Co se děje

V rámci přednášky se posluchači dozví zajímavé informace o manželce geniálního podnikatele, která mu byla rovnocennou partnerkou nejen v soukromí, ale i v jeho podnikání. Irena Mošaťová, průvodkyně Památníku, vám blíže představí třeba prostředí, z jakého Marie Baťová (rozená Menčíková) pocházela, zjistíte, jaký byl vztah manželů Baťových, jaký byl její osud po úmrtí Tomáše a mnoho dalšího.

K příležitosti této přednášky si budete moci na místě zakoupit i knihu 99 sladkých teček Marie Baťové, a vyzkoušet si tak podle této cukrářky připravit u vás doma dobroty, které se mlsaly u Baťů.

Po prezentaci mohou účastníci využít exkluzivní příležitost nafotit si slavnostně nasvícený interiér zlínského klenotu.

Omezená kapacita míst na přednášku. 
Rezervace a prodej vstupenek: Vstupenky / Rezervace 

Více info na www.pamatnikbata.eu

„České loutkářství je zapsáno na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, proto je příznačné, že tento obor reprezentuje českou kulturu i u příležitosti předsednictví v Radě Evropské unie,“ uvedl ředitel Divadla ALFA Jakub Hora. „Plzeňská scéna hraje na české loutkářské mapě významnou úlohu.“

„Pro město Plzeň je velkou ctí se zúčastnit této prestižní prezentace plzeňského loutkářství v Bruselu, a to i s ohledem na významný loutkářský rok 2022, kdy si připomínáme řadu výročí osobností i událostí spjatých s naším městem, například 130 let od narození Josefa Skupy, 110 let od narození Jiřího Trnky či 160. výročí narození lidového loutkáře Karla Nováka. Loutky a Plzeň k sobě neodmyslitelně patří a Týden české loutky v evropské metropoli je završením celoročního projektu Plzeňského loutkářského roku, během kterého veřejnost mohla navštívit venkovní výstavu Plzeň loutkářská, akci Loutkové Slovany, zajímavé projekty Muzea loutek či mezinárodní festival Skupova Plzeň,“ doplnila Eliška Bartáková, náměstkyně primátora města Plzně pro oblast kultury, památkové péče a sociálních věcí.

Festival Týden české loutky probíhá od 18. října v Plzeňském domě Brusel, Pražském domě Brusel a Královském loutkovém divadle Peruchet. Toto historické loutkové divadlo, které hostí většinu festivalu, provozuje současný generální sekretář Světové loutkářské unie UNIMA Dimitri Jageneau. „To, že současný představitel světové loutkářské scény hostí české loutkové divadlo, potvrzuje, jak je naše scéna spojená s mezinárodním děním na poli loutkového divadla,“ dodal Jakub Hora.

Festival otevře 18. října v 18 hodin v Plzeňském domě vernisáž výstavy Loutková návštěva z Plzně, kterou připravilo plzeňské Muzeum loutek. Návštěvníci uvidí úžasné loutky mágů českého loutkářského designu Pavla Kalfuse, Petra Matáska nebo Ivana Nesvedy, kteří se natrvalo zapsali do podoby českého moderního divadla. Výstava zahrnuje loutky a dekorace z inscenací O Zlatovlásce, Jan Žižka u hradu Rábí nebo Jéminkote, Psohlavci. Samostatná menší výstava archivu nejstaršího amatérského plzeňského Loutkového divadla V Boudě bude k vidění v Divadle Peruchet.

Právě Loutkové divadlo V Boudě zahájí program představení ve středu od 15 hodin v Divadle Peruchet. Vynikající loutkářská revue Kašpárkovo varieté je skvělou ukázkou umění tradičních českých marionet. Návštěvníci uvidí sérii trikových kousků, kterými provází nesmrtelný Kašpárek.

Ve čtvrtek večer uvede plzeňské Divadlo ALFA unikátní verzi starých loutkářských her Don Šajn a Johannes Doktor Faust v režii Tomáše Dvořáka. Tato legenda českého loutkového divadla, držitel ceny Thálie a Ceny Ministerstva kultury ČR za přínos divadlu, uvádí staré loutkářské hry v originální, moderní, bezmála surrealistické verzi, podobně, jak tomu učinil Jan Švankmajer u animovaného filmu. Možná právě proto byla tato verze uvedena na mnoha místech ve světě, včetně sympozia Faust v dějinách umění, které v roce 2019 pořádala University of the Art v Tokiu.

Neméně slavné představení Tomáše Dvořáka uvidí bruselští diváci v pátek večer od 18 hodin v Pražském domě. Tři mušketýři, jedinečná maňásková verze románu Alexandra Dumase, se hraje už od roku 2006 a proslavila plzeňskou Alfu po celém světě. Do Bruselu se tato skvostná inscenace vrací podruhé.

V sobotu odpoledne zve festival děti a rodiče do Divadla Peruchet na pohádku Budulínek Naivního divadla Liberec. I zde se jedná o originální a nápadité zpracování známé pohádky, které získalo několik ocenění.

Festival uzavřou nejslavnější čeští loutkoví hrdinové, opět spojení s Plzní – Spejbl a Hurvínek. Divadlo Spejbla a Hurvínka připravilo letos u příležitosti památného zahraničního zájezdu Skupova divadla do Paříže ve třicátých letech (podle historických záznamů prvního zahraničního hostování, kde Spejbl a Hurvínek získali mezinárodní ohlas) půvabnou vzpomínkovou revue ve francouzském jazyce. Právě tento exkluzivní program Týden české loutky v Bruselu zakončí.

