Co se děje

V rámci online semináře se lektorka bude věnovat vašim dotazům a podnětům. Dotazy můžete zasílat předem na adresu: ladrova@nipos.cz

Seminář je určen pro pracovníky příspěvkových organizací zřizovaných státem a ÚSC v oblasti kultury, pracovníky obecních, městských a krajských úřadů.

Další informace a pokyny k platbě naleznete na tomto odkazu.

Pokud budete mít zájem o účast na semináři, vyplňte, prosím, níže uvedený formulář:

Přihláška na online seminář

MOŘE. EXOTIKA. DOBRODRUŽSTVÍ.

Vydejte se s císařovnou Sisi za sluncem. Plavte se na luxusních jachtách podél pobřeží Portugalska, Španělska i Alžbětina milovaného Řecka. Zavítejte na Gibraltar, Kypr a Maltu. Objevte krásy Itálie, Vatikánu a Francie. Navštivte lázně i horské sídlo v dnešním Rumunsku či prastará města v nynějším Chorvatsku. Nechte se zlákat výpravou za vůněmi Orientu: Sisi se totiž podívala i do dnešního Turecka a Libanonu. Nadchly ji pyramidy v Egyptě a zastavila se též v Maroku a Tunisku; v Alžírsku dokonce dvakrát strávila zimu.

Dagmar Beňaková oživuje Sisin příběh a zve Vás na místa známá i neznámá, všechna však spjatá s touto vášnivou cestovatelkou a svobodomyslnou rebelkou. Publikace obsahuje další nezveřejněné detaily o legendární císařovně a bohatou obrazovou dokumentaci kombinující dobové i současné fotografie. 

O autorce: Dagmar Beňaková

JUDr. PhDr. Dagmar Beňaková, Ph.D., LL.M., vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a rovněž Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (obor německá a rakouská studia). Absolvovala řadu zahraničních pobytů, během nichž se věnovala právu, historii i cizím jazykům. Nyní pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky. V minulosti externě vyučovala na Právnické fakultě a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Pod svým rodným příjmením (Černá) publikovala jednu monografii, celou řadu článků v odborných časopisech a příspěvků ve sbornících a kolektivních monografiích. Jeden z příspěvků vyšel také pod jejím současným příjmením. Ve volném čase se věnuje hlavně své rodině, četbě a cestování.

Již od dětství putuje po stopách císařovny Alžběty Rakouské, zvané Sisi. Stejně intenzivně sbírá a studuje veškerou dostupnou literaturu o císařovně, a to nejen v češtině, ale především v němčině, dále v angličtině, francouzštině, maďarštině, italštině a španělštině. Od svých vysokoškolských studií také k tomuto tématu vyhledává v archivech a knihovnách primární prameny.

Další čtyři knihy z 23 přihlášených titulů zaujaly svými kvalitami porotu natolik, že ačkoli nebyly zahrnuty do trojice nominovaných titulů, jsou zařazeny na tzv. long list knih, které stojí za přečtení.

Jedná se o básnickou sbírku Atrina Matuštíka Naše řeč (nakladatelství Adolescent), básnický debut Eleny Pecenové Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (Akademie výtvarných umění), sbírku Kostlivec světa / Cyklolineár (nakladatelství Adolescent) od Ladislava Zářeckého a prozaický debut scenáristky Sáry Zeithammerové Stehy (Listen).

Cena Jiřího Ortena bude podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií pro vítěze ve výši 50 000 Kč a stejně jako v minulém ročníku budou 10 000 Kč odměněni i dva další nominovaní. České literární centrum věnuje vítězi Ceny Jiřího Ortena rezidenční pobyt v Evropě, zároveň všichni tři nominovaní obdrží jako dar překlad ukázky z jejich díla do angličtiny, francouzštiny a němčiny pro účely zahraniční propagace.

Porota 36. ročníku Ceny Jiřího Ortena pracuje ve složení: spisovatel, básník, kulturní organizátor a překladatel Ondřej Buddeus, literární kritik a filozof Petr Fischer, literární redaktor Jonáš Hájek, básník a literární teoretik Libor Staněk a literární historička a teoretička Alena Šidáková Fialová. Předsedou poroty se stal Petr Fischer.

