pátek
27. září 2024
svátek slaví Jonáš

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Stream.cz uvede seriál Pouť: Rozjetý devadesátky od scenáristy Petra Kolečka

ČR: Po komediálním seriálu Lajna a mysteriózní minisérii Skvrna přichází Stream.cz s další novinkou z hrané tvorby. Je jí pokračování seriálu Přijela Pouť Petra Kolečka, který Stream.cz odvysílal loni na podzim. Druhá osmidílná řada s názvem Pouť: Rozjetý devadesátky se přesouvá do tehdejšího Paláce kultury, kde se odehrávají nejen zkoušky na muzikál Drákula, ale i nekalé praktiky politických předáků a privatizační podvody. V hlavních rolích se objeví například Jakub Prachař a Eva Holubová.

Autor článku: 
TZ/ika

V hlavních rolích se představí Jakub Prachař, Matěj Dadák, Eva Holubová, Lucie Vopatová, Jaromír Dulava, Ondřej Pavelka, Michal Suchánek a Richard Genzer. Premiéru prvního dílu uvidí diváci již 5. května na novém videoportálu Televizeseznam.cz, který se aktuálně testuje ve veřejné beta verzi.

„Seriál Pouť: Rozjetý devadesátky bude opět zaměřený na široké divácké publikum. První série byla, co se týká sledovanosti, velmi úspěšná. Jen v onlinu měla přes čtyři miliony zhlédnutí,“ říká šéf obsahu Seznam.cz Igor Kalaš.

„V seriálu poměrně nekompromisně ale stále vtipně poukazujeme na některé aféry devadesátých let, které se s námi táhnou dodnes, jako je například H-System či korupce v tehdy vládnoucích politických stranách. Myslím, že až seriál uvidí někteří politici, budou se minimálně červenat,“ prozrazuje Daniel Strejc, šéf hrané tvorby Stream.cz.

Synopse

Daniel Dressler přichází do Prahy, aby zde začal nový život. Bez lží, zločinů, ale také bez pouti a bez ruky. Nechá se zaměstnat panem Vaňkem v menší realitní firmě, která sídlí v Paláci kultury. Daniel se chce prostě zašít v „obyčejné” profesi, vídat svého syna, co to půjde, a žít klidný život. Jenže vznětlivý Vaněk dostává záhy po Danielově nástupu infarkt, a ten tak zůstává ve firmě sám se dvěma kolegy: přihlouplým a naivním Frantou Kulichem, jehož zajímá jen muzikál Drákula, který se zkouší o pár pater níž, a jenž je platonicky, avšak fatálně, zamilovaný do Lucie Bílé, a inteligentní, leč nesmělou a neprůbojnou Anežkou Kosovou. Trojice se musí rozhodnout, kdo převezme za firmu zodpovědnost. Daniel nechce a Anežka se na to prostě necítí. Nezbývá, než jmenovat prozatímním šéfem Frantu.

Kulich vede firmu dost svérázně a zpočátku to vypadá, že to nemůže zvládnout. Musí se navíc potýkat s dotěrným vekslákem Soudkem a kontroverzním stavebním projektem. V Paláci kultury se k tomu všemu koná kongres ODS, který přináší Frantovi lákavé, avšak rizikové příležitosti. Seznamuje se mimo jiné s mnoha vlivnými politiky, včetně premiéra Václava Klause. Kulich se tak ocitá na křižovatce a do nezáviděníhodné situace dostane i Daniela, který může přijít o znovunalezenou čest, Anežku, ale nakonec také o syna Jindřicha…  

Na premiéru prvního dílu se mohou diváci těšit 5. května na Televizeseznam.cz a později i v terestriálním vysílání Televize Seznam.

Hrají: Jakub Prachař, Matěj Dadák, Eva Holubová, Lucie Vopatová, Jaromír Dulava, Ondřej Pavelka, Michal Suchánek, Richard Genzer, Jan Kopečný, Petr Jablonský, Barbora Mottlová, Rola Brzobohatá, Lukáš Veřtát a další.

Režie: Petr Němeček

Scénář: Petr Kolečko

Kreativní producent: Daniel Strejc

Pro Stream.cz vyrobila UNITSOFA s.r.o

Zdroj: Martina Vokrouhlíková, PResscode CZ

Tíživá rodinná historie na pozadí polských dějin ve filmu Milost

ČR: Polsko-česko-slovenský koprodukční film Milost (Ułaskawienie) slavil světovou premiéru v rámci MFF v Montrealu v rámci hlavní soutěže. Dále získal tři ceny na Gdyňském festivalu a nominaci na prestižního benátského Zlatého lva. V České republice byl představen v rámci Febiofestu a okamžitě si získal srdce diváků. S hodnocením téměř 80% může hrdě vstoupit do kin za českými diváky 16. května.

Autor článku: 
TZ/ika

Na trailer se můžete podívat zde: https://bit.ly/2WbYFYl

Umělecky výjimečný film Milost polského režiséra Jana Jakuba Kolského, který sáhl při výběru látky do vlastní rodinné historie, zachycuje dramatické období polských dějin. Natáčelo se v překrásném prostředí Jesenicka, Rychlebských hor a Javorníku.

Vypráví příběh rodičů snažících se vyrovnat se ztrátou syna v nově nastoleném poválečném režimu, nepřijít o poslední zbytky důstojnosti a nechat svoje dítě alespoň náležitě pohřbít. Na tíživou minulost je nahlíženo pohledem jejich sedmnáctiletého vnuka.

Jan Jakub Kolski, režisér a scénárista, patří ke špičce polské kinematografie. Jeho filmy byly uvedeny na festivalech v Montrealu, Cannes, Benátkách či Karlových Varech. Kolski se často inspiruje v krajině svého dětství, kterou využívá jako základ pro snové prostředí, do něhož zasazuje své nejednoznačné hrdiny.

Více informací v příloze.

