Děti a mládež

„Rozhodli jsme se opět uspořádat oblíbenou fotografickou výstavu nazvanou ‚Jak krmit ptáky?‘. Návštěvníci vítají informace, které se o dokrmování ptáků dozvídají. Velmi oblíbené jsou i programy pro malé žáčky. Výstava je v letošním roce ještě rozšířena o informace o druzích, které zimují v Asii. Tomuto kontinentu totiž bude věnováno téma letošní sezóny, asijské stopy naleznou příchozí v celé zahradě. Je tedy na co se těšit,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy.

Výstava představuje nejnovější poznatky v oblasti celoročního přikrmování ptáků v našich zahradách. Zájemci se dozvědí, čím správně opeřencům v naší krajině přilepšit, na panelech naleznou také vyobrazené základní typy krmítek nebo poznají přírodní sortiment ptačí potravy, který lze nalézt ve většině zahrad, parků i ve volné přírodě.

Botanická zahrada se přikrmování ptáků věnuje dlouhodobě. V jejím areálu lze narazit hned na několik krmných stanovišť, kde je možno se „naživo“ setkat například se sýkorou koňadrou a sýkorou modřinkou, brhlíkem lesním, mlynaříkem dlouhoocasým, červenkou obecnou nebo sojkou obecnou, drozdem kvíčalou, žlunou zelenou a strakapoudem velkým. Pozorovat a fotografovat ptactvo v trojské zahradě se dá celoročně.

Výukový program o ptácích pro děti

Trojská zahrada k výstavě připravila na únor doprovodný edukační program pro mateřské školy a 1. třídy základních škol. Děti se dozvědí, čím správně krmit ptáky, jaké druhy mohou na krmítku spatřit, na co si při krmení dávat pozor. V rámci programu získá třída i balíček krmení pro volně žijící ptactvo od firmy Forestina, která je partnerem letošní výstavy.

Více informací o výstavě Jak krmit ptáky? najdete na webu botanické zahrady: https://www.botanicka.cz/clanky/akce/jak-krmit-ptaky-2

 

Akce Botanické zahrady hl. m. Prahy

I pro letošní rok připravuje trojská botanická zahrada řadu pravidelných akcí a výstav.

6. 1. – 25. 3.

Džungle, která nespí

V zimních měsících si botanická zahrada připravila jedinečné večerní komentované procházky setmělými prostory skleníku Fata Morgana, nazvané Džungle, která nespí. Noční návštěva expozice poskytuje zcela jiný zážitek než návštěva ve dne. Některé druhy rostlin rozkvétají právě za tmy a omamně voní, skleníkem se nese koncertování tropických žabek. Je nutné si předem rezervovat místo vyplněním jednoduchého formuláře na webu botanické zahrady. Na prohlídku setmělou džunglí se zájemci mohou vydat až do 25. března.

 

20. 1. – 26. 3.

Fotografická výstava Jak krmit ptáky?

Panelová fotografická výstava na téma ptáků a ptačích krmítek je plná užitečných informací. Seznámíte se na ní s nejnovějšími poznatky o celoročním přikrmování ptáků v našich zahradách. Krmit jen v zimě? Co když přijde mírná zima? Krmit celoročně? Čím krmit? Na všechny tyto otázky u nás naleznete odpovědi. Dotkneme se i témat napajedel, doporučíme vám, které dřeviny je dobré na zahradě pěstovat, aby zde i v zimě ptáci nalezli potravu, a podíváme se také na druhy ptáků zimující v Asii. Výstava bude k vidění v prostorách venkovní expozice Ornamentální zahrady.

 

9. 2. – 6. 4.

Přednáškový cyklus

I v letošním roce nás čeká oblíbený cyklus přednášek napříč botanickými tématy. Odborníci nejen z botanické zahrady si připravili pestrý obsah, který zaujme vášnivé botaniky i zvídavé laiky. Celý cyklus se ponese v asijském duchu. Přednášek je možné zúčastnit se jak osobně přímo v botanické zahradě, tak i online. Konají se každý čtvrtek vždy od 17.30.

 

Podrobné informace o akcích Botanické zahrady Praha najdete na https://www.botanicka.cz/clanky/akce/prehled-nasich-akci.

Změna programu vyhrazena.

 

Sledujte dění v botanické zahradě na sociálních sítích (Facebook, Instagram, YouTube).

Novinky a další informace najdete také na www.botanicka.cz

 

„Při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu dlouhodobě spolupracujeme s Židovským muzeem v Praze a přivážíme do Vsetína velmi zajímavé a kvalitně zpracované tematické výstavy,“ uvedl produkční Domu kultury Vsetín Zdeněk Holoubek. V letošním roce byla propůjčena výstava Neztratit víru v člověka, která představuje osudy šesti židovských dětí od roku 1938 do roku 1945 v kontextu historických událostí. Osobní příběhy jsou pro návštěvníky výstavy klíčem k historickým událostem předválečného a válečného Československa. Výstava bude k vidění ve foyer od 23. ledna do 26. února dle otevírací doby Kina Vatra.

„Stejně jako v minulých letech chystáme také divadelní představení pro školy, či filmovou projekci,“ prozradil produkční Holoubek. Studenti budou mít v pátek 27. ledna příležitost zhlédnout představení Magen David na motivy knihy „Očima dítěte“ vycházející z deníku židovské dívky Ilsy Eichnerové. „Monodrama přibližuje pohnutý osud mladé dívky během událostí holocaustu a ukazuje především na hodnoty, díky nimž nalezla vnitřní sílu, kterou u jejího národa symbolizuje Davidova hvězda, tedy hebrejsky Magen David,“ přiblížil téma divadelní hry režisér Jakub Hekl. V hlavní roli se představí Petra Benediktyová.

Program připomínkového týdne uzavře nedělní projekce. „Kino Vatra Vsetín uvede restaurovanou kopii prvního filmu režiséra Jana Němce ‚Démanty noci‘. Film podle povídky Arnošta Lustiga vypráví příběh dramatického útěku dvou českých mladíků z transportu smrti,“ doplnil dramaturg vsetínského kina Petr Mašata. Projekce se uskuteční v neděli 29. ledna od 19:30.

www.dkvsetin.cz

První polovina roku 2023 bude nabitá filmovými novinkami. Začátkem února dorazí do kin česká komedie Ostrov s Jiřím Langmajerem a Janou Plodkovou v hlavní roli a spolu s ním nové dobrodružství známých galských hrdinů Asterix a Obelix: Říše středu. Do 50. let 20. století nechá diváky nahlédnout drama Spravedlnost pro Emmeta Tilla, založené na skutečných událostech. Zhruba v polovině února se ke příležitosti 25. výročí vrátí do kin kultovní velkofilm Titanic a ve stejné době se na programu objeví marvelovka Ant-Man a Wasp: Quantumania. Březen bude patřit animáku Super Mario Bros. ve filmu, který ocení jak mladší, ale tak i starší publikum. A to především protože se jedná o filmovou adaptaci stejnojmenné, kultovní a dodnes milované videohry studia Nintendo. Zaradují se ale i milovníci hororu, a to díky Vřískotu 6. Následně se diváci dočkají pokračování nelítostného zabijáka ve filmu John Wick: Kapitola 4 a ani v tomto měsíci nebude chybět komiksový snímek, kterým je Shazam! Hněv bohů. V dubnu se dalšího filmového zpracovaní se dočkala známá fantasy hra ve snímku Dungeons & Dragons: Čest zlodějů. Na dvě pokračování známých sérii se návštěvníci kin mohou těšit v květnu. O záchranu vesmíru se postarají Strážci Galaxie: Volume 3 a silnice ovládne Rychle a zběsile 10. Mimo to by si diváci také neměli nechat ujít další remake Disney klasiky Malá mořská víla. Červen započne Spider-Man: Napříč paralelními světy, jehož první díl získal v roce 2018 Cenu Akademie, neboli Oskara, za nejlepší animovaný film. Dalším animákem, který do kin vtrhne v červnu bude z dílny Pixar s názvem Mezi živly.  A třešničkou na dortu prvního půl roku 2023 bude bezpochyby pokračování nejznámějšího profesora archeologie všech dob Indiana Jones a disk osudu.

Cinema City promítá filmy v klasických formátech 2D, 3D, ale i ve svých speciálních formátech. Jedním z nich je 4DX, ve kterém diváci zažijí film doslova na vlastní kůži, se postará o intenzivní filmový zážitek víc než kdy dřív. Sedadla a samotný kinosál jsou vybaveny high-tech technologiemi, které v synchronizaci s akcí na plátně docílí větší reálnosti a pocitu, jako by byl návštěvník přímo v dění filmových trháků. Pocit dokreslují také speciální doprovodné efekty, jakými jsou voda, vítr, blesky, vůně a sníh. Dalším speciálním formátem, který je možné v Cinema City navštívit je IMAX, který se může pyšnit titulem největšího plátna v České republice a díky moderní technologii posouvá sledování filmu na vyšší úroveň. A samozřejmě diváky milované VIP Chodov, kde do stálé nabídky patří neomezená konzumace teplého a studeného bufetu, popcornu, nachos a nápojů. Filmovou podívanou si pak diváci užijí v intimním prostředí malých sálů s extra pohodlnými a polohovatelnými sedačkami.

Vstupenky, předprodeje, rezervace a více informací naleznete na oficiálním webu kin www.cinemacity.cz nebo přímo v aplikaci Cinema City, která je dostupná v App Storu i na Google Play.

Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?
Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem,
hezké holky miloval jsem,
Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?

 

Podle legendy staré více než šest set let přivezli Velvaráci dle nařízení na stavbu Karlova mostu vejce, která se přidávala do malty. Vejce ale uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila. Od té doby se lidem z Velvar říká Tvrdovaječníci. Dnešní Velvarští se k tradici hrdě hlásí a razí tvrdovaječnictví jako zásadní světonázor, spočívající ve schopnosti vysvětlit si rozličná nařízení po svém a lépe. Spolek Natvrdlí z Velvar dnes ve Velvarech pořádá akci nazvanou Vajíčkobraní, při níž Velvarští vybírají ta nejlepší vejce, vaří je a nosí pěším pochodem v nůších do Prahy na Karlův most.

