Kostel v zaniklé obci Vrchní Orlice vstává z mrtvých

<p>VRCHNÍ ORLICE: Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice.</p> <p>Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní.<br />
Poprvé je Vrchní Orlice v pramenech připomínána jako samostatná ves roku 1567, pak až 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla obec pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená. Jednotlivé usedlosti se vyskytovaly na svahu v několika výškových úrovních, přístupné cestami, vedoucími po vrstevnici obou svahů. Na téměř každý dům navazoval pás polí, vedený šikmo po svahu tak, aby se zmírnila jeho strmost. Na toto uspořádání upomínají plužinové pásy, dnes porostlé stromy.<br />
Uprostřed obce byla kromě kostela jednotřídní škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství. Celá vesnice zmizela po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, a tak na její existenci do dnešních dnů upomíná jen barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, vzniklý z pohřební kaple a postavený r. 1708 – 1712 projektantem a stavitelem Italem Carlem Antoniem Reinou, který žil mezi lety 1701 – 1703 v Rokytnici v Orlických horách (byl také stavitelem neratovského kostela, kde se roku 1730 smrtelně zranil při pádu z lešení). V roce 1770 místní kostel na Vrchní Orlici rozšířili a přistavěli věž. Poslední výmalbu prováděl František Maixner z Lanškrouna na konci 19. století. V 70. a 80. letech 20. století začalo postupné rozkrádání a pustošení interiéru, pocházejícího z 18. a 19. století. Do dnešních dnů se dochovaly pouze lavice a nepatrné zbytky zařízení na kruchtě. </p> <p>Kostel je jednolodní stavba, zakončená půlkruhovým presbytářem. A právě odstranění havarijního stavu střechy presbytáře je důležitou podmínkou pro záchranu této památky. Voda a sníh vnikající do objektu přes střechu vážně narušovaly celou stavbu. V dnešní době je kostel prázdný, využívá se pouze příležitostně k bohoslužbám na květnový svátek patrona kostela a ke křtinám. Jedenkrát v roce se zde koná výstava děl místních umělců, ta letošní od 5. do 8. července nese název Mezi horama – genius loci Vrchní Orlice.<br />
Tento projekt se stane symbolickým počátkem pro rozsáhlou záchranu této stavby. Po provedení záchranných prací je plánováno objekt využít také pro stálou expozici česko-polského pomezí věnované převážně předválečnému životu obyvatel na obou stranách Orlice. Expozice pomůže nejen místním obyvatelům, ale i turistům, dozvědět se více o historii tohoto kraje.</p> <p> V této souvislosti je třeba připomenout:<br />
- aktivitu Místní akční skupiny – Sdružení SPLAV a římskokatolické farnosti Neratov;<br />
- že v tomto kostele i na přilehlém hřbitově a v márnici proběhl „jarní úklid“ v režii českých a německých studentů a členů hnutí Brontosaurus<br />
- že letošní poutní mše tu proběhla v neděli 15. května<br />
- že v kostele svatého Jana Nepomuckého natáčel Jiří Menzel film „Obsluhoval jsem anglického krále“ podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala<br />
- že kousek od kostela je pomníček Josefa Navrátila. O této osobnosti viz příloha.</p>