Cena Jiřího Ortena je udělována s podporou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury, Magistrátu hl. města Prahy a partnerem je také České literární centrum, které vítězi zprostředkuje tvůrčí pobyt. Rezidenci poskytuje České literární centrum.

Medailonky nominovaných autorů a jejich děl:

Filip Klega: Andrstán (Větrné mlýny)

Vyjádření poroty: Sen o pokračování undergroundové estetiky dlouho připomínal nostalgickou hru. Brněnské uskupení Vítrholc však vytrvalo a dočkalo se nástupu nové generace, která underground

nejen vzývá, ale je nucena ho také nově žít. Filip Klega je předním představitelem tohoto

„nového undergroundu“ – nejen, že ví, co znamená trapná poezie, ale jejími prostředky

dovede umně vytvářet gesta a mikropříběhy typické pro věk prekarizace. Klegova sonda do

nižších pater společnosti nepostrádá posvěcující humor, komunitní vtípky pak podtrhují

celkové vyznění i pro čtenáře, kteří nejsou insidery mezi outsidery: „Kdybych nebyl my / tak

bych nás vyfotil“.

ANOTACE: Klegova poezie stojí na obou stranách zdi, jak té pomyslné, tak té berlínské. Svět, Evropa, Brno. A nelze vše poznat lépe než zespodu: jak to chodí pro ty, kteří jsou tady doma, a pro ty, kteří jsou doma všude. Za nadhledem cestopisů, trapné poezie, hlášek a příběhů postaviček vězí ale směr jediný – postoj a touha neotáčet se před čímkoliv, co je před námi, i když je to většinou pouze život, a to, jak říkával Seifert, mrazivě holý. A někdy před Klegou nestojí ani sám život, ale jen otázka po důvodu – a odpověď nic. Tehdy zbývá psát o tom, co chceme, ale co zřejmě ani nedostaneme. Budeme o tom mluvit – a pak se to stane. Pak bude už celý svět v undergroundu.

Filip Klega se narodil v roce 1992 v Ostravě. Je členem undergroundového uskupení Vítrholc, kde recituje a hraje na baskytaru. Spolupořádá autorská čtení Omlatina. Knižně publikoval v básnické antologii Pandezie (2021) a v mezinárodní básnické antologii Lines from Visegrad (2022). Debutoval básnickou knihou Andrstán (edice Mlat, Větrné mlýny, 2022).

Anna Sedlmajerová: Bizarrum multiflorum (Větrné mlýny)

Vyjádření poroty: Z edice Mlat, věnované básnickým debutům mladých autorů, je básnická řeč Anny Sedlmajerová asi nejvíce imaginativně nezkrocená. Básnířka svou žánrově pestrou poetikou demonstruje poetický mnohosvět, v němž narážíme na Babylon jazyků, na ohledávání vlastní i dějinné časovosti nebo na záměrně „antistylizované“ verše, zdánlivě hledající svůj tvar v jiskřivé asociaci. 

ANOTACE: Sedlmajerová vychází z češtiny k jiným jazykům, z literatury nejen k výtvarnému či zvukovému uchopení textu, od sebe přes druhého až k člověku jako druhu, k rostlinám a všemu živému. Mysticky a imaginativně znovuvytváří a z jakési druhé odvrácené strany bytí uchopuje Zemi, život na ní a lidský rod, ověřuje prazákládní lidské mýty, vnímání, víru, zvyky a důvody, ale i každodenní banality a nutnosti života – jako je třeba láska. Básně rituály a (za)říkadla, když všude překáží svět. Básně, které na nás něco vědí.

Anna Sedlmajerová (*1996) pochází ze Světlé nad Sázavou. V současnosti žije v Brně. Pracuje jako krajinářská architektka. Na jaře roku 2022 vydala v edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny debutovou básnickou sbírku Bizarrum multiflorum, která byla nominována na Magnesii Literu. Publikovala časopisecky nebo na internetových portálech. Její básně byly zařazeny do antologií Nejlepší české básně 2018 a Toto je môj coming out.

„Básnická kniha Bizarrum multiflorum vznikala v průběhu studia zahradní a krajinářské architektury. Čtenář v ní prostupuje pradávnem za doprovodu podivných rostlin a živočichů až k sobě. V tvorbě považuji za podstatné napojit se na hlubší proud intuice, z něhož vyplouvají slova překvapivě přesná, formálně i obsahově zapadající do příběhu a obrazu básně. Manipulací rytmikou slov se snažím umocnit přesnost sdělení veršů vytvářejících zaříkadlo,“ říká Anna Sedlmajerová.

