Předpokládám, že jste ráda cestovala i před narozením dětí. Jste spíše světoběžník, nebo se držíte doma v ČR? Psala jste o cestování už před mateřskou dovolenou?
Já jsem vždycky měla ráda výlety, ale rozhodně o sobě nemohu říct, že bych byla světoběžník. Nějakou dobu jsem v zahraničí sice žila, ale vždy jsem se držela v rámci Evropy. V osmnácti jsem se odstěhovala na rok do Berlína, později jsem v Německu i studovala, s batůžkem jsem vyrazila napříč Španělskem, ale v celospolečenském měřítku jsem spíš domácí typ, kterému dělá radost i potok ve vedlejší vsi nebo zapomenutá zřícenina v „Horní Dolní“. Já to prostě u nás v České republice mám moc ráda a čím víc to tu poznávám, tím víc zjišťuji, kolik krásných míst tu máme. O výletech nebo cestování jsem nikdy nepsala, to přišlo až po narození dětí.
Proč jste začala s dětmi cestovat, co vás k tomu přimělo?
Těch důvodů bylo určitě víc. Hlavním impulzem vyrazit s dětmi sama bylo asi to, že jsem měla s ročním synem a tehdy tříletou dcerou jet na šest týdnů do ozdravovny. Já jsem to prostě nedokázala. Dceři byly tehdy tři, neskutečně žárlila, synovi rok, noc co noc se několikrát budil, hlasitě plakal, nešel nijak utišit a prostě to nebylo vůbec lehké období. Zařekla jsem se ale, že s nimi strávím co nejvíc času na horách na čerstvém vzruchu. V zimě jsme pobývali několik týdnů na horách, pak jsme se tak nějak přirozeně posouvali různě po republice, nabalily se i Alpy a najednou jsme zjistili, že je nám tak prostě fajn. Kromě toho, že to dětem i mně zdravotně prospívalo, pomáhalo mi to bojovat proti mateřskému stereotypu, který se chtě nechtě občas dostaví.
Jak tedy vypadal váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou a jaké změny přineslo mateřství? Co pro vás znamená psaní blogu?
Já jsem pracovala jako brand manager v nadnárodní společnosti. Kromě práce v mém životě nic extra neexistovalo. Ráno tam, pozdě večer domů a o víkendu dodělávat resty. Práce mě bavila, byla různorodá, každý den jiná, mohla jsem se realizovat, uplatňovat svou kreativitu. Ale chyběl mi tzv. work-life balance. A se stejným perfekcionismem, s jakým jsem přistupovala k profesnímu životu, jsem přistoupila i k mateřství. Takže začátek nebyl vůbec jednoduchý. Byla jsem takový řešitel, tabulkový typ. Také jsem najednou měla hodně času a volnosti, která mi předtím chyběla, ale teď jsem ji pořádně neuměla využít. Občas jsem se cítila jak pes přivázaný u boudy. Můj život sklouznul tak trochu k přebalování, krmení, přebalování, krmení, přebalování a vyhlížení manžela, kdy už se konečně vrátí z práce. Hodně času jsem trávila venku s kočárkem, ale definitivní zlom nastal, když jsem se před narozením syna naučila řídit, a naše výletní éra tak mohla začít. Ne že by člověk nemohl cestovat bez auta, ale pro mě to prostě byla obrovská úleva a dávalo mi to mnohem víc možností.
A co pro mě znamená psaní blogu? Spojení se světem, možnost urovnat si své myšlenky, poklidit si v hlavě, ale také radost ze zdokumentovaných vzpomínek. Protože když to pak po čase vidíte černé na bílém, těší vás, že máte tak hezkou vzpomínku na ještě hezčí zážitky. A tím, že využívám i sociálních sítí k propagaci blogu, byl pro mě důležitý asi i ten pocit, když člověk zjistí, že v těch strastech, co mateřství přináší, není sám.
