pátek
19. dubna 2024
svátek slaví Rostislav
V obchodním domě firmy A. Wenke a syn, realizovaném podle návrhu architekta Josefa Gočára, dnes sídlí Městské muzeum v Jaroměři
© Městské muzeum v Jaroměři



Stopy v písku / Jaměřská rodina Wenke

JAROMĚŘ: Rodinný příběh, který v sobě ukrývá šumění moře v mušličkách, dodnes ceněnou architektonickou „perlu“ v podobě obchodního domu navrženého architektem Josefem Gočárem i vůni motorového benzínu aut Aero a motocyklů Indian, je spjatý s Jaroměří. Díky nové expozici městského muzea opět ožívá a může být pro mnohé inspirací, jak bylo možné od píky vybudovat prosperující firmu na řemeslu, které nemělo ve vnitrozemí žádnou tradici. A můžeme někoho přivádět k úžasu nad tím, že na mušličkách se dá zbohatnout.

Autor článku: 
Martina Vítková, kurátorka Městského muzea v Jaroměři

Jak to všechno začalo

Počátky příběhu musíme hledat v 70. letech 19. století v Třebechovicích pod Orebem. Právě zde se seznámil Albert Wenke (1844–1905), rodák z kladského lázeňského města Bad Reinerz – dnešních polských Dušníků, s Annou Vitouškovou (1845–1923). Anna byla dcerou místního majitele koželužny a žila u rodičů s malým synem Josefem (1868–1929). Jejich setkání velmi pěkně popisuje rodinná kronika, kterou sepsal v 60. letech 20. století vnuk Karel: „Vincík Probušků (pozn. synovec Anny Vitouškové) byl v tom čase vyslán do lázní Dušníků-Reinerz, kde se měl učit německy. Jednou přišel domů na svátky a přivedl s sebou svého přítele z Dušníků Alberta Wenke, pouhého Němce. V Třebechovicích ale neuměl skoro nikdo německy. A tu „die Anna“, která němčinu znamenitě ovládala, dělala mu tlumočníka i společnici. Za nějaký čas přišel milý pan Wenke z Dušníků pěšky do Třebechovic za milou Aninkou, což se pak opakovalo několikráte, až se z toho stala známost.

 

Příchod do Jaroměře

Albert s Annou se rozhodli v létě roku 1872 přestěhovat do Jaroměře. Možná za lepšími podmínkami pro obchodování, Jaroměř v té době zažívala vzestup společenského a kulturního života, ale také na pozvání Anniny starší sestry Josefíny. Ta se postarala o zajištění podnájmu na Pražském předměstí v blízkosti Etrichovy továrny na zpracování juty. Deník Josefa Wenkeho uchoval vzpomínku na stěhování zachycenou místy až poeticky: „Po neurovnané a málo používané okresní silnici, vedoucí z malého ale útulného městečka Třebechovic pod Orebem, směrem k pevnosti Josefovu, kodrcal se v roce 1872 těžce formanský povoz, vysoko naložený nábytkem, slunce nemilosrdně pražilo na prachu plnou silnici, tak že celá příroda jen těžce dýchala.“ Jsou zde zachyceny ale i emoce, které tehdy tříletý chlapec prožíval. Jak těžké pro něho bylo opustit milované prarodiče, řeku, kam chodil s dědečkem na ryby, a místo, které bylo doposud jeho domovem.  A nové bydliště se mu moc nelíbilo.: „Hošík zatím rozhlížel se po dvoře a nejbližším okolí ze vrat, ale nějak smutně sedl si na patník a mnoho nescházelo a dal se do pláče, nějak se mu to zde nelíbilo.“ Malý Josef nemohl tehdy tušit, že se jednou sám vepíše do historie Jaroměře, neboť v letech 1904–1907 zasáhne do proměn města ve funkci radního pro stavební záležitosti a nelehkým výzvám bude čelit ve funkci starosty města v letech 1914–1918.

