Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Janou Koubkovou

Všichni si tě zařazují jako jazzovou zpěvačku, ale třeba na této desce jsi jinde…

Nemusím zpívat pořád jen různé standardy, mainstream, i když jsou krásné. Těší mě, že v roce 2004 ke mně vstoupil do kapely Ondřej Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Je to nejen výborný muzikant, ale i člověk, a já ráda poslouchám jeho názory a nápady. Ale je to i naopak, a z té vzájemné spolupráce s ním i dalšími se pak dějou věci. Jsem pořád ráda, když mne ještě něco vyprovokuje, a sama vlastně ráda provokuju.

 

V kapele máš už dlouho i další mladší hudebníky, kteří jsou ti věrní a ty jim taky. To asi něco znamená….

V poslední době mimo Ondřeje Kabrny-piano, je to i Jan Keller na violoncello, Vít Švec na kontrabas a Jan Červenka na bicí. Znamená to, že si dobře rozumíme hudebně i lidsky.

 

Jazz je sice tvojí doménou, ale kde byly ty začátky?

Zpívám od šesti let. Začalo to v Bambini di Praga, pak jsem taky zpívala v souboru ČKD Praha, který vedl Miroslav Košler (v ČKD jsem, jak známo, tehdy i pracovala). Ten mne doporučil Jiřímu Linhovi, který se mnou začal svou vokální skupinu Jiřího Linhy, později Linha Singers. Jezdila jsem taky přes Pragokoncert zpívat do Holandska, Dánska, do Západního Berlína s tanečními kapelami. Ale byla jsem známá svou spoluprací s různými vokálními skupinami, které byly tehdy populární. Začalo to Inkognito kvartetem, pak ti Linhovci. Hned pak si mne vzali Pánkovci, ale do toho jsem také dělala s Kučerovci. Starý pan Kučera vždycky seděl na dvou židlích – tam by bylo historek, kdybych vyprávěla. Zkrátka jsem se hodila do všeho. Vzala jsem noty a jela. Většinou si mne brali jako lídra, na prvních hlasech, kdy určuješ barvu a frázování skupiny…

Nechtěla jsem se ale živit zpíváním, původně jsem chtěla být novinářkou, která si ráda všímá – jenže na novinařinu mne nevzali. Tak jsem aspoň psala různé postřehy, dělala si zápisky a vznikaly z toho někdy i články, které jsem pak posílala do Gramorevue nebo do týdeníku Rozhlas a Melodie. Třeba když jsem ve Švédsku potkala Urszulu Dudziak. Dost jsem toho napsala i nafotila.

 

Kdy a jak došlo na ten jazz?

Asi v roce 1975, ale s jazzem jsem si hrála už dřív. S těmi tanečními kapelami jsem jezdila třeba i do Švédska, do amerického hotelu Sheraton, kde mají jazz jako normální hudbu. Byl tam slyšet všude. A tak jsem si po svém improvizovala a moc se to tam líbilo. A to už byla cesta do Jazz sanatoria Luďka Hulana.

Ochutnala jsem různé styly: blues, swing, bebop, latin, fusion – nejvíc v době, kdy jsem měla svoji skupinu Horký dech v roce 1980–2. To nebyl ani jazz, ani rock – prostě krásná hudba. Byla jsem taky první zpěvačkou, pro kterou začal psát kytarista Michal Pavlíček. Pak jsem založila Hot tety… (Mává rukama.) Kdybych měla všechno vyjmenovat!

 

Proti mnoha zpěvačkám i zpěvákům, kteří se dlouho vezou na jedné, podobné vlně, jsi opravdu originál. Připadá mi, že pořád vynalézáš. Co je to tedy za styl, kterým zpíváš dnes? 

To je styl Jana Koubková. Protože…(váhá), jak bych to řekla? Já se ještě pořád nějak vyvíjím! (Smích). Navíc si posledních 10–15 let často sama píšu i texty. A taky knihy: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně, Koubkokvoky. Dělal je se mnou Luděk Bárta, který je autorem obalů mých CD, dělá pro mne i další grafiku a moc si v tom rozumíme.

 

Tyhle tvoje „praštěné knížky“ se spoustou ilustrací, vtípků, tvých písňových textů, mne baví. A asi nejen mne. Rozesmějí, ale jdou přitom na dřeň života. Máš spoustu zajímavých vzpomínek, jazzových a dalších historek. Co takhle to celé sepsat do nějakých pamětí Jany Koubkové?

