Kdy jste se úplně poprvé setkali s pojmem Zikmund a Hanzelka?
L. S.: V dětství jsem našel jejich knížky u babičky, kde jsem trávil jako kluk hodně času, ale nijak jsem to ještě nevnímal – pamatuju si autíčko tatrovku 87, a pak dlouho nic. Až když jsem byl sám plnoletý a začal aktivně cestovat, pomalu to přišlo samo. Každý člověk, který rád cestuje, ať už do Chorvatska nebo na Nový Zéland, zná Z+H, protože jsou to legendy. Takhle jsem je znal i já. Těžko říct, kolik mi bylo, když jsem jejich knihy viděl úplně poprvé, ale určitě vím, že poprvé jsem jejich knížky dostal ke třicátým narozeninám. Byla to celá série, originály od nakladatelství Svoboda.
Od koho to byl dárek?
Od našeho společného kamaráda Tomáše a jeho bráchy. Jejich máma je zástupkyně ředitele knihovny.
Takže vyřazovali? (smích)
T. V.: Přesně tak! (smích)
L. S.: Slavili jsme moje třicetiny a oni přinesli velkou sportovní tašku přes rameno. Hodili ji na zem, já ji otevřel a byla plná starých knížek o cestování. Takže jsem je zařadil do knihovny. Některé jsme dokonce měli s sebou na cestě a doteď je používáme na přednáškách a podobně.
A ty, Tomáši?
T. V.: Moc jsem to nezaznamenával. Až když s nápadem přišel Lukáš. Samozřejmě, že jsem je jako pojem znal, ale že bych je znal nějak důkladně, tak to ne. Až když jsme začali vše plánovat a zjišťovat, kudy přesně jeli a co se na jejich cestě dělo, tak to pro mě opravdu všechno začalo. To byl rok 2017.
Jak se znáte dlouho vy dva?
T. V.: Odmala, my jsme ze stejné vesnice. Takže my ani pořádně nevíme, kdy jsme se poprvé setkali.
Cestovali jste už dřív před touto cestou? Lukáši, ty jsi cestoval na Nový Zéland?
L. S.: Taky. S cestováním jsem začal poměrně brzo. Asi ve dvaceti jsem letěl do Jihoafrické republiky jako nějaký snílek – ještě s jedním kamarádem, který tam na mě čekal. Vůbec jsem nevěděl, co tam budu dělat. Zdržel jsem se tam, tuším, čtyři měsíce. Pracovali jsme jako dobrovolníci na Safari, pak jsem pokračoval na Nový Zéland a do Austrálie. Později jsem objevil Asii, která mě hodně zaujala, takže jsem se tam i přestěhoval a žil jsem tam několik let v Thajsku. Ve volných chvílích jsem cestoval po jihovýchodní Asii. Ale na Západ jsem nikdy neletěl jako Tomáš. To bylo ale jiné cestování než teď ve stopách Z+H. Teď to nebylo nijak svobodné cestování, na které jsem byl zvyklý z minulosti, například, že se můžu kdekoli zaseknout na 14 dní a jen si to užívat, vnímat a mít se dobře. Cestování po stopách Z+H byla práce s přidanou hodnotou. Svobodného, volného času, který mě provázel celá ta léta na předchozích cestách, tam nebylo ani kousek.
Tomáši, ty jsi před tím tedy cestoval na Západ?
T. V.: Z mé strany šlo spíš o rekreační cestování. Žádné hluboké expedice. V Nevadě to bylo super, ale pak jsme jezdili už s Lukášem.
L. S.: On je skromný. Tomáš studoval například ve Vencouveru nebo v Portugalsku, kde dlouhodobě byl a studoval.
T. V.: Ale žádná divočina to nebyla.
L. S.: Pozor. Já si to pamatuju. Do Kanady jsi jel, když ti bylo šestnáct.
Jak se stane, že šestnáctiletý kluk jede sám do Kanady?
T. V.: To je tak, když vám přijdou Plasy malý (smích). Prioritní účel byl naučit se jazyk a nahlédnout trochu do světa byznysu. Což se povedlo. Myšlenka přišla od mého táty. Mohlo se jet do Anglie, ale Kanada byla nejdál. Trošku si pamatuju, že když jsme se loučili na letišti, tak jsem mu říkal: Víš ale, že se ve dvou třetinách Kanady mluví francouzsky? Tak zůstal zaražený, trochu na mě koukal, a pak řekl: Mluv anglicky!
