Jinecký rodák Josef Slavík se se svými rodiči, kantorem a regenschorim Antonínem (1782-1853) a Barborou (1872-1836), a třemi sourozenci přistěhoval do Hořovic v březnu roku 1815. Patrně o Velikonocích 1815 devítiletý Slavík zahrál poprvé na vrbnovském hořovickém zámku a stal se spolu se svým otcem členem hudebního kroužku kolem revidenta hraběcích železáren Josefa Labora (1790-1872) a sekretáře Billa. Jako nadaný houslista byl za podpory Evžena hraběte z Vrbna (1786-1848) přijat 1. listopadu 1816 ke studiu na Konzervatoři hudby v Praze, kterou pod vedením houslového titána Friedricha Wilhelma Pixise (1786-1842) dokončil v prosinci 1823. Potom zaujal místo v orchestru Stavovského divadla, aby byl účastníkem stabilizace scény a obnovení českých představení za ředitelského triumvirátu Polawsky – Kainz – Jan Nepomuk Štěpánek. Tam měl také možnost poznat vynikající pěvce té doby. Přátelil s obrozenci Františkem Palackým (1798-1876), Karlem Vinařickým (1803-1869), Josefem Josefovičem Jungmannem (1801-1833), A. V. Šemberou (1807-1882), Karlem Macháčkem (1789-1846), Antonínem Fähnrichem (1802-1852), a jinými.
Po veřejných koncertech v Praze a Teplicích, a vystoupeních v Hořovicích, Karlových Varech či Konopišti, odešel mladý umělec do Vídně, kde zpočátku zastával neplacené místo eléva v orchestru císařské dvorní kapely, účinkoval při mších, vyučoval děti hře na housle a komponoval. Brzy se seznámil s vídeňským skladatelem Franzem Schubertem (1797-1828), který mu věnoval svou Fantasii C, op.159, již provedl v dubnu 1828. Po setkání s houslovým velikánem Nicolem Paganinim (1782-1840), jenž v rámci svého jediného evropského turné uskutečnil jen ve Vídni čtrnáct koncertů, pomýšlel mladý houslista na náročnou kariéru cestujícího virtuosa. Z připravovaného koncertního turné však uskutečnil jen jeden koncert v bývalém Prešpurku (duben 1828); zájezd do Paříže (listopad 1828 až březen 1829) nesplnil očekávání, protože kritická Paříž byla virtuosy přeplněna. Po návratu do Vídně se stal skutečným členem císařské dvorní kapely a spřátelil se s klavíristou Fryderykem Chopinem (1810-1849), se kterým začal pracovat na variacích na Beethovenovo téma.
Poslední vídeňský koncert (28. dubna 1833) byl však přece jen Slavíkovým triumfem. Pak, ačkoli nebyl zcela zdráv, odjel na plánovanou koncertní cestu, avšak 30. května 1833 náhle v Pešti zemřel. Zanechal na třicet skladeb převážně virtuosního charakteru.
V Hořovicích kromě hraní na zámku či v kostele vystoupil Slavík poprvé 10. října 1824 v sále bývalé hořovické radnice, 27. a 28.srpna 1825 vypomáhal hořovickým ochotníkům jako nápověda ve hře českého pedagoga a dramatika Václava Klimenta Klicpery (1792-1859) Valdek, potřetí zahrál na dobročinné akademii 29. července 1830, a pak hned 2. srpna 1830 při slavné hořovické pouti Portiunculae v kostele Nejsvětější Trojice a potom po hostině v horní chodbě františkánského kláštera, nyní Základní umělecké škole Josefa Slavíka Hořovice, kde je možno dodnes spatřit v podlaze vyryté „S“.
