neděle
21. července 2024
svátek slaví Vítězslav

Děti a mládež

Letní ateliéry pro děti

PRAHA: Letní ateliéry Národní galerie v Praze nabízí dětem ojedinělou příležitost tvořit v interakci s originály uměleckých děl. Díky nim budou mít možnost utvořit si vztah k umění skrze vlastní zkušenost. Účastníci také poznají Národní galerii jako prostředí, které je díky svým bohatým sbírkám plné umělecké inspirace a obohacení, nabízející prostor pro poučení, tříbení kritického myšlení, rozjímání i umělecký zážitek.

Autor článku: 
luk

Letní ateliéry se každoročně konají v ateliérech, sbírkových expozicích a na krátkodobých výstavách Národní galerie v Praze i v jejich přilehlém okolí vždy od 10 do 16 hodin. Ateliéry probíhají tvůrčí, inovativní a hravou formou; programy jsou určené pro děti a teenagery od 7 do 16 let.

Rezervace jednotlivých letních ateliérů byla spuštěna začátkem dubna.
 
Cena jednoho letního ateliéru na osobu: 2 300 Kč (zahrnuje výtvarný materiál a obědy).

Informace k letním ateliérům Národní galerie v Praze na e-mailové adrese: vzdelavani@ngprague.cz

 

Sledujte Národní galerie dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!

Fotodokumentace z uplynulých letním ateliérů je k vidění na FB: Výtvarné dílny v Národní galerii

 

ZDROJ

Ceny republikového finále Dětské porty jsou už rozdány

KROMĚŘÍŽ: 1. - 2. června se v Kroměříži konalo republikové finále 27. ročníku Dětské Porty, největší dětské hudební soutěže v oblasti folk a country. Dětská Porta je jednou ze soutěží Pionýrského Sedmikvítku, jehož pořadatelem je spolek Pionýr.

od 01.06.2018 do 02.06.2018
Autor článku: 
ČTK

Republikové finále Dětské Porty organizovala poprvé Olomoucko-zlínská krajská organizace (O-ZKOP). Celostátní soutěžní přehlídce předcházela série 12 oblastních kol po celé republice.

Akce začala již v pátek 1. června, kdy na nádvoří radnice vystoupili na Koncertu pro Kroměříž od 18.30 spřátelené dospělé kapely A. M. Úlet, Kofe@Vlna, Jamtour a jako hlavní host písničkář Pavel Dobeš, který mladým soutěžícím vysekl poklonu a poradil jim i do budoucna. „Mají výborné hudební vzdělání. Třeba i hrajou na nástroje mnohem líp než my staří, protože my jsme to dělali všechno tak amatérsky. V tom jsou nedostižní, ale zase si myslím, že to bude pravděpodobně slabší v textech, protože nemají životní zkušenosti. Tak já nevím, co bych mladým poradil. Snad aby si dali inzerát na textaře. (smích) Ale protože mají vlastní názor, zas by to nechtěli přijmout. Hlavně ať pokračují, cvikem se to zlepší,“ vzkázal zkušený písničkář.

Hudební večer byl poděkováním městu Kroměříž za to, že tuto republikovou soutěžní přehlídku v letošním roce hostí. Samotný Městský úřad Kroměříž je stejně jako Krajský úřad Zlínského kraje jedním z hlavních partnerů akce, starosta města Jaroslav Němec i krajský radní Miroslav Kašný nad ní také převzali záštitu.

Vlastní soutěžní vystoupení finalistů Dětské Porty se konalo v sobotu 2. června paralelně na dvou pódiích - na nádvoří Starého pivovaru a na nádvoří kroměřížské ZUŠ. Soutěžilo se v sedmi kategoriích, v nichž se představilo 34 soutěžících jednotlivců a skupin. Celkový počet vystupujících přesáhl stovku, zazpívaly také pionýrské oddíly. „Nejvíce soutěžících bylo v kategorii JC, tedy nejstarší jednotlivci a dua. O vitrážovou kytarku se utkalo jedenáct vystupujících. Zvítězilo Duo 2 Ká, které tvoří bratři Jan a Radomír Kolářovi z Mohelnice,“ říká Darina Zdráhalová, předsedkyně O-ZKOP. Udělena byla také Autorská Dětská Porta (Duo Nika z Jablonce za píseň Je čas) a několik zvláštních ocenění. Kompletní výsledky najdete v příloze.

V porotě zasedli Miloš Keller (Country rádio), muzikant Luboš Stráník (za festival Porta), Brigita Vidimská (Folk rádio), Jaromír Pátik (Trexima), Jiří Dihel (skupina Hrnek), Luboš Vaňka (skupina Kofe@Vlna), Pavel Zrna (MÚ Kroměříž) a Jiří Kašík (MÚ Kroměříž).

Na závěrečném sobotním koncertu, který celou soutěž uzavřel a v jehož průběhu byly vyhlášeny výsledky, vystoupily skupiny Madalen, Stráníci a ostravská skupina Marod. Nespláchla nás ani prudká průtrž, která se navečer přehnala nad Kroměříží.