 

Pane starosto, když se řekne Velvary, vybaví se lidem nejčastěji citovaná píseň a legenda o vejcích vezených do Prahy na stavbu Karlova mostu. Máte tu i první českou hasičskou zbrojnici. Na co dalšího byste upozornil a k Velvarům prostě patří?

Velvary jsou město, které si vás hned podmaní. Máme krásné veliké kamenné náměstí, spoustu památek, tři krásné kostely, množství starobylých domů, milých i tajemných zákoutí, a ačkoli jsme vprostřed podřipské krajiny, která je odedávna silně hospodářsky využívána, pyšníme se i hezkým okolím. Velvary si uchovaly svůj historický ráz, nenajdete tu satelitní přístavby. Ale to hlavní, co Velvary tvoří, jsou lidé. Funguje tu mnoho spolků, které dělají spoustu skvělých věcí, a i díky tomu se udržují a oživují i velvarské příběhy. Vždyť co by byla velvarská legenda o vařených vejcích, kdyby dnešní Tvrdovaječníci nepořádali slavnost Vajíčkobraní a recesistickou pouť s vejci na Karlův most, co bychom byli za kolébku českého dobrovolného hasičstva, kdyby to nebyl silný hasičský sbor, který na ten historický odkaz dbá a rozvíjí ho. Díky těmto a mnoha dalším lidem ve spolcích i neformálních sdruženích se nám daří stále více měnit Velvary v kulturní a společenské centrum kraje a navracet jim tak jejich dřívější pozici. Takže dnešní Velvary už nejsou jen tolary, vejce a hasiči, ale také dobrá kultura, sport, nový kulturní dům, komunitní centrum u rybníka, místo, kam rádi přijedete. Přijeďte!

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Vy jste se naopak do Velvar z Kralup nad Vltavou s rodinou přistěhoval. V čem vás osobně Velvary přesvědčily, že tu chcete žít a aktivně se angažovat v jejich správě? Byla to vaše cesta z města?

Do Velvar jsme přijížděli od malička s rodiči nakupovat, po školce mě táta posadil do sedýlka na kole a jelo se. Byl tam vyhlášený řezník, jezdilo se pro boty, pořád se říkalo k Baťovi, pro oblečení, ačkoli Velvary jsou mnohem menší než Kralupy, uchovaly si jméno z dob, kdy byly okresním městem. Až později pak člověk začal vnímat i genia loci toho místa. Dopravovali jsme se sem s kamarády do hospůdek a na zábavy, a když jsme pak hledali, kde koupit domek, bylo rozhodnuto. Ono to bylo tak, že jsme se z Kralup postupně přestěhovali celá veliká parta divadelníků, koupili jsme ruiny starých půvabných domečků a společně si je pomáhali opravovat, tahle skupina lidí, s níž se dlouho přátelíme, se stala bezpečnou kostrou pro pořádání různých akcí, na niž se hned začali nabalovat další lidé, a dnes už se to všechno tak prolíná, že je to jedna veliká parta.

A že jsem se stal starostou? To byla souhra náhod. Zrovinka v době, kdy jsme organizovali jako nadšenci veřejné plánování a svépomocnou opravu bývalé plovárny, jsme si začali říkat, že bychom měli více spolupracovat s městem a pomáhat mu. V tu chvíli se ozvala bývalá paní starostka, která se již chtěla věnovat vnoučatům a hledala někoho za sebe, a začala mne zpracovávat, jestli bych nechtěl převzít veslo, když se nám daří tak dobře aktivovat veřejnost. No, já si to nejdřív neuměl vůbec představit, ale časem mne uhnětla a já souhlasil, že by vlastně mohlo být zajímavé to zkusit. To, že jsem byl přespolní, vlastně pomohlo, protože jsem se bavil se všemi a nebyl zatížen nějakými vazbami z minulosti, takže se dařilo lidi a spolky lépe propojovat. A vyšlo to, zatím mne to moc baví, tak snad i ostatní.

 

Podařilo se vám tu rozproudit bohatý kulturní a společenský život. Nastartovali jste řadu nových projektů (můžete aspoň některé vyjmenovat?) a město začalo žít nejrůznějšími akcemi a aktivitami spolků… Je ve Velvarech více než jinde tolik angažovaných lidí a dobrovolníků? Jak jste si získal důvěru místních napříč generacemi, co vás jako Velvaráky stmelilo? Jak vám v tom pomohl jeden z programů Nadace Via?

Zásadní zkušeností pro mne i pro místní komunitu byla právě spolupráce s Nadací Via, kdy jsme v rámci programu Místo, kde žijeme, začali diskutovat o obnově místní plovárny u Malovarského rybníka, a pak se do ní i pustili. Tohle místo v minulosti vždycky žilo. Za první republiky zde okrašlovací spolek založil plovárnu, kde se scházelo celé město, po znárodnění ale plovárna postupně zanikla, protože byly zabaveny mlýny a přestaly fungovat náhony. V 70. letech se lidé znovu spojili a rybník svépomocně přebudovali na koupaliště a zase to tu žilo. Další úpadek přišel po revoluci, kdy lidé začali jezdit do ciziny a tohle místo přestalo stačit. Přitom to bylo jedno z mála prostranství, kde se ve Velvarech daly pořádat kulturní venkovní akce. Ty náhle začal bojkotovat soused, vadil mu hluk a všechno. Do toho tu byl komerční zájemce, který chtěl areál oplotit. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré promluvit si o tom, co dál. A náhodou jsme narazili na Místo, kde žijeme, což byl program přímo nastavený na to, aby se lidé v obci naučili domluvit mezi sebou, co v místě chtějí, a zasadili se o to, aby se to stalo.

Tehdy jsme vystoupili na zastupitelstvu, zda by do toho město šlo, zastupitelé souhlasili, obešli jsme všechny spolky a organizace a získali podporu, podali jsme žádost a dostali grant 300.000 na plánovací proces a první práce. A to byla ta určující zkušenost, protože nám Nadace krom peněz dala dar cennější, a to návod, jak projít procesem komunitního plánování, což byl skvělý zážitek, tehdy se nám podařilo strhnout k debatě celé město a stovky lidí chodily i na následné brigády. A tam se to začalo propojovat. Už bylo jedno, kdo je v tom či tamtom spolku, kdo tu bydlí krátce a kdo odmala, měli jsme společný zájem. Byl to úplný zázrak, ani ty peníze od Nadace jsme nemohli utratit, protože nám všichni dávali vše zadarmo, hodně pomáhala radnice. Vyčistili jsme náhon a celé zarostlé prostranství, postavili lavičky, stolky, mobiliář, vyrobili jsme dřevěné prolézačky…, místo bylo zase krásné a všichni tam chodili. Dokonce jsme to dotáhli až tak daleko, že jsme si naprojektovali nové komunitní centrum s jevištěm a bufetem, abychom se měli kde lépe setkávat a hluk z hudebních akcí byl odsměrován od zástavby. A skvělé je, že to centrum už tři roky stojí, je krásné, výborně funguje a opravdu se tam všichni potkáváme.

A tahle zkušenost nás nastartovala na další projekty, začali jsme plánovat nové úpravy prostranství, vymýšlet různá vylepšení do města, jelo se dál, zkusili jsme sázet stromy podél cest, uklízet černé skládky, oživovat různé věci, třeba zapomenuté cesty. Výhoda je, že se do společného dění zapojili lidé všech generací, mladí chtěli něco nového a starší, co si pamatovali, jak město dříve žilo, měli velikou radost, že se to vrací, a podporovali nás aspoň tím, že nám třeba upekli bábovku nebo nás přišli pochválit.

Já se mezitím stal starostou, takže jsem mohl pomoci ještě víc, ale základem je činnost spolků, kterou se snažíme co nejvíc podporovat, takže ty spolky pak mají chuť pouštět se do akcí. S novým kulturákem a komunitním centrem jich je tolik, že to až nejde stíhat. Hasiči pořádají velkou soutěž a ples, fotbalisté pravidelné turnaje, Natvrdlí Vajíčkobraní, cestovatelské večery, divadla a koncerty, máme spolek Velvarská Kostka, který organizuje řadu vzdělávacích akcí v bývalé synagoze, pěvecký spolek, jenž se také činí, velký turnaj každoročně chystají šachisté, chovatelé zas výstavy a další. Když k tomu připočtete akce školy, koncerty a vystoupení ZUŠ a MŠ, jichž je také požehnaně, akce pořádané muzeem a knihovnou, a zahustíte to novým kulturákem, kde probíhají divadla, plesy a nově i taneční, tak to na třítisícové město je až až a jeden neví, kam dřív skočit.

 

Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat. U vás máte i tzv. Velvarský nápadník. Osvědčil se?

Určitě! Velvarský Nápadník byl první běh participativního rozpočtu, v němž lidé mohli navrhovat různé nápady na zkrášlení veřejných prostranství, a pak se podílet na jejich realizaci. Ačkoli byl náš první ročník stižen covidem, takže jsme museli oželet veřejné setkání, kde bychom nad projekty diskutovali, tak nápadník příjemně překvapil a přinesl několik moc hezkých projektů. Skupinka nadšených pejskařů obnovila psí hřiště a oživila ho novými překážkami, parta teenagerů vylepšila veřejný altánek s ohništěm, kde se scházejí, díky Nápadníku máme třeba nové houpačky u Malvaňáku. Pravda je, že i náš participativní rozpočet byl trochu velvarsky jiný, protože radě města se líbily přihlášené projekty tak, že jsme nedělali soutěž a podpořily všechny, nebyly příliš finančně náročné. Moc mne potěšilo, že všichni navrhovatelé se pak vrhli s chutí do realizace, tak se těším, co přinese další běh. Možná jsem si jen myslel, že se třeba návrhů projektů sejde více, když jsem se díval na obdobné akce ve velkých městech, ale je jasné, že nás není tolik. A také je pravda, že lidé, když mají nápad, jsou zvyklí rovnou přijít na radnici a domluvit se, a obvykle najdeme možnost řešení, takže ono by se ale dalo vlastně říci, že máme takový průběžný celoroční nápadník.

