Lidová kultura

Pro koho je program určen?

• kapacita je omezená na 12 dětí ve věku od 7 do 15 let

Kdy program probíhá?

• 8. 7. – Brašnář a tkadlec
• 29. 7. – Hrnčíř
• 12.8. – Knihař
• 19. 8. – Loutkář
• 26. 8. – Truhlář
• Program probíhá vždy od 8:00 do 16:00 hodin.

Jak bude program probíhat?

• Na workshopu Brašnář a tkadlec si děti vyrobí vlastní originální koženou peněženku a seznámí se se specifiky práce s kůží. Zábavnou formou zjistí, jaká řemesla se v minulosti zabývala textilní výrobou a jak složitý byl proces výroby oděvu. Zahrajeme si také spoustu veselých her.
• Z workshopů si děti kromě zážitků odnesou vlastní výrobky
• Program proběhne ve vnitřních i venkovních prostorách zámku.
• Dětem zajistíme i pitný režim a oběd.
• Do batůžku dětem přibalte svačinku a oblečení, které je možné zašpinit.

Kolik to bude stát?

• 690 Kč / dítě
• Cena zahrnuje celodenní program s lektorem a řemeslníky, materiál pro výrobu předmětu podle typu kurzu, který si děti odnesou domů, pitný režim a oběd.

Nominaci Jízdy králů chystal Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Požádali jsme proto o rozhovor bývalého vedoucího Centra lidových tradic Jana Blahůška, který měl přípravu nominační dokumentace na starost, a současnou vedoucí tohoto odborného oddělení NÚLK Jarmilu Teturovou, odpovídající za agendu nehmotného kulturního dědictví dnes.

 

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci Jízdy králů? Zúročili jste cenné zkušenosti z úspěchu zápisu Slováckého verbuňku, nebo byla situace o pár let později zcela jiná? (pozn. red.: Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, Jízda králů v roce 2011.)

Nominace Jízdy králů k zápisu do Seznamu UNESCO vlastně navazovala na předchozí nominaci Slováckého verbuňku. Součástí dokumentace u verbuňku byl totiž také seznam dalších pěti kulturních statků, které by mohly být navrženy k zápisu v dalších letech. A Jízda králů byla jedním z nich. Všechno se muselo ale dobře naplánovat a připravit. A protože se jízdy králů kromě Vlčnova jezdí v ostatních obcích na Slovácku /pozn. redakce: v Hluku, Kunovicích a Skoronicích/ v několikaletých intervalech, práce na dokumentaci musely být rozloženy do několika let.  Nevěnovali jsme se totiž jen samotnému obyčeji a jeho průběhu, ale všem souvisejícím aktivitám. Ve Vlčnově např. kompletní ročník jezdců jízdy králů – tzv. legrútů – žije přípravou tohoto výročního obyčeje v podstatě celý předchozí rok. Kluci se aktivně účastní již jízdy králů v roce předchozím, pak vybírají krále pro následující ročník, organizují taneční zábavu, jsou představeni na krojovém plese, chodí společně i s budoucím králem na Velikonoce, stavějí máj, učí se jezdit na koních… Do přípravy celé akce je ale zapojen daleko širší okruh lidí – rodiny krále a všech jezdců, které vytvářejí ozdoby na koně, musí se vypálit dobrá slivovice, vyrobit nebo nakoupit víno, upéct koláčky a zajistit občerstvení pro všechny hosty, připravit kroje, doprovodné programy, vyzdobit obec. Je toho samozřejmě ještě mnohem víc, ale už z uvedeného výčtu můžete vidět velký rozměr celé akce. Toto všechno jsme se také snažili zachytit a zdokumentovat, abychom pro přípravu podkladů do UNESCO mohli vybrat to nejdůležitější. Nominační dokumentaci musely doplnit také souhlasy nositelů této tradice, které byly deklarovány zastupitelstvy jednotlivých obcí. Tehdejší starostové proto patřili do širšího týmu zpracovatelů nominace, kterou se nakonec v roce 2010 podařilo zkompletovat a předložit v Paříži.

Pokud bych měl tedy srovnávat přípravu nominace Slováckého verbuňku s přípravou Jízdy králů, bylo to, podle mého názoru, u Jízdy mnohem, mnohem náročnější a do celého procesu muselo být zapojeno daleko více lidí. Na druhou stranu jsme měli zkušenosti z předchozích let, a tak zase jako o něco snazší vidím formální stránku celé věci. Moc rád na tohle období vzpomínám a jsem rád, že se vše podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

 

V rozhovoru pro Místní kulturu (https://mistnikultura.cz/ozenil-jsem-se-s-unesco) zmínil Michal Beneš, který stál u zápisu většiny památek na seznamy UNESCO, následující vzpomínku: „Když byla vyhlašována Jízda králů za součást světového nemateriálního kulturního dědictví lidstva, tak v Kunovicích před plným sálem zazněla věta a přítomní ji okamžitě pochopili. ͵Uvědomme si, že svět se uklonil před Jízdou králů v Kunovicích.ʹ To je přece fantastické. Poprvé se, obrazně řečeno, na mapě světa v této souvislosti objevila jména Kunovic, Vlčnova, Hluku a Skoronic.“ Jak na atmosféru této chvíle vzpomínáte?

Na tomto konkrétním večeru v Kunovicích jsem bohužel nebyl, ale konal se pravděpodobně až nějakou dobu po samotném hlasování Mezivládního výboru, kde se o zápisu Jízdy králů do Reprezentativního seznamu UNESCO rozhodlo. Toto jednání výboru probíhalo v roce 2011 na Bali v Indonésii a tam je vzhledem k jinému časovému pásmu o šest hodin více než u nás. O zápisech do Reprezentativního seznamu se tam rozhodovalo během dopoledního bloku, proto mi, stejně jako dalším kolegům, kteří se na přípravě nominační dokumentace podíleli, přišla zpráva od našich zástupců někdy nad ránem SMSkou. Měl jsem samozřejmě obrovskou radost, kterou ještě umocnilo doplňující sdělení, že nominace, již jsme několik let připravovali, byla v podkladech pro hlasování a pak i samotným předsedajícím vyhodnocena jako jedna z nejlépe zpracovaných. Současně mě ale trochu mrzelo, že jsem se nemohl tohoto slavnostního a mimořádného okamžiku účastnit osobně. Původně jsem měl totiž na jednání Mezivládního výboru na Bali letět také, ale několik měsíců před tím jsem změnil zaměstnání a z NÚLK ve Strážnici přešel řešit projekt založení Muzea v přírodě Rochus do Uherského Hradiště. Ministerstvo kultury proto k zastupování na jednání vybralo někoho jiného. Určitě musel být ten okamžik jedinečný. Sám jsem to zažil o rok dříve v Nairobi, kdy jsem byl přítomen při hlasování Mezivládního výboru, na kterém byl schválen zápis Masopustních obchůzek a masek na Hlinecku. Po každém schvalujícím verdiktu následuje potlesk celého sálu a zástupci jiných zemí, sedících v sále poblíž, delegaci státu, jehož kulturní statek byl právě k zápisu schválen, blahopřejí. A vy máte jako první tu čest, poslat skvělou zprávu domů…

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice jízdy králů proměnila? Pomohl zápis jejímu rozvoji?

Jízdu králů, stejně jako všechny ostatní statky zapsané do Reprezentativního seznamu, průběžně každoročně monitorují pracovníci Národního ústavu lidové kultury. V případě jízdy králů sledujeme rizikové faktory, kterými jsou populačně slabé ročníky jezdců, protože se nerodí tolik dětí, jako tomu bylo dříve. Dále musíme počítat vysoké náklady na zajištění koní zapůjčených ze soukromých stájí. S tím také souvisí nutnost jezdeckého tréninku jezdců, protože koně už nejsou součástí hospodářství, takže chlapci většinou nemají možnost se doma naučit na nich jezdit. Se zvyšujícím se zájmem návštěvníků na jízdách králů pozorujeme riziko komercializace akce, protože lidé shánějí ubytování, stravování, potřebují parkovací plochy, mají zájem o nákup suvenýrů, což nedokážou služby v obcích, kde se jízda králů jezdí, pokrýt. Ulice jsou pak přeplněny diváky i fotografy, proto někdy může dojít k narušení přirozeného průběhu jízdy králů. V tomto se právě potkávají pozitivní i negativní vlivy zápisu statku do Reprezentativního seznamu. Na straně jedné stojí popularizace a žádoucí zvýšení povědomí o existenci jízdy králů, na straně druhé právě komercializace a problémy se zvládáním přívalu turistů.

