Děti a mládež

Jak vidět film? je přednáškový cyklus věnovaný filmové analýze. Kurz provede účastníky zlomovými body dějin filmu a za pomoci analýzy je seznámí s filmovou řečí velikánů oboru. Rané filmy, sovětští montážníci, ale i Alfred Hitchcock nebo Francois Truffaut, na to vše se mohou studenti těšit. Celoroční kurz je vhodný jako příprava na teoretickou část při přijímacím řízení na vysoké školy uměleckého zaměření, ale zároveň slouží jako teoretický základ při tvorbě vlastních námětů a scénářů a představuje účastníkům mnoho přístupů k filmové tvorbě. Kurz probíhá od září do června v prostorách Kasáren Karlín. Cena za celý rok je 1600 Kč pro studenty a 2000 Kč pro dospělé. Přednášejícími jsou slavná jména z filmových oborů Martin Čihák, David Čeněk a Vladimír Hendrich.

Jak stvořit film? je praktický kurz pro zájemce o filmovou tvorbu. Účastníci si projdou všemi fázemi vývoje krátkého filmu, od sepsání námětu až po samotnou realizaci. V prvním pololetí si studenti projdou pečlivou přípravou scénáře, od sepsání námětu, přes literární až po technický scénář. Druhé pololetí je zaměřeno na technické profese ve filmu. Zvuk, kamera, střih, ale i obrazová a zvuková postprodukce ve studiu. Na závěr dostanou studenti možnost zapůjčit si technické vybavení z FAMU a natočit si vlastní kraťas! Po skončení kurzu proběhne slavnostní premiéra všech natočených snímků. Přednášky probíhají ve Studiu FAMU. Účastníci kurzu Jak stvořit film? mají navíc zdarma kurz Jak vidět film?, který jim pomůže v přípravě vlastních námětů a scénářů. I tento kurz probíhá celý školní rok od září do června ve Studiu FAMU v Klimentské 1205/4 a jeho cena je 5000 Kč pro studenty a 7000 Kč pro dospělé.

Kurzy jsou skvělou přípravou pro přijetí na filmové školy, především na FAMU. Absolventi se u přijímacích zkoušek mohou pochlubit zkušeností s krátkým filmem, který během kurzu Jak svořit film? natočili.

„Půlkulatý“ pátý ročník Plovárenských dní (resp. letos Plovárenského odpoledne) je poslední v režii spolku Pěstuj prostor, který se od roku 2014 o Plovárnu s řadou přátel, dobrovolníků a podporovatelů stará (nejedná se však o poslední letošní plovárenskou akci, na další zážitkový program se můžete těšit během sezóny až do poloviny září). Spolek nyní připravuje podklady pro větší rekonstrukci místa. „Za pět let obnoveného provozu Plovárny jsme ukázali na velký potenciál, který toto místo má. Byly to úžasné chvíle plné malých i velkých zážitků, akcí (věřte nevěřte, zatím přes 170) a setkání. V současném provizorním provozu „na koleni“ a akcích závislých na grantech však Plovárna nemůže růst dál. Potřebuje větší investici, aby se stala soběstačnou a poskytovala i do budoucna kvalitní zázemí – třeba od svého majitele, města Plzně. Zájem rekonstrukci podpořit mají i plzeňské firmy sdružené pod značkou Zelené město. Chceme tedy městu předat žezlo a zároveň mu nabízíme naši pomoc,“ říká Marek Sivák, předseda spolku Pěstuj prostor. „Doufáme, že město projekt zaujme a podaří se Plovárnu rozvíjet i nadále k radosti všech, kteří si ji zamilovali,“ dodává.