„Plzeňské loutkářství patří mezi největší kulturní lákadla, která Plzeňský kraj nabízí. Proto jsme velmi rádi, že může tento obor reprezentovat naše umění v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie,“ uvedl Jan Přibáň, vedoucí odboru fondů a programů EU Plzeňského kraje.

Festival se koná za významné podpory a pomoci Plzeňského kraje a Institutu umění/ Perform Czech Ministerstva kultury ČR. Festival spolupořádají i České centrum Brusel, Plzeňský dům Brusel, Pražský dům Brusel, Divadlo Peruchet, česká Škola bez hranic Brusel, Divadlo ALFA a Západočeské muzeum v Plzni.

https://alfatheatre.cz/czech-puppet-week/

Ti, kteří tvorbu uznávaného pražského básníka Jiřího Brůny sledují dlouhodoběji, byli možná lehce překvapeni, neboť tentokrát se nečetly úryvky z básní, nýbrž texty prozaické. Konkrétně šlo o pomyslnou ochutnávku z nově připravované knihy s autobiografickými prvky. Ač stále mladý duchem, petřinský básník trochu nostalgicky přiznává, že stáří přichází rychleji, než by si člověk sám přál, a tak bylo jeho záměrem oslovit osobněji pojatou výpovědí a popisem životních cest, zlomů a křižovatek i ty, kteří by si k poezii jen stěží hledali cestu. Pro ohlédnutí za svým dosavadním životem, za různými situacemi, s nimiž se musel v životě vyrovnávat a také za setkáními s mnohými zajímavými lidmi tak upřednostnil přece jen stravitelnější a přímočařejší literární žánr. Zároveň však nezapomíná ani na určité poselství: „V knize jde také o hledání ´třetí cesty´, jak by si takzvaný básnický solitér Jirka v životě představoval chování lidí k sobě navzájem, a to i v případech, kdy jim osud není právě nakloněn. Nechci zapomenout na věci, které se do mého života promítly i pro ty, co poezii nečtou, nebo nehodlají číst.“

Básník Jiří Brůna, který již publikoval více než deset úspěšných sbírek, ostatně přisuzuje roli zpětné vazby pro své autorské ambice a záměry značnou důležitost. „Zpětná vazba je pro mě osobně zásadní. Je to i proto, že poslední léta žiji v jakémsi ohraničeném prostoru. Potřebuji slyšet co se mým čtenářům líbí, potom k tomu přihlížím i ve své tvorbě." Přestože se mnozí spisovatelé tak trochu brání moderním technologiím a kouzlo spatřují v příslovečném rachotu letitých psacích strojů, jmenovaný autor se snaží jít vstříc svým fanouškům i prostřednictvím sociálních sítí, kam vždy v tradiční čas přispívá svými neotřelými verši. Přízně publika, jež je vpravdě dosti různorodé, si pochopitelně velmi váží a dodává: „Zajímavé je, že více než polovina těch, co mě pravidelně sledují, jsou slovenští přátelé, navíc mě hodně lidí komentuje a mohu říci, že pohybovat se na této síti a prakticky nezaznamenat nelichotivý komentář, to považuji za úspěch.“

Za úspěšnou je možné směle prohlásit i samotnou akci, na níž si mohli čtenáři s dotyčným autorem po skončení programu neformálně popovídat, zakoupit si za zvýhodněnou cenu předchozí básnické sbírky a získat představu, na co se mohou těšit do budoucna. Druhým dechem je však třeba zmínit, že ke kulturnímu zážitku podstatnou měrou přispěli také vzácní hosté večera. Moderátorské úlohy se suverénním způsobem ujala půvabná Petra Čiháková, jejíž účast rozhodně nebyla náhodná. Dvě předchozí básnické sbírky nesoucí název ´Ženská přitažlivost´ a ´Tajemství dobra´ totiž s panem Brůnou napsali společně. Za zmínku jistě stojí i její aktivita z jiného soudku, a sice projekt ´Knihy trochu jinak´, v němž přibližuje mnohdy trpěnou až nenáviděnou povinnou literaturu úplně jinou, zábavnou a participativní formou, na rozdíl od většiny jiných vzdělávacích projektů navíc zcela nekomerčně a bez reklam.

Nebyla nouze ani o hudbu, o což se starala originální zpěvačka-šansonierka Bára Grafnetrová, jinak též herečka a cvičitelka známá i z televizních pořadů. A zapomenout nesmíme ani na další osobnost, která je jistě známá širší veřejnosti, a to Ivu Hüttnerovou – malířku, herečku, spisovatelku…, v jejímž podání zněly pasáže, především ty s pracovním názvem ´Jak jsem potkal Otu Pavla´ z chystané biografie petřínského patriota opravdu působivě, což také přítomné publikum náležitě ocenilo.

