Kulturní prostor AULA – odvážná vize Jiráskova gymnázia se stává skutečností

Jiráskovo gymnázium v Náchodě je Fakultní školou Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Píše se o něm v souvislosti s úspěchy studentů v robotice a sportu. Kulturně vzdělaná veřejnost si vybaví Prima sezonu a Josefa Škvoreckého, někdo třeba i Egona Hostovského a Miloše Formana jako slavné studenty. Ostatně i současní abiturienti dělají ústavu dobré jméno. Náchod je ale také městem divadelních ochotníků a divadlu se daří i u vás na gymnáziu, o čemž svědčí i historie auly. Jak byste školu představil vy sám? Jak vedete mladé lidi od konzumenství k tvorbě?

Předem musím upozornit, že budu v představování Jiráskova gymnázia ze zásady neobjektivní. Mám totiž Jiráskovo gymnázium vážně hodně rád a spojil jsem s ním dnes již více než polovinu svého života. A teď můžeme: Především vidím Jiráskovo gymnázium jako prostor svobodný v tom slova smyslu, že nabízí prostor k seberealizaci studentů i pedagogů. A myslím, že je to dáno z velké části tím, že téměř každý učitel téhle školy není jen pedagogem. Najdete mezi námi nadšené cestovatele, výtvarnice, muzikanty od klasiky po heavy metal, someliéry, maratonské běžkyně, překladatele, stepařky, básníky, burzovní hráče, trenéry, astronomy, vášnivé čtenářky, zahradnice, skautky a mnohé všelijak jinak podivné figurky. A jsme ochotni to se studenty sdílet, svoje divnosti před nimi netajíme. Ať se naši studenti chtějí věnovat čemukoli, najdou mezi námi někoho, kdo jim může pomoct, kdo je nasměruje nebo si s nimi o jejich zájmu alespoň povídá. Rozhodnou-li se pak něco realizovat – humanitární sbírku, kulturní akci, sportovní turnaj, specializovaný seminář – škola se snaží pomoci, jak jen to jde. Teď právě mě moc baví to, jak po letech resuscitovali školní parlament nebo jak pracuje školní redakce provozující blog, youtube kanál i podcast. Mám prostě pocit, že chcete-li růst, chcete-li si studentský život užít, hlína tu pro to je.

Co bylo hlavním impulsem k tomu, abyste se do projektu Kulturní prostor AULA pustili? Kdo ho zastřešuje a finančně podporuje? Inspirovali jste se někde podobným konceptem? Zapojujete do pořadatelských činností také studenty? Jak se k projektu stavělo vedení školy? Měli jste bezbřehou podporu? Co vás stálo nejvíce úsilí?

Spouštěčů je hned několik. Tím bezprostředním byla práce na rekonstrukci auly, bývalé školní kaple, kde ministroval Josef Škvorecký, pak tělocvičny a dnes snad již probuzeného kulturního prostoru. Už při promýšlení rekonstrukce a přípravě projektu jsme se snažili soustředit na to, aby byl sál slušně technicky vybavený, aby byl připravený na divadlo, muziku, přednášku i filmovou projekci, aby byl variabilní i při tom, jak je v některých ohledech limitovaný. Myslím, že se to Atelieru Tsunami a technikovi Michalu Kopsovi dost povedlo.

Druhým impulsem, ne tak bezprostředním, bylo již docela dlouhodobé spění k tomu. Jiráskovo gymnázium a jeho sdružení rodičů již 15 let zastřešuje dva celoměsíční festivaly – červnový divadelní Deset Deka Festival a listopadové Náchodské Dny poezie, za nimiž oběma stojí organizačně gymnaziální divadelní soubor DREJG. Takže jsme měli nějaké zkušenosti z 30 docela velkých akcí, které propojily různé prostory a instituce v celém Náchodě – knihovnu, galerii, hospodu, knihkupectví a samozřejmě Jiráskovo gymnázium. Odtud možná to troufnutí si k něčemu většímu. Aula je na školní i maloměstské poměry tak skvělý prostor, že jsme ho prostě nemohli nechat zet prázdnotou.

Tím třetím knoflíkem k nastartování Auly byla participace Jiráskova gymnázia na společném projektu Galerie výtvarného umění v Náchodě a Regionálního muzea Náchodska Náchod 3.0, který se dost interaktivními metodami pokoušel poznat představy Náchoďanů o tom, kam se má město ubírat, na čem má pracovat, co by mohlo fungovat líp, co naopak stojí za zachování a opečovávání. A z toho jednoznačně vyplynuly docela děsivé, ale při znalosti současného Náchoda i docela pochopitelné věci. Totiž že ne mnoho studentů si představuje svůj budoucí život v Náchodě, že vidí málo důvodů k návratu, že tady vlastně nemají moc co dělat, kam zajít, kde se potkávat. To je rozhodně impuls pro Aulu.

