Středočeský kraj

V Příbrami jste ještě nikdy nevystavoval. Máte k tomuto městu nějaký bližší vztah?

Samozřejmě znám místní barokní skvost, Svatou Horu. Pokud ale myslíte, že bych tu měl blízké příbuzné nebo chalupu, tak to ne, ale nedaleko odtud bydlí můj velmi blízký kamarád, akademický malíř Zbyněk Novotný, jehož malbu naprosto obdivuji. Jezdím za ním do Hvozdce do brdských lesů na houby. Určitě přijede na vernisáž, tak jako příbuzní mojí manželky, kteří bydlí v Novém Kníně. Taky jsem poznal místní tiskárnu PBtisk, kde jsem tisknul knihu mého kamaráda, vynikajícího fotografa Pavla Hokynka. No a teď už se těším, že Příbram poznám daleko lépe, nejen Zámeček, kde je slavná Galerie Františka Drtikola.

Podle jakých kritérií jste vybíral fotografie na příbramskou výstavu?

V roce 2013 jsem měl na Pražském hradě velkou retrospektivu, kde bylo vystaveno asi ke třem stovkám fotografií. Výstava měla stejný název jako ta příbramská a taky k ní vyšla stejnojmenná kniha. Proto jsem musel vzhledem k menšímu prostoru udělat výběr, některé cykly zcela vynechat a z ostatních ukázat jen něco. Myslím, že to je jen ku prospěchu věci, protože sám na ty velké retrospektivy nerad chodím. Aby si člověk odnesl příjemný pocit, neunavil se a zapamatoval si své „favority“, na to je galerie v Příbrami ideální.  Tak  uvidíme…

Jak se vám galerie líbí?

Vlastně jsem už odpověděl, je nádherná. A pracují tam opravdu skvělí lidé s paní ředitelkou Hanou Ročňákovou v čele.

Galerie nese jméno Františka Drtikola. Jaký vztah k tomuto fotografovi máte?

Drtikol svými fotografiemi naši republiku proslavil, chovám k němu velkou úctu. Já jsem vlastně nikdy v ateliéru doopravdy netvořil, a nikdy mě to ani nelákalo. Ale mám velký respekt k fotografům, kteří to umí. Narodil jsem se v době, kdy František Drtikol jako velký budhista a idealista vstoupil aktivně do komunistické strany. Chtělo by se říct: „To jsou ale paradoxy“.

Boxík: Během studia na VŠ se stal Jaroslav Kučera (1946) spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov. V srpnu 1969 byl při fotografování prvního výročí okupace zatčen, několik týdnů vězněn a souzen jako kontrarevoluční živel. Po absolutoriu ČVUT se stal volným fotografem, spolupracoval s časopisy a státními podniky, po roce 1989 stál u zrodu české fotografické skupiny Signum a v roce 1996 se stal členem mezinárodní agentury Bilderberg Hamburg. V roce 2000 obdržel v soutěži Czech Press Photo za snímek z pražských protestů proti globalizaci Hlavní cenu, titul Fotografie roku 2000. Do roku 2005 získal v CPP 12 cen, v roce 2001 v soutěži Fujifilm Euro Press Award 2000 v Kodani 1. cenu v kategorii Aktualita.

Husí pochoutky na zámecký stůl již od dávných dob patří. V kombinaci s dobrým vínem je to vždy v listopadu tradiční kulinářský zážitek.

Restart těla i duše s Cimbálovou muzikou Dušana Kotlára, která nabídne nejen řadu lidových melodií s výjimečným zpěvem cimbalistky Olgy Kostelencové, ale také mimořádný virtuozní výkon  Milana, vítěze Mezinárodní houslové soutěže.

Zámek Liblice je jednou z nejcelistvějších památek českého vrcholného baroka z dílny italského architekta Giovanni Battista Alliprandiho.
 

„Vlašim je moje srdeční záležitost. Díky paní Kubíkové z Muzea Podblanicka jsem měl možnost se ve Vlašimi představit mnohokrát. Již jsme si párkrát před koncertem říkali, že by bylo dobré udělat příští rok pauzu, aby nebylo přepustinováno. Když jsme to ale oznamovali divákům na koncertě, tak nám to nedovolili s tím, že bez našeho koncertu by to nebylo ono. A to je pro mě obrovský závazek a pochvala toho, co děláme. Nemohu přece zklamat posluchače, kteří jsou s námi již tak dlouho a tolik si jich vážím,“ vyznal se operní pěvec.

Desátý ročník Mezinárodní pěvecké soutěže je vyhlašován v operním zpěvu a jejím zakladatelem je právě tenorista Jakub Pustina. Soutěž je určena mladým operním pěvcům do 35 let a má za cíl objevovat nové operní talenty, pomáhat těmto pěvcům zdokonalovat své pěvecké umění a napomáhat při získávání uměleckých nabídek. Již tradičně je odborným garantem soutěže legendární sopranistka Gabriela Beňačková, která je i předsedkyní odborné poroty. Letošního 10. ročníku soutěže se zúčastnili pěvci ze 42 zemí světa.

„Jako již tradičně společně se mnou vystoupí ve Vlašimi vítězové prvního, druhého a třetího místa za klavírního doprovodu docentky JAMU Marty Vaškové. Zpívat budeme všichni společně, rád totiž propojuji úžasné lidi s krásnou hudbou,“ vysvětlil Jakub Pustina.

„V Dobříši jsme kdysi hráli, ale to už bude tak patnáct let a myslím, že jsme tehdy uvedli Drdovy Dalskabáty. Jednomu herci bylo tehdy moc špatně a naštěstí jsme ve scéně měli okno…. a tím oknem on měl něco vždy volat, ale…. Zkrátka tehdy bylo v zákulisí u okna moc veselo. Byly to divoké doby spíše divadelní performance, než opravdová představení,“ zavzpomínala se smíchem režisérka Dana Radová.

Konec švandy vypráví o herci Standovi Dudkovi, kterému je oblastní divadlo těsné a jde hledat štěstí do světa. Co na to jeho žena Dorotka, jeho manažer nebo jeho skoro máma paní Tylová? A co na to bulvár? A co na to režisérka? To vše se diváci dozví, pokud vydrží do konce. Hra, která měla premiéru loni před Vánoci, je velmi volně inspirována Strakonickým dudákem Josefa Kajetána Tyla.

„Ve hře je jedna velmi záporná figurka, manažer Teo Železný, kterého hraje Tomáš Fiala. A ten se nám do role pokaždé tak nebezpečně vžívá, že s ním pomalu nikdo nechce kamarádit, natož hrát. V civilu je to ale velmi hodný člověk, ale kdo ví, jak se na něm ta role podepíše do budoucna,“ směje se režisérka.

Představení, které se dočkalo již osmi repríz, je určeno publiku od dvanácti let. „A to právě pro hrubosti Tea Železného, který se zcela vymkl mojí režii,“ vysvětlila Dana Radová. A dosavadní ohlasy? „Velmi různé a zajímavé. Někdo se chechtá od začátku, jiný až při mém závěrečném monologu, další až prý doma, někdo taky třeba vůbec. Záleží na každém z nás a našich zkušenostech nejen s manažery života.“

Divadelní společnost Křoví vznikla na jaře roku 1999 v obci Líšnice na Praze Západ. Nápad se zrodil ve výtvarných kursech pro dospělé, vedených Danou Radovou v Praze 8 a díky kulturní aktivistce a tehdejší ředitelce školy Janě Čihákové se tito žáci propojili s téměř celým učitelským sborem místní školy, přidalo se mnoho sousedů líšnických i přespolních a připravili svůj první divadelní (po)kus Lucernu od Aloise Jiráska.
Na svém kontě má Křoví devět her, z toho dvě pohádky. „Momentálně chystáme obnovenou premiéru pohádky Královna Koloběžka od Jana Wericha. Moc se na ni těšíme, budou tam s námi hrát a zcela určitě nám budou i radit naše děti,“ uzavřela Dana Radová.

„V Dobříši jsem ještě nikdy nevystavovala a v této souvislosti jsem si uvědomila, že je důležité vystavovat také mimo metropole. Všude jsou lidé a v menších městech a obcích často s mnohem větším zájmem o kulturu. Je chyba podceňovat menší místa, kulturní zázemí tam bývá větší než ve velkých městech,“ vyznala se Bedřiška Uždilová, která bude v Dobříši prezentovat průřez svojí tvorbou za posledních 15 let.

Malířka absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění u profesora Smetany a později studovala i na vysokých uměleckých školách v Paříži a Perugii. Již ve svých devíti letech získala první cenu na mezinárodní výstavě ve Forte dei Marmi v Itálii v roce 1964 a také například první cenu Podzimního Salonu v Paříži (1994). Kromě České republiky prezentovala svá díla mimo jiné v Lyonu, Paříži, Frankfurtu, Tokiu nebo Torontu. Kromě malování se zabývá také sochařsko portrétní tvorbou, ilustracemi, monumentální malbou (fresky, mozaika) a tvorbou kobaltem malovaného porcelánu. 

„V jejích plátnech, která se jeví na první pohled jako abstraktní obraz, divák brzy odhalí prvky architektury, tvary starých stromů, střech, plotů. Nejinak je tomu u figurálních kompozic, kde pomocí výrazné barevnosti, jasné kresebné linie a spontánní práce štětcem monumentalizuje situace a příběhy každodenního života,“ uvedli pořadatelé výstavy. A jak se Bedřišce Uždilové líbí KD Dobříš? „Výstavní prostory kulturního domu v bývalé synagoze mě oslovily. Mám ráda široký prostor, kde nejsou žádné chodby,“ uzavřela malířka.

Dozvíte se, co prozradí o člověku lidské kosti, a společně s odborníky se vrátíte k příběhu neolitické dívky Sajetty, hlavní postavy výstavy o světě prvních zemědělců. Na výstavu Jmenuji se Sajetta, která v neděli 22. října končí, máte v sobotu příležitost zavítat s komentovaným doprovodem PhDr. Daniela Stolze, autora výstavy. K dobré náladě přispějí hudební ukázky na pravěké nástroje, luštění šifer a také drobné odměny.

Sobota 21. října od 10 do 18 hodin
Vstupné: 5 Kč/osoba
 

PR, vztahy k veřejnosti a k médiím Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, p.o.
kupsova@muzeum-roztoky.cz
tel.: + 420 602 683 457; + 420 233 029 042

" Kde je přirozená Musica broušená a pulírovaná uměním, tam lze vidět a rozpoznat s velikým obdivem velkou a dokonalou Boží moudrost."               Martin Luther

Téma koncertu souvisí s letošním 500. výročím počátku reformace, kterou podle legendy zahájil Martin  Luther (1483 – 1546) zveřejněním svých95 thesí  (1517). Ty se staly zásadním dokumentem reformačního hnutí v 16. století.  S Lutherovou snahou o reformu církve souvisí i jeho činnost na poli duchovní hudby, kterou viděl jako důležitou součást liturgie, prostředek k vyjádření víry i evangelizace. Jeho pojetí počítalo s aktivní účastí lidu, slovy v srozumitelném, národním jazyce i se zhudebněnými biblickými texty.  Vedle teoretických pojednání také aktivně komponoval. Jeho duchovní písně se dodnes vyskytují v kancionálech napříč konfesemi a byly a jsou zdrojem inspirace pro tehdejší i současné hudebníky.
Luther tak položil  základy  duchovní hudby reformované církve,  která se  zejména na německém území  otevřela uměleckým směrům doby  (renesance, humanismu a později baroka) a přinesla nové hudební formy (písně, moteta, kantáty,  pašije a oratoria, etc…). K významným evangelicko-luteránským  autorům duchovní hudby patří např. první evropsky významný německý skladatel Heinrich Schütz (1585 - 1672), v Čechách narozený Andreas Hammerschmied (1611 - 1685), Phillip Friedrich Böddecker (1607 - 1683) a samozřejmě Johann Sebastian Bach (1685 - 1750).

Tímto významným hudebním obdobím nás tedy v originálním dramaturgickém projektu provedou obě výše zmíněné hudebnice. Irena Troupová je renomovanou a vyhledávanou pěvkyní  – sopranistkou na poli historicky poučené interpretace staré hudby, která působila na četných evropských podiích včetně Státní opery v Berlíně. Pohybuje se všestranně všemi žánry  tzv. vážné hudby – za aktuální počiny jmenujme alespoň program věnovaný tvorbě meziválečných autorů Viktora Ullmanna, Pavla Haase a  Erwina Schulhoffa (spolu s klavíristou Janem Duškem). Více na www.troupova.com.
Jiřina  Dvořáková - Marešová patří mezi nejzajímavější osobnosti mladé varhanické generace. Věnuje se interpretační i pedagogické činnosti (pražská HAMU, PF UK), výjimečných ocenění dosáhla na poli varhanní improvizace. Více na www.varhanyzcelakovic.cz.

Obě hudebnice se pohybují na tuzemských i mezinárodních festivalech, spolupracující s dalšími významnými umělci a hudebními tělesy, mají na kontě bohatou nahrávací činnost a vydaná CD.

K  „lutherovskému“  projektu se sešly letos u příležitosti mezinárodního setkání „Luteránství v Čechách a na Slovensku“, na kterém se organizačně podílela paní farářka Mira Poloprutská z čelákovického Husova sboru.

Program nás velmi zaujal a jsme  rádi, že se jej s finanční podporu Města Čelákovice a rady starších Husova sboru daří zorganizovat i v Čelákovicích.