Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.
Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu
JAK TO VIDÍ VE VSETÍNĚ /odpovídá Mgr. Jana Vaculíková, pracovnice regionálního oddělení a studovny Masarykovy veřejné knihovny Vsetín
Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
Masarykova veřejná knihovna Vsetín vyrůstala ze základů Vzdělávacího spolku Snaha, který byl ve Vsetíně ustanoven roku 1872. Dosavadní čtenářské spolky ve Vsetíně byly spíše německé nebo lehce stagnující a Snaha se záhy stala nejvýznamnějším kulturním hybatelem nejen na Vsetíně, ale i v širším okolí. Její první odbory byly čtenářský a vzdělávací, později zřídila také odbor pěvecký, divadelní, turistický a sportovní. Největšího rozkvětu Snaha dosáhla za předsedy Karla Bubely (1878–1904), významného staročeského poslance. Její knihovna byla založena v roce 1880 a zasloužili se o ni hlavně učitel Jan Úlehla (1852–1833) a lékař František Sova (1853–1940). Oba pánové svým významem dalece přesahovali hranice města i regionu a věnovali se široké škále kulturních i společenských aktivit. Knihovna Snahy měla ručně psané vázané katalogy i seznamy knih, byla veřejná a sloužila lidem z širokého okolí, knihy se půjčovaly za poplatek, k dispozici byl knihovní řád. Vzdělávací spolek Snaha přispěl knihami i k založení knihoven v Hovězí, Jablůnce, Rokytnici, Pržně a Horní Jasénce. František Sova vedl knihovnu Snahy až do roku 1920 a jeho působením vzrostla ze 639 svazků na úctyhodných 4050 svazků.
Pro čtenářský vývoj na Vsetíně byl následně stěžejní r. 1913, kdy se sdružené spolky za vedení „Osvětového sboru pro Vsacko“ usnesly na otevření první veřejné čítárny na Vsetíně.
Následovala 1. světová válka a po válce byla založena Masarykova veřejná knihovna Vsetín. O jejím založení bylo rokováno ve Vsetíně již r. 1918, kdy se radní rozhodli „zříditi na náklad obce veřejnou knihovnu a čítárnu“, avšak v poválečném zmatku bylo toto usnesení opomenuto. Konečné usnesení ke zbudování knihovny tak pochází ze 7. března 1920, kdy se v rámci oslav 70. narozenin T. G. Masaryka městské zastupitelstvo usneslo, aby: „zřízena byla na Vsetíně veřejná knihovna Masarykova, a čítárna“, která byly otevřena o rok později, 2. února 1921. Čerstvě založená knihovna byla provizorně umístěna v zasedací síni radnice a Vzdělávací spolek Snaha jí věnoval několik set knih. Prvním knihovníkem byl odborný učitel Bohumil Lehký, který působil v knihovně až do r. 1939. Jmenována byla i knihovní rada, předsedou knihovny byl zvolen František Brodský, jednatelem Richard Pavlík, pokladníkem Viktor Bečka. Jak si knihovna za první republiky vedla, dokládají statistiky z r. 1937. Mj. se zde dočteme, že od otevření do konce roku 1936 bylo zapůjčeno 227.545 svazků.
Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?
Odpovídá PhDr. Helena Gajdušková, ředitelka Masarykovy veřejné knihovny Vsetín
Zahraniční spolupráce nám často přináší nové pohledy a zkušenosti, jiné přístupy a inspiraci pro naši vlastní činnost. V tomto smyslu oceňujeme i exkurze do zahraničí, které pro nás organizuje SKIP. Našimi partnery jsou především slovenské knihovny, s nimiž máme podobné zájmy: Společný projekt jsme zrealizovali dvakrát s Turčianskou knižnicou v Martině (projekty Rozmanitost nás spojuje, Barevný svět poznávání) – zaměřeno na informační vzdělávání a na výměnu zkušeností, velmi rádi spolupracujeme s Knižnicou ve Vranově nad Topľou – s charismatickou Míťou Antolíkovou, která několikrát přednášela na našich seminářích a my zase ve Vranově, jako partneři jsme se účastnili projektu Regionálne cennosti, který připravila Knižnica v Prievidzi. V pravidelném kontaktu jsme i s Ľubovnianskou knižnicou (Stará Ľubovňa je partnerským městem Vsetína). Dlouholetá spolupráce nás pojí se Stadtbücherei v Sulzbachu-Rosenbergu v Německu, kde projektové partnerství už přerostlo v osobní vazby.
