Člověk, jak jde životem, sbírá mimo jiné věci a funkce. Většinou ho to těší a jen tu a tam si uvědomí, jak se mu postupně zaplňuje dům i hlava. Ale někdy se stane, že přijde do životní etapy, kdy ho to začne tížit. Kdy cítí, že všechny ty věci mu brání v rozletu a ty funkce v různých organizacích, kterými svůj život připoutal k jiným lidem, ho svazují. A já to tak teď cítím. Cítím, že se musím odpoutat, dokud mám ještě čas a sílu. Nemohu si dovolit to odkládat. Nevím, stejně jako nikdo jiný, kolik času ještě mám před sebou. Ale vím, co ještě mohu mít před sebou a co bych rád udělal.
Obě dvě naše dcery se mají letos co nevidět vdávat. Nevíme, jestli to bude možné, protože doba je nejistá a vše se mění ze dne na den. Ale pokud to půjde, budu rád, těším se na to. Tím aktem se završí jedna etapa a začne jiná. Chci být nápomocen při začátku této nové etapy a moci se tomu věnovat s celou svou silou a energií. Pokládám za zásadní pomoci mladým, aby se plně postavili na své nohy, stejně tak, jako naši rodiče pomáhali nám. Jsme rodina, nejbližší lidé; děti jsou krev naší krve a kost naší kosti.
Před šesti lety jsem učinil jiné zásadní rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval, právě naopak. Rozhodl jsem se tehdy, že až do odvolání se budu ve svém nakladatelství věnovat jenom svým knihám. Samozřejmě také dotáhnu do konce nasmlouvané tituly. Psát knihy považuji za své poslání, za něco, pro co jsem se narodil. Vnímám, možná úplně naivně, že skrze své texty mohu pár lidem předat něco, co mám v sobě a co má třeba nějaký smysl. Možná mohu učinit kousek světa lepším. Proč bych jinak vůbec mrhal svojí energií a časem, kdybych si to ve své troufalosti nemyslel. Tohle se nedělá pro peníze, kdybych chtěl mít více peněz, dělal bych něco úplně jiného.
Letos bych rád vydal tři svoje knihy. Knihu o domácím vzdělávání, kterou jsem napsal a kterou se prokousává teď moje žena a nenechává kámen na kameni. Z uvolněných kamenů slov, vět a odstavců staví nový text, ve kterém se budou odrážet její znalosti a hlavně zkušenosti. Až s tím skončí, vezmu nový text do ruky já a předělám ho tak, aby přesně odrážel moje myšlenky, vědomosti a zkušenosti a v tom procesu budeme pokračovat do té doby, než text bude přesně vyhovovat nám oběma. Všechny předchozí texty jsem psal sám, tenhle je první, který píšeme ve dvojici. Je obrovskou svobodou a luxusem, že nás netlačí termíny, že nemusíme práci uchvátat, že k ní můžeme dozrát. Kromě toho mám rozepsanou sbírku poezie Mísení krve. Poprvé se mi zdá, že některé básně, které jsem napsal, vydrží tlak mojí vlastní autocenzury. Je těžké psát poezii, když člověk rád čte takové velikány, jakými byli například Jan Skácel, František Halas, Galway Kinnell nebo Dylan Thomas. Nemohu ani nechci se s nimi poměřovat, ale poprvé mám pocit, že už by to šlo. Třetí kniha (Ne)chci být hercem je inspirována mojí malou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který by měl jít letos v září do kin. Ta zkušenost pro mne byla tak nová a inspirativní, že jsem neodolal a pokouším se ji přenést na papír.
Jediná komplikace je, že musím všem autorům, kteří mne oslovují, abych jim vydal jejich knihu, říkat ne. Je mi to nepříjemné, ale učím se. Nejde to jinak. Vždycky se snažím si buď celý text, nebo alespoň jeho část (ročně mi přichází cca 40 nabídek na vydání knihy) přečíst a každému autorovi pomoci nebo poradit, jak dál. Teď se ale musím naučit říkat ne i v jiných sférách.
V nakladatelství jsem se dokázal odpoutat, zbavit se pout, která mne svazovala a brala mi sílu a energii. Cítil jsem se jako slouha jiných autorů, jako špatný rodič, který zásadně zanedbává svá vlastní dítka na úkor nevlastních. Když jsem udělal ve své mysli radikální řez a přestal jsem přijímat cizí rukopisy, moc se mi ulevilo. Teď tenhle řez ale potřebuji udělat i ve vztazích.
Vždycky jsem se hodně angažoval veřejně. Mám to v povaze, je mi to vlastní. S věkem se to ale mění. Chci se dál účastnit veřejného života, ale už ne z „musu“. Nechci už být členem žádné organizace nebo uskupení. Drtí mne, když nestíhám práci v organizaci tak, jak si myslím, že by se měla dělat, ale ten čas na to si prostě nejsem schopen najít. Už to nechci. Chci se ze své práce těšit. Nechci zažívat úzkost z toho, že šidím svůj vlastní život, abych stíhal to a ono. Způsob naší obživy i obstarávání našich domů, pozemků a zvířat je časově i fyzicky tak náročný, že má-li mi zbýt čas na psaní, rodinu a udržování přátelských vztahů s mými blízkými, čehož se nechci za žádnou cenu vzdát, musím se něčeho zbavit. Cítím se moc dobře a jsem rád na světě, ale běh času člověk nezastaví. Některé věci mi už nejdou tak od ruky, jako tomu bylo dřív.