Záznam celého soutěžního dne na velkém pódiu byl přenášen on-line na serveru YouTube, kde je i po skončení ke zhlédnutí: https://youtu.be/-fe3MK8usQA

A jak to vypadá s ročníkem s pořadovým číslem 28? Je možné, že se bude konat opět pod širým nebem a opět v Kroměříži. „Dětská Porta má a bude mít v Kroměříži své místo, folková muzika sem patří. Je dobře, že nastupuje mladá generace, která ve svém projevu chce a nebojí se dát jasně najevo svůj názor,“ řekl kroměřížský radní Jiří Kašík.

Partnery finále Dětské Porty je město Kroměříž, Porta, Zlínský kraj, Trexima a VoZP, mediálními partnery pak Country rádio, E-portýr, Rádio Junior, Folk Rádio, Folktime a Český rozhlas.

V Galerii Breda se chystá výstava studentských maturitních prací

OPAVA: Centrum multimediální tvorby (CMT) Filozoficko – přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a Střední škola průmyslová a umělecká Opava spolupracují na organizaci výstavy studentských maturitních prací.

od 05.06.2018 do 27.06.2018
Autor článku: 
Zuzana Urbánková

Výstava bude veřejnosti přístupná od 5. června v Galerii Breda v prvním podlaží (poblíž pobočky České pošty) ve Společenském a obchodním centru Breda & Weinstein v Opavě, jehož vedení prostor galerie naší fakultě již delší dobu poskytuje.

Výstavu Maturity 2018, která se koná u příležitosti 25 let uměleckých oborů, si můžete prohlédnout do 27. června. Uvidíte práce z oblasti grafického designu, průmyslového designu a tvorby hraček a herních předmětů.

CMT se Střední školou průmyslovou a uměleckou v Opavě má navázanou spolupráci, 24. dubna zde pořádalo přednášku zaměřenou na studijní programy a studijní obory, jež jsou středoškolským studentům této umělecké školy blízké: tvůrčí fotografie, multimediální techniky a audiovizuální tvorba.

Díky žákům z Tábora ožijí vzpomínky pamětníků na 20. století

TÁBOR: Ve čtvrtek 7. června od 17 h se na Střední průmyslové škole stavební a strojní uskuteční slavnostní prezentace projektu Příběhy našich sousedů, který dětem přibližuje vzpomínky pamětníků z Táborska.

07.06.2018
17:00
Autor článku: 
Kristýna Bardová

Do projektu se zapojilo osm týmů ze základních škol Mikuláše z Husi, Bernarda Bolzana, Církevní základní školy Orbis-Piktus, Táborského soukromého gymnázia a Gymnázia Pierra de Coubertina. Žáci šest měsíců natáčeli vyprávění místních pamětníků a dohledávali materiály k příběhům. Ze shromážděných materiálů vytvořili krátká dokumentární díla, která představí před odbornou porotou právě na čtvrteční slavnosti. Porota pak vybere tři vítězné projekty. Prezentace, která se koná ve Střední průmyslové škole strojní a stavební v Táboře na adrese Komenského 4, je přístupná veřejnosti.

Ernestýna Švorcová se s dětmi podělila o své vzpomínky na partyzány, kterým rodiče poskytovali jídlo a kterým pomáhala jako spojka. Ladislav Janouch popisoval mobilizaci v roce 1938 a Pražské povstání, které prožil na barikádách. O holokaustu a svých příbuzných, kteří byli vystaveni protižidovským perzekucím, vyprávěla dětem Hana Jančíková. Rodinám Ladislava Křivánka a Vladimíra Koláře sebrali komunisté během kolektivizace majetek. Výslechy StB a zatčení kvůli  kritice komunistického režimu popsal Jaroslav Novotný. S dětmi se setkala také Libuše Komzáková a Jana Nolčová,“ představuje pamětníky Tobiáš Smolík z organizace Post Bellum.

Projekt Příběhy našich sousedů vznikl pod taktovkou Post Bellum a radnice města Tábor. Od roku 2012 se do projektu v celé České republice zapojilo téměř tři tisíce žáků a studentů z tří set padesáti českých škol, kteří zdokumentovali celkem 570 pamětnických příběhů. Cílem nebylo zapojit jen elitní školy a nejnadanější žáky, ale naopak zpřístupnit touto formou moderní dějiny co nejširšímu okruhu čtrnáctiletých a patnáctiletých žáků a studentů.

Výsledné dokumenty je možné zhlédnout na webu www.pribehynasichsousedu.cz.

 

Setkání dětských světů tentokrát v pravěku

HRADEC: Tradiční akce, kterou už poosmé pořádá hejtmanství pro děti z dětských domovů a děti z řad nejširší veřejnosti, aby si užily zábavu, dobrodružství a třeba se i něco nového naučily, se letos uskuteční v sobotu 23. června v Hradci u Stoda v areálu dětského tábora Lomíček. 

23.06.2018
Autor článku: 
luk

Tentokrát se děti vypraví do pravěku a vyzkouší si, jaký byl život v jeho jednotlivých etapách.