Se zmíněnými knihovnami nás pojí srdečné přátelství, které se projevuje v trvalém předávání zkušeností i obohacujícím neformálním partnerství.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Z různých průzkumů skutečně vyplývá, že děti čtou méně než dříve, protože čtení „není moderní“. Čtení to má v konkurenci s ostatními nabídkami hodně těžké (čtení ve škole je nepříjemnou povinností) a knihovny také. Když se však škola zhostí svého úkolu a z „povinnosti číst“ se stane „schopnost, dovednost číst“, pak knihovna může dětem představit čtení jako zážitek, požitek, radost. A má (měla by mít?) k tomu řadu prostředků:
Kromě pestré nabídky kvalitních knížek (včetně pomoci s výběrem vhodné knihy) hraje velkou roli i prostředí – příjemné posezení, poležení, či dokonce celá čtecí (tajemná) místnost, do které se vstupuje zdánlivými dveřmi do skříně nebo se odkryje utajený regál… Myslím, že zde se kreativitě a fantazii knihovníků meze nekladou a v mnoha knihovnách najdeme spoustu různorodých nápadů a inspirací, jak dětem čtení zpříjemnit, zatraktivnit. Respektování jejich zájmů a priorit (tajemno ve stylu Letopisů Narnie, Harryho Pottera, malého Poseroutky, kde vzhled stránky knihy připomíná obrazovku počítače nebo nabídka oblíbených komiksů), příjemný vzhled knihovny jsou samozřejmě velmi důležité, ale klíčová je osobnost knihovníka. Knihovník, který zná dětské zájmy, rozumí jejich dušičkám a dává jim najevo, že je má rád, je nakonec často ten, který vztah dítěte k četbě ovlivňuje podstatnou měrou.
To, že máme řadu kvalitních dětských knihovníků, by nás nemělo nechat spát na vavřínech. Poskytněme jim podporu a neustále je vzdělávejme, aby mohli rozumět dětem a jejich (čtenářským) potřebám. Vždyť všichni víme, že dítě se snáz „chytí na lžičku medu než na sud octa“…
JAK TO VIDÍ V HORNÍM LIDČI / odpovídá Věra Povalačová, Obecní knihovna Horní Lideč (Knihovna roku 2014)
Knihovna v Horní Lidči byla založena v roce 1924 a sídlila v obecní kanceláři. Prvním knihovníkem byl rolník Jan Brhel. Byla jmenována rovněž knihovní komise ve složení: rolník Jan Holec, rolník Josef Vaculka a řídící učitel Jan Trávníček. Obec vynakládala ročně na provoz knihovny částku 500 korun, což byl téměř dvojnásobný obnos tehdy stanoveným zákonem. Koncem roku 1925 měla knihovna 63 knih.
31. 12. 1925 byla založena kronika obce. Prvním kronikářem se stal Jan Evangelista Trávníček, řídící učitel a prvními členy letopisecké komise byli starosta Josef Slánský, Jan Fojtů a Jan Skřipka. Materiál byl sbírán dle ústního vyprávění a dle dostupných pramenů. Jan Ev. Trávníček psal kroniku 51 let.
Jan Ev. Trávníček rovněž od roku 1925 přebírá do péče obecní knihovnu. U obecního zastupitelstva vymáhá štědřejší dotaci, opatřuje knihy z darů veřejných institucí a podniků, ba i z vlastních prostředků. Rozdělil knihovnu na část beletristickou a část naučnou a zavedl první seznamy knih. Po smrti tchána, plk. Resky, věnuje roku 1935 téměř celou jeho knihovnu obecní knihovně.
Jan Ev. Trávníček oživuje aktivitu místní osvětové besedy a ještě jako svobodný učitel podněcuje činnost ochotníků. Soubor pracoval pod různými hlavičkami (Omladina, Osvětová beseda) – ve dvacátých a třicátých letech hrával zejména hry divadelního autora Adolfa Bognera z Valašského Meziříčí a biblické i pohádkové hry Jindřišky Janečkové (sestry kolegy učitele, která žila na faře v Lidečku).
Od roku 1930 organizoval každoročně výstavy ovoce, ovocnářské kurzy, na nichž přednášeli různí odborníci. Později tyto akce organizovala Lidová škola zemědělská, jejímž byl ředitelem.