Takže než jste se vydali na cestu Po stopách Z+H, už jste měli velké cestovatelské zkušenosti.
T. V.: To bych neřekl.
L. S.: Velké ne, ale nějaké jsme měli. Velké cestovatelské zkušenosti – to podle mě může říct člověk, kterému je sto a navštíví dvě stě zemí. To, že jsme devět měsíců brázdili Asii, neznamená vůbec nic.
Jak jste se rozhodli v roce 2017, že do toho půjdete? Odcházeli jste z práce?
L.S.: Já jsem přijel z Thajska do Čech zhruba rok a půl před tím, než jsme odjeli na tuto cestu. Začali jsme mít s Tomášem plán na cestu po stopách Z+H a pomalu jsme se snažili jej realizovat. Tenkrát jsem pracoval za barem, což pro mě bylo ideální, protože to byla práce přes noc a přes den jsme se mohli věnovat vznikajícímu projektu Zikmund100. Tomáš pracoval jako šéf v Kovošrotu. Všechny peníze, které jsme vydělali, jsme sypali do našeho projektu. Koupili jsme dron, začali jsme řešit webové stránky. Peníze se nám v rukách ani moc neohřály. Boom nastal, když se nám pan Zikmund pod náš projekt podepsal, protože se mu moc líbil. Poslal nám jej zpět s blahoželáním a vyjádřením, že nás podporuje a celému projektu fandí. Tento papír s podporou jsme přinesli do Plzně na radnici a v tu chvilku začal takový kolotoč, že už ani nebyl prostor chodit do práce a vydělávat peníze bokem. Ze všeho jsme byli unavení. Od rána do večera jsme furt někam jezdili, ať už do Zlína do archivu nebo do Prahy na rozhovory. Také s přípravou cesty byla samozřejmě velká práce. Nakonec jsme museli posunout i odjezd, který byl naplánovaný na leden. Odjížděli jsme o čtyři měsíce později.
Nezpůsobilo toto zpoždění nějaké problémy, například vzhledem k počasí?
L. S.: Počasí byla jedna z věcí, kterou jsme řešili hodně. Když jsme dávali dohromady trasu a hlavní záchytné body, odvíjelo se vše také od sezóny. Posunem se to trochu zkomplikovalo. Nejde zkrátka plánovat vše úplně do detailu. Pořád po nás někdo chtěl, abychom měli napsané, kolikátého kde budeme. Po čtrnácti dnech jsme ten papír vzali a roztrhali, protože to nešlo. V Sýrii byl konflikt, takže jsme tam nemohli. Tím pádem celý itinerář ztroskotal po prvních dnech. Pak už jsme se řídili tím, jak nám to přišlo vhod. Samozřejmě jsme věděli, kdy máme být doma a co máme mít splněno, takže na tom jsme pracovali. Už jsme ale nebrali ohled, zda je opravdu nutné, abychom 17. 8. byli tam a tam, protože jsme to napsali na nějaký papír.
Byli jste na cestě devět měsíců, to je dlouhá doba. Co vaši nejbližší? Jak reagovali na vaše rozhodnutí?
T. V.: Já mám například s rodinou dost odtažitý vztah. Řekl bych, že teprve teď k sobě nacházíme cestu zpátky. Snaží se mě podporovat v tom, co se děje. Nejspíš vidí, že to má nějaký smysl. Do té doby jsem si žil svým životem. Když jsem rodičům o našem projektu řekl, brali to jako další zhovadilý nápad, který si kluci vymysleli někde v hospodě. Pak se asi docela divili, když jsme byli v Indii. Nakonec za námi i přijeli do Thajska a jeli s námi i na Sumatru, takže si to docela užívali.