 

V současné době se jízda králů udržuje už jen v několika málo lokalitách. Nejpopulárnější a nejokázalejší je asi ta ve Vlčnově, která v nepandemických časech každoročně přiláká tisíce návštěvníků…

Dá se říct, že jízda králů ve Vlčnově je asi nejznámější. Jako jediná se koná pravidelně každý rok. S náporem diváků se však stále více potýkají i další jízdy králů – např. jízda ze Skoronic, která se jezdí v rámci festivalu Slovácký rok v Kyjově jednou za čtyři roky. Je samozřejmě dobře, že lidé mají zájem vidět tento fenomén lidové kultury, ale s určitou mírou komercializace se zde opravdu setkáváme. Myslím, že si tuto skutečnost organizátoři uvědomují, snaží se nepodléhat tlaku návštěvníků a zachovat důstojný průběh jízdy.

 

Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o jízdu králů mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam obcím na Slovácku a na Hané?

V současné době zaznamenáváme v České republice zvyšující se trend zájmu o projevy lidové kultury obecně. Tento vývoj byl samozřejmě nyní zpomalen celosvětovou epidemií koronaviru. Zápisu jízdy králů do Reprezentativního seznamu byla věnována pozornost celostátních médií, takže se to projevilo také v návštěvnosti těchto jízd bezprostředně po zápisu ve všech dotčených obcích. Navíc se jedná o statek vizuálně velmi atraktivní, během kterého diváci spatří nazdobené koně, krásné kroje, uslyší dechovou hudbu nebo cimbálovou muziku. Často je pro ně připravený doprovodný folklorní program. Na Hané je situace trochu jiná. Těchto jízd se zápis netýká, proto není obecné povědomí o jejich existenci. Jízda králů tam stále probíhá v menším rozsahu, v poklidu, pouze v rámci místní komunity, bez většího zájmu turistů.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Opatření k zachování jízdy králů bylo přijato několik. Pro pořadatele jsou jistě velmi důležité grantové systémy Ministerstva kultury ČR i příslušných krajských úřadů, v jejichž rámci mohou žádat o finanční příspěvky na realizaci jízdy králů. Dále se jedná o pravidelnou dokumentaci statku a podávání zpráv o jeho stavu nejen ministerstvu kultury, ale také UNESCO. K cílené popularizaci přispívají např. přednášky pro žáky základních a středních škol, které nabízí Národní ústav lidové kultury. V neposlední řadě se snažíme propagovat jízdu králů prostřednictvím putovní výstavy prezentující jízdu králů ve výstavních prostorách po celé České republice.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Dovolím si tvrdit, že dotační programy jsou velmi dobře nastavené tak, aby spravedlivě finančně podpořily organizátory ze všech obcí, které mají jízdu králů zapsanou v Reprezentativním seznamu. Žadatelé mají možnost dosáhnout na finance nezbytné zejména na zapůjčení koní a tréninkové jízdy, které by bez těchto prostředků jen těžko sháněli.

 

Jak se vlastně proměňuje význam jízdy králů, jedná se stále o iniciační obřad, při němž jsou osmnáctiletí chlapci vítáni mezi dospělé občany obce? Proč se dnes jízda králů odehrává, má v soudobém spolkovém životě ještě nějakou další funkci?

Jízda králů se transformovala v minulosti a proměňuje se stále i v současnosti. Změny se týkaly v případě obcí Hluk a Skoronice termínu posunutého z letničního období (konce května) na červenec, srpen, příp. září z důvodu vazby na folklorní festival nebo sjezd rodáků, dále také nastavení několikaletého cyklu jízdy v Kunovicích, Hluku i Skoronicích, až po zapojení ženatých mužů jako jezdců, zatímco dříve tuto úlohu zastávali pouze svobodní mládenci. V případě obce Vlčnov se zachovává stále pevný letniční termín, rovněž se jízdy účastní pouze chlapci (kromě role krále, který je mladší) ve věku osmnácti let – tzv. legrúti /pozn. red.: odvedenci – tímto pojmem se v minulosti označovali chlapci v daném roce odvádění do základní vojenské služby/. Ve Vlčnově tak zůstává dávná forma iniciačního obřadu stále aktuální. Hlavní význam jízdy králů v současnosti vidíme v její identifikační funkci, která přispívá ke stmelení dané vesnické komunity, v kontinuálním předávání dědictví předků dalším generacím vedoucí ke společnému prožívání obřadnosti celé události.

 

Jak se vybírá nový král? Je to pořád tak prestižní událost pro vybraného chlapce a jeho rodinu, cosi jako privilegium − ocitnout se v hlavní roli jízdy králů? Něco, na co bude on (i jeho rodina) po celý život vzpomínat?

Krále si volí většinou skupina mladých chlapců v obci ze svého středu. Je tedy určen přímo svými vrstevníky. Poté se žádají rodiče budoucího krále o svolení. Myslím, že rodiny krále si stále považují toho, že byl právě jejich syn vybrán do role krále, přestože to pro ně znamená určitou ekonomickou zátěž a časovou náročnost na přípravu všech nezbytností. Lze říct, že se jedná o prestižní událost v každé obci, kde se jízda králů koná.

 

V úvodu jsme si vypůjčili ohlašovací verše jízdy králů: „Hýlom, hýlom! Počúvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati." Jedná se o úvod kanonizovaného textu, který zazní ve stejné podobě všude tam, kde se jízda králů odehrává, nebo zde neplatí tak přísná pravidla? Co vlastně „hýlom“ znamená?

Vyvolávka „Hýlom, hýlom!“, příp. „Hýlom, hálom!“ je ustálenou formulí nejen na samotný úvod jízdy králů, ale používá se průběžně při dalších krátkých, veršovaných vyvolávkách směřujících na obyvatele jednotlivých domů, ke kterým jezdci zajíždějí a vybírají od nich drobné finanční příspěvky (např. „Hýlom, hýlom, počúvajte, před týmto domkem sa voda točí, že táto panenka má pěkné oči!“). Někteří etnografové se přiklánějí k myšlence, že slovo „hýlom“ pochází z maďarštiny, odvozením ze slova „hivóm“ – volám.

 

Součástí Jízdy králů ve Vlčnově je také vystoupení verbířů. Jako statky nemateriálního kulturního dědictví se Jízda králů a Slovácký verbuňk prezentují zvlášť. Do jaké míry spolu ale obě tradice souvisejí?

Regionální kolo Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na Uherskobrodsku se koná pravidelně v pátek večer jako jeden z několika doprovodných programů slavnosti Jízda králů již několik let. Důvody jsou spíše organizační, kdy mohou pořadatelé regionálního kola využít zázemí v Klubu sportu a Kultury ve Vlčnově, a také mají jistotu, že tuto akci navštíví dostatečné množství diváků, protože samotná soutěž je provázána s dalším kulturním programem. Společným prvkem je pak skutečnost, že se jedná o dva velmi významné a atraktivní fenomény tradiční lidové kultury.

 

Jak žije jízda králů v těchto pandemických dnech? Jaký byl loňský ročník tradičních akcí a jak probíhají přípravy letos? Účastníte se vy sami těchto slavností, ať už v Kunovicích, Hluku, Skoronicích nebo Vlčnově pravidelně? Kam jezdíte nejraději a proč?

JT: Jízda králů se v loňském roce nemohla uskutečnit, bohužel, žádná. Byla nastavena přísná hygienická opatření proti šíření nemoci covid-19, proto organizátoři odložili akce na rok letošní s nadějí, že se pandemická situace zlepší. Nyní však vidíme, že problémy stále pokračují. Pořadatelé znovu velmi pečlivě zvažují, jakým směrem se v přípravách vydat. Zásadní pro ně je nastavený limit počtu osob, které se mohou setkávat, protože při jízdě králů dochází ke kumulaci velkého počtu lidí v malém prostoru. Některé obce uvažují o posunu termínu, nebo dalším ročním odložení, některé se přiklánějí ke komornímu provedení jízdy s vyloučením diváků. Toto vynucené přerušení tradice může mít negativní dopad na zachování obřadu v budoucnosti.