 

Sobotní program zahájí jako obvykle divadlo – tentokrát představení O koblížcích v podání plzeňského Divadla Střípek, sice psané pro děti, bavit se ale budou i dospělí. Pro malé i velké jsou poté připraveny nejrůznější workshopy, od tvorby recyklovaných šperků po výrobu semínkových bomb. Zároveň se mohou průběžně zapojit do adrenalinového překážkového závodu ze břehu na břeh. „Šestá večerní s sebou přinese vzácné hosty, studenty operního zpěvu účinkující i v Národním divadle, kteří secvičili speciální Plovárenskou operu. Jako bonus přidají i několik písní z muzikálů. I zbytek večera bude hudební – s duem eEleMka si od 19 hod užijete popové a rockové písně, do noci vás poté budou provázet psychedelic-post rockové tóny Ambient Theatre,“ říká Silvie Hašlová, spoluorganizátorka akce.

 

A jaká by to byla plovárenská akce bez lodiček a převozníka? Tentokrát se můžete projet i na paddleboardech, ti nejodvážnější jistě rádi zkusí překonat řeku kousek nad hladinou – po slacklině natažené z jednoho břehu na druhý. Chybět nebude ani oblíbený táborák s možností opečení buřtů a hermelínů, po skončení hlavního programu navážeme společnou zpívanou u ohně, kam si každý může přinést svůj hudební nástroj nebo si jen tak zazpívat. Nabitý bude ale celý víkend na Plovárně, v páteční předvečer se koná oblíbená plovárenská tančírna „Smím prosit…?“ v režii Dance Flow a v neděli pokračuje program Francouzským dnem Mickaëla Bernona.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Program Plovárenského odpoledne 14. 7. 2018:

15.00 – Divadlo Střípek / O koblížcích

16.00–18.00 – workshopy / pro malé i velké

16.00–19.00 – ze břehu na břeh / překážkový závod

18.00 – Site-specific opera / plovárenská opera a písně pěvců z Národního divadla

19.00 – eLeMka / osvědčené rockové a popové pecky

20.00 – Ambient Theatre / psychedelic-post rock

po celou dobu – občerstvení, půjčovna lodiček a paddleboardů, převozník, slackline přes řeku

večer – táborák a opékání buřtů, zpívaná u ohně

vstupné: dospělí – 60 Kč / děti – 40 Kč / rodina – 150 Kč

Iniciativ, které se věnují zvelebování veřejného prostoru, stále přibývá. Jako by lidem přestávalo být jedno, v jakém prostředí žijí a pohybují se. Jen málo z nich má ale takový záběr jako plzeňský spolek K světu. Na to, aby z Plzně udělali místo, kde by chtěl žít každý, nešli od lesa, ale překvapivě přes kulturu. A daří se to. Málokdo by dnes tušil, že vše začalo jedním malým skautským bálem. „To bylo tak před deseti lety. Dělali jsme maškarní bály pro skauty, měli jsme vlastní bar, vlastní doprovodný program, dokázali jsme si pronajmout prostor, který byl složitý, nalákat hodně lidí, takže na skautský maškarní bál přišlo víc lidí než na normální bály, které se tam pořádaly, což byl paradox. Na to vše jsme si museli vydělat.“ Z tohoto prvního většího projektu pak následně čerpali zkušenosti na větších projektech se širším záběrem. Kuba Mareš nezakládal spolek za určitým účelem a s jasnými plány. Seběhlo se to tak nějak samo. „Když jsem přestal před deseti jedenácti lety vést skautský oddíl, tak mi to vlastně chybělo. Zároveň jsem měl vždycky vazbu k veřejnému prostoru a k městu obecně. Vyhodnotil jsem si, že mě víc než Praha, Ostrava nebo Brno láká Plzeň. Takže ačkoliv jsme pomáhali při rozjezdech projektů i někde jinde, nakonec jsme náš záměr stáhli na Plzeň. Tenkrát to byla jenom skupinka lidí, převážně skautů, kteří se v tom angažovali. Každý projekt jsem založil já. Nyní má každý projekt vlastní skupinu, vlastního šéfa, který ho vede a já u toho jen tak dozvukuji. Občas dělám bedňáka, občas jim do toho kecám, ale na žádném projektu už nejsem klíčový. Teoreticky by měl každý jednotlivý projekt přežít beze mě.“ O rok později se poprvé Plzeňané mohli seznámit s prvním větším projektem - PechaKucha. Postupně se začaly nabalovat další a další projekty, které bylo potřeba sjednotit, vytvořit systém a ukázat, že spadají do jedné rodiny. Tehdy se začal hledat správný název, který by vystihl to, co tahle parta nadšenců dělá. „Chtěli jsme název, který na sebe nebude poutat tolik pozornost, spíš nám šlo o to, že popíše události, které se nám líbí. Aby to nebylo třeba: Borci! Název, který nefunguje sám od sebe, potřebuje k tomu něco /někoho: lidi k světu, město k světu, … Název je navíc propojující.“ Tak vznikl název K světu, který perfektně funguje dodnes.