Ondřej Škrabal: Cesta k billboardu (Listen)

Vyjádření poroty: Povídková sbírka Ondřeje Škrabala přináší příběhy postav hledajících možnosti existence v cizím prostoru, jemuž se snaží porozumět a snad i přizpůsobit. Blahobytný Západ se proměňuje v prostor míjení, nepochopení a osamocení, stejně tak je ale i místem, v němž náhodná setkání mohou nasvítit lidský život a hledání sebe sama z nových úhlů.

ANOTACE: Sbírku Ondřeje Škrabala spojuje téma pokroku a potřeby neustále se zdokonalovat. Jednotlivé postavy krátkých próz se vydávají hledat blízký Západ, ke kterému neustále vzhlíží v naději, že jim bude dovoleno něco odpozorovat. Na pozadí textů, zasazených do nedalekého B., se vrací otázka, komuje dnes vůbec dovoleno být součástí pomyslného Abendlandu.

Ondřej Škrabal (* 1992) je spisovatel a divadelní režisér. Byl šéfredaktorem časopisu Psí víno, jeho texty se objevují v A2, Tvaru, Salonu Práva ad., dlouhodobě spolupracuje s ČRo Vltava. V roce 2016 založil divadelní Studio Rote, s nímž inscenoval např. texty Petera Handkeho či Elfriede Jelinek. V roce 2018 knižně debutoval v nakladatelství Lačnit Press sbírkou Platná pravidla pro herce a ve stejném roce obdržel za text Zjevení pudla ocenění na festivalu Nová Dráma. V roce 2020 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky.
„Cesta k billboardu vznikla v Berlíně v době pandemie. Forma krátkých próz se mi najednou zdála jako jediný způsob, jak pochopit vlastní okolí. Berlín se dodnes prezentuje jako kulturní přechod mezi tzv. Západem a Východem. Ale v Evropě tu hranici každý vidí jinde: na Slovácku, v Praze, ve Frankfurtu nad Odrou atp. Na jednu stranu my z Východu stále cítíme vůči Západu jakousi nedostatečnost, resp. potřebu se zdokonalit. Na druhou se současný svět vzpírá všem binárním opozicím – tedy i logice studené války," shrnuje Ondřej Škrabal.

Cena Jiřího Ortena se uděluje autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let. Vítěze vybírá odborná porota. Prestižní ocenění se uděluje od roku 1987, od roku 2009 jej organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Mezi laureáty Ceny Jiřího Ortena patří například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petr Borkovec, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová, Marek Šindelka, Sára Vybíralová, Hana Lehečková či Šimon Leitgeb. Laureátem Ceny Jiřího Ortena 2022 se stal se svou básnickou sbírkou Měňagon Vojtěch Vacek.  

Oficiální web: www.cenajirihoortena.cz

Festival odstartuje v neděli 23. dubna 2023 v 19 hodin v Divadle na Vinohradech velký Gala večer, v rámci něhož přivítáme významného maďarského choreografa Attilu Egerháziho, ředitele Royal Ballet Fehérvár, který se svým souborem představí choreografii Arytmie. Dalším zahraničním hostem bude americký taneční soubor UCSB Dance Company z Kalifornie. Domácí scénu zastoupí profesionální soubor Pražský komorní balet, který společně se studentským souborem Balet Praha Junior uvede fragment z choreografie nazvané Mirabell z pera již zmíněného Attily Egerháziho.

Ve čtvrtek 27. dubna 2023 od 19 hodin proběhne v Divadle ABC Happening tanečních konzervatoří, jedinečné představení, v němž se na jednom jevišti vystřídá hned sedm tanečních konzervatoří, pět českých a dvě slovenské. Diváci tak uvidí přehlídku toho nejlepšího, co české a slovenské taneční školství nabízí. Vedle pořadatele festivalu, konzervatoře Taneční centrum Praha, v programu uvidíte také Konzervatoř Duncan Centre, Pražskou taneční konzervatoř a SOŠ, Súkromné konzervatórium Košice, Tanečné konzervatorium Evy Jaczovej Bratislava, Taneční konzervatoř Brno a Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Jejich repertoár bude opravu pestrý, od klasického odkazu po současné taneční divadlo. To vše během jednoho večera v podání nadaných českých a slovenských studentů tance, mezi kterými se již rýsují budoucí profesionálové, taneční pedagogové, vedoucí souborů, dramaturgové a choreografové.