Po krátkém zahájení zazpívá Martin Harich, který bude po koncertě zájemcům rozdávat podpisy. Jako každý rok se můžete i letos těšit na vystoupení dětí z dětských domovů, ty budou plné tance, zpěvu i mluveného slova. Dnem bude provázet moderátor Hitrádia FM Plus Jakub Rada společně s mladým moderátorem Albínem Augustýnem Balátem, který vyrůstal v dětském domově ve Staňkově.

Celodenní program proběhne za zvuků pravěké hudby, připraveny jsou také ukázky sokolnictví či provazochodectví. Na děti čekají úkoly, za jejichž splnění mohou získat vzácný kamínek. Soutěž o tento kamínek provede děti jednotlivými epochami doby pravěku. Doba kamenná nabídne lov kamenem a oštěpem nebo střelbu z luku. Doba bronzová výrobu pravěkého šperku, doba železná zase otestuje um na lanových aktivitách. Ke všem disciplínám je připravena také pravěká škola se zvuky zvířat, ukázkou uzlování nebo kurzem přežití.

Setkání dětských světů v pravěku, které se uskuteční i díky finanční podpoře společnosti NET4GAS, pořádá Plzeňský kraj pro všechny děti, ale i jako poděkování všem, kdo se o děti v krajských zařízeních starají. Mediálním partnerem letošního ročníku je Hitrádio FM Plus.

 

ZDROJ

Pražský Mánesův most se v sobotu promění ve velkou festivalovou scénu

PRAHA: V sobotu 2. června se pražský Mánesův most a jeho okolí stanou dějištěm celodenní zdarma přístupné česko-německé sousedské slavnosti s názvem Most 20.0. Bohatý program nabízí od dopoledních hodin až do večera koncerty, divadelní představení, akce pro děti, literární čtení, nejrůznější diskuse a přednášky, slavnostní průvod, ochutnávky regionální kuchyně, ale i sportovní utkání.

02.06.2018
Autor článku: 
ika

Vystoupí například Mydy Rabycad, Thom Artway, Ondřej Ruml, němečtí hvězdní Kraftklub, Teatr Novogo Fronta nebo soubor Grotest Maru. Akce je oslavou kulatin Česko-německého fondu budoucnosti, který už dvacet let podporuje vzájemné porozumění mezi oběma národy společnými aktivitami v nejrůznějších oblastech, zejména v kultuře, vzdělávání a vědě.I když se mosty v Praze staly v poslední době spíše jablkem sváru, je jejich smyslem lidi spojovat, a my jsme rádi, že můžeme oslavit naše jubileum na tak symbolickém a krásném místě. Srdečně všechny zveme na oslavu dobrých vztahů Čechů a Němců. Nebude chybět nic z toho, co naše národy spojuje: kultura, historie a kreativita, dobré pivo a jídlo a dokonce ani fotbal nebo sklářská tradice,” zvou ředitelé Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Jelínek a Petra Ernstberger.

Více informací na www.most20.cz nebo na www.facebook.com/fondbudoucnosti.

TZ přiložena.

Zdroj: SMART Communication s.r.o.

Kniha o školách, kde se učí jinak

ČR: Co to znamená učit živě? Je současný školní vzdělávací systém mrtev? Proč stále častěji vznikají nové inovativní školy, a to převážně z iniciativy samotných rodičů. Jaké tyto školy vlastně jsou? Fungují? Jakým způsobem pracují s dětmi? A mají vůbec tyto školy schopnost děti naučit to, co se považuje za všeobecně platné, aby děti ze základní školy uměly?

O školách, které učí jinak, jsem si povídala s autory knihy Jak se učí živě?, kteří zakladatele těchto škol vyzpovídali. S Janem Kršňákem a Lucií Kramperovou.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Z jakého popudu vzešlo to, že jste chtěli tuto knížku napsat?

Jan: Mnoho rodičů si je jisto tím, že nechce dát dítě do klasické školy, protože vlastně nechtějí, aby jejich dítě zažilo to, co zažívali oni. Pořád si to pamatují. Víme o spoustě věcí, které nechceme, ale nejsme si tak úplně jistí, co je to, co opravdu chceme. A protože jsme prošli standartní školou, nemáme úplně jasnou představu o tom, co se vlastně v alternativních školách děje. Chtěli jsme otevřít jakési okno pro rodiče, kteří hledají, kam dát svoje dítě. Aby si mohli udělat lepší představu o tom, co se v takovýchto školách děje. Nechtěli jsme psát žádnou teorii, ani to, jak by to mohlo být. Chtěli jsme napsat knížku, jak to skutečně je. Proto jsme se rozhodli pro knížku rozhovorů.  Zeptáme se lidí, kteří to dělají, co dělají, jak a proč. Včetně toho, jaké potíže i nejasnosti s tím souvisí. Je to jedno velké hledání, které probíhá v alternativních školách. A to jsme chtěli zachytit. Ukázat to rodičům, aby byli připraveni na to, co tam jejich děti čeká. Proto je tam taky kapitola o tom, jak si vybrat školu. Klíčový bod je ten, že my nevybíráme školu ani tak pro dítě, jako sami pro sebe. Rodič musí být spokojený. Dítě bude spokojené tak jako tak. Ať je to waldorfská škola, ať je to montessori škola, ať je to komunitní škola.