Hledala jste se? Co vás inspirovalo k dalším aktivitám na mateřské? A jak se vyvíjely? Dopadlo všechno tak, jak jste zamýšlela? Chtěla jste psát blog?
Myslím, že mám v sobě silnou potřebu něco tvořit. Zanechávat něco hmatatelného. Baví mě vyrábět, šít, malovat na keramiku, tvořit s dětmi, prostě produkovat nějakou hodnotu a ne jen konzumovat. Psát blog jsem nikdy neměla v plánu, to přišlo tak nějak přirozeně. Chtěla jsem vytvořit portál s inspirací na výlety, kde by rodiny vzájemně sdílely své zkušenosti. Něco, jako je Oveřenorodiči.cz, které vzniklo shodou okolností ve stejnou dobu jako můj blog. Ale neměla jsem finanční prostředky na vytvoření kvalitního webu, tak mi kamarád poradil, ať zkusím nejprve psát blog a pak časem, až získám peníze z reklamy, přejdu z blogu na portál. Nikdy by mě nenapadlo, že z blogu přejdu k vydání třech tištěných knih a jedněch omalovánek a reklamu nikdy dělat nebudu.
Jaký byl klíčový moment, který odstartoval úspěšnost blogu?
Přiznávám, že si nevybavuji žádný moment, kdy bych si řekla, ty jo, toto frčí. Fanouškovská základna, kterou mám, je poctivě vydřená. Nestojí za ní takřka žádná finanční investice v podobě sponzoringu ani žádné spolupráce. Myslím si, že nejvíc pomohlo, když jsem začala sdílet rodičovské nezdary. Cizí neštěstí táhne. Ale ono je v dnešní tobě těch blogů tolik, že ani nevím, jestli lze říci, že právě ten můj je úspěšný. Ale co můžu říct s jistotou, je to, že mám samé skvělé čtenáře! Potvrdilo se mi to i během offline setkání, během nichž jsem měla tu možnost potkat tolik neskutečně inspirativních lidí. Momentálně je mateřských blogů, které se věnují cestování s dětmi nespočet, obsahy se opakují a já cítím, že je čas se posunout možná trochu dál.
Co tedy máte za lubem? Kam dál se chcete posunout, až se situace v souvislosti s covidem zklidní?
Přiznám se, že nevím. Jen u sebe cítím, že nemám chuť vytvářet obsah, který už je, přijde mi to zbytečné. Možná jsem blogersky vyhořela, těžko říct. Ale také je možné, že za měsíc uvidím všechno jinak. Se mnou je to někdy jak na houpačce. Nerozhodná ženská, no (úsměv). Měla jsem jasný plán opustit volnou nohu a najít si stálé zaměstnání, když náš hoch nastoupí do školy. A najednou tu mám rozepsaného dalšího průvodce... A možná ani nemrknu a děti budu mít zase doma. Tahle doba tak nějak hatí mé „neplánované plány“. Nebo napíšu román! Kdo ví? Vystudovala jsem management, moc dobře vím, že bych měla mít připravený dlouhodobý i krátkodobý plán, cíle, měřítka, podle kterých budu vyhodnocovat plnění plánu. Ale já asi raději žiji, než abych plnila životní plán. Když to po sobě čtu, tak mě to až zaráží. Tohle je totiž něco, v čem mě mateřství změnilo. Nechávám se mnohem víc překvapit tím, co život přinese.
Letos jste napsala povídku a připravujete nového průvodce. Co vás ale živí?
