Vizuální smog ve městech

Jaký vliv má vizuální smog na pocity lidí?

Myslím si, že v reklamou zamořeném prostředí se člověk podvědomě necítí komfortně. Kdyby byly dvě zhruba stejné ulice, kterými proudí lidé, z čehož jedna by byla očištěna nebo kultivovaná a druhá plná reklamy, jsem přesvědčen o tom, že lidé budou raději chodit tou první. Vizuální smog se týká i pocitu bezpečí, který je převážně v poslední době živým tématem. Dokazuje to i hypotéza známá pod pojmem Teorie rozbitého okna. Jejím velkým zastáncem byl například starosta New Yorku z devadesátých let Rudolph Giuliani. Tato teorie říká, že zanedbané prostředí, odpadky, posprejované zdi a rozbitá okna podporují protispolečenské jednání a drobnou i vážnější kriminalitu. V prostředí, o něž se zjevně nikdo nestará, ztrácejí lidé zábrany, které by jim v čistém a uklizeném prostředí bránily odhazovat odpadky nebo ničit cizí majetek. Pokud je v ulici rozbité okno nebo posprejovaná zeď, s největší pravděpodobností za chvíli přibyde další graffiti nebo další rozbité okno. Proto je důležitá důslednost. Když se něco takového stane, je vhodné to hned opravit a dát do pořádku. Ačkoliv náprava stojí náklady a mnohdy je to vyčerpávající, z dlouhodobého hlediska se vyplatí a prostředí se zlepší. To samé lze vztáhnout i na kultivovanou a umírněnou reklamu ve veřejném prostoru.

Iniciativy proti vizuálnímu smogu v mnoha městech už fungují. Čeho chtějí dosáhnout, čím konkrétně se zabývají?

V první řadě nebojujeme proti reklamě jako takové. Ta je součástí veřejného prostoru odjakživa a vždy bude. Jde nám především o její kultivaci, o vytvoření harmonie mezi podnikáním a přívětivým městským prostředím. Nejprve se snažíme prosadit vytvoření Manuálu dobré praxe reklamy a označování provozoven. Ten by měl v širším centru Plzně definovat jednoduchá pravidla označování provozoven a venkovní reklamy. Není to forma regulace nebo zákazu, manuál má celý proces tvorby reklamy usnadnit a inspirovat.

Jaké jsou další kroky? Čeho přesně se vizuální smog týká?

Za mě vizuální smog obsahuje přibližně deset bodů. Nejsou to pouze nejvíc proklamované billboardy – to je jedna setina toho všeho, která je nejviditelnější. Vizuální smog je úplně všude kolem nás. Například reklamy přes celé budovy, které zakrývají okna. Kvalitní dům, který je postaven v 19. nebo 20. století je zakryt jednoduchou levnou síťovinou nebo plachtou s reklamou. Nejvíce se to objevuje v blízkosti hlavních tahů, kudy projíždějí auta. O to víc musí být reklama větší, aby za krátkou chvíli dokázala přilákat pozornost řidičů. Také hodně přibývá LED obrazovek, které jsou na křižovatkách, protože se tam čeká na světla. Tím jsou pro mě nebezpečným prvkem.

Jak je to s billboardy u silnic?

U dálnic nesmí být jakýkoliv billboard do vzdálenosti 250 metrů a u silnic první třídy do 50 metrů. Toto je dlouhodobý problém, protože se nelegální billboardy nedaří odstraňovat a je složité majitele finančně postihnout. Ministerstvo dopravy musí nejprve majitele zařízení k odstranění vyzvat. Ten většinou nereaguje a výzvu neuposlechne. Pak ministerstvo billboard musí zakrýt a až pak na své náklady odstranit s tím, že to později bude vymáhat, ale většinou se toho nedočká.

To jsou tedy reklamy, které útočí na řidiče. Jak je to s reklamou, kterou potkávají běžně chodci ve městech?

