Kostel v zaniklé obci Vrchní Orlice vstává z mrtvých
<p>VRCHNÍ ORLICE: Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice.</p> <p>Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní.<br />
Poprvé je Vrchní Orlice v pramenech připomínána jako samostatná ves roku 1567, pak až 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla obec pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená. Jednotlivé usedlosti se vyskytovaly na svahu v několika výškových úrovních, přístupné cestami, vedoucími po vrstevnici obou svahů. Na téměř každý dům navazoval pás polí, vedený šikmo po svahu tak, aby se zmírnila jeho strmost. Na toto uspořádání upomínají plužinové pásy, dnes porostlé stromy.<br />
Uprostřed obce byla kromě kostela jednotřídní škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství. Celá vesnice zmizela po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, a tak na její existenci do dnešních dnů upomíná jen barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, vzniklý z pohřební kaple a postavený r. 1708 – 1712 projektantem a stavitelem Italem Carlem Antoniem Reinou, který žil mezi lety 1701 – 1703 v Rokytnici v Orlických horách (byl také stavitelem neratovského kostela, kde se roku 1730 smrtelně zranil při pádu z lešení). V roce 1770 místní kostel na Vrchní Orlici rozšířili a přistavěli věž. Poslední výmalbu prováděl František Maixner z Lanškrouna na konci 19. století. V 70. a 80. letech 20. století začalo postupné rozkrádání a pustošení interiéru, pocházejícího z 18. a 19. století. Do dnešních dnů se dochovaly pouze lavice a nepatrné zbytky zařízení na kruchtě. </p> <p>Kostel je jednolodní stavba, zakončená půlkruhovým presbytářem. A právě odstranění havarijního stavu střechy presbytáře je důležitou podmínkou pro záchranu této památky. Voda a sníh vnikající do objektu přes střechu vážně narušovaly celou stavbu. V dnešní době je kostel prázdný, využívá se pouze příležitostně k bohoslužbám na květnový svátek patrona kostela a ke křtinám. Jedenkrát v roce se zde koná výstava děl místních umělců, ta letošní od 5. do 8. července nese název Mezi horama – genius loci Vrchní Orlice.<br />
Tento projekt se stane symbolickým počátkem pro rozsáhlou záchranu této stavby. Po provedení záchranných prací je plánováno objekt využít také pro stálou expozici česko-polského pomezí věnované převážně předválečnému životu obyvatel na obou stranách Orlice. Expozice pomůže nejen místním obyvatelům, ale i turistům, dozvědět se více o historii tohoto kraje.</p> <p> V této souvislosti je třeba připomenout:<br />
- aktivitu Místní akční skupiny – Sdružení SPLAV a římskokatolické farnosti Neratov;<br />
- že v tomto kostele i na přilehlém hřbitově a v márnici proběhl „jarní úklid“ v režii českých a německých studentů a členů hnutí Brontosaurus<br />
- že letošní poutní mše tu proběhla v neděli 15. května<br />
- že v kostele svatého Jana Nepomuckého natáčel Jiří Menzel film „Obsluhoval jsem anglického krále“ podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala<br />
- že kousek od kostela je pomníček Josefa Navrátila. O této osobnosti viz příloha.</p>
Připojené soubory
pohreb_z_nemocnice.doc (537.5 KB)
Mohlo by vás také zajímat...
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818