Měla jsem možnost navštívit jízdy králů ve všech uvedených obcích. Každá je v něčem odlišná, ale všechny mají společnou krásnou atmosféru provázející tento obřad. Nemůžu říct, že bych si oblíbila některou více a jinou méně. Vnímám nasazení všech organizátorů, jejich obětavost a zájem na realizaci jízdy králů, stejně tak snahu samotných jezdců i jejich rodin, aby vše proběhlo podle zažitých zvyklostí ke spokojenosti celé obce.

 

JB: U mě do jisté míry poznamenalo vztah k jízdě králů mé bydliště. Pocházím totiž z Uherského Brodu, a proto jsem vlčnovskou jízdu králů navštěvoval daleko dříve před tím, než jsme se v NÚLK ve Strážnici začali věnovat dokumentaci a přípravě nominace. Při studiích na střední škole jsem měl spolužáka, jehož otec byl předsedou vlčnovské Společnosti Jízdy králů, a tak jsem se dokonce již ve třetím ročníku gymnázia zapojil do organizačního zabezpečení akce. Jiný kamarád vlastní ve Vlčnově „vinnú búdu“, řadu let jsem proto mohl zažívat sobotní podvečer před jízdou králů u sklenky vína v této vinné trati s řadou malých vinařských lidových staveb nad Vlčnovem, a pak se nocí u cimbálu prozpívat do nedělního slavnostního dne.

Příprava nominace ale samozřejmě znamenala osobní účast ve všech obcích s jízdou králů, a také osobní setkání s desítkami lidí, kteří nám s přípravou dokumentace pomohli. A některá z těchto přátelství trvají dodnes. Proto si nenechám účast na jednotlivých jízdách nikdy ujít a beru na ně i své děti, aby mohli také prožít tu nádhernou atmosféru a přivonět k tajemství, které postava mladého krále v dívčích šatech a s růží v ústech v sobě nese.

 

Jízda králů v Kunovicích se uskuteční dne 11. 7. 2021. Vedení města se společně s dalšími organizátory dohodlo, že nadále dodrží pro pořádání Jízdy králů dvouletý interval, který teď bude vycházet nově vždy na liché roky. V únoru 2021 rozhodli zastupitelé ze sousedního Hluku, že jízdu králů pro rok 2021 ruší, ve Vlčnově akce proběhla v termínu 28.-30. 5.

 

www.jizdakralu.cz

 

Aktuálního kunovického krále, kterému loňskou jízdu zhatila pandemie, Daniela Kozelka (13 let) a jeho maminky, místostarostky Kunovic, jsme se zeptali:

 

Jak prožívá/prožíval Daniel Kozelek přípravy na svůj velký den?

Daniel je velký flegmatik, takže přípravy bere stejně jako přípravu do školy (7. třída), trochu povinnost, ale nechce to odbýt – jak říká.

 

Podle čeho vybrali organizátoři k tomuto prestižnímu úkolu právě jeho?

Když se Daniel narodil, doma jsme se s manželem shodli, že by bylo pěkné, kdyby byl jednou králem, protože já sama jsem ve folkloru aktivní. Zpívám v Ženském sboru Kunovice, tančím ve folklorním souboru písní a tanců Handrlák, jsem vedoucí dětského folklorního souboru Malý Handrláček, takže folklor je srdcová záležitost.

Organizátorovi Milanovi Staškovi jsme to takto podali, on s tím souhlasil a zapsal si Danka „do pořadníku“ (úsměv), a když se v roce 2020 jízda nemohla konat a přesunula se do dalšího roku, tak i role krále byla posunuta o rok…

 

Není mezi chlapci o královský post rivalita?

O rivalitě se asi nedá hovořit, rozhodnutí je spíše věcí rodičů, kteří tuto roli svého syna berou jako rodinnou prestiž.

 

Zajímáš se, Dane, o národopis, chodíš do kroužků, do lidušky, nebo máš úplně jiné koníčky, které s folklorem nesouvisejí?

Chodil jsem do folklorního souboru Věneček s maminkou, pak do souboru Malý Handrláček, který vedla moje mamka, od září jsem začal docházet do starší skupinky − do souboru Kunovjánek. Folklorní písničky u nás doma pořád hrají a mamka stále něco tancuje. Navštěvuji také kurzy verbuňku. Mimo to chodím do ZUŠky, kde hraji na klarinet, a také do oddílu stolního tenisu.

 

Máš nějaký vzor?

Mým vzorem jsou někteří hráči počítačových her a youtubeři, na počítači trávím taky dost času.

 

Kdy a čím vlastně povinnosti pro „krále“ začínají? Co všechno přípravy obnášejí jak pro něj, tak celou rodinu po stránce časové, finanční…?

Přípravy na jízdu králů 2020 jsme zahájili už na podzim roku 2019, kdy jsme s Danielem jeli do stájí , učit se jezdit na koni. Hned u vstupní brány uviděl Daniel bílé zvíře a oznámil: „Na tomto teda pojedu, to bude mazané.“ Nebyl to kůň, ale lama, což je mezi jeho vrstevníky hanlivý výraz pro někoho, kdo není zrovna „dokonalý“. No ale jízdu na koni zvládl, tak už jen pořídit ten kroj. Dědečci nechali vypálit slivovicu, tatínek Bronislav udělal nový plot, vymalovali jsme doma, začali se shánět stromky v lese, krušpánek ¨/lidově zimostráz – pozn. red./ a ochotné tetičky dělaly zdobení na koně. V březnu 2020 se objevily první informace o COVIDu, vůbec nás nenapadlo, že by se jízda králů nekonala, že kultura a ostatní akce budou na dlouho zakázány. Když jsme pak na radě města situaci probírali, usnesli jsme se, že jízdu králů o rok odložíme, že zachováme dvouletý cyklus, ale v lichých letech, že na rok 2021 vychází významné výročí 250 let o první zmínce o kunovském banderiu /tj. existenci jízdní skupiny mužů na koních ve slavnostním průvodu – pozn. red./, že ten rok pro jízdu králů připravíme bohatý program atd. Nicméně scénář z minulého roku se opakuje i v roce 2021.

Po dohodě s organizátory zapsaného spolku Jízdy králů jsme přesunuli termín z května na 10. – 11. července 2021. S dalšími přípravami jsme doma opatrní, máme vymalováno, budeme dělat další část plotu, slivovica zůstala schovaná ve sklepě. Finální úpravy na kroji jsou pozastaveny, jelikož nám Daniel během jednoho roku porostl o tři konfekční velikosti, bude švadlena paní Božena Habartová kroj dokončovat, až se jízda králů skutečně přiblíží. Dnes je Danielovi třináct let, je v sedmé třídě, na vysvědčení měl dvojku z českého jazyka, měří 180 centimetrů, váží 82 kilogramů a velikost jeho nohy je č. 45. To bude asi největší z králů. Tyto jeho míry nás doma taky vedly k myšlence, že pokud by se jízda králů v roce 2021 nekonala, vzdá se Daniel čestné role ve prospěch mladšího kolegy, který už na svou úlohu jistě netrpělivě čeká a popřeje mu hodně štěstí a jeho rodičům pevné nervy a přípravy bez starostí, protože starosti si z jízdy králů děláme s manželem již čtrnáctým rokem a možná zbytečně.

Jinak k povinnostem patří i propagace rodiny a celé akce, rozhovory pro tisk, natáčení v televizi či rozhlase, které slouží i jako pozvání na akci. Slavnostní představení krále – kulturní pořad, kde se prezentuje celá jezdecká družina.