Celý festival vyvrcholí 29. dubna 2023, tedy ve stejný den, kdy se celosvětově slaví Mezinárodní den tance. Studenti Tanečního centra Praha ve 14:30 hodin zatančí volně přístupnou show pod širým nebem před obchodním centrem Arkády Pankrác.

Program 37. ročníku festivalu Mezinárodní týdny tance:

23. dubna 2023, 19:00

Gala Mezinárodních týdnů tance, Divadlo na Vinohradech

27. dubna 2023, 19:00

Happening tanečních konzervatoří, Divadlo ABC

29. dubna 2023, 14:30

Open-air před OC Arkády Pankrác – Mezinárodní den tance

V týdnu od 24. do 28. dubna 2023 budou v Domě tanečního umění v pražském Braníku probíhat praktické semináře, videoprojekce a besedy se zahraničními účastníky.

Mezinárodní týdny tance jsou nejstarším českým festivalem současného tance, který vznikl z tradice pravidelných seminářů a představení Tanečního centra Univerzity Karlovy se zahraničními umělci a pedagogy v první polovině osmdesátých let. Centrum bylo od roku 1972 prvním pedagogickým a uměleckým pracovištěm u nás, kde se systematicky vyučovaly moderní taneční techniky a jazz, které se následně uplatňovaly v umělecké praxi. Získávalo pro tento účel mnoho důležitých kontaktů ve všech významných evropských zemích a USA. Mezinárodní týdny tance byly vždy jakousi burzou těchto kontaktů a výjimečnou přehlídkou současné taneční tvorby. Cílem festivalu je prezentace a konfrontace výsledků práce v posledních sezonách. Účastníci se vzájemně inspirují, tříbí své názory a navazují pracovní kontakty. Také diváci mohou srovnávat, hodnotit a získat přehled o tom, co se v tanečním oboru děje.

TEREZÍN: Památník Terezín ve spolupráci s Federací židovských obcí v ČR a Terezínskou iniciativou pořádá v úterý 18. dubna od 14. 00 h 31. ročník vzpomínky na oběti šoa ve formě veřejného čtení jmen.

"Den holocaustu a hrdinství, hebrejsky „Jom ha-šoa ve ha-gvura“ je dnem, kdy si prostřednictvím vzpomínkových obřadů připomínáme památku obětí holocaustu. Pro tento pietní den byl stanoven termín, kdy bylo zahájeno povstání ve varšavském ghettu (19. 4. - 16. 5. 1943) a podle pohyblivého židovského kalendáře připadá na 27. den měsíce nisanu. V Izraeli je tento den státním svátkem, " uvedl za pořadatele Stanislav Lada.

Akce se bude konat mimořádně v prostoru půdního divadla bývalých Magdeburských kasáren v ulici Tyršova 204 v Terezíně. Letošní čtení bude výjimečné, protože se navíc uskuteční ve spolupráci s městem Vysoké Mýto, tamním Regionáním muzeem a Gymnáziem Vysoké Mýto, jehož studenti v rámci doprovodného programu zahrají příběhy čtyř rodin z Vysokého Mýta, které prošly terezínským ghettem.

Program akce:

• zahájení a krátký úvod ředitele PT PhDr. Jana Roubínka
• přečtení stovky jmen obětí
• modlitba vrchního zemského rabína K. E. Sidona
• doprovodný program – dramatizace osudů židovských rodin z Vysokého Mýta v podání studentů Gymnázia Vysoké Mýto
• závěr

„Spolupráce s rodinou Gočárových se zrodila v okamžiku, kdy jsme začali uvažovat o přejmenování Východočeské galerie,“ říká náměstek hejtmana Pardubického kraje pro kulturu Roman Línek a pokračuje: „Oslovili jsme tenkrát vnučku Josefa Gočára, paní Lucii, ale ta brzy onemocněla a předala své kompetence prapravnučce slavného architekta Marii Fiřtové. Získali jsme exkluzivní souhlas rodiny k použití názvu Gočárova galerie, ale to není rozhodně vše. Naše galerie totiž plánuje s odkazem Josefa Gočára nadále pracovat, a tak se nabízí i další spolupráce na různých projektech pro děti i pro dospělé, samozřejmě na odborné bázi s kurátory a edukátory galerie.“