Samostatná výstava Lenky Klodové Z černého stínu představuje soubor prací spojující performativní a sochařské přístupy, které umělkyně svébytně rozvíjí od 90. let. Jelikož Česká republika v současnosti opět předsedá Radě Evropské unie, vévodí výstavě instalace David černý (2009–2022), která je autorčinou reakcí na plastiku Entropa českého sochaře téhož jména, jež byla v roce 2009 u příležitosti prvního českého předsednictví vystavena v atriu budovy Justus Lipsius v Bruselu. Vyobrazení Bulharska v Entropě mohutně rezonovalo mediální a politickou sférou. Kontroverzní instalace měla nakonec negativní mediální dopad, vyvolala sérii omluv českých politiků i samotného autora. V letošním roce Česká republika po 13 letech opět předsedá Radě Evropské unie, a proto se nabízí, abychom tento moment v rámci výstavy symbolicky využili a zmiňované politikum jejím prostřednictvím uvedli do nového přívětivějšího a smysluplnějšího kontextu. „David černý Lenky Klodové je parafráze slavného Michelangelova Davida vyřezaná z polystyrenu, kterou autorka postupně natírá černou barvou. Samotný proces vzniku, především performativně pojaté natírání, je stejně důležitý jako výsledné dílo,“ vysvětluje kurátorka výstavy Vjera Borozan a dodává: „Pro návštěvníky, kteří tuto performance nestihnou, ve výstavě představujeme sérii fotografií, na nichž můžeme sledovat Klodovou, jak na bílý povrch sochy štětcem nejprve nanáší ochlupení, vlasy a vousy, poté Davida tetuje a postupně ho obléká tak, aby přes společenský oděv dospěl až k černému monochromu.“ Performance s kulturními mýty a stereotypy přímo, tvořivě a citlivě pracuje. Ukazuje jejich podstatu a vede nás k tomu, abychom si uvědomovali mechanizmy jejich fungování. Celá instalace naráží na konkrétní politikum a na konkrétní uměleckou strategii založenou na příliš prvoplánovým gestem umělce. Výše popsaná socha Davida černého, která bude dotvořena během performance v prostorách Muzea současného umění v Sofii, představuje centrální dílo samotné výstavy.

S tímto dílem úzce souvisí i další vystavená autorčina práce Geomuži (2012), která prostřednictvím sochařského přístupu zviditelňuje rozpor mezi tvarem jednotlivých figur a jejich stínem. Zároveň se tak metaforicky vyjadřuje k tělesným stereotypům a společenskému postavení mužů i žen. Performativní a sochařský přístup charakterizuje i třetí instalaci Torza (2021), kombinující odlitky těl autorčiny ženské rodové linie se záznamy jejích performancí. Lenka Klodová (*1969) vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v sochařském ateliéru Kurta Gebauera. Ve svých dílech pracuje v prvním plánu s humorem, který je současně dvojznačný a prozíravý vůči tématům, jež autorka rozvíjí posledních 30 let a k nimž patří například mateřství, tělesnost, mezilidské vztahy, stereotypy nebo sexualita. Organizuje Festival nahých forem. Od roku 2010 působí jako vedoucí Ateliéru tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.

Více informací o projektu: https://sofia.czechcentres.cz/program/vystava-lenky-klodove-z-cerneho-stinu>

Datum: 20. 10. – 4. 12. 2022

Kde: Arsenal – Muzeum současného umění, pobočka Národní galerie v Sofii

Pražský Clam-Gallasův palác (1714–1719) se řadí k nejvýznamnějším architektonickým památkám na území České republiky. Je skvělou ukázkou vrcholně barokní okázalosti, bohatství a vysokých životních nároků tehdejší aristokracie. Patřil k významným společenským centrům Prahy, koncertovali v něm Ludwig van Beethoven a možná i Wolfgang  Amadeus Mozart. Na stěnách visela díla Karla Škréty, Petra Brandla a dalších velikánů. 

Rozlehlý stavební celek na rohu Husovy ulice a Mariánského náměstí v Praze 1 je tvořený v základě čtyřkřídlým barokním objektem kolem centrálního čtvercového nádvoří. K němu je připojen vstupní věžovitý rizalit, schodištní věž a východní křídlo při zadních traktech domů, tvořících západní frontu Malého náměstí. Palácová plocha zahrnuje ještě tři menší dvory a nárožní zahradu. Monumentální vnější i vnitřní podoba paláce jsou dílem výstavby objektu v druhém a třetím decenniu 18. století a dalších úprav na konci 18. a v 19. století.

Rozsáhlá rekonstrukce paláce trvala čtyři roky a vyšla hlavní město zhruba na půl miliardy korun. Palác má nyní novou fasádu a část podlah, zrestaurované jsou interiérové malby, ozdoby na stěnách a další. Odborné práce vedl architekt Petr Malinský ve spolupráci s Janem Malouškem z Národního památkového ústavu a předními restaurátory – vše s cílem zachovat co největší množství původních prvků. Při rekonstrukci byly objeveny zamalované fresky, ale i gotické sklepy předchozích domů a podařilo se také zpřesnit dataci některých stavebních úprav paláce. Například pod látkovými tapetami byly dodnes zachovány noviny z roku 1856. Architektem rekonstrukce byl Petr Malínský.

Výstava je připravená autorským týmem ve složení: Martin Kummholz, Pavla Státníková a grafik Jiří Sušanka.

muzeumprahy.cz

Pozoruhodný příběh vypráví o dvou sestrách ze židovské rodiny. Starší z nich unikla v roce 1939 z okupovaného Československa. Díky rychlé pomoci Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků se tak třináctiletá Ester stala jedním z 669 dětí, které se včasným odjezdem do Británie v narychlo vypravených vlacích vyhnuly téměř jisté smrti v koncentračních táborech. Když se v lednu 1989 Ester už coby starší dáma do své vlasti vrací, ubytuje se v poněkud zašlém grandhotelu Evropa, v předválečném období známém jako elegantní hotel Šroubek. Právě zde, v soukromém apartmá, zřídil Nicholas Winton svoji pražskou kancelář, odkud se svými kolegy organizoval první záchranné operace. Hotel je ovšem v inscenaci fantaskním místem, kde neplatí zákony času ani prostoru…

Známý příběh, kdy chceme vědět víc

Režisér Martin Františák je renomovaným divadelníkem známým mimo jiné svoji básnickou obrazivostí. A také precizní prací s herci, kteří pod jeho vedením podávají výborné výkony. V roli Matky obou děvčátek a později i v úloze mladší sestry Ludmily tak uvidíme Bohdanu Pavlíkovou, herečku ryzího prožitku a autenticity.