Z jeho iniciativy byla v roce 1929 – o svatováclavském miléniu – postavena svatováclavská kaplička, která byla obecním majetkem. Úředně neměla charakter sakrální stavby, nýbrž zvonice. Přesto se tam od roku 1929 pravidelně sloužily mše o svatováclavské pouti.
Přirozeným vyvrcholením této činnosti bylo zvolení starostou obce. Po uplynutí starostenství mu bylo v roce 1935 uděleno čestné občanství. Jan Ev. Trávníček se nenarodil v Horní Lidči, nýbrž v Drnovicích u Vyškova.
V roce 1932 přednesl v obci první přednášku o nepřátelských vpádech na Valašsko. Ve vlastivědném působení, které pak po celá desetiletí rozvíjel, se spojovala zkušenost z veřejných vystoupení s bezprostředním oslovením publika, závěry a výsledky intenzívního studia, především historického, se zkušeností nejrůznějších etnografických průzkumů, na nichž se podílel za metodického řízení příslušných vědeckých ústavů a institucí, a literární zkušenost ve zpracování, prezentaci a popularizaci těchto poznatků přístupnou formou.
Přednášek, proslovů a besed bylo nespočet, stovky, ne-li tisíce. Zaznamenával si každé veřejné vystoupení v obcích a městech od první řeči v září 1917 v Němčanech, až do poslední besedy nad kronikou v Horní Lidči. Je to asi padesátka obcí, a v některých z nich absolvoval desítky (Valašské Klobouky, Vsetín, Lidečko, Drnovice u Vyškova) a v Horní Lidči stovky vystoupení…
První souhrn vlastivědných prací uveřejnil k 20. výročí osvobození ve sborníku Horní Lideč kdysi a dnes. Další syntetická práce vyšla až po jeho smrti: vlastivědná příručka pro učitele základních škol Okres Vsetín, kterou připravilo Okresní pedagogické středisko. Jan. Ev. Trávníček pro ni zpracoval hesla o obcích Horní Lideč, Lidečko, Střelná.
Publikoval především v okresním tisku, ale i v dalších novinách a časopisech. Hlavním objektem jeho zájmu se však stala obecní kronika. Od několika záznamů, s jakými začínal ve dvacátých letech, se dopracoval k obsáhlým ročním zápisům, které doplňoval i monografickými studiemi. Tato dokumentární práce byla oceňována a v roce 1970 natočil režisér Papušek televizní dokumentární film o zasloužilém kronikáři, v němž ovšem hlavní úlohu hraje obec Horní Lideč.
Kolem roku 1968 se u něho projevilo onemocnění cukrovkou, které ho i při dodržované životosprávě sužovalo a přivedlo až k smrti. V červnu 1977 odevzdal poslední zápis a ukončil práci kronikáře. Jan Ev. Trávníček zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné ve Valašském Meziříčí 6. srpna 1981. Je pohřben na hřbitově v Lidečku vedle manželky Heleny a syna Jana.
Z podkladů syna Jana Ev. Trávníčka pana Mojmíra Trávníčka, literárního kritika a editora, zpracoval pan Dušan Pinďák v brožuře Jan Evangelista Trávníček. Řídící učitel, kronikář v obci Horní Lideč, vydané v roce 1999 a která je součástí fondu naší knihovny a Masarykovy veřejné knihovny Vsetín.
Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?
Obec Horní Lideč spolupracuje se slovenskou obcí Dohňany prostřednictvím přeshraniční spolupráce na více projektech a právě přestavba budovy knihovny byla spolufinancována Evropskou unií v rámci Iniciativy Společenství INTERREG IIIA ČR-Slovensko a Ministerstvem pro místní rozvoj ČR.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Že děti dnes méně čtou je známá věc. Že by ale nevěděly, kde je u nás knihovna, to ne. Celý první stupeň se v knihovně během školního roku vystřídá 4x. Takže je to jedna návštěva za čtvrtletí. Třídy 2. stupně zveme na přednášky a besedy např. se známými autory. Každá třída tak během roku společně do knihovny přijde také. Návštěvnost menších dětí je v poslední době ovlivněná existencí školní knihovny, která pravidelně doplňuje svůj fond. Věřím ale, že po skončení školní docházky se do knihovny vrátí. Během roku také pořádáme nejrůznější kreativní kurzy a semináře, které děti i s rodiči hodně navštěvují.