Zdroj: Johana Turner, TURNER PR 

Do Zlína putuje první místo z mezinárodní soutěže pro začínající filmaře

ZLÍN: 15.–17. března 2019 proběhlo na pěti filmových školách napříč Evropou historicky první kolo soutěže ‚48 Hours Challenge European Inter-Schools‘. Úkolu vymyslet, napsat, natočit, sestříhat, ozvučit a dokončit film v délce 1–2 minuty na zadané téma se nejlépe zhostil štáb složený ze studentů Ateliéru Audiovizuální tvorba UTB ve Zlíně. Za svůj snímek ‚Exit the Reality‘ si odnesl první místo.

Autor článku: 
TZ/ika

Myšlenka vyzvat studenty audiovize evropských škol k poněkud šílenému úkolu, jakým je vytvořit film od scénáře po veřejnou projekci během pouhých dvou dnů, vznikla ve francouzské škole 3iS Bordeaux, která podobnou akci pravidelně organizuje pro své studenty. Hozenou rukavici, v rámci vůbec prvního mezinárodního kola, zvedly týmy z Portugalska, Švýcarska, Francie, Bulharska a České republiky. Tu zastupovalo konkrétně šest štábů z Univerzity Tomáše Bati a jeden ze zlínské střední filmové školy Creative Hill College.

Ve Zlíně se tak natočilo celkem sedm krátkých snímků, ze kterých odborná porota ve složení zástupců Ateliérů, místních produkčních společností a zlínské filmové kanceláře, vybrala nakonec tři postupující projekty. Ty pak reprezentovaly Zlín (potažmo celou Českou republiku) při finální volbě vítězů. Stejný předvýběr provedly také ostatní zúčastněné školy. Mezinárodní porotu ve výsledku nejvíce oslovil snímek, který vznikl v režii studenta 2. ročníku zlínského Ateliéru, Aleše Valtra.

„Nejnáročnější pro nás byl proces vymýšlení. Víc jak polovinu času nám zabrala snaha vymyslet nějaký jednoduchý, ale efektivní námět. Nakonec jsme se rozhodli realizovat videoklip. Náměty na něj se ale neustále měnily, často na základě náhod či vzniklých situací. Závěrečný koncept pak vznikl vlastně až ve střižně. Protože nám vymýšlení zabralo hodně času, samotnou produkci a postprodukci jsme nakonec museli stihnout za pouhých 24 hodin,“ popisuje svou účast v soutěži Aleš Valtr. Pro něj samotného bylo natáčení o to složitější, že v klipu současně ztvárnil hlavní roli. 

Na úspěchu vítězného snímku se kromě režiséra podíleli také kameraman Jan Žůrek (3. ročník), produkční Tomáš Mokroluský (2. ročník), zvukař Erik Snopko (4. ročník) a herečka a marketingová manažerka v jedné osobě Aneta Zelenková (1. ročník). Odměnou za první místo je celému štábu týdenní pobyt v jednom ze zahraničních měst, ve kterém se soutěž odehrávala. Studenti si nakonec vybrali francouzské Bordeaux, tedy město hlavního organizátora soutěže. Na zaslouženou exkurzi vyrazí v květnu tohoto roku. Nedílnou součástí pobytu bude i družba s tamější filmovou školou.

Práci zlínských studentů samozřejmě oceňují kromě poroty i jejich pedagogové: „Je to pro nás velký úspěch a zároveň pozitivní motivace. V zahraničí se promítaly všechny naše filmy a obecně byly velmi dobře přijaty,“ říká Libor Nemeškal z Ateliéru Audiovize, iniciátor zapojení Zlína. Jeho slova potvrzuje skutečnost, že kromě vítězného snímku Exit the Reality zmínila mezinárodní porota i další zlínský film – Charlie’s. Pro Zlín to však tímto ještě nekončí. „Pokud všechno dobře dopadne, průběh i výsledky soutěže, včetně projekce vítězného filmu, představíme na kongresu Mezinárodní asociace filmových a televizních škol CILECT, který se uskuteční v říjnu tohoto roku v Moskvě,“ dodává Nemeškal.

Vítězný snímek Exit the Reality si mohou zájemci pustit na síti YouTube  (https://youtu.be/Ywmpgeq0_Mc). Kromě něj zde mohou zhlédnout také další ze zlínských soutěžních filmů – Escape (https://youtu.be/lXAakX-rbVE). Ten vytvořil štáb složený převážně z pedagogů Ateliéru audiovize. Při sledování mohou diváci sami porovnat, jak se tvůrcům podařilo splnit zadání. Tím bylo ústřední téma ‚exit‘ a povinnost zakomponovat do díla prvek vody, hvězdy a náhodného setkání.

Zdroj: doc. MgA. Libor Nemeškal, Ph.D., Ateliér audiovizuální tvorba UTB ve Zlíně a Mgr. Magdaléna Hladká, výkonná ředitelka ZLÍN FILM OFFICE

 

Světlomalíř Alex Dowis – První Čech, který dobyl americký Talent!

PRAHA: Kdo by si nevzpomněl na jeho exhibici v televizní show Česko Slovensko má talent!? Alex Dowis jako první u nás a snad i v Evropě předvedl své unikátní umění light-art show (malování světlem). Tehdy vzal všem dech. Teď se tento netradiční umělec jako první Čech dostal do show America’s Got Talent. (Amerika má talent).

Autor článku: 
TZ/klapka

Ještě, než světlomalíř odletěl do Los Angeles, kde se ‘americký Talent’ natáčí, zúčastnil se ve Španělsku velké televizní talk show ElHormiquero, kde svým uměním naprosto dostal slavného herce Antonia Banderase. Ten mu nejenom dlouho tleskal, zajímal se o light-art show, ale také se s ním vyfotil.

V America’s Got Talent pak Alex Dowis rozhodně nenechal tisíce diváků, stejně jako slavnou porotu ve složení Gabrielle Union, Julianne Hough, Simon Cowell a Howie Mandel, chladnými. Zažil obrovský standing ovation. Jak dopadl a zda postoupil do dalšího kola se ukáže později. Respektive diváci se to dozví koncem května, kdy se díl s Dowisem bude na NBC vysílat.

