STRMILOV: Město Strmilov (1,5 tis. obyv.) se nachází v jižní části Českomoravské vrchoviny. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám se tady chovaly ovce a pěstoval len. Proto část obyvatelstva získávala obživu právě zpracováním vlny a lnu. Během doby však ruční práci na stavu nahradily stroje a do dnešních dnů se ve městě uchovala pouze firma Zdeňka Kubáka, který v roce 2003 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční tkaní látek“.
Zpočátku byli strmilovští tkalci příslušníky tkalcovského cechu v Jindřichově Hradci, v roce 1718 založili samostatný cech ve Strmilově. Po jeho zániku na konci padesátých let 19. století nastoupil faktorský a manufakturní způsob výroby a v té době vyráběly zdejší tkalcovské firmy pestrou paletu zboží. Díky nedostatku finančních prostředků, vzdálenosti od center, neexistenci průmyslu a absenci dostupných dopravních tepen se v této části Vysočiny zachovaly malé rodinné podniky.
Ránu tkalcovskému řemeslu však přinesla hospodářská krize ve třicátých letech 20. století. V únoru 1948 byly ve Strmilově v provozu pouze tři tkalcovské dílny.
Dílna rodiny Kubákovy aneb Řemeslo, které se dědí
Zdeněk Kubák získal praktické znalosti přímo v dílně pod otcovým vedením a navíc absolvoval i studium na ÚLUV. Prošel všemi fázemi výroby, včetně návrhářství a o vzniku rodinné tkalcovské tradice vypráví se zaujetím: „V roce 1870 můj prapradědeček František Kubák založil vlastní tkalcovství. Vyráběl látky z přírodního hedvábí, bavlněné orientální šátky a šály, ložní pokrývky i stolní soupravy. Od něj převzal dílnu v polovině devadesátých let 19. století jeho syn František, který založil další dvě faktorie na výrobu bouretových, vlněných a bavlněných pokrývek a nábytkových látek. V roce 1898 zavedl samostatnou výrobu dekoračních látek v uměleckém provedení. Můj dědeček Ferdinand převzal rodinnou štafetu v roce 1910 a pod jeho rukama vznikaly i látky pro ARTĚL (České umělecké družstvo působící v období 1908 - 1935, pozn. red.), dodnes uchovávané ve sbírkovém fondu pražského Uměleckoprůmyslového muzea. V padesátých letech se tkalcovny ujal můj otec Ferdinand a v jejím čele setrval dalšího půl století. Snažil se o rekonstrukci starých lidových tkanin a o jejich využití v současné textilní tvorbě.“
Vzhledem k politické situaci spadala dílna pod Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Strmilovské výrobky získávaly řadu ocenění – například na Světových výstavách ve Švédsku a Belgii, s úspěchem se setkalo i 13 vzorů potahových a dekoračních tkanin na výstavě v Moskvě, Rize a Petrohradě. V roce 1964 došlo k dalšímu obohacení sortimentu o výrobu vysoce kvalitních vlněných přikrývek.
Další osud dílny popisuje Z. Kubák slovy: „V roce 1991 nám byla dílna v rámci restituce sice vrácena, ale z původního inventáře se dochovala budova, cívečnice (slouží pro podávání osnovy, vlákna se do ní vkládají ve špulkách a k podávání do stavu dochází jejím odvalováním − pozn. red.) a snovadlo (dřevěný rám s kolíčky, který usnadní přípravu osnovních nití pro tkalcovské stavy − pozn. red.). Za stroje a další budovy jsme museli zaplatit téměř 3 miliony Kč. A tak vznikla firma, kterou jsem nazval Zdeněk Kubák – umělecká tkalcovna v.o.s. Vlastním ji od roku 1992 spolu se sestrou Janou Bradovou. Zdá se, že štafetu rodinné tradice předám synovi, který studuje obor umělecké zpracování textilií na jihlavské uměleckoprůmyslové škole.“
Od pokrývek po kravaty
Tkalcovská dílna dokáže kompletně zpracovat rouno přes spřádání, barvení až po tkaní a speciální úpravu počesáním. Většina strojového vybavení je v provozu již delší dobu – např. stav značky Schwabe pochází z roku 1936. Až čtyřbarevná tkanina může vznikat na stroji, který se programuje vkládáním nestejně děrovaných válců. Z materiálů se používají přírodní vlákna, zejména vlna, nakupovaná od výrobců přízí. Je opatřena příslušným atestem a tvoří ji směs novozélandské a australské vlny. Barevnost vychází z tzv. režného stylu.
Tkalcovna spoluprace také chovateli ovcí a zhotovuje jim z dodaného ovčího rouna vlnu. Dnešní sortiment tkalcovny tvoří malé série vlněných počesaných přikrývek, ponč, tašek, přehozů, koberečků, polštářů či prostírek. Na přání zákazníka se připravuje lněná látka na kravaty.
Jak se dříve tkalcům žilo
Ferdinand Kubák připravil také část expozice muzea tkalcovství, která je naproti rodinné tkalcovské firmě, v domě jeho rodičů. Návštěvník tak může nahlédnout do interiéru tkalcovské chalupy se zařízením, která přibližuje všední život i nelehké řemeslo z období počátku 20. století. Základním exponátem je žakárový stav z 18. století, o vyráběném sortimentu vypovídají dochované vzorníky, z nichž ten nejstarší je z roku 1875, nechybí ani učební sešity.
Do muzea, které je v provozu od roku 1996 a jehož budování stále pokračuje, chodí zejména školní výpravy, ale i další zájemci. Snahou Z. Kubáka je nabídnout pohled do chalupy jihočeského tkalce a co nejvíce přiblížit způsob jeho života a práce. Návštěvníci se mohou rozhodnout i pro exkurzi v rodinné tkalcovně.
Tkaní jako koníček
Zdeněk Kubák organizuje také řadu kurzů, v nichž si frekventanti učí základům tkaní, předení na kolovratu, tkaní tapisérií na rámech a osvojují si techniky tkaní na karetkách, tkaní na stuhovém stávku, krosienku atd. Je také autorem pracovní knihy s názvem "Domácí tkaní", která je praktickou pomůckou pro všechny zájemce o tkaní, od začátečníků až po pokročilé. „Moje firma Arttex se zaměřila na výrobu dřevěných tkalcovských stavů a potřebných doplňků. Na dvoulistovém stavu je možné tkát plátno, na čtyřlistovém navíc i keprové vazby,“ doplňuje nositel titulu.
Eva Veselá