 

Kdy prožívaly Velvary svůj zlatý věk? Nedusí vás trochu ta velvarská historie? Kdysi byly Velvary správním i hospodářským centrem, ale poradit si dnes s dědictvím minulosti není úplně snadné. Řada veřejných budov ve městě potřebuje revitalizaci, jak se s tím vypořádáváte?

Oživujeme je! Máte pravdu, že Velvary byly dlouhodobě centrem oblasti, existoval velvarský okres, byl zde soud, archiv… Město bylo odedávna kupeckým centrem plným života, vedla tudy obchodní stezka, byli jsme na den cesty s povozem od Prahy, obchodníci směřující na sever tady nocovali, proto to velké náměstí obestavěné velkými domy, to byly povětšinou hostince. Městu se dařilo a měšťané hodně investovali do rozvoje. Vrchol rozkvětu bych viděl na sklonku 19. století, a pak mezi válkami. Velvary byly hodně bohaté, stavělo se zde mnoho honosných budov, kino, sokolovna, nová škola, taneční sál…, byly zde obchodní domy, nakladatelství, množství živnostníků a řemeslníků. Pořádaly se zde pravidelné ovocnářské výstavy, protože město bylo vprostřed zahrad, a šlechtily se zde i místní odrůdy.

Byl zde čilý spolkový život. Hasiči, pěvecký spolek, divadlo, bicyklisté, okrašlovací spolek a další. Vznikaly zde i moderní stavby, třeba nová krásná funkcionalistická synagoga od architekta Libry, která byla poslední předválečnou synagogální stavbou v zemi. Rozhodně tu historii nevnímáme jako přítěž, ale něco, na co jsme pyšní a k čemu se rádi obracíme. Oživujeme velvarské legendy, příběhy slavných rodáků, snažíme se opravovat historické budovy. Památky ve vlastnictví města už máme v pořádku, tak jsme založili městský fond pro obnovu a rozkvět památkové zóny, z něhož se snažíme přispívat soukromým vlastníkům a motivovat je k péči o jejich nemovitosti v souladu s představami památkářů. Pak tu stojí velké budovy společenské, zde už jsme opravili sokolovnu, kulturní dům, ale čeká tu ještě nádherné kino ze 30. let, na to si zatím brousíme zuby, a samozřejmě také hledáme cesty, jak opravu financovat a budovu smysluplně naplnit.

Nevěnujeme se však jen budovám, ale též příběhům, radost máme třeba z obnovování odkazu hudebního skladatele a velvarského rodáka Leopolda Koželuha, který byl ve své době slavnější než Mozart, a jehož skladby překvapí i dnes. Takže nám vznikl další spolek snažící se pořádat koželuhovské koncerty, jmenuje se překvapivě Koželuh. Výhodou pro tohle oživování odkazu historie je fakt, že mnoho starších lidí si ještě pamatuje dozvuky slávy města, proto nás v tom podporují. Ne, že by pamatovali Koželuha, ale fungující sál s plesy ano. (úsměv)

Velvary se po válce začaly vyprazdňovat, jejich význam převzaly s odklonem železnice Kralupy, ruch zde pomalu utichal, až téměř utichl zcela. My to vlastně jen znovu probouzíme a přitom si vybíráme, co probudit chceme. Je to velmi radostná a naplňující činnost.

Ukázalo se, že když se zapřeme a snažíme se, daří se nám hodně míst oživit, teď je otázka, zda se nám podaří je i uživit.     

 

Jaké kulturní instituce ve Velvarech zřizuje město a je nějaká v soukromých rukou? Proč jste v dubnu 2021 založili Velvarskou kulturní společnost?

Máme tu městskou knihovnu, městské muzeum, základní uměleckou školu, spolupodílíme se na provozu Muzea technických hraček a Galerie Tomáše Vosolsobě. Ve Velvarech najdete tři ucelené obrazové sbírky, krom již zmíněné máme soubor obrazů Georga Karse a provozujeme galerii Na Špejcharu, kde můžete zhlédnout krom obrazů Jiřího Corvina také expozici věnovanou pernikářství, protože Corvin se díky svému zájmu o vyřezávané formy a staré receptury stal obroditelem perníkářského řemesla v Čechách. Při muzeu nám působí muzejní pedagožka, která vede edukační centrum Velvareum, v němž vzniká řada edukačních programů pro školy i rodiny souvisejících z velvarskými zajímavostmi. Podporujeme také již zmíněné vzdělávací a volnočasové centrum Velvarská Kostka, které provozuje spolek dam v bývalé synagoze a které nabízí paletu kroužků a volnočasových aktivit pro lidi všeho věku, od batolat pro seniory.

Loni jsme založili novou příspěvkovou organizaci, Velvarskou kulturní společnost, jež spravuje nové kulturní a společenské objekty města. Již zmíněné komunitní centrum Učko u Malvarského rybníka nabízející v letní sezoně řadu kulturních akcí, jež povětšinou pořádají spolky. Dále provozuje nově opravený sál kulturního domu Velvarská Záložna se zázemím, a během covidu jsme si vzali pod křídla též městskou hospůdku, kterou již nájemce nedokázal udržet. Logickou cestou bylo založení samostatného subjektu, jenž bude tyto objekty provozovat a bude mít samostatné hospodaření, protože doby, kdy jsme v počátcích každou tatranku museli prohnat účetnictvím města, byly hodně krušné. Dnes se krok za krokem posouváme vpřed, učíme se za pochodu, co nám oživené objekty přinesou. Máme za sebou první plesy na sále, první běh tanečních pro mládež i dospělé, které se těšily velikému zájmu, a nadechujeme se třeba k postupové přehlídce amatérského divadla, jež bude v dubnu a už se na ni moc těšíme, jen nemůžeme přijít na správný název, zatím vede VelDiVar – velvarská divadelní varna.

 

Ve vedení Velvar jste už devátým rokem. Jen v letošním roce jste otevřeli opravený renesanční kostel sv. Jiří, zahájili první sezónu kulturního sálu obnovené Velvarské Záložny ze 30. let. Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste nejvíce pyšný a naopak litujete něčeho?

Oba zmíněné projekty byly veliké a velmi radostné. Oprava kostela sv. Jiří byla dlouholetá práce, která se loni završila tím, že jsme kostel po letech znovu otevřeli veřejnosti. Je to nádherná renesanční stavba z roku 1616, jež nikdy nebyla zkažena pozdějšími stavebními úpravami, ale měla mnohokrát namále. Naposledy v 90. letech, kdy byl kostel několikrát vykraden a po létech bez péče chátral. Převzali jsme jej za korunu od církve do vlastnictví města, to byl rok 2012, a začalo se s opravami. Velkou podporou bylo, že jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví MK ČR, který nám pomohl záchranu financovat. Během těch 10 let jsme opravili krov a střechu, vyměnili sanktusní vížku, opravili plášť budovy, včetně kamenných prvků, a pak jsme se pustili dovnitř, tři roky probíhalo restaurování krásných ornamentálních ale hodně poničených okenních vitráží, následovala lahůdka v podobně tříletého odkrývání původních renesančních výmaleb z roku 1616. Už počátkem minulého století se zjistilo, že pod vápennými nánosy je původní vzácná a velmi pestrá výmalba, v roce 1913 se dokonce začalo s odkryvem, ale pak přišla válka a nebyly prostředky. Jsem moc rád, že jsme po sto letech mohli navázat a dílo dokončit, loni na noc kostelů jsme Jiřího opět otevřeli veřejnosti a byla to veliká sláva.

Ještě větší radost pak byla obnova sálu Velvarské Záložny. To je sál, který byl v roce 1931 přistavěn z prostředků městské spořitelny v zadním traktu hotelu na náměstí. Byla to chlouba města, sál pro 500 lidí. S různými peripetiemi fungoval až do revoluce, kdy patřil státními podniku Restaurace a jídelny. Pak přišla nevydařená privatizace, sál s hotelem získaly majitele, který měl sice plány, ale ne dost prostředků na obnovu, ani na péči. Pak se majitelé chvíli střídali a poslední majitelka tu provozovala už jen výprodeje obuvi, černou ubytovnu, a – jak se později ukázalo – byla tu i pěstírna konopí. Sál chátral, teklo do něj, na střeše rostly stromy, vypadalo to, že spadne. Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu: co nám chybí ve Velvarech. Jasnou jedničkou byl sál. Spousta lidí volalo po jeho získání, obnově a záchraně. Tak jsme se začali snažit.

Každé pondělí jsem chodil za majitelkou do cukrárny, kterou na náměstí provozovala, na čaj, a ptal se jí, zda neprodá. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, ale po roce a půl kývla, že by prodala. Ale chtěla 15 milionů, což když jsem řekl v zastupitelstvu, tak všichni málem omdleli, tolik peněz za ruinu, to město nemělo. Tak jsem hledal partnera a podařil se zázrak, osvícený majitel místní metalurgické společnosti přislíbil, že by objekt koupil a věnoval městu. Tak jsme šli na čaj spolu, a plácli si. A my začali projektovat a shánět prostředky, byl to dlouhý příběh, ale nakonec se povedlo stavbu zapsat do databáze brownfieldů a získat dotaci 30 milionů na regeneraci, druhých 30 jsme našetřili. V roce 2020 se začalo rekonstruovat, do toho covid, ukrajinská krize. Sice se často stálo, ale firma to ustála a loni v září jsme sál otevřeli. To byla teprve sláva a radost. Nejvíc mne zahřálo u srdce, když jsem viděl, kolik starších lidí, kteří zde trávili čaje, zábavy a taneční, bylo dojatých. Říkali, že nevěřili, že se toho dožijí. A že někdy starosta s farářem budou společně u toho. Na otevíračce jsem byl opravdu pyšný, že jsme to dokázali.