 

Založení firmy a svatba Alberta a Anny

V roce 1872 Albert zakládá svou vlastní firmu na výrobu mušlového zboží a ozdobné kartonáže. Rozhodl se usadit v cizí zemi, jejíž jazyk neovládal, a uživit sebe i rodinu řemeslem, které nemělo ve vnitrozemí žádnou tradici. Jeho firma se stala první svého druhu v Českém království. Dne 30. října téhož roku potvrdil svůj vztah s Annou Vitouškovou v třebechovickém kostele sv. Ondřeje. O mnoho let později vnuk Karel, ke svatbě svých prarodičů v rodinné kronice poznamenal: „Bylo od babičky odvážným krokem vdát se za muže tak podivného řemesla, které neskýtalo záruku výnosu a tím spokojeného a klidného živobytí.

V pronajatém bytě začal Albert vyrábět své první předměty zdobené mořskými mušličkami. Kde se takovému řemeslu naučil, není známo. Rodinné paměti se zmiňují o pobytu u moře, odkud si dovezl na památku několik mušlí. Patrně tam uviděl oblíbený sortiment upomínkových předmětů z mušlí a našel inspiraci pro svou budoucí práci. Výrobě papíru a kartonáže se mohl vyučit v papírně v Dušníkách. Nejraději prý vyráběl montované předměty s velkými mušlemi, svícny, ořezávače doutníků, stojánky na doutníky, popelníky, teploměry s kotvou na mušli, závěsy do oken s andělíčky a mnohé jiné ozdobné zboží. Nepoužíval žádný stroj, vše zhotovoval pouze ručně. Mušle dovezené převážně z Jaderského a Středozemního moře objednával v Hamburku od firmy Umlauff. Na práci s mušlemi a jejich následné třídění vzpomíná Josef Wenke ve svém deníku, kdy to byla právě jeho pravidelná činnost po návratu ze školy: „[…] obyčejně došla bedna dráhou, mušle v papírových sáčcích po 2–5 kg. Na hranicích zásilku vždy rozbednili, mušle docházely beze cla, a aby nemuseli každý sáček zvlášť otevírat, roztrhli jednoduše papír a viděli obsah. Ale dírou tou se mušle vysejpaly a v bedně bylo pak všechno smíchané. To byla pak práce Pepova, aby když přišel ze školy rozdružil mušle a přesypal do plátěných pytlů, v kterých jsme doma mušle skladovali. Přesto se vždy Wenke náramně zlobil na bezohlednost celních úředníků.

Odbyt Albertových výrobků měla na starosti manželka Anna. Dohodla se na prodeji s jaroměřskými kupci a brzy se ukázalo, že o zboží je zájem. Dle rodinné kroniky přinesla úspěch též účast na výstavě v Pardubicích roku 1873, kde se „nejen dobře prodávalo, ale výrobky byly oceněny i výstavní medailí. Následovaly další úspěšné výstavy a rozhodnutí Anny zažádat o povolení k podomnímu obchodování. V obchodní knížce vystavené 18. dubna 1874 ve Dvoře Králové se nacházejí záznamy o navštívených městech a lázních, a to až do roku 1879. Podle dochovaného Annina lístku se jí prodej dařil a přinesl s sebou i jistý zisk. S přibývající poptávkou a vzrůstajícím odbytem již Albert nestačil vše vyrábět sám. Výrobní činnost vyžadovala větší prostor a bylo nutné přijmout i dělnici, která by se naučila „mušlovat“, což znamenalo lepit mušličky na krabičky, fotorámečky, křížky a soustruhované předměty zhotovované místními řemeslníky. Ve firmě od svých 14 let aktivně působil i mladý Josef. V prosinci roku 1882 se Albertovi a Anně narodila dvojčata – Emma (1882–1966) a Bedřich (1882–1884).