 

Jen projekty, kde je dobrá energie

 „Nejdříve jsem chtěl nějaké věci zastavovat. Bourání Kulturního domu v Plzni a následná referenda. Ale to není dobrý způsob. Když ti něco nakážou, zakážou, tak to dlouhodobě nebudeš dělat ráda. Bude to tak, že jsi teda naštvaná, ale holt to uděláš. Ale nemá to takhle být, respektive ta energie pak není dobrá. Dlouhodobě to fungovat nemůže. I když jsem si kdysi dávno myslel, že ano.“

Množství projektů se nakonec vyšplhalo na číslo dvanáct. Z této široké rodinky je v současné době aktivních pět. „Důvod byl, abychom se mohli víc věnovat Koloběžkám, PechaKucha a Náplavce… třeba se jen chlácholím, ale mám pocit, že je to na tom vidět.“ Všechny projekty do sebe zapadají. Každý má svou úlohu. Představme si je.

 

PechaKucha pomáhá

„Řekli jsme si, že nejdříve musíme lidi seznamovat a inspirovat. Tak vznikla PechaKucha“. PechaKucha Night je projekt, který probíhá po celém světě. Poprvé se objevil v Japonsku v roce 2003. Jedná se neformální setkání umělců, architektů, inspirativních a kreativních lidí, kteří na základě svých prezentací představují sebe, svou práci, svůj pohled na kulturu, architekturu, společnost. Prezentace je navíc v tzv. formátu 20x20, což znamená, že každý prezentující si zvolí dvacet obrázků, fotografií, přičemž ke každému z nich hovoří pouze dvacet vteřin. Zkuste si to. Tímto formátem se PechaKucha výrazně odlišuje od ostatních podobných prezentací. Hovorově řečeno: „odsejpá to“. A mnohdy je navíc vtipné, když přednášející zjišťují, že nestihnou ke každému obrázku říct vše, co chtěli, protože fotografie běží rychleji, než by čekali. Díky tomuto způsobu prezentace se divák nenudí, získá nejdůležitější a výstižné informace k práci, kterou umělec dělá nebo čím se zabývá, k myšlenkám jeho nebo určité skupiny. Jsou to vždy velmi příjemná setkání nabitá energií.

K světu pořádá PechaKucha od roku 2012, ale ve srovnání s jinými městy smysl této kulturní události posouvají ještě dál. „Pechu“ pořádají na místech, která jsou neprávem opomíjena, zapomenuta, zanedbávána nebo běžně nepřístupná. Upozorňují na potenciál daného místa a nutno říct, že se jim to daří. Přinejmenším v případě Náplavky. Plzeň totiž leží na čtyřech řekách a okolí řek je často velmi těžce přístupné.  Není tedy náhodou, že dalším stěžejním projektem je Náplavka. Náplavka k světu.