Radost mám ale i z menších projektů, např. že se nám podařilo udělat hezkou rozhledničku nad městem, vyznačit cyklotrasu… velkou radost mi dělají aktivity, které se nám daří v rámci snah o nápravu krajiny pro zvýšení její odolnosti v přípravě na klimatickou změnu. Hodně lidí nadšeně pomáhá mapovat terén, pracujeme s metodikou Živé krajiny, spousta lidí chodí dobrovolnicky sázet stromy, větrolamy, jsme teď součástí velkého evropského projektu, v jehož rámci jsme jedno ze dvou testovacích území v zemi, kde budeme hledat společná opatření v diskusi s hospodáři a vlastníky pozemků.

A čeho lituji? Že nemám víc času a že některé věci nemohu ovlivnit, i když bych chtěl.

 

Co se zatím nepovedlo? Co v kulturní nebo společenské nabídce Velvar citelně chybí a na co není dost financí?

Zatím se nám daří měnit plány ve skutečnost, něco jde rychleji, něco hůř. Co nám nyní znatelně chybí, je ubytování. Prostorami, které jsme vytvořili, již dokážeme nabídnout zázemí pro veliký festival, konference či jiné události, ale Velvary nemají žádné ubytovací kapacity. Takže teď zahajujeme další projekt obnovy bývalého hotelu, jenž sousedí se sálem, kde bychom chtěli vytvořit ubytování s restaurací a zázemím. V plánu je udělat to v hasičském duchu, aby se k nám sjíždělo hasičstvo z celé země, však kam jinam než do kolébky hasičstva. Budova už je naše, ale jedná se také o brownfield, tak nabíráme síly, protože čerstvá zkušenost z obnovy sálu nám ukázala, že to není žádná hračka. Ale chuť by tu byla. Teď projektovat a hledat zdroje.

Ze starého kina bychom pak rádi udělali školní aulu, chceme ale zachovat historický ráz budovy, což ve vztahu k dnešním normám není snadné. Dalším velkým projektem z ranku společenského je plán úpravy náměstí tak, aby sloužilo více lidem než autům, aby zde byla hezká pobytová zóna, vodní prvek, více zeleně. To si taky užijeme, máme už nějaké studie, tak letos plánujeme veřejnou debatu, kde bychom to probrali a vytříbili si, co vlastně chceme. Také se zabýváme tím, jak vytvořit zázemí pro komunitu v místních částech. Existuje projekt na proměnu Malovarského rybníka v biotop pro koupání, aby to setkávání tam bylo ještě příjemnější. Takže plány by byly, teď už jen sehnat finance a hlavně čas. Ten nám chybí nejcitelněji.

 

Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Město ze svých prostředků financuje tři dotační tituly. Na spolkovou činnost máme vyhrazenu každoročně částku 700.000, což pro město naší velikosti není málo. Ale uvažujeme o navýšení, protože zájem ze strany spolků je veliký a poptávku nestíháme uspokojit, přitom nám spolky nabízejí tolik skvělých akcí. Město samo čerpá hodně peněz z dotačních titulů, momentálně máme v procesu téměř dvacet podpořených projektů, čerpáme ze všech operačních programů, získali jsme podporu na obnovu památek, výstavbu kanalizace, opravy místních komunikací, modernizaci školky, regeneraci brownfieldů, výsadbu zeleně a obnovu cestní sítě, automobily pro pečovatelskou službu, nové sběrné místo, komunální techniku, obnovu vodních nádrží…. Za poslední čtyři roky jsme obdrželi podporu v souhrnné výši 200 milionů korun, což je při ročním rozpočtu města cca 70 milionů, z něhož vám na investice zbývá 20, docela slušné, šlo o projekty malé i velké. Těch velkých se nebojíme, mnohdy mají snazší administraci než některé drobnější. Snažíme se projekty pokud možno administrovat sami, ale už jich je tolik, že se opíráme i o pomoc různých agentur. Hlavně jsme rádi, že se nám daří hospodařit tak, abychom měli prostředky na kofinancování a nemuseli se zadlužit.

 

Jak vaše radnice myslí na dospívající teenagery? Volný čas rodin s malými dětmi má většinou prioritu. Jak je to u vás?

Je pravda, že nabídka pro malé děti je pestřejší. Máme několik hřišť, přírodních i s umělým povrchem, hřiště dopravní i vrbové, různé prolézačky, altánky. Ve městě je velká nabídka kroužků a volnočasových aktivit, skvěle funguje ZUŠ, dobrá je nabídka i sportovní − fotbal, jiu-jitsu, hodně rostou mladí hasiči, již několik let u nás navíc funguje fotbalová akademie FA Bohemians Praha 1905, kam se sjíždějí děti z celého okolí a rostou z nich malí klokánci. Zapojit teenagery je těžší, jednak proto, že se v tomto věku moc organizovaně zapojovat nechtějí a jsou raději bokem někde v partičce, ale hlavně proto, že u nás nemáme střední školu a mladí po škole mizí z města na střední školy. Buď bydlí na intru, nebo se vrací domů až večer, takže je tu vlastně moc nevídáme. Chtěli bychom vytvořit střední školu, aby to tu trochu omládlo, ale to jsou zatím jen vize. Takže teenagery zapojujeme aspoň do akcí veřejných, pomáhají nám s organizací koncertů a kulturních akcí, což jim umožní si i přivydělat nějakou kačku. Teď bychom je rádi vtáhli do přípravy postupové přehlídky amatérského divadla, která se bude konat na jaře a zaměří se na studentské a experimentující divadlo, tak bychom chtěli přípravu a organizaci do značné míry nechat na nich. Ale jsem rád, že omladina chodí na místní kulturní akce, a že se stejně jako my starší setkávají v komunitním centru na Učku u rybníka a společně nás to tam baví.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

Ano, nejvýraznějším úkazem tohoto typu u nás bylo založení již zmíněného spolku Velvarská Kostka v bývalé synagoze. Ve Velvarech byla zrušena zvláštní škola a město hledalo nové využití pro tuhle funkcionalistickou budovu (proto kostka). A podařilo se dát dohromady partu žen s malými dětmi, které se rozhodly, že založí spolek a vytvoří vzdělávací a volnočasové centrum. Každá z nich totiž před rodičovskou dělala skvělé věci mimo město, kočárek je na čas přikoval k Velvarům, tak by byla škoda je nezapojit. A tak díky nim vzniklo místo, kde se konají cvičení pro děti, kurzy keramiky, setkávání seniorů, jazykové kurzy i různé výtvarné a další programy. Pro město je to skvělá věc, protože tyhle úžasné ženy připravují samy nabídku, na kterou by jinak město muselo zřizovat celou organizaci. Takhle jim jenom poskytujeme prostor a přispíváme na energie. A věříme, že jim jejich energie vydrží a po mateřské tu třeba i pracovně zůstanou. Kostka skvěle žije a lidé tam chodí rádi. Co víc si přát? Další maminky vedou běžeckou skupinu, jiné organizují akce při mateřské škole…, ať žijí maminky a ať je jich co nejvíc!

 

Na vašem FB profilu starosty komunikujete s občany, rodáky i ojedinělými hatery. Trpělivě, s humorem i literární lehkostí odpovídáte na dotazy a přidáváte příspěvky, ať už se týkají zaběhnutých pejsků nebo plánování rozpočtu… Do jaké míry vám v tom pomáhají mediální studia a využijete i zkušenosti ochotnického herce?

Komunikace je odedávna cesta, jak se domluvit. Proto komunikuji rád, snažím se s každým, kdo má nějaký námět, osobně sejít a hledat řešení. Na malém městě to je možné, neumím si představit, jak to dělají starostové velkých měst, ale já tu mám tu výhodu, že se povětšinou známe osobně. V komunikaci se snažím hlavně město spojovat, samozřejmě to občas dělám i tak, že s některými tématy pracuji pečlivěji, je velmi snadné rozdělovat, a my, aby se městu dařilo, potřebujeme být spolu, tedy i některým tématům pomáhám. Myslím si, že je prospěšnější psát o tom, jak si rozumíme a máme se rádi, než se nimrat v tématech, která nás rozdělují, a samozřejmě ne na všem se hned shodneme. Starosta má tu důležitou roli, že může pomáhat vytvářet obraz obce navenek, tak se snažím. A zkušenosti z mediálních studií mi v tom velmi pomáhají, především v komunikaci s médii.

A ochotnické herectví? Starosta hraje spoustu krásných rolí, které bych na divadle nikdy nedostal. Jednou jste v roli vážného pána na náročných schůzkách, jindy milého strýčka při vítání občánků, někdy musíte i trochu zašaškovat, abychom se z té vší úředničiny nezbláznili. Snažím se být civilní a psát věci pochopitelně, ony státní správa a samospráva jsou docela složité oblasti a spousta nespokojenosti mezi lidmi vyplývá často i z toho, že nevědí, co vedení města může a zmůže, a co ne. A když si o tom promluvíme, tak je to hned lepší. Takže se snažím vysvětlovat a naslouchat, trpělivě, ale hlavně s úsměvem!

 

Máte také tvrdovaječnictví v krvi, ačkoli rodilý Velvarák nejste? Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Velvary budoucnosti?

Zřejmě to tam někde bylo, nebo jsem třeba důkazem, že k tvrdovaječnictví lze konvertovat i v pozdějším věku. Ono i to tvrdovaječnictví má dvě stránky, občas je to zdravá schopnost trvat na svém a dlouhodobě jít za svým cílem, občas se ale také projeví jako zatvrzelost, takže někdy třeba trvá déle, než nějaký nový projekt prosadíte. Dobrým příkladem z minulosti je třeba stavba železnice. Místní tehdy tvrdovaječnicky trvali na tom, že neprodají pozemky. Tak trať u nás končí a nová vede jinudy. Toto rozhodnutí velvarským ubralo na historickém významu a rozvoj se ubral jinou cestou. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu uchovali svou historickou tvář a půvab, což dnes oceníme. Takže i to tvrdovaječnictví vám často život ztrpčí. Na druhou stranu, když se pak povede dotáhnout nějaký projekt do konce, tak vám to nalije šťávu do žil. Osobně mne hodně nabíjí, když vidím, jak se daří oživovat věci, které už málem zmizely, jak se lidé spojují, jsou k sobě milí. Ono to období covidu a počátku konfliktu na Ukrajině bylo hodně náročné, ale na druhou stranu ohromně povzbudivé v tom, jak skvěle fungovala místní komunita.