Pokud jde o financování, zatím statečně grantujeme, kde se dá (hodně pomohl Královéhradecký kraj a Státní fond kultury), ale díky sbírce na DONIO.cz jsme získali první předplatitele i lokální sponzory, počítáme rovněž s tím, že některé akce vydělají i na víc než jen samy na sebe. Uvědomujeme si, zvlášť při financování z grantů, že nedokážeme být ziskoví, ale taková může být kultura jen stěží. Ona má nést benefity spíš sekundárně, ale o to trvaleji a s dlouhodobým výhledem vlivu na prostředí, kde vzniká a děje se.

Pokud jde o inspiraci, nevíme o tom, že by na některé škole podobný prostor fungoval. Neuzurpujeme si nálepku výlučnosti a vlastně by nás zajímalo, jestli to někde také zkoušejí a jak to dělají, jak jim záměr funguje. Takže pokud Místní kulturu sleduje někdo, kdo o nějakém obdobném projektu ví, těšíme se na kontakt a výměnu know-how. Zatím se to učíme dost za pochodu a trávíme nad vším spoustu času, abychom zamýšlené uhlídali v rozměrech, které jsme si nastavili.

S účastí studentů rozhodně počítáme. Divadelníci z DREJGu už s tím jistou zkušenost mají. Plánujeme ale i intenzivnější zapojení gymnazistů a rádi bychom, aby z některých byli technici, grantoví a PR manažeři, tiskové mluvčí, dramaturgyně, biletáři, webmasterky, šatnáři … aby nakoukli pod pokličku a mohli se něco praktického naučit. Ve vizi školy je i studentský klub, který bychom postupně s Aulou chtěli propojit a vytvořit z gymnázia ještě živější a ještě otevřenější organismus, který probudí náchodský veřejný život. Škola tak, jak si ji představujeme, nekončí se zvoněním, není jen ve třídách, neuzavírá se před vnějším světem.

Vedení gymnázia bylo Aule nejen nakloněno, vlastně se na vzniku tohoto projektu přímo podílelo. Vize je společná, nejsme parta rebelantských pedagogů anarchisticky vzdorující školnímu establishmentu. Naopak. Vlastně se společně snažíme, aby celá škola vzala Aulu za svou. Je-li v tom nějaký vzdor vůči něčemu, tak snad proti blbé náladě, izolovanosti v bublinách sociálních sítí a na náš vkus poměrně chudé nabídce kultury pro tu generaci, která znamená budoucnost každého města, tedy i jeho škol. Takže to možná děláme i trochu zištně, abychom měli i dál koho učit a nepřišli o práci. (smajlík)

Nejvíc úsilí nás na začátku stálo sbírání prostředků z všemožných zdrojů. Teď už vyčerpávají spíš věci praktické, domlouvání na termínech a technických podmínkách, ladění smluv, koordinace s dalším děním v regionu, propagace… Ale počítáme se studenty, takže je to jen rozjezd, a věděli jsme, do čeho jdeme. V pohodě by to člověka na celý úvazek zaměstnalo. (smajlík)

V programu AULY od října do prosince jsem napočítala dvanáct akcí, které bude nový kulturní prostor hostit. Zaujmou přednášky výrazných osobností, besedy, koncerty, poslechové pořady, divadelní představení a promítání dokumentů. Hned v říjnu jste začali zostra a intelektuálně. Prvním vystupujícím byl literární historik Martin C. Putna, hned za ním šéfredaktor Respektu Erik Tabery, dále třeba Tereza Matějčková, přední česká filozofka… Jaké byly první ohlasy? Podařilo se aulu „rozžít“?

Zatím z toho můžeme mít dobrý pocit, byť hned zahajovací akci – koncert skupiny Květy – jsme museli pro nemoc frontmana zrušit. Na další pořady už ale lidé dorazili v počtech překonávajících očekávání. Dovolím si odcitovat jednu z divaček, která nám na odchodu řekla: „Děkujeme, že nám emancipujete venkov.“ Tohle je vlastně jeden z našich cílů. Dát vědět, že i maloměsto na samém okraji hranice může být místem, kde je kam jít a co dělat, kde to neumřelo u sdílených seriálových platforem.

Předpokládám, že programová dramaturgie počítá stále především se studenty jako hlavními diváky a posluchači. Vznikl prostor u nich a pro ně. Máte recept na to, jak zaujmout věkovou skupinu teenagerů?

Dramaturgicky zatím zkoušíme, testujeme, osaháváme hranice. Pochopitelně je naším primárním návštěvníkem student, víme ale, že to Aule bude chvíli trvat, než studentskou generaci opět vytáhneme ven. Proto chceme co nejdřív do dramaturgického týmu intenzivněji zapojit právě studenty, byť už i program této průkopnické sezóny se rodil i z jejich nápadů a přání. Z prvních akcí ale máme dojem, že návštěvnická skladba ukazuje spíš na širší hlad po neblbé kultuře, po něčem náročnějším, neprvoplánovém. Recept na teenage diváka tedy zatím nemáme. Chutná to dost napříč generacemi. Dramaturgickou „radu“ totiž zatím tvoří hlavně dva boomeři (Štěpánové Nosek a Macura) a jeden odkvétající skorotřicátník (Lukáš Havlíček). Ale cíl „student“ je jasný, stejně jako cíl „snad se vracející absolvent“.