„Ve Švandově divadle jsou mé role především matky, vychovávající nebo třeba tesknící,“ uvádí herečka. „Tato matka je však jiná. Volba poslat dceru do cizího světa, nevidět ji dospívat, ale zároveň vědět, že pro ni mohu udělat to nejlepší – poslat ji pryč, daleko, od rodiny, od sebe… Uf! Nepředstavitelná situace,“ uvažuje Bohdana Pavlíková. A dodává, že o osudech Wintonových dětí samozřejmě věděla, zrovna tak o jeho odvaze konat a pomoct. „Ale až text hry a slova Matky, kde o své dcerce Ester s Nicholasem jedná, mě přinutilo chtít vědět víc. Kam jely? Jak zvládly odloučení od rodiny? Jak dlouho jim trvalo, než zapomněly? Na rodiče? Kamarády? Na domov? Dělo se to tenkrát, děje se i teď, i když v jiných souvislostech,“ říká Bohdana Pavlíková.

Starší ze sester, Ester, která přijíždí do Prahy po padesáti letech, hraje hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. V úloze kabaretiéra Kašpara se diváci mohou těšit na Miroslava Hanuše, stálého hosta smíchovské scény. Otce rodiny ztvární Tomáš Petřík, Nicholase Wintona ztělesní Matěj Anděl, zpěvačku Linu hraje Andrea Buršová, Wintonovu spolupracovnici Doreen Warrinerovou a Hannah, dceru Ester, ztvární Anna Grundmanová (dříve Stropnická). Jako Obřadník a Číšník se objeví Jacob Erftemeijer. Do role velkouzenáře Bartáka, reprezentujícího v předválečných letech „neškodný“ český nacionalismus, a později i do úlohy mazaného Recepčního v hotelu konce 80. let obsadil režisér Roberta Jaškówa. V dalších úlohách uvidíme Petra Kulta (Martin Blake), hostujícího Tomáše Červinka (strýc Benjamin) a Anežku Šťastnou (Švédka Kerstin a Katuška). V úloze třináctileté Ester se alternují Katarína Mišejková a Sára Lutovská.

Kabaret s nadčasovým průvodcem

S nápadem odlehčit závažné téma formou kabaretu přišel režisér Martin Františák. „Nejen kvůli hudebnosti, ale i pro možnost zkratky, lomu nálad a výrazné obrazivosti. Kabaret navíc k době konce 30. let patřil. Kusé výjevy také spíše odpovídají fragmentům lidské paměti,“ vysvětluje dramaturgyně Martina Kinská. A zmiňuje i kabaretní stylizaci, hravost, grotesknost a někdy až krutý sarkasmus, který Františákova režie v tomto žánru podtrhuje.

Kabaretnímu žánru podle Kinské odpovídá i jistá svéráznost Wintonova charakteru. Ten totiž neváhal kvůli záchraně dětí i riskovat a pro urychlení celé „transakce“ zfalšovat i některé dokumenty…  Kabaret s sebou také přivádí na scénu postavu, která nepodléhá skutečnému plynutí času – ironického, ďábelsky obratného průvodce a baviče Kašpara přezdívaného Frak. Ten představuje typ přizpůsobivého člověka, který proplouvá různými dobami a systémy. „Od začátku jsme věděli, že tuto postavu bude hrát náš stálý host Miroslav Hanuš. Za vynikající ztvárnění Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže se ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie. Také tento titul režíroval Martin Františák,“ připomíná Martina Kinská.

Pohádka s otevřeným koncem

Jak dále uvádí dramaturgyně, už před čtyřmi lety oslovilo Švandovo divadlo spisovatelku Kateřinu Tučkovou, zda by pro divadlo nechtěla zpracovat téma Wintonových dětí. „Kateřina se tehdy pustila do velmi pečlivé rešeršní práce. A po prostudování mnoha osudů přišla s příběhem dvou sester. A také s důležitým postřehem, že příběh Wintonových dětí vnímáme většinou jako trochu sentimentální pohádku s jasným happyendem. Jenže skutečnost byla složitější: záchrana života znamenala pro děti zároveň ztrátu jejich domova a často i úplné vytržení z kořenů. Děti adoptované britskými rodinami ve většině případů navždy přišly o své skutečné rodiče, kteří během války zahynuli. Ztratily rodný jazyk, náboženskou víru a často i svá pravá jména. A pokud se po válce pokusily o návrat, v bývalé vlasti už většinu z nich nikdo nečekal,“ vysvětluje Kinská.

I proto se v inscenaci objevuje motiv tomboly a obchodu – nabídky, poptávky, ale i štěstí, bez něhož nelze žádný byznys uzavřít. Na odjezd dětí do bezpečí museli například jejich rodiče sehnat v té době nemalou sumu padesáti liber. Britské rodiny si pak nové členy domácnosti vybíraly podobně jako zboží z „katalogu“, z něhož jim je Winton – coby zkušený muž ze světa financí – dokázal efektivně nabídnout. „Kabaret Winton tak zároveň připomíná, že nic v životě nebývá zadarmo. A že i za tu nejšťastnější výhru v loterii života se musí něčím zaplatit,“ poznamenává Martina Kinská.