Ať je to státní základní škola?

Jan: Ať je to státní základní škola…. Dítě najde mechanismy, jak tam být spokojené. Ať je to přizpůsobení se, vypnutí své zvědavosti, své tvořivosti. V principu tohle vypnutí se děje, protože dítě hledá způsob, jak být spokojené. A najde si kamarády v komunitní škole nebo ve státní škole. To je vlastně jedno. Z dlouhodobého hlediska ano – to dítě je poškozené, ale z krátkodobého hlediska je spokojené.

Lucie: Jen bych doplnila, že to tak nemusí být, školu by měli rodiče vybírat s ohledem k sobě i ke svému dítěti, musí to být pro obě strany. Když je spokojený rodič, je většinou spokojené i dítě, protože ono z nás cítí důvěru v tu instituci a ty lidi. Může nastat i to, že škola rodiči přijde skvělá, ale dítě se v ní dobře necítí. Je tam řada vlivů. Je důležité komunikovat s lidmi ve škole, s průvodci dětí  - otevřeně a ihned, když cítíme, že se něco děje. A z mého pohledu může poškodit dítě nevhodná komunikace s ním spíše, než to, že dítě chodí do nějaké instituce, ať už státní nebo soukromé, inovativní, alternativní… vždy je to spíše o zacházení s dítětem, a to může být nevhodné kdekoliv. Dále je to o celkovém vedení školy a o souhře lidí v ní, o tom, jak oni sami sobě důvěřují a jak žijí své životy. A je to také o rodinách samotných. I státní škola může fungovat ve prospěch dětí, i alternativní škola může fungovat v jejich neprospěch. Když se sejde parta nadšenců, kteří se rozhodnou, že chtějí dělat školu, ale nemají ujasněno jakým způsobem, může to děti poškodit také.

Kolik škol jste do knihy zahrnuli a podle jakého klíče jste školy vybírali?

Lucie: Oslovili jsme přibližně padesát škol bez nějaké hlubší analýzy koho tam zařadit. Věděli jsme, že se nám ozvou ty školy, s nimiž ten nápad bude souznět a tím pádem proběhne přirozený výběr. Nazpět s kladnou odpovědí se nám ozvalo asi dvacet škol a z nich s námi šlo až do konce škol třináct.

Jan: Naše práce spočívala v čistě redaktorských úpravách. Po obsahové stránce jsme nic nevynechávali. Nikoho jsme nenutili, aby odpovídal na nějaká konkrétní témata, všechno to bylo dobrovolné. Proto je ta kniha hodně dokumentární. Chtěli jsme, aby to bylo co nejryzejší, nejskutečnější.

Jaké otázky pro vás byly zásadní, co vás nejvíc zajímalo?

Jan: Jaké jsou největší problémy, jak to funguje směrem k rodičům, jaká je role rodičů a také co znamenají v každodenním provozu hesla, která se používají na většině stránek alternativních škol (a v čem se liší od tradičních škol), např. jaká je role hodnocení, jaká je role rozvíjení spolupráce a komunikace a rozvíjení emocionálních schopností, co to znamená individuální způsob, co to znamená kritické myšlení, co to znamená důvěra v děti. Co přesně znamená to, že se děti berou jako partneři. Zda je to pravda a zda je to realizovatelné, protože děti přece jen potřebují oporu v rodičích a v průvodcích a jestli ta proklamovaná svoboda dítěte je realizovatelná. Jak se to má s pravidly, s hranicemi, jak to funguje, když se říká, že děti si určují pravidla samy. Jak to funguje s předáváním znalostí, u kterých se předpokládá, že jsou naprosto klíčové, jako je například český jazyk nebo matematika.

(Pozn. red.: Rozhovor přeruší má dcera, která chodí do jedné z alternativních škol, ve které rozhovor natáčíme)

Toto je například klíčový moment. Výuka matematiky se přeruší v okamžiku, kdy zjistíš, že nějaké dítě zrovna řeší nějaký emoční problém, protože ten emoční problém je prostě důležitější pro fungování celé té skupiny a samozřejmě toho dítěte, než jakékoliv matematické cvičení, které se zrovna v té třídě dělá. My děláme teďka rozhovor, přijde tvá dcera a potřebuje vyřešit to, že najednou neví, kde jsi. Tak přestaneme dělat rozhovor. Neřekneš: já dělám rozhovor, zmiz, protože mám dvacet minut. To je prostě absurdní. Dítě je najednou v centru vzdělávání. Škola je tam kvůli dítěti, ne jen kvůli tomu, aby se předaly nějaké znalosti, ne kvůli tomu, aby se realizovali nějací dospělí, a není tam kvůli tomu, aby byly za sedm nebo patnáct let splněné nějaké požadavky nějakých příjímacích zkoušek nebo nějaká maturita, to je přece totálně vedlejší. Je tam proto, že to dítě je zrovna teď tady.

Dalo by se na základě rozhovorů, které jste udělali říct, jaké jsou alternativní školy obecně?