 

První obchod a stěhování na hlavní jaroměřskou třídu

První obchod zřídili Albert s Annou nedaleko svého bydliště. V dubna roku 1884 koupili protější dům čp. 49 s velkou ovocnou zahradou. Už od dva roky později plánovali dům přestavět a rozšířit. Nakonec se ale manželé rozhodli přestěhovat na hlavní jaroměřskou třídu. V roce 1887 koupili dům čp. 81 na dnešní Husově třídě, kde se v přízemí nacházela velká kartonážní a mušlařská dílna se skladem mušlí. V přilehlém krámku probíhal prodej zboží. Poptávka po ozdobných mušlových předmětech, ale i po jiném druhu sortimentu stoupala, a vznikla potřeba většího prostoru pro výrobu i obchod. Albertovy mušlové kartonáže, ozdobné rámečky a zrcadla prodávali s úspěchem podomní obchodníci. Žádaným zbožím těchto obchodníků na cestách bylo drobné zboží jako například hřebínky, zrcátka, kartáčky na vousy a špičky k dýmkám nebo plechové hračky, tzv. „špileraj“. S výrobci tohoto galanterního a hračkářského zboží navazoval Josef Wenke kontakty na veletrhu v Lipsku a snažil se tak rozšiřovat prodejní nabídku rodinné firmy.

V dubnu roku 1892 si Albert s Annou nechali vedle svého domu čp. 81  zakreslit parcelu pro výstavbu nového domu. Byl postaven v historizujícím stylu místním stavitelem Josefem Sehnoutkou. Do přízemí byly naplánovány prodejní místnosti, kam velkými výkladními skříněmi pronikal dostatek denního světla, zatímco večer nasvítily vystavené zboží plynové lampy. První patro sloužilo rodině. Za domem vznikl výrobní areál postavením budov pro sklady a dílny. Albertova firma tehdy zaměstnávala již přes 20 lidí.

 

Josef Wenke společníkem firmy a přeměna názvu firmy na A. Wenke a syn

Dne 28. října 1893 se v chrámu sv. Mikuláše v Jaroměři uskutečnila svatba Josefa Wenkeho a Anny Sehnoutkové. Josef se stal spolumajitelem firmy s třetinovým podílem a dosavadní jméno firmy se změnilo na A. Wenke a syn – továrna a velkoobchod galanterní. Byl to právě mladý Josef, který přišel s myšlenkou rozšíření prodeje zboží pomocí zásilkového obchodu a proměny malé firmy na velkoobchod. Novinkou se také stalo rozesílání obrázkových katalogů zákazníkům společně s objednaným zbožím. Firma je vydávala v češtině, němčině a některé také v chorvatštině. Rodinný obchod si postupně vytvořil pevnou síť stálých drobných odběratelů v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni.

V létě 1905 byl Albert Wenke stižen mozkovou mrtvicí a nedlouho poté zemřel. V závěru svého života mohl sledovat, jak se firma, kterou od píky budoval, slibně rozvíjela. Když se do Jaroměře stěhoval, byl vlastníkem toho, co se vešlo na jeden formanský vůz. Svým dědicům zanechal tři domy a prosperující firmu s výrobním areálem. V dědickém řízení, které proběhlo 16. prosince 1905, získal firmu a dům čp. 91 s továrními budovami Josef Wenke.

 

Cesta k obchodnímu domu

V době, kdy Josef firmu přebíral, počet objednávek a tím i počet expedovaných zásilek stále stoupal. V roce 1905 bylo odesláno 15 208 zásilek a o rok později jejich počet stoupl na 19 841. To byl také jeden z důvodů, proč začal přemýšlet o nové obchodní budově. Plánoval postavit reprezentativní budovu sloužící obchodu, který by zároveň zahrnoval dostatečný pracovní prostor pro zaměstnance i důstojné podmínky pro práci. Josefův nejstarší syn Karel v rodinné kronice uvádí, že otec často říkával, že „nepotřebuje vilu za městem, ale pěkné prostředí, ve kterém on i personál po celý den žije, vila na spaní není zapotřebí“. Ze svých mnohých cest si přivážel cenné informace o současných trendech v obchodování a též inspiraci pro pozdější stavební záměr. Navštěvoval výstavy a zajímal se o nové proudy v architektuře. V době léčebného pobytu v německém Bad Nauheim, v červenci roku 1903, navštívil Frankfurt nad Mohanem, kde si koupil vytoužený fotoaparát značky Kodak a prohlédl si obchodní dům Schmoller. Možná tehdy se rodila jeho představa obchodního paláce, kde by nevěsta nakoupila celou výbavu.