Průvodce Saským Švýcarskem je napsán, čeká jen na svou grafickou podobu. Ten je ale zřejmě poslední, vlastně už ani neměl být, když ona je to taková krása! Takže do třetice všeho dobrého a zlého. A pak už konec. Moc mě baví propojovat svět, hledat souvislosti a styčné plochy, využívat synergií, těší mě věci analyzovat, zapojovat fantazii, vymýšlet nové věci. Moc mě bavilo pracovat třeba pro květinovou farmu Kytky od potoka a pomáhat jí s marketingovou strategií. Na druhou stranu cítím, že pro mě jsou děti opravdu priorita. A také to, jak moc pro své štěstí potřebuji pobyt v přírodě a pestrost všedních dní. Do zaměstnání se zatím nechystám. Jsem už dva roky na volné noze a troufám si říct, že jsem doposud byla schopna uživit sebe i děti (za vydatné podpory manžela). Co mě živí teď? To je velmi těžká otázka, protože žijeme aktuálně v nestandardní době. Měla jsem skvěle rozjeté některé projekty, které bohužel vzhledem ke koronaviru nedopadly. Moc jsem se těšila na offline akce pro matky BEZ dětí u nás na offline chalupě. To bez dětí zdůrazňuji (úsměv). Mezi prsty mi protekla jarní sezóna, kdy jen málokdo uvažoval, že by v létě vyrazil do Rakouska. Naštěstí je průvodce rakouskými Alpami nadčasový, tak snad se zadaří napřesrok. Ale nestěžuji si. Mohlo by být hůř.
Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?
Pro mě bylo narození dětí a celé mateřství určitě inspirující a také omezující (úsměv). V každém případě mi totálně přeházelo život vzhůru nohama, jakkoliv to zní jako klišé. Budování kariéry, které pro mě bylo kdysi důležité, se dostalo na druhou kolej. Já prostě najednou netoužím po tom dostat se výš a výš a výš, já si chci jen spokojeně žít, nikam se nehonit a prostě být. A k těm omezením. Ona je taková oblíbená fráze, že s dětmi nic nekončí. Ne, nekončí, ale je to prostě jiné. Samozřejmě, můžete si hodit děti do krosny a ujít svých třicet kilometrů, anebo se na pár let zastavíte, vrátíte se s dětmi do dětství a užijete si šťourání v kaluži na kilometrovém výletě odnikud nikam…
Jak se vám daří skloubit roli matky, práci a tvůrčí činnosti? Lze to vše časově zvládnout? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?
Horko těžko. Ale vždycky jsem si ukořistila večer chvilku na to, abych sedla se sluchátky v uších a sepsala si zápisek na blog. Uklidňovalo mě to. Když jsem psala knižní průvodce, byla jsem podrážděnější, dostavoval se bohužel občas i pocit frustrace, že chci pracovat a nemohu. Jsou prostě chvíle, kdy vás tzv. chytne slina a prostě to potřebujete napsat, jenže ono to nejde, protože máte dvě malé děti, které umějí moc dobře vycítit ten okamžik, kdy se vám to nejméně hodí a zrovna nutně něco potřebují. Velmi náročné období bylo, když jsem dokončovala průvodce Rakouskem, protože mě nenapadlo nic chytřejšího, že rovnou dodělám i dotisk Českosaského Švýcarska. Ještě, že máme babičky! Maminky nás v tom nikdy nenechají!
Změnila jste se jako maminka? Dělala jste napodruhé něco jinak než během první rodičovské dovolené?
Rozhodně jsem se v průběhu času jako matka měnila! Kéž by tak šel vrátit čas! Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si vybudovala nějaké mateřské sebevědomí. U dcery jsem bohužel dost často podléhala tlakům okolí a zpětně bych řadu věcí dělala jinak. Bohužel čas vrátit nelze. Až s narozením syna jsem dokázala spoustu věcí dělat tak, jak jsem opravdu cítila, že dělat chci a neměla jsem u toho nějaké prapodivné výčitky a pochybnosti. Na druhou stranu jsem u dcery byla ještě taková čerstvá, odpočatá, takže jsem možná měla více trpělivosti, než mám teď, když jim je 6 a 9 let. A jak se říká, že vám děti nastavují zrcadlo, tak to platí na 1000 %. Ještě nikdy jsem neviděla tak věrný obraz sebe samé. Někdy to člověka až zarazí a řekne si „Aha a sakra“.