Jan: Klíčové je to, že v centru je dítě. Standartní škola používá dítě jako materiál, který je potřeba zpracovat. Je to vlastně primární zdroj celé činnosti toho systému, celého toho průmyslu.  V ropném průmyslu by to byla ropa a výsledek je plastikový pytlík, ve standartním vzdělávacím průmyslu je zdroj dítě a výsledek je diplomovaný člověk. Ať to znamená cokoliv. Kdežto v alternativních školách je primárním zdrojem svět a výsledkem je živý člověk, dítě. A co to znamená, to záleží na tom dítěti. Všechny ty školy se snaží vytvořit prostředí, v kterém ta malá bytost, která teprve poznává svět a poznává, jak to chodí a učí se komunikovat s ostatními lidmi, ať už jsou to děti nebo dospělí, objevuje, v čem jsou její dary, základní vlastnosti, na co má talent, co ji baví, co je to, co by ráda dělala a to dělá – je jí to umožněné dělat. A funguje to, protože k tomu patří i matematika nebo čeština nebo přírodopis. Děti nerozlišují mezi učením se, jak držet vidličku a učením se, jak vypočítat trojčlenku. Pro ně je to stejný pohyb a hrozně rády se naučí oboje. Ve všech alternativních školách se snaží obrátit pozornost z výsledku na to dítě. A to funguje. A důkazem toho je, že ty lidi jsou tam spokojení. Děje se tam to, že děti se těší do školy.

Lucie: Ano dítě je nyní v popředí v tom smyslu, že má své slovo a je na ně brán ohled, ale potřebuji dodat, že v těch školách jsou navíc i lidé, průvodci, učitelé, kteří hledají svoji smysluplnou realizaci, kterou v inovativních školách nacházejí. Je jim samotným lépe, že mohou s dětmi mluvit jinak, že se mohou zajímat o jejich skutečné vnitřní motivace, že je nemusí známkovat, že nemusí sedět v lavicích, že si mohou povídat v kruhu, že mohou dětem pomáhat vyznat se v jejich emocích a mnohdy si řeší i ty svoje. Do popředí se jen dostává lidskost, cítění a vnímání, nikoliv výkon. Už to není jen o výsledku, ale i o tom, že jsme lidé a máme své prožívání, které je také důležité, stejně tak jako se ve škole něco naučit. I ty znalosti jsou důležité. Ale ne znalosti za každou cenu, znalosti na výkon, nebo znalosti naučené kvůli známkám. Důležité jsou znalosti využitelné v životě, takové kdy dítě je učeno, kde je může využít a jakým způsobem. A ještě lépe, kdy je mu umožněno si to vyzkoušet přímo v terénu – zážitky, prožitky, výlety, prací na farmě atd.

Myslíte si, že by to mohlo fungovat i ve standartních státních školách?

Jan: Myslím, že to může fungovat, protože to je o lidech.

Není to hlavně na ředitelích? Jeden učitel by měl takové ambice, ale naráží na své vedení.

Jan: Jenže to vedení naráží na to, jak to chce zřizovatel, což znamená obec nebo kraj a ty naráží na nějakou abstraktní strukturu českého vzdělávacího systému, která je hodně otevřená a hodně svobodná – to je základní si říct: český vzdělávací systém, jak je teďka nastavený, je nastavený dobře a pokud se nedějí přešlapy, typu zakazujeme soukromé školy, protože máme někde dost volných míst, i když ta místa jsou vlastně virtuální…

Co to znamená, že jsou virtuální?

Jan: Každá škola má nějakou kapacitu, třeba 650 míst, ale do toho se počítají i prostory, které nejsou třídy, takže fyzicky reálně v té škole je místo pro třeba 550 dětí. Takže tam chodí třeba 570 dětí, ale na papíře to vypadá, že tam ještě 80 míst je. Ta škola ale už nemá kapacitu na to otevřít další dvě třídy, aby tam ty děti fakt byly. Kolikrát ani prostorovou a rozhodně ne lidskou, protože by museli vzít další lidi. Ale na papíře to tak vypadá. Takže když někdo přijde, že chce například v Rakovníku založit soukromou školu pro patnáct dětí, tak mu ministerstvo řekne: to nejde, je tam dostatek prostoru ve státních školách. Je to ale stejné, jako kdybys chtěla v Rakovníku založit novou pekárnu a ministerstvo průmyslu by ti řeklo, že nemůžeš založit novou pekárnu, protože ta veliká pekárna, která tam je, je schopná úplně v pohodě vyrobit o tisíc chlebů víc. Neexistuje žádné oficiální pravidlo, které říká, že když bude někde dostatek volných kapacit ve školách, tak se nebude v okolí padesáti kilometrů zakládat nová škola. Nic takového není nikde napsané. A to se používá na to, proč nezakládat nové školy.

Zpátky ke státním školám. Je mnoho věcí, které se dají změnit, aniž by stály peníze a aniž by to bylo náročné na psychiku lidí, kteří to dělají. To znamená: Ty můžeš udělat domácí úkoly dobrovolně. Prostě pro děti, které si chtějí něco dodělávat doma, jim dáš, co si můžou dodělávat doma. Ty můžeš přestat známkovat. Tím pádem může mít každý učitel čtyři pět hodin týdně volného času, kdy nemusí opravovat diktáty, protože diktát se může napsat, do každé lavice můžou děti dostat vytisknutou stránku, kde je diktát napsaný, děti si prohodí sešity a zkontrolují si to navzájem. Sami.