JAK TO VIDÍ VE ZLÍNĚ / PhDr. Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně
Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?
Po tisíciletí platná role knihoven jako míst, které uchovávají, zpracovávají a zpřístupňují dokumenty, stále platí především pro tištěné dokumenty. Role zpřístupnění obsahu uchovávaného v knihách se po staletí vyvíjela a od minulého století se veřejné knihovny v demokratických zemích podílejí na podpoře vzdělanosti a osobního rozvoje nejširších vrstev obyvatelstva. Jednou z jejich rolí je, aby cena dokumentu nebyla limitujícím faktorem pro zpřístupnění jeho obsahu. Tato role by měla zůstat zachována a knihovny v ČR by měly mít větší možnosti pro legální zpřístupnění elektronického obsahu svým uživatelům. Licenční poplatky by za toto zpřístupnění měl autorům hradit stát.
I ve světě sociálních sítí zůstává důležité osobní setkávání. Ve virtuálním světě, v němž je dostupné cokoliv, kdekoliv a odkudkoliv, roste znovu význam společenských, komunitních, zájmových a spolkových akcí. V tom je jedna ze současných rolí knihoven – poskytnout prostor pro tato osobní a kolektivní setkání, pro studium, tvorbu a zábavu. Tento prostor by měl být bezpečný, kultivovaný, účelně vybavený a schopný přizpůsobení pro různé funkce.
V současnosti stojíme na křižovatce, kdy dochází na jedné straně k odlivu uživatelů od klasických knihovních služeb k volně dostupným elektronickým informačním zdrojům a na druhé straně stoupá počet návštěvníků vzdělávacích a kulturních akcí pořádaných knihovnami. Na tyto skutečnosti knihovny musí reagovat. Musíme být schopni držet krok s vývojem informační společnosti, přizpůsobit se novým způsobům komunikace a především nabídnout našim uživatelům přidanou hodnotu v podobě nadstandardních kvalifikovaných služeb a podporu celoživotního vzdělávání.
Knihovny by se neměly stát pouhými „kulturními domy“ bez obsahu, měly by mít svou koncepci a dramaturgii kulturních a vzdělávacích aktivit, které pořádají. V neposlední řadě by především větší knihovny měly i nadále plnit roli paměťových institucí pro uchování literárního dědictví daného regionu.
Pokud budou veřejné knihovny užitečné pro obyvatele obcí a měst, nemusí mít obavy o svou existenci v konkurenci ostatních nabídek a aktivit.
Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?
Jubilejní rok 2018 je příležitostí k ohlédnutí, otevření zajímavých historických a společenských témat, tvůrčím setkáním. Krajská knihovna Františka Bartoše připravila přednáškový program ve třech cyklech – Hudba první republiky (cyklus tří přednášek s hudební tematikou), Architektura první republiky ve Zlínském kraji (výstava a přednáškový cyklus ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním pracovištěm v Kroměříži) a Česká státnost (přednáškový cyklus ve spolupráci se Státním okresním archivem ve Zlíně). V průběhu roku je realizován projekt Knihy našich prarodičů čteme i dnes – anketa a výstava ke 100. výročí vzniku Československé republiky s podporou programu Knihovna 21. století MK ČR. Projekt je zaměřen na prvorepublikovou literaturu pro děti.
Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně byla jedním z organizátorů kulatého stolu na téma budoucnosti knihoven „Knihovna věc veřejná“, který se uskutečnil 13. 6. 2018 ve 14|15 Baťově institutu. Cyklus 14 panelových diskusí je organizován Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR a Sdružením knihoven ČR při příležitosti výročí samostatného Československa v roce 1918 a přijetí zákona o veřejných knihovnách obecních (1919). Kulaté stoly probíhají pod záštitou Asociace krajů ČR, Spolku pro obnovu venkova a Svazu měst a obcí ČR.
Ve Zlínském kraji se kulatého stolu jako hlavní řečníci zúčastnili Mgr. Miroslav Kašný, člen rady Zlínského kraje pro kulturu, památkovou péči, církve, mládež a sport, MUDr. Miroslav Adámek, primátor města Zlína, PhDr. Vít Richter, ředitel Knihovnického institutu Národní knihovny ČR, PhDr. Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, Ing. Vojtěch Ryza, starosta obce Lidečko a předseda Spolku pro obnovu venkova Zlínského kraje, Mgr. Radovan Jančář, ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, Uherské Hradiště. Pořadem jako moderátor provázel Mgr. Pavel Nášel, vedoucí Městské knihovny Fryšták. Do diskuze se intenzivně zapojili také další účastníci pořadu, mj. spisovatel Antonín Bajaja, MgA. Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín, Mgr. David Valůšek, ředitel Státního okresního archivu Zlín a další.