Velvary budoucnosti? Stále krásné, plné lidí, kteří to tu mají rádi, umějí spolu mluvit a chtějí se domluvit. Zbytek už si zařídíme.

 

Zazpíváte si někdy tu vaši velvarskou písničku? A je vám při té spoustě dnešních starostí vůbec do zpěvu?

Píseň Ó, Velvary je naší městskou hymnou, takže nám zní několikrát denně z rozhlasu, zpívají ji děti na všech vystoupeních a třeba i Mikulášovi, společně ji zpíváme při všech významných příležitostech. Mým snem je uspořádat na náměstí hromadný zpěv všech Velvaranů, po vzoru estonských masových zpěvů. To bude síla! Osobně si zpívám pořád, ale pravda, že někdy i ze zoufalství. Ó, Velvary!

 

Medailonek - PhDr. Radim Wolák

Ve městě Velvary starostuje od roku 2014 jako zástupce sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a následnou svépomocnou opravu plovárny u Malovarského rybníku, kde si jej všimla místní starostka a motivovala ho k účasti ve volbách. Ve své práci se snaží propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení a zápal se mu vrací v úspěchu velkých projektů zachovávajících kulturní a historický ráz města, jako je záchrana zpustlého kulturního domu či oprava památek a kostelů, hodně se zapojuje do projektů pro nápravu krajiny a přípravy na změnu klimatu. O Velvarech je pod jeho vedením stále více slyšet jako o městě, kde to žije. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve volném čase neví kam dřív skočit, má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu. Starostování bere s humorem a s oblibou využívá různé kostýmy. Je členem spolku Natvrdlí, a proto se často označuje jako natvrdlý starosta, který se snaží razit velvarské tvrdovaječnictví jako důležitý světonázor.

https://www.velvary.cz/

„V dnešní nejisté době je finanční podpora organizací působících v oblasti kultury o to důležitější, protože jim dává jistotu pro plánování a přípravu nejrůznějších aktivit pro veřejnost. Kromě divadelního či hudebního vyžití nabízí také různé formy vzdělávacích programů nejen pro školská zařízení. Díky jedinečnému zaměření a vysoké úrovni jejich produkce jsou tyto kulturní stánky také velice atraktivním turistickým místem, což dále podporuje celý cestovní ruch v našem kraji,“ zhodnotila náměstkyně hejtmana pro oblast kultury a cestovního ruchu Martina Berdychová.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové získá od kraje pro letošní rok přes 3,61 milionu korun. Divadlo vzniklo v roce 1885 a profesionální soubor zde působí od roku 1949. Největší úspěchy si divadlo připsalo po roce 1989, kdy celkem čtyřikrát získalo ocenění Divadlo roku České republiky, a to na základě prestižní ankety Nadace Alfréda Radoka. Pořádá divácky atraktivní divadelní festivaly – Čekání na Václava a REGIONY. Ve foyer divadla najdete Galerii U Klicperů, která pro každou divadelní sezonu připravuje sérii výstav malířů, grafiků i sochařů. Soubor divadla působí na čtyřech scénách.

Filharmonii Hradec Králové kraj hodlá poskytnout 5,88 milionu korun. K založení tohoto hudebního tělesa došlo v roce 1978. Od roku 2005 filharmonie pořádá ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava unikátní festival Hudební fórum Hradec Králové. Spolupracuje s předními dirigenty či sólisty a je příkladným reprezentantem v zahraničí.

Divadlu Drak a jeho Mezinárodnímu institutu figurálního divadla by v letošním roce mělo připadnout přes 1,86 milionu korun. Divadlo Drak je domácí hradeckou scénou, jehož tvorba od počátku vychází nejen z tradice východočeského loutkářství, ale také z principu originální autorské tvorby pro děti i dospělé založené na imaginaci a neotřelé nápaditosti. Za svou historii se často stalo průkopníkem nových metod a tvůrčích postupů a získalo nespočet tuzemských i zahraničních ocenění.

Archeopark Všestary by měl obdržet na svůj provoz přes dva miliony korun. Archeopark vznikl v roce 2012. Areál návštěvníkům nabízí jedinečnou expozici pravěku s názornými ukázkami dobových zvyků, řemesel a obyčejů. Stávající „pravěká vesnice“ byla rozšířena díky podpoře Královéhradeckého kraje na komplexní areál s novou budovou hlavní expozicí pravěku, budovou venkovní expozice a ukázkami pravěkých staveb, jako je neolitický dům, eneolitický dům a expozice domácího zvířectva. Součástí areálu je také sklad archeologického materiálu.

Královéhradecký zřizuje 10 příspěvkových organizací v kulturní oblasti. Vedle toho je spoluzakladatelem obecně prospěšných společností jako jsou výše zmíněná divadla, filharmonie či archeopark.

 

Ústředním motivem představení je punk. K němu patří pocity mládí, svobody a také trochu onoho pověstného rebelství. Punk Pajama Party nemá jasný příběh. Je spíš náhodně vybraným okamžikem v životě mladých lidí a také ne příliš mladých punkerů, kteří přišli pařit a hrát hudbu ve svém oblíbeném prostoru.

„Punk je skvělý způsob, jak mluvit o pocitu sounáležitosti a potřebě mladých generací vyjádřit svůj názor, být součástí skupiny, která je reprezentuje a umožňuje jim objevovat a vyjadřovat se,“ vysvětluje Zebastián Méndez Marín, choreograf a umělecký vedoucí divadla.

Na jevišti tak bude znít hudba, k vidění budou tanec, texty a hodně pohybu. Diváci uvidí koně a dokonce si můžou přečíst i nějaké zprávy.

Sami autoři přiznávají, že Punk Pajama Party nelze zařadit do běžné umělecké škatulky. Není to klasické divadlo, ani typický koncert. Označit ho nelze ani za ryze taneční vystoupení. Tím spíš přitahuje pozornost.

„Je to osvěžující show, která se snaží stírat hranice mezi jevištním představením a koncertem, takže je to pro diváky opravdu poutavý zážitek. Mohou se účastnit nebo jen pozorovat, ale energie show je vždy vtáhne,“ říká choreograf.

Trutnovské Uffo zařadilo podívanou slovenských umělců do skupiny označené jako Nové divadlo. „Snažíme se publiku stále nabízet něco nového, neobvyklého a umělecky jiného, ale přitom velmi atraktivního a zábavného. Punk Pajama Party to splňuje po všech stránkách,“ doplňuje ředitel Uffa Libor Kasík.

Představení se uskuteční v úterý 17. ledna od 19 hodin. Vstupenky je možné stále zakoupit v online předprodeji, nebo v recepci Uffa.

http://uffo.cz

„Mezi 8. únorem a 12. březnem bude nabídka festivalových filmů na internetu k dispozici ve více než 25 blocích. Z témat si mohou vybrat jak nejmenší diváci třeba z mateřských škol, tak maturanti,“ uvádí ředitelka festivalu Zuzana Dražilová. A dodává, že filmy jsou tematicky členěny do sedmi základních sekcí: Ochraň Zemi v každé zemi, Znamení doby, Přežít v systému, Kořeny, Já i moji blízcí, Vnitřní světy a Radost. Všechny snímky mají české, anglické a letos i ukrajinské podtitulky.

"Projekce určené pro školy nabídnou kinosály v Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti, Jilemnici, Vrchlabí, Rychnově nad Kněžnou a Dobrušce. „Školy si samy mohou za symbolické vstupné zvolit program vhodný do výuky. Promítané snímky s diváky rozeberou naši odborní lektoři,“ říká Dražilová. Přehlídku doprovázejí i workshopy na témata kyberšikany, kritického myšlení a fake news. Konat se budou i bezplatné filmové dílny: první z nich začíná v Mladé Boleslavi už 14. ledna.

„Jde nám nejen o kulturní zážitky a zábavu, ale také o výchovu, neformální vzdělávání a zprostředkování informací, znalostí a dovedností prostřednictvím audiovizuální tvorby. Chceme inspirovat pedagogy a pracovníky s mládeží. K online festivalovým projekcím se dosud přihlásilo více než 120 základních a středních škol, základních uměleckých škol, dětských domovů a léčeben, domů dětí a mládeže a dalších organizací především ze Středočeského, Královéhradeckého a Libereckého kraje, ale i z dalších oblastí Česka. To je dvakrát více než v loňském ročníku,“ upřesňuje Dražilová.

Podle ní festival tříbí u dětí a teenagerů estetiku i morální a sociální vnímání. „Působí ale také na rozvoj kritického myšlení dnešní mládeže prostředky, které jsou jí nejbližší. Projekt je zároveň prevencí proti šikaně, kriminalitě a dalším sociálně-patologickým jevům mezi dětmi a mladistvými,“ uvádí ředitelka festivalu.

Podpora talentů i sebevědomí

„Všechny přihlášené filmy soutěží v těchto hlavních kategoriích podle žánru: hraná, dokumentární, animovaná, experimentální a jiná tvorba, což jsou například videohry, klipy a podobně. Tvůrci zároveň soutěží v podkategoriích podle věku: do 10 let, od 11 do 14, od 15 do 17 a od 18 do 20 let. Celkem rozdáme 30 cen a další čestná uznání,“ říká Zuzana Dražilová. „Záměrně chceme ocenit co nejvíce dětí a dospívajících. Je důležité podpořit a podchytit jejich talent, a samozřejmě i sebevědomí, motivovat je k činnosti. Právě ve školním věku se člověk formuje pro svůj další život v dospělosti,“ vysvětluje Dražilová.

