Král železa a smíchu Franta Kocourek, ale i historické dokumenty jako Akce Hagana a Bohatýři dvacátých a třicátých let připomínající úspěchy československého sportu.

Zajímavostí z historie stanice, vzpomínky pamětníků či archivní pořady nabízí speciální webová stránka www.ceskatelevize.cz/50letct2

Na Cenu Marka Ravenhilla byly za rok 2019 nominovány tyto inscenace:

Bezruký Frantík /Tomáš Dianiška, Igor Orozovič/, režie: kol., uvádí Studio PalmOFF (malá scéna Divadla Pod Palmovkou, Praha)

Transky, body, vteřiny. /Tomáš Dianiška/, režie: Tomáš Dianiška., uvádí Divadlo Petra Bezruče Ostrava.

Don Quijote /Jan Mikulášek, Martin Sládeček/, režie: Jan Mikulášek, uvádí Divadlo Husa na provázku

Hadry, kosti, kůže /Pavel Jurda/, režie Martin Františák, uvádí Švandovo divadlo Praha

Vítězem Ceny Marka Ravenhilla 2019 se stala inscenace Hadry, kosti, kůže v režii Martina Františáka ze Švandova divadla.

Režisér Martin Františák si Cenu převzal v online. Ceremoniál, který 2.5. odvysílala  v pořadu 90´ČT24 moderovali herci Nataša Mikulová a Michal Bednář.

Zdůvodnění porotkyně Aleny Zemančíkové:

“Inscenace Hadry, kosti, kůže sugestivně evokuje čas a prostor soužití dvou významných a diametrálně odlišných umělců 20. Století: národních umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana. Tématem hry je frustrace protagonistů české poválečné kultury z reglementovaného socialisticko-realistického umění. Představitelé obou hlavních postav jsou ukázáni v gestu odporu, které odpovídá jejich povahám: Holan je nesmiřitelně negativistický, Werich privátně požitkářský. Text Pavla Jurdy  objevuje v postavách dramatické momenty nejen ve vztahu k vnějším poměrům, ale zejména v hloubi jejich osobnostního založení. Inscenace se díky vyrovnanému ansámblového hraní dokáže vystříhat hodnotících klišé. Velké výkony protagonistů ( Miroslav Hanuš a Luboš Veselý) se neobejdou bez dalších, zejména ženských postav, které teprve artikulují celou hloubku tragédie jak jednotlivých rodin, tak i zobrazovaného nesourodého soužití. Vzniklo dílo mimořádné hloubky a působivosti, tematicky zpřítomňující konflikt umělce se světem.”(Alena Zemančíková)

Rada Ceny Marka Ravenhilla pracovala v roce 2019 ve složení:

David Košťák, dramaturg Divadla LETÍ

Luděk Horký, dramaturg České televize

Jana Slouková, šéfdramaturgyně MDP Praha

Jana Soprová, divadelní kritička

Tomáš Suchánek, manažer Divadla Petra Bezruče a dramaturg festivalu Dreamfactory

Jitka Šotkovská, dramaturgyně, teatroložka a divadelní kritička

Jitka Pavlišová, překladatelka a divadelní kritička

Alena Zemančíková, dramaturgyně Českého rozhlasu a kritička 

Cena Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu je ocenění českých tvůrců za počin v oblasti inscenování současné dramatiky. Novým textem se rozumí takový text, který vznikl v období deseti let před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal. Projekt Centrum současné dramatiky, v rámci něhož je cena udílena, založilo pod záštitou Václava Havla v roce 2010 Divadlo LETÍ.

Centrum současné dramatiky

Od ledna 2010 Divadlo LETÍ realizuje pod záštitou Václava Havla projekt s názvem Centrum současné dramatiky. Cílem projektu je podpora vzniku nové dramatiky, podpora nových inscenací současné dramatiky, cirkulace textů, autorů, tvůrců a inscenací v rámci EU, teoretická reflexe současné dramatiky a propagace současné dramatiky mezi veřejností.  Divadlo LETÍ se v rámci projektu mj. zapojilo do mezinárodní sítě divadel, věnujících se současné dramatice, Fabulamundi.

Projekt Cena Marka Ravenhilla je realizován za podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního města Prahy.