Josef se nakonec rozhodl svůj obchodní dům postavit v místě rodinné zahrady v proluce mezi domy, které patřily rodině. V září roku 1908 požádal v dopise sestru Emmu o prodej zahrady. V říjnu roku následujícího byly všechny úřední náležitosti dokončeny a ze zahrady se stala stavební parcela. Jelikož měl Josef v rodině dva stavitele – tchána Josefa Sehnoutku a švagra Josefa Mášu – mohl čerpat z jejich zkušeností a ve stavitelství se velmi dobře orientoval. Své poznatky si zapisoval a zakresloval do deníku, který se zčásti zachoval. Na přelomu října a listopadu roku 1909 Josef sepisuje své několikastránkové požadavky na obchodní dům a vykresluje svoji představu. Projekt na stavbu svého obchodního domu zadal postupně dvěma jaroměřským stavitelům. Prvním byl ředitel místní řemeslnické školy Josef Hofman. Projekt nesoucí se v duchu historismu s prvky secese, nesplňoval Josefovu představu. Proto Josef oslovil svého švagra Josefa Mášu. Ten s využitím podkladů od Josefa Hofmana vytvořil návrhy, které již více odpovídaly Josefově představě. Ale ani s těmi nebyl náročný stavebník zcela spokojen. Problémem byla podoba přední fasády a schodišťového prostoru uvnitř stavby. Josefovy představy dokázal zhmotnit až mladý architekt Josef Gočár. Žák Jana Kotěry, který v té době pracoval již ve vlastním ateliéru a měl za sebou i několik samostatných prací. Tehdy pracoval i v nedalekém Hradci Králové, kde vznikalo podle jeho návrhu železobetonové schodiště z armovaného betonu. Gočárovy návrhy už Josefovi lépe zapadaly do jeho vize a z obchodní cesty do Vratislavi si mohl do svého stavebního deníku poznamenat: „Nic zvláštního či nového jsem nenašel. Podobný portál jako my budeme mít tam není.“

Celkové náklady na stavbu činily 111 371 K. Gočárův honorář byl 1 050 K. Slavnostní otevření obchodního domu, jehož se zúčastnilo přes 3 000 návštěvníků, proběhlo 16. května 1911. K zahájení provozu prodejního paláce byla vydána reprezentativní brožura, která seznámila čtenáře s výstavbou domu a jeho tvůrci, podrobně popsala všechna jeho oddělení a současně představila kancelářské zázemí a výrobní prostory. Firemní prezentaci nového obchodu doplnilo vytištění několika verzí pohlednic.  V dobovém tisku vyšly pochvalné články i nadšené zprávy: „V Jaroměři otevřen byl velkolepě postavený obchodní dům, který svou velkoměstskou stavbou jest jediný svého druhu snad na celém českém venkově, takže Jaroměř byla obohacena o jednu přednost oproti druhým městům.

