Archiv textů

PLZEŇ-HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Tomáš Dvořák, režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa, se loučí. Od nové divadelní sezóny "loutkář na penzi" bude ve svém domovském divadle působit externě. Jeden z posledních „téměř vyhynulých gruntovních loutkářů, který ještě věří loutkám“, v nedávné premiéře (9. 6. 2020) představil Jenovéfu, hru lidových loutkářů. Kromě úpravy původního textu pro ni navrhl a vyrobil půvabné loutky z věcí nalezených v garáži nebo v domácnosti. Ke dvěma inscenacím Johanes Doktor Faust a Don Šajn, které už řadu let sklízí úspěchy na mezinárodní scéně, tak přiřadil další  „parádní kus“ českých kočovných loutkářů. Jak se Tomáš Dvořák kdysi infikoval láskou k marionetám, vypráví v následujícím rozhovoru jeho starší bratr Jan. Nutno dodat, že otcem Jana a Tomáše byl Jan Dvořák - režisér, dramaturg, herec a někdejší dlouholetý ředitel světově proslulého divadla DRAK v Hradci Králové.

ČR: Svoboda není samozřejmost. Dokumentaristka Olga Sommerová ve svých filmových dokumentech často přináší svědectví o lidech, kteří se vzepřeli nepřízni osudu. K těm, kteří si za všech okolností – a nejen v době komunistického režimu – zachovali rovnou páteř, smysl pro čest a fair play, patřila i česká gymnastka světového jména Věra Čáslavská. Další část cyklu Stopy v písku věnujeme této obdivuhodné ženě.

ČR: Česká Amy Winehouse, tak se o Kláře Vytiskové mluvilo v době, kdy svou nezaměnitelnou barvou hlasu a extravagantním projevem kralovala kapele Toxique. Dnes je z osobité zpěvačky a držitelky Ceny Anděl za rok 2015 maminka dvou dcer, která rekapituluje své další životní období novou, druhou sólovou deskou. Cítí se být dospělejší, vyzrálejší, přemýšlí nahlas o sobě a různých podobách lásky a učí se mít ráda sebe samotnou tady a teď. Současná situace ale muzikantům vůbec nepřeje. Jak zamávala s jejími pracovními plány a neohrozila nějak její životní rovnováhu? 

ČR-IZRAEL: S lidmi je to jako s obrazy. Některé vás nechají lhostejnými, i kdyby ostatní tvrdili, že jde o geniální dílo. U jiných zažijete úžeh, prudkou a nečekanou emoci, která se vám vryje pod kůži. Takhle nějak jsem to měla s Pavlem Fischlem, českým spisovatelem, režisérem, hercem a psychoterapeutem, žijícím od roku 1949 v Izraeli pod hebrejským jménem Gabriel Dagan. – V roce 1995 bylo v Tel Avivu, kde jsem natáčela jeho rozhlasový portrét, vlídné jaro. Od první chvíle jsem tušila, že se setkávám s neobyčejně vnímavým člověkem, po léta žijícím se smrtí, ale také fascinujícím vypravěčem příběhů, do nichž vkládá upřímnost, hloubku, smutek, krutou zkušenost z holocaustu – a to vše koření paradoxy. V mé paměti zůstávají repliky s jeho podmanivou, nenapodobitelnou dikcí. Bohudíky – bohužel – i dnes, po tolika letech, jsou myšlenky a obavy Pavla Fischla nadčasově platné.