"Bylo to fantastické! Je to jeden ze splněných snů! Letěli jsme tam vyloženě na pozvání, protože si mě vybrali a chtěli to, co dělám, vidět na vlastní oči. Nepopsatelné! Atmosféra, lidi, prostředí, zkrátka všechno. A je mi ctí, že jsem vlastně první Čech, který tam něco takového mohl prezentovat," prozradil Alex Dowis, který se v Los Angeles, kde se pořad natáčí, setkal i se známou českou režisérkou a producentkou Pavlínou Moskalykovou, která žije střídavě tam i tady. "Vzali jsme ji s sebou na natáčení a byla to pecka. Moc nám s klukama držela pěsti...," podotkl Alex Dowis.

Ten nemaluje pouze světlem, ale třeba do písku. Jeho show jsou přímo fantastická a často i dojemná. Nad tím, co dokáže, jak umí světlem nebo do písku ztvárnit postavy i tváře slavných osobností, zůstává rozum stát. Především proto, že je to krátká doba, za kterou musí podobiznu vyrobit.

"Dělám to ve velkém formátu a vidím to na místě vlastně jen po ose své ruky. Ale makám na tom," podotkl s úsměvem light-art výtvarník, který pracuje i pro privátní firmy, pro jejich prezentace show či různé večírky.

Dnes má Alex Dowis svůj tým, vystupuje po celém světě a například v pražském Divadle Ta Fantastika jednou až dvakrát měsíčně prezentuje light-art show pro české i zahraniční diváky. Před sebou má několik zastávek projektu "Art of Evolution".

Před dvěma lety v rámci výročí slavných postaviček Pata a Mata nebo Boba a Bobka, které kdysi stvořil Vladimír Jiránek, prezentoval tyto večerníčkovské hrdiny na řadě míst. Než Vladimír Jiránek, který byl Alexi Dowisovi dobrým rádcem v mnoha směrem, zemřel, předal mu odkaz na svoji tvorbu. "Docházel jsem k němu domů na konzultace. Zadával mi různé úkoly: třeba abych nakreslil karikaturu Vladimíra Putina," vzpomíná s úsměvem Dowis a dodal: "Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se ztotožnil s jeho způsobem práce, zejména s jeho pověstnou linkou, ale jeho práce mi byla vždycky blízká. Naplno ocenit jsem ji však dokázal až ve chvíli, kdy jsem seděl a kreslil společně s ním. Byl to Mistr ve svém oboru," podotkl světlomalíř Dowis.

Rád by také konečně dokončil projekt, který před lety začal právě s Vladimírem Jiránkem – komiksový, celovečerní animovaný film o Jacku Russellovi s názvem Jack Russell - zachránce planety. "Věřím, že se to podaří," dodal Dowis.

Alex Dowis se malbě a kresbě věnuje od dětství. Ještě před tím, než se objevil v CS Talentu, se jako výtvarník, scénograf, textař, režisér i herec podílel na celé řadě divadelních a filmových produkcí u nás i v zahraničí. Podstatnou částí jeho tvorby jsou i velké nástěnné malby, jak exteriérové, tak i interiérové vycházejících zejména z oblasti umění graffiti a street art. V posledních letech se věnuje právě kreslení světlem. Kresba na luminiscenční plochu světleným paprskem, kterým je možné stvořit jednoduchou kresbu až po realistické portréty, a která před diváky vzniká a po chvíli zaniká, všechny fascinuje!

Seznamte se s Vivienne Westwood – s jednou z nejvýraznějších osobností ze světa módy a extravagance

PRAHA: Vivienne Westwood – slavná britská módní návrhářka a zároveň matka punkové módy, která svými extravagantními modely zásobuje přehlídková mola již desítky let, nyní pouští veřejnost do svého osobního života a zároveň do zákulisí módní branže. Návštěvníci Kina Dlabačov budou mít jedinečnou příležitost poznat tuto výstřední a ráznou dámu, která nedávno oslavila své 78. narozeniny, v pravém světle. Ve čtvrtek 18.4. se zde představí dokument s výstižným názvem Westwood: Punk, Icon, Activist!

18.04.2019
Autor článku: 
Kino Dlabačov

Není milovníka módy, který by neznal jméno Vivienne Westwood. Excentrická majitelka módního impéria byla vždy nepřehlédnutelná, a to nejen díky své typické křiklavě zrzavé hřívě, ale především díky své originální návrhářské práci. Nespoutaná dáma, která byla vždy tvrdým odpůrcem konformity a pravidel, si i přes své často šokující módní kousky postupně dokázala získat uznání módního průmyslu i široké veřejnosti. Původem učitelka z anglického venkova, která po krátké době vyměnila učebnice za jehlu a nit a popustila uzdu své fantazii, se během svého života se svým kontroverzním stylem dokázala vypracovat mezi světovou návrhářskou elitu.

Celým jménem Vivienne Isabel Westwood vykročila k vlastní punkové tvorbě, se kterou se zapsala do dějin módy jako jedna z nejvýraznějších návrhářek 20. století. Mimo jiné oblékala kapelu Sex Pistols, ale v jejím portfoliu nechyběla například ani kolekce inspirovaná královským dvorem, za kterou ji byl britskou královnou dokonce udělen Řád britského impéria. Kromě módní tvorby se celý život věnovala také otázce lidských práv a životnímu prostředí, v čemž nepolevuje ani ve svých 78 letech. Svou oranžovou kštici sice již vyměnila za krátký bílý sestřih, ale aktivní členkou Greenpeace zůstává i nadále.

Westwood: Punk, Icon, Activist

V polovině 70. let vtrhla na hudební scénu anglická punková skupina Sex Pistols, která dala vzniknout novému směru – punku. Byla u toho i Vivienne Westwood se svým tehdejším druhým manželem a zároveň manažerem Sex Pistols, Malcomem McLarenem. Od té doby, tedy již přes čtyři dekády, redefinuje tato osobitá dáma anglické módní směry. Film Westwood: Punk, Icon, Activist je dokonale vyváženým mixem zrekonstruovaných archivních záběrů dospívající Vivienne a pozdějších záznamů její tvůrčí práce. Nechybí ani rozhovory se spolupracovníky a kolegy z dob, kdy už její modely brázdily mola předních světových módních metropolí. Dokument zachycuje její celoživotní dílo, originální směry, extravaganci, punk, ale i její neutuchající boj za zlepšení životního prostředí. Film vzdává hold jedné z nejlepších a nejextravagantnějších módních návrhářek naší doby.