Je to podle vás hodně o roli rodičů, co po té škole vlastně chtějí?

Jan: Ano. Zrušení známek. Skončí to na potřebě rodičů známkovat vlastní děti. Protože potřebují ukázat, že dobře vychovávají děti a to se ukazuje tak, že jejich dítě má jedničku. Když má jejich dítě trojku, tak jeho rodič se cítí nejistý, že to nedělá dobře, protože my si nevěříme. Žijeme ve společnosti, která se sestává z lidí, kteří nevěří tomu, co dělají. A nevěří sami sobě. Trpíme totálním nedostatkem sebedůvěry.

Proto to, co přináší naše knížka, jsou rozhovory s lidmi, kteří si věří. I když nevědí a pohybují se v nejistém prostředí. Jejich úkolem je budovat důvěrné bezpečné prostředí, ve kterém se děti budou učit, jak si věřit. Jak mít důvěru. Ta důvěra je naprosto klíčový pojem. Důvěra v to, že to, co děláme, je správně. Aniž bychom k tomu potřebovali nějaké vnější hodnocení. A to je právě otázka vnitřní a vnější motivace. Tak, jak se rozděluje státní a soukromé školství. Ale ve skutečnosti je to o tom, jak být sám sebou, být si vědomý toho, že to, co dělám, mě baví a mám z toho radost. A dovolit si, když cítím radost, už nepotřebovat nic dalšího. Protože je dovolené se radovat. Jen tak. To už nemusí být k něčemu dalšímu dobré. A my se neradujeme z toho, že máme děti a že ty děti jsou zdravé a rostou. My ještě potřebujeme vnější potvrzení, že to děláme dobře. A to jediné, jak to dokážeme, protože jsme prošli státním systémem, je vidět ta vysvědčení se samými jedničkami. Takže spousta rodičů vyžaduje známkování. Ale existuje taky spousta rodičů, kteří už nevyžadují známkování a mají děti na státních školách. Tito rodiče, když jim dítě přinese trojku nebo čtyřku, tak mu řeknou: to je v pohodě, nic se neděje. Ono je to prostě úplně jedno. Já mám například téměř doktorát na filozofické fakultě a měl jsem v pololetí ve čtvrťáku na gymplu čtyřku z češtiny. Ale fakt umím číst a psát. Totálně nadstandardně. Ale ta čtyřka z češtiny mě nijak neovlivnila. To bylo dané nějakými písemkami, nějakými diktáty atd.

Vnímám, že jsou ve společnosti dva tábory: Alternativní školství versus státní školství. Proč je to tak bolestné - to porozumění obou stran navzájem?

Jan: Protože je to otázka svobody. Rodiče, kteří zakládají alternativní školy a kteří tam dávají svoje děti je ta generace, která vyrůstala ve svobodě. My jsme měli dětství v devadesátých letech. A tohle jsou plody svobody. My víme, že máme právo možnosti a schopnosti školu založit a učit vlastní děti, jak funguje svět. Protože jsme vyjeli do světa, protože známe jazyky, máme internet. Prostě se odhodláme a uděláme to. Využijeme naší svobody – umíme ji využívat. To může udělat úplně každý. Žijeme ve svobodné společnosti. To státní školství není svobodné. Ty odevzdáváš svoji svobodu vzdělávat své dítě, a ukazovat mu svět, někomu jinému. Nějakému systému, který je hodně restriktivní. Hodně trestající, hodně nesvobodný. Když tohle uděláš, sama se obereš o možnost používat vlastní svobodu. A to není úplně příjemné si to přiznat. Takže ty potom, aby ses cítila dobře, protože každý se chce cítit dobře, tak si musíš nějakým způsobem omluvit, proč jsi to udělala. A to implikuje, že si musíš přestat přiznávat, žes to mohla udělat. Smíříš se s tím, že tuhle svobodu sis nenechala pro sebe a dala si svoje dítě do státní školy. Potom ale musíš začít tu státní školu obhajovat, jinak se z toho zblázníš. Jinak se vlastně pořád budeš obviňovat, že ty sama nedokážeš být dostatečně svobodná, jak bys mohla být. A to generuje, že se postavíš proti těm rodičům, proti těm lidem, kteří dělají alternativní školy.

Ty si myslíš, že rodiče, kteří dávají děti do státní školy, nedokáží být svobodní?

Jan: Vlastně jo.

Co když to tak není? Co když svobodu, která není v základní škole, dohání veškerým volným časem, který tráví s dětmi nebo mají pocit, že nejsou schopni zaplatit komunitní školu.