Prožitý čas má ale mimo jiné svoji cenu v tom, že člověku ve vší nahotě ukazuje zbytečnost jistých věcí i jednání. Léta jsme hřešili na volné úložné prostory, kterými náš starý statek oplývá, a já bych teď rád zásadním způsobem zredukoval množství nakupených věcí tak, abychom tu mohli opět volně dýchat. Zvlášť obtížné to pro mne bude u knih, protože jsem jejich nekritický shromažďovatel. Už to ale takhle dál nejde. Na půdě v krabicích mám tisíce svazků. Nevím vlastně kolik, nikdy jsem je nepočítal. Vím jenom, že pro vlastní potřebu si z toho všeho chci nechat tak tisícovku, knihy, ke kterým se opakovaně vracím jako ke starým přátelům, a knihy, které potřebuji pro svoji práci. Všech ostatních se chci časem zbavit. Bude to ale bolestný proces, řadu těch knih jsem zachránil ze sběrny před roztrháním a slisováním. Pořád je pro mne kniha spíš objektem než jenom předmětem, nedokážu se k ní chovat zcela pragmaticky.
Snažím se vnitřně připravit na nepříjemné kroky, kdy se svým blízkým přátelům pokusím sdělit, že už nechci jít tou cestou, kterou jdu často řadu let. Že už nechci být členem organizace, kterou jsem v některých případech i pomáhal zakládat. Že to není nic proti nim, ale že už nemám dost síly jít stejnými kolejemi, že mne to táhne jinam, a jestli se vůbec budu schopen odpoutat, musím se o to pokusit teď, dokud ještě mám dost energie a odhodlání. Že pokud to neudělám, budu to vnímat jako zmrhání svého života a hřiven, které jsem dostal. Musím při tom riskovat i to, že to někteří nepochopí a že to naše vztahy naruší.
Nejhorší je, že nevím, jestli budu mít dost síly a kázně uskutečnit všechno, co mám v hlavě. Napsat všechny knihy, které tam mám (kousky z nich jsou už i na papíře), dodělat bydlení, jak jsme si ho se ženou naplánovali, vyklidit dům a udělat z něho „Poslední přátelský dům“ pro všechny kamarády, pomáhat dětem při stavbě jejich domů, postarat se o rodový les a dřevo z něho, být dobrým manželem své ženě, tátou svým dětem a kamarádem svým kamarádům. Mám ale do toho chuť a možná, že jsem už dost starý, abych si dokázal říct svým blízkým o pomoc a snesl ji.
Uvidíme. To zásadní, co mne tvarovalo, mne utvrzovalo, že jsem hrdý chlap, který musí všechno za všech okolností zvládnout sám. Teď, evidentně za půlkou svého života jasně cítím, že to nezvládám. Není jednoduché si to přiznat. Na druhou stranu je to tak úlevné nebýt Rambem, ale být jenom tím pitomým mužským, který už tolikrát padl na hubu a dá-li Bůh, ještě tolikrát padne.
Jsem moc rád doma, čím dál víc. Teď, když nemohu vyjíždět na svoje spanilé jízdy s knihami po knihkupectvích a knihovnách, jsem vlastně doma pořád. Jen tu a tam vyrážím do Volar na poštu a nezbytné nákupy. Ale i před tím, kdy jsem mohl kamkoli a stýkat se s kýmkoli, jsem pak vždycky rád zalézal do brlohu jako medvěd a nikam se mi nechtělo. Mám vedle sebe svoji milovanou ženu, se kterou spolu prorůstáme už víc než třicet let, občas děti a přátele a víc nepotřebuji. Když vyjdu z domu, vítá mne křik káňat a krkavců prolétajících vysoko nade mnou, vidím koně na pastvinách a je mi dobře. Domov, to není jenom ten starý statek. Domov je tráva na loukách, kameny v ní skryté, o které jsem někdy zaškobrtl kosou, domov jsou stromy tu a tam rozházené v krajině, lesík na kopci i Plechý na obzoru. Z modré oblohy, z větru, z kapek deště i spadaného listí cítím Boží přítomnost.
V těchto dnech se nám tak trochu podsouvá, že čelíme katastrofě, která nemá v lidských dějinách obdoby. Nemyslím si, že by to byla pravda. Lidstvo už něco podobného ve své historii zažilo mnohokrát. Jediným podstatným rozdílem je, že díky globalizaci se mohl nový koronavirus tak rychle rozšířit po celém světě. Možná nejlepší radu pro život jsem načerpal od benediktinů. Jejich heslo „Ora et labora – Modli se a pracuj“ je myslím platné i pro naše časy. Nenechme se děsit tím, co se děje okolo nás, ale modleme se, pracujme a buďme bdělí. Já se tím alespoň snažím řídit. Stavím ohrady pro ovce, přestavuji část domu, píšu knihy a tu a tam se zastavím v běhu dne, abych poděkoval za vše, čeho se mi dostalo. Využívám velikonoční čas nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale hlavně k úklidu své hlavy. Čtu knihy, které mi pomáhají k usebrání a k hledání svojí cesty světem, jehož vnějškovosti se tak obrovskou rychlostí mění. Jedněmi z jistot, z majáků, které mne vedou k tomu lepšímu ve mně, jsou kromě Boha, přírody a mé rodiny právě přátelé.
Přeji Vám, kteří máte podobné puzení ke změnám v životě jako já, odvahu k tomu kroku a dost síly a energie, abyste vše dotáhli až do konce. Všem pak přeji požehnané svátky velikonoční, hodně zdraví a vnitřní síly, spoustu životadárného deště pro naši zem a dostatek lásky dávané i přijímané, protože bez ní není nic.
S úctou Ivoš Stehlík