Jihočeský kraj

NETOLICE: Slavnosti města Na Linecké stezce se staročeským jarmarkem se koná v prostoru Mírového náměstí.

Po celý den kulturní program,  občerstvení ,  předvádění tradičních řemesel, prodej řemeslných výrobků, výtvarná dílna pro děti, výstav historické techniky. 

TÁBOR: Turistická sezona bude zahájena již tento týden turistickými, cyklistickými a kulturními akcemi. Start je na Žižkově náměstí.

Podrobnější program naleznete v příloze. Info také na odbor kultury a cestovního ruchu, město Tábor, Žižkovo náměstí 11, tel. 381 486 301, fax 381 486 309, milena.kolarova@mu.tabor.cz , http://www.tabor.cz. 

ČESKÝ KRUMLOV: V jízdárně českokrumlovského státního hradu a zámku se koná Slavnostní koncert k výročí konce 2. světové války.

Během koncertu, kterého se účastni i členové Svazu zahraničních letců RAF 2. světové války, zazní díla Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena. Skladby hudebních velikánů v podání Jihočeské komorní filharmonie a houslového sólisty Romana Patočky bude dirigovat Stanislav Vavřínek. Úvodního slova se ujme Zdeněk Svěrák.

Nad koncertem převzal záštitu předseda Senátu Parlamentu ČR MUDr. Přemysl Sobotka a hejtman Jihočeského kraje RNDr. Jan Zahradník.

Vstupenky můžete zakoupit například v Infocentru Český Krumlov, nám. Svornosti 2, tel.: 380 704 621. Info také na www.ckrumlov.cz  .

MLADÁ VOŽICE: Zámek Mladá Vožice srdečně zve na již třetí Dny otevřených dveří, kdy si zde budete moci prohlédnout vše, co vás zajímá.

Zámecká brána bude otevřena ještě 8. května od 9 do 16 hodin.

Více informací na tel.: 724 571 074 a na www.zamekmladavozice.cz  .

Jedinečný rozhlasový dokumentární cyklus s názvem "Oživlá paměť Fotoateliéru Seidel", odvysílá v premiéře Český rozhlas České Budějovice v době od 3. května do 7. června 2008. Každou sobotu v 8.30 (v repríze v úterý ve 13 hodin) se můžete zaposlouchat do úžasně živých vzpomínek lidí, jejichž osudy ovlivnila válka, následný odsun sudetských Němců z pohraničí, pozdější likvidace živností a komunistický režim v tehdejším Československu.

Cyklus vznikl ve spolupráci s Museem Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově, které bude pro veřejnost poprvé otevřeno 6. června letošního roku.

Odborníci i laici se budou moci seznámit s unikátním fotografickým dílem Josefa Seidla a jeho syna Františka, které čítá téměř 140 tisíc skleněných desek i celuloidových negativů. Dochované snímky špičkové kvality jsou věrnou obrazovou kronikou Šumavy i běžného života v pohraničí v 1. polovině minulého století. Český rozhlas České Budějovice jako hlavní mediální partner Musea začne vysílat cyklus šesti dokumentárních půlhodin měsíc před otevřením této jedinečné českokrumlovské památky - již tuto sobotu 3. května v 8.30.

Poslední díl vzpomínek pamětníků zazní na frekvencích 106,4 nebo 88,2 MHz den po slavnostním otevření Musea Fotoateliér Seidel, v sobotu 7. června 2008. Poslouchat můžete samozřejmě i prostřednictvím Internetu na webové adrese http://www.rozhlas.cz/cb

TZ/luk

Ve dnech 7. – 13. 5. 2008 proběhne v jihočeské Třeboni již sedmý ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest. Letošní ročník nastaví návštěvníkům všechny představitelné tváře, kterých animovaná tvorba může nabýt. Uvidíte 633 filmů z 59 zemí světa. Seznámíte se se současnou špičkou světové animace, ale také s africkou tvorbou, nahlédnete do dílny animátorů nebo můžete strávit příjemné chvíle na některé z výstav, či koncertů.

Třeboň se tak na týden stane městem animovaného filmu. Týden na AniFestu se skládá z mnoha střípků, které tvoří jeho neopakovatelnou atmosféru. V letošním roce se stará o nezaměnitelnou tvář festivalu rej fantazijních stvoření výtvarníka a animátora Jaromíra Plachého.

Tvář festivalu, která je dána jeho grafikou, však musí mít však hlubší základy. Jedním ze základních stavebních kamenů je mezinárodní soutěž. V letošním roce bude v promítacích sálech promítáno celkem 320 soutěžních snímků.