Jan: Určitě bude existovat velká skupina rodičů, kteří jsou schopni zajistit dětem svobodný svět a cítí se svobodní a dělají spoustu svobodomyslných věcí a zároveň mají děti ve státních školách. To určitě existuje. Rozhodně to není sto procent a sto procent. To, co jsem popisoval já, je nějaká tendence, co se děje na nevědomé úrovni. To znamená: Všichni rodiče se snaží pro své děti dělat to nejlepší. Neexistuje jediný rodič, který by chtěl ublížit svému dítěti. To je dané. Ale pak je něco, co je míra schopnosti s jakou můžeš a dokážeš realizovat sama sebe. Žít opravdu svůj příběh. Bez jakéhokoliv vlivu a jakéhokoliv vnějšku. Ať je to politický systém, ekonomický systém nebo globální oteplování nebo názory tvojí tchýně. Tohle všechno je sekundární oproti tvému osobnímu příběhu. A standartní škola je stroj, fabrika na to, jak zapomenout vnímat svůj příběh. Jak převzít osud, který ti určuje někdo zvenku. Staň se psychologem a vystuduj psychologickou fakultu. Bez toho nemůžeš rozumět vlastním emocím. Jenom psychologové a psychiatři rozumí emocím. Ale ne! Každý člověk vnímá své emoce. Každý. Bez výjimky.  K tomu nepotřebujeme žádnou školu. K tomu potřebujeme mezilidskou komunikaci, sdílení a bezpečný prostor, když jsme malí a malí myslím do pětadvaceti let, kde si testujeme, jak to funguje s těmi emocemi. Takto škola škatulkuje. Dává ti nějakou identitu – sociální, pracovní, ideologickou a bere ti tu vlastní jedinečnost. A když mluvím o svobodě, tak myslím tuto jedinečnost. Schopnost vnímat vlastní příběh, místo ve světě. Vlastní nálady a mít nad nimi moc. A ti rodiče, kteří si toto neuvědomují, vlastně nejsou svobodní. Jsou ovládaní emocemi, strukturami, ideologiemi, myšlenkami, které přicházejí zvenčí. A v tom smyslu berou svým dětem svobodu. Být samy sebou. Protože to první, co je zakázaný ve státní škole, je buď sama sebou.

Lucie: Mně přijde, že každé vymezování na státní a alternativní právě podporuje ty věčné boje. Vnímám, že se všeobecně ve školství začínají dít zajímavé změny, inovace a jiné přístupy. Hledají se cesty. Žijeme ve světě honby za senzacemi, hledají se konflikty, vnitřní i vnější. Svobodné rozhodnutí je takové, kdy jsme sami pro sebe zvážili svá pro a proti, nelze hodnotit svobodu druhého člověka, protože i definici svobody máme každý jinou. Často se ptám, v jak moc svobodné společnosti to vlastně žijeme a co znamená individuální svoboda. Hledám ji v sobě. Snad svoboda neznamená bezohlednost. Zjišťuji, že vše je relativní a měnné. Vnímám, že právě čím více se uvolníme od hodnocení a hledání toho, co je lepší nebo horší a hledání senzací, tím svobodnější rozhodnutí děláme, tím více žijeme svůj vlastní příběh. A to že ty naše příběhy jsou různé i co se týče talentů a zájmů nás vede i k různým specializacím a časem třeba odbornostem, které se pak mohou smysluplně doplňovat a tvořit společný celek. Svět, v němž snad co nejvíce lidí nachází to své a jde svojí životní cestou.

Myslíte si, že může tato kniha zaujmout i rodiče, kteří o alternativní škole neuvažují? A čím by je mohla zaujmout, čí by je mohlo oslovit? 

Lucie: Kniha je pro všechny rodiče. Je o školách, které učí jinak, ale může být také zdrojem zamyšlení, podnětů a inspirace ke hrám, k tomu, co dělat s dětmi. Informuje o nových přístupech ve vzdělávání. Je pro všechny rodiče také proto, že v ní jsou příběhy, příběhy propojené se vzděláváním, ale i příběhy o tom, co dnes znamená mít dítě a na co se díky tomu mnoho rodičů dívá v sobě. Proto bych ráda, aby kniha nevyznívala jako propagace alternativních škol, ale spíše jako inovativní pohled do škol a do lidí, kteří je dělají. A možná si při čtení položí čtenáři další SVOJE otázky. 

Pozor na ponožky. Lichožrouti na den dětí obsadí Českou televizi

„Nikdy nevezmeš celý pár.“ Tak zní základní pravidlo, jímž se řídí Lichožrouti, hrdinové z oblíbené dětské knihy. Tvory žeroucí ponožky zatím mohli vidět pouze lichoni, tedy velmi osamělí lidé, a návštěvníci kin. To se však nyní mění. Animovaný dobrodružný film odvysílá v pátek 1. června v televizní premiéře Jednička České televize.