S nějakou finanční zátěží musí rodina počítat, ale je vždy tak vysoká, kolik jsme ochotni tomu věnovat. Řešíte dilema půjčit kroje, nebo nechat ušít nové vlastní, to je otázka financí. Opravit dům, fasádu, vymalovat? Kvůli jízdě králů nebo už to doma volá po rekonstrukci bez ohledu na tuto kulturní akci? Pozveme rodinu na oběd v neděli nebo u nás budou po celý víkend, sezveme ty nejbližší nebo se chceme vidět i s těmi, které vídáme zřídka a pozvání na jízdu králů pojmout jako příležitost se zase všichni potkat? Ale každopádně se jedná o prestiž rodiny, která je nositelem této významné UNESCO tradice. A proto tu peníze nehrají roli, spíše rodinná pospolitost.

www.mesto-kunovice.cz

 

Celý tým se bude snažit vám umožnit bezproblémovou prohlídku - zdraví a bezpečnost návštěvníků jsou na prvním místě. Proto prosíme o dodržování rozestupů nejméně 1,5 m od ostatních osob. Ve vstupní hale a všech muzejních budovách stále platí povinnost nosit masky. Vstup do areálu je možný od 9.00-17.00 hodin a vstupenky se platí u pokladny.

Pro bezkontaktní prohlídku muzejních objektů máme připravené štítky, které se pověsí na kliku dveří budovy, kterou si se svým doprovodem chcete prohlédnout. Pokud tam již podobný štítek visí, jsou v budově právě jiní návštěvníci. Pak je nutno vyčkat, až budovu opustí. Při dodržení všech podmínek nestojí příjemné prohlídce skanzenu nic v cestě.

Celý areál a budovy jsou ve vynikajícím stavu a v ohradách už čile pobíhají selátka švábsko-hallských vepřů a další domácí zvířata. Každou neděli zde v jednom ze statků můžete přihlížet práci muzejního pekaře a zakoupit čerstvý kváskový chléb anebo ochutnat hornofalcké pečivo. O aktuálních akcích se lze informovat na webových stránkách www.freilandmuseum-oberpfalz.de a ostatních sociálních sítích.

Těšíme se na Vaši návštěvu!

 

 

Obsah periodika tvoří tradičně řada zajímavých článků ze slováckého regionu, jemuž se časopis již několik desetiletí věnuje. Jde třeba o text mapující činnost agenta nacistické rozvědky Abwehr Paula Fidrmuce z Břeclavi. A hned vedle je jiný text vysvětlující původ dosud tak trochu tajemného reliéfu stromu na průčelí obřadní síně břeclavského židovského hřbitova. Málokdo ví, že až ve vzdáleném Veselí nad Moravou zemřel na následky zranění jeden z hrdinů bitvy u Slavkova v roce 1805, ruský generál Alexandr Alexandrovič Essen. Nechybí bohužel ani nekrolog jediného horňáckého vyšívače krojů Antonína Vrby st. z Velké nad Veličkou. Dozvíte se, proč došlo v 15. století k přeměně Hodonína z královského města v město poddanské. Časopis nabízí také připomínku 100 let trvání uherskohradišťské veřejné knihovny. Inspirativní je i článek k 85. výročí vzniku kdysi velice známého družstva Slovač, jež dnes už bohužel neexistuje. Takřka detektivní pátrání slibuje nadpis jiného příspěvku – Kdo byl muž z hrobu č. 23 v mušovském kostele sv. Leonarda? Psáno je také o již zaniklém svatebním zvyku z Podluží zvaném Uchýtání bran. Místo se ale našlo i pro rozsáhlou stať popisující způsoby uchovávání potravin na Uherskohradišťsku v minulosti. Tradiční seriál o výrobcích krojů na Slovácku zavede tentokrát čtenáře za paní Ludmilou Strakovou do Kunovic. Dozvíte se rovněž něco o dětském folklorním souboru Světlovánek, fungujícím v Bojkovicích. A také že letos uplynulo 150 let od narození kněze a v první polovině minulého století velmi známého spisovatele Josefa Blažka Pavlovického.

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Úly, kraslice, chléb, brambory, sýry, med, marmelády a kompoty, bylinkové výrobky, ale i chilli omáčky a dekorace z přírodních materiálů se ucházely o ochrannou známku JESENÍKY originální produkt^®.

„Tradice musí být to, co žije,“ uvedla v průběhu diskuze nad výrobky etnografka a členka certifikační komise značky JESENÍKY originální produkt® Mária Kudelová. Ta posuzuje i jesenické služby a zážitky, které mají zájem o regionální ochrannou známku. Minulý týden se tak podařilo rozšířit i tyto kategorie.

Jeden z nejnovějších zážitků nese název Kde roste historie. A nejde jen o ni, ale také o kus zahradničení v trochu jiném pojetí. „U nás se lidé seznámí s historií všemi smysly. Vezmeme je do zámeckého parku a zahrady ve Městě Albrechtice, kde se dozvědí, jaký byl život v 19. a 20. století v tomto kraji. Zapojíme návštěvníky aktivně do zážitku, například sázením rostlin nebo kurzem pečení chleba,“ vysvětlila provozovatelka zážitku Alena Křištofová, předsedkyně ČSOP Město Albrechtice. Její specialitou je pěstování starých odrůd rajčat, ke každé z nich má provozovatelka zážitku i příběh.

Pod jesenickým fialovým zvonkem se budou prezentovat i nové služby. Konkrétně kavárna Mevan´s coffee ze Zlatých hor a Samočep s penzionem Na Rybníčku v Bohutíně, kudy prochází i cyklistická trasa Moravská stezka.

Aktuálně nese ochrannou známku JESENÍKY originální produkt® 90 výrobků, 21 služeb a 21 zážitků. Informace o všech se nachází na www.regionalni-znacky.cz/jeseniky.

 

Od roku 1989 UNESCO věnuje pozornost také péči o nemateriální a kulturní dědictví, jehož součástí je mimo jiné tradiční a lidová kultura. Fenomén výlučnosti zrcadlící přirozený řetěz tradice a kreativity našeho kulturního bohatství.

V globálně propojeném a unifikovaném světě „je pestrost cenná a obohacující“, říká etnografka Ilona Vojancová, „protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva“.

V novém redakčním cyklu Cestou na Seznam se budeme věnovat právě těmto unikátním statkům nemateriální lidové kultury ČR, a nejen těm, které už jsou zapsány na Seznamu UNESCO, ale i na tzv. Národním seznamu ČR.

Příjemné a inspirativní čtení Vám přeje redakce Místní kultury 

Nad projektem Dveře jízdárny dokořán 2021 převzal Záštitu ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek. V letošním roce je projekt omezen na pět představení (info: maroszova@mkstc.cz * 774744830) a z toho jeden pod zvláštní záštitou - Zahajovací koncert je připravován pod Záštitou velvyslankyně Cliony Manahan - Velvyslanectví Irska v České republice. Dlouhodobou snahou o udržení projektu jsme získali důvěru u diváků i u vyšších institucí a tím podporu Dotací z Rozpočtu Plzeňského kraje pro rok 2021. Svůj příspěvek do projektu vložili i společnosti působící v něšem kraji: CM Transport Tachov s.r.o., Vodakva a.s., Merimex s.r.o. Všem patří upřímné poděkování.

Předprodej, prodej a rezervace přijímá Infocentrum Tachov, nám. Republiky 85 * infocentrum@mkstc.cz * 374 630 000.

Bližší informace o tomto a dalších akcích festivalu lze najít na www.mkstc.cz

Projekt, jednotlivé události, se uskuteční nebo neuskuteční podle nastalé situace a tím z rozhodnutí vlády o omezeních.

Nad projektem Dveře jízdárny dokořán 2021 převzal Záštitu ministr kultury PhDr. Lubomír Zaorálek. V letošním roce je projekt omezen na pět představení (info: maroszova@mkstc.cz * 774744830) a z toho dva jsou pod zvláštní záštitou. Zahajovací koncert je připravován pod Záštitou velvyslankyně Cliony Manahan - Velvyslanectví Irska v České republice. Dlouhodobou snahou o udržení projekt jsme získali důvěru u diváků i u vyšších institucí a tím podporu Dotací z Rozpočtu Plzeňského kraje pro rok 2021. Svůj příspěvek do projektu vložili i společnosti působící v něšem kraji: CM Transport Tachov s.r.o., Vodakva a.s., Merimex s.r.o. Všem patří upřímné poděkování.

Předprodej, prodej a rezervace přijímá Infocentrum Tachov, nám. Republiky 85 * infocentrum@mkstc.cz * 374 630 000.