L. S.: Mám to podobně. Moje rodiče nemají sklony k cestování. Já jsem v tomto odlišný. Přesto za mnou také přijeli už dříve do Asie do Thajska, když jsem tam pracoval. Cítil jsem ze strany svých rodičů očekávání, že bych si měl najít nějakou normální práci, dělat normální věci jako dělají normální lidi, ženit se, mít děti a žít tady. Na jednu stranu hrozně fandí tomu, co s Tomášem děláme, na druhou stranu myslím, že to byl jeden z těch motivačních bodů, protože když ten projekt vznikal, tak tomu vůbec nikdo nevěřil, vůbec nikdo, ani rodiče. Chodil jsem domů a bylo na mně vidět, jak jsem unavenější a unavenější a jak tomu možná přestávám věřit i já. Tenkrát jsem s nimi prožil jediný konflikt, kdy jsem se sebral a šel jsem pryč, protože mi nevěřili. „Nic nemáš, nic se neděje, to si jako myslíš, že ti dá někdo peníze na cestu kolem světa?, nebuď naivní…“ V ten okamžik bylo hodně motivační dotáhnout vše do konce. Když jsem pak za pár týdnů přišel domů a řekl jsem, že jedeme, měli radost. A myslím si, že můj táta a Tomášova máma patří mezi největší naše sdílitele na všech sociálních sítích.
T. V.: My bychom vlastně s nadsázkou mohli říct, že s naším projektem přišel do Plas facebook. (smích)
Jak to bylo s finančním zabezpečením, když jste sháněli peníze. Měli jste nějaké své rezervy?
T. V.: Naše (v té době) produkční Jiřinka nám zajistila spolupráci s Olympusem. Od nich jsme měli kamery, které byly super a které s námi objely celou cestu. Sami jsme si koupili dron, který jsme s sebou chtěli mít, ale nutností úplně nebyl. Od našeho produkčního jsme dostali akční kamery GoPro. Chyběli nám počítače, chyběli nám telefony, abychom měli jednotný systém – takže jsme vše museli mít od Applu. To jsme si koupili z vlastních zdrojů. To bylo vlastně vše, co jsme měli. Jenže v ten okamžik už jsme neměli žádné peníze – jen jakési dobrozdání od města Plzeň, že nás podpoří určitou částkou, která přišla o půl roku později, což nám také způsobilo problémy. Před cestou jsme sháněli partnery, během cesty také, což se už moc nedařilo. Nakonec jsem na cestě ještě tři měsíce pracoval na dálku přes maily a telefony. Pak přišel Albatros s nabídkou, že chtějí naši knížku, což znamenalo nějaký autorský příspěvek, který šel rovnou do projektu. Přesto to skončilo tak, že se náš projekt musel překlenout úvěry.
Takže stále svou cestu splácíte?
T. V.: Ano. Teď jsme se uchýlili ke kroku uveřejnit náš projekt na Hithitu, protože spousta lidí se na projektu Zikmund100 chce podílet a podpořit ho a kampaň přes Hithit se jevila jako nejlepší vhodné řešení, jak vše spojit do jednoho. Navíc vznikl film Cesta jako žádná ze sta a máme za sebou křest knížky. Čeká nás spousta vystoupení a projekcí po celý rok, protože je o ně zájem.
Měli jste mezi sebou ponorku?
T. V.: Měli jsme tolik práce, že na ponorku nebyl čas.
S tím, že jste měli spoustu práce, souvisí, jak jste zmiňovali, absence svobody, kterou většina cestovatelů na své cestě zažívá. Byli jste limitovaní cestou, kterou jste si naplánovali.
T. V.: To ano, ale pozor, práci, kterou jsme měli, jsme si sami vymysleli. To nebylo tak, že bychom něco museli dělat. Šli jsme si za tím, že bude výstava, že bude knížka, že bude film.
Takže jste se soustředili na to, abyste splnili, co jste si předsevzali.
L. S.: To byl takový magnet, který nás táhnul zpátky domů. Aby to bylo všechno, aby to bylo pohromadě, aby to bylo správně.
T. V.: A bylo to krásně propojené s cestou. Představ si, že jedeš hledat místa, která fotili Z+H a najednou máš všechny fotky, které potřebuješ. Už víš, že můžeš udělat výstavu. Mohli jsme si rovnou říct, že už fotit nemusíme. Jenomže pak nám došlo, že knížku, kterou píšeme, píšeme ze zážitků. Zážitky jsou to, proč to děláme. Takže jsme jeli dál v jejich dobrodružství.
Když jste zjistili, že máte fotky, které jste chtěli, soustředili jste se tedy víc na to, abyste si cestu užili?