 

Náplavka – místa čtyř řek

„Když Václav II. zakládal Plzeň, asi to nebylo proto, aby byli lidé od sebe, ale aby řeka spojovala.“

Plzeň je reálně rozdělená. K světu měli za cíl Plzeňany více propojit. Když chcete z jednoho na druhé místo, vzdálené třeba kilometr, dojít (jinudy než po chodníku či silnici), často máte v cestě nějakou bariéru. Ať jde o velký areál, (například teplárnu, pivovar, obchodní dům, …) anebo řeku. A vzhledem k počtu řek v Plzni, se tato bariéra násobí. Nejjednodušší pro překonání této bariéry je pochopitelně řeka.  A podle K světu mají řeky propojovat. Zatoužili po tom, aby se náplavky staly místem setkávání lidí, místem odpočinku. Aby to byla místa, kde každý rád tráví svůj čas. Podobně, jako je to v jiných evropských městech – především severských, kde s řekami mají zkušenost a náplavky fungují pro domácí i turisty. Ať už je to Stockholm nebo Kodaň. Proto bylo možné si při první akci v roce 2014, která upozorňovala na potenciál Náplavky na Radbuze u Denisova nábřeží, půjčit lodičky nebo gril, k dispozici byly bary, občerstvení, náplavka ožila koncerty a letním kinem. Prostor oživovaly zavěšené houpačky, vytvořená mola a dostatečné množství sedaček. Náplavka ožila. Celá akce slavila úspěch. Takový, že o rok později byla zahájena jednání na úrovni města o rekonstrukci a budoucím přístupu na náplavku na velkém prostoru mezi Wilsonovým mostem a mostem U Jána. V současné době se na náplavce bagruje a připravuje se na obnovu a naplnění svého potenciálu. Letošní PechaKucha otvírala Náplavku přímo v centru města mezi Wilsonovým a Saským mostem. A po celý červen byl na náplavce zajištěn program. Koncerty pod širým nebem nebo taneční kurzy, noční letní kino nebo třeba jen posezení u baru.

 Bariérou mezi lidmi nejsou jen velké areály a řeky, ale často auty přeplněné silnice, dlouhé kolony a s nimi nervozita. Zkrátka Plzeň je hodně příznivá pro auta a chybí v ní zkratky. Proto logicky slaví úspěch kola a jejich sdílení.  K světu šli ale opět o kus dál.

 

S koloběžkou po zkratkách

Kolo je v přeplněných městech nejrychlejším dopravním prostředkem. Pokud ale nejsou úplně kvalitně vyřešené cyklostezky ve městě, podobně jako je to v Kodani nebo ve Vídni, je ještě něco lepšího pro dopravu ve městě než kolo. Je to koloběžka. Pro kličkování uličkami výrazně obratnější. Aby se ale předešlo situaci, kdy se sdílená kola ve městech hromadí, udělali si K světu svou tzv. zkratku a začali vyvíjet stojany na koloběžky! Naprosto ojedinělý nápad! „To byl asi nejvíc ambiciózní plán, který vzniknul. Původní plán byl tři roky, pak se to prodloužilo na pět let a teď máme vlastní patentový plán na stojan. Má jich být asi třicet tři v centru a člověk bude moci kamkoliv dojet na koloběžce. Chceme, aby toho u stanovišť bylo víc - mobiliář, tříděný odpad, stojan na normální kola. A tyto body chceme propojovat.“ Spolu s Plzeňskými městskými dopravními podniky pracují K světu také na tom, aby systém půjčoven byl provázaný s MHD.  Podpoří se tak ještě více ekologický způsob dopravy v Plzni a snad ubyde aut ve městě. Zájem o koloběžky si K světu ověřili už v roce 2013, kdy začali Plzeňanům koloběžky v rámci festivalu Kontejnery k světu půjčovat. Od té doby se koloběžky objevují na podobně spřízněných akcích. Nyní se Koloběžky využívají na jednom místě v Plzni na Borech, kde je stojan. Odtud studenti ZČU odjíždění na univerzitu na koloběžce, kde stojí další stojan. Postupem času je však v plánu koloběžkami propojit celé město.

 

Lokální Fresh Air Gallery

Galerie vytvořená v podchodu. Neustále otevřená a pulsující. To vše je v režii Petry Pulcarové, která tento projekt vytváří.