Po Slavíkově úmrtí byl jeho odkaz v průběhu 19. století i v Hořovicích dále připomínán. Významný kovolitec, hořovický rodák, Slavíkův příbuzný a také přítel Boženy Němcové, Josef Branislav Mencl (1816-1864) sepsal osudy houslistovy rodiny (1859), byl založen zpěvácký spolek Slavík (1862) a v roce 1892 hořovičtí významně participovali při oslavách odhalení pamětní desky na obecné škole v Jincích. Protektorem dvoudenní slavnosti a donátorem artefaktu byl majitel hořovického panství a komárovských železáren Wilhelm kníže von Hanau (1836-1902), jehož komárovská knížecí kapela také slavnost doprovázela; z Hořovic se účastnili členové městského zastupitelstva, knížecí lesníci, zástupci Sokola, divadelní ochotníci, hasičský sbor i sbor vojenských vysloužilců. Spojené pěvecké sbory Příbrami a Hořovic zazpívaly kantátu a chorál Karla Bendla. Až do své smrti o památky na svého slavného nevlastního bratra pečoval svérázný hořovický městský tajemník Josef Slavík (1843-1903).
Začátek 20. století přinesl velkolepé oslavy stých Slavíkových narozenin v rodných Jincích (1906), které byly velmi dobře připraveny i celou řadou článků v tisku, a právě vydaným Slavíkovým životopisem zbirožského advokáta a regionálního historika JUDr. Jana Pohla (1861-1914). Ze všech okolních měst a obcí se dostavili zástupci všech společenských tříd, ale i členové pražské městské rady, členové jednoty českého pěvectva, kapelníci, skladatelé, redaktoři z domova i z ciziny, okresní starosta a poslanec Josef Mareš ze Zdic, Dr. Maličký st. z hořovického městského zastupitelstva, ředitel panství Liebus, ředitelé komárovských železáren Herold a Jakoubek, Slavíkova neteř Marie Kalinová (1874-1933), a mnozí a mnozí další. Hlavním řečníkem byl hořovický rodák, poslanec a šéfredaktor Národních listů Josef Anýž (1852-1912), na Slavíkově rodném domě byla odhalena pamětní deska, ale vrcholem oslav byl koncert v sále Eškova hotelu. Houslový virtuos František Ondříček (1857-1922) zahrál za doprovodu Josefa Faměry (1883-1914) znovuobjevený Slavíkův koncert a moll z roku 1832 a sedmatřicetiletá primadona Národního divadla v Praze, první Dvořákova Rusalka a spolužačka Emy Destinnové, Růžena Maturová zazpívala české písně.
Podobných ovací se Slavíkovi dostalo při převezení jeho ostatků do vlasti v roce 1933. Po zrušení leopoldovského hřbitova, kde byl 1. června 1833 pochován, byly jeho ostatky uloženy 12. listopadu 1871 uloženy na hřbitově kerepešském, po zrušení kerepešského hřbitova odpočívaly v letech 1903 až 1933 na hřbitově rakoskereszturském. Až zásluhou emeritního profesora budapešťské konzervatoře Františka Praského (1871-1936) byly 26. dubna 1933 exhumovány, odvezeny i s pomníkem do Prahy, a umístěny na Vyšehradském hřbitově. Při této příležitosti probíhaly Slavíkovy oslavy také v Jincích, v Hořovicích a v Praze. Spolu s ministry, ministerskými rady, představiteli české šlechty, městskými radami, umělci a jinými činiteli byli v přípravném výboru také starosta Hořovic Josef Ptáček a majitel hořovického panství kníže Jindřich von Hanau hrabě von Schaumburg (1900-1971). V sále hořovické radnice zahráli tehdy Slavíkovy skladby studenti Pražské konzervatoře, mezi nimi Bedřiška Seidlová (1914-1995), poprvé a naposledy v Hořovicích Alexandr Plocek (1914-1982) a později v zahraničí velmi úspěšný přítel Bohuslava Martinů Petr Rybář (1913-2002).
V lednu 1947 se v místním kině Vlast uskutečnila premiéra Krškova dramatu Housle a sen s Jaromírem Spalem v titulní roli. Exteriéry filmu se sice natáčely v Hořovicích, ale pro natáčení interiérů se musel štáb uchýlit do zámků Veltrusy a Valeč. Ve foyer hořovického kina byla tenkrát uspořádána výstava památek na Josefa Slavíka z majetku jeho poslední příbuzné, praneteře Marie Jíchové (1907-1975).