• Režie: Lorna Tucker  • Hrají: Vivienne Westwood, Andreas Kornthaler, Kate Moss, Naomi Campbell, André Leon Talley

Kdy? čtvrtek 18.4. od 18:30

Cena: 100 Kč


Kde?

Kino Dlabačov, které pravidelně zařazuje na svůj program zajímavé festivaly a dokumenty, promítá na nejkvalitnější digitální projektor 4K Sony v DCI standardu na plátně o velikosti 11x4,6 metru. Kino najdete na Praze 6 hned vedle OREA Hotelu Pyramida, který je nejlépe dostupný tramvají
č. 22, 23, 25 a 97/ Bus 143 a 194 (zastávka Malovanka) nebo autobusem 149 (zastávka Pod Královkou).

Vstupenky si můžete zakoupit v předprodeji na: www.dlabacov.cz.

Kterou knihu měli nejraději prarodiče jako děti?

OSTRAVA: Zajímá vás, co četli vaši prarodiče? Která knížka byla ta nejoblíbenější? Přijďte do Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě, kde je až do konce dubna k vidění výstava Knihy našich prarodičů.

30.04.2019
Autor článku: 
Marcela Stehlíková

Vznikla jako výstup projektu Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně. Zde probíhala v průběhu roku 2018 na toto téma rozsáhlá anketa mezi čtenáři a veřejností. Výsledkem bylo pořadí oblíbenosti dětských titulů, které byly poprvé vydány v letech 1918 až 1938. Můžeme prozradit, že na prvním místě se umístilo Povídání o pejskovi a kočičce a těsně za ním Dášeňka, čili život štěněte.
Na výstavě se dále dozvíte, jak se umístily tituly jako např. Ferda Mravenec, Hoši od Bobří řeky, Klapzubova jedenáctka nebo Gabra a Málinka. Také získáte informace o dětských časopisech, ilustracích, poezii, pohádkách, próze či folkloru, ze kterého čerpali náměty především pohádkáři.

Celá generace výrazných prvorepublikových osobností se podílela na rozvoji literárních žánrů v dětské literatuře – od autorských pohádek až po komiks, např. Eduard Bass, Karel Čapek, Karel Poláček, Ondřej Sekora a mnozí další. Z našeho regionu je na výstavě zmíněn např. Karel Handzel, který napsal řadu bajek o důlních skřítcích. Zároveň byl jedním ze sběratelů hornického folkloru.

Přijďte se přesvědčit do vědecké knihovny, jaká byla nabídka dětské literatury za první republiky a jaké byly literární vzory vašich prarodičů. Máte čas již jen do konce dubna.

Do Zlína míří štáb filmu o domácím násilí

ZLÍN: Od 17. dubna se bude ve Zlíně pohybovat další filmový štáb. Na místech, jako je 32. budova v továrním areálu, k ní přilehlá ulice nebo park Komenského, bude točit záběry do snímku ‚Můj příběh‘. Na projektu, který ve městě stráví celkem pět natáčecích dnů, se podílí také zlínští filmaři. 

Autor článku: 
TZ/klapka

Film, jehož první klapka padla 4. dubna v pražské Dubči, vychází z knižní předlohy ‚Calaway֥‘ spisovatelky Zory Castillo, kterou k napsání inspirovaly skutečné události. Hlavní postavu Elizabeth ztvárňuje Vlastina Kounická Svátková. „Hraji bývalou baletku, kterou její manžel doslova znetvoří. Ona poté bojuje s depresemi a alkoholem a snaží se najít nový smysl svého života,” říká o své roli Kounická Svátková.

 

Ve vedlejších rolích se představí známé herečky: Vilma Cibulková, Tereza Kostková, Zuzana Norrisová nebo Nela Boudová. Mužské role zpodobní Saša Rašilov, Milan Kňažko a Pavel Kříž. Režijní taktovky se ujal Libor Adam, a to ve spolupráci s Hanou Hendrychovou, která má mnohaleté zkušenosti ze zahraničních produkcí.

 

Do natáčení jsou zapojeni také aktéři zlínské audiovize. Filmaři od začátku využívají servis zlínské filmové kanceláře, která štábu zprostředkovala například spolupráci zlínského koproducenta.

 

Tvůrci filmu doufají, že výsledkem nebude jen celovečerní film, ale také otevření problematiky domácího násilí veřejnosti. „Chceme nabídnout obětem informace, které by jim mohly z tohoto bludného kruhu pomoci vystoupit a dodat jim sebevědomí si problém přiznat,” říká Pavla Krečmerová Šindlářová, producentka filmu.

 

Diváci by se snímku mohli dočkat v kinech už letos na podzim či v zimě.

Třinecké knihovnice zvítězily na celostátní přehlídce

ČESKÝ TĚŠÍN-TŘINEC: Městská knihovna v Českém Těšíně hostila 10. a 11. dubna celostátní soutěžní přehlídku s názvem O knihovnických aktivitách (OKnA). Tématem letošního ročníku byly Báje a pověsti se zaměřením na 2. stupeň základních škol. V silné konkurenci uspěly knihovnice z Knihovny Třinec Klára Szturcová a Simona Kubišová, které poutavě zpracovaly severskou mytologii a život vikingů.

Autor článku: 
Jan Delong

„Máme z toho obrovskou radost, protože konkurence byla velká a všichni byli výborní. I když bylo hodnocení poroty super a publikum nás ocenilo několikanásobným potleskem, tak abychom byly upřímné, nečekaly jsme to,“ shodují se Klára Szturcová a Simona Kubišová a dodávají: „Je to velká motivace a nakopnutí do další práce pro celou Knihovnu pro děti i Mklub.“

Na soutěžní přehlídku OKnA se každoročně sjíždějí knihovníci z celé České republiky. Cílem je prezentovat a ocenit nejlepší programy pro děti a mládež, které by se měly stát zdrojem inspirace pro ostatní knihovny. Na předem daná témata připravují lekce, které prezentují pozvaným třídám z místních škol. Výkony knihovníků pak hodnotí odborná porota složená z knihovníků, pedagogů a psychologů. Součástí programu jsou také workshopy určené soutěžícím i divákům.

Knihovnické lekce patří ke klíčovým aktivitám třinecké knihovny. Jejich smyslem je totiž rozvoj čtenářských a informačních dovedností a knihovny jsou jedny z mála míst, kde mohou lidé rozvíjet nejen je, ale i kritické myšlení. Navíc jsou lekce mezi třineckými školáky a jejich učiteli oblíbené a vyhledávané. Jen v roce 2018 jich třinečtí knihovníci zvládli uskutečnit více než 400 a zúčastnilo se jich 8 500 dětí. Často vyjížděli i mimo Třinec, do okolních obcí a měst, kam si je zvaly základní, střední nebo mateřské školy.  

 

Asociace profesionálních fotografů ČR udělila již pošestnácté prestižní ocenění Osobnost české fotografie.

ČR: Rok 2018 byl v lecčems mimořádný, což se promítlo i do současné fotografie a vznikla řada kvalitních výstav, knih a projektů představující díla výjimečných Osobností české fotografie. APF ČR se zcela nově také rozhodla podpořit generaci mladých tvůrců, a proto iniciovala ve splupráci s OOA-S (Ochrannou organizací autorskou) novou dotovanou cenu určenou fotografům do 30 let.

Autor článku: 
TZ/jal

Náročnou přípravu tohoto ročníku vzal na sebe osvědčený přípravný tým Osobnosti (Jung, Zhoř, Pohribný), správní rada APF, ale i mnozí teoretici, kurátoři, fotografové z řad APF i mimo ní. Nominací se sešlo opět hodně. Na Osobnost české fotografie za rok 2018 bylo nominováno 10 významných fotografů / teoretiků fotografie. Na Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos bylo nominováno dokonce 20 významných fotografů / teoretiků fotografie. Do nové kategorie Osobnost mladé české fotografie - do 30 let přišlo 8 nominací. Do kategorie Fotografická publikace roku bylo nominováno 13 knih.

Jedenáctičlená odborná porota pod předsednictvím Libuše Jarcovjákové, ve složení Jaroslav Fišer, Hana Hamplová, Jiří Hanke, Rudolf Jung, Dana Kyndrová, Pavel Mára, Josef Moucha, Jaroslav Prokop, Štěpánka Stein a Miroslav Vojtěchovský rozhodla o udělení cen Osobnosti následovně:

Nositelem titulu Osobnost české fotografie za rok 2018 je Josef Koudelka.

Byl nominován Josefem Mouchou, Janem Pohribným a Vasilem Stankem zejména za jeho dar velké části svého díla do českých veřejných sbírek a za rozsáhlou retrospektivu a knihu Návraty.

Na titul Osobnost české fotografie za rok 2018 nominuji Josefa Koudelku za velkorysý dar uštědřený u příležitosti osmdesátin nejen Uměleckoprůmyslovému museu v Praze, Národní galerii v Praze a Moravské galerii v Brně, nýbrž položený jejich prostřednictvím na obětiště vlasti. Pravidla snad nevylučují, že by bezprecedentní čin nemohl být bezprecedentně oceněn! Neboli: uvědomuji si, že se roku 2003 stal Josef Koudelka historicky první osobností Asociace profesionálních fotografů.” Doc. Josef Moucha, PhDr.

“Josef Koudelka - kulturní událostí roku 2018 byla bezesporu autorova rozsáhlá retrospektiva “Návraty” k jeho životnímu jubileu ve spolupráci s UPM a NG. Koudelka zde představil své proslulé fotografie z cyklů Cikánů, Invaze 68 (které byla v době výročí srpna 1968 věnována ještě samostatná a mnohem podrobnější výstava), Exiles, či novějších vizuálně propracovaných panoramatických děl z Černého trojůhelníku, Chaosu nebo z jednoho z posledních projektů De-creazione. Své notoricky proslulé fotografie však obohatil méně známými snímky, fotografiemi z počátků své tvorby, pracovními kontakty negativů či dokonce dobovými autorskými kopiemi, které dosud nebyly vystavovány. Domácí publikum tak mělo možnost nahlédnout na jeho dílo z více úhlů a plně docenit přesah Koudelkova díla, které mimořádně jasně poukazuje na sílu fotografického sdělení jak v kontextu historickém, sociálním, tak kulturním. Josef Koudelka je zcela oprávněně našim nejvýznamnějším dokumentaristou a nositel řady mezinárodních ocenění. Je rovněž historicky prvním držitelem ceny APF Osobnost české fotografie, ale svými výstavami a také svým velkorysým darem, kdy svěřil velkou část svého díla do sbírek UPM, NG a MG, si zaslouží přinejmenším znovu ocenit, jako Osobnost české fotografie roku 2018.”  MgA. Jan Pohribný, QEP

 

Nositelem titulu Osobnost české fotografie 2018 – za dlouhodobý přínos fotografii je Bohdan Holomíček.

“Na titul Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos fotografii nominuji Bohdana Holomíčka, neboť svým vytrvalým osobním nasazením zásadním způsobem přispívá kvalitě, rozvoji i propagaci české tvůrčí fotografie u nás a v zahraničí.” Doc. Josef Moucha

 

Nositelem titulu Osobnost mladé české fotografie 2018 – do 30 let je Lucia Sekerková – Bláhová.

Absolventku ateliéru Reklamní fotografie (ARF), Fakulty multimediálních komunikací (FMK) Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (UTB) se narodila v roce 1991, v současnosti žije a pracuje v Olomouci.

"V roce 2018 výzrazně upoutala fotografický svět svou publikací Ženy predávajúce nádej a výstavami souboru fotografií s návem Vrăjitoare. Tyto fotografie a publikace byly vystaveny v několika prestižních galeriích v ČR a na Slovensku. Publikace byla nominovaná v několika světových soutěžích. Stala se např. finalistkou v soutěži New East Photo Prize 2018, dále získala 1. cenu Feature Shoot Emerging Photography Awards a řadu dalších ocenění...