Výtvarné pojetí vytvořil Marek Cpin, Františákův stálý spolupracovník a autor výrazných scén i kostýmů. „Hlavními prvky prostoru, v němž plyne příběh, čas i životy, jsou velký koberec se vzorem a la art deco a nad ním velký osvětlený strop. Změnami nábytku a detailů se tento prostor proměňuje na různá místa hotelu, ale například i na domácnost – útulný domov, který Ester musela opustit. Kostýmy vycházejí z reálné módy konce 30. a v druhé polovině inscenace i z 80. let 20. století,“ uvádí Kinská.

Poprvé bude se Švandovým divadlem spolupracovat choreograf Tomáš Rychetský, hudební doprovod svěřil režisér Ivanu Acherovi. „Ten vedle podmanivé scénické hudby inspirované mimo jiné dobovou muzikou 30. let zhudebnil také texty básní Františka Gellnera. Z jeviště zazní také živá hudba v podání klavíristy Zdeňka Dočekala alternujícího se s Martinem Radou,“ uzavírá dramaturgyně.

Premiéra inscenace bude 22. října ve Velkém sále Švandova divadla, reprízy se uskuteční 24. října, 4., 12. a 19. listopadu.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

… vznik scénáře a poté i samotné inscenace výrazně ovlivnilo i téma uprchlíků, kteří zoufale hledali země i konkrétní lidi, kteří by je přijali? Nejdříve šlo o uprchlíky ze Sýrie, v době přípravy samotné inscenace a její premiéry pak i o uprchlíky z Ukrajiny.

… příběh dvou sester sestavila Kateřina Tučková na základě reálných podkladů a motivů? „Mohou k sobě ale nalézt cestu dvě ženy, které mají společnou krev, ale už ne život a paměť? Každá z nich vyrostla v jiné společnosti, v jiném systému, v jiném povědomí o své rodině… Nedáváme jednoznačnou odpověď, spíš jen klademe i tyto otázky,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská.

…. scénář inscenace Kabaret Winton byl nakonec kolektivním dílem? „Kateřina Tučková vytvořila první verzi scénáře, který jsme posléze použili jako námět a základní osnovu. Ke spolupráci jsme v ten moment přizvali dramatičku Markétu Nekolovou, známou také jako Markétu Bláhovou. Ta zpracovala téma mezilidských vztahů: citlivě a nesentimentálně. Markéta měla na starost linku 80. let. A Martin Františák se soustředil na finální uchopení kabaretní části,“ vysvětluje Martina Kinská.

… Nicholas Winton (19. 5. 1909, Londýn – 1. 7. 2015, Slough) pocházel z německo-židovské rodiny? Rodina si však po Mnichovské dohodě změnila příjmení na Winton, aby dala najevo nesouhlas s tím, co se v Německu dělo. Malý Nicholas byl i se sourozenci pokřtěn. Původní profese burzovního makléře, který se dokáže zorientovat v nabídce a poptávce, vyřídit patřičná povolení a dobře rozumí pravidlům obchodu, mu byla později při záchraně židovských dětí velmi užitečná.

… během své návštěvy Prahy Winton viděl, v jak nuzných podmínkách žijí uprchlíci ze Sudet, a rozhodl se pomoci českým, zejména židovským dětem? Spolu s dalšími spolupracovníky a dobrovolníky (mj. Martinem Blakem a Doreen Warrinerovou) zorganizoval nejprve z Prahy, a poté i z Anglie, výjezd celkem osmi vlaků (první odjel 14. 3. 1939, osmý 2. srpna 1939). V nich se dostalo do bezpečí 669 dětí. Devátý vlak s 250 dětmi měl Protektorát Čechy a Morava opustit 1. září. Vypukla však druhá světová válka a už nebyl vypraven. Žádné z dětí, které jím mělo vycestovat, válku nepřežilo.

… Nicholas Winton četl Mein Kampf a nepochyboval o tom, co má Hitler v plánu? Zároveň věděl, že hraje o čas: aby ho neztrácel, rozhodl se zřídit fiktivní pobočku humanitární organizace na záchranu uprchlíků včetně vlastnoručně vyrobeného razítka.  Mnohé dokumenty tak nejprve zfalšoval, a teprve poté na úřadech vyřizoval ty pravé.

… za podstatné pokládal Nicholas Winton děti především zachránit a dostat je do britských rodin? Neřešil proto, zda se jednalo například o křesťanskou rodinu. Jako zkušený obchodník věděl, že i způsob nabídky dětí je důležitý. Měl proto systém kartiček, z nichž mohl požadované dítě nabídnout (např. kategorie dívky, 8 let).

…. z apartmá hotelu Šroubek, kde Winton bydlel, se záhy stala kancelář? Proudili sem nejen pomáhající dobrovolníci, ale také rodiče, kteří se dozvěděli o Wintonově záchranné akci.  Ti přicházeli prosit za své děti, aby je dal na seznam.

… sám Winton o záchraně dětí dlouho vůbec nemluvil?  Až v 80. letech se prý – podle svědectví jeho dcery Barbary – pokusil podat zprávu židovským organizacím. Senzaci způsobil až televizní pořad BBC That´s Life. Tehdy už dospělé děti tvořící velkou část publika poděkovaly svému zaskočenému a dojatému zachránci přímo před kamerami.