Jestli jsi viděla knížku Básně z jazzové dásně, tak tam je i hodně fotek. (Odbíhá hledat a přináší.) To jsou v podstatě takové moje paměti. Nikdy jsem si nepsala deníky. Ale vždycky jsem měla sešit, a tam jsem si zapisovala různé postřehy, nápady, vystřihovala si z novin, co mne zaujalo. Mám jich několik a je to hodně barvité – a z toho hodlám něco udělat. Ovšem jsou tam i různá jména a někdo by se mohl i naštvat (smích). 

 

Není to tak, že tahle tvoje „novinářská“ zvědavost ti pomohla i v jazzu, že tě pořád poháněla a díky ní ses hodně naučila? Kdo tě z jazzových osobností nejvíc ovlivnil?

Každý. Když se zajímáš o ty nejlepší ze světa…Taky mi pomohlo, že jsem se na Lidové konzervatoři, kterou jsem prošla, naučila dělat aranže, respektive jak se píšou hlasy a vůbec o harmonii, kterou tam tenkrát učil pan Kofroň.

 

Znala jsi dobře Evu Olmerovou, dnes už dávno legendu českého jazzu. Před několika lety jsme se spolu sešly při příležitosti odhalení pamětní desky na domě v pražských Dejvicích, kde bydlela, a hezky jsi tam vzpomínala. Co tě s ní pojí?

Měla jsem ji hodně pod kůží, zažila s ní všechno možné včetně jejích konců. Bohužel jí hodně ublížil dokument, který o ní tehdy natočila Drahomíra Vihanová, a kvůli kterému se Eva hodně trápila.

Nedávno si mne vybrali, abych pro Český rozhlas, stanici Praha, natočila pořad Úžasné životy právě o Evě Olmerové. Já jsem v tom pořadu mluvila pravdu a pravdivou! Dostala jsem pak hodně krásných, ale i ne moc krásných mailů. A taky mi někdo napsal: „Je spousta zpěvaček, které skvěle zpívají, ale málokterá má duši.“ Ona tu duši měla, ať zpívala country, popík, jazz. Pak tomu lidi uvěří.

Ale samozřejmě tu byly i vynikající Hana Hegerová, Vlasta Průchová, Mirka Křivánková...

 

Jak je na tom český jazz dnes?

Výborná je mladá zpěvačka Marta Kloučková z vokální skupiny Skety. Ale zajímavé je, že v jazzu teď vynikají především chlapi. Fantastický Vojta Dyk, který je taky skvělý herec, zírám nad jeho jazzovými improvizacemi. Nebo Dan Bárta – mimochodem slyšela jsi ho zpívat Pramínek vlasů v angličtině? Taky je tu Ondřej Ruml.

Velký zájem je o studium na takzvané „Ježkárně“, tedy Konzervatoři Jaroslava Ježka. Učí se tam spousta oborů, má skvělé pedagogy. Třeba Ondru Kabrnu, který se mnou hraje, a který občas pochybuje, jak se ta spousta mladých muzikantů uživí. Doba se změnila v tom, že si jakékoli noty snadno seženeš na internetu, texty si vytiskneš, všechno si poslechneš na YouTube. To by interprety mělo vést k větší hloubce a prožití – ale nevede. Dřív, když někdo něco přivezl ze západu, tak jsme si to všichni kopírovali, opisovali. Nic nebylo – noty nebyly, texty nebyly. Ale možná tím víc jsme pronikali do ducha té hudby, zatímco dnes to jde často hodně po povrchu. Spousta lidí má svá vlastní studia. Co nahrají, hned šoupnou na internet, ale často je to hodně nuda.

Ta technika nás vlastně trochu ubíjí. My jsme si prošli opravdovým jazzovým vývojem. Třeba ta známá skladba Airmail Special od Bennyho Goodmana, kterou skvěle proslavila Ella Fitzgerald (zpívá delší úryvek), to je jenom scat, žádná slova. Tu desku ještě mám, a je docela prodřená, protože každou slabiku jsem si opsala a napodobovala a tím jsem se hodně naučila. Ale pak jsem si šla vlastní, koubkovskou cestou.

 

Jazzový zpěv je trochu jiná disciplína než pop, folk a další žánry. Často je to taky zpěv beze slov neboli scat.  A to je vlastně můstek, a nikoli oslí, k další mé otázce. K festivalu Vokalíza, který je tvým dítkem. Jak to s ní bylo?