01.06.2018
20:00
Autor článku: 
Karolína Blinková

Dárek všem dětem k jejich svátku přinese Hihlík, Ramses a Tulamor – hlavní postavy snímku o tvorech, kteří se živí ponožkami lidí. Lichožroutí příběhy do původně knižní podoby sepsal Pavel Šrut a ilustrovala je Galina Miklínová. Ta se následně ujala také režie filmu. „Malý lichožrout se vydá hledat svou rodinu, dostane se k mafiánskému strýci Padremu a zamotá se do situace, ve které nikdy nebyl. Jeho bratrance unese jeho odvěký nepřítel Kudla Dederon. A ten naivní malý chlapec najednou pomáhá celé rodině dát se dohromady,“ nastiňuje příběh režisérka a animátorka Galina Miklínová. Snímek vznikl ve 3D animaci a původně černobílé postavy tak hrají pestrými barvami. Výtvarná příprava se chystala rok a samotná ostrá výroba včetně animatiku, neboli rozpohybovaného literárního scénáře, zabrala přes tři a půl roku.

Postavičky dostaly hlasy známých herců. Producent filmu Ondřej Trojan namluvil mafiána Padreho, nebezpečný Kudla Dederon mluví jako Marek Taclík. Hlavnímu hrdinovi Hihlíkovi propůjčil hlas Kryštof Hádek. Diváci uslyší také Marka Najbrta, Josefa Somra, Tatianu Vilhelmovou nebo Matěje Rupperta, který nadaboval ruského lichožrouta Vasila.

Lichožrouti měli distribuční premiéru v říjnu 2016. V Česku a na Slovensku je navštívilo na 340 tisíc diváků. Oceněni byli například na festivalech v Indii a ve Spojených státech amerických.

 

http://www.ceskatelevize.cz

 

 

Výtvarná soutěž Cesta zpět o sto let předčila očekávání

KUTNÁ HORA: Výtvarná soutěž Cesta zpět o 100 let, kterou pro děti a studenty vyhlásil Středočeský kraj společně s Galerií Středočeského kraje (GASK), zná své vítěze. Nejlepší práce tento týden v GASKu v Kutné Hoře vybrala odborná porota složená ze zástupců kraje i GASKu.

Autor článku: 
luk

Soutěž je jedním ze střípků v mozaice akcí, které Středočeský kraj v letošním roce pořádá u příležitosti 100. výročí založení samostatného Československého státu. Porota vybírala ze 162 prací, které zaslaly základní, střední a umělecké školy ze středních Čech. Do soutěže se zapojilo celkem 37 subjektů. „Překvapilo mě, kolik zajímavých výtvarných děl jsem viděl a překvapila mě i úroveň přihlášených prací. Nebylo to vůbec jednoduché rozhodování, ale myslím, že jsme vybrali vítěze dobře a udělili jsme i několik zvláštních cen,“ řekl po vyhodnocení soutěže předseda Výboru pro památkovou péči, kulturu a cestovní ruch Středočeského kraje Zdeněk Štefek.

Zadání soutěže bylo jednoduché – děti měly ztvárnit představy o životě před sto lety. Vedoucí uměleckého oddělení GASKu Richard Drury k tomu říká: „Úroveň prací je výborná. Potěšilo nás, že dětská představivost je stále tak silná a překvapivá věc, která může nám dospělým přinést opravdu čerstvé poznání a možnost zhodnotit náš svět trochu jinak.“ Častým námětem obrázků byl přelom mezi preindustriální a industriální dobou, železnice, vlaky, ale i náměty ze školního či rodinného života. Podle vedoucí odboru kultury a památkové péče Středočeského kraje Kateřiny Pešatové je pro účastníky soutěže cenné, že jejich díla posuzovali i profesionálové z galerie, která má velký zvuk na české výtvarné scéně. „To, co porota vybrala, ukazuje na talenty, které se ve středních Čechách zrodily a jsem ráda, že se s jejich pracemi bude moci seznámit i veřejnost na červnové výstavě v GASKu,“ dodala Kateřina Pešatová.

Vernisáž výstavy oceněných prací se bude konat 5. června 2018 v 15 hodin v jižní věži kutnohorského GASKu.

 

ZDROJ zprávy a přiložené fotografie 

 

Dechový orchestr ZUŠ Vimperk na mezinárodním festivalu v Prešově

VIMPERK: Dechový orchestr ZUŠ Vimperk byl pozván jako zástupce České republiky na Mezinárodní festival dechových orchestrů do Prešova. Jednalo se o náročnou akci z hlediska dopravní vzdálenosti a době (odjezd v pátek, návrat v pondělních ranních hodinách). I přesto byla nabídka pořadatelů akceptována a DO ZUŠ Vimperk se tak poprvé ve své historii představil na Slovensku. 

 

 

Autor článku: 
luk

Mladí hudebníci z Vimperka předvedli dva samostatné koncerty a pochod náměstím. Zajímavým zpestřením bylo hraní po svatebním obřadu na prešovském náměstí. Členové orchestru také navštívili Šarišskou galerii, vedení orchestru bylo přijato viceprimátorem města Prešov a učitelé navštívili místí ZUŠ A. Moyzose, která festival spolupořádala.

Velice zajímavá byla výměna zkušeností o systémech uměleckého vzdělávání na Slovensku v porovnání s Českou republikou. Ředitelé obou ZUŠ navázali spolupráci, která by mohla pokračovat i v budoucnu.

 

Mgr. Pavel Vališ, DiS. ředitel ZUŠ Vimperk

 

Zdroj zprávy a přiložené fotografie ZDE

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Děti a mládež