Cestou na Seznam – Tradice vorařství, Timber rafting in Europe

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují. Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru.

V pražském Podskalí byl 11. června 1871 v plavecké hospodě „U Heyduků“ založen Spolek Vltavan v Praze pod plným názvem Spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných Vltavan. Hlavním účelem spolku přitom bylo z příspěvků členů a výtěžku akcí spolkem pořádaných podporovat nemocné členy, poskytovat příspěvek na pohřeb člena zesnulého, podporovat vdovy a sirotky pozůstalé po členech spolku. Dnes dominují aktivity kulturní a sociální, naučné a vzdělávací.

Proč je vlastně voroplavba na Vltavě zařazena mezi nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR? Jaké kulturní dědictví následujícím generacím přináší? A zeptám se trochu provokativně, proč by měla další generace znát řemeslné postupy stavby voru a jeho ovládání, případně vorařský slang a písně, když Vltava už kvůli výstavbě přehrad dávno není pro vory splavná a obnovení plavby dřeva po ní je dnes nepředstavitelné. Proč je třeba pečovat o zmizelé řemeslo, které bylo ve své době tolik uznávané a vážené?

O zápis voroplavby na řece Vltavě a jejích přítocích usilovaly všechny vltavanské spolky a chtěly uchovat tuto tradici plavení dřeva pro příští generace. V tehdejší době se jednalo nejen o velmi vážené a uznávané řemeslo, ale také finančně dobře ohodnocené. V současnosti se zasazujeme o udržení tradice spojené s plavením dřeva. Ať už o tradiční vázání vorových tabulí nebo plavecké písničky a plavecký slang. Pro dnešní generaci mladých lidí asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, také řeka se hodně změnila, ale udržení a pokračování v tradicích plavby a plaveckého řemesla možná ano. A právě o zachování tradice, plaveckých písní, slangu, který provázel vltavské plavce, o to také jde.

Letos v březnu byla předložena nadnárodní nominace vorařství sekretariátu UNESCO. Společně ji sestavily Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Tradice vorařství na Vltavě má tudíž šanci získat mezinárodní ochranu UNESCO, pokud bude na konci roku 2022 úspěšně zapsána společně s ostatními na reprezentativní mezinárodní seznam. Kdy a jak začala Cesta na Seznam? Co jí předcházelo?

Nejde jen o prestiž voroplavby na Vltavě, ale o uznání tohoto unikátního řemesla a tradice v celé Evropě a na všech evropských a světových řekách, kde se dopravovalo tímto způsobem nejen dřevo pro stavbu, ale i veškeré další zboží.

Cesta za přípravou nominace začala v podstatě prvním zápisem spolku Vltavan v Praze v roce 2015 na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury hl. m. Prahy. Postupně byly na tyto krajské seznamy zapsány i ostatní vltavanské spolky a v roce 2017 byla „Tradice vorařství na řece Vltavě“ uvedena na národní seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Až poté došlo k jednání s ostatními spolky, sdruženými v Mezinárodní vorařské asociaci o přípravě možné nominace na seznam UNESCO. Zhruba od začátku roku 2018 se začalo pracovat na společném projektu, který vyvrcholil podáním žádosti na UNESCO. 

Spolek Vltavan spojil síly s ostatními vltavanskými spolky a stal se jako Vltavan Čechy členem Mezinárodní vorařské asociace (MVA). Byl tento krok nutný k tomu, aby se mohla Česká republika o zápis tradice vorařství na seznam UNESCO vůbec pokusit?

K založení Vltavanu Čechy došlo daleko před tím, než jsme vůbec začali uvažovat o zapsání vorařství na seznam UNESCO. V roce 1999 jsme zahájili jednání o společném vystupování vltavanských spolků při mezinárodních setkáních a připravovali stanovy svazu. V lednu r. 2000 na společné valné hromadě zástupců jednotlivých spolků v Purkarci pak vznikl Vltavan Čechy, svaz vltavanských spolků Prahy, Davle, Štěchovic a Purkarce, jak zní oficiální název.

Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat? Žádost měla být předložena už v roce 2018, proč došlo k posunu? Jak náročná byla koordinace všech zemí? Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce?

Dokumentace pro přípravu nominace na zápis UNESCO, kterou zpracovával společně Vltavan Čechy, byla zcela jiná. Použili jsme jen některé dokumenty týkající se historie jednotlivých spolků a část fotografického materiálu. Mezinárodní spolupráce byla při nominaci zásadní, jednotlivé země by asi neměly šanci na úspěch. Právě pro velké množství materiálu z jednotlivých zemí, které bylo potřeba k této nominaci připravit, se celá žádost posunula o téměř dva roky až do letošního března. Musel být natočen a zpracován film, na kterém se podílely jednotlivé země, musel být opatřen anglickým doprovodným komentářem a spousta dalších dokumentů bylo potřeba k této žádosti přeložit do angličtiny a přiložit, a to vše v době probíhající covidové situace. Uspořádali jsme několik videokonferencí, abychom se mohli dohodnout na dalších postupech. Vše se podařilo úspěšně zvládnout a 30. března letošního roku byl návrh nominace předán na UNESCO. Následně v dubnu jsme obdrželi informaci, že náš společný návrh šesti zemí byl přijat.