Od 1. září 1949 byl i v Hořovicích ustaven nový Městský hudební ústav, který od počátku nese Slavíkovo jméno.
Při příležitosti 150. výročí narození houslisty (1956) vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dílo Stanislava V. Klímy Josef Slavík s podtitulem Život a dílo velkého českého houslisty a Muzejní odbor Závodního klubu Obchodních tiskáren v Hořovicích práci PhDr. Václava Čepeláka a PhDr. Bořivoje Mikody Josef Slavík.
Dne 19. března 1956 se v Hořovicích konala přednáška českého hudební pedagoga, skladatele a spisovatele Dr. Bohumíra Petra o životě a díle Josefa Slavíka, po které houslový virtuos Václav Rábl (1926) zahrál některé Slavíkovy skladby, které všechny souborně provedl v roce 120. výročí Slavíkovy smrti. Téhož roku byla instalován pomník s bustou (akademický sochař Antonín Lhoták) v parku před nynější Základní uměleckou školou Josefa Slavíka v Hořovicích.
Inspirován těmito slavíkovskými oslavami, životními osudy předčasně zesnulého umělce i regionální tradicí založil třetí ředitel hořovické hudební školy Vojtěch Hrubý (1915-2006) nejprve Slavíkovo smyčcové kvarteto, komorní sdružení učitelů hudebních škol Podbrdska, a posléze koncertní cyklus Hořovické Slavíkovo hudební léto, jenž byl v roce 1990 přejmenován na Slavíkovy Hořovice.
Již ve druhém ročníku (1958) vystoupila v rámci cyklu v Hořovicích opět Bedřiška Siedlová (1914-1995), tehdy již zralá houslistka, známá také z filmu k poctě Otakara Ševčíka Hudba srdcí (1934), a Slavíkovo smyčcové kvarteto provedlo obnovenou světovou premiéru Kramářova smyčcového kvartetu d moll. Poté bylo každoročně organizováno pět až osm koncertů žáků, souborů, učitelů a hostů.
Od roku 1969, kdy pátý ředitel školy František Procházka (1932-2017) založil Kruh přátel hudby při Lidové škole umění Josefa Slavíka v Hořovicích jako součást Sdružení rodičů a přátel školy, výrazně přibylo koncertů profesionálních solistů i těles, a cyklus tak získal značnou prestiž.
Během padesáti ročníků cyklu uctilo v Hořovicích památku Josefa Slavíka na třicet houslových virtuosů, mezi nimi manželé Voldanovi, Ivan Štraus, Bohuslav Matoušek, Petr Messiereur, Václav Hudeček, Čeněk Pavlík, Ivan Ženatý, Nora Grumlíková, Zdeněk Brož, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, a další, nejvícekrát Václav Snítil (1972, 1977, 1992 a 1993) a Jindřich Pazdera (2000, 2001, 2002 a 2005). Výjimečné bylo vystoupení Shizuky Ishikawy v roce 170. výročí Slavíkova narození (1976). I tato houslistka se představila ve filmu jako orientální princezna v Kachyňově nadprůměrném snímku Malá mořská víla; i v tomto filmu hraje zámek Veltrusy. Zajímavý byl také celý cyklus koncertů, přednášek a pietních akcí, včetně promítání filmu Housle a sen, v roce 150. výročí houslistova úmrtí (1983). Vedle houslistů a čtrnácti špičkových smyčcových kvartet se v Hořovicích představili klavíristé, pěvci a další umělci.
Po ukončení cyklu (2007) vystoupili při příležitostech Slavíkových výročí ojediněle sourozenci Matějákovi či bratři Kosovi. Cyklus nočních vokálních koncertů Zámecká nokturna věnoval Slavíkovi v roce 185. výročí jeho úmrtí pořad Slavík a ženy.
Vedle předčasně zesnulého virtuosa spočinul na Vyšehradském hřbitově podle svého přání v roce 2011 český houslový velikán Josef Suk.