Jak vlastně vaše aula vypadá a co nabízí? Jak náročné bylo přizpůsobit ji širšímu provozu?

Čistě technicky vzato je to prostor pro téměř dvě stovky diváků s hledištní elevací, poměrně malým jevištěm, které ale umíme zvětšit takřka na divadelní standard. Nabízí možnost slušného zvučení i scénického svícení i filmové projekce. S pomocí skvělého technika Michala Kopse, který zná všechny lokální scény a umí nazvučit zimní stadion i šnečí ulitu, vytvořil Atelier Tsunami velmi čistý prostor s respektem k původnímu řešení i potřebám moderních technologií. Od začátku jsme věděli, že když už náročná rekonstrukce proběhne, musí být jejím výsledkem multifunkční prostor odpovídající 21. století, že to musí být komplexní a únosné pro výuku i kulturu.

Letošní rok je spjatý se stým výročím narození slavného místního rodáka, spisovatele, překladatele a exilového nakladatele Josefa Škvoreckého. Odrazí se to také nějak na programu AULY, případně výstupech školních divadel? Je s trochou nadsázky možno říct, že je Danny Smiřický stále ve škole?

Jiráskovo gymnázium si svého nejslavnějšího absolventa připomíná dost kontinuálně. A věděli jsme, vzhledem k tomu, že někteří naši učitelé jsou dost intenzivně zapojení do městského připomínání Josefa Škvoreckého i 770 let města, že to Náchod neošidí. Přišlo nám trochu jako rozmělňování pozornosti organizovat ještě nějaké vlastní akce, zvlášť když jedním z podstatných elementů vzpomínkového večera na Josefa Škvoreckého, který se odehrál přesně v den jeho nedožitých stých narozenin, byl už zmíněný gymnaziální soubor DREJG. A právě při přípravách téhle akce jsme přičichli ke Škvoreckého poezii, což není úplně známá kapitola jeho tvorby. Je docela možné, že u mladičkého básníka Josefa Škvoreckého ještě chvíli vydržíme a něco se z toho urodí. Sám se nechám překvapit, jestli to bude naše letošní cesta k divadelnímu tvaru…

A pokud jde o Dannyho… každý den ve škole nějakého potkám, jejich tváře se sice mění, někdy je jich víc, někdy méně, ale jsou, stejně jako jejich lásky, jazzy (i když zní jinak), sóla na saxofon, májové kouzelnice, smutná podzimní blues, konce (nějakých) věků…

Když jste v roce 2022 kandidoval v komunálních volbách do městského zastupitelstva, tak jste napsal: „Tohle město má obrovský potenciál. Může být kulturním, společenským i vědeckým centrem regionu, což mu sekundárně přinese i nemalé peníze. Musí ale využívat potenciál lidí, které vychovává. Musí je umět uchvátit, pohltit, zaujmout. Musí jim dát možnost prožít nezapomenutelné. Musí jim dát důvod vrátit se. Tím mohou být pracovní příležitosti, ale i zážitky. Takový Náchod bych rád viděl. Takový Náchod by lákal k návratu.“ Věříte, že může být nová AULA tím odrazovým můstkem k dosažení uvedených cílů?

Kdybych tomu nevěřil, asi by to nešlo. Zřejmě také proto, že nadešla dobrá doba a zároveň nejvyšší čas. Sešlo se to: kolegyně a kolegové odhodlaní věci měnit a zkoušet, studenti, kteří si po covidu chtějí užít světa, posouvá se vnímání školy, která má naplňovat mnohem víc funkcí než jen v lavicích vzdělávat, maloměsta bojují s odlivem mozků, univerzitní města pohltí to, co maloměsta vychovala. Generace studentů a absolventů gymnázia je přesně ta, pro kterou je rozhodně už potřeba něco dělat, která musí mít důvod k návratu. Na to jen pracovní místa a krásná okolní příroda nestačí. Vyrostl jsem v Náchodě na přelomu věků Nesvobody a Demokracie, kde ale fungoval filmový klub organizovaný naším dějepisářem Mirkem Jindrou a v něm promítali Kieslowského, Kurosawu a Formana, v Náchodském Beránku hrál třeba Těatr Děrevo nebo Léblovo Zábradlí, rodil se festival Náchodská Prima sezóna, Geisslers Hofcomoedianten a DRED. Já jsem ty důvody k návratu měl. Kulturní prostor Aula by mohl být spoustou malých i velkých důvodů k návratu pro generaci počátku 21. století.

www.gymnachod.cz