…. v říjnu 1998 ocenil Nicholase Wintona prezident Václav Havel Řádem TGM? Miloš Zeman mu v říjnu 2014 předal Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. V roce 2003 byl Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád britského impéria. K jeho jménu od té doby patří titul Sir.

… podle scenáristy a režiséra Mateje Mináče se do dnešní doby se povedlo dohledat zhruba 300 Wintonových dětí? Většina z nich žije či žila ve Velké Británii, ale i v České republice, Izraeli, USA, Kanadě, Německu, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v Austrálii. Dalších 300 dětí se zřejmě usídlilo v Jižní Americe. Rodiny Wintonových dětí už čítají přes 6000 lidí.

V podzimní sezóně se uvedou divákům noví představitelé malého „Tarzánka“. V hlavních rolích nejvýpravnějšího díla u nás se nově vystřídají Jakub Barták v alternaci s Adamem Šrámkem. Dospělého Tarzana si zahrají David Gránský, Peter Pecha a Robert Urban. „Hrát Tarzana s hudbou Phila Collinse je privilegium, kterého si nesmírně vážím. Nejen proto, že mohu na jevišti stát s řadou skvělých kolegů a muzikantů, ale na jeho realizaci jsme si dali opravdu záležet, a vždycky se pilně připravujeme i na každé jednotlivé představení, abychom divákům mohli nabídnout zážitek, na který snad nezapomenou,“ zve jeden z Tarzanů, herec Robert Urban. V roli Jane ho doprovodí Ivana Korolová, Petra Vojtková a Klára Jelínková. V představení v režii Libora Vaculíka uvidí diváci také Josefa Vojtka, Mariana Vojtko, Ernesto Čekana, Tomáše Trapla a další herce, včetně deseti akrobatů.

Muzikál Tarzan získal za skladbu Phila Collinse You´ll Be In My Heart nominaci na cenu Grammy, Zlatý Globus i Oscara za nejlepší píseň. Představení ocenili již v minulosti i tvůrci přímo ze studia Disney. Upozornili především na scénu a její propojení s choreografií, pojetí kostýmů a výkony herců. „From the start, it was clear that the audience was in for a treat. The scrim was raised to what would become the centrepiece of the staging: two large tree trunks. The appearance of the leopard was the first moment you really saw how physically the director (Libor Vaculík) and choreographer, (Ivana Hannichová) would use their artists in conjunction with the set designer (Hloušek). The Prague Tarzan is a very clever production,“ zněla citace od tvůrců, kteří viděli představení v Praze na premiéře 4. října 2019. (Od začátku bylo jasné, že publikum čeká lahůdka. Jednoduchý nápad byl pozvednut na to, co se stalo středobodem inscenace: dva velké kmeny stromů. Vzhled leoparda byl prvním okamžikem, kdy jste opravdu viděli, jak fyzicky režisér (Libor Vaculík) a choreografka (Ivana Hannichová) využívají své umělce ve spojení se scénografem (Hloušek). Pražský Tarzan je velmi chytrá inscenace.)

Výstava návštěvníky provede pozoruhodným vývojem fotografie: od drahých, zdobně pojatých pouzder daguerrotypií a ambrotypií, připomínajících ještě zarámované malířské portréty, až po levné papírové pasparty. Ty vznikaly třeba na poutích nebo díky kočovnému fotografovi. „Na naší výstavě není nositelem obrazu papír, ale kov, sklo nebo plátno. Některé lidi z těchto fotografií se podařilo i identifikovat. Na jedné daguerrotypii pořízené kolem roku 1850 je kazatel Josef Štěpánek, který působil v Drážďanech. Jedna z ambrotypií zase zachytila budoucího inženýra bosenských drah Kvirina Štolbu za studentských let. Vznikla v roce 1862 v Chrudimi, kde tento student kutnohorské reálky trávil prázdniny,“ vysvětluje Lenka Mazačová. „Mezi levné a tím pádem i populární techniky patřila ferrotypie. Díky ní vznikl 1. července roku 1888 v Praze i snímek zachycující kutnohorského rodáka Josefa Brauna - učitele, spisovatele a badatele. Jeho život byl ale velmi krátký. Zemřel v roce ve 27 letech na tuberkulózu,“ dodává ředitelka kutnohorského muzea stříbra.

Nehýbat se, nemrkat! 

„Lidé se nechávali fotografovat pro vzpomínku - aby zachytili svoji podobu pro sebe i své potomky. Fotoportrét býval módní záležitostí a fotka mohla být i vhodným dárkem,“ říká kurátorka výstavy Eva Altová. Pořizování snímků bylo podle ní někdy i dost nákladné a jejich výroba byla náročná na čas. „To lze tvrdit o daguerrotypiích, kdy se člověk před aparátem nesměl hýbat, s nadsázkou řečeno: ani mrknout. K tomuto účelu se používaly různé držáky na ruce a na hlavu,“ líčí kurátorka. U ferrotypií tomu bylo naopak: poměrně levnou a rychlou techniku tak používali například pouťoví fotografové. „Portrét vznikal obdobně jako dnes. Jen ateliéry byly v počátcích fotografie maximálně prosklené, aby sem mělo co nejlepší přístup denní světlo. Portrétovanou osobu naaranžoval fotograf do žádané polohy, často s nějakým malířským pozadím. Denní světlo se pak mohlo usměrnit zrcadlem, aby správně nasvětlilo třeba tvář,“ doplňuje Eva Altová.