 

Střecha - Cesta k nadhledu a blíž k nebi

V roce 2007 se po více jak čtyřiceti letech uzavřelo jedinečné kino Elektra na Americké třídě. Kino, které svou kapacitou bylo největším kinem v České republice, v konkurenci nových multikin nyní zelo prázdnotou. Jedinečné místo na jedné střeše v centru města. V posledním - pátém patře této budovy byla kdysi prádelna pro celý dům (prádlo se věšelo na terase), sklad techniky a byt správce. Po těchto prostorách začali pokukovat lidé K světu. V roce 2014 začali pracovat na jejich obnově. Ty jsou jedinečné svým výhledem, dispozicemi i umístěním. K světu navíc zcela obstojně recyklují. Podlaha na terase je z replastových desek z náplavky, kde se už nyní bagruje a realizuje. Vznikla zde nová kavárna se zaměřením na fair trade výrobky a domácí zákusky vyrobené z lokálních potravin. Vše je vyráběné a připravované přímo v kavárně. Do budoucna se plánuje na zadní terase udělat komunitní zahradu i s včelími úly a na nejvyšším bodě střechy saunu. To je ale otázka minimálně dvou let. V červenci se tato kavárna poprvé otevřela veřejnosti.

 

Severský způsob komunikace

K světu jsou jedineční také ve způsobu, jakým projekty připravují. Naprosto nezbytnou složkou každého projektu je pro ně vyjádření veřejnosti. Tím, že jejich práce je zaměřena na veřejný prostor, vnímají jako nezbytné, aby se k dané problematice vyjádřili především ti, kterých se to dotýká, tudíž ti, co v Plzni žijí, studují, setrvávají. Nejednou se k Plzeňanům dostane dotazník s prosbou o jejich osobní vyjádření. Podle Kuby Mareše je to takový severský způsob komunikace. „Vždycky se hodně ptáme lidí – u všech projektů a lidi do toho zapojujeme. Máme takový trochu severský způsob komunikace, což znamená, že to nezadává město, ale zadáváme si ho my. Část zadáváme my, část tým – lidi, co s námi pracují, ale většinu mají dělat lidi. Správně se jich ptáme a lidi správně odpovídají. Například na téma komunitního plánování. Člověk, který přijde na kulturní program, plní, ať už vědomě či nevědomě, tři role. Je zároveň posluchačem, zároveň Plzeňákem a zároveň voličem. Nám dá zpětnou vazbu. V globální pohledu to politik vidí jako: jo, deset tisíc lidí – akce je to zajímavá, člověk si ji užije – ano, ten projekt podpořím. A my si to užijeme s ním. Na tomto principu to funguje. Musí to být pro všechny lidi výhodné. Jsme spokojení my, je spokojený on a je spokojené město. A když tu nejvíc náročnou práci v Náplavce uděláme my a už je nejspíš jisté, že to dopadne dobře, tak v tu chvíli do toho už politik vstoupí a podpoří to, protože už ví, že to bude dobré.“

 