 

Osudy firmy po postavení obchodního domu

V době otevření obchodního domu se firma A. Wenke a syn nacházela na vrcholu své prosperity. Obchodem „žila“ celá rodina včetně Josefových synů Karla, Oldřicha a Vladimíra. Firma nadále prosperovala až do začátku 1. světové války. Výkladní skříně obchodu namísto obvyklých hraček zaplnily po čtyři léta vojenské předměty. S důsledky rozpadu habsburské monarchie se firma vyrovnávala těžce. Vznikem Československa se narušily dosavadní obchodní vztahy, z nichž mnohé již nebylo možné obnovit. Obchod přišel až o 85 % odbytišť. Zavedení nových prodejních odvětví a zaměření firmy na tuzemské odběratele mělo nahradit snížený odbyt v zahraničí. Nabídku zboží, kterou dříve obstarával Josef Wenke sám, zajišťovali nyní obchodní cestující - Rudolf Cejnar a Alois Seliger, jimž pomáhali také Josefovi synové Karel a Oldřich.

Obchodní dům byl v té době rozdělen do tří oddělení. Rodinnou specialitou firmy zůstával i nadále prodej mušlového zboží, který tvořil první oddělení. Mušlové předměty se vyráběly  v objektech, postavených na dvoře za domem čp. 91, v nichž pracovalo téměř 50 dělníků.  Zboží se vyváželo do Anglie, Severní Ameriky a na pobřeží Jaderského moře. Zhotovovaly se též přepychové kartonáže a kazety různých druhů. Ve druhém oddělení se prodávalo galanterní zboží a plechové předměty včetně kuchyňského nádobí a hraček. Nové zákazníky mělo přilákat reklamní heslo „Vše pro kuchyň“. Ve třetím oddělení, s vlastní kanceláří a samostatnou účtárnou, se prodávala obuv. Od roku 1917 měla firma A. Wenke a syn uzavřenou dohodu s obuvnickou firmou T. & A. Baťa ze Zlína. Obuv se prodávala přímým spotřebitelům, ale i obchodníkům a majitelům továren pro dělníky. V květnu 1919 byla nově otevřena filiální prodejna obuvi v Trutnově, jejíž schopný obchodní zástupce Johann Russ „doslova zaplavil obuví Krkonoše“. Obuv se dobře prodávala nejen v Trutnově, ale i v Jaroměři. Nejstarší syn Josefa Wenkeho Karel do firemní kroniky poznamenal, že „tehdy činil obrat těchto dvou prodejen asi 1/5 celého obratu Baťova v Čechách“.

 

Osud firmy po smrti Josefa Wenkeho

Na konci roku 1928 se zdravotní stav Josefa Wenkeho zhoršil. Ve firmě tehdy působili už všichni tři synové. Prostřední z nich, Oldřich se od 1. ledna 1928 stal společníkem firmy. Nejstaršího z bratrů Karla otec učinil společníkem již v roce 1923. Nejmladší Vladimír byl studentem strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze a z důvodu otcovy nemoci studium přerušil, aby bratrům ve vedení obchodu pomohl. Na jaře 1929 Josef Wenke zemřel. Obchod převzali synové Karel a Oldřich. Nechali si vypracovat obchodní bilanci, která ukázala, že firma nevykazuje zisk a je pasivní. Bratři se rozhodli rodinný podnik zachránit a potřebný kapitál získali formou bankovního úvěru. V roce 1931 ve firmě pracovalo 27 dělníků, 15 úředníků a 11 prodavačů. Cena skladových zásob činila 1 milion korun a roční obrat dosahoval 10 milionů. Na začátku 30. let se však začaly projevovat důsledky hospodářské krize. V roce 1932 došlo k více jak dvojnásobnému snížení  produkce zboží oproti roku 1929 a o dvě léta později byla dokonce šestkrát nižší.

Jelikož byli všichni tři  bratři vášnivými motoristy vsadili kartu na prodej motocyklů a automobilů, který měl firmě pomoci k prosperitě. Založili sportovní oddělení a Vladimír se stal oficiálním zástupcem motocyklů Indian pro oblast východních Čech. Brzy následovalo i zastoupení automobilů Aero továrny na výrobu letadel dr. Kabeše z Prahy Vysočan, které po roce 1936 vystřídalo zastoupení automobilů „Z“ Československé zbrojovky v Brně. V prodeji motocyklů došlo později i na výrobky České zbrojovky ze Strakonic. Nově bratři založili i několik nových filiálních obchodů, které měly také přispět ke zlepšení hospodářského výsledku. Ale ani zřízení prodejny v Hradci Králové, do níž sourozenci vkládali mnoho nadějí, nepřinášelo potřebný zisk. Vzniklé dluhy byly nakonec umořeny dražbou firemních budov 4. listopadu 1938. Objekty získala Občanská záložna v Jaroměři.