Josef Gočár, který byl v rodinném kruhu nazýván Joža a v dopisech od manželky Jožínek, žil do svých 11 let v nedalekém Semíně, kde byl jeho otec sládkem v pivovaru. Poté si otec pronajal pivovar v Lázních Bohdaneč, a tak je jeho mládí a školní vzdělávání spojeno s Pardubickem. Tady také nalezl svou osudovou lásku. Marie Fiřtová popisuje v knize Přivedli svět domů, jak se mladičká Marie Chladová, dcera sládka z pardubického zámeckého pivovaru setkala poprvé s uhrančivým studentem architektury v roce 1903 na pohřbu jeho otce Aloize Gočára v Bohdanči. Podle svých vzpomínek byla mladíkem s černými vlasy a umělecky uvázanou kravatou doslova okouzlena. Rodina Chladových se posléze přestěhovala do Prahy a časem se Josef s Marií začali scházet.  Vzhledem k tomu, že měl Josef Gočár na počátku kariéry hluboko do kapsy, moc se do ženění nehrnul a svatba se uskutečnila až v roce 1912. Shodou okolností se další dvě dcery Chladovy vdaly za bratry Binkovy, blízké přátele Josefa Gočára, a rodiny tak vytvořily společenství, které jim pomáhalo přežít i horší časy.

„Je štěstí, že se nám zachovaly ručně psané vzpomínky Marie Chladové/Gočárové a také bohatá rodinná korespondence. V jednom z válečných dopisů Gočár například reaguje na Mariin stesk po domově, kterým pro ni vždycky byly Pardubice. Zcela chápal, že po městě chodí jako ve snách, to samé totiž pociťoval při návštěvě Semína,“ vysvětluje Marie Fiřtová. Ta ocenila i povedenou přestavbu budovy mlýnice pro galerijní účely. „Myslím, že by byl náš předek potěšený citlivou rekonstrukcí, která dbá původního charakteru stavby, a to včetně dochovaných autentických prvků. V interiérech je tak stále přítomný průmyslový ráz stavby, představený v esteticky čistých, jednoduchých a elegantních formách,“ dodala paní Fiřtová.

Gočárovi

 V současné době žijí v České republice jen dva nositelé jména Gočár a jedna nositelka jména Gočárová, všichni jsou členy rodiny potomků slavného architekta Josefa a jeho syna Jiřího.  Jiří měl dvě dcery, Lucii a Kláru. Starší dcera Lucie si ponechala rodové jméno, stejně jako její dcera Klára, učitelka jazyků a spisovatelka, díky jejímž synům pokračuje i celá rodová větev Gočárových. O rodinný odkaz se nicméně stará dcera Kláry Gočárové, Marie Fiřtová. 

„Když se řekne klaun, vidím třeba Jana Wericha, Charlieho Chaplina, Bustera Keatona, bratry Marxe, Vlastu Buriana, Jiřího Šlitra, Bolka Polívku. Obdivuji Haškova Švejka. Pro mě je klaun něco posvátného. Nakonec i děti jsou klauni, od nichž se učím. Stále se ptají, diví, mají čistou duši. Už jako malá holka jsem vnímala humor jako jeden z největších pokladů na světě a záhy jsem pochopila, že je to prostředek, jak překonávat různá životní úskalí. Ale přitom mě taky přitahovaly dramatické příběhy plné vášně a temných barev,“ říká protagonistka dokumentu Klaunka Jitka Molavcová. 