Camera obscura vlastní výroby i „utajená“ matka  

Ve dnech 28. a 29. října výstavě doprovodí i zajímavý program pro dospělé i děti vedený zkušenou lektorkou. „Každý návštěvník si bude moci vyrobit svoji cameru obscuru v podobě helmy na hlavu, kterou si pak může odnést domů. Je to v podstatě schránka s malým otvorem ve stěně. Díky přímočarému šíření světla vzniká na protější stěně obrácený obraz předmětů nacházejících se vně schránky,“ vysvětluje kurátorka Altová. A přidává ještě jednu perličku: „Za jeden z nejzajímavějších objevů, který umožnil až zásah restaurátorů, považuji odhalení původně skryté postavy na jednom z portrétů. Šlo o daguerrotypický portrét dítěte. Nezjistili jsme sice jeho identitu, ale díky restaurování snímku se na něm objevilo překvapení. Když se odkryla celá deska, najednou tam byla i matka, která dítě drží na klíně. A v rohu se objevila i značka výrobce,“ vypráví kurátorka.

Muzeum stříbra láká návštěvníky po celý rok

České muzeum stříbra v Kutné Hoře se nachází v jedinečném prostředí a působí ve třech památkových objektech. Hrádek, Kamenný dům i Tylův dům jsou v sezóně přístupné veřejnosti a ve všech jsou stálé expozice i krátkodobé výstavy. K Hrádku se ještě váže návštěva dolu, která je velmi oblíbená. „Na Hrádku je stále k vidění výstava Česká vrcholná gotika v modelech. Ta potrvá až 30. listopadu, stejně jako výstava Čaj a stříbro, která v Kamenném domě prezentuje půvabnou soukromou sbírku stříbrných čajových sítek, lžiček a dalších krásných potřeb určených pro přípravu čaje. V přízemí Kamenného domu lze do konce listopadu navštívit i výstavu 160 let Sokola v Kutné Hoře. Připomíná založení kutnohorského Sokola.  Ten patří mezi nejstarší tělocvičné jednoty u nás. Kutnohorský Sokol vznikl ve stejném roce jako Sokol Pražský – 1. prosince 1862. V Tylově památníku je až do konce října k vidění výstava Kutná Hora četnická. A na závěr roku muzeum chystá již tradiční vánoční výstavu a Advent na Hrádku,“ zve do Českého muzea stříbra jeho ředitelka Lenka Mazačová.

www.cms-kh.cz 

https://www.facebook.com/muzeumkh

Víte že…

…výstava se bude konat v prvním patře Hrádku, konkrétně v místnosti, ve které je běžně prezentována část stálé expozice? Místnost bude speciálně zatemněná, aby sem byl minimální přístup denního světla a vzácné snímky nepřišly k úhoně.

…při výrobě fotografií hrálo důležitou roli stříbro, tedy jeho sloučeniny, které jsou citlivé na světlo?  Díky chemické reakci, kdy světlo působilo na stříbrné soli, vznikl obraz. Další chemické procesy ho pak stabilizovaly až k výsledné fotografii,“ doplňuje ředitelka Lenka Mazačová v souvislosti s Českým muzeem stříbra, které tuto výstavu uspořádalo.

…vystavované fotografie mají nejrůznější původ? Některé pocházejí z původních sbírek Archeologického sboru Vocel, jiné darovali lidé do muzea o několik desítek let později. 

… České muzeum stříbra v Kutné Hoře se věnuje i restaurátorské činnosti? Tamější restaurátorky a restaurátoři už obnovili hodnotu a krásu stovek rozmanitých předmětů z oblasti starého umění: patří k nim zejména malby, ale i písemnosti a tisky, knihy, kamenné prvky, medaile a mince, nábytek, užité umění, mapy, textil a oděvy, součásti báňské techniky ad. Věci zdokumentované před a po odborném restaurátorském zásahu si lze prohlédnout na webových stránkách muzea.   

Délka: 80 minut

Žánr: dokumentární

Scénář a režie: Jan Šimánek, Petr Záruba

Premiéra: 27. října 2022

Jaká je skutečná cena za úspěch?

Celovečerní dokument o lezecké ikoně dneška. Adam Ondra začal s lezením ve stejném věku, ve kterém se naučil chodit, a od té doby již nepřestal. Sbírá medaile, rekordy a posouvá hranice toho, co je v lezení ještě možné. Tvůrci filmu doprovázeli Adama Ondru celé 3 roky nejen na lezeckých závodech, při lezení v přírodě na skalách nebo při náročném tréninku, ale točili s ním i doma, při společných chvílích s rodiči, a především s přítelkyní Ivou. Iva se během natáčení stala nejen Adamovou ženou, ale také velmi důležitou postavou našeho filmu, která je Adamovi velkou oporou, přestože její role není vždy snadná.

Adam Ondra, největší lezecká ikona současnosti, dosahuje fenomenálních sportovních výkonů. Z nemluvného introverta se stala světová sportovní hvězda a z touhy lézt úkol vždy zvítězit. Skrze Adamův příběh a jeho tvrdou přípravu na olympiádu v Tokiu ve filmu sledujeme proměnu sportovního lezení a sportu obecně, vliv komerčních tlaků, médií a diváků toužících po show, ve kterou se lezecké závody mění.