Společná témata, jiná zpracování

Festivalový program tvoří filmy ze 42 zemí – z Evropy, Kanady, Jižní Ameriky, ale i z Filipín, Jižní Koreje a dalších zemí. „Děti a teenageři přinášejí něco, co ve filmech profesionálních tvůrců poněkud chybí. Je to jiný, velmi autentický a někdy až palčivě upřímný pohled na život a současnou společnost. Nejmladší tvůrci se často zabývají svou identitou: proč jsem tady, odkud jsem, jak mohu se svým životem naložit a přispět k nějaké změně,“ vypráví Dražilová

Porota tak vedle řemeslných dovedností hodnotí u děl sílu obsahu a témat. „Snímky jsou často o hledání sebe sama v současném světě, vyprávějí často o přírodě a změně klimatu nebo o násilí a šikaně mezi vrstevníky. Čím se začínající tvůrci z jednotlivých částí světa liší, je způsob zpracování. Třeba v Kanadě se filmaři zabývají palčivým tématem původních obyvatel. Osobně mě ale překvapilo, kolik mladých českých autorů se zabývalo válkou, tou druhou, ale i první světovou,“ líčí Zuzana Dražilová.

Festival nabízí české mládeži poznat kvalitní tvorbu svých vrstevníků z nejrůznějších částí světa. Ale i naopak: „Zahraničním účastníkům a hostům představíme nejzajímavější začínající tvůrce z Česka. A jejich filmy budeme doporučovat na partnerské zahraniční festivaly. Jen v poslední době získali tři různí čeští autoři významné ceny na třech festivalech: v Dánsku, Jižní Koreji a Španělsku,“ vypočítává Dražilová.

Jak natočit vlastní film?

„Díky našemu generálnímu partnerovi, Nadačnímu fondu ŠKODA AUTO, bez kterého by festival v roce 2023 nevznikl, nabízíme poprvé regionální filmovou soutěž a k ní podpůrné filmové workshopy a konzultace. Uskuteční se na Mladoboleslavsku, Rychnovsku a Vrchlabsku. Konzultace a workshopy mají tvůrcům pomoci dovést jejich nápad k úspěšné realizaci. Účastníci na nich získají know-how, jak svůj námět zpracovat do podoby jednoduchého scénáře, který pak mohou opravdu natočit,“ dodává Zuzana Dražilová. Ta je sama úspěšnou filmovou producentkou. „Soutěž Můj domov?! aneb Můj vztah k místu, kde žiji a dospívám nemá žánrové omezení. Její uzávěrka je 10. května 2023,“ říká Dražilová.

Účast dětských domovů

Festival již podruhé představí Okna do světa - filmové a mediální workshopy pro děti z dětských domovů organizované neziskovou organizací Adonai for People. Na 3. ročníku tak uvedeme i vydařené snímky, které vznikly v domovech v Duchcově a v Kašperských Horách pod vedením profesionálních filmařů,“ dodává ředitelka festivalu.

Slavnostní zakončení festivalu se uskuteční 12. března v Mnichově Hradišti. Zde bude předáno 30 různých cen včetně těch nejvyšších – ceny Vojtěcha Jasného a ceny Bena Barenholtze za přínos v oblasti filmové výchovy v národním i mezinárodním měřítku a ceny Nadačního fondu ŠKODA AUTO udělené za nejlepší film s tématikou udržitelnosti.

AFTF se koná pod záštitou a s podporou hejtmanky Středočeského kraje Mgr. Petry Peckové. Dalšími partnery festivalu a regionální soutěže jsou Středočeský kraj a další úřady (Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště, Vrchlabí, Jilemnice a Rychnova n. K.), DDM „Na Výstavišti“ v Mladé Boleslavi, Nadační fond Šance pro děti, Kino 70 Jilemnice, KD Střelnice ve Vrchlabí, Kultura Města Mladá Boleslav a.s., Kultura Rychnov nad Kněžnou, s r.o. a další subjekty.

Po skončení filmové přehlídky se uskuteční festivalové Ozvěny, které trvají až do konce školního roku, tedy do 30. června 2023. AFTF v rámci nich nabídne především projekce pro školy v kinech a workshopy na témata kyberšikany a kritického myšlení.

https://www.afilmteensfest.com/cz/

https://www.facebook.com/afilmteensfest2022

https://www.instagram.com/afilmteensfest/

Víte že…

…A-FilmTeensFest spolu s Nadačním fondem ŠKODA AUTO uspořádá bezplatné filmové workshopy a konzultace vedené zkušenými profesionálními filmaři? Ti poradí, jak natočit nebo vylepšit svůj film do 10 minut nebo krátké video. Konat se budou od 14. ledna a uskuteční se  v Mladé Boleslavi, ve Vrchlabí a Rychnově.

…na internetu je nabídka festivalových filmů k dispozici ve 30 půlhodinových blocích? Promítány budou i během vyučovacích hodin podle zvolených témat – ekologie, šikana, kybersvět atd., aby je mohly zhlédnout školní děti a mládež. Vybrat je bude možné pro diváky podle věku: 1) do 8 let, 2) 9-11 let, 3) 12-14 let, 4) 15-20 let, 5) 18-20 let.

…A-FilmTeensFest znamená: A = kvalitní audiovizuální dílka, FilmTeens = skvělých filmových teenagerů z celého světa, Fest = na festivalové přehlídce

…přihlášky do soutěže Můj domov?! je možné zasílat až do 10. května 2023 přes web AFTF nebo na email soutez.regiony@afilmteensfest.com? Přihlašovat je možné audiovizuální díla vytvořená hlavně v letech 2020-2023 o stopáži mezi 30 sekundami a 10 minutami. Autoři musí mít zajištěna autorská práva pro nekomerční užití. Oceněné filmy zveřejní porota složená ze zástupců AFTF, Nadačního fondu ŠKODA AUTO a NF Šance pro děti do 5. 6. 2023 na webu AFTF. Předání cen pak proběhne 12. 6. 2023 dopoledne v Muzeu Škoda Auto během zahájení Mladoboleslavského filmového festivalu. Vítězné filmy budou dlouhodobě umístěny na webu AFTF a případně doporučovány i na mládežnické festivaly v zahraničí.

…mezinárodní A-FilmTeensFest se poprvé konal v roce 2019 jako Teenfilmfest.cz? Je členem YCN (Youth Cinema Network), organizace sdružující různé subjekty zabývající se audiovizuální výchovou na mezinárodní úrovni. „Spolupracujeme s řadou zahraničních festivalů podobného typu, které nám doporučují nejlepší filmy ze svých i jiných zemí,“ říká Zuzana Dražilová; jde např. o Fresh FF (Irsko), Camera Zizanio (Řecko), Four River (Chorvatsko), NUFF (Norsko), NEXT (Dánsko), Madrese IFF (Irán), BIKY (Jižní Korea), SPARKS a Wicked Wales (Velká Británie), Film Factory (Slovinsko), Lahore ICHFF (Pákistán), Reel Youth (Kanada), IYFF Plasencia Encorto (Španělsko) a více dalších.

…mladým filmařům z dětských domovů pomohla vytvořit jejich festivalová díla Barbora Chalupová (mj. spoluautorka dokumentu V síti), Veronika Korčáková, Marie Magdalena Kochová a Karel Čtveráček.

Zuzana Dražilová

Filmová producentka, zakladatelka neziskových organizací Adonai for People o.p.s. a Dokumenty, mládež & společnost, z. s., a také Sunfilms s.r.o., se narodila 23. srpna 1968. Po maturitě na prestižním matematicky zaměřeném gymnáziu v Praze a krátkém působení jako elévka v Západočeském divadle v Chebu začala navštěvovat tzv. Lidovou konzervatoř (nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka), literárně-dramatický obor. Působila zde řada skvělých pedagogů (prof. PhDr. Ivan Vyskočil, Otakar Roubínek, Hana Smrčková, Jaroslav Dušek, Zdena Hadrbolcová ad), kteří ji velmi v jejím profesním životě ovlivnili. V té době si vyzkoušela i práci uklízečky, referentky v Kulturním domě hl. m. Prahy a produkční koncertní síně Chodovská tvrz.

Je absolventkou Katedry produkce FAMU a semestrálních studií „Mírových a sporných řešení“ na The American University ve Washingtonu D.C.. V současné době se zaměřuje především na filmovou, audiovizuální a mediální výchovu dětí a mládeže a přes 20 let realizuje různé projekty, kulturní a vzdělávací akce. K jejím filmařským zkušenostem patří i práce se sociálně či jinak znevýhodněnou mládeží. Poprvé natáčela s teenagery v roce 1994 při výrobě pražské části velmi oblíbeného pořadu pro děti „Why Don´t You“/„Proč to neuděláte?“ televize BBC.

Jako producentka je podepsána pod mnoha výraznými dokumentárními projekty a cykly. K nim patří například Zmizelí sousedé aneb Pátrání kamerou teenagerů po stopách Židů, který získal řadu festivalových cen. Realizovala rovněž Dcery 50. let -  svědectví 35ti dcer politických vězňů 50. let natočená studenty FAMU pod záštitou Václava Havla a supervizí režisérky Heleny Třeštíkové. Projekt získal cenu „Zlatá hvězda“ Evropské komise a byl distribuován do více než 2 800 škol a 100 různých institucí v zemích EU. Byla také producentkou cyklu Děti padesátých let (vyrobil Sunfilms s.r.o.) o osudech dětí politických vězňů (koprodukce s ČT a FAMU; čtyři z 12 dokumentů byly oceněny v USA na Worldfestu v Houstonu a New York IIFVF).

Zuzana Dražilová má zkušenost i s filmovou distribucí: byla jednatelkou a ředitelkou firmy Sunfilm s.r.o. Ta distribuovala na území ČR a SR především celovečerní hrané umělecké filmy z celého světa, ověnčené Oscary či jinými významnými oceněními. Díky ní vidělo tuzemské publikum například filmy Lola běží o život, Pravidla moštárny, Charakter, Antonia, Hlavní nádraží, Marná lásky snaha, Příběh Alvina Straighta a další.

Působila také jako pedagožka produkce na střední škole reklamní a umělecké tvorby Michael.