Vystudovala jste marketing na VŠE. Do jaké míry vám pomáhá marketingové myšlení ve vašich aktivitách, např. v propagaci blogu? Oslovují vás firmy ke spolupráci? Zdá se, že ideově jdete úplně jinou cestou… Říkáte, že jste „divná“ blogerka…
Tak asi mi to pomáhá, ale já blog vnímám zřejmě trochu jinak než nějakou svěřenou značku a stejně tak k tomu i přistupuji. Sázím na autentičnost, nesdílím jen to hezké a moc dobře vím, jak bych mohla posunout blog ještě mnohem dál. Ale já prostě nechci. Na sociálních sítích nikdy nezveřejňuji jména ani fotografie dětí, i když všichni víme, že roztomilé děti a zvířátka prodávají nejlépe. Ono je toto v dnešní době hodně citlivé téma a řady lidí se asi dotknu, dostanu se na black list, ale já to tak prostě mám. Stejně jako děti učím, že když přecházejí silnici, tak se mají rozhlédnout, že se nemají bavit s cizím pánem na ulici, nedej bože otevřít někomu cizímu dveře, nechci jim ukazovat, že je naprosto přirozené sdílet náš život veřejně s kýmkoliv. A co se spoluprací týká, tak ty s poděkováním odmítám.
V čem jsou vaše knihy jiné, čím rodiče oslovují? Vždyť je přece řada blogů a průvodců, kde rodiče najdou potřebné informace…
Ano, to máte pravdu, blogů je v dnešní době nespočet, každý druhý je influencer, na webu najdete všechno. Jako velkou výhodu v dnešní online době vidím v tom, že mé knihy jsou prostě a jednoduše knihy, které si můžete vzít do ruky jako třeba knížku Káťa a Škubánek a s dětmi si je prohlížet a přemýšlet, kam vyrazíte. Děti můžou být u plánování výletu, dáte jim ten pocit důležitosti, že jsou součástí, že mohou spolurozhodovat. Ví, na co se můžou těšit. Starší děti pak baví hledat ve skutečnosti místa z knihy, fotit se stejně, jako jsou vyfocené děti v průvodci. A co se informací obsažených v průvodcích týká, tak se snažím předat i tipy, jak si výlet zpestřit. Málokde se v běžném průvodci dočtete, že si máte do batohu přibalit třeba štětec pro malování vodou na betonovém panelu u brodu potoka, bábovičky nebo gumáky, protože ten brod, ten prostě děti budou chtít zažít na vlastní kůži. Nás rodiče občas možná ani nenapadne, jaké možnosti v přírodě máme. Výlet není jen o tom dostat se z místa A do místa B. S dětmi se tam možná ani nedostanete. Třeba se zastavíte u první kaluže. Prostě je důležité mít oči dokořán. Já podávám pomyslnou berličku.
Sestavit knihu není jen tak, většinou je to kolektivní práce a něco stojí… S kým jste spolupracovala, kde jste sehnala peníze? Jak náročné to bylo?
Když bych býval věděl, tak bych býval… Je to fuška vydat knihu svépomocí! Já jsem nespolupracovala s žádným vydavatelstvím ani nakladatelstvím, neměla jsem žádné poradce ani redaktory, prostě jsem si razila cestu sama. Byl to velký projekt zahrnující spoustu aktivit, které jsem nikdy v životě neřešila. Třeba samotná volba tiskárny, ale pak i papíru, gramáže, typ vazby, technika tisku, sama jsem koordinovala grafičku a korektorku, sama jsem byla u tisku a schvalovala jej a hodně velké úsilí mě samozřejmě stálo získání dostatku finančních prostředků. Tisk průvodců a dotisk prvního průvodce jsem financovala díky dvěma úspěšným hithitovým kampaním, které jsem si „spíchla“ takřka na koleni. Velký dík patří mé kamarádce Zuzce Havlínové, která mi pomohla s prezentačním videem. Jsem schopna naučit se řadu věcí, ale na tohle jsem už byla krátká (úsměv). No a pak se nabalila tvorba eshopu, logistika, účetnictví…, takže asi dokážete pochopit, co ve mně vyvolávají neustálé dotazy mého okolí: „A co teda jako děláš, když už máš děti ve školce/škole?“. Jedna věc je napsat knihu, další věc je knihu zrealizovat a to nejnáročnější přijde pak – knihu prodat.