Miroslav Kašný zdůraznil „nezastupitelnou a přetrvávající roli knihoven jako kulturních a společenských center, garantů kultury, kvality a vzdělanosti.". Primátor Miroslav Adámek s Vojtěchem Ryzou se shodli na tom, že starostové chtějí od knihoven slyšet podněty a rádi se seznámí s příklady dobře fungujících knihoven, které poskytují svým uživatelům příjemné prostředí k setkávání, studiu, trávení volného času i komunitním aktivitám. Celkem se panelové diskuze zúčastnilo přes 70 osob.
V červenci si připomeneme narozeniny spisovatele Ludvíka Vaculíka, mj. autora manifestu Dva tisíce slov z roku 1968, výstavou a literárně hudebním setkáním.
Program jubilejního roku uzavřeme s nejmladšími čtenáři na konci listopadu Dnem pro dětskou knihu, který bude inspirován tvorbou bratří Čapků pro děti.
MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ Mgr. Radovan Jančář, ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti
Knihovna už pro mne dnes neznamená pouze dům plný zajímavých a atraktivních knih, ale především příjemné místo k pobytu, odpočinkové prostředí a fantastické knihovnice (ale i knihovníci), kteří leckdy i přes skromnější podmínky dokáží vytvářet velké věci.
V životě mne knihovna ovlivnila hned několikrát, ale nejvíce určitě hned na počátku profesní kariéry. Po práci v knihovně jsem popravdě nikdy netoužil, myslím, že mne to ani nenapadlo. Koncem 80. let minulého století začaly mé drobné problémy s tehdejším komunistickým režimem, lépe řečeno, s některými jeho představiteli. Po maturitě mi otec sehnal místo v tehdejším podniku Fruta Uherský Brod, kde jsem měl nastoupit jako vedoucí dopravy. Podmínkou ale bylo stát se minimálně kandidátem KSČ, což jsem rezolutně odmítl. Napadlo mne, jít se zeptat na místo do tehdejší Okresní knihovny v Uherském Hradišti, kde po mě vstup do strany nevyžadovali. Platy byly v té době v knihovně tristní, proto zde až na výjimky pracovaly pouze ženy. Tehdejší paní ředitelku jsem asi zaujal tím, že jsem byl mladý kluk a na její otázku o platu jsem odpověděl, že mi malý plat nevadí. Netuše, že za necelých dvacet let budu knihovně „ředitelovat“…
MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ PhDr. Šárka Kašpárková, ředitelka Knihovny Kroměřížska
Musím se přiznat, že knihovna mne formovala od nejútlejšího dětství. Knihovnu jsme měli doma a mí rodiče byli vášniví čtenáři. Pamatuji si, že nejlépe mi bylo, když mi četli a když jsem dostávala pod stromeček hromadu knih. Ale to samozřejmě nestačilo, a tak hned, jak jsem uměla číst, jsem navštěvovala i kroměřížskou veřejnou knihovnu. Takže tam jsou někde začátky – v rodině, v knihách. Možná i proto jsem se rozhodla studovat knihovnictví. Pracovala jsem nejprve ve veřejné knihovně a později i v technické knihovně. Obě knihovny měly rozdílný systém řazení knih i jejich vyhledávání. A protože mám ráda systematičnost, myslím, že knihovnictví splnilo mé představy. I když nyní pracuji spíše v té roli manažerské, mám ráda knihy, ráda si popovídám s návštěvníky knihovny a vždy hledám zlepšení práce pro své kolegy. Měla jsem možnost rekonstruovat budovu pro potřeby knihovny, postupně ji vybavit, dotáhnout ji technologicky na dobrou úroveň samozřejmě i spolu se svými kolegy. A tak mi knihovna splnila všechny mé představy o naplnění profesního života. Nikdy jsem nelitovala ani práce ani času, který jsem knihovně věnovala. Myslím, že se mi to v osobním i profesním životě bohatě vrátilo.
Zpracovala: Ing. Jana Tomancová, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně
