Tento rok uplynulo 200 let od narození Boženy Němcové. Vyjádřila jste se, že je jí teď všude plno. Máte z toho radost?
Mám radost, ale je to ohňostroj, který zase zhasne. Ale i když zhasne, Božena je už 170 let v Čechách neustále přítomná. Nejenom svým dílem, ale především jako úctyhodný nenahraditelný vzor. Emancipovala se jako občanka i jako žena. České ženy Boženu Němcovou ctí, dodává jim odvahu jednat svobodně. V Respektu vyšel titul ZÁZRAK JMÉNEM NĚMCOVÁ. Je to přesné, pro mě je dosud nepřekonanou ženskou osobností, svým literárním dílem, svými názory, svojí občanskou a lidskou odvahou, protestem proti politickému režimu a morálním normám 19. století. Dělala to, co považovala za správné. Dnešními slovy byla politickou disidentkou. Tvořila v době, kdy už mělo národní obrození za sebou první stádia emancipace, a česká společnost se stávala občanskou společností. Po roce 1848, v období tzv. bachovského absolutismu, se nebála, byla statečná. To se projevilo i tím, že se k Havlíčkovi po jeho návratu z vyhnanství hlásila na ulici, když se mu jiní vyhýbali. Dopisovala si s ním v době, kdy byl nežádoucí osobou. Existuje legenda, ale ne pravdivá, že na pohřbu položila Havlíčkovi na rakev trnovou korunu. Božena píše:
„Včera 1. srpna v šest hodin pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko z listů bobkové višně a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila květ mučenky. Tu jsem dostala, a hned šla a dala je Havlíčkovi do rukou. Halánek sám mu dal věnec na čelo a korunu dali na víko.“
Svou osobností překročila století, v němž žila, je naší současnicí. Navzdory politickému pronásledování a společenskému odsudku zůstala svobodná.
Svobodně se chovala i ve vztahu k mužům…
Ve své době se chovala, jako kdyby ani nevěděla, že je žena, že se nemá cpát do veřejného prostoru, že má doma cídit kuchyň a na slovo poslouchat manžela. Šla za hlasem srdce a neohlížela se, co tomu řekne společnost. Její svobodomyslnost se projevovala ve veřejném, ale i v soukromém životě. Fascinuje mě, že neměla žádné předsudky. Pamatuji si na jeden popis situace, kdy u nich byla společnost, přišli přátelé a pánové tančili s jejich služkou. Nad tím se přítomné paničky pohoršovaly: Jak to, že její hosté tančí se služkou! To byla Božena, neuznávala žádné společenské bariéry. Zastávala názor, že jsme si všichni rovni. Synovi Karlovi napsala: Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj! Se svým mužem se musela neustále stěhovat, a tak jezdila po venkově a sbírala obrazy z venkovského života. A mluvila tam s obyčejnými venkovskými lidmi. Dnes to můžeme považovat za samozřejmou věc, ale tenkrát to obvyklé nebylo. Proto říkám, že Božena Němcová je naší současnicí. Mohla by s námi žít ve 20., i v 21. století. Kdyby se tu zjevila, zjistila by, co se tu děje, a mohla by s námi vést dialog. Božena je zázračná nadčasová bytost.
Stejně jako Babička, která je také nadčasová.
Její Babička je geniální. Když je nějaké dílo věčné, tak je geniální. Genialita se prověřuje trváním v čase. Babičku čte jedna generace za druhou. Je a vždycky bude moderní. Když jsem zjistila, že nějaký hloupý snaživec nechal Babičku přeložit do profánní češtiny, aby děti porozuměly příběhu a nelámaly si mozek básnickým jazykem, říkala jsem si, tak tady se zase prosadil mizomus, ničitel umění. Je to jako kdyby se poezie přeložila do informace, co tím chtěl básník říci. Na Babičce je fascinující právě jazyk!
Jak by se mělo o Boženě Němcové a její Babičce ve školách mluvit?
Mám na to recept. Dát Babičku číst dětem je nesmysl, protože Babička není literatura pro děti. Musí ji číst člověk, který už v životě něco zažil, prožil smrt blízkých lidí, prožil lásku, i hoře z lásky. Doporučuju školám, aby dětem pustily vynikající Moskalykův film z roku 1972 s Libuší Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou. Taková filmová Babička už nikdy nebude natočená. A ty zvídavé, duchovně naladěné děti literární Babičku v dospělosti samy objeví.
Kdy jste se začala o Boženu Němcovou zajímat víc vy?
Poprvé jsem se s ní setkala v devíti letech, kdy jsem dostala k Vánocům dva svazky pohádek bez ilustrací. Lehla jsem si nad ně, a celé je přečetla. Fascinovaná příběhy, a asi i poezií. Pamatuju si, že mi přišlo zvláštní, že některé pohádky nekončí happyendem. Jako u Grimmů, u Andersena. Později jsem si uvědomila, že to napsala žena, která prožila kus života trpkého a ví, že život je bolavý, a když někdo udělá v životě bezcharakterní podraz, může být osudově potrestaný, příběh dopadne špatně, a bez katarze.
Potom jsem četla Divou Báru. Myslím, že do Divé Báry Božena projektovala svoji touhu po svobodě. Bára je svobodomyslná holka, spjatá s přírodou, která si nic nedělá z předsudků malého města, a postaví se všem. Stejně tak, jako se Božena později projektovala do příběhu Viktorky, která šla za hlasem svého srdce, navzdory všem. A přišel trest. A potom samozřejmě Babička. Čas od času si ji čtu, a vždycky potřebuju kapesník. O tom, že se k Babičce vracíme, píše František Halas v básni Naše paní Božena Němcová.
„Noc tehda šlápla na housličky
všemu co živé je a zpívá
a od těch časů sedá u Babičky
komu se v srdci stmívá"
Fascinujícím objevem pro mě byla korespondence. V ní se Božena Němcová projevuje jako výjimečná osobnost. Poznáváme její názory, se kterými zachází svobodně, protože přece nepíše literaturu, píše, jako kdyby mluvila, a to zcela moderním jazykem. S češtinou zacházela jako básnířka, její literatura má hudební melodiku, jakou měl ve své poezii Karel Hynek Mácha „Byl pozdní večer první máj…“.
Vy jste Boženu Němcovou zpracovala už v dokumentu z roku 1997 Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Podruhé to bylo v roce 2017 libreto, které jste napsala k opeře Jsem kněžna bláznů. Jak se ta práce lišila?
Dokument jsem musela natočit, byla to nutkavá nezbytnost. Vybrala jsem si citace z její korespondence, také citace Františka Pavlíčka, který napsal Zprávu o pohřbívání v Čechách, což byla divadelní hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Oba byli v té době jako chartisté persony non grati.
Asi před deseti lety jsem byla oslovena skladatelkou Lenkou Notou, k napsání libreta k opeře o Boženě Němcové. Řekla jsem si: dobře, ale jsem dokumentaristka, takže napíšu dokumentární libreto. Libreto je rozdělené do devíti obrazů a epilogu. Začíná Svatbou, následuje Žofín, Revoluce, Smrt Hynka, Hanuš Jurenka, Pohřeb Havlíčka, Vyznání, Rozvod, Litomyšl a končí Epilogem, ve kterém je použit citát Viktora Dyka z básně Devátá vlna – Památce Boženy Němcové:
„Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou
a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy.
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.“
Použila jsem citace Františka Pavlíčka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase. Opera je pro patnáct nástrojů, pět pěvců a jednoho herce. Premiéra byla 17. listopadu 2017 v Brně v Opeře Diversa. Hudba skladatelky Lenky Nota je výborná.
Nyní na opeře opět pracujete, ale s jiným tvůrčím štábem.
Vloni jsme se rozhodly, (já, Lenka Nota a režisérka Mlada Šerých) inscenovat operu znova v novém provedení, v pojetí, které by charakterizovalo skutečného ducha osobnosti Boženy Němcové. Brněnské představení se odehrávalo v kuchyni před kuchyňskou linkou ze 70. let. Moje kolegyně, skladatelka Lenka Nota, která Boženu Němcovou zná stejně tak dobře jako já, říkala inscenátorům v Brně, že Božena nikdy nevařila, neměla hrnce, pro jídlo posílala do hospody. A v této inscenaci Božena peče kuře a bábovku. To není jenom neznalost skutečnosti, to je proti duchu životního přesvědčení Boženy o jejím poslání. Ona nutkavě potřebovala psát, vaření jí překáželo.
Teď připravujeme novou inscenaci, kterou režíruje Mlada Kyovská Šerých. Boženu bude zpívat mezzosopranistka Kateřina Hebelková, Němce bude hrát Jaromír Dulava. Premiéra je naplánovaná na 17. června v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Božena v Litomyšli žila dvakrát, jednou tam porodila syna Karla, podruhé tam pobývala před smrtí, když u nakladatele Augusty korigovala druhé vydání Babičky. Strávila tam těžké chvíle, kdy její nemoc – rakovina vrcholila. Opera se jmenuje Jsem kněžna bláznů, je to citace z dopisu Boženy její poslední lásce, Jurenkovi, která zní: „Jsem kněžna bláznů - k pití ne, k milování už ne mladá, k utrpení - k utrpení vyvolená.“
Budete ještě nějak zasahovat do režijní práce?
My nezasahujeme, ale spolupracujeme. Scházíme se ve třech, skladatelka, libretistka a režisérka. Děláme takzvaný brainstorming, vynášíme nápady jako karty, některé zůstanou na stole, jiné pod něj spadnou.
Plánujete jen jedno představení?
Budou se hrát dvě představení. Žádaly jsme o granty, ale nedostaly jsme nic, ani z Ministerstva kultury navzdory tomu, že je rok dvousetletého výročí narození Boženy Němcové! Nějak musíme ty peníze dát dohromady, podpora zatím není žádná, chystáme crowdfunding, takzvaný HitHit. Už jsem si všimla, že na Boženu nejsou nikdy peníze. Možná proto, že ona je taky nikdy neměla, tak se to na ní drží jako přilepené.
Musela jste projít spoustou podkladů. Podle čeho jste se rozhodovala, jaké si vyberete do libreta?
Měla jsem výhodu, že jsem předtím točila dokumentární film, takže jsem měla spoustu materiálů a textů v počítači. Citace z korespondence Boženy, texty básníků. Hodně mi to pomohlo. Bylo to vlastně podobné, jako kdybych dělala film. Opera je múzický tvar a film je také múzický tvar. Ve filmu, myslím v dokumentárním, jsem nejvíc inspirovaná vážnou hudbou, kterou celý život poslouchám. Mám ráda, když je film drama, a opera je také dramatický tvar. Měla jsem odvahu napsat dokumentární libreto také proto, že jsem krátce předtím natáčela film o opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o Miladě Horákové.
Máte na mysli inscenaci se Soňou Červenou?
Ano, jmenovala se Zítra se bude... mám tu operu ráda. Film, který jsem o vzniku této inscenace natáčela, se jmenoval Do samoty v tanci. Aleš a Jiří napsali dokumentární libreto, v němž je mnoho úředních textů z inscenovaného bolševického procesu v roce 1950. Stejně tak mám i já v libretu úřední texty z pronásledování Boženy c.k. rakouskou policií. Jazyk Boženy Němcové i v korespondenci je básnický. Ale mám ráda jednu pasáž zcela pragmatickou, je mluvená. Božena píše, jak probíhá její den. Ráno si jde přečíst do hospody Morgenpost, dá si kafe, pak jde dát psovi žrádlo, pak pere prádlo a krvavé pleny (následek její nemoci), a pak chytá štěnice.
Přenesly se podle vás její ideály i do současnosti?
Do příštích generací se přenášejí myšlenky a ideály všech našich předků, kteří byli inspirativní, geniální. Mám na mysli spisovatele, filozofy, umělce, lékaře, vědce. V mém dokumentárním filmu říká František Pavlíček, že v každé mimořádné české ženě lze najít něco z rysů a povahy Boženy Němcové. Pavel Kohout je přesvědčen, že díky Boženě Němcové nejsou české ženy ani amazonky ani slepice, ale partnerky. Boženu Němcovou obdivovali významní umělci. Franz Kafka napsal, že její dopisy jsou svojí psychologickou jasnozřivostí nepřekonatelné. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.
Co máte s Boženou Němcovou společného vy?
Máme společnou touhu po svobodě, protože bez svobody člověk nemůže žít autentický život. Svoboda je drahá, hodně se za ni platí. A Božena zaplatila hodně.
Máte nějaký citát, myšlenku Boženy Němcové, který k vám promlouvá?
Neodháněj nikdy lásku od sebe, je jí tak málo na světě.