V pěších zónách se často objevují tzv. áčka, lákající na nabídku například restaurací. V pěší zóně ve Smetanově ulici je těchto áček zhruba patnáct. V tomto okamžiku už jde spíše o překážkovou dráhu, nemluvě o riziku pro nevidomé. Další věc jsou reklamní kostky. V Plzni jsou základní válcové stavby reklamní plochy, které jsou v ulicích umístěné napevno. To je v pořádku – jedná se o povolenou stavbu, která má jednotný historizující design a zapadá do vizuálu města. Pak tu máme ale další reklamní kostky, které na pevno nestojí a spravují je různé reklamní agentury, kulturní instituce či politické strany. V několikerém počtu se tyto kostky objevují opět na pěších zónách. Nejhorší situace nastává před volbami, kdy městská část povoluje všechno a tyto reklamní plochy se mohou postavit téměř kamkoliv bez jakékoliv regulace.

Vděčnou plochou k pronájmu reklamy jsou také vozy dopravních podniků.

Chápu, že Dopravní podnik města Plzně má z reklamy na svých vozech nějaký příjem, ale v celkovém rozpočtu, kdy město každoročně na provoz PMDP doplácí 950 miliónů, se jedná o zanedbatelnou částku. Mělo by se rozhodnout, zda je příjem adekvátní tomu, jak to v konečném výsledku vypadá. Kdyby moje dítě například jezdilo do školy tramvají, která je polepena reklamou s nápisem „Jeďte do kasina“, tak mi to vadí. Proč nemůže být trolejbus zelený, autobus červený a tramvaj žlutá?

Co dalšího vás ve veřejném prostoru trápí?

Reklamní lavičky. Je to problematika sama o sobě a nebude úplně jednoduché se v tom nějak posunout. Jedná se o reklamní lavičky, ze kterých město nemá ani korunu. Je to zkrátka v rámci „všeobecného bezplatného dobra“- reklamní agentura poskytne městu zcela zdarma městský mobiliář a jen tak mimoděk na tom také něco vydělá. Tento nápad se v českých městech začal objevovat v druhé polovině 90. let. Například jen na území MO Plzeň 3 je na 275 reklamních laviček. Reklamní subjekty mají s jednotlivými městskými obvody uzavřené smlouvy o jejich bezúplatném umístění ve veřejném prostoru. Obvyklá argumentace těchto firem je, že provádí službu občanům (sezení) a město nemusí vynakládat veřejné finance na pořízení a údržbu laviček. Cena pronájmu jedné plochy na této lavičce se pohybuje od 1000 Kč do 2600 Kč měsíčně. Lavičky jsou ale primárně umisťovány jako reklamní plochy, někdy paradoxně na místa, která k posezení zrovna nelákají. Reklamní lavičky zadarmo je provizorium a jsou často ve špatném technickém stavu. Tento stav v žádném případě nesmí představovat standard městského mobiliáře ve městě jako je Plzeň.
 

Objevují se reklamy ještě na jiných místech ve veřejném prostoru, kam podle vás nepatří?

Například levná „cirkusácká“ sololitová reklama na každé zastávce. Na místě, kde stojí sloup s jízdním řádem, jsou secvaknuté dva sololity s reklamou. Nejprve jsem myslel, že se jedná o černou nelegální reklamu, ale dopravní podnik takovou reklamu prodává.

Kapitolou samo o sobě je pak nelegální reklama. Je velmi těžké dotáhnout vše do konce až k finančnímu postihu. To je další věc, kterou bychom chtěli zlepšit – zkoordinovat odstraňování nelegální reklamy.

Proč je to tak složité?

