Cestou na Seznam – Jak se vodí jidáš? Poznejte unikátní velikonoční obyčej z východních Čech

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Vodění jidáše je doprovázeno tímto popěvkem (případně jeho obměněnou variantou) a nám poslouží zároveň jako motto k následujícímu rozhovoru.

„Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil?

Budeš ty se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciferem ďáblem tam přebývati.

My školáci chodíme a jidáše vodíme
a o dárky prosíme.“

 

Prastarý obyčej Vodění jidáše patřil dříve běžně k Velikonocům stejně jako koledování vajíček a pomlázka. Dnes jej zná ale málokdo. Jak se tedy odehrává a co symbolizuje? Proč se zvyk udržel pouze v několika obcích? V čem je tato tradice unikátní?

Průvody s maskovanou postavou zvanou jidáš se konají na Bílou sobotu dopoledne. Tvoří závěr obchůzek, kdy chlapci od Zeleného čtvrtku nahrazují zvuk umlklých zvonů klapáním a hrkáním. Průvod hrkačů a klapačů, v jehož čele se pohybuje maska jidáše, obchází vesnici a při každém zastavení před domy děti odříkají nebo odzpívají výše uvedený popěvek. Dospělí lidé vycházejí ven a předávají odměnu v podobě syrových vajíček, sladkostí a peněz. Po skončení obchůzky chlapci na předem daném místě odstrojí jidáše, část jeho kostýmu spálí a spravedlivě si rozdělí odměnu. Vzhledem k tomu, že se vodění jidáše koná na Bílou sobotu, chodí chlapci o Velikonočním pondělí na koledu s pomlázkou. Zvyk byl rozšířen i v jiných lokalitách naší vlasti, ale v této podobě se udržel právě jen v části Pardubického kraje. Zvláštností tradice je, že ji udržují děti (většinou chlapci) ve věku od 5 do 15 let. V dotčených lokalitách se zvyk koná téměř bez přerušení. Vodění jidáše náleží k jarním zvykům, kořeny sahají hluboko do minulosti. Patří k obyčejům, které se vážou k přelomovým okamžikům v roce a měly zřejmě společnost očistit od všeho špatného a zlého (obřadní pálení kostýmu masky) před začátkem jara – nového hospodářského roku.

 

Jak postava jidáše vypadala dříve a jak dnes? Z čeho se jeho odění vyrábělo a vyrábí? Jaký magický význam maska nesla? Podle fotografií se zdá, že unést takový „kostým“ musí být docela náročný fyzický výkon…

Kostým jidáše se zhotovuje z rostlinných materiálů. Obvykle ze žitné slámy, ale také sena, rákosu nebo koudele. Rostlinný materiál upomíná na víru našich předků v to, že sláma, seno nebo koudel jako součást kostýmů masek má zajistit dostatek úrody. Kostým je velmi nepohodlný, špatně se v něm pohybuje – zvláště, když k němu patří i vysoká čepice, která má zakrývat téměř celý obličej. Uvědomíme-li si, že v kostýmu je oblečený 15–16letý chlapec, který v něm obejde celou vesnici, jedná se určitě o sportovní výkon hodný obdivu.

 

Jak se vybírá nový jidáš? Jedná se o podobně prestižní událost pro vybraného chlapce a jeho rodinu, jako tomu je v případě Jízdy králů? Něco, na co bude on (i jeho rodina) po celý život vzpomínat? Jaké další role se obsazují v doprovodném průvodu?

Představovat masku jidáše je prestižní záležitostí, chlapec ji může absolvovat jen jednou za život. Vlastně se k této poctě „prokoleduje“. Musí totiž začínat v útlém věku tím, že bude chodit s ostatními klapat a hrkat od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty. Jak roste, může se stát pomocníkem představitele jidáše – tedy jeho párovníkem nebo pánem. Pokud ho v kolektivu chlapců vnímají jako autoritu, je jimi vybrán a může obléct kostým jidáše. Pro celou rodinu se jedná o radostnou událost. Jestliže chlapec v masce jidáše dokáže obejít celou vesnici, jsou na něho všichni pyšní. Představovat jidáše sice není pro jeho rodinu tak finančně náročné jako pro rodinu krále při Jízdě králů, ale prožívaná radost a úcta je naprosto srovnatelná.

 

Nositeli statku jsou většinou chlapci ve věku do 15 let. Je ještě jiný takový statek na národním seznamu, jehož jedinými nositeli by byly děti? Dochází i zde k posunu obyčeje a chlapce čím dál více doplňují dívky? Jak populární mezi dětmi zvyk je? Dokážu si představit, že se při obchůzce s řehtáním, kdy vydávají ohlušující rachot, pěkně vyřádí…

Na národním seznamu jsou od roku 2016 zapsané i Velikonoční obchůzky s Jidášem na Bučovicku, které jsou podobné obyčeji Vodění jidáše. V některých vesnicích, kvůli malému počtu chlapců v příslušném věku, doplňují hrkače a klapače i děvčata. Je to však vnímáno jako výjimka. Je nemyslitelné, aby dívka oblékla kostým jidáše. Mezi dětmi je tradice živá a je součástí jejich života. Vstávají dobrovolně v časných ranních hodinách, aby mohly jít klapat a hrkat. Pouze s oblékáním masky jidáše a zajištěním materiálu na její zhotovení pomáhají rodiče, obvykle tatínkové a dědečkové.