Vokalíza měla loni 40. výročí od vzniku. Povedla se k ní výborná výstava v klubu U kaštanu, kde je jinak Popmuseum. Byl tam k vidění i dobrý dokument. Pozvali mne k tomu výročí i na ČT Art, vzpomínalo se taky v rozhlase.

Tenhle festival bluesových, jazzových i rockových zpěváků byl můj nápad, který jsem ale nemohla uskutečnit a rozvíjet pod svým jménem. Tehdy, v roce 1981, kdy byl první ročník, nešlo soukromě cokoli pořádat. Žila jsem tehdy na Malé Straně, kousek ode mne byla Malostranská beseda, a tam se v 70. a 80. letech scházela spousta hudebníků, výtvarníků, bylo to tvůrčí prostředí. Měla jsem tam sama koncerty, jiné jsem uváděla. Lidé, kteří to tam vedli a organizovali, byli skvělí. Takže jsem za nimi přišla s myšlenkou, že takový festival tu chybí. A přes Kulturní dům hlavního města Prahy se to podařilo prosadit. Původní název festivalu byl Hlas, jenže ten rok byly volby, takže to bylo podezřelé, a tak vznikla Vokalíza. Využila jsem i 75. výročí narození Jaroslava Ježka, a prošlo to. Pozvali jsme na festival jeho sestru Jarmilu Strnadovou. Zpěváky doprovázela kapela Michaela Kocába a Milana Svobody. Vokalízu jsem pěstovala 20 let, ale nejdůležitější roky byly mezi 1981–1989. Festival tady nahrazoval svobodu, volné myšlení. Měl vždy tři večery v Lucerně, narvané až nahoru.

Vokalíza objevila spoustu talentů, kteří jsou už dnes jinde. Její síla byla v tom, že propojovala lidi z blues, jazzu, rocku, zatímco na jiných akcích se scházeli zpěváci i posluchači těch žánrů zvlášť. Mělo to ohromný „eifer“.

Po roce 1989, když se změnil režim, už bylo možné všechno. Nikdo už nic nezakazoval, zmizely textové komise, ale taky přestaly být peníze. A pronajmout si velký sál Lucerny najednou už nešlo. Ale já jsem Vokalízu držela dál, protože jsem chtěla mít tu dvacítku na konci. Dělala jsem tedy tzv. „Ozvěny Vokalízy“ v Paláci kultury, a pak jsem tomu říkala Putovní Vokalíza a jezdila jsem po českých městech až do roku 2000.

 

Ještě jsme nemluvily o klasice. Jaký k ní máš vztah?

Občas na klasiku chodím, ale teď to bylo špatné. Měla jsem nedávno koupený lístek na koncert SOČR, který se pak nekonal. Nemám moc ráda operní hlasy, protože jim není rozumět – ovšem neplatí to pro všechny. Ale miluju starou hudbu, baroko. Tam se taky improvizovalo jako v jazzu. To později už nešlo, už to bylo všechno napsané do těch pěti linek.

Mimochodem – moje poslední deska s Martinem Kratochvílem, která se jmenuje Znění a snění – to jsou jenom improvizace. Martin si pozval do svého studia v Budíkově mne, saxofonistu Joe Kučeru a kytaristu Tonyho Ackermana, abychom s ním natočili něco k jeho filmové hudbě. A když už jsme tam byli, tak nám pak nabídl, jestli si nechceme zahrát ještě „jen tak“. A to mne hrozně baví. Někdo začal, ten druhý poslouchal, další přiložil polínko. Není to naplánované, není to v notách, čekáš, kdo vynese nějakou myšlenku. Taky záleží, s kým zrovna jsi.

 

Ke kvalitní improvizaci je určitě nutná velká zkušenost. Ale co když se něco nepovede, dá se to pak zvrátit do plusu?

Už Luděk Hulan mne poučil, když jsem cítila, že jsem zajela tónem nějak špatně, a ještě jsem se u toho chytila za hlavu: „Tak zaprvé ta hlava – to nikdy nedělej. A za druhý – ten špatnej tón tam podrž, a pak ho veď dál, a naopak to tím špatným tónem obohatíš.“

Musíš znát harmonii a vědět, kde jsi. Někteří muzikanti mají improvizace napsané. Ale já jsem vždycky byla divoch. Léta zpívám třeba Summertime G.Gershwina s textem Jana Wericha, ale pokaždé trochu jinak. 

 

V minulém rozhovoru jsme se bavily také o rapu. Máš k němu pořád blízko?