„Nelobbuji za pandury, ale za veřejný prostor“

Celkový cíl K světu je jasný: Udělat nějakou globální změnu na úrovni Plzně, která by se později dala kopírovat dál. A nejsou to pouze K světu, kteří tyto ambice v Plzni mají. „Jsem moc rád, že to tady dělají i jiní lidi a jinak. Ale to čekání na výsledek je hrozné… asi jsem furt ještě netrpělivý. Dělá mi problém počkat si, až se za pět let něco stane. Až se změní kluci v politice, … člověk opět trne, jestli to udrží a jestli to taky tak budou chtít i ti další. To nejvíc, co vlastně dělám, je, že jsem takový mediátor mezi projekty a lidmi, architekty, někdy do toho logicky zapojím nějaké cizí lidi, politiky. Jsme vlastně lobbisti, jen nelobbuji pandury, ale moje lobbistické téma je veřejný prostor. Chceme najít způsob, aby byli všichni spokojení. Aby měli politici svoje body, aby byli spokojení lidé, aby to bylo porovnatelné se zahraničím. To je to, proč to dělám. Teď nás moc potěšilo, že něco podobného v Praze řešili, a lidi jako jsme my, tam nejsou. Což mě až vyděsilo. V Praze údajně chybí nestranná síla tohoto typu. Všichni už jsou trochu obarvení někam. Do zelena, do modra, do oranžova. Takže nás jedna velká pražská reklamní firma oslovovala a chtěla spolupracovat v Praze. My jsme se jí omlouvali, že máme rádi Plzeň, ale vlastně nás to dost překvapilo. Myslel jsem si, že tuto roli v Praze nějací lidé plní. Roli mediátora. Ona je fakt dost nevděčná práce. Pokud mám být upřímný vůči sobě a vůči týmům, tak musím přiznat o.k., přišli lidi, byla to fajn kulturní akce, ale my nechceme dělat kulturní akce, my chceme, aby se něco změnilo. Všiml si někdo toho, co se změnilo? Někdy se ty výsledky hůř hodnotí. A sebekritika samozřejmě roste a otázky jsou víc na tělo, když vám tato práce zabírá veškerý váš čas a následně se to promítá do soukromého života. Projekty, u kterých jsem si myslel, že se jimi jen chlácholím, jsem prostě nechal hibernovat.“

 

Další projekty, které v současné době spí

Kontejnery k světu byl svého času největší festival veřejného prostoru, který na sebe upoutal velkou pozornost. Nejen, že se upozornilo na to, jak flexibilní jsou kontejnery a na kolik způsobů se mohou využívat, ale také do jakého prostředí mohou být umístěny. Mnoho lidí se tímto projektem inspirovalo a pokračuje s ním jinde, v jiných městech. „My už jsme z toho trochu vycouvali, ale jsme rádi, že se kontejnery ujmuly i jinde. Před těmi deseti lety to byla fakt „úchylárna“, když jsme je v roce 2008 umisťovali na náměstí, tak si lidé ťukali na hlavu, proč na náměstí dáváme kontejnery. Mám radost, že se to nakonec hezky ujalo. A že dneska už je z toho hodně věcí.“

Dalším spícím projektem je Špejchar. Místo, kde se za komunistů dělala tajně kultura. „Majitelka toho místa nás oslovila, že dědečkovi se svou maminkou slíbily, že to nikdy neprodají a neudělají tam vilu s bazénem. Slíbili jsme jim, že jim to pomůžeme rozjet a uděláme na to projekt (studii i projekt) a zkusíme pomoci na to sehnat peníze. Takže jsme to místo otvírali i PechaKuchou. To byla PechaKucha asi s nejlepší atmosférou, co jsem kdy zažil.“

V projektu Hrana architektury bylo za cíl postavit experimentální dům za málo peněz. Jednalo se o studentský projekt, kde si studenti z vysokých škol a další dobrovolníci  zkoušeli v praxi postavit vlastní dřevostavbu s minimem nákladů a na ekologickém principu.

 

Finance

Město na tyto projekty přispívá částečně. K světu mají nyní grant na čtyři roky, který činí necelých pět set tisíc. To je přibližně čtvrtina jejich rozpočtu. Dvě třetiny nebo někdy tři čtvrtiny si musí sehnat sami. Buď od partnerů, nebo si na to musí vydělat. Vyrábí si tudíž na kulturní akce vlastní bary, když dostanou od partnera pivo, tak ho prodají, takže se snaží tyto akce dělat trochu jako podnikání. „Přijde mi to zdravé. Lidi si zvyknou, že peníze nepadají z nebe, ale že si je musíme vydělat.“

 

Ateliér

Protože projekty, za kterými Kuba Mareš stojí, jej neuživí, má jakožto architekt také svůj ateliér. Ateliér k světu. Ateliér vypomáhá Náplavce, ale i Koloběžkám a všem další projektům. „Veškerý zisk stále dáváme do všech projektů. To je asi dlouhodobě neudržitelné, ale zatím se to ještě stále takto děje. Zkrátka peníze, které máme navíc (občas si říkám, že jsem tam dal moc), tak prostě dáváme do jiných projektů.“