Proč se věnujete právě krajině Českosaského Švýcarska a Rakouským Alpám? Jsou to vždy tipy na letní výlety?
Českosaské Švýcarsko je má srdeční záležitost. Pocházím z Děčína a nedám na tuto oblast dopustit. Pořídili jsme si tam i chaloupku, kde už dokonce proběhlo několik offline setkání s aktivními maminkami z řad čtenářek mého blogu. Moc ráda šiji dovolené na míru, jak říkám „sakumprdum“. A rakouské Alpy jsou prostě nádherné! Jestli je nějaké místo v horách babyfriendly, tak je to právě Rakousko! Tolik stezek pro děti třeba ve výšce 2 000 m.n.m., které jsou sjízdné s kočárkem! A ty výhledy! Rodič prostě stojí, kochá se a děti jsou v sedmém nebi. Letos jsme chtěli s dětmi posunout laťku o kousek výš a zaměřit se na Dolomity. Bohužel to neklaplo, tak snad příště. V průvodci rakouskými Alpami je i pár tipů na zimní dovolenou, protože to je téma, které řadu rodičů zajímá – kde je to v Alpách s malými lyžaři nejlepší.
Napsala jste na svém blogu www.sdetmivbaglu.cz velmi pěkný upřímný příspěvek o bariérách, které každý v sobě máme a vzájemně je poměřujeme, o respektu k nim i jak je překonávat, aby se např. i maminky s malými dětmi nebály, že cestování nezvládnou… (odkaz zde: https://bit.ly/3mMxf9t) Z toho mluví vaše vlastní zkušenost?
Ano, ostatně jak popisuji v článku, s narozením dcery jsem zřejmě porodila i pytel starostí, které mi bránily v tom někam vyrazit. A moc mě těší, že mi už poměrně dost maminek napsalo, jak jsem jim tímhle sdílením pomohla se zbavit vlastního strachu a překonat ty své bariéry, které jim stály v cestě.
Jak váš život ovlivnila letošní vlna pandemie?
Tak pokud to vezmu v osobní úrovni, tak velmi. Pro mě to byl čas obrovského uvědomění si řady věcí. Ono to zní jako klišé, ale je to tak. A nemyslím tím jen to, že člověk musí vzít na vědomí pomíjivost žití, to, že nic není věčné a jak dobře jsme se vlastně měli. Já jsem celou pandemii prožívala hodně intenzivně, dalo by se říct, že jsem se zařadila do toho „tupého stáda“, jak bývají lidé, co mají obavy, označováni. Náš syn byl v lednu hospitalizován kvůli viróze v nemocnici a strávil několik dní na kyslíkové podpoře. Takže já jsem koronavirus rozhodně nebrala na lehkou váhu. A zjistila jsem, že kromě strachu musím bojovat i s nepříjemnými tlaky společnosti, s pocitem, že se musím obhajovat, proč to já mám jinak než ostatní. Troška víc empatie a úcty mezi lidmi by neškodila. Fascinující pro mě bylo i to, jak jsme v březnu drželi společně, razili hesla „společně to zvládneme“ a teď, o pár měsíců později, je společnost rozdělena a brojí sama proti sobě. Nezbývá než si přát, abychom brzy žili naše životy bez omezení. A do té doby se pokusit v tom negativním hledat alespoň něco trošku pozitivního.
www.sdetmivbaglu.cz