Z důvodu unikátnosti tohoto fotografického souboru a publikace a zároveň úspěšné reprezentace této práce na mezinárodním poli, i vzhledem zisku mnoha nominací a dalších ocenění, navrhuji talentovanou fotografku Luciu Sekerkovou – Bláhovou na uvedenou cenu.” Doc. MgA. Jaroslav Prokop

 

 

 

2. místo v kategorii Osobnost mladé české fotografie 2018 – do 30 let získal David Gaberle.

3. místo v kategorii Osobnost mladé české fotografie 2018 – do 30 let získal Martin Faltejsek.

 

V kategorii Fotografická publikace roku 2018 byla porotou oceněna kniha

Josefa Koudelky : Návraty

 

Více informací na www. asociacefotografu.com

 

Psaní jako krásná posedlost?

PRAHA-KUKS: „Nerad používám slovo tajně, zní to tak dobrodružně,“ říká po letech Ignác Antonín Hrdina. Pravdou ale je, že na kněze byl vysvěcen v Krakově 23. května, v politicky nevlídném roce 1977, a nepotřeboval se o tom nikde šířit. „Dokonce po listopadu 1989 mi kardinál Miroslav Vlk sdělil, že to o mně skutečně nevěděl,“ vzpomíná usměvavý a přátelský muž, katolický kněz, profesor v oboru teologie a kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Dodejme, že do výčtu jeho pestrých aktivit patří i profese vysokoškolského pedagoga a rozsáhlá literární činnost. Autorova prozatím poslední kniha – věnovaná příteli a učiteli P. Vladimíru Matějkovi – se stala podnětem k tomuto předvelikonočnímu  rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Napadlo vás jako gymnazistu, že jednou budete trávit čas psaním knih? Kdo byli vaši oblíbení literární hrdinové?

Tak to mě tehdy skutečně nenapadlo, už proto, poněvadž jsem (mimo jiné při svém kádrovém profilu) vůbec neuvažoval o profesní dráze vysokošolského učitele. Jenže na té jsem se po „sametové revoluci“ jaksi mimoděk ocitl, a tam už dávno neplatí: docens a docendo, scriptor a scribendo („učitel je od učení – od psaní je spisovatel“) – ba právě naopak: publish or perish! („publikuj – nebo zdechni!“). A právě to je hlavním důvodem, a ne snad nějaká moje grafomanie, že jen můj seznam publikací činí dnes sedmnáct stran. Prostě: ve škole se to vyžaduje.

Pokud jde o mé oblíbené hrdiny, nijak jsem nevybočoval z většiny: májovky, verneovky, kupodivu ne „foglarovky“. Později jsem „hltal“ Remarquea, ale to asi každý v tom věku.

 

Váš první autorský text vznikl tak trochu z nezbytí jako studijní skripta…

Ano, dá se to tak říct. To jsem, tuším, v roce 1994 jako externista učil úvod do práva na Teologické fakultě nově vzniklé Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Aby posluchači měli v ruce aspoň něco, načmáral jsem útlá skripta (88 stran), která mi vydal Strahovský klášter a (poněkud netypicky, zato obratem) vytiskl Ústav jaderných informací v Praze na Zbraslavi.

 

Také knihy o hraběti F. A. Šporkovi jste mnohem později psal především z hlediska své profese – soudního práva. Měl jste ambici rozšířit poměrně skrovnou literaturu o geniálním "producentu barokního areálu na Kuksu"?

Já jsem měl jedno obrovské štěstí, které bych každému přál: práce – alespoň pokud jde o psaní – byla mým koníčkem. Habilitoval jsem se v oboru právní historie, takže všechny monografie i články o soudních sporech hraběte Šporka jsem mohl vykazovat jako vědeckou činnost. Navíc jsem při tom do značné míry zúročil i znalosti z kanonického práva, získané zejména studiem na fakultě kanonického práva v polském Lublinu.

Můj zájem o postavu hraběte Šporka probudila nádherná monografie tehdy docenta FF UK Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní (o Šporkovi a o Kuksu), kterou v roce 1981 vydalo nakladatelství Vyšehrad. Dostal jsem ji pod stromeček a stala se – a dodnes je – mou nejoblíbenější knížkou. V té době jsem  právě začínal studovat práva na Univerzitě Karlově a výborné přednášky z českých právních dějin dokreslovaly na obecné rovině to, o čem pan profesor Preiss psal ve zvláštním, tj. Šporkově, případě. A tak jsem tenkrát spíše snil, než uvažoval o tom, že bych také z tohoto právně historického pohledu o hraběti a jeho sporech, které do té doby nebyly monograficky zpracovány, něco publikoval – obdobně jako profesor Preiss. Ten ovšem psal o Šporkovi na pozadí pojednání o barokní kultuře v Čechách. Pana profesora jsem si tenkrát přál poznat osobně, ale nevěděl jsem, jak se k takové celebritě vnutit. Díky Bohu – obojí  se mi následně splnilo: seznámili jsme se při jeho návštěvě u nás v klášteře a monografie o hraběti Šporkovi a jeho sporech mi vyšly hned tři: Kacířský proces s hrabětem Šporkem, dále Proč seděl hrabě Špork ve vězení pro dlužníky a konečně Záhady kolem sňatku A. K. Šporkové (odborné i popularizační články ani nepočítám). Tak jsem rozšířil literaturu o „geniálním producentovi barokního areálu na Kuksu“ – jen s tou drobnou korekturou, že této literatury není poskrovnu, nýbrž naopak hodně, ovšem vychází většinou z jednoho, zato naprosto vynikajícího, zdroje: z díla vídeňského univerzitního profesora, právníka Heinricha Benedikta F. A. Graf von Sporck (1662 –1738). Zur Kultur der Barockzeit in Böhmen (Vídeň 1923).

 

Co vám psaní přináší? Je to krásná posedlost?