Svůj první rap jsem natočila už hrozně dávno – s Marií Rottrovou. To jsme ještě nevěděly, že se tomu takhle říká. Tehdy jsem byla jejím hostem v Divadélku pod věží a zpracovala jsem takhle recept Marie Dobromily Rettigové na rybí polévku, který jsme si tam „zarapovaly“ (smích).

Rap – to je vlastně sociální poezie. (Zpívá rapem: Když mne někdo naštve…) Vždycky se mi líbili Afričani, u kterých to všechno vzniklo. Zkoušela jsem to s nimi, když jsem kdysi v Africe byla, a vůbec mi nevadilo, že neumím anglicky. A představ si, že poslední dobou zase rapuju – říkám tomu rapový šanson.

Pracujeme totiž právě na CD, a máme vybrané různé lidovky: Bejvávalo, Sedí sokol na javori,  Pasol Jano tri voly.. Přizvu si k tomu ještě tři skvělé holky z Prime Time Voice. I když takovým lidovkám dám jiné aranžmá, tak pokud možno i s určitým vtipem. Už dříve jsem pár krásných lidovek natočila v našem jazzovém duchu, ale tady bude i legrace.

 

Tvůj hlas ale umí i romantické, snivé polohy. To je zase úplně jiná Jana Koubková...  

Není to jen o zpívání, je to taky kousek herectví, ale hlavně ta duše. Třeba Sedí sokol na javori, kterou na té desce taky budu zpívat. To je krása! Ale abych vyjádřila svým hlasem, co chci, potřebuju na to tu správnou tóninu. Když je příliš vysoká, už to nejde. Nemá to tu barvu, kterou obsah potřebuje.

 

To znovu nahlížíme do tvé interpretační kuchyně. Co do ní ještě patří? 

Pro kohokoli, kdo vleze na jeviště nebo na podium, platí: Čím víc schopností má, že dobře hraje, dobře mluví, dobře zpívá, schopně improvizuje, má nějakou kulturu těla, umí se taky nějak oblíct, tím větší má šanci uspět. Pro celkový výsledek je strašně důležitý souhrn toho všeho.

A to jsem učila několik let na dramatickém oddělení Pražské státní konzervatoře mladé herce. Tehdy třeba Lindu Rybovou, Honzu Teplého a další. Já je přece nemůžu učit jazz, říkala jsem té profesorce, která mne tam pozvala. Takže jsem ten obor nazvala Interpretace. A to mne bavilo. Jenže s dalšími studenty se to změnilo. Najednou začali chodit pozdě, kouřili marjánku na záchodě. Já jsem třeba přijela v noci ze zájezdu z Ostravy, unavená, ale přišla jsem včas – a oni tam nebyli. Začalo mne to trápit, byla jsem deprimovaná a musela jsem toho pak nechat. Ale bylo pro mne důležité, že jsem si tím obdobím prošla.

 

Nedávno sis také prošla těžkým obdobím. Nemocí, která se časově kryla s občas poněkud depresívním obdobím covidových lockdownů. Ale i tak jsi z toho všeho dokázala něco vytvořit, jak dokazuje tvůj nový videoklip Blues (ne)ohrožené seniorky – viz článek https://mistnikultura.cz/jazzove-novinky-z-dilny-jany-koubkove. Co chystáš dalšího?

Zase nějakou knížku. Sbírám si nápady, ale název ještě nevím. Názvy čehokoli jsou hrozně důležité. Třeba Horký dech – to byl dobrý název! I ta Vokalíza.

Odcházíme do vedlejšího pokoje, kde mi Jana pouští pár věcí: zmíněný první rap s Marií Rottrovou na téma receptu na rybí polévku, ale taky docela mrazivý text, který recituje v doprovodu pouhého metronomu, odměřujícího nemilosrdně čas. Je o životě, který se s Janou Koubkovou od dětství nemazlil, ale přesto ji pořád baví. Tragický odchod maminky, starost o dva mladší bratry, z nichž jeden později skončil svůj život dobrovolnou smrtí. Nepodařilo se jí založit rodinu. Sílu k překonání všeho hledá ve své práci, tedy v hudbě, a u přátel. A jak někdy vzpomíná, pomohla jí taky babiččina výchova k povinnosti, lásce k literatuře i pevná víra v něco „nad námi“ a v sebe samu. Své povídání končí: „Do lesa nesmí ten, ten kdo se bojí a já do lesa chci, CHCI!!