 

Jak probíhala příprava nominace Vodění jidáše na tzv. národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Na začátku byly výzkumy kolegů z Regionálního muzea v Litomyšli a Východočeského muzea v Pardubicích, které mě upozornily na existenci tohoto obyčeje. Pak vlastní setkání s průvodem v obci Vraclav, kdy mě obyčej ohromil. Bylo to ještě v 80. letech 20. století a děti mi vyprávěly o tom, co pro ně vodění jidáše znamená. Jak celou dobu, kdy chodí hrkat a klapat, spí starší chlapci na „utajeném“ místě v šatně školy (s tichým souhlasem jejího vedení). Jak si vybírají představitele jidáše a jaký to má pro ně význam. Když jsem poznala obchůzky s maskou jidáše v dalších vesnicích a viděla jsem, že jsou obyvateli dotčených obcí vnímány jako sváteční součást jejich životů, dohodla jsem se s představiteli obcí a začala připravovat nominaci.

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce prostoru?

Myslím si, že popisu statku a představení nositelů. Dále pak vyřešení situace, kdy se právě skupina nositelů poměrně rychle mění, a navíc se jedná o nezletilé osoby.

 

Co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Největším ohrožením je úbytek dětí v některých vesnicích a případná ztráta jejich zájmu o tento obyčej. Záchovná opatření jsou zaměřena na osvětu a také práci s dětmi v lokalitách s tradicí daného obyčeje. V tomto směru spolupracujeme s kolegyní Bc. Soňou Krátkou z Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě na realizaci programů pro školy. Mají jednak zprostředkovat informaci o obyčeji ostatním dětem a upozornit na skutečnost, jak důležité je jeho udržení pro další generace. Rovněž jsme společně připravili na toto téma výstavu, která byla v loňském roce v našem muzeu a nyní je k vidění v muzeu v Luži, jež sídlí na hradě Košumberk. Právě v okolí Luže se nachází několik vesnic, v nichž se Vodění jidáše koná.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci statku, jeho podporu a rozvoj. Jak těchto možností využívají nositelé statku?

Pomoc se zajištěním, která se týká především obstarání materiálu na kostým masky jidáše, většinou přináší příslušný obecní úřad nebo třeba sbor dobrovolných hasičů. Obvykle i tyto instituce žádají o dotace. Některé lokality využívají možnosti dotačních titulů poskytovaných Pardubickým krajem na propagaci obyčeje. Vydávají pohlednice, kalendáře nebo publikace. Myslím, že zatím žádná lokalita nevyužila možnosti dotačních titulů poskytovaných Ministerstvem kultury. Do podpory se zapojuje i naše muzeum. Již dvakrát jsme obstarali žitnou slámu na kostým jidáše v konkrétních vesnicích. Dokonce moji kolegové slámu spletli do dlouhého povřísla na historickém povříslovači.

 

Jak se za deset let od zápisu na tzv. národní seznam tradice Vodění jidáše proměnila? Pomohl jejímu rozvoji?

Je velmi potěšitelné, že se Vodění jidáše od zápisu nijak neproměnilo. Myslím, že si lidé v příslušných obcích této tradice ještě více váží. Dokonce jsme zaznamenali případ, kdy se obchůzka s jidášem v jedné lokalitě obnovila.

 

Na několika místech jsem se dočetla, že tradice je zapsána na seznam UNESCO, ale není tomu tak. Uvažovali jste o tomto návazném kroku? Je běžné, že lidé zápis na národní seznam a seznam UNESCO zaměňují?

Setkáváme se s tím, že si lidé oba seznamy pletou. A to i novináři. Často ani nevědí o existenci národního seznamu, o krajských seznamech ani nemluvím. Nejen naše Muzeum v přírodě Vysočina, které je regionálním pracovištěm pro tradiční lidovou kulturu v Pardubickém kraji, se snaží o osvětu v tomto směru. Děje se tak, samozřejmě, ze strany Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a ostatních krajských regionálních pracovišť. Ale stále to není dost. Nevzdáváme se a pracujeme na různých způsobech prezentace. K tomu přispíváte i Vy svými články. Dále bych zmínila dokumenty, které natáčí paní Renata Šáchová pro Českou televizi, v nichž se systematicky věnuje jednotlivým jevům z národního seznamu i seznamů krajských.

O zápisu Vodění jidáše na světový seznam jsme zatím neuvažovali. Podle nové metodiky nominací by to nebylo vůbec jednoduché. Nominace by zřejmě musela zahrnovat širší území s výskytem takového obyčeje.

 

Budete letos vodit jidáše i na Veselém Kopci?

Ano. Letos k nám v rámci velikonočního programu na Veselém Kopci přijedou děti z vesnice Vinary, aby předvedly, jak se u nich vodí jidáš. Ale přijedou až o Velikonočním pondělí, protože na Bílou sobotu musí vodit jidáše doma, ve Vinarech.

 

www.nmvp.cz

https://www.stradoun.cz/obec-1/tradice-vodeni-jidase/

https://www.obec-jaroslav.cz/nase-obec/historie/

http://www.obecvinary.cz/historie-obecni-symbolika-tradice/