Karel Wenke poté pracoval jako dělník v jaroměřském textilním závodu Lina a na podzim svého života se rozhodl sepsat rodinnou kroniku i uspořádat rodinný archiv. Zachránil tím mnoho informací – o chodu firmy, o svých prarodičích, rodičích a mušlové výrobě – o které bychom byli dnes ochuzeni. Nepodařilo se mu zachránit rodinný podnik, ale podařilo se mu zachránit historickou paměť. Přesto si v rodinné kronice povzdechl: „Musel jsem občas vyslechnout pomlouvačné řeči, nebo štiplavé poznámky o tom, že synové utratili to, co jim otec našetřil, ale nesnažil jsem se něco vymlouvat. Těžko by někdo pochopil mnohaletý boj o zachování podniku a dobrého jména, a tak mi zbývalo jen vnitřní uspokojení, že jsem zachránil, co se dalo.“ Bratr Oldřich odešel za protektorátu do Prahy a později se stal soudním znalcem v oboru motoristiky. Nejmladší Vladimír se snažil pokračovat v provozování autoškoly, kterou s pomocí bratrů v druhé polovině 30. let zřídil. Provoz autoškoly se mu podařilo udržet až do roku 1943, kdy byla Němci uzavřena, a on byl i se svými spolupracovníky nasazen do firmy Junkerswerke ve Dvoře Králové. Po roce 1945 autoškolu nakrátko obnovil. Jako instruktorka zde tou dobou působila i Vladimírova manželka Františka, se kterou se oženil v létě roku 1943. V roce 1948 musel autoškolu předat národní správě a byl pověřen jejím vedením. V létě 1953 byl i s rodinou vystěhován z Jaroměře do nedaleké vesnice Dolany a pracoval v dělnických profesích.

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Královéhradecký kraj ocenil významné osobnosti v regionu. Mezi oceněnými je kardinál Dominik Duka, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec a laureáti z oblasti sportu, školství, vědy i umění. In memoriam získal Medaili Královéhradeckého kraje I. stupně uznávaný zoolog a „Legenda Krkonoš“ Jiří Flousek.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
18.04.2024

ČR: Tradice oslav české hudby se v letech zakončených čtyřkou koná pravidelně už od roku 1924. Jejím cílem je připomenout význam českých skladatelů a interpretů pro domácí i zahraniční kulturní prostředí.

Celá ČR, zahraničí
Hudba, Památky, Soutěže a festivaly
EDITORIAL
17.04.2024

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na své 98. schůzi schválila návrh zákona o státní památkové péči, který je dílčí technickou novelou a upravuje zejména dvě oblasti.

 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Architektura, Památky
Co se děje
17.04.2024

DOMAŽLICE, LITOMYŠL: Ústředním místem oslav dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany bude letos Festival Smetanova Litomyšl, který se uskuteční v termínu od 8. 6. do 7. 7. V hlavním programu tohoto významného hudebního svátku vystoupí pouze jeden jediný amatérský soubor. Jmenuje se Čerchovan a jedná se o pěvecký sbor působící v Domažlicích nepřetržitě od svého založení v roce 1901. V současné době ho tvoří přibližně 45 amatérských zpěváků a od roku 1997 stojí v jeho čele sbormistr MgA. Marek Vorlíček. Právě jeho jsme při příležitosti mimořádného festivalového vystoupení požádali o rozhovor.

Pardubický kraj, Plzeňský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Lidová kultura, Památky, Soutěže a festivaly
Články a komentáře
17.04.2024