Přiznávám se, že psaní mi přináší jisté uspokojení, ne-li radost: tu větší, tu menší. Prostě platí: littera scripta manet („Napsané slovo zůstává“) – na rozdíl od toho vysloveného, třeba při přednáškách. Nenazval bych to snad přímo posedlostí. Je v tom ta latentní odvěká touha člověka, aby po něm na tomto světě něco – pokud možno hmatatelného – zůstalo. Ale současně je třeba mít na zřeteli, že po člověku zde zůstává daleko více: všechno dobré, co za života vykonal (a ne jenom pár kilo potištěných stránek…). To vše je zapsáno, abych se vyjádřil metaforicky, v Knize života. A právě toho by si člověk měl cenit nejvíce.

 

Básník Zbyněk Hejda řekl, že psaní je snaha spoutat čas, zachytit okamžik, setkání… Soudě podle vaší poslední knihy, věnované páteru Vladimíru Matějkovi, knězi Královéhradecké diecéze, jde současně o splátku dluhu… Vděčíte mu za mnohé?        

Ano, snaha po „zachycení okamžiku“ je člověku imanentní a stojí patrně za většinou tvůrčích aktivit – spisovatelské nevyjímaje. Nikdo to asi nevyjádřil tak působivě jako Goethe ve svém Faustovi. Ale ani jemu – Faustovi – se to nepodařilo, a nakonec po něm paradoxně zbyla jen očazená díra ve stropě… Pýcha nad tím, co jsem dokázal – nebo co si myslím, že jsem dokázal –, není ta správná cesta.

Moje poslední publikace o P. Vladimíru Matějkovi je atypická potud, že nejde o vědeckou práci, jakkoli některé pasáže (např. vyhodnocování materiálů Státní bezpečnosti a soudních akt) by sem patřilo. Jde v první řadě o vzpomínky, mé i těch, kteří jej znali. Ano, je to splátka dluhu, který vůči němu dodnes pociťuji. Vždyť to byl právě on, který mě přivedl k víře a následně i ke kněžství tím, že mi ve své osobě dal příklad vzdělaného ušlechtilého Kristova kněze.

 

Musel mít na vás velký vliv, když vás přivedl k víře. Jaká byla ta jeho? V knize se zmiňujete o jeho oblibě nejveselejšího světce…

Dalo by se říci, že byl mým sociálním vzorem. Absolvoval „jen“ královéhradecký kněžský seminář, přesto byl úžasně vzdělaný (včetně jazykové vybavenosti), takže si vedle něj se všemi svými tituly „před i za“ dodnes připadám s prominutím jako polointeligent. To svědčí i o úžasné úrovni, kterou tehdejší hradecký seminář měl; kéž by takovou měly i naše dnešní teologické fakulty…

Jakkoli byl P. Vladimír teologicky nesmírně fundovaný, jeho víra byla v zásadě prostá. On nevěřil (jen) „v Boha“, ale „Bohu“; důvěřoval Ježíši Kristu, že svou církev i její jednotlivé hříšné údy neopustí, ale bude s nimi až do konce času. Ale to je přece podstata evangelia, a evangelium (doslova přeloženo) znamená „radostnou zvěst“. Radost k víře patří. Jeho víra tedy byla v tomto smyslu ne snad veselá, ale jistě radostná. Vy s tím „nejveselejším světcem“ asi narážíte na sv. Filipa Neri, zakladatele oratoriánů, který bývá tímto atributem označován: ano, byl to skutečně jeden z jeho nejoblíbenějších světců a častěji ho i při kázáních zmiňoval.

 

Práce na knize o páteru Matějkovi nebyla jen radostná. Mnoho času jste věnoval studiu už zmíněných archivních dokumentů StB. Proč v publikaci neuvádíte jména těch, kteří Vladimíru Matějkovi ublížili?

Tady bych to prohodil. Byla to práce zásadně radostná, protože jsem cítil její smysl. Ale veselá vždycky nebyla – naopak člověku bylo většinou smutno z toho, čeho se v období totality – a zvláště v padesátých letech – Češi vůči sobě navzájem dobrovolně dopouštěli. Toto tristní poznání mi umožnil perfektně vedený Archiv bezpečnostních složek v Praze a ochota jeho vedoucího pana Mgr. Petra Zemana. Literatura může klamat, ale archivní prameny většinou nelžou; proto je v oné publikaci tak často cituji. A že jsem neuváděl jménem ty, kteří P. Vladimírovi ublížili? Nejsem Cibulka a nechci nikoho soudit. A komu by to také prospělo? Pravdě? Já na žádnou abstraktní pravdu nevěřím – zpravidla se za ní skrývá tvrdost srdce: Chci-li druhého urazit, řeknu mu „pravdu do očí“. Pro mne Pravda je Kristus. A jistě i P. Vladimír by se mnou souhlasil. Byl přesvědčeným hlasatelem Kristova pokoje a uvádění jmen v takových ošklivých souvislostech by tomuto pokoji nepřispělo – spíše by jen vyvolalo nové animozity. Navíc ti lidé už nejsou mezi námi a nemohou se bránit. A jejich potomci a příbuzní za jejich jednání nemohou.

 

Sesbíral jste do knihy také vzpomínky dalších farníků. Jsou opravdu, jak říkáte, jako „přes kopírák“?

Ano, rád na tom trvám. Všichni oslovení se shodují na tom, že P. Vladimír byl člověkem mimořádně ušlechtilým, empatickým, navíc vysoce inteligentním a vzdělaným, který každému – ať věřícímu či nevěřícímu – v rámci svých možností ochotně pomohl, přirozeně aniž se mu za to vždycky dostalo vděku.

 

Místo epilogu v závěru knihy připomínáte okamžiky církve v proměnách 20. století. Vnímáte dnes paradoxně některá negativa, kterých byla církev v minulosti ušetřena?