Režisérka Olga Sommerová ve svém sedmdesátiminutovém filmu nejen rekapituluje zásadní okamžiky hereččiny kariéry, ale i slibuje, že ji divákům představí tak, jak ji dosud nepoznali. „Jitka sama říká, že na jevišti je schopná se i zabít. Ale soukromí si střeží. Při natáčení Klaunky byla ovšem nebývale otevřená. Možná proto, že jsme stejná generace. Možná proto, že jsme se spřátelily,“ zamýšlí se dokumentaristka a k názvu svého nového snímku dodává: „Vycházela jsem z reakcí mnoha osobností, které se o Jitce v minulosti obdivně vyjádřily. Třeba Bohumil Hrabal napsal, že Jitka Molavcová je vlastně tulákem Charliem převlečeným za dámu a že v Semaforu máme herečku, komičku a zpěvačku, jakou nám může závidět každé divadlo evropské úrovně. Václav Havel se vyznal, že ji má od vždycky rád nejen proto, že je šarmantní a profesionální, ale zároveň – a možná i proto – že je inteligentní, hezká a má smysl pro srandu.“

Jitka Molavcová je dvojnásobnou držitelkou výroční ceny Herecké asociace. První Thálii získala ve druhé polovině devadesátých let za ztvárnění Dolly Leviové v muzikálu Hello, Dolly! A druhou předloni za celoživotní mistrovství.

„Už dlouho sleduji všestranné herecké a pěvecké umění Jitky Molavcové. Obdivuji ji a zároveň mi vždy připadla tajuplná. To byl jeden z důvodů, proč jsem Olze Sommerové navrhla, zda by nenatočila její portrét. Protože pokud k ní nepronikne blíže Olga, tak již nikdo. Dalším impulsem byl dokumentární portrét Jiřího Suchého, na kterém jsme s Olgou spolupracovaly. Tehdy jsme si řekly, že by bylo hezké natočit snímek o jeho divadelní souputnici a představit ji blíže nejen v souvislosti s jejím působením v divadle Semafor,“ popisuje vznik dokumentu kreativní producentka Alena Müllerová.

scénář a režie: Olga Sommerová // dramaturgie: Hana Stibralová // střih: Šárka Sklenářová // kamera: Olga Malířová Špátová // kreativní producentka: Alena Müllerová // výkonný producent: Jiří Vlach // účinkují: Jitka Molavcová, Jiří Suchý, Alfred Strejček a další

Rozhovor s režisérkou Olgou Sommerovou o dokumentu Klaunka

Soňa Červená, Jiří Suchý, Michael Kocáb a nejnověji Jitka Molavcová – to jsou čtyři výrazné osobnosti české kultury, kterým jste v posledních šesti letech věnovala samostatné dokumentární portréty. Podle čeho si vybíráte umělce, se kterými chcete natáčet?

Film Klaunka o Jitce Molavcové vznikl i proto, že jsem v roce 2019 natáčela dokument o Jiřím Suchém. S Jitkou jsme se už znaly, ale tehdy jsme se víc sblížily. A pak přišla kreativní producentka Alena Müllerová s nápadem, aby o Jitce vznikl samostatný portrét. Řekla jsem si, že ji vlastně znám jenom z jeviště jako výbornou zpěvačku a herečku a když se s ní setkám osobně, třeba v divadelní šatně, tak se o ní moc nedozvím. Mimo jeviště je zdrženlivá, a tak mě zajímalo, kdo je vlastně Jitka Molavcová. Říká, že na jevišti je schopná se zabít. Ale soukromí si střeží.

To pro vás musela být výzva…

Myslím, že se mi povedlo představit Jitku, jak ji diváci neznají. Možná i proto, že jsme stejná generace, že jsme se spřátelily.

Název Klaunka jste pro dokument o Jitce Molavcové vybrala proto, že ji sama vnímáte hlavně jako představitelku komických rolí?

Ano, tak jsem ji vnímala. Ale díky tomu, že jsem získala její důvěru a byla před kamerou nebývale otevřená, není to jenom film o ženě, která má pozoruhodný dar herecké komiky. Když dokument viděl Jiří Suchý, zavolal mi a ptal se, proč Klaunka, když v něm zase tolik srandy není. Ale já tím názvem odkazuju i na reakce mnoha osobností, které se o Jitce v minulosti obdivně vyjádřily. Třeba Bohumil Hrabal napsal, že Jitka Molavcová je vlastně tulákem Charliem převlečeným za dámu a že v Semaforu máme herečku, komičku a zpěvačku, jakou nám může závidět každé divadlo evropské úrovně. Václav Havel se vyznal, že ji má odvždycky rád nejen proto, že je šarmantní a profesionální, ale zároveň – a možná i proto – že je inteligentní, hezká a má smysl pro srandu. Výtvarník Adolf Born řekl, že její postava intelektuálního hudebního klauna nemá na naší divadelní scéně obdoby. Takže ten název se zdá být přesný. A poslední citát je od režiséra Jiřího Menzela: „Jitka je zvenčí stejně jako zevnitř člověkem v každém slova smyslu čisťounký.“ Ona je opravdu svým charakterem tím nejčistším člověkem, jakého jsem kdy poznala.