 

Pavel Bednařík, předseda Asociace a iniciátor setkání k průzkumu dodal: „Zjištění nejsou překvapivá, chybí aprobovaní učitelé, metodická podpora, učebnice, filmy a hlavně ukázky z filmů. Protože promítat celé filmy v hodině je pro školy často příliš velký luxus. Těší nás, že je zájem o naše kurzy filmové výchovy, ačkoliv je zřejmé, že o nich ani řada škol a učitelů neví. V tuto chvíli máme kolem 70 absolventů kurzů, postupně přibývají další. Kurzy jsou komplexní, obsahují 65 lekcí a témat, další podpůrné materiály. Reakce jsou však zatím velmi pozitivní a počítáme s tím, že je budeme postupně rozšiřovat a zaměřovat se na témata, která dosud zpracována nejsou, např. tvorba pro děti a mládež nebo dokumentární film. Na rok 2023 připravujeme také podpůrné semináře a webináře akreditované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. To je důležitá motivace pro učitele, aby si je mohli zahrnout do tzv. Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků nebo “šablon”.“

Pavel Bednařík rovněž představil cíle projektu Posílení oboru filmové a audiovizuální výchovy v ČR: „Hlavní cíl je obsažen už v samotném názvu. Snažili jsme se za pomocí peněz z Fondů EHP a Norska podpořit obor filmové výchovy několika způsoby – zmapováním, kdy, kde a jak se učí film na českých školách, podívat se do jiných evropských zemí a zpracovat příklady dobré praxe. Poslední aktivitou projektu jsou online kurzy filmové výchovy. To hlavní, co učitelům chybí, je know how a zkušenosti, jak tento obor učit. A nemohu zapomenout také na důležitou propagačně-osvětovou součást projektu. Pro náš obor je totiž nesmírně důležité, aby se s ním ve školách počítalo, aby se o něm vědělo a jeho význam byl veřejně akceptován. Spustili jsme proto kampaň, která má pomocí spotů a podpoře ambasadorů, známých osobností, povědomí o oboru posunout. Slogan kampaně je trochu provokativní: Film místo šprtání.“

V rámci prezentace filmové a audiovizuální výchovy bylo natočeno několik spotů, které mají oslovit širokou veřejnost. Vystupují zde populární osobnosti spjaté s filmem, jak prozradil Pavel Bednařík: „Pro hlavní spot jsme oslovili několik herců, nakonec se podařilo domluvit herečku Terezu Dočkalovou, která si zde zahrála hned několik rolí. Tereza patří mezi řadu osobností, které jsme oslovili jako ambasadory filmové výchovy. Mezi ty patří mimo jiné Václav Marhoul, Michaela Pavlátová, Helena Třeštíková, herci Antonie Formanová, Vojtěch Vodochodský nebo Tomáš Pšenička. Jednáme i s řadou dalších, nejen v oblasti filmu, jsme otevřeni každému, kdo je ochoten veřejně se k podpoře filmové výchovy přidat a propůjčit nám své jméno, natočit vzkaz nebo přijít podpořit na některou z našich veřejných akcí.“

Co je Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu?
Existuje od roku 2017 a sdružuje v současnosti téměř 50 členů, jednotlivců i organizací a institucí, kteří se věnují filmové výchově. Je to jediná oborová organizace, jejímž cílem je podpora a rozvoj oboru. Organizace nevznikla ve vzduchoprázdnu, navazuje na více než deset let snah o etablování oboru a práci menších skupin na MKČR nebo v Národním filmovém archivu. Asociace spojuje kromě expertů a organizací také samotné učitele, pro které jsme zřídili Pedagogický kabinet. Pro podtržení významu jednotlivých osobností jsme se také rozhodli udělovat Ceny Borise Jachnina osobnostem, které se na rozvoji F/AV zasloužily. Již osmým rokem pořádáme mezinárodní konferenci pro výměnu zkušeností Kino za školou, ale také menší odborná setkání, školení a semináře. Vedle toho se věnujeme intenzivní koordinaci, propagaci a komunikaci aktivit v oboru na webu filmvychova.cz, sociálních sítích a newsletteru. V posledních dvou letech jsme významně vyrostli, rozšířili své aktivity, ale lidské kapacity a finance
jsou stále velmi omezené. Vítáme proto každého, kdo by se chtěl věnovat filmové výchově.

Web o filmové výchově a oborová mapa F/AV
Web filmvychova.cz je portál Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, jehož cílem je shromažďovat a sdílet veškeré podstatné informace o oblasti filmové a audiovizuální výchovy v České republice i ve světě. Chceme aktivně podporovat všechny snahy o filmovou výuku na českých školách i mimo ně. Tento projekt je realizován za podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kinematografie. Vedle toho vznikl také portál Oborové mapy FAV. Na něm spolupracuje Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS). Oborová mapa je kromě samotné interaktivní mapy také databází, kde se shromažďují údaje např. o filmových školách, organizacích i významných osobnostech filmové výchovy.

Filmouka aneb průvodce světem filmu pro učitele základních a středních škol, jejich žáky a rodiče
Filmouka se chystá na svět už v roce 2023! Filmouka zahrnuje kromě samotného průvodce pro žáky také metodickou příručku pro učitele a portál s ukázkami, filmy a pracovními listy. Bez této online podpory už je dnes výuka filmu téměř nemyslitelná. Filmouka není jen kniha, ale i webový portál s desítkami filmových ukázek, který vychází z rámcového vzdělávacího plánu webu filmvychova.cz, takže pokud máte ve svém okolí nějakého učitele či rodiče, kterého by náš filmový průvodce mohl zajímat, neváhejte se mu o něm zmínit. Věříme totiž, že v dnešní době přehlcené nepřeberným množstvím audiovizuálního obsahu je jeho reflexe s dětmi více než potřebná. Filmouku mohou zájemci podpořit v probíhající kampani na Donio.

Více informací najdete zde:
Portál: www.filmvychova.cz
Projekt Posílení oboru: https://www.filmvychova.cz/projekty/posileni-oboru/
Podporovatel: www.fondyehp.cz/kultura/
Průvodce FIlmouka: www.filmouka.cz

K projektu Posílení oboru filmové a audiovizuální výchovy vznikl také propagační spot, který je možné stáhnout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=bnsHXqA_CuI&t=4s

Projekt Posílení oboru filmová/audiovizuální výchova v ČR je realizován v rámci Programu Kultura financovaného z Fondů EHP a Norska 2014–2021.

Máte ve své obci nebo městě také nějaký kout, který by si zasloužil vylepšení? Chybí vám místo k setkávání se sousedy? Nadace Via už 25 let podporuje aktivní lidi, kteří vlastními silami zlepšují místa, kde žijí, a v lednu 2023 otevírá nové programy.

Máte se sousedy chuť do společných aktivit, ale na velký projekt nemáte zatím odvahu? Nevadí, vyzkoušejte si své odhodlání na menších projektech a akcích. Inspiraci najdete na https://www.nadacevia.cz.

 

Markoušovice, část obce Velké Svatoňovice, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 340 obyvatel

Markoušovice postihl osud jedné z mnoha obcí v pásmu Sudet. Několikrát zde, v závislosti na jednotlivých režimech, probíhalo vylidňování a opět osidlování. Vesnice chátrala, o veřejná prostranství se nikdo nestaral. V roce 1976 došlo k přidružení obce k Velkým Svatoňovicím. Původní náves zanikla a společně s tím ochabl i komunitní život ve vsi. Dnes už ale svítá na lepší časy.

 

Příběh markoušovické návsi představuje Josef Dvořák, místní aktivista, který o sobě říká:

Já jsem, jak se říká, naplavenina. V roce 2007 jsem zde koupil pozemek s rozpadající se chalupou a postavil nový dům. Nastěhoval jsem se v roce 2014. Zjistil jsem, že zde existují TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Místní skupina Českého červeného kříže a začalo fungovat Mraveniště z.s. – školka, základní škola, komunitní centrum.

Po nastěhování nás přišli přivítat nejbližší sousedé. Konečně, jak je vidět z předchozího, stavěli jsme dost dlouho, a tak jsme se postupně i seznamovali s lidmi kolem sebe. Jak to chodí na vesnici, když něco potřebuješ, zajdi do hospody a domluvíš se.

Já jsem byl zvyklý se zapojovat do dění kolem sebe, a tak jsem začal chodit na volejbal a žena zase do ČČK. Postupně jsme navazovali kontakty s dalšími obyvateli obce.

 

Jak to celé začalo? Jak Markoušovice vypadají? Jsou něčím známé?

V roce 2015 rozpoutal, dá se říci, akci „oživení“ další naplavenina, Jakub Kubját. Ten byl v jiné pozici, neboť se sem přiženil, a jak v jednom rozhovoru uvedl, když projížděl s kočárkem po vesnici, zdálo se mu tu mrtvo. Našel výzvu Nadace VIA a vše to začalo.

Náves zde prakticky nebyla (nutno dodat, že i naše místní část se skládá ze dvou dříve samostatných obcí – Markoušovic a Starého Sedloňova, a když se podíváte do katastru, tak se vcelku zajímavě doplňují), pouze volný neudržovaný prostor mnohdy sloužící jako skládka.

Škola zde fungovala do roku 1976. Stejně tak v období po válce tady působila řada dalších spolků, které však v návaznosti na celkový vývoj upadaly, až zanikly. Na obec dolehlo jak vysídlení po roce 1945, tak zrušení textilní továrny v roce 1952 a nakonec zavření dolu v roce 1962. Tím prakticky zmizela možnost zaměstnání v obci. To, jak víte, má za následek další vystěhovávání, které bylo ještě doplněno v letech 1968−69 odchodem dalších rodin za svými příbuznými do NSR. Ze značné části obce se závěrem 60. let stala chalupářská oblast.

Zde stojí za zmínku, že jedním z chalupářů byl i pan Václav Pavel Borovička, spoluautor scénáře k TV seriálu Chalupáři (je zajímavostí, že on koupil chalupu od Romanových – rodičů Pavla a Evy, mnohonásobných mistrů Evropy a světa v tancích na ledě).