To je poněkud ošemetná otázka, jejíž zodpovězení může leckdo vnímat různým způsobem. Za minulého režimu byla církev v Československu zbavena prakticky veškerého svého majetku a neměla v čele biskupy. Její členové (alespoň ti aktivní) byli více či méně persekuováni a věřící byli fakticky považováni za občany druhé kategorie (s tím „nevědeckým“ světovým názorem). Dnes byl církvi u nás majetek alespoň do určité míry restituován a biskupů má tolik, že je ani všechny neznám jménem. Církev se dnes u nás těší svobodě jako snad nikdy před tím v dějinách. A přesto se kostely postupně vyprazdňují, místo aby se spíše plnily, když pominul tlak ateistického režimu na věřící z dob – jak to krásně napsal Milan Kundera v jednom ze svých Sešitů směšných lásek –, kdy „kostely sice nebyly zakázány, nicméně nebylo bez jistého nebezpečí je navštěvovat“. Za těch čtyřicet let jsme se my, věřící, naučili žít v prostředí zjevného či skrytého pronásledování církve; ale žít v prostředí svobody se teprve musíme učit.

 

Přesto všechno – je třeba pokládat to, co dnes žijeme, za něco nesamozřejmého?

Záleží přirozeně na tom, co se považuje za samozřejmé a co za nesamozřejmé. Vnímat vnější svobodu, jíž se dnes těšíme, jako něco samozřejmého a automatického může být nebezpečné, protože si neuvědomujeme, jak snadno o ni lze přijít – a nemusí to být vždycky jen důsledkem násilného mocenského převratu. Halasná kriminalizace jiných než „mainstreamových“ názorů, zřetelná autocenzura v řadě hromadných sdělovacích prostředků, důsledná tabuizace nepohodlných témat, „hyperkorektnost“ vedoucí až k povinnému chování podle Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty apod. – to všechno jsou milníky na cestě k nesvobodě.

 

Čemu říkáte zakotvenost srdce?

Na tuhle otázku dal bianco odpověď už Kristus, když řekl: „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Evangelium podle sv. Matouše 6, 21; podobně u sv. Lukáše 12, 33 – 34). A těsně před tím nám radí, abychom si ty své poklady neukládali na zemi, kde je kradou zloději a kde je žerou moli a kde podléhají korozi, ale abychom si shromažďovali poklady „v nebi“. Tedy nesázet na hodnoty, které nás jednou zradí a nejpozději na prahu smrti se rozpadnou v prach a popel, nýbrž na ty, které půjdou s námi na ten „druhý břeh řeky“, abych si vypůjčil metaforu Michala Tučného. Jenže to se snáze chápe ve věku, kdy už se tomuto přechodu na druhý břeh člověk blíží – dokud je ještě mladý a plný elánu, na tyhle věci moc nemyslívá. To považuji za normální, ale každý, ať mladý nebo starý, by se nad tím měl aspoň občas zamyslet. Kdo je služebníkem svých choutek, kdo je hnán jen touhou po prožitku – nakonec vždy prchavém – za každou cenu, po majetku, po společenském postavení apod., ten vsadil na falešnou kartu.

 

Kde jste zakotven vy?

Správný křesťan by měl mít svůj život zakotvený v Kristu. Zakotvený – to je silné slovo, které znamená, že ať se děje se mnou i kolem mne cokoliv, můj život má ten aristotelovský pevný bod. Ale to jednak zní dosti frázovitě, jednak je to příliš obecný požadavek, i když na něm samozřejmě mnoho je. Na základě víry, kterou mi zprostředkovával mimo jiné P. Vladimír Matějka, se o to lidsky nedokonale snažím. Ostatně nikoho jiného už ani nemám, když jako kněz žiji bez manželky a dětí, bez rodiny. Není to vždycky lehké, ale byla to moje osobní volba či (jak se dnes říká) opce.

 

Jaký máte pocit, když sloužíte mši na stejném místě jako kdysi páter Vladimír Matějka?   

Pořád je to pro mne silný zážitek. To místo v nádherném Niederöckerově barokním kostele Povýšení svatého Kříže v Choustníkově Hradišti vnímám z určitého hlediska jako posvátné – a také zavazující: Považuji-li se za jeho žáka, musím usilovat o to, aby se za mne nemusel stydět. A ať mi promine, že toto úsilí je často nedokonalé…

 

Vášeň pro krajinu kolem Kuksu je zřejmá z mnoha vašich článků a textů. Také vaše poslední práce se váže k jeho blízkému okolí… 

Ano. Královédvorsko obecně a Kuks zvláště je pro mne krajem mého dětství, kde jsem odmala trávil dva měsíce nádherných prázdnin, když jsem před tím deset měsíců v Praze ve škole živořil. A ten region mi tak přirostl k srdci, že rád využívám každé příležitosti o něm něco napsat nebo přeložit. Výborným publikačním médiem je zde Vlastivědné čtení o Královédvorsku, a jsem zavázán jeho šéfredaktorům, pánům Janu Schwarzovi (dnes již emeritnímu) a Bedřichu Machkovi, že mi tam laskavě dávají prostor. Takový časopis by Dvoru mohla závidět několikanásobně větší města

V současné době jsem z němčiny přeložil vůbec nejstarší dějiny Dvora Králové od někdejšího vynikajícího královéhradeckého hejtmana a otce české archeologie Karla Josefa Bienera von Bienenberg (1731–1798). Udělalo by mi radost, kdyby je město Dvůr Králové nad Labem mohlo příští rok vydat u příležitosti svého významného jubilea – 750 let od první písemné zmínky o městě.

 

Jak se vám žije s příjmením Hrdina?

Své příjmení vnímám jako indiferentní a necítím potřebu na něm něco měnit. Výjimku představuje situace, kdy sedím v zubařském křesle – jakkoli moje zubní lékařka paní MUDr. Zuzana Kysilková je ta nejlepší na světě. V takové chvíli bych se chtěl raději jmenovat Antonín Drobeček nebo tak nějak. (smích)

 

Vizitka

Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm. (nar. 1953)

Katolický kněz, kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Studoval teologii, civilní právo a kanonické právo. Doktorát práv na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1987, habilitace v oboru právních dějin na Univerzitě Karlově v Praze v roce 2002, roku 2000 licenciát kanonického práva a roku 2004 doktorát právních věd v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu, profesura v oboru teologie (kanonické právo) na  Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2008. Přednáší kanonické právo na Katedře pastorálních oborů a právních věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Od roku 2009 působí jako náměstek pražského arcibiskupa pro výkon soudnictví (soudní vikář) a předseda Metropolitního církevního soudu v Praze.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média