Všechny je pak pečlivě posoudí porota ve složení Ron Diamond (USA), Břetislav Pojar (Česká republika), József Fülöp (Maďarsko), Gabriele Zucchelli (Itálie), Lucie Štamfestová (Česká republika), Moon-saeng Kim (Korea), Phillip Bergson (Velká Británie), , Rony Oren (Izrael) a Krzysztof Rynkiewicz (Polsko). Čestným prezidentem AniFestu 2008 je pan Raimund Krumme (Německo).

Festivalová soutěž je již tradičně rozdělena do sedmi kategorií, kterými jsou celovečerní film, krátký film, velice krátký film, televizní film a seriál, videoklip, reklama a znělka, studentský film a film vytvořený dětmi. Zárukou kvality je jistě fakt, že celkový počet přihlášek do festivalové soutěže se zastavil na čísle 1584, takže sítem výběrové komise prošly jen ty nejlepší z nich. Ředitel Petr Slavík o festivalu říká: „AniFest je místem, kde se setkávají tvůrci, novináři a přátelé animovaného filmu z celého světa.“

V letošním roce je to bezesporu pravda. Už týden před festivalem se akreditovalo 311 filmových tvůrců z celého světa, kteří by se na festivalu měli objevit.

Prezident festivalu

Raimund Krumme je nezávislý tvůrce animovaných filmů, který také režíruje reklamy pro americký a japonský trh. V roce 1996 se přestěhoval ze svého domova v Berlíně do Los Angeles. Jeho krátké animované příběhy Tanečníci na laně, Diváci, Křižovatky a Chodba získaly řadu mezinárodních ocenění, včetně ceny poroty v Annecy, zlatou cenu Bundesfilmpreis-Filmband v Bonnu, Stříbrného draka v Krakově a Grand Prix za animaci v Montrealu. Vyučoval na Akademii výtvarného umění v Braunschweigu, na Univerzitě Minais Gerais v Brazílii, na Kalifornském institutu umění (CalArts) a na Filmové akademii v Halle. Pracoval také ve výzkumném oddělení v Institut National d'Audiovisuel v Paříži. Film Sdělení měl premiéru v březnu 2000 v Bruselu a získal další cenu Bundesfilmpreis-Filmband. V letech 2002 až 2004 vyučoval na Fernsehakademie Mitteldeutschland (FAM) v Halle, na školách v Tel Avivu a v Montrall. Jeho poslední filmem je Gefangenenchor (Choir of prisoners).

PRAHA 8: Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez zábran, Praha: Hry (ne)laskavé / Vzpomínáme z láskou

Inscenaci Hry (ne)laskavé tvořily původně tři části. Šlo o jevištní provedení tří zcela stylově a žánrově odlišných textů, které však tématem vypovídají o tom samém lidském pocitu: o osamělosti člověka mezi lidmi a neschopnosti se dorozumět ani mezi těmi nejbližšími, o různých podobách lásky a míjení se jedinců, kteří chtějí milovat a být milováni. Původní scénář tedy obsahoval scénu z klasického Moliérova dramatu Don Juan, fragment ze současné hry německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Push-up a domácím režisérem Markem Fričem přepracovaný scénář rozhlasové hry Robertovi s láskou autorů Henke – Longinová, uváděný pod názvem Vzpomínáme s láskou. Z technických a personálních důvodů nebyl na Karlínském jevišti předveden celý triptych, ale jen jeho posledně jmenovaná část Vzpomínáme s láskou, která však má všechny atributy samostatné jevištní výpovědi. Monodrama starší osamělé ženy, která přišla o rodinu i o domov, začíná příchodem hlavní protagonistky Drahuše přes hlediště. Přesvědčivá autenticita hereckého projevu její představitelky a již poněkud běžná zkušenost diváků, kteří se s bezdomovci setkávají na každém kroku, se podílí na úvodní zmatenosti publika. To nejprve vskutku věří, že do sálu pronikla bezdomovkyně, ale po chvíli přijme Hru na … Posléze diváci házejí po ženě mincemi, někteří s ní vstupují v dialog. Svůj smutný příběh v rozhovoru s publikem rozvádí hrdinka dál, až se zponenáhlu začne propadat do vzpomínek na krásnější chvíle svého života. Pavlína Kotasová modeluje Drahuši od ucourané vyhaslé bezdomovkyně k plnokrevné mladé ženě, vědomé si své ceny. Při tvorbě charakteru odkrývá celou škálu ženské emocionality: od prvotního okouzlení mužem po marnivou sebelásku, od tichého mateřského citu k všeplatnému láskyplnému objetí staré tchýně. Její výkon, který patřil k nevýraznějším hereckým kreacím Karlínského jeviště za celou dobu trvání přehlídky, byl odměněn opakovaným potleskem. Režie Marka Friče vede diváka dramatickou krajinou lidského života s úžasným vhledem a empatií. Divák je motivován tak, aby byl vždy na straně hrdinky. Je-li šťastná, nebo na kolenou. Problematický závěr „na několikrát“, kdy vysílená žena při stmívajícím se světle usíná nebo umírá, aby o několik momentů do znovu nabytého svitu opět vstala, bere ve finále inscenaci napětí a výpovědi sílu.

Divadelní soubor TYL, Čelákovice: Treperendy

Goldoniho Treperendy patří k vděčným titulům, které divadelníky baví zkoušet, a publikum zase baví se na ně dívat. Ale jen pokud se povedou. I když Čelákovičtí udělali „výpravu“ z toho, co dům dal, kostýmy, herectví i hudební složka byly pouhopouhou stylovou změtí, jejich představení bylo kvalitním lidovým divadlem v tom nejlepším slova smyslu. Zaplnili scénu lidičkami, jejichž mnohobarevné charaktery rezonovaly nejenom s předlohou, ale i s dneškem.

Divadlo a Život, Praha: Nebe na zemi

Představení Nebe na zemi hostitelského souboru DaŽ, pocházející z dílny slavných W+V, bylo 150. představením přehlídky KJ a viděli jsme jej uprostřed jubilejního 10. ročníku. Inscenace postavená v duchu prvotní interpretace bez dalších vykladačských ambicí stojí na dobře zvládnutých hereckých výkonech, a to hlavně Milana Špaleho, který jak svým majestátním vzezřením, tak i hlasovým projevem velmi připomíná Jana Wericha. Stylizovaná scéna adekvátně a pragmaticky utváří rámec inscenace. Kvalitní předloha dává velké možnosti, které režie někdy dostatečně, jindy vůbec, nerozkrývá (situační i slovní komika bez pointy, kolísavý rytmus celku…). DaŽ je zajímavým seskupením lidí více generací, kteří se nejen divadlem baví, ale mají jej rádi tak, že v sobě našli dostatek energie a zaujetí organizovat rok co rok přehlídku, kde i ostatní amatéři mohou předvést, jak Thálii milují.

Divadlo Na kopečku, Jihlava: Poslední léto

I když jsem hru Johna Murrella Poslední léto Sáry Bernhardtové viděla na jevišti s takovými herečkami jako Božidara Turzonovová a Marta Vančurová, skláním se před odvahou i před mistrovstvím jihlavské Sáry, paní Evy Čurdové. Úsměvná hra zachycující poslední momenty života slavné francouzské herečky přelomu 19. a 20. století nejen poodkryje roušku soukromého života, ale v podání E. Č. jasně naznačí temperament a i ve stáří otevřený svobodomyslný životní postoj Sáry-člověka. Protihráč, komorník Pitou v podání Pavla Holíka, je jejím důstojným partnerem. Stylově čistá inscenace (režie Petr Soumar) pracuje se secesní dekorací, v níž oba protagonisté, kteří jsou už i jen typově zajímavými divadelními „objekty“, jednáním i pohybem dotvářejí zajímavou pitoreskní mnohobarevnou „secesní“ atmosféru.

Kabaret Červená 3, Praha: Z extrému do ekzému

Představení, které jsem si pro sebe nazvala „Takové nedělní DA-DA“, se konalo v neděli dopoledne. Nevím, zda to mám připsat svému ještě nedostatečně probuzenému vnímání, nebo zda to, co jsem viděla, bylo skutečně nedomyšleným konceptem trojice vcelku pohledných a nápaditých mladých mužů, kteří se rozhodli pohrát si se svou i diváckou invencí. Hodinka připomínala všem co studují, nebo mají už tento blahý věk za sebou, studentskou recesi s podtitulem „Přidejte se, neboť nejde o nic“. Koláž pracující s mystifikací, autorskými texty i písněmi byla zajímavou studií, ale bohužel její bezbřehost a nejasná koncepce zbortila i to, co mohlo obstát. Přihlížející diváci, kteří byli mimochodem skutečně aktivní složkou dopoledne, mohli s podezřením, zda tady vůbec o něco šlo, na divadelníky vznesenou otázku: To byl ale fór, co?? odpovědět: Žádný fór! Byla to nuda!

Divadelní sdružení Herci I. generace, Beroun: Dovolená s rizikem

Často hraná a oblíbená komedie Dave Freemana, známá pod názvem Postel plná cizinců, je skutečně pořádným soustem pro amatérské divadelníky. I když byla napsaná v sedmdesátých letech, její příběh má stále mnoho příznivců a jak je vidět také v Berouně, kde ji uvádějí pod názvem Dovolená s rizikem. Tato situační komedie se odehrává v jednom pokoji pronajatém lstivým hoteliérem několika hostům najednou. Berounští zachovali původní situaci (Angličané si vyjeli do Německa), ale děj je posunut do současnosti. A tak se v oprýskaném interiéru hotelového pokoje pohybují lidé ze začátku 21. století s odpovídající kulturní zkušeností i vizáží. Herecké ztvárnění jednotlivých postav je umírněné a charakteristika figur trefná. Dvojhodinová podívaná plná zvratů a změn byla nejen ke koukání, ale dokonce i velmi zábavná, a to se o většině nastudování tohoto titulu, provedených profesionály, říci nedá.

Recenzní pohled na první část přehlídky, konané v listopadu 2007, si můžete přečíst v této samé rublice pod názvem: Podzimní Karlínské jeviště s klasikou i kabaretem 

Mária Uhrinová

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez Obav, Praha: Břídilové 

Ukázat úpornou lidskou snahu změnit osobnostní nastavení člověka se pokusilo v představení Břídilové pražské Divadlo Bez Obav. Introvertní programátor postrádající jakékoli předpoklady k divadelní práci se zapíše do hereckého kurzu u vyhlášeného učitele. Oba musí vynaložit mnoho práce, aby si dokázali, že „to dokážou“: učitel naučit člověka bez talentu herectví, programátor překonat v sobě zábrany a najít sílu k veřejnému prezentování se. Divadelní tvar, který se svou podobou notně přiblížil metodické příručce k vyučování herecké profese, střídavě vyvolával obavy o zdravotní stav křehkého představitele programátora a naopak zase úsměv nad moudry zasloužilého pedagoga. Je až s podivem, jak si někteří divadelníci představují výuku na uměleckých školách a jak se divadelníci „Bez obav“ pokusili tento specifický theater mundi aplikovat na obecná lidská traumata.

DS Hálek, Nymburk: HAŠLER aneb Co ty na to, národe?

Život a smrt legendy meziválečné Prahy, písničkáře Karla Hašlera, oslovily už několik autorů. Text dramatika Vlastimila Venclíka HAŠLER aneb Co ty na to, národe? pojal DS Hálek z Nymburka vskutku pro oko opulentně, pro hlavu mnohovýznamově. Příběh, mapující poslední období hudebníkova života, se odehrává v kulisách nádvoří koncentračního tábora, odkud se spolu s písničkářem v jeho vzpomínkách dostáváme do pražských lokálů a gestapáckého vězení. Režisérka inscenace Eva Hrubá otevřela základní téma hry jednoznačně s přihlédnutím k věku všech protagonistů a k jejich dispozicím v různých jevištních projevech. Žijí v současnosti, a tak si interpretují slova odvaha, zrada a vlastenectví současným jazykem. Násilí a agrese nacistů jsou podtrženy break dancem, myšlenky na svobodu scénickým tancem na new age hudbu. Chce se mi říct: pohled značně kontroverzní, ale legitimní. Rovněž se mi ale chce říci: méně někdy znamená více.

DS Refektář, Jinonice: Řád

Jednoaktovka ŘÁD, napsaná podle stejnojmenné povídky A. P. Čechova, v podání divadelního souboru Refektář Jinonice patřila ke stylově nejčistším představením letošní přehlídky. Na jednoduché dobově naznačené scéně se odehraje anekdota o lži a o tom, jak je důležité lež používat. Dva adepti na ženění a na docela pěkné věno chtějí své „skóre“ zvýšit falešným vyznamenáním. Jak se vylhat jeden před druhým a před budoucím tchánem, který je kupcem, tedy mistrem podvodu a přetvářky, nám úsporným herectvím přiblížili ženiši (V. Milčinský a J. Procházka). Mazaný Špičkin J. Vymětala by si mohl obrazně řečeno „opékání nápadníků na rožni“ vychutnat víc. Tím by zvýšil grotesknost, která je ruskému dramatikovi tak vlastní.

DS  DrMol, Praha: Jarní vody

Duch Ruska, který divákům poskytla inscenace Řád, zcela postrádalo představení inspirované rovněž ruskou klasikou, a to novelou Jarní vody I. S. Turgeněva v provedení DS DrMol z Prahy. Panoptikální nástup postav dramatu sliboval zajímavý zážitek, neboť kostýmní charakterizace hrdinů byla zvládnuta víc než profesionálně (Lucie Písáříková). Bohužel však následné dění postrádalo řád a divák sledoval už jenom řadu pracně komponovaných obrazů, kde neživé figurky naplňovaly retrospektivní vyprávění hlavního hrdiny. Jediné divadelně silnější momenty je možné registrovat, jen když stárnoucí Sanin vstupuje do svých vzpomínek. Jevištní metafora nabývá na hloubce a nostalgie nad ztraceným životem je uvěřitelnější. Bohužel této inscenaci rovněž velmi škodí špatná hudební dramaturgie: nejenom že je hudebního doprovodu až příliš mnoho, ale stylově je absolutně neadekvátní. Pokud skutečně existuje k Jarním vodám autorská scénická hudba, jak tvrdili členové souboru, a režisérka by rezignovala na vnějškovou obraznost a otevřela hercům více z nitra postav, může se inscenace stát zajímavým pohledem na ruskou klasiku.

DS  Kocábka, Chocerady: Šmajchle

Představení choceradského souboru Kocábka přineslo do festivalové přehlídky zajímavý pokus o autorské divadlo. Jejich Šmajchle mají podtitul To přece vůbec nejde a jedná se (chvílemi) o zábavné mírně dadaistické povídání dvou chlapů v letech o tom, jaké by to bylo kdyby… Mlátilík a Plácal se sešli někde na půl cesty mezi fuškou a hospodou, a jak je patrno už z jejich jmen, moc filozofie divákům nenabídnou, o to víc poodhrnou roušku do světa věčného chlapectví, které si muži neradi přiznávají. Jejich klučičí hrátky v jakémsi dílenském prostoru, který se postupně mění na smetiště, jsou narušovány neorganickým vstupem hysterických žen, které jejich svět bortí. K milým momentům inscenace patří vytváření identity jakési „ideální !?“ ženy a následně jejího „fyzického těla“ z odpadků kolem. Inscenace postrádá jasně určenou dramaturgickou linku, a proto i když z jeviště znějí písně, v nichž aktéři pojmenují po svém zásadní lidská témata a v textu zaznívá občas zajímavá absurdita, divák se v dění ztrácí a následně se nudí. To, co bylo nejprve hravé, je později trapné. Bohužel tuto skutečnost si pánové neuvědomují, neboť oni se stále baví. Bez ohledu na diváka. A tak spolu s nimi křičím: To přece vůbec nejde!

Divadelní sdružení OLDSTARS, Praha: V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou

K nejpříjemnějším a k nejpřepracovanějším inscenacím letošního KJ patřilo vystoupení občanského sdružení OLDSTARS, pozůstávajícího z absolventů uměleckých škol, ale hlavně z bývalých členů, tj. ze „starých hvězd“ Dětského rozhlasového Dismanova sboru. Lorcova poetická básnická hříčka V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou byla skutečným osvěžením ve festivalovém kolotoči. Modifikovatelná výtvarná scéna v teplých žlutých a červených tónech tvořila několik autentických prostředí příběhu, který rozehráli tři dívky a mladík s kytarou. Jejich precizní přednes přiblížil básníkovy verše srozumitelně, živě a s divadelním obloukem, podtrhujícím rytmičnost a vášnivost zobrazovaného příběhu. Ani básnický jazyk, ani celková stylizace inscenace nebránily Odlstars oživit na scéně charakter: Marcolfa v podání Ašky Košťálové byla opravdovou milující ženou, která má o osud svého svěřence strach. I když dramatické finále postrádalo „španělské napětí, které by se dalo krájet“, pro mě byl potěšující jak zvolený titul, tak způsob interpretace.

DS Rachtámiblatník, Praha: Právo na hřích

Zcela jiný žánr přinesl na scénu soubor Rachtámiblatník z Prahy. Salonní prvorepubliková komedie Právo na hřích byla v čase svého vzniku velmi populární a tehdejší mondénní atmosféru přenesl soubor i na dnešního diváka. Pomohla mu v tom důsledná dobová scénografie a náležitý hudební doprovod. Situační komiku, která je základem tohoto kusu, herci zvládli technicky, bohužel udržení stylovosti v jednání a zvoleném interpretačním projevu pokulhávalo. Náročnost této hry by dala zabrat i profesionálům, proto bylo třeba přijmout chvílemi upadající celkový rytmus inscenace a nevýrazný závěr. Nicméně Antonis Arabadzis jako doktor Rudolf a režisér inscenace předvedl záviděníhodný temperament a sklidil zasloužený potlesk.

Mária Uhrinová