Je i pro vás Jitka Molavcová především slečnou Melicharovou?

Víte, že jsem se Žofií Melicharovou měla zpočátku velký problém? Kdysi dávno, když jsem Jitku viděla v té roli poprvé, nechápala jsem, proč Jiří Suchý udělal šmudlu z tak krásné ženy. Proč musela nosit staré okopané boty, tlusté punčochy a nevzhlednou zástěru. Pochopila jsem to, až když jsem se od Jiřího dozvěděla, že ve Finsku po představení Vetešníka přirovnali Jitku v novinách ke slavné Giuliettě Masině z Felliniho filmu Silnice. A tak jsem ve filmu vytvořila scénu o Jitce a Giuliettě.

Co vy dvě máte společného?

Tak třeba obě milujeme Bedřicha Smetanu. Fatálně. I proto je v dokumentu scéna z Jitčiny návštěvy Smetanova rodného bytu v Litomyšli. Ona tam říká: „Bedřich Smetana se narodil v březnu ve znamení Ryb. I já se narodila v březnu ve znamení Ryb. Smetana se narodil v pivovaru. I já se narodila v pivovaru. Tatínek Bedřicha Smetany František byl správcem pivovaru. I můj tatínek František byl správcem pivovaru.“ A když už jsme byly v Litomyšli, tak jsme natáčely taky ve sklepení zámku, kde je umístěno Srdce pro Václava Havla, které vzniklo ze svíček, které lidé zapalovali při jeho odchodu.

Velmi působivá je ve vašem dokumentu scéna z jednoho pražského parku, ve kterém při natáčení potkáte skupinu muzikantů a Jitka Molavcová si s nimi zazpívá píseň z muzikálu Hello, Dolly! Musela jste se štábem hodně improvizovat?

Občas dokumentaristům štěstí přeje. Tahle scéna vznikla náhodou. Točili jsme Jitčinu vzpomínku na její první vystoupení před publikem na mikulášské nadílce v Kabaretu u svatého Tomáše, kdy ve čtyřech letech zpívala píseň Mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná. Byly jsme připravené, ale za zády jsem slyšela nějakou hudbu. Hráli si tam pro sebe čtyři kluci. Šla jsem za nimi a poprosila je, jestli by nemohli na čtvrt hodiny přestat hrát. Slíbila jsem jim za tu chvíli ticha pivo. Když jsme dotočili, přinesla jsem těm klukům čtyři piva. Byli překvapení, že držím slovo. To se mě trochu dotklo. Copak jsem někdy někoho podvedla? Dali jsme se do řeči a Jitka si s nimi zazpívala jednu píseň ze slavného muzikálu Hello, Dolly! Jitka je v té scéně naprosto šťastná. A v té chvíli vzniklo jedno téma, které se jmenuje Vy jste moje dětství. Dva z těch muzikantů se chtěli s Jitkou fotografovat a ona se jich ptala: „Že vy se mnou chcete fotku, protože jsem vaše dětství?“ Tohle vyznání totiž slyší od lidí často.

Rozumím. Na Malý televizní kabaret se nedá zapomenout…

Jitka toho v tvorbě pro děti hodně vykonala. Dětským divákům věnovala obrovský kus své energie, svého času i umu. Kompliment „Vy jste moje dětství“ to dokazuje.

Co je tím nejvýraznějším zážitkem, který si diváci mohou odnést, když se podívají na váš film Klaunka?

Že člověk, který má takový dar umění, úžasné pěvecké a herecké schopnosti, je současně neuvěřitelně skromný. Jitka je skromná tak, až je přeskromná. Taky jsem ji na to občas upozorňovala. Být skromný ve vztahu ke kariéře je obdivuhodné, ale být příliš skromnou v osobním životě, to už tak dobré není. Ale s tím už se nedá nic dělat. Jak říkal Jiří Menzel: „Jitka je čisťounká zvenku i zevnitř.“