Dám vám příklad. Plzeň má aplikaci Plzni.to – skvělá věc! Když je někde nějaký problém, například vysypaný koš nebo takováto nelegální reklama, můžete to vyfotit, fotku přes aplikaci poslat a město to vyřeší. Jenže město může dosáhnout pouze na reklamu, která se objeví na městském majetku. Jelikož Plzní vedou silnice první třídy, tak všechny mosty a zábradlí patří Ředitelství silnic a dálnic. Pak tu máme ještě krajské silnice a ty tu mají také své mosty a tak dále – to zase udržuje Správa a údržba silnic Plzeňského kraje, a nakonec má město svůj majetek. Městem dále prochází železnice. Něco patří SŽDC a něco patří Českým drahám – budovy, transformátory, …ploty u dráhy zase patří Správě železnice. Ve chvíli, kdy upozorníte na nějakou nelegální reklamu na Plzni.to, tak vám mohou odpovědět, že ačkoliv je to na území města, její odstranění není v jejich kompetenci. Informaci si už nepředají. Pomohla by například smlouva o tom, že město veškerou nelegální reklamu na území města bude odstraňovat, i když to není v jejich správě.

Co se týče reklamy ve městě, jak přesně rozpoznat, co je špatně, co v nás ten špatný dojem vyvolává?

To, co vnímáme jako chodci, jsou převážně plochy obchodů a domů. Používání příliš mnoha barev, duplicita informací (výprodej, výprodej), kombinace několika druhů písma – reklama, která nectí základní pravidla typografie, polepy celých výloh, ... Jedná se o naprostou neúctu k architektuře!

Co s tím dělat? Jaké je řešení?

Nemusíme prošlapávat úplně novou českou cestu. Jedná se o věc, která funguje dokonce už i v několika českých městech. Například Manuál dobré praxe reklamy a označování obchodu využívají ve Znojmě, v Uherském Hradišti, v Brně – střed, kde je zpracován vizuální manuál úplně nejlépe.

Manuály si města zadávala sama?

Určitě. Veronika Rut Nováková, která na tento problém začala v Brně upozorňovat, pak na toto téma vypracovala diplomovou práci a přesvědčila město, aby si zadalo požadavek. Podíleli se na tom skvělí grafici, nejlepší architekti, proto je brněnský manuál v takové kvalitě.

Dokument v Uherském Hradišti má pouze 12 stránek, je s ručními ilustracemi a celý je neskutečně milý, i s úvodníkem pana starosty. Nutno podotknout že v Uherském Hradišti to není závazná a vymahatelná věc. Město zde není drábem, aby říkalo: bude to tak a tak. Jedná se o zcela dobrovolnou věc a pan starosta sám v úvodníku píše: pojďme udělat hezké prostředí pro podnikatele, přívětivé pro obyvatele a pojďme se zkusit tímto dokumentem řídit.

Kde v České republice jsou ještě dobré příklady měst, které s vizuálním smogem úspěšně bojují?

Kromě Uherského Hradiště, Znojma a Brna – střed také v Olomouci a v Litomyšli. Pomalu vizuální smog začíná řešit i Praha, i když zde je řešení složitější v závislosti na rozloze města.

Myslím si, že nastává doba, kdy si stále více všímáme, co dýcháme, co jíme a pomalu i toho, na co se koukáme.

Jak mohou pomoci sami lidé – obyvatelé měst? Upozorňovat na tento problém, apelovat na politiky?

Je přirozené, že se politik začne hýbat až ve chvíli, kdy vidí, že toto téma občany zajímá. Tím pádem zde vidí jistý potenciál hlasů. Pokud nějaký občan chce tento problém řešit, může například napsat email či dopis městu ve smyslu: Viděla jsem reportáž a uvědomila jsem si, že mně to hrozně vadí a bylo by fajn, kdyby se s tím něco dělalo. Věřím, že to je okamžik, kdy politik začne tuto problematiku vážněji vnímat a zabývat se jí. Kvalita života ve městě se totiž neodvíjí pouze od vybudování například nového aquaparku. Nechtějme v Plzni jen bydlet, ale i spokojeně žít.