Bližší informace o tomto a dalších akcích festivalu lze najít na www.mkstc.cz

Projekt, jednotlivé události, se uskuteční nebo neuskuteční podle nastalé situace a tím z rozhodnutí vlády o omezeních.

Přípravou nominace, kterou předkládala ČR do UNESCO už v roce 2004, byl pověřen Národní ústav lidové kultury. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou tehdejší vedoucí Útvaru nehmotného kulturního dědictví NÚLK Jan Blahůšek, jenž měl přípravu nominace na starost, a současná vedoucí Centra lidových tradic NÚLK Jarmila Teturová, která má agendu nehmotného kulturního dědictví v ústavu pod dohledem dnes.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak probíhala příprava na nominaci slováckého verbuňku? S jakými obtížemi jste se museli popasovat? Proč jste se rozhodli se o to pokusit?

V roce 2003 přijala Generální konference UNESCO Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Na základě této Úmluvy bylo pod patronací UNESCO zavedeno také vytváření nového celosvětového seznamu, na který začala být od roku 2004 zapisována tzv. Mistrovská díla ústního a nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Česká republika se snažila být v rámci celého procesu přijetí Úmluvy i následného schvalování prováděcích předpisů k ní aktivní. Řekl bych nyní, s odstupem času, že šlo i o jakousi prestiž účastnit se těchto mezinárodních aktivit mezi prvními a ukázat, že se má Česká republika v mezinárodní konkurenci čím pochlubit. Po vzájemné dohodě mezi Ministerstvem kultury a jím zřizovaným Národním ústavem lidové kultury (NÚLK) byl slovácký verbuňk vybrán k nominaci na zápis do seznamu UNESCO za ČR jako první. A to nejen proto, že splňoval definici reprezentativního kulturního statku nemateriálního kulturního dědictví i všechny ostatní nezbytné podmínky pro zápis, ale také proto, že NÚLK měl v té době ke slováckému verbuňku shromážděnu rozsáhlou dokumentaci a úzce spolupracoval s významnými nositeli tohoto kulturního statku. UNESCO totiž od začátku dbá na to, aby každý nominovaný kulturní statek byl k zápisu přihlášen s vědomím a souhlasem jeho nositelů. Samotná příprava nominace i přesto trvala přibližně rok, během kterého se podařilo sestavit všechny texty a požadovaná zdůvodnění, pořídit soupisy vybraných nositelů, jejich souhlasy, doprovodnou fotodokumentaci, audiovizuální materiál včetně desetiminutového videodokumentu, vypořádat autorská práva, vše přeložit do angličtiny a ve speciálně upraveném a výtvarně zpracovaném boxu připravit k podpisu tehdejšímu ministru kultury a k následnému předání tří paré v sídle UNESCO v Paříži.

Vzpomínám si, že jsem se musel speciálně připravit na kontrolu zavazadel na letišti, aby se kontroloři nepodivovali zvláštnímu obsahu balení nebo ho dokonce nezabavili. Krabice s nominačními dokumentacemi byly totiž uzavřeny dřevěnou pletací jehlicí. Jednalo se o výtvarné řešení, protože na víku černého papírového boxu byly v reliéfu vyraženy čižmy - vysoké krojové boty a na jehlici, kterou se víko uzavíralo, visely červené třásně. Aby mě vpustili na palubu letadla, musel jsem jehlice uložit do hlavního zavazadla přepravovaného v podpalubí. A tak se podařilo všechno v pořádku převézt a až v Paříži jednotlivé boxy zase zkompletovat.

 

V září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, který mj. sestavuje přísně výběrový prestižní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, a v prosinci 2020 byly vánoční ozdoby z foukaných skleněných perliček z Poniklé na Semilsku zapsány pod ochranu UNESCO. Byli jste tehdy v podobné příhodné situaci?

Členem mezivládního Výboru se ČR stala poprvé až v roce 2010, a proto zápis slováckého verbuňku do Seznamu nemohla nijak ovlivnit. V letech 2004 a 2005, kdy byl verbuňk v UNESCO hodnocen, probíhala navíc schvalovací procedura ještě trochu jinak. Celá agenda související s Úmluvou o zachování nemateriálního kulturního dědictví se tehdy v UNESCO teprve rodila, připravovaly se prováděcí předpisy a v jednotlivých státech byl veden, nebo se zrovna chystal ratifikační proces. Nominace posuzovala komise vybraných odborníků, kteří buďto dali, nebo nedali doporučení generálnímu řediteli UNESCO k zápisu nominovaných prvků do Seznamu. Nicméně kontakty Ministerstva kultury v UNESCO byly v té době určitě nadstandardní, protože ČR se aktivně podílela na přípravě přijetí Úmluvy a pozitivní roli sehrála také stálá diplomatická mise ČR při UNESCO v Paříži. Proto se podařilo bez problémů zodpovědět doplňující dotazy a upřesnit nejasnosti tehdejších posuzovatelů. Troufám si ale tvrdit, že rozhodující byl fakt, že slovácký verbuňk všechna kritéria k zápisu do Seznamu splňoval, což bylo doloženo nominační dokumentací.

 

Slovácký verbuňk byl zapsán na Seznam UNESCO v roce 2005, ale na národní seznam až v roce 2009. Byla tehdy cesta na seznam UNESCO méně komplikovaná?

Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR – tzv. Národní seznam vznikl až koncem roku 2008. Do té doby nebyla stanovena povinnost předchozího zápisu prvků nominovaných do Reprezentativního seznamu do národních inventářů. Bezprostředně po založení Národního seznamu, tedy v roce 2009, došlo k „překlopení“ nominace verbuňku, který už byl zapsán do Reprezentativního seznamu, do Národního seznamu.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za deset let od zápisu tradice verbuňku proměnila? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejímu rozvoji?

Stav všech zapsaných statků do Reprezentativního seznamu je pravidelně systematicky monitorován garanty těchto statků, kterými jsou odborní pracovníci Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Redokumentace statku zahrnuje komunikaci s nositeli statku, přítomnost na akcích, při nichž se statek projevuje, fotodokumentaci, videodokumentaci, terénní výzkumy, monitoring médií apod. Ve stanovených sedmiletých intervalech předkládá ČR periodickou hodnoticí zprávu o stavu zapsaných prvků sekretariátu UNESCO. Tento velmi podrobný a obsáhlý dokument se zaměřuje nejen na vývoj jednotlivých statků, ale rovněž na péči o nemateriální kulturní dědictví ČR jako celku, na jeho odbornou záštitu, podporu, institucionální souvislosti a ekonomický kontext. Jakékoliv změny jsou zaznamenány a ve zprávě uvedeny.

Verbuňk je stále živý fenomén taneční kultury. To znamená, že se průběžně vyvíjí a proměňuje v čase v závislosti na aktuálních společenských podmínkách. Zápis do Reprezentativního seznamu znamenal zvýšení popularity u široké veřejnosti. Dá se říct, že mu toto ocenění přineslo určitou prestiž. V souvislosti se zápisem jsme zaznamenali např. zvýšený zájem o verbuňk v lokalitách mimo jeho původní teritorium výskytu. Verbuňk se nyní tančí kromě etnografické oblasti Slovácka, kde byl zapsán, také v řadě lokalit na Brněnsku, Vyškovsku, Mikulovsku, Znojemsku a na Slovensku v etnografické oblasti Záhorí, kam se rozšířil a stává se tam součástí místního tanečního pořádku. Na druhou stranu musíme uznat, že se současná pandemie koronaviru a s ní spojená restriktivní opatření zakazující shromažďování osob a pořádání kulturních akcí podepsala na vývoji verbuňku, protože ztratil své přirozené taneční příležitosti, kde by se mohl prezentovat.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla přijata?

Záchranných opatření byla přijata celá řada. Kromě již zmíněné periodické redokumentace to bylo např. zachování pořádání Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku při Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice a podpora jejích regionálních kol, dále pořádání seminářů pro tanečníky, metodická pomoc lektorům verbuňku, informační servis pro tanečníky prostřednictvím webových stránek a sociálních sítí, výzkumné aktivity zaměřené na verbuňk atd. K realizaci opatření přispělo i zřízení Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku, který je poradním orgánem ředitele NÚLK. Jeho členové působí v jednotlivých subregionech výskytu verbuňku a velkou měrou svými aktivitami (školení, semináře, výuka, odborná záštita) přispívají k jeho podpoře a zachování.

 

Existují dvě podoby současného verbuňku, pódiová a obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků. Nehrozí tady jeho komercializace?

Verbuňk plní v rámci zvykoslovných aktivit, mezi které patří hodové obchůzky a taneční zábavy, krojové plesy, besedy u cimbálu a další taneční zábavy, nezastupitelné funkce pro danou dotčenou komunitu. Jeho rozšíření a četnost výskytu v terénu jsou velké. Zároveň existuje ve většině lokalit početná skupina jeho nositelů – tanečníků. Časové a prostorové rozprostření verbuňku je tedy vcelku široké a nehrozí cílená kumulace návštěvníků na několika určených místech, kde by mohlo docházet k jeho zneužívání za účelem komercializace.

 

Jak je to s turistickou atraktivitou verbuňku? Ve tříletém období 2019-2021 se agentura CzechTourism věnovala otázce tradic a zvyků, tedy nehmotnému kulturnímu dědictví, i v rámci své nové strategie, vznikl k tomu web http://www.tradicemasmysl.cz/ Zaznamenali jste, že by došlo ke zvýšení zájmu o verbuňk mezi českými i zahraničními návštěvníky? Co vůbec přinesl zápis na Seznam dané lokalitě?

Hodové slavnosti jsou pro turisty v posledních letech dosti atraktivní, protože roste zájem o kroje, lidovou hudbu, tance a zvyky. V současnosti je také velmi populární vinařská turistika. Lidé mají zájem ochutnat víno od drobných vinařů a sledovat při tom projevy lidové kultury v místech, kde ještě tvoří přirozenou součást života obyvatel. Často volí termíny své dovolené v dané lokalitě tak, aby měli možnost vidět hodový průvod a zatančit si na hodové zábavě. Přímo za verbuňkem se pak turisté vypravují na Mezinárodní folklorní festival do Strážnice na Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším pořadům festivalu.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Jihomoravský i Zlínský kraj, kde se verbuňk vyskytuje, vypisují speciální dotační programy zaměřené na kulturní dědictví, se zvláštním zřetelem na statky zapsané v Reprezentativním seznamu. Těchto dotačních titulů často využívají organizátoři regionálních kol Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, příp. organizátoři kulturní programů prezentujících verbuňk.

 

Na festivalu ve Strážnici se konají i dětské soutěže verbuňku, kde se údajně tvrdě dbá na přesné provedení jednotlivých komponent na úkor vlastní taneční improvizace…

Hlavním smyslem Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku je uchování jeho specifických tanečních typů. Rozlišujeme sedm těchto typů dle subregionů jejich uplatňování: uherskohradišťský, uherskobrodský, horňácký, strážnicko-veselský, kyjovský, hanácko-slovácký a podlužácký. Každý regionální typ se vyznačuje určitými specifickými kroky a stylem provedení verbuňku. V případě pódiové prezentace verbuňku skutečně dochází k potlačení určité míry improvizace, protože se nacvičují jednotlivé taneční figury a secvičuje pěvecký projev s cimbálovou muzikou. Zachován však zůstává emocionální aspekt tance a možnost momentálního prožitku a sebeprezentace.

 

Jak se vlastně proměňuje význam verbuňku, kterým se původně loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby? Proč se dnes verbuňk tančí, má v dnešním spolkovém životě nějakou funkci?

Některé původní funkce verbuňku již vymizely, nebo se proměnily. V současnosti plní verbuňk důležitou úlohu při hodech. V sólové podobě ho tančí stárci (zvolení představitelé chasy) před chasou při hodových obchůzkách pro stárky. Hromadně se pak tančí na počátku hodové zábavy domácí chasou. Během hodové zábavy je zvykem, že se vítají chasy z okolních obcí, které přijíždějí v krojích jako hosté na zábavu. Každá chasa přichází pochodem, poté jsou slavnostně uvítání místními stárky a zatančí verbuňk. Je to forma jakési prezentace před všemi návštěvníky hodové zábavy (příp. krojového plesu), zejména před přítomným ženami. V oblasti Podluží se verbuňkem hodová taneční zábava i ukončuje. Verbuňk není záležitost pouze svobodných chlapců, ale tančí ho také ženatí muži během tanečních zábav. V dnešní době se zapojují do verbuňku na mnohých místech i děvčata a ženy specifickým tanečním projevem spočívajícím v jednoduchých krokových variacích při držení za předloktí v uzavřených kruzích. Z toho všeho vyplývá, že je verbuňk důležitou složkou tanečního pořádku na tanečních zábavách.

 

Jak žije verbuňk v těchto pandemických dnech? Pro zajímavost profil Slovácký verbuňk má na facebooku přes tisíc fanoušků…

Situace není příznivá pro kulturu obecně. V případě verbuňku jsme přišli o většinu tanečních příležitostí – o velkou část hodové sezóny loni, o všechny letošní plesy… Verbuňk je tanec, který má přímou vazbu na tyto akce. V loňském roce se nám podařilo uspořádat v rámci stanovených hygienických opatření zkrácenou verzi Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Je pochopitelné, že byl nižší zájem tanečníků, protože neměli možnost se tanci a přípravě na Soutěž věnovat naplno. Zároveň bych chtěla vyjádřit poděkování všem tanečníkům, kteří se Soutěže zúčastnili, přišli si společně zatančit a podpořili tak verbuňk v této nelehké době.

Facebookový profil Slovácký verbuňk využíváme k rychlé komunikaci a informování tanečníků i všech ostatních fanoušků verbuňku o aktuálním dění. Jsme velmi rádi, že nám počet sledujících stále roste.

 

V úvodu jsme použili vaše slova, totiž že slovácký verbuňk je „nejhezčí mužský tanec na světě“, není to přece jen nadsázka?

Musím tuto věc uvést na pravou míru. Nejedná se o moje slova, ale o slova jedné z významných osobností, která se zasloužila o rozvoj verbuňku a stála u zrodu Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, tedy o pana doktora Karla Pavlištíka. Ten s oblibou říkával, že verbuňk je „nejkrásnější chlapský tanec na světě“. Všichni jsme věděli, že to tak skutečně cítil. Doktora Pavlištíka jsem si velmi vážila pro jeho odborné znalosti, ochotu poradit a současně také pro lidský přístup ke svým kolegům. V jednom nedávném rozhovoru jsem jeho slova parafrázovala a řekla jsem, že s nimi souhlasím. Pravdou je, že by etnolog neměl porovnávat „estetickou“ úroveň lidových tanců, protože každý takový tanec má svou jedinečnou úlohu a daný význam pro komunitu, kde se tančí. Pocházím ze Slovácka a tím tvrzením jsem chtěla, podobně jako doktor Pavlištík, vyjádřit subjektivní pocit sounáležitosti s verbuňkem.

 

festivalstraznice.cz

www.nulk.cz

 

A kdo je loňský vítěz soutěže verbířů ve Strážnici? (Zajímalo nás, jak se cítí, když se oblékne do kroje, proč s verbuňkem začal a co ho u něj drží a jak trénuje malé verbíře.)

 

Jmenuji se Marek Salay. Je mi 19 let, jsem z Charvátské Nové Vsi, což je městská část Břeclavi. Studuju Vinohradnictví a vinařství a starám se o naše rodinné vinařství, které jsme založili spolu s mým bratrem. Ve volných chvilkách se věnuju folklóru − buď tanci, anebo hraní s mou cimbálovou muzikou. Soutěž ve Strážnici jsem vyhrál v roce 2020, v roce 2019 jsem byl na 4. místě. Když si obléknu kroj, tak cítím jeho nádhernou vůni, ale vzhledem k tomu, jak často si ho oblékám, tak už je to pro mě, jako když si vezmu normální oblečení. S verbuňkem jsem začal někdy ve 14 letech, když jsem začal chodit v kroji v chase. Do té doby jsem velmi aktivně sportoval. Protože jsem ho chtěl umět, tak jsem na něm hodně trénoval a šel jsem na první dětskou soutěž a pak už to šlo postupně samo. Každý rok je jiný a vždy se snažím učit něco nového. Drží mě u něj to, co mi chybělo ve sportech − volnost celého projevu. Loni poprvé jsem oficiálně trénoval díky panu Švachovi mladé verbíře a byl to celkem zážitek něco předat. Talent u nich jsem poznal podle toho, jak se hýbou, když nejsou křečovití, pak jim to jde skoro samo.

 

 

 

Lidová muzika z Chrástu/ Chrástecká muziku, z. s., folklorní soubor, Chrást, okres Plzeň-město, Plzeňský kraj, 1800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Vojtěch Kouba – vedoucí kapely

 

Představte se… Na Facebooku píšete, že jste folklorní soubor, který chce hrát muziku tak, aby dávala smysl. Co to konkrétně pro vás jako mladou kapelu znamená a jak záměr naplňujete?

Na folklor (zvlášť u nás na západě Čech) je často nahlíženo jako na aktivitu, která je spojena pouze s dětmi a jejich výchovou, a která je zcela závislá na podpoře a pomoci zvenčí. To je zčásti pravda, podpora ale nesmí být spojena s dojmem, že jde o něco neživotného, nezábavného. Většina z členů naší muziky prošla specifickým prostředím dětských folklorních souborů. V určitý čas jsme museli přemýšlet, zda chceme pokračovat v tom, co jsme dělali jako děti, a jakým způsobem. Chceme hrát hudbu, kterou máme rádi, protože má svoje kvality: je jednoduchá, je nám blízká, je spojena se silnými texty.

 

Kdo jsou vaši fanoušci? Může folklor a lidová píseň oslovit i mladé lidi, kteří nemají základ v domácím muzicírování a poslouchají úplně jiné žánry?

Určitě ano. Jen o tom ne vždycky vědí. Mám pokaždé radost, když mi otevření lidé různého věku a z různých prostředí říkají, že nečekali, že se jim bude takhle líbit lidová hudba. Pokud ovšem uspořádáme koncert, musíme se o publikum zasloužit, základem potom jsou naši známí. To ale myslím znají i mnozí profesionálové. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve na svoji akci, dochází právě k těm překvapením.

 

Záleží vám na autentičnosti, používáte tradiční lidové hudební nástroje?

Hrajeme na klasické, většinou nijak výjimečné nástroje – smyčce, klarinety a flétny. Jediným výrazným specifikem naší kapely jsou chodské dudy z dílny Jaromíra Konrádyho.

S autentičností je to složité. Ve chvíli, kdy se setkám se skutečnou, živou tradicí, chci se k ní připojit, nechávám se jí strhnout. Ale lidová hudba v Čechách je už desítky let předávána v upravené podobě, prostřednictvím škol nebo folkloristického hnutí. Dokonce i chodské kapely se v dnešním složení, s basou a houslemi, objevily až v padesátých letech. Nebudeme už nikdy hrát jako muzikanti zachycení na voskových válečcích, i kdybychom se převlékli do jejich krojů a zkusili zrekonstruovat jejich nástroje. Máme jiné hlasy, nemáme tak hrubé ruce, žijeme v jiném světě. Přesto věřím, že se můžeme přiblížit tomu, co chtěli ve svých písních vyzpívat.

 

Pátráte v archivech?

Ano, i když na to bohužel nemám moc času. Fascinuje mě bohatství zápisů lidových písní uchovávané v Etnologickém ústavu Akademie věd i na dalších místech. Jsem rád, že alespoň části z těch tisíců zápisů vycházejí v edicích a moc se těším, že snad brzy dojde k digitalizování všech těch záznamů. Snad ještě zajímavější jsou písně Lužických Srbů, včetně těch zapsaných českými folkloristy (Ludvíkem Kubou či Adolfem Černým). Na CD Za čěskimi horami jsme představili písně většinou z nejznámější, Smolerovy lužickosrbské sbírky. K dispozici jsou ale stovky dalších, mimořádně krásných zápisů.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

Soubor vznikl v devadesátých letech v rámci základní umělecké školy v Chrástu pod vedením Zuzany Klepalové. Já jsem byl součástí jeho první generace. Silná generace spojená s mými mladšími bratry dokázala přežít odchod zakladatelky i proměnu z dětského souboru v dospělý. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a že to muzikanty se mnou pořád baví. Při ZUŠ Chrást pořád existuje Malá muzika, která je s naší kapelou propojená.

 

Podílíte se aktivně na kulturním dění v obci, nebo jen vycházíte z folklorní tradice plzeňského regionu?

Chrást je příměstskou obcí s průmyslovou minulostí, živých tradic je tu opravdu málo a všichni vědí, že za kulturou si mohou dojet do blízké Plzně. Fungují tu ale ohniska, která spojují aktivní lidi. Patří mezi ně jistě chrástecký farní sbor Českobratrské církve evangelické s aktivním farářem Karlem Šimrem, základní umělecká škola s ředitelkou Pavlou Sovovou a přes údolí všemožné aktivity v obci Smečice spojené s loutkářem Vladimírem Sosnou. S těmi všemi spolupracujeme, podílíme se pochopitelně také na akcích obce. V Plzni jsme před mnoha lety převzali organizaci jarního Setkání dětských lidových muzik, které bohužel už dvakrát zrušily dopady koronaviru.  

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme skuteční amatéři, z latinského amare. Děláme to, co máme rádi jako součást našich životů, vedle našich zaměstnání nebo škol. Ano, chceme být hybateli kulturního dění, ale nedáváme si nesplnitelné cíle. Chceme hrát a oslovovat ty, kteří budou chtít poslouchat. Rádi podporujeme zajímavé kulturní projekty, teď aktuálně to bude obnova barokní fary v obci Holostřevy, která je duchovním a kulturním centrem pro mnoho lidí nejen z Plzeňska.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Je to rozhodně naším cílem. A je to přirozené – zpíváme písně většinou o lásce, které napsali mladí lidé. Na výchovných koncertech v mateřské škole to ještě všichni chápou, my starší si to musíme občas připomínat.

 

Folklor je jakýmsi mostem mezi námi a našimi předky. Stojí za to se dnes ohlížet a srovnávat kontext naší doby a té jejich? Lze v tom najít naději a povzbuzení, nebo takto neuvažujete? 

O minulosti a svých předcích nejspíš někdy uvažoval každý. Ve skutečnosti ale nemáme stroj času, nedokážeme, a většinou ani nechceme se vrátit někam zpátky. Žijeme teď a tady. Pokud zpíváme jejich písně, zpíváme je jistě v jiném kontextu. Musíme si je přivlastnit, musíme je zpívat po svém. Ale věřím, že je možné napojit se na ně, zpívat se stejnou radostí.

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Co nás těší, je snad jasné – možnost hrát jednoduchou, ale přitom smysluplnou hudbu. A potkávat se díky ní s dobrými lidmi. To v současnosti pochopitelně výrazně komplikuje koronavirus. V minulém roce se nám naštěstí podařilo natočit album Svatební & pohřební, plánované také jako vinylová deska. Během podzimních opatření jsme měli spoustu práce s jeho dokončováním a s crowdfundingem, který nám pomohl výrobu desek financovat. Teď, na jaře, už jenom čekáme, asi jako všichni muzikanti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Činnost souboru zaštiťuje spolek Chrástecká muzika, z.s.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

Členů spolku je aktuálně 13, což odráží počet muzikantů v kapele. Ne vždy ovšem vystupujeme všichni. Většina členů souboru už má studia za sebou a pracuje – máme mezi sebou několik učitelů, ale také počítačového grafika, datového experta, nadějnou vědeckou pracovnici nebo průvodce plzeňským historickým podzemím.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu?

Ano, myslím, že je vše v nejlepším pořádku. Chrást má malý, ale aktivní tým kolem starosty, úřad funguje s dobrými výsledky, včetně ekonomických. Obec podporuje spolky drobným finančním příspěvkem, my jsme obci k dispozici, pokud je potřeba.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Klíčovými partnery v Chrástu jsou pro nás místní evangelický sbor, v jehož prostorách zkoušíme, a také ZUŠ Chrást. Neformální spolupráce probíhá mezi většinou folklorních souborů, jejichž členové se potkávají a často si i různě vypomáhají. V tomto ohledu jsme v mnohém vděčni souboru Gaudeamus VŠE, Praha nebo Malé české muzice Jiřího Pospíšila, v současnosti spolupracujeme se souborem Šáteček ze Semic.

Výdaje se snažíme udržovat při zemi. V letech, kdy se nám podaří vyjet na nějaký folklorní festival, žádáme o dotaci na podporu mobility Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Vznik filmu Naše zvony pěkně znějí a ušití několika kostýmů podpořil Plzeňský kraj.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Máme za sebou několik CD, včetně alba Za čěskimi horami s písněmi Lužických Srbů. V roce 2016 se nám podařilo vydat knihu Plzeňské písně, která obsahuje hned dvě CD s naším výběrem toho nejzajímavějšího ze sbírek lidových písní z Plzeňska. Natočili jsme také film Naše zvony pěkně znějí. A minulý rok jsme žili svatebními a pohřebními písněmi, které vyšly na dvou gramofonových deskách.

Pochopitelně, že se mnohé nedaří. Vcelku málo jezdíme na různé větší festivaly, také proto, že nemáme tanečníky, tím jsme hodně limitovaní. V roce 2020 jsme konečně měli být součástí festivalu Strážnice, na to jsme čekali mnoho let. Bohužel, Strážnice, stejně jako festivaly v Lužici, jsou za současné situace jen krásným snem.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Ještě máme plnou hlavu svatebních a pohřebních písní. Spíš než slovo „pyšní“ bych ale použil „vděční“. Natáčeli jsme už podruhé s Jaroslavem Krčkem, ve studiu ČRo Plzeň. Obal dvojalba zpracovala skvělá výtvarnice Michaela Dušková. A díky crowdfundingu jsme vybrali dostatek peněz na to, aby album mohlo vyjít. Víme, že to není samozřejmost a máme z toho radost. A už se těšíme, až bude možné udělat slavnostní koncert.

 

Jak plány spolku na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Je nám líto festivalu Strážnice 2021. Připravovali jsme pořad věnovaný lužickosrbskému folkloru, takže i kdyby se letos festival mohl konat, jistě by byl bez Lužických Srbů. Opatření proti koronaviru odsunula také jednu souborovou svatbu. Oproti hrůzám, které zažívají zdravotníci, to ale nic není. A pokud mluvím za sebe, mimořádná situace mi přinesla několik klidných, a přitom intenzivních měsíců s rodinou. Naopak jedním z nejsmutnějších zážitků letošního jara bylo zjištění, že majitelé domu č. p. 12 v Chrástu nenávratně zlikvidovali poslední z kamenných špejchárků, který jsme v obci měli, ale to s pandemií nijak nesouviselo.

 

Na webu píšete, že jste v současnosti jediným folklorním souborem v České republice, který do svého programu zařazuje lidové písně Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, jehož příslušníci žijí v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Co vás k zájmu o Lužici přivedlo?

Lužice je krásná, relativně blízká, a přitom exotická krajina kousek od našich hranic. Poprvé jsem tam byl před lety s rodiči. Velikonoční jízdy katolických Lužických Srbů se stovkami koní pro mě byly setkáním se skutečným folklorem, o kterém jsem snil dlouhá léta v dětských souborech. Trvalo to hodně let, ale dostal jsem se i k lužickosrbské lidové hudbě. Členové souboru se potom oprávněně ptali, proč bychom měli zpívat v cizím jazyce cizí folklor. Poznat Lužické Srby ale skutečně znamená najít blízké příbuzné, jsou nám bližší, než třeba Slováci. Odbočka k srbskému folkloru je tedy způsobem, jak lépe poznat náš vlastní.

 

Letos vám u Radioservisu vyšlo album s „písněmi, které doprovázely na cestu“, třicet svatebních a pohřebních písní z Čech, západní Moravy, Horní a Dolní Lužice. Není to poprvé, co jste úspěšným crowfundingem pokryli náklady na vydání nosičů. Pokračujete tedy v konceptu započatém před pěti lety albem Plzeňské písně?

Plzeňské písně vznikly před pěti lety jako pokus vytvořit „best of“, popsat šíři a možnosti plzeňského folkloru. Tahle snaha byla spojena s titulem Evropské hlavní město kultury 2015. Dneska žasnu nad naší odvahou. Díky mnoha milým lidem se nám povedlo vybrat dostatek peněz, díky designérce Štěpánce Bláhovcové vznikla zajímavá a netypická kniha, jejíž součástí jsou třeba pohlednice nebo mapa, a také DVD s animovanými a hranými videoklipy.

Svatební & pohřební už si nekladly žádný takhle velký cíl. I když, vydat první folklorní vinyl po mnoha desetiletích, to vlastně není špatné.

 

Spolupracujete s řadou talentovaných lidí, výtvarníků, filmařů, třeba z plzeňského festivalu animovaného filmu Animanie, kteří dávají folkloru nový šmrnc. Videoklip k písni „Za Škodovkou nad komíny“ je zábavný, hravý, trochu punkový, a přitom skvěle s hudbou souznící.

Děkujeme, vyřídíme to Kubovi Čermákovi. Mně při sledování toho klipu trochu mrazí, protože je natočen na místě bývalé obce Škvrňany, ze které nezbylo téměř nic. Co nepodlehlo náletu na konci války, zaniklo při stavbě panelového sídliště. Plzeňáci často ani nevědí, kde původní obec byla. A náš kamarád Cermaque kvůli ní přijel, nechal na sebe to místo působit a výsledkem je tenhle klip.

 

Zdá se, že rádi překračujete hranice folkloru, že se jím bavíte a chcete bavit i ostatní. Pořádáte v Praze např. Městský folklorní festival Strašnice nebo Folklorní mejdlo…

Pozor, Folklorní mejdlo, jeden z nejzajímavějších počinů současného folkloristického hnutí, nepořádáme my, ale naši skvělí pražští přátelé. My se pyšníme tím, že jsme na téhle skvělé akci, spojené pochopitelně především s moravskými kapelami, zahráli jako první česká muzika. Stejně tak jako jsme už několikrát roztančili účastníky tanečních večerů Balfolk.

Městský folklorní festival Strašnice v prostorách Trmalovy vily je naopak naší myšlenkou, zatím proběhl první ročník (v roce 2019) s výbornými ohlasy. Získali jsme záštitu a podporu Prahy 10, zdálo se, že může vzniknout životaschopná tradice. Pak přišla epidemie. Uvidíme, v jaké podobě se festival rozjede po ní.

 

Jste regionální ekonom, ale doktorát jste získal z kulturologie na FFUK, působíte jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze, máte tedy vliv na studenty Art managementu… Dá se říci, že díky vám popularita folklorních tradic mezi budoucími ekonomy strmě stoupá? 

Pro začátek bych byl rád, kdybych se zase se studenty mohl vidět i jinak, než online, takhle je působení učitele opravdu hodně virtuální. A co se týče popularity folkloru – jsem odmala zvyklý spíš na předsudky vůči lidové hudbě a folklorismu. S téměř úplným vymizením lidové hudby z veřejného prostoru, kterého je mi pochopitelně líto, zmizely i tyhle předsudky. Pro mnohé studenty je česká i moravská lidová hudba stejně exotická jako jakákoliv jiná world music. S tím právě pracuje Folklorní mejdlo a vlastně i my. Připomenu taky, že na Vysoké škole ekonomické funguje už sedmdesát let folklorní soubor Gaudeamus. Pod zdánlivě sterilním povrchem téhle velké vzdělávací instituce se skrývá mnoho zajímavého. 

 

Jak jste se vlastně dostal k folkloru vy sám?

Žádný specifický příběh to nebyl. Nemám rodiče ve folklorních souborech, byť se u nás doma vždycky zpívalo. Hodně způsobila právě chrástecká základní umělecká škola. Dlouho jsem také hrál v plzeňském dětském souboru Jiskřička a dalších uskupeních. Klíčové bylo rozhodování tak v osmnácti letech, jestli toho celého nechat. Řekl jsem si, že ne, že mě to baví.

 

www.chrlis.cz