 

V roce 2015 jste se zapojili do 10. ročníku programu Nadace Via Místo, kde žijeme. Do programu se tehdy přihlásilo celkem 34 obcí a neziskových organizací. Markoušovice se staly jedním z pěti žadatelů, kteří byli finančně podpořeni. Jak vůbec vypadala spolupráce s Nadací Via? Kdo byl příjemcem dotace? Spolek, nebo obec?

Když bylo rozhodnuto, že budeme vybráni, museli jsme si zodpovědět otázku, koho postavit do čela týmu a jak jej složit. Nějak přirozeně jsme se dohodli, že by v něm měli být zástupci všech spolků v obci a lidé, kteří mají o dění nějaký zájem. Vedoucím jsme jednoznačně zvolili místního rodáka Jardu Kašpara. Pak jsme si rozdělili jednotlivé funkce. Já vzhledem k tomu, že jsem měl z dřívějška vztah k výchově, vzdělávání a tisku, jsem se uvolil zařizovat propagaci a informování o dění a to mi zůstalo dodnes.

Měli jsme i štěstí v tom, že se plně začalo rozvíjet i Mraveniště z.s., který si pronajal objekt bývalé školy od krajského úřadu a začal v něm provozovat mateřskou a základní školu.

Příjemcem dotace byla obec. My jsme nikdy jako Tým náves, jak se nazýváme, neměli a nemáme právní subjektivitu. Byli jsme také plni rozporů, velkých očekávání, ale i obav. Vše se podařilo překonat díky pomoci nadace a jejího přístupu k celé akci. Pod vedením jejich konzultantky ing. Evy Klápšťové jsme vybrali projektantku, která dostala zadání vzniklé na veřejné schůzi, kde se sešli všichni, jež věc zajímala. Po zpracování návrhu jsme svolali druhou schůzi, na které se rozhodlo o konečném řešení, na jehož základě projektantka celý úkol dokončila.

Je zajímavé, že nakonec lidé zamítli i původní myšlenku vrátit na náves sochu Josefa II., která byla před školou v letech 1883–1924 a dnes je u domu čp. 95 v horní části obce, kde byla vztyčena v roce 1969. Naopak zvítězila vize vytvořit náves jako místo, kde bychom se mohli scházet a pořádat veřejné akce.

To, že lidé mohli promluvit do plánů a vyjádřit se k tomu, co má vzniknout, mělo zásadní vliv na další dění, celý proces budování, ale i trvalý vztah k vytvořenému dílu. Samozřejmě, že se objevili i kritici. Ti jsou snad vždy a všude. Vyskytly se i názory, že by se daly peníze lépe využít, jako např. opravit často poruchový vodovod.

 

Jak probíhala výstavba? Co se při plánování projektu osvědčilo? Udělali byste dnes něco jinak? Naráželi jste na nějaké komplikace?

Po schválení konečné verze projektu nastal čas plánování výstavby. Museli jsme rozdělit celý projekt na části. Co jsme schopni udělat sami za podpory občanů, a naopak vyčlenit ty, které bude nutné zadat odborným firmám, a kde využít firmy s naší, dá se říci, neodbornou pomocí pod jejich odborným vedením. A to vše dát do časové posloupnosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se napíše. Hned v začátku jsme narazili na nesoulad našeho plánu s územním plánem rozvoje obce. Všem doporučuji před zahájením jakéhokoli budování věc včas projednat s územními orgány a „sesouladit“ s platnou územní dokumentací.

Naštěstí jsme potřebné ve spolupráci s vedením obce dali do pořádku, ale trochu nás to zdrželo a my stáli před otázkou co a jak. Domluvili jsme se nakonec na rozdělení prací do dvou let. První rok jsme zaúkolovali spíše firmy. I tak jsme zajistili brigády na přípravu prostoru a některé pomocné práce. Velké brigády nás čekaly v roce následujícím. Opět jsme žili v pochybnostech, zda přijdou lidé, kteří měli ještě v paměti Akce Z. Ukázalo se ale naštěstí, že ten, kdo se podílel na přípravě projektu, se chce podílet i na jeho realizaci.

Osvědčilo se dobře zvolené členění na odborné práce od firmy a naše pomocné. Například tesař zhotovil kostru altánu a my při brigádě zajistili jeho olaťování a vzniklo nakonec ucelené dílo. Největší brigádou bylo osázení celého prostoru podle návrhu architektky. Až jsme se divili, ale sešla se skoro stovka lidí a vyhlášenou adopcí se všechny stromy a keře zaplatily z příspěvků brigádníků, kteří si je i sami zasadili. Přítomný zahradník jen uděloval odborné rady. To je znát i dnes po šesti letech. Lidé si váží své práce a jejich vztah k celé návsi je daleko osobnější, než když přijdou do nějakého parku.

 

Jak dlouho vše trvalo a jaký je výsledek?

Náves jsme budovali prakticky dva roky a vedle dotace od Nadace VIA, která nám dala 300.000,- Kč, jsme ještě získali dotaci od T-Mobile ve výši 100.000,- Kč. Zbylou část doplatila ze svého rozpočtu obec. Vzniklo dílo v hodnotě cca 1 milion Kč, a jak řekl při otevření v roce 2017 starosta obce, nejdříve jsem projektu nevěřil, ale když dnes vidím, co vzniklo, tak jsem rád, že jsme do toho šli. To vyjadřuje i změnu přístupu u některých dalších obyvatel. Přesto i nadále zůstali lidé, kteří s návsí nejsou plně ztotožnění a nadále ji, dá se říci, tolerují, ale nevyhledávají.

 

Nová náves je hotová. A co dál?

Tým náves pracuje i nadále. Po dokončení návsi jsme vyměnili vedoucího. Dohodli jsme se, že by to měl být někdo z mladších. Žezlo vedoucí převzala Karolína Dekker, také místní rodačka.

Postupně se snažíme náves doplňovat o další prostory. V roce dokončení se podařilo získat grant na výstavbu dětského hřiště, které bylo také součástí původního projektu. Možná je chybou, že náš „spolek“ nemá právní subjektivitu, a tak o dotace musí žádat obec. To se ne vždy daří. Malých obcí je mnoho a peněz málo. Po čtyřech letech se podařilo získat dotaci na všesportovní hřiště stojící nedaleko návsi. Nyní chceme podle zkušeností z projektu návsi svolat veřejnou schůzi k přípravě revitalizace místní tělocvičny s restaurací a celého prostoru kolem všesportovního hřiště. Vycházíme z toho, že na brigády chodí jak naši příznivci z dřívějška, tak i noví osadníci. Můžeme doplnit, že naše místní část se přes všechny prognózy o vysidlování pohraničí dnes spíše rozrůstá. Staví se nové domy a je zájem o rekonstrukci původních objektů.

 

Jak celé dění kolem revitalizace návsi ovlivnilo společenské a kulturní žití v obci? Co se tu a jak často děje? Vede oživená náves k dalšímu spolčování? Jaké kulturní akce jsou stěžejní? Přijíždějí sem i lidé z okolních obcí?

V roce 2017 se konal nultý ročník rockového festiválku Markoušovické Rubání a letos se uskutečnil již 5. ročník. Nescházejí se zde sice žádné zvučné kapely, ale dáváme příležitost začínajícím skupinám nebo muzikantům z blízkého okolí. Na velké kapely ani nemáme prostředky, ale nám jde o to, aby se lidé sešli a při poslechu hudby si i popovídali a žili pospolu. Přesto se nám nedaří mnohdy oslovit místní, kterých občas přijde poskrovnu, ale nahradí je návštěvníci z jiných, někdy i skutečně vzdálených míst, a přijíždějí i opakovaně. Ještě snad podoktnu, že díky termínu poslední sobota v srpnu jsme festival nepřerušili ani v covidových letech.

Dnes již máme dokonce propracovaný kalendář akcí. Každý rok začínáme Masopustním průvodem. Následují velmi oblíbené Markoušovické sousedské vepřové hody, Stavba májky spojená s pálením čarodějnic, které zaštiťují místní hasiči. Pokračujeme kácením Máje spojeným s folkovým podvečerem, v létě máme letní kino, na konci srpna zmíněný festival Markoušovické Rubání, v listopadu pořádáme VŘSSR – soutěž pod názvem Vepřové Řízky Se Smaží Různě, letos byl již 3. ročník, a v závěru roku se těšíme na slavnost Rozsvěcení vánočního stromu s koncertem v místním kostele sv. Jana Křtitele a vystoupením dětí ze základní školy Mraveniště z.s. S rokem se loučíme Silvestrovským setkáním u ohně na návsi. Zde si popřejeme vše nejlepší a pevné zdraví a s optimismem začneme rok nový.

Z uvedených akcí je snad znát, že si každý může vybrat podle svého gusta. Skutečně je tomu tak. Lidé přicházejí různě, někdy je jich méně, jindy více. My máme heslo, že to děláme pro svou radost, a když někdo přijde, budeme rádi, a zatím chodí. A co je důležité, přicházejí nám pomáhat i náves udržovat při pravidelných brigádách a dnes je těší, jak to tu v kterékoli části roku vypadá. Dokonce zde proběhly i tři svatby.

Nutno dodat, že naše úsilí by bylo k ničemu, kdyby nás nepodporovalo vedení obce. Vše totiž něco stojí a nadšení a ochota lidí by nestačila. A bez ní by to zase nešlo.

Mne osobně těší, že jsem na konec svého života – dnes jsem již delší dobu v důchodu – našel místo, kde jsou lidé, kterým o něco jde, a jsou rádi pospolu. Koneckonců člověk je přeci tvor společenský.

 

FB Náves Markoušovice: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057333645484

 

Program:

od 14 do 17 hodin se v Templu konají výtvarné dílny, ve kterých děti vyrobí dárek pro Ježíška. Seznámí se také podrobněji s historií svátku Tří králů.

V 17 hodin vyjde ze Staroměstského náměstí průvod Tří králů, který půjde okolo Templu, dále ulicí Krajířovou, Vodkovou, Na Karmeli, až dorazí do Sboru českých bratří k živému betlému, kde proběhne závěrečný program, včetně předání dárků Ježíškovi, které děti v Templu vyrobily.

www.kulturamb.cz