 

Lidé a spolupráce

Na jednotlivých projektech se podílí kolem devadesáti lidí. Jejich počet ale kolísá. Největší zastoupení mají Koloběžky – kolem patnácti lidí, PechaKucha kolem třinácti a Náplavka kolem deseti lidí. Samotný Ateliér třináct lidí. Do projektů je navíc zapojeno mnoho dobrovolníků a brigádníků. „Fungujeme trochu separovaně. Někdy se podaří, jako teď na Náplavce, že se sejde víc projektů najednou, tam si třeba někde ťuknou s pivem, ale moc se ti lidé navzájem neznají. Znají se šéfové projektů, ti spolu spolupracují, ale najednou jsme se asi nepotkali nikdy. Protože nejsme firma, které můžu dát jeden den volno, abychom se potkali, vždycky třeba někdo někam jede nebo nemůže. Je tam pár lidí, kteří vidí do všech, jako účetní atd., ale reálně to funguje tak, že každý projekt má vlastní život. Je to tu hodně volné a hodně o sobě samém. Nejsou tu žádná striktní pravidla. Jsem tu takový skautský vůdce oddílu, pak jsou tady takoví rádci a šéfové družin. Já jsem si ten skautský oddíl vlastně přetavil dál.“

 

Kromě svých vlastnoručních výrobků, jako je kovaný hřebík a tepaná měděná miska, se děti také naučí okovat kopýtka koníkovi, který bude mít na letošním pátém ročníku na Hradci premiéru. Navíc pro děti máme připraveno spoustu dobrot a dárečků. Nebude chybět ani výstava kovaných výrobků.

V takovém rozsahu jako na Kovářských sonátách si děti černé kovářské řemeslo nikde jinde nevyzkouší!

Těšíme se na Vás na Sonátách!

Akce je podpořena dotací z rozpočtu Moravskoslezského kraje pro rok 2018.

Více na www.kovarskesonaty.cz nebo www.kovarimsk.cz

Na počest velkého hornofalckého spisovatele Franze Xavera von Schönwertha (1810-1886) stojí ve skanzenu mezi statkem Schallerhof a historickou kuželkárnou lípa. Děti si zde mohou vyzkoušet staré dětské hry – kuličky, běh s obručí, hod kaštany na cíl, skok v pytlech anebo chůzi na chůdách. Kdo by chtěl raději vyrábět, může za malý příspěvek na materiál vyrobit náramek přátelství, uplést věneček z květin nebo si zkusit uvázat koště.

V muzejním hostinci bude k dispozici malé občerstvení - zmrzlina zdarma. Rodiče budou mít příležitost ochutnat bavorské speciality a piva z regionálních pivovarů.

Hornofalcký skanzen je ukázkou venkovského  života minulých staletí. Na 30 hektarech plochy si mohou návštěvníci  prohlédnout, jak dříve žilo a pracovalo. Selské usedlosti, domky řemeslníků, malé roubenky, pila, mlýn i hostinec jsou zde uskupeny do vesnic podle oblastí, ze kterých pocházejí. Celý areál oživují domácí zvířata, která ke každému hospodářství patřila. Prohlídkou skanzenu můžete strávit příjemně celé odpoledne.

Nabburg leží přímo u dálnic A93 a A6, které vedou od českých hrani. Po sjezdu je cesta do obce Neusath vyznačena hnědými  směrovkami „Freilandmuseum“. 

Veškeré informace najdete na: www.freilandmuseum.org

Informace v češtině:  petrazeitler@sad-online.de

 

V neděli 15. 7. od 15.00 h se v atriu poličského muzea uskuteční tradiční vystoupení hudebních nadšenců z Poličky i okolí, aby lidovými písněmi zpříjemnili nedělní odpoledne. Akce se těší stále velké oblibě a každoročně si ji nenechá utéct na desítky spokojených návštěvníků. „V těchto letních dnech je příjemné sednout si někam ven, dát si něco dobrého na zub, napít se vyhlazeného nápoje, poslechnout si všem známe písně, pobrukovat si jejich melodii nebo si je i zazpívat. Naše tak zvané posezení s harmonikou se koná ve spolupráci s panem Hladíkem a jsem ráda, že on i jeho společníci jsou již osmým rokem ochotni ke spolupráci,“ uvádí organizátorka z poličského muzea Pavla Juklová.