V kontrastu se samotou, která provází Adama při jeho každodenním tréninku, a s přírodou, která jej obklopuje při lezení na skalách, se ke konci filmu ocitáme na největší sportovní akci vůbec - na letních olympijských hrách. Zde heslo "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" již dávno nahradilo nové: "vítěz bere vše".

Součástí Adamova světa je mnoho lidí, kteří mu v jeho cestě pomáhají: trenér, fyzioterapeuti, poradci či rodiče, kteří jej od malička podporovali. A především manželka Iva, která je jeho největší oporou. Jaké to je žít po boku vrcholového sportovce a celebrity? Lezení je vášeň a touha. Adam Ondra posunul hranice tam, kde se to zdálo být mimo lidské možnosti. Lezení obětoval doslova vše a teď ho stále naléhavěji čeká nová výzva – rodinný život.

Ve věku 16 let vyhrál svůj první světový pohár a v současné době má na svém kontě řadu zlatých i dalších medailí z mistrovství světa, jejichž počet průběžně rozšiřuje. V roce 2016 zvládl vylézt legendární Dawn Wall v Yosemitském národním parku v USA v rekordním čase 8 dní. O rok později vylezl nejtěžší trasu na světě, kterou pojmenoval Silence. Stal se světovou hvězdou, přesto zůstává ve svém jádru stejný - pokorný, pracovitý a naprosto oddaný horolezectví.

www.bontonfilm.cz

Ucelené sbírky výtvarného umění nejsou ale záležitostí posledních 60 let. Základy umělecké sbírky Slováckého muzea jsou daleko starší. Byly položeny již v první muzejní expozici v roce 1914, kde se dostalo poměrně velkého prostoru výtvarnému umění. Byla to především výtvarná díla s národopisnou a historickou tematikou. „Myšlenky směřující ke vzniku samostatné galerie výtvarného umění se však objevily už v období 2. světové války,“ dodává PhDr. Milada Frolcová, historička umění, která v galerii působí od roku 1992, a pokračuje ve svém vyprávění: „V roce 1940 byla poprvé vyslovena myšlenka, aby se muzeum ucházelo o budovu bývalé vojenské zbrojnice, která byla v té době v majetku města. V prvotních záměrech se uvažovalo, že po přiměřené opravě by zde mohly být prostory pro obory umění, historie a archeologie. Tento nápad bohužel zapadl ve starostech, které s sebou přinášela probíhající 2. světová válka. V roce 1955 však nastoupil do Slováckého muzea historik umění Vilém Jůza a vytvořil novou koncepci pro práci s uměleckým fondem. Nejvýznamnějším počinem dr. Jůzy bylo získání budovy bývalé vojenské zbrojnice v Otakarově ulici č. p. 103, z níž chtěl vybudovat samostatnou galerii výtvarného umění.“

Šedesátá léta minulého století by se dala charakterizovat jako neobyčejně plodná v celém rozsahu činnosti galerie. Bylo z nich čerpáno i v existenčně kritických sedmdesátých letech, kdy bojovala o přežití. Byly získávány artefakty, které jednak doplňovaly stávající vývojovou řadu, jednak zcela nově vytvářely další okruhy moderního umění 20. století. Podařilo se získat práce Josefa Čapka, Václava Špály, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky, Jana Trampoty, Ludmily Jiřincové, Ferdiše Duši a desítek dalších autorů, což z dnešního pohledu činí poměrně bohatý uměleckohistorický archiv.

Na přelomu 70. a 80. let si budova opět žádala novou rekonstrukci, ovšem snahy muzea se nesetkaly s podporou. Důkladná rekonstrukce začala až v roce 1990 a 26. června 1992 se mohli první návštěvníci přesvědčit, jak budově prospěla. Nová expozice Výtvarné umění jihovýchodní Moravy a výstava Výtvarní umělci Uherskohradišťska se setkaly s velmi příznivým ohlasem. Bohužel o pár let zasáhla budovu ničivá povodeň z léta 1997 – galerie získala bohužel jedno významné prvenství. Byla nejpoškozenější památkově chráněnou stavbou v oblasti Moravy. Galerie se opět otevřela 5. listopadu 1998, a to třemi autorskými výstavami.

Umělecká sbírka se za více než sto let rozrostla do bohatého konvolutu dosahujícího 7607 předmětů. Za podobu, kterou dnes má, vděčí několika generacím kustodů a kurátorů, jejichž znalosti a osobní zaujetí zformovaly tento soubor výtvarných děl do dnešní podoby. V nejnovějších přírůstcích najdeme díla od významných českých a moravských umělců, jako jsou Antoš Frolka, František Hodonský, Tomáš Měšťánek, Josef Mžyk, Otmar Oliva, Eduard Ovčáček, Max Švabinský, Ivan Theimer, Zdeněk Tománek, Ida Vaculková nebo Vladimír Vašíček.

„Přišlo nám důležité otevřít k tomuto významnému výročí brány galerie všem v rámci komentované bezplatné prohlídky. Umožnit lidem zavzpomínat na to, co se jim třeba jako malým dětem s budovou současné galerie pojí. Ukázat jim, že galerijní činnost není něco, co spočívá v ukládání děl do depozitářů, kde na obrazy a objekty upadá vrstva prachu a zapomnění. Ale že jde o živý organismus, stále se vyvíjející. Že umění ožívá ve společnosti právě díky nám lidem, návštěvníkům,“ dodává závěrem ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti PhDr. Ivo Frolec a tímto zve na čtvrtek 1. prosince v 18 hodin do prostor Galerie Slováckého muzea.