Tradice vorařství je živá třeba i v Kanadě. Co spojuje ve společné nominaci jednotlivé evropské uchazeče a v čem se liší? Dochovaly se všude znalosti a řemeslné dovednosti v takové míře jako na Vltavě? V čem je česká tradice unikátní, čím obohatí světový seznam?

Součástí Mezinárodní vorařské asociace je i Kanada. Evropské uchazeče spojují přibližně stejné řemeslné prvky používané při stavbě jednotlivých vorů. Vory (prameny) se liší jen v některých prvcích při vázání. Ve většině evropských zemí se používaly a používají při vázání vorových tabulí „houžve“ (to jsou napařené a zkroucené mladé smrčky), protože mají velkou pružnost a pevnost. Jinde si při vázání berou i dráty a také skladba jednotlivých vorových tabulí se liší, někde se pracuje s tzv. kulatinou, tedy dřevem neopracovaným, jinde se vorové tabule vážou již ze zpracovaného dřeva.

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku se připravují? Co tradici vorařství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce? Vltavan i ostatní spolky bojují se stárnoucí členskou základnou, nedostatečnou propagací svých aktivit a s tím spojeným nedostatkem financí. Jak tuto situaci a nepříznivý vývoj řešíte?

Ano, tradice se nesmí zakonzervovat, to máte pravdu, proto se snažíme pokračovat aktivně. Nejen Vltavan Čechy, ale i ostatní spolky a asociace, se kterými jsme se podíleli na přípravě nominace, usilují o to, aby předvedly plavecké řemeslo mladé generaci v původní technologii, tedy tak, jak se kdysi vory vázaly, s ukázkami stavby vorů a jejich splavením, ať u nás nebo v jiných zemích. Všechno samozřejmě závisí na finančních prostředcích, které se podaří sehnat na přípravu stavby jednotlivých vorů, není to jednoduchá záležitost. Můžu potvrdit, že v zemích, které tradice opravdu dodržují více než u nás, se přípravy vorů a jejich splavení zúčastní opravdu široká veřejnost. Ovšem jsou i jednotlivci nebo organizace, které se na této „tradici vorařství“ snaží přiživit a staví různé „jakoby vory“ jen proto, aby finanční výsledek byl co nejlepší. Dnešní plavební předpisy takové „vory“ bohužel podporují, ne ty tradiční, které zde fungovaly po generace. Jde o bezpečnost provozovatelů i cestujících.

Mladí lidé v dnešní době mají jiné zájmy a řemeslo, které živilo několik generací našich předků, je tolik neláká. Udržujeme ale i kontakty s několika školami, které se zabývají zpracováním dřeva a které nám pomohly, ať už s výkresovou dokumentací a přípravou stavby repliky vltavského „šenáku“, tak vytvořením modelu nákladního šífu v přesném měřítku podle dokumentace z první republiky. Samozřejmě máme velký problém v členské základně, členové stárnou a nový pokračovatelé se nehrnou, ale doufáme a věříme, že tradice a plavecké řemeslo se neztratí a následovníci se najdou.

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Vltavan?

Samozřejmě, že zápis na Národní seznam otevírá možnost čerpání jistých dotací, ale ty jsou podmíněny přípravou kvalitních programů, a i tak není dotace jistá. Některé dotace i přes několikaměsíční přípravu nevyjdou.

Co k vám mladé lidi přece jen přivádí? Rodinná tradice? Může vůbec pro ně v dnešní době být atraktivní cechovní sdružení, nejstarší dosud činný profesní spolek v Praze, s přesnými regulemi, kroji, insigniemi připomínající doby hrdé manifestace češství a spolkové výlučnosti, které už jsou dávno ty tam? Kolik členů dnes spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Žijí ještě pamětníci voraři a potomci starých podskalských rodů?

Převážná část nových členů opravdu pochází z řad rodinných příslušníků, ale hlásí se i zájemci ze škol, s nimiž jsme spolupracovali. Je pravda, že Vltavan v Praze je nejstarším profesním spolkem v Praze. Se svým tradičním krojem, který se inspiroval v uniformě francouzského obchodního loďstva a byl představen a schválen na valné hromadě spolku v roce 1872, tuto, jak říkáte hrdou dobu češství, připomíná. Ostatní vltavanské spolky mají podobné kroje, liší se jen nepatrně, pokrývkou hlavy nebo jinými košilemi. V době vzniku spolku mělo členství jiný význam než dnes. Spolek byl svojí činností charitativní a podpůrný a na tehdejší dobu výjimečný. Na konci roku svého vzniku měl 198 členů, postupem let dosáhla členská základna 390 členů. Členové byli převážně plavci, rybáři, ale i dělníci v dřevařských ohradách, či obchodníci s dřevem v Podskalí, později lodníci, strojníci i kapitáni Pražské paroplavby. V dnešní době má spolek 75 členů. Současná členská základna je různorodá. V srpnu letošního roku zemřel ve věku 91 let poslední skutečný „plavec“, pan Václav Husa. Ale jsou u nás i členové, kteří se podíleli na stavbě a plavbě posledního voru z Vyššího Brodu v roce 1971. Tehdy ho „splouval“, to je takový plavecký slang používaný hlavně v jižních Čechách, jako vrátný Bohumil Sypal se svojí partou.  