Akce se koná v rámci festivalu Poličské kulturní léto, které mimo jiné nabízí mnoho dalších zajímavých akcí jako jsou letní kina, tvořivé dílny pro děti anebo divadélka pro dospělé i pro ty nejmenší.

Více na www.cbmpolicka.cz

Těšit se můžete na průvodkyni v dobovém kostýmu, ušitém podle dobových fotografií, a chlapce hrajícího na housle tak, jak jistě dříve hrával i sám malý Bohoušek. Společně vám povypráví o svých životních osudech a příbězích a ukáží vám skrovné bydlení rodiny pověžného.

Časové prohlídky budou probíhat v sobotu a v neděli v 9.00, 10.00, 11.00, 13.00, 14.00, 15.00 a 16.00 hod.

Vstupenky je nutné zakoupit v Centru Bohuslava Martinů v Šaffově ulici, zároveň je vhodné se předem objednat.

 

„Pod názvem Filmovar se tato přehlídka koná letos potřetí, ale i předtím jsme několikrát na starém kluzišti v létě promítali. Snažíme se vytvořit lokální tradici, každý náš ročník Filmovaru má proto svoji tvář. Letos černo-bílé holky, minule pán s buřinkou,“ vysvětluje jedna z organizátorek Dáša Nesvedová.

Zájem veřejnosti o letní promítání je celkem uspokojivý. „Lidé docela chodí, ale chtěli bychom je tímto pobídnout, ať chodí ještě více a podporují akce u sebe v regionu, přímo v místě, kde žijí. Promítání venku má ojedinělou atmosféru a určitě patří k těm zážitkům, které v létě prostě musíte prožít,“ dodává se smíchem organizátorka.

Letos se návštěvníci mohou vždy od 21.30 h těšit na filmy Madam služebná, Pepa, Tátova volha a protože pořadatelé mají blízko k rockové hudbě, zařazují do programu pravidelně i hudební dokument. Diváci už viděli snímky o Ozzym, Katapultu nebo Lemmym Kilmisterovi, nyní připravili film Sex Pistols – Anglie tu bude navždy.

„Filmy jsme vybírali společně s odborem kultury a dali jsme přednost snímkům, které pobaví široké spektrum návštěvníků. Jako doprovodný program nachystáme filmové kvízy, eventuálně různé filmové převleky či přehlídky na červeném koberci, které si užijeme spolu s návštěvníky stejně jako v Karlových Varech,“ upřesňuje Dáša Nesvedová.

Promítá se za každého počasí, k dispozici budou velkoprostorové stany, kam se lidé mohou schovat. Kapacita starého kluziště je velká, vždyť se zde konají rockové festivaly, takže nikdo nemusí mít strach, že by se nevešel. Pro větší pohodlí organizátoři doporučují, aby si návštěvníci přinesli svá křesílka a deky.

Filmovarem letní provoz na starém kluzišti zdaleka nekončí. Mimo jiné zde proběhne několik turnusů příměstských táborů. Jeden z nich ponese název Cirkus Umíšto a na jeho konci předvedou děti cirkusové vystoupení. A 8. září nebude chybět tradiční Rockfest Březnice, na němž letos vystoupí Špejblrs Helprs, Hentai Corporation, Locomotive a Funkce Šroubu.

ÚSTÍ NAD LABEM: Čtení pro děti včetně nabídky dalších prázdninových aktivit. Z knihy M. Štíplové a M. Jágra čtou muzejnice: Martina Kaucká a Martina Pospíšilová.
Vstupné: děti 20 Kč, doprovod zdarma