Četba jako lék z nakladatelství Knihy Stehlík

O SNOŽROUTKOVI – Michael Ende
Které dítě by se někdy nebálo jít spát a nemělo strach z příšer, které číhají ve snech? Je tomu tak i s malou princeznou Dřímalkou v příběhu „O Snožroutkovi“ od Michaela Endeho. Dřímalku, dcerušku krále Ospálkova, trápí zlé sny, a proto večer nechce do postele. Když už si s tím neví rady ani největší mudrci z celé země, začne sám pan král pátrat po celém světě po nějakém léku, který by princezničce pomohl. Nakonec najde Snožroutka, který všechny zlé sny jednoduše zbaští. Přestože jsem dospělý, s velikou chutí jsem si přečetl tohle útlé dílko autora Nekonečného příběhu, které je navíc krásně ilustrované.

LEGENDA JMÉNEM TYRANOSAURUS REX – Vladimír Socha
Na světě dnes už snad není nikdo, kdo by o tomto legendárním zabijákovi z pravěkých dob neslyšel. Tyrannosaurus rex byl jedním z největších dravých tvorů, kteří kdy kráčeli po zemském povrchu, a i nepředstavitelných 66 milionů let po svém vyhynutí pevně ovládá svět naší představivosti. Původní česká kniha dlouholetého popularizátora vědy o pravěku Vladimíra Sochy doplněná množstvím nádherných, černobílých a vědecky přesných ilustrací zkušeného výtvarníka Vladimíra Rimbaly je v mnoha ohledech zcela unikátní. Jako jediná nejen v českém prostředí, ale nejspíš i celosvětově, zobrazuje a popisuje všechny dosud objevené zástupce nadčeledi Tyrannosauroidea, a poskytuje tak jejich ucelenou a informačně nabitou galerii. V poměrně rozsáhlém, ale zcela přehledném a běžnému čtenáři přístupném textu seznamuje se všemi podstatnými aspekty života nejslavnějšího z dinosaurů. Co bych za takovou knihu dal, když jsem byl kluk a hltal knížku polské paleontoložky Zofie Kielan-Jaworowske Lov na dinosaury o její expedici do mongolské pouště Gobi. Zaplať Bůh, že něco tak fundovaného a zároveň čtivého vyšlo aspoň teď.
 

PAVOUČÍ PŘÍPAD – Jan Frána – Hafran
Třetí autorova detektivka z trampsko-vodáckého prostředí. Byla kdysi dávno jedna tajná trampská osada Pavouci a její camp Pavučinec, jehož polohu neznal nikdo, kromě členů oné osady. Pak na místě campu vyrostla vojenská základna Bonanza a osada se rozpadla. Kapitán kriminálky Jan Sladký, mezi trampy zvaný Kozina a jeho manželka Klára dostávají svatební dar v podobě poukazu na únikovou hru na oné základně. Spolu s kamarády se přidávají k dalším hráčům a dostávají se tak do víru událostí, jež mají své kořeny právě zde. Pavoučí hra začala a oni zjišťují, že z ní není úniku. Je třeba ji hrát bez ohledu na tragické okolnosti… Když už se zdá, že je případ s Pavoučí hrou vyřešen a pachatel je odváděn do vazby, zazní z jeho úst slova, která spustí sled dalších nečekaných a dramatických událostí. Komu byla slova určena a co základna Bonanza skrývá? Nebo je třeba hledat jinde? Kdo koho nakonec lapí do Pavoučí pasti, spleti stop a nástrah?
Detektivka kamaráda Hafrana mne pobavila a mám k ní mírně nostalgický vztah. Domnívám se totiž, že předobrazem Bonanzy mohla být brdská raketová základna řečená Klondike, kde jsem strávil rok svojí vojenské prezenční služby. Ať už to ale bylo jak bylo, dobře jsem si početl.

 

 

MAGICKÉ DÍTĚ (O vývojových fázích, důležitosti vazby a volné hry pro rozvoj tvůrčího myšlení) – Joseph Chilton Pearce
Magické dítě je klasické dílo, které hluboce zpochybnilo panující názory na porodní praxi, rodičovství a vzdělávání dětí. Jeho odvážné myšlenky o tom, jak západní společnost děti poškozuje a jak bychom o ně i o sebe mohli pečovat lépe, dnes znějí pravdivěji než kdykoli předtím. Od chvíle, kdy se narodí, říká Joseph Chilton Pearce, má lidské mládě jediný zájem: naučit se o světě všechno, co se jen lze naučit. Naše planeta je dětským hřištěm a dětskou hru by nic nemělo narušovat. Za takové výchovy je magické dítě šťastný génius, který dokáže cokoli. Je vybaveno k naplnění svého úžasného potenciálu.
S využitím myšlenek mezinárodně uznávaného dětského psychologa Jeana Piageta sleduje Pearce růst systému mysl-mozek od narození až do dospělosti. Alarmující nárůst autizmu, hyperaktivity, dětské schizofrenie a sebevražd dospívajících spojuje s chybami, kterých se při výchově a vzdělávání dětí běžně dopouštíme.
Následně ukazuje, jak obnovit to ohromující bohatství tvůrčí inteligence, které je vrozeným právem každé lidské bytosti. Pearce zpochybnil veškeré naše představy o výchově dětí a současně s tím i naše představy o sobě samých. Jeho poselství je jednoduché: nikdy není pozdě začít si hrát, všichni jsme totiž magické děti.
Čtu to zrovna teď a není to úplně jednoduché čtení, ale dává to tolik látky k přemýšlení o tom, jak učíme a jak bychom měli učit. Doufám, že mne to výrazně posune v pochopení zákonitostí lidského učení.
 

 

ZEMĚ ZPÍVÁ – Jean Giono
Možná nejlepší román autora Muže, který sázel stromy. Na pozadí příběhu, ve kterém otec za pomoci přítele hledá svého dospělého syna, který se dlouho nevrací se odehrávají silné lidské vášně. Nakonec se jim syna podaří nalézt, ale on se musí skrývat, protože odloudil jedinou dceru mocného dobytkáře, který po něm se svými lidmi pátrá. Jsou i zabití. Hlavními hrdiny knihy jsou ale příroda a Gionův nádherný jazyk v skvělém překladu Jaroslava Zaorálka. Řeka, údolí a kopce v Provance, býci, stromy, nádherní krevnatí lidé. Nebývalé sepětí s duší krajiny. Giono je člověk, který to vše rozkrývá a zakrývá, ve všem je cítit obrovská nespoutaná síla života.