L. S.: Ne.
T. V.: Já jsem už v Turecku věděl, že fotky nafotit zvládneme, nebylo to tak těžké, jak jsem čekal. Když jdeš někam, kde to neznáš, jsi plná pochybností. Pak dorazíš na místo a říkáš si: Čeho jsem se tady proboha bál, vždyť je to tady v pohodě. Všechno tady znám, jen se to musím trochu naučit. Fotíš domy a místa, která jsou dobře dohledatelná. Jediné, čeho jsem se obával až do konce, byl fakt, že se může stát cokoliv. Můžeš chytnout nějakou nemoc, můžeš nabourat s autem, můžou ti ukradnout kamery a v tom případě cesta končí. Tenhle pocit mě držel až do Vídně. Až když jsem ve Vídni sedl do vlaku a jel do Prahy, uvědomil jsem si: Už je to pryč. 262 dnů, dopsal jsem poslední deník a v tu chvíli jsem si říkal: Co já teď budu dělat?
L. S.: To, co říká Tomáš, je obrovská pravda. Vnímal jsem to taky tak. Ještě, než jsme se vydali na cestu, jsem měl osobní problém, že tady procházíme médii, přitom se zatím vůbec nic nestalo. Jeden rozhovor tam, druhý rozhovor do České televize. Jen jsem chodil a říkal jsem: Stop! Vždyť jsme ještě nikde nebyli. To je úplná šaškárna! Já toto hrát nechci.
Cítils to jako závazek?
L. S.: Jo, cítil jsem to jako závazek a hrozně mě to obtěžovalo. Protože i Z+H když jeli na svou první cestu, nikdo o tom nevěděl. Kvůli rozhovorům jsem nestihl důležitější věci. Až když jsme byli pryč, tak ten tlak trochu upadl.
Váš film Cesta jako žádná ze sta, který dokumentuje celou cestu, otvírá letošní filmový festival Finále. Jak film vznikal?
L. S.: Měli jsme štěstí. Když se projekt začal rozvíjet, začali se objevovat i lidi. Viktorka – režisérka je navíc partnerka našeho producenta, takže jsme ani jinou režisérku mít nemohli (smích). Půl roku před cestou jsme intenzivně hledali člověka, který by vše "ošetřoval" z České republiky. Najednou jsem se dozvěděl o jméně Jarda Bláha. Dali jsme si schůzku, já jsem přišel do kanceláře, tam se objevil hipster v brýlích a s dlouhými vlasy a já jsem věděl, že je to on. Byl jsem nadšený a šťastný. Následovala první společná schůzka i s Tomášem, kam přišla také Viktorka, která o nás chtěla něco natočit. Scházeli jsme se častěji a častěji. Natočili jsme nějaké postřehy a pocity ještě před cestou a také jsme měli za úkol vybrat zajímavé destinace, kam by za námi mohli přijet. Věděli jsme, že chceme, aby natočili Indii, pak Nepál. Následovala Sumatra, část Indonésie a sešli jsme se ještě v Rusku ve Vladivostoku. Ještě jsme přeletěli na Sibiř. Něco jsme natáčeli i my. Štáb (tři kameramani a režisérka) s námi nakonec strávil asi měsíc a půl. Vzniklo spoustu možná i stovek hodin materiálu.
Plánujete ještě dál zpracovat to množství materiálu?
T. V.: Záleží na tom, jak film bude úspěšný.
Nedávno byla pokřtěná vaše kniha. To jsou vaše společné deníky?
L.S.: Psal to vše Tomáš.
T. V.: Ale je naše! Nejtěžší na té knížce bylo, že jsme vycházeli ze zápisů Hanzelky a Zikmunda, kteří vše psali před šedesáti lety. To znamená, že je to psané specifickým stylem. Chtěli jsme na ně navázat, protože jsme věděli, že jejich knižní tvorba byla násilně ukončena. Jakékoliv publikování měli zakázané. Nebylo jim dovoleno ani dopsat Japonsko a Sovětský svaz. Naší knížkou jsme chtěli na jejich dílo navázat. Takže když někdo bude mít doma staré výtisky Z+H, bude si moci k těmto starým knihám dát Zikmund100 a bude vědět, že cesta Z+H pokračuje. Napsané je to z našich deníků, naším pohledem, přesně tak, jak byly psané jejich knížky. Čtenář se tedy na cestu vydává po šedesáti letech očima dvou obyčejných kluků z vesnice, kteří na té cestě právě jsou.
O projektu Zikmund100: https://z100.cz/
FB projektu: https://www.facebook.com/zikmund100/
Instagram projektu: https://www.instagram.com/stories/zikmund100?hl=cs
Podpořit projekt lze na: https://www.hithit.com/cs/project/5978/zikmund100-uvadi-dokumentarni-film
