"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy - jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“
Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu
ANKETNÍ OTÁZKY
1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?
2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?
3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?
Martina Kulhavá, výtvarnice, ředitelka Centra sklářského umění
1/ Já jsem zažívala začátky dva. Jeden na výtvarném oboru a jeden na hudebním oboru v Lidové škole umění v Pardubicích - Polabinách. Nejvíce si vzpomínám na paní učitelku Zahradníkovou z výtvarného oboru. Vím, že jsem se moc těšila a očekávala, že to bude jako ve škole. Bylo to však jinak, velmi přirozené, hráli jsme si a kreslili, třeba se zavřenýma očima. Paní učitelka v nás od začátku podporovala fantazii. Toho si zpětně velmi vážím. Vůbec tolik nezáleželo na tom, zda někdo talent má nebo ne. Ke každému z nás přistupovala individuálně a u mě konkrétně se jí podařilo vrátit mě do světa fantazie, neboť jsem tehdy byla až příliš okouzlena realitou a vše jsem se snažila malovat „jako živé“. Dnes jsem velmi vděčná za tu dobu, kdy jsem opět začala kreslit všechny své představy a ne jen to, co vidím…. Myslím, že z toho čerpám dodnes.
2/ S ohledem na to, že jsem dále studovala umělecké školy (střední i vysokou), tak rozhodně ovlivnilo. Důležité není jen to, že vás to baví a máte talent, ale i přístup pedagoga, který vás buďto může nadchnout nebo odradit. Znova opakuji, že v tom výtvarném světě jsem měla obrovské štěstí na pedagogy (bylo jich více), kteří mě motivovali.
3/ Nemám příliš osobních zkušeností se současným systémem, nicméně si myslím, že umělecké vzdělání by mělo být ve větší míře zastoupeno jako součást povinného základního vzdělání. Jinak fenomén ZUŠ je unikátní a je skvělé, že stále funguje. Často se zdůrazňuje osobnost člověka, co vše ji utváří. Ze svého okolí znám lidi, kteří se začali ve zralém věku věnovat nějaké umělecké disciplíně a aktivně navštěvují výuku na uměleckých školách nebo různé kurzy. Říkají, že je škoda, že jim to rodiče v dětství nedopřáli, protože nijak nevynikali, neměli hudební sluch ani dramatický nebo výtvarný talent. Mě například rodiče nutili na rozdíl od „výtvarky“ chodit „na klavír“. A dnes jsem ráda, že si umím v hudbě vybírat a nekonzumuji vše, co se naskytne. Jsem přesvědčená, že i když člověk vyrůstá v prostředí, které mu nenabízí příliš kulturních požitků, může se naučit jisté citlivosti vnímání „krásna“ v tom nejširším slova smyslu. Zkrátka, to v něm zůstane a potom si v životě bude umět trochu lépe vybrat svůj „styl“.
Petr Dohnal, herec, umělecký šéf a ředitel Východočeského divadla Pardubice
1/ Na své začátky v LŠU vzpomínám rád. Jednak jsem tam chodil do hudebního oddělení na zobcovou flétnu a do dramatického oddělení. Pod vedením Miloslava Kučery jsme zde dělali opravdové divadlo. Nebyl to jen dramatický kroužek, ale připravovali jsme představení pro děti i dospělé, věnovali jsme se próze i poezii a úspěšně se účastnili mnoha soutěží. Navíc tam byla opravdu dobrá parta lidí a s některými jsem se pak setkal i v profesionálním divadle.
2/ Každopádně to byl pro mě důležitý start do profesního života. Vlastně až po přechod na DAMU jsem se činnosti v dramaťáku věnoval a zkušenosti, které jsem zde získal, jsem mohl při studiu, ale i v profesním životě využít.
3/ Myslím si, že je nesmírně důležité dávat možnost dětem uplatnit a rozvíjet své talentové předpoklady ve všech oborech. V umění je zvlášť důležité podporovat talentované děti, aby jejich přednosti nepřišly na zmar.
Hana Shánělová, moderátorka Radiožurnálu
1/ Mám na pardubickou ZUŠku ty nejlepší vzpomínky. Nejdříve to byla Cihelna, pak čistírna duší v Polabinách a dodnes mám z našeho divadelního oboru nejlepší přátele. Každý rok jsme trávili první týden prázdnin v Sobotce, objeli jsme všechny divadelní i recitační festivaly. Setkáváme se dnes i jako rodiče malých dětí, pokaždé jsou to ohromně hlasitá a neskutečně vřelá setkání. Pro Ivu, Svatavu, Noru, Andreu, Michala i Tomáše bych udělala cokoliv. A ne, že téhle mé sentimentální zmínky využijete, bando.
Atmosféra, kterou tam vytvořili Kučerovi, nám pomohla přežít pubertu i dospívání s "hlavou v divadle". A myslím, že si lásku k umění všichni neseme s sebou. Díky!
P.S.: Zdravím svou spolužačku z fakulty Kláru Litterovou, jsem ráda, že je to zrovna ona, která převzala štafetu v Pardubicích, v "naší" čistírně.
2/ Jako nic jiného. Cítím se na jevišti dobře, v dramaťáku nás všechny naučili čistě a přitom přirozeně mluvit. S touhle výbavou to pak nebyl žádný problém na konkurzu do pardubického rádia Profil, užila jsem si studium DAMU a pak jsem se dostala do Radiožurnálu.
3/ Jako nepostradatelnou. Chtěla bych, aby si něco podobného prožily i moje dvě malé děti. Nemusí se uměním přímo živit, ale byla bych opravdu moc ráda, kdyby si odnesly lásku k umění, jako já. Obdivuju všechny učitele a učitelky uměleckých oborů, že tu lásku neztrácejí. Jste skvělí a kéž je vás víc.
Jan Smigmator, swingový a jazzový zpěvák
1/ Ač jsem dnes zpěvák a živím se muzikou, velmi intenzivně vzpomínám na hodiny výtvarné výchovy, které u nás v Telči vedl na lidové škole umění pan učitel Václav Ondráček. Byl velmi přísný, neústupný, ale zároveň měl smysl pro humor, smysl pro spravedlnost a co bylo nejdůležitější, byl to vynikající výtvarník, jehož umění jsme všichni nesmírně obdivovali, vzhlíželi k němu. Pro mě osobně byl vždy velkou inspirací a hnacím motorem. Kdykoli vezmu do ruky tuš a pero, nebo malířský štětec, vždycky si na něj s velkou úctou vzpomenu. Když ale vzpomínám na hodiny klavíru, ty ve mně bohužel příliš kladných vzpomínek nezanechaly. Paní učitelka byla sice moc hodná a vždycky jsme si bezvadně popovídali o životě, ale pro hru na klavír mě nadchnout nedokázala. Což se pak se mnou táhlo i na konzervatoři. Pokud jde o hudební vedení a vzory, ty jsem si hledal spíše mezi profesionálními hudebníky a zámořskými swingovými legendami. Nesmírně důležitá byla ale vždy podpora mých rodičů, kteří mi od začátku velmi fandili a speciálně táta mým hudebním aktivitám věnoval spoustu svého času a energie. Patří jim velké díky.
2/ Tím, že mě paní učitelka klavíru nedokázala nadchnout pro aktivní provozování vážné hudby, mě jednoznačně utvrdila v tom, že moje hudební cesta vede jinudy. I když mě nebavily stupnice a etudy, věděl jsem, že hudbu jako takovou mám rád a hledal jsem si vlastní cestu. Jednoznačně ale musím říct, že hudební vzdělávání má obrovský smysl. Nejde pouze o hudbu jako takovou, jde o společenskou záležitost. Hudba spojuje, otevírá dveře a to nejen na profesionální úrovni. Hudba je univerzální jazyk, který by měl alespoň trochu ovládat každý z nás. Ať už aktivně nebo pasivně.
3/ Myslím si, že jde o skutečně unikátní záležitost, jejíž pozitivní dopad na společnost možná až tak úplně nedokážeme ocenit a docenit, ale podle mě je naprosto zásadní. Jsem přesvědčen o tom, že umění ve všech svých podobách kultivuje, povznáší a dělá naše životy krásnějšími.
Tomáš Jarkovský, dramaturg Divadla Drak v Hradci Králové
1) V ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové jsem strávil podstatnou část svého dětství i dospívání. Do hudebního oboru (klavír) jsem chodil od první třídy až do maturity, asi sedm let jsem chodil také na výtvarku a na střední škole jsem začal chodit do dramaťáku. Když pominu profesi, které se dnes věnuji, tak jsem tam především získal vztah k různým druhům umění a tím i koníčky, které už mi nejspíš vydrží na celý život. Myslím si (nebo aspoň doufám), že jsem se i díky ZUŠ stal citlivým a vnímavým posluchačem, divákem, čtenářem atd. Dokážu se i díky ní těšit z umělecké tvorby, či se jí naopak nechat vyvádět z míry, což mi přináší radost, potěšení a zároveň mě to dál obohacuje a rozvíjí ve snaze být nelhostejným, otevřeným a citlivým člověkem. A jestli je ta snaha náhodou marná, tak v tom už ZUŠ nejede.
2) Vzhledem k tomu, že se dnes věnuji divadlu jako profesi, tak je odpověď jaksi nasnadě. Navíc jsem se dostal na DAMU hned po maturitě, takže moje cesta ze ZUŠ k profesionální dráze byla v tomto směru poměrně přímočará a klikatit se začala až později. V dramaťáku jsem v sobě objevil vášeň pro divadlo, pak jsem ji různě ztrácel a znovuobjevoval už v trochu jiných podobách, ale ten iniciační moment mám v sobě zapsaný. Vedle toho ještě musím říct, že mi profesně - i vzhledem k typu divadla, jemuž se věnuji - bylo vždy velmi nápomocné jak získané hudební vzdělání, tak záliba ve výtvarném umění.
3) V první řadě si myslím, že je to mimořádný výdobytek a je potřeba si ho chránit. Zvlášť nadané či zapálené děti si samozřejmě cestu k umění najdou vždycky, ale nejde jenom o ně. Nejde také v první řadě o dovednosti, které získají, jako spíš o vztah a citlivost k umění. Na druhou stranu to neznamená, že by ten systém nebyl kritizovatelný. Samozřejmě je cenné a unikátní, že garantuje zároveň dostupnost i kvalitu uměleckého vzdělávání pro široký okruh dětí, přesto mi i navzdory osobním pozitivním zkušenostem přijde až příliš formální a orientovaný právě na ty dovednosti. Ostatně jako skoro celé české školství.
Martina Vobořilová, diplomovaná sestra pro psychiatrii
1/ Vesele! První představení, které jsem v Jesličkách (ZUŠ Střezina Hradec Králové, dramatický obor) viděla, byl Doktor Munory v režii Pepy Tejkla. Smála jsem se tak, že mě bolelo celé tělo. Byla jsem doslova uchvácena jednotlivými herci a jejich výkony. Texty písniček se mi tak zaryly pod kůži, že si je dodnes neváhám zazpívat třeba v autě cestou do práce. A po představení přišla moje chvíle! Sál se vylidnil a já si konečně mohla stoupnout na ta prkna, co znamenají Svět. Ovšem v případě Divadla Jesličky se tehdy jednalo o beton, jak vtipně a rychle poznamenal pan režisér, když jsem se rozplývala nad svým momentálním bytí.
Drze jsem se přihlásila k talentovým zkouškám. Byla jsem tak nervózní, že jediné co si pamatuji je, jak Pepa Tejkl chtěl, abych předvedla aluminiovou lžičku. Stála jsem jako zařezaná! Jako aluminiová lžička v silné brazilské kávě! 1. září 1993 mě „zuška vcucla“!
2/ Rozhodně. Zpočátku jsem si to plně neuvědomovala. Stejně jako moji vrstevníci jsem si užívala života. Líbilo se mi, že jsme měli možnost procestovat s jednotlivými představeními celou republiku i okolní státy. Viděla jsem obrovské množství různých představení. Také jsem díky Pepovi Tejklovi poznala Sergeje Fedotova. To je člověk, který bravurně dokázal krotit moji živelnost, získal si můj hluboký respekt a vydoloval ze mě věci, o kterých jsem ani netušila, že jsem jich schopná. Měla jsem možnost se setkat se spoustou zajímavých lidí a osobností.
3/ Je toho hodně, co mi umělecké vzdělávání - naprosto bezkonkurenčně – dalo a z čeho nepřetržitě čerpám i ve své profesi zdravotní sestry: sebepoznávání, kultivovanost projevu, zacházení s emocemi, zvládání stresu, nejrůznější druhy komunikace, zdravé sebevědomí, přátelství, smysl pro povinnost, vztah k hodnotám, touhu po zdokonalování a poznání – a také jistotu. A proto zůstávám studentkou – teď už uměleckého vzdělávání pro dospělé (soubor Dospělá embrya pod vedením Jana Dvořáka) – dodnes.