Činnost Vltavanu je úzce propojena nejen s vorařstvím a „lidmi od vody“, ale také s místem, s Podskalím, Výtoní, původní rázovitou chudou čtvrtí, která kosmopolitní Praze pomáhá uchovat lokální identitu. Jedná se o jeden z důležitých argumentů pro ochranu statku?

Ano, činnost spolku byla a je úzce spjata s Podskalím a touto rázovitou pražskou čtvrtí. Většina členů spolku pocházela právě z této části Prahy, protože zde se soustřeďovala většina obchodu s dřevem. Členové byli ale i ze Smíchova, Františku, Buben či Libně. V Podskalí skončila svoji pouť převážná většina pramenů, které připluly z jižních Čech, ale i zboží, které se na vorech přivezlo. A právě vybraní podskalští plavci, kteří měli vrátenské patenty na dolní Vltavu a Labe, pak přebírali některé prameny a pluli s nimi až do Hamburku. A proto i my, v dnešní době, kdy už se vory dávno po Vltavě neplaví, se snažíme s ostatními spolky tuto tradici plaveckého řemesla stále připomínat a občas i postavit plující vory.

Vltavanské spolky ovšem pořádají spoustu zajímavých a divácky atraktivních podívaných, ať už jde o projížďky repliky vltavského šífu nebo plesy či tryzny za utonulé na českých řekách. V letošním roce zaujala také ve spolupráci s Muzeem města Prahy pořádaná akce Výtoň zblízka, oživující Podskalí doprovodným programem nebo jubilejní slavnost a výstava ke 150. výročí založení Vltavanu… Jaké další aktivity spolek Vltavan v současné době vyvíjí, o které je největší zájem?

Vyjmenovala jste velkou část našich aktivit v dnešní době. Připomeňme ještě společnou úspěšnou stavbu repliky vltavského „šenáku“ v roce 2018, který v první polovině minulého století plul ve Svatojánských proudech a vozil pražské výletníky. Bohužel to bylo ještě v lepších časech, kdy se dalo plánovat dopředu. Spousta projektů, které jsme měli naplánované, se musela odložit nebo zrušit úplně. Poslední akcí pro veřejnost byl ples v roce 2019.  

V roce 2020 jsme museli stornovat výstavu v Paříži, která měla podpořit nominaci na UNESCO. Jen v krátké době loňského uvolnění se podařilo uskutečnit Country parník. Tryzna za utonulé proběhla už jen v úzkém kruhu členů. I v letošním roce, v roce našeho jubilea, jsme museli zrušit ples, ale podařilo se nám připravit výstavu ke 150. výročí Vltavanu v Národopisném muzeu v Kinského sadech na Smíchově. Výstava, na které se podílely i ostatní vltavanské spolky, bude prodloužena až do ledna roku 2022. Její otevření ovšem bylo také posunuto, stejně jako oslava našeho 150. výročí založení, která měla být původně 11. a 12. června a proběhla až ve dnech 24. a 25. září. Na podzim připravujeme tradiční „Tryznu za utonulé na českých řekách“ a doufejme, že se podaří uskutečnit náš 150. jubilejní spolkový ples v lednu příštího roku, o který bývá velký zájem.

Jubilejní slavnost ke 150. výročí založení Vltavanu se uskutečnila před pár dny. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy?

Jak už jsem zmínil, účast členů i členů ostatních spolků a příznivců byla kupodivu velká, obávali jsme se nezájmu kvůli strachu z covidu. K vydařené akci jistě přispělo i pěkné počasí. Velký zájem byl i o projížďky šífu po Vltavě pro širokou veřejnost. Při této příležitosti obdržela Městská část Praha 2 titul „Vorařská obec“, který uděluje Mezinárodní vorařská asociace IATR obcím a městečkům podporujícím činnost plaveckých spolků, které udržují tradice vorařského řemesla.

Zasáhla vás současná mimořádná situace? Jaké aktivity chystáte pro nejbližší období, ať už v Čechách, nebo na mezinárodním poli?

Nejbližší aktivitou bude již zmíněná Tryzna za utonulé a jubilejní ples. Co se týká mezinárodních aktivit, budeme si držet palce, aby se podařila nominace dotáhnout do konce a „Timber rafting in Europe“ byl zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dále si přejeme, aby se podařilo uskutečnit i příští velké vorařské setkání, protože letos se konala jen jubilejní konference ke 30. výročí založení Mezinárodní vorařské asociace IATR v Praze.

https://www.vltavan.cz